Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Wien na Novem Zelandu

Jak jsem nejedla

11. duben 2017 | 12.26 | rubrika: Život

Po dvou dnech na vodě: Musím se přiznat, že jedinej důvod, proč jsem se ještě nenajedla je, že jsem to napsala sem na blog a styděla bych se. Dneska ráno pro práci mi bylo fajn, říkala jsem si, že je to super, že pocit hladu člověk nemá pořád, spíš jsou to jen takové epizodky, ale když je člověk přečká, tak je mu zas docela dobře. Pak jsem šla spát, jenže mě po probuzení začala pobolívat hlava, zkusila jsem ještě víc spát, hlava mě pořád bolela a navíc mi bylo dost slabo. Pilota taky bolí hlava, ten zatím také nejí. I jen si dojít do sprchy byl docela výkon, jako by mě nohy nechtěly nést. Pilot se mě bál i pustit do práce, že neví, jestli bych měla řídit. Říká ten, co musí řídit letadla a odmítá se najíst, dokud se nenajím já. Nejhorší  na tom všem jsou ale ty chutě. Celej den vidím před očima pufovaný chlebíček namazaný burákovým máslem a s kolečky banánu na vrch. Nebo dva. Nebo tři! Skoro bych za takovej chlebíček vraždila. Dlouho jsem si lámala hlavu, jestli bych si mohla vzít aspoň banán nebo pomeranč. A nebo obojí! A hlavně jsem přemýšlela, proč to kua vlastně dělám, když do kuchyně je to pár kroků a rázem bych byla osvobozena z téhle mizérie.  Ani nevím, jak jsem to nakonec vydržela. Je pravda, že teď v práci jsem na tom líp, pač mám jiný věci na práci, než myslet na jídlo. Když přes den nic nedělám, jenom pospávám a válím se, tak je jasný, že budu myslet na jídlo, žejo. Cestou do práce jsem si zašla koupit dva banány a kokosovou vodu. Nevím, jak náročná bude noc, možná budu muset fungovat na plný obrátky a budu skutečně muset šáhnout po nějaké energetické vzpruze. Banány jsem jako krabičku poslední záchrany nechala v autě, aby mě v kanceláři moc nelákaly. Kokosovou vodu mám neotevřenou na stole. A volá na mě, že je to voda, tu přeci můžu. Nebo ne?  

Po třech dnech: Dneska je mi o dost líp. Nebolí mě hlava. Kokosová voda je pořád nedotčená, stejně jako ty banány. Dneska jsem si zvládla i trochu zacvičit s hamakou a o chlebíčku už se mi ani moc nezdá. Ráno jsem si říkala, že bych to ten tejden mohla vydržet, ale teď už se mi to moc nezdá. Připadá mi, že už teď to musí být nejméně týden, co jsem jedla na posled. Cítím neustálé napětí. Řekla bych, že je to hlad, ale ne tak, jak ho znám. Netýká se to žaludku, je to jakýsi tlak v hrudníku, který mě vyčerpává. Moc se těším, až se najím, že tohle příšerný napětí opadne. Oddychnu si pak asi tak, jako když přijdete uhonění domů z práce a praštíte sebou na gauč. Navíc jsem už zhubla víc než tři kila, nemůžu na sobě už najít žádnej tuk a bojím se, že mi teď tělo sežere svaly. Takže se spíš rozhoduju, že tejden to nebude. Taky jdu v neděli do práce, to by měl bejt šestej den a to bych tam byla asi úplně mimo.

Po čtyřech dnech: Hurá, nemusím do práce. Dneska jsem spala 10 hodin v kuse, válela jsem se, že bych něco dělala to nešlo, maximálně jsem zvládla hrát s Pilotem hry na počítači. To děsný napětí je pořád tu a nedá se to vydržet. Sprchu jsem si dala v podřepu opřená o zeď.

Na začátku pátého dne jsem rozdělala kokosovou vodu. Zajela jsem si do obchodu, kde jsem takřka lezoucí po čtyřech nakoupila nějakou zeleninu a doma jsem si uvařila polívku. Musela jsem si dát do kuchyně židličku, aby to se mnou při vaření nešvihlo. Na ní jsem seděla a vyčerpaně funěla. Polívku jsem si zatím dala bez soli, aby z toho tělo nemělo smrt. Moc jsem jí nesnědla, žaludek se mi nějak scvrknul (a taky byla hnusná - nesolená :D). Od šestého dne jsem se vracela k normální stravě. Ještěže tak, v práci to byl mazec a jsem přesvědčená, že bych to nezvládla.

Půst jsem si tedy moc neužila. Musela jsem dost tlačit na pilu a byla jsem bez energie. Možná, kdybych měla trochu víc tuku na spálení, tak jsem mohla vydržet dýl, ale možná je to jenom výmluva. Nadruhou stranu vliv půstu na mou psychiku se mi líbil. Cítila jsem se klidná, žádné deprese, nebo pocit nanicovatosti (to asi, že jsem se měla dost na co těšit - na jídlo!). Zase jsem se těšila domů z práce, že se uvidím s Pilotem a zase jsem se k němu moc ráda tulila. Pořád jsem ho hladila a řekla bych, že jsem se cítila zase zamilovaně. Jaká škoda, že tento pocit neměl moc delšího trvání, než samotný půst. :( 

Takže, až se budu chtít zase zamilovat, dostanu rakovinu, nebo ztloustnu, tak si to zopáknu. Do té doby, ať žije dobré jídlo! Jo ale jen teda na osm hodin denně. 

   

Nejím

4. duben 2017 | 11.50 | rubrika: Život

Půsty mě lákají už dlouho. A stejnětak dlouho vím, že je nedokážu držet. Vždycky jsem první den ráno plná odhodlání, protože to ještě nemám moc hlad a nic se mi nezdá nemožné. Během dne mi postupně klesá morálka a k večeru už zase stojím v kuchyni a vařím si jídlo. Jen jednou se mi podařilo pět dní nejíst. Je to víc jak pět let zpátky, to jsem byla tak v číči po rozchodu, že jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Ale kdybych se měla sama o to nějak snažit, pohořela bych.

Teď se ale cítím hrozně nakopnutá. Možná i díky setkání s Jardou Duškem. On sice o půstech teď nemluvil, ale já vím, že je dělá a že i čtyřicet dnů zvládne a fakt před ním smekám. Hrozně se mi líbí ten klid a mír, ta spokojenost a osvícenost, co vyzařuje. Chci být také taková šťastná, bezstarostná bytost.

Dneska jsem se prostě rozhodla, že budu tejden jenom o vodě. Reakce jsou vesměs nechápavé. Spolubydlící Kuš mi udiveně sdělil, že nevěděl, že jsem nábožensky založená. Já, zarytej ateista. Pilot mi řekl, že hubnout přece nepotřebuju. No, když jsem mu vysvětlila, že pro hubnutí to fakt dělat nechci (ale taková tři kila bych postrádat mohla :D), tak hned odhodlaně řekl, že teda taky nebude jíst. Večer už ale přišel, jestli by se to jako počítalo, kdyby si udělal aspoň miso polívku. Pak si dal pivo, že prej je to tekutina a nepočítá se.

Mám za sebou 26 hodin. Už se těším na třetí den. Pokud to teda vydržím. Protože třetí den prej člověk přestane mít hlad. I když já zrovna vypila skoro litr vody, takže hlad nemám. A když se cítím slabá (psychicky), tak jdu na Youtube a podívám se na nějaké přednášky o půstování. To mě motivuje vydržet.

To, jak jíme třikrát denně a k tomu ještě svačiny mezi tím, je prej hodně špatně. Tělo než spálí všechnu tu glukózu, kterou si uschová jako glykogen v játrech, tak přijde další dávka glukózy a tělo v podstatě nikdy nemá čas spalovat tuky. Dokud je v krvi inzulín, tak tělo na tuky nemůže a proto máme za pár hodin zase hlad. Protože když tělo nemůže spalovat tuky, tak si řekne o další glukózu. To nutně neznamená sladké. Chleba, rýže, těstoviny, špagety, brambory, všechno tohle a mnohem víc. Proto mají lidé pořád hlad, i když by třeba měli dost tuku na spálení. Normálně se všechna glukóza spálí asi za dvanáct hodin a pak až se můžou začít trávit tuky. Pokud člověk cvičí, sportuje, spaluje tuky dřív.   

Mnohem zdravější je tedy mít delší přestávky. Až skončím s tímhle půstem, chtěla bych si den rozdělit na minimálně 16 hodin bez jídla a pak budu mít osm hodin, během kterých se třeba dvakrát, nebo třikrát najím. Někteří lidé jedí jenom jednou denně, ale to mi osobně nepřipadá správné, neboť nevím, jak bych v jednom jídle mohla sníst všechno, co potřebuju. Navíc už dávno se snažím neplácat pátý přes devátý, ale naopak usiluju o to, aby moje jídlo bylo jednoduché na trávení. Takový ten typický český model – polévka, hlavní chod a moučník, je prostě naprostej humus. A přitom moje babička by mi řekla, že to takhle musí být, že jsem hospodyňka na hovno a ještě by politovala chudáka chlapa, co se mnou musí žít. :D

Nicméně jak už jsem řekla, hubnout já zrovna moc nepotřebuju, takže bych chtěla zmínit ještě to, co mě na tom zajímá nejvíc. Je to posílení organismu a předcházení civilizačním chorobám, zpomalení stárnutí, více energie, lepší fungování mozku, zbystření smyslů.. Taky si od toho slibuju lepší naladění na takovou tu spirituální rovinu, víc spokojenosti a porozumění světu a lidem kolem mě. Což hodlám podpořit vhodnou literaturou, na kterou mám najednou nějak víc času, když nemusím vařit, nakupovat a přemýšlet, co budeme jíst. A nakonec se mi ještě líbí, že ušetříme. Normálně za týden prožereme 300 dolarů. A to vlastně pořád jenom vaříme a mimo domov si vyjdeme akrát tak na nedělní oběd. Vaříme převážně ze základních surovin, tak já fakt nevím, kam ty prachy sypem a jak to dělají jiní lidi, co prožerou třeba jen stovku. Takže když třeba jednou za dva měsíce nebudeme tejden jíst, ušetříme na dovolenou!

Teď když jsem se tu tak pochvástala a zasnila, tak doufám, že mi bude dostatečně trapné couvnout. Fakt bych se ráda dozvěděla, jestli skutečně přestanu mít třetí den hlad. :D 

Kriket

24. březen 2017 | 23.26 | rubrika: Život

Pilot přijde do ložnice, kde já se zotavuju po noční, kde jsem tentokrát byla sama a byl to záhul


-          - Hele, kdybys dneska chtěla jít na kolo /ježiši jó, on se mnou chce jít na kolo!! Už skoro vstávám..!/, tak dneska hrajeme kriket blízko, tak byses na nás mohla přijet podívat.

-          - /Aha!/ Jdi někam s tím svým posraným kriketem! :(


O deset minut později příjde zas

-          - Mám dobrou zprávu!

-          - Zrušili kriket?!

-          - Ne, ale s kriketem to vlastně souvisí. Našel jsem ten kriket (*cvrčka), co nám dělal kravál v garáži.


O dalších deset minut později (slyším kapky deště dopadat na střechu), nasupenej Pilot vrazí do ložnice

-          - Tak ke kterýmu bohu jsi se modlila?!!! /hahahaháááááá v dešti se kriket nehraje/

-          - Miláčku, kdybych se uměla modlit o počasí, tak jsem se celou noc dívala na výměnu manželek a neřešila místo toho, že mi letadlo místo na Vánočním ostrově přistálo na Jakartě a že ho odtam nemůžu dostat. :D :D :D 

Šílená já

24. březen 2017 | 02.51 | rubrika: Život

Začetla jsem se do té knížky o uzdravování svého vnitřního dítěte. Prý těch dětí máme celou řadu. Různě staré verze sebe sama. Zatím jsem jen na straně 26, neboť se to nedá číst v práci a nemám na to jinak moc času. Postěžovala jsem si Pilotovi, že nevím, jestli mi ta knížka nějak pomůže. A to jsem ještě ani nedošla k žádnýmu cvičení, zatím jsou to všechno je takový úvodní kecy. Řekla jsem mu, že fakt nevím, jestli se takhle dokážu bavit se svýma vnitřníma dětma. Jestli je dokážu takhle živě vidět a řešit jejich problémy? Mně to spíš přijde, že ta paní je cvok a má docela hustý halucinace. :D

Jenže kdo dneska není cvok, žejo. Já mám taky svoje stavy. Stavy, kdy cítím hroznou vnitřní bolest, nevím odkud to přišlo, nevím co s tím dělat. Dneska jsem si taky jedním prošla. Zrovna do toho přišel Pilot na skok z práce. Jenže já v tomhle stavu potřebuju být sama, takže jeho příchod to ještě zhoršil. Mám v tu chvíli dost práce sama se sebou. A on ani po víc než třech letech nepochopil, že mě fakt má nechat. On se hned vyděsí, že něco provedl, že je mezi náma konec, chce o tom mluvit, odmítá odejít. A já pak začnu bejt vzteklá, ať jde proboha někam, všechno se netýká jen jeho a já potřebuju být sama. A on nejde. A tak já koukám do blba a už dál na otázky nereaguju, prostě se schovám někde v koutě mé mysli, když už se nemůžu schovat fyzicky. On mi začne vyčítat, že ho ignoruju a že je to ode mě hnusný. To je jedno kolikrát se o tom bavíme, kolikrát už se to stalo, on mě prostě nemůže nechat o samotě, když ho o to žádám, i když ví, že se mi třeba za hodinku zase uleví a všechno bude zase normální. Já ignoruju tebe? Ty ignoruješ mě! Řekla jsem ti, že potřebuju být sama a ty tu přesto furt sedíš a nutíš mě mluvit! Dneska vypadnul, až když jsem si šla pro klíče od auta, že teda vypadnu já. Samozřejmě mě to mrzí, že se takhle k němu chovám, jenže to jak nechápe/ignoruje moje potřeby, mě zahání do kouta a já jsem pak jak vystrašený zvíře, co udělá cokoliv, aby uniklo.

Když konečně vypadl, tak jsem se rozbrečela a v zoufalství jsem vzala tu knížku a začala jsem zase číst. Zrovna tam psala o tom, že když cítím bolest, tak si mám představit, kdy jako dítě jsem takovou bolest cítila. Představila jsem si, jak jsem jako asi osmiletá běhala strachem bez sebe kolem stolku v obýváku před matkou, která mě honila s velkým řemenem, aby mě mohla seřezat. Dál jsem si přečetla, že si mám představit někoho, kdo zasáhne. Buďto nějaký můj vzor z té doby, nebo klidně sebe jako dospělou. No, takže jsem tam přišla já, matce jsem pěstí vrazila takovou, že druhou chytla o zeď a pak jsem jí vyrvala ten řemen a seřezala jsem ji s ní hlava nehlava, přesně jak to dělávala ona mně. Řeknu vám, že jsem byla absolutně v šoku, kolik zlosti ve mně je a jak mě to uspokojovalo jí takhle pěkně mlátit. Pak jsem vzala tu vystrašenou holčičku do náruče a začala jsem jí utěšovat, že teď už bude všechno dobrý, že už nikomu nedovolím, aby jí ubližoval.

A bylo to. Bolest byla pryč. Tak málo stačilo. Pilot se pak vrátil a omluvil se. Říkám mu a proč ty se omlouváš? To já se přece chovám hnusně, já to vím. A on na to že ne, že jsem měla pravdu, to on měl odejít, když jsem ho o to žádala. Pak jsem ho objala a zase jsem se rozbrečela, ale teďka spíš úlevou, že jsem možná našla způsob, jak mé vnitřní děti zbavit té bolesti.

Možná je ta paní blázen, ale dneska mi dala naději.  

Jak se Toníček polepšil

14. březen 2017 | 06.30 | rubrika: Život

A nebo spíš asi nepolepšil. :D

Dneska ráno jsem mu nesla mojí složku s tím, že už mám všechno podepsaný. A on na to že tak jo, já to dneska proberu se Zubákem (náš manažer - kdybyste viděli jeho zuby, pochopili byste) a ty pak budeš v balíku a budeš mě konečně moct pozvat na ten oběd!

A takový jsem si dělala naděje. :(

Změny a nezměny

13. březen 2017 | 00.54 | rubrika: Život

Doufala jsem, že se něco změní. Že když mi Pilot v Brisbane tolik chyběl, že se ve mně něco zlomí. Počítala jsem, že na něho hnedka skočím jak přijedu, jenže už jsem doma týden a žádný skákání se nekonalo. Jakoby mě při setkání s ním přešla chuť. Jsem z toho smutná. Už se to nikdy nevrátí? A proč mi teda vůbec chyběl?

V práci už mě snad tento týden konečně "povýší” na plnohodnotného tvora. S temi penězi navíc snad už budeme schopní taky na něco šetřit, ačkoliv Pilot už teď zase otravuje, že chce virtuální realitu. Viděl to u Glena, kterej mu to ochotně předvedl (moc dík, Glene) a teď nedá pokoj, dokud to nedostane. Taky bych ráda, aby se odstěhovala Triceraptorka, takže budeme platit i její nájem, tak nevím, jak to s tím šetřením nakonec bude. Ale hlavně nevím, jak ji o to jako mám požádat, takže možná to stejně nebude tak brzo. Od začátku jsme chtěli mít pokoj pro hosty a Triceraptorka nevypadala, že by se chtěla v Aucklandu zdržet moc dlouho, tak jsme ji sem vzali, jenže ta se tu teď nějak usadila a hlavně mě dost sere svým chováním.

Víte, jak se říká, že odříkanýho chleba největší krajíc? No, tak když Bobík dal výpověď, vypočítaka jsem si v hlavě takovou rovnici. Bobíkův šéf má chlupatou sekretářku Tonyho a nebylo by asi nemožný, aby Tony nahradil Bobíka na dobu, než najdou náhradu. Ještě než Bobík odešel, tak jsem se s touhle mojí dedukcí svěřila kamarádce a řekla jsem jí, že v ten den, co se chlípník stane mým šéfem, já odcházím! Vážně jsem to asi moc nemyslela, ale fakt jsem se už jen při té představě ošívala. No a než Bobík odešel, tak nám on sám sdělil, že Tony je pravděpodobná varianta. A já jsem se začala nekontrolovatelně smát. Bobík se mě zeptal, jestli mám s ním nějaký problém. A já že asi ne, že co se týče kompetence tak nemůžu hodnotit. A Bobík prej aha, ty myslíš to jeho slizáctví. :D Náhodou jsme se pak docela dobře pobavili na téma Tony je prasák a jinej už nebude a šéfovi dokonce ujelo, že už když jsem tam byla na pohovoru, tak měl Tony dost chlípnou poznámku, po které se každej chytal za hlavu a která mně teda očividně unikla. A Bobík mi to nechtěl prozradit a když jsem naléhala, tak mi akorát naznačil, že to prej zahrnovalo něco s kopírkou...??

A tak je to tady, Tony je teď můj šéf. Jinak se ale dost věcí změnilo. Já si myslím, že mu někdo, nejspíš Bobík, musel domluvit, protože on se teď fakt chová dobře. Mile, přátelsky, ale ne jako prase. A já ho teď snad i začínám mít ráda?! :D Jen jako kolegu, samozřejmě. Tak doufám, že to takhle teď zůstane a neposere to zase nějakou nechutnou poznámkou, či zvaním mě na rande.

Nakonec vám napíšu o mojí nové zábavě. Na jednom blogu tady jsem si přečetla o aerial józe. No a hned jsem to musela jít zkusit a pak jsem si hned objednala vlastní hamaku. Akorát jsem nevěděla, kam to pověsit, trámy my tu máme tak tenký, že by mě pravděpodobně neunesly a tak jsem ještě posehnala vysokej rám na houpačku a ten jsme jak ježka v kleci nacpali do garáže, takže můžu cvičit a i v takovým počasí jako máme teď, kdy pořád jenom chčije. Konečně jsem našla nějakou formu cvičení, která mě baví! Sportu zdar!

fly5

Vedrooo

8. březen 2017 | 02.41 | rubrika: Život

Týden v Brisbane už mám za sebou. Moc ráda jsem se zase po třech letech viděla s kamarádnou, zase jsem žasla, jak si krásně žijou, nádhernej apartmán, bazén s vířivkou, saunou a posilovnou v přízemí, výhled na botanickou zahradu. Přesto jsem byla už za šest dní ráda, že jedu domů a říkala jsem si, že jsem měla jet už o den dřív. Kamarádka je děsně akční, furt někde lítá a já jsem musela lítat s ní. Byla moc hodná, chtěla mi toho co nejvíc ukázat, ale já jsem přece přijela hlavně zase vidět ji a nějaké ty chvíle klidu bych taky uvítala. Asi jsem si už nějak odvykla na vedro, takže mi tam bylo fakt dost horko. V noci jsem spala bez deky a někdy jsem ani nemohla spát. No a jak pořád nadávám, že teď to máme půl hodiny jízdy k pláži (taková hrůza!), tak kámoška to má hodinu a to mi teď asi na nějakou dobu zavře hubu.

Samozřejmě jsme i Pilota probraly, kupodivu mi nedala žádný rady typu okamžitě od něj odejdi a to je normálně jinak se vším hned hotová. Musím říct, že Pilot mi tam chyběl. Kámoška s manželem se tam pořád otlapkávali, vodili se za ruce, pusinkovali se a já nic. Přesto, že máme krizi, tyhle věci pořád úplně normálně děláme, nikdo by snad ani neřekl, že nejsme zamilovanej pár. A zase jsem se utvrdila v tom, že s většinou chlapů bych stejně být nemohla a že bych měla být ráda, že mám Pilota. Kámošky manžel je hrozně fajn, má prachy a může si dovolit jí zajistit nádherný bydlení a bezstarostnej život, ale ani za tu cenu bych nepřekousla ignorantní, ba až přímo arogantní přístup k veganství. Jasný, kámošce to nevadí, i když sama jí převážně vegetariánsky, nedělá to ani pro zvířata, ani pro životní prostředí, nýbrž jen a pouze pro zdraví. A tak mu připravuje jídlo zvlášť a on by se ani nenamáhal ochutnat to její, protože už dopředu ví, že třeba ty výborný dezerty, co jsme si donesly z jedné super restaurace, jsou fun free. Jestli je to v něčem free, tak jedině v cruelty, debile. Je mi jasný, že kdyby mu to někdo podstrčil a neřekl, že je to veganský, že by mlaskal blahem. Nesnáším tohle pozérství. 

vegerama

vegerama2

vegerama3

Na moje narozeniny jsme zašli znova do výše zmíněné restaurace na oběd. Mně to bylo divný, že tam šel s náma. Na fun free jídlo?? To mám jako dárek k narozeninám, že se takhle přemůže, nebo tam bude jen sedět a koukat na nás, jak se cpeme? :D Vyšlo najevo, že kámoška si myslela, že se tam dá objednat i "normální” pizza, s kousky mrtvých zvířat, ale to se teda spletla. Ale "normální” sýr tam měli, takže každý, koho odradí, že pro jeho oběd nikdo nezemřel, se může uklidňovat, že alespoň bylo zabito tele, pro které bylo určeno to mléko. I kamarádky manžela to nakonec uklidnilo, i když to chvíli vypadalo, že od tam hned odejdem a kamarádka se omlouvala, že to nevěděla a sypala si hlavu popelem. Tohle jsou ty chvíle, kdy jsem moc vděčná za to, jakej je Pilot.

Podobný efekt na mě má i sledování výměny manželek. Já vím, je to děsná sračka! Jenže já to potřebuju, utvrzuje mě to hned ve dvou věcech. 1. Žádnýho jinýho chlapa bych nesnesla. 2. Fakt nechci děti. Nejvíc mě fascinuje, když hodně vytížená maminka přijede do rodiny s jedním dítětem a není tam spokojená, protože se nudí. Všechno poklidí a nemá co dělat. Kolikrát ještě poznamená, že na to, že ta druhá nemá co dělat, má doma docela bordel a že ona by to teda měla jako ze škatulky. :D Opravdu se nechci stát slepicí, co umí jedině uklízet a běhat kolem dětí. To si nemůžeš číst knížku, nebo jít ven? Sportovat třeba? Pustit si film? No hlavně, že máš utřenej všechen prach a život na hovno. Já jaksi opravdu nevěřím na život po dítěti.

Doufám, že teď už mi nebude tak smutno po Austrálii. Jako to bydlení bych brala hned, tu přehršel veganských výrobků taky, ale jinak už jsem asi nakažená kiwáctvím a je mi tam moc vedro! :D 

Je mi špatně

18. únor 2017 | 16.41 | rubrika: Život

Jakože fakt hodně špatně. Je neděle pět ráno a já tady ještě pořád sedím a trpím. Bolí mě hlava a nechci žít. Tenhle týden jsem měla noční a super jsem to zvládala, jenže i když jsem poslední noční měla ve čtvrtek, tak jsem to doteď nezvládla přehodit zpátky ani o kousek. Normálně mi to takový potíže nedělá. Včera ráno jsem měla jít na fly jógu a akorát jsem zamáčkla budík, pač mi dvě hodiny spánku fakt nestačily. Pak jsem se celej den povalovala, z toho mě chytla bolest hlavy a deprese a tak jsem zapila přášek na bolest vodkou a spala jsem až do jedenácti večer. Brečela jsem, chtěla jsem umřít a hořce jsem se smála tomu, jak jsou prý lidi, kteří nechcou děti, sobečtí. Já zcela "sobecky” bych nikomu nepřála cítit tolik bolesti. Našla jsem si knížku, kterou si asi koupím. Uzdravte své vnitřní dítě -- Jak se osvobodit ze zajetí své minulosti. Ono se to jednoduše řekne, že všechny ty špatný věci už jsou dávno za mnou, jenže jsou opravdu? Já mám dojem, že za sebou táhnu hodně těžkej kámen a že nikdy nebudu šťastná. A odnáší to i Pilot, kterej by se mnou rád něco dělal a já ho posílám pryč. Říká, že se v tomhle vztahu cítí osamělý. Že bych se konečně odhodlala a zkusila nějakýho psychologa? V práci máme plakát, je tam kontakt a prej že zaměstnanci to mají zdarma, že firma to platí. Asi bych byla první, kdo to tam kdy využil, přece nikdo nechce, aby zaměstnavatel viděl, že chodí k psychoušovi. Kolik by mi asi tak zaplatili těch sezení?

Už to budou dva roky, co se s ní nebavím a musím přiznat, že to, co jsem si od toho slibovala, se jaksi neděje. Doufala jsem, že zapomenu. Na ni a na mý podělaný dětství. Jenže mě to pronásleduje pořád. Už je to tak dávno a přesto mám pořád výčitky. Proč jsem nezdrhla? Jo vlastně, já jsem měla strach. Že by mě policajti chytili. Tomu, že jsem týraná by se vysmáli a přivedli by mě zpátky domů. Tam by ale na mě nečekala ustaraná máma, co by se samou úlevou zapomněla zlobit a vzala by mě do náruče. Čekala by tam zrůda, která by mi zpřelámala všechny kosti. Když mi bylo osmnáct, zdrhnout jsem sice mohla, jenže jsem prostě nevěděla, jak si mám dodělat maturitu, když nebudu mít střechu nad hlavou a peníze na jídlo. Brigády u nás na vesnici bylo nemožné sehnat a naše učitelka ZSV na mě hleděla dost vyjeveně, když jsem se jí ptala, jestli bych měla nárok třeba na sociálku, nebo tak. Prej že mě mají živit rodiče a tím to pro ni haslo. Byla jsem mladé tele a byl to pro mě neřešitelný problém.

To nebavení se mi přineslo akorát to, že už nejsem taková rozpolcená. Mám ji mít ráda, nemám ji mít ráda. Mám se s ní bavit, nemám se s ní bavit. Teď už vím, že jí jakožto člověkem pohrdám a že ji ráda nemusím mít a nemám. Nenávidím ji. Jenže ta úleva, kterou jsem očekávala, nepřišla. A tak se dál opíjím k spánku, abych necítila tu bolest a dál odstrkuju lidi, kterým na mně záleží. 

Jak nejlépe oslavit Valentýna

15. únor 2017 | 05.21 | rubrika: Život

Pokud jde o novozélandská média, tak ta mají už několik měsíců jasno a pilně nám celou dobu vštěpují, že na Valentýna se MUSÍ jít do kina na druhý díl Padesáti odstínů šedi. Muži jsou prostě na nás tak hodní, že i tohle přetrpí a média to dobře vědí. Pilot se na to taky nejdřív netvářil, ale udělala jsem na něj psí oči a on vyměknul. Dneska v poledne jsem mu psala smsku, jestli teda můžu koupit lístky na večer. Odepsal, že můžu. Když dorazil z práce, hned mezi dveřma mě pozdravil: "co já pro tebe všechno neudělám." A tak jsme šli. Koupili jsme popkorn, usadili jsme se a čekali jsme. Občas přišli další diváci, někteří dokonce s dětma. Pilot se chytal za hlavu, že co to je za lidi, že vezmou děti na takový film? Když konečně začal film, byla tam malá černošská holčička, Pilot stále nic netušil. Až když se na plátně objevil název "Hidden figures", tak se zhrozil. "Jsme ve špatném sále!" Ha ha ha, tak tohle mi vyšlo, přece si nemyslel, že bych ho fakt s sebou táhla na Padesát odstínů? :D Ta úleva v jeho obličeji fakt stála za to! Ale ani tak jsme nechápali rodiče, co na takovej film jdou s dětmi. Pro ně to musela být nehorázná nuda. Pro nás to ale byl super zajímavý film inspirovaný skutečným životním příběhem tří matematiček, černošek, pracujících v roce 1962 pro NASA. Na Padesát odstínů se někdy podívám sama. Měla jsem tu čest přečíst všechny tři knížky, když jsem ještě neuměla moc anglicky a tohle bylo tak na hranici zvládnutelnosti. Půlka druhé knihy byla o tom, jak Anastázia dovolila Kristiánovi jí konečně oholit toho jejího hroznýho bobra. Člověk musel přemýšlet, ve kterém století se ten děj vlastně odehrává. No a já se samozřejmě musím přesvědčit, jestli půlka filmu taky bude o tom.

Když jsme přišli domů, Kuš se hned Pilota škodolibě ptal, jak se mu líbil film. Předpokládám, že si Pilot pěkně postěžoval, že má Valentýna nejspíš za trest a Kuš ho v tom chtěl ještě vymáchat. I on skočil na špek a věřil, že bych byla taková čůza. 

V práci už jsem přes půl roku! Ani se tam moc nedusím. Je pravda, že nejraději ma mé práci mám, když jdu domů a mám před sebou tři a nebo čtyři dny volna. Za tohle tam prostě ty čtyři dny nějak překlepu. Kleknu si na kolena a požebrám, aby piloti šli lítat. Naši australští piloti totiž vesměs lítat nechtějí a člověk se musí sám sebe ptát, proč se sakra stali piloty. Nejvíc nesnášejí BSMB (Brisbane-Sydney-Melbourne-Brisbane), protože je to skoro deset hodin ve službě a je to na celou noc. Ještě se nás nasraně ptají, jestli si dokážeme představit, jak je to únavné, pracovat třeba tři noci v týdnu. Jo, protože my v noci asi nepracujeme. Hned jsem našemu manažerovi říkala, že by měl dát práci mýmu Pilotovi. Toho bych prosit nemusela, ten by prostě dělal, co bych mu řekla, jinak by měl doma dusno a hotovo! Taky si navykli nás hrozně vydírat. Jakože vezmou službu, ale jen když jim zaplatíme dvakrát tolik. No a protože my máme vážný nedostatek pilotů, který se vedení nesnaží vyřešit, většinou nám nic jinýho nezbyne, než jim to zaplatit. A mě to vytáčí doběla. Každýho takovýho zm*da bych okamžitě vyhodila a ne že bych jim cpala peníze. A Bobík nedokončil náš výcvik, jak nám sliboval, takže já a Šprt pořád bereme míň než ostatní a přitom děláme stejnou práci jako každej jinej. Už mě to fakt začíná srát. Bobík to odhadoval na tři měsíce, ještě bych byla ochotná čekat půl roku, ale víc než to? A kvůli čemu, jen proto, že nikdo nemá čas si s náma sednout a dva dny nám něco lejt do hlavy? Nasrat! Chci jít za manažerem a říct mu, že je mi to úplně jedno, jestli mám podepsaný všechny papíry, ale že výplatu chci mít konečně plnohodnoutnou, když odvádím plnohodnotnou práci. Protože jestli ne, tak já jinak.... jinak.... jinak co? Co kua mám jinak dělat? Odejít a být bez práce? Jít někam, kde zas budu makat pět dní v týdnu? Co sakra mám dělat? Jak ho mám donutit? :D Tyjo, i Idiotovi dali po půl roce už plnohodnotnej plat a přitom ničemu nerozumí. 

Za dva týdny už budu sedět v letadle do Austrálie. Jedu tam jednom na týden, ale i tak je to prostě splněnej sen. Návrat domů. Hodlám se tam tak přežrat manga, že mi z něho bude po zbytek roku na blití. Tam koupíte krabici manga za hubičku, ale tady stojí tak šest dolarů za kus a dopřeju si ho tím pádem tak dvakrát za rok. Už se mi o tom i zdálo. Byla jsem v Brisbane na trhu a prodávali tam manga velký jako vodní melouny!! Konec února nemůže přijít soon enough! 

Štěstí

5. únor 2017 | 21.34 | rubrika: Život

Proč se musí člověk tolik namáhat, aby byl šťastný? Logické by bylo, že bych se měla těšit a plánovat, jenže mi chybí motivace, jakoby šťastný život nebyl dost velkou motivací sám o sobě. Kolikrát prostě zůstanu zavřená doma s tím, že stejně nic nemá smysl. Vím, že to můžu celkem jednoduše změnit, jenže mi to vůbec nepřipadá jednoduché a nejsem si jistá, že vůbec chci?

Poslední dva víkendy na tom pracuju a docela se to vyplácí. Vyrážím ven střídavě s Birgit a nebo s Dádou. To je jedna Češka, se kterou mě Birgit dala dohromady. A Pilot taky hodně přemýšlel, zvlášť po tom, co jsem mu řekla, že bych asi chtěla, aby se odstěhoval. Došel k závěru, že to ani není tak tím, že nejsem šťastná s ním, ale že nejsem šťastná celkově. Že ho nejspíš i tak trochu viním z toho, že mě odtáhnul do téhle díry a že mě musí naučit užívat si Nového Zélandu. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Vyrazili jsme konečně na výlet do Coromandelu, o čemž už jsme mluvili dva roky a užili jsme si krásnou přírodu a opuštěnou pláž, na který jsme dělali nemravnosti a na které jsme taky pochopili, proč je opuštěná, když jsme si šli zaplavat a Pilot zapad po kolena do bláta a nemohl se vyprostit a pak jsme si oba pořezali nohy o šutry.

Tenhle víkend je Pilot v prachu. V pátek po práci jsme sice byli v Silo Parku na promítání jednoho novozélandskýho filmu pod širákem. Poučena z minulého týdne jsem byla vybavela zimní bundou na nafukovacím křesílkem a bylo to fajn. Ale v sobotu byl na kriketu, kterej já nenávidím, protože je tam každou sobotu od rána do večera a já jsem tím pádem sama. Já vím, že partneři mají mít i oddělené koníčky, jenže zrovna ta sobota se mi vůbec nehodí, když bychom mohli raději někam spolu jet. Naštěstí Dáda má kolo, tak jsem se domluvila s ní a vyrazily jsme na výlet na kole. A v neděli Pilot odletěl do Wellingtonu, pač si ho tam kiwimáma objednala. Už jsem tu psala, že máma je hoarder, prostě člověk, co má dům plnej krámů a bordelu. A teď po dvaceti letech jí domácí dal výpověď z domu, že prý se tam chce nastěhovat nebo co. Pro mě je teda nepředstavitelný, jak se Kiwimáma bude s tím vším bordelem stěhovat. A tak tam Pilot odjel si probrat jeho věci a rozhodnout, co si nechá a co se vyhodí. Kiwimáma mu koupila letenky, ale nepřiplatila za kufr, tak to si toho Pilot asi moc nepřiveze.

Já jsem napsala Birgit, že jsem na letišti a zbavuju se Pilota a jestli nechce jít plavat. Ona mi napsala, že jde ještě s jednou holkou na výšlap do Waitakere Ranges a že se můžu přidat. Tak jsem se přidala. Ta druhá holka byla z Nové Kaledonie a přijela na týden na Zéland kvůli práci a pronajala si pokoj přes Airbnb u Birgitinýho syna. No a Birgit, ta takovéhle mezinárodní výměny úplně žere a tak tu holku hned urvala, že ji vezme na výlet. Byl to docela drsnej výšlap a to nám Birgit vykládala, že je to úplně jednoduchá procházka po rovince, sama měla sandály a já tenisky. Takhle si to prej nepamatovala! :D Když jsme se konečně dostaly zpátky k autu, tak ony se ještě chtěly jet koupat a to už mě dost sralo, protože já byla pozvaná na večeři ke Katce a už bylo půl šestý a já nikde a navíc jsem jí ani nemohla dát vědět kde jsem, protože tam nebyl žádnej signál. Nakonec se koupat nešly, jen jsme se podívaly na pláž a jely jsme domů. Težko říct, jesti kvůli mně, nebo kvůli těm obrovským vlnám.

Ke Katce jsem dorazila až před osmou, hladová jako vlk a ona teprve pak začala vařit, i když jsem jí psala už víc jak hodinu předem. A když bylo konečně uvařeno, já už v hladové agónii, tak mi podala misku s jídlem a řekla "jo a došla mi sůl, tak je to bez soli”. :D Ještěže jsem měla takovej hlad.

Ale jo, poslední dva víkendy byly pro mě jako prázdniny a hezky jsem si je užila. Mohla bych si užívat i dál, tenhle týden třeba pracuju od jedné odpoledne a vím, že by bylo úplně super, kdybych si vždycky před prací zajela zaplavat do moře, jenže na to já se prostě nevyhrabu zavčas z domu. Přála bych si, abych byla taková akční jako Dáda, nebo Kristýna, ty pořád někde lítaj, doma neposeděj a přijde mi, že si ten život fakt užívaj. Proč mě to stojí tolik námahy a nejde mi to samo jako jim?

Obrázek z výšlapu. :)

gekon