Kariéra nebo pohodlí?

16. listopad 2017 | 12.46 | rubrika: Život

To je dilema. Píše mi Hlína. Jestli si ho už nepamatuje, byl to můj nadřízený kolega, kterej mě zaučoval v týhle práci. Byl tady deset let a pak odešel k Air New Zealand. A teď těch deset let tady považuje za dost promarněných a velice lituje toho, že k AirNZ neodešel už dávno. Je to mnohem větší společnost, takže tam dostane víc peněz a každej rok vám dost přidají. Máte mnohem větší možnosti kariérního růstu, letenky za pár korun a vůbec po pár letech tam má člověk asi jistotu, že už takovou práci dostane snad všude. 

Hlína mě pokaždé přemlouvá, ať jdu k nim. Ať tady nemarním léta života jako on. Ať se nenechám zlákat zlatým pozlátkem v podobě spousty volnýho času. Oni teď zrovna vypsali nové výběrové řízení a Hlína mě tlačí, ať se přihlásím. Prý moje šance vidí hodně vysoko. Jenže já jsem si dost zvykla pracovat jenom 4 dny týdně. Vůbec si nedovedu představit, že bych musela pracovat od pondělí do pátku. A tady v té práci je to ještě o moc horší! Tam se totiž pracuje šest dní v kuse! A pak máte tři dny volna. To kua co, žiju, abych pracovala, nebo pracuju, abych žila?? Mně hodně vyhovuje, že si značnou část pracovní doby můžu dělat, co chci. Že pracuju jen 28 až 36 hodin týdně, ale platěj mě za 40. Že o víkendech tady strávím sotva pár hodin a hlídám si svůj jeden (nebo taky žádnej) let z pohodlí domova. To by u AirNZ jistě nešlo. Ti mají tolik letadel, že tam určitě nemáte čas lelkovat, navíc si představuju, že jich tam musí být jak psů, každej vám vidí do PC, takže pustit si youtube bude nejspíš zcela nemožné. Levné letenky teď dostanu asi i tak, když tam bude pracovat Pilot. Jenže když zůstanu tady, tak je taky můžu bohatě využívat. Nejméně jednou za dva měsíce mám pět volných dní, to už by se dalo i třeba otočit na Samou nebo tak. 

Jako víc peněz, to je hezký no, ale koupí mi ty peníze čas? Čas na koníčky, čas někam jezdit, čas užívat si života? Nebo jde o to, abych teď dřela jako mezek a užívání si života nechala až na později? A co když nebude žádné později? Co když mě třeba přejede vlak? Zabije mě nějakej masovej vrah? Nebo nemoc, co zabila moji matku?

Jako nemůžu říct, že bych o tom nepřemýšlela. Jinak bych to sem snad ani nepsala. Pěkně by se to vyjímalo v životopise a kdybych pak chtěla do Austrálie, neměla bych problém s prací tam. Taky bych dostala výborný školení. Tady to teda bylo nic moc a mám dojem, že moje znalosti by měly být mnohem hlubší, než jsou. A tam by mě všechno doučili. Jenže pak se to začne cyklit. Šest dní v kuse já prostě pracovat nechci. Jedině, kdybych pak měla 5 dnů volna, to bych to asi překousla, ale 3?? Mám devět dní na rozhodování. A ještě když si představím, že musím tady v práci dát výpověď, tak se mi dělá špatně. Nebudou mě mít rádi. A budou taky dost v prdeli, protože už odešel Hlína, Šprt a Dejv a se Smraďochem a s Bábou to tady bude katastrofa. Teda ne, že by na nich záleželo víc, než na mně samotné, ale víte jak. Vytáhli mě ze srabu. Z práce, kterou jsem nenáviděla. Dali mi super práci, mnohem víc peněz a díky nim mám teď docela dobrej život. A takhle se jim odvděčím, že odejdu po ani né roce a půl? Připadala bych si jako sketa. 

Co byste dělali vy? 

Airshow v Aucklandu

15. listopad 2017 | 11.47 | rubrika: Život

Konečně jsem měla možnost vyzkoušet můj super hustej objektiv, co jsem ho nutně musela mít a teď pořádně nevím co s ním. :D A tak jsem ho vzala na leteckou přehlídku, z čehož měl Pilot děsnou radost, protože kdybych nechtěla dělat fotky, asi bych tam ani nešla. Pilot se mnou ale moc nebyl, protože tam dělal dobrovolníka a měl moc práce, ale já jsem tam stejně hned potkala Grumpyho a pak ještě jednoho týpka z firmy, takže jsem tam nebyla sama. Teda já vám řeknu, že už sice přes půl roku chodím do fitka a posiluju hlavně paže a ramena, ale stejně mě sviňsky bolely ruce, pač ten objektiv s kamerou váží přes dvě kila. No, takže jsem zjistila, že ten objektiv, kterej jsem chytře koupila z druký ruky od týpka, kterej ho prý skoro ani nepoužil, je zevnitř pěkně zaprášenej! Velká část mých snímků stála tím pádem za ho.no, ale ta druhá byla skoro OK a fakt na mě ta čočka udělala dojem! Hned druhej den jsem odnesla kameru i s objektivem do servisu, aby mi je vyčistili a dneska mi přišel odhad ceny a chcou po mně 500 dolarů. To jsem teda nečekala. To mám za to, že jsem tu čočku koupila tak výhodně (za 1100). Skoro jsem to obrečela. Hlavně protože mi na dovolené odešlo Gopro do křemíkového nebe a já jsem si musela koupit nový. A pak jsem zjistila, že to Gopro 5 nahrává zvuk úplně na číču a že se neobejdu bez externího mikrofonu. A že výrobce to tak nejspíš udělal schválně, protože k tomu pak taky musíte koupit speciální káblík, kterej nikde jinde neseženete a za ten zaplatíte jako kdyby byl ze zlata. Jo a taky mi ruplo v bedně a koupila jsem si letenky do Austrálie. A Pilot zase platil 1500 za servis auta. Prostě těch výdajů bylo poslední dobou už nějak moc a to ještě k tomu teď nemáme žádný spolubydlící, takže platíme jak mourovatí za nájem. No dobrý no, teď vám teda ukážu nějaký ty fotky. :)

FB_IMG_1510742312033

FB_IMG_1510742318609

FB_IMG_1510742315493

FB_IMG_1510742324657

FB_IMG_1510742321490

FB_IMG_1510742327503

FB_IMG_1510742333064

FB_IMG_1510742339536

FB_IMG_1510742336750

FB_IMG_1510742343989

FB_IMG_1510742347144

Dobré zprávy a nejistá budoucnost blogu

10. listopad 2017 | 23.36 | rubrika: Život

Víc než rok se s rokem sešel a Pilot znova vyrazil na pohovor s Air New Zealand. A vypadá to, že tentokrát ho vzali. Teď už mu jen zbývají nějaký zdravotní a trestní prověrky, ale to by měla být jen formalita. Tuhle práci si Pilot přál už od svých sedmi let. Takže včera dokonce i plakal štěstím. Předtím, než se pořádně namazal drahou whiskey, co si koupil na oslavu. Takže asi v únoru začne tam. Akorát se jich blbec zapomněl zeptat, jestli zůstává v Aucklandu, nebo ho pošlou do Christchurch, nebo třeba do Nelsonu, nebo bůh ví kam. Takže vůbec nevím, co bude s náma. Navíc jak jsem mu minule říkala, že se chci rozejít, tak jsme se dohodli, že před pohovorem ho nebudu zatěžovat ještě hledáním jiného bydliště a že po pohovoru se dohodneme co a jak. A já nevím co teď. Jako já nechci vypadat, že teď, když dostal pořádnou práci, tak s ním najednou chci zůstat. Jakože pro peníze nebo co. I když vlastně bych si to snad zasloužila, po těch třech letech, co jsem ho finančně podporovala. Letenky skoro zdarma bych určitě bohatě využila. Mohla bych lítat za kamarádkama do Austrálie každou chvíli a né jen jednou za rok! A i my dva bychom konečně mohli spolu cestovat. Za ty čtyři roky, co jsme spolu, jsme měli jen jednu pořádnou dovolenou. 

S tím rozchodem je to tak, že většinu času se s ním rozcházet nechci. Jsme vlastně celkem harmonickej pár, nehádáme se, smějeme se spolu, rádi se tulíme a objímáme, no akorát spolu skoro nespíme. Takovej detajl. :D Což je pro mě většinu času snesitelný, jenže pak příjde den či dva, kdy je všechno jinak. Mám podezření, že to nějak souvisí s mým cyklem, s hormonama v těle. Neděje se to jednou za měsíc, protože můj cyklus není měsíční. Já prostě musím mít něco extra. Takže spíš tak jednou za dva měsíce přijde den či dva, kdy ztratím schopnost myslet hlavou a zcela mě ovládne jiná část těla. V těchto dnech velice trpím, že nemám pořádnej, skoro bych řekla až dirty sex a kdybych měla po ruce Australana, tak mu hned volám. V těchto dnech mi Pilot neskutečně překáží, protože se kvůli němu nemůžu jen tak sebrat a dělat si, co mi jistá část těla káže. A to je právě ten den, kdy obvykle Pilota žádám, aby se odstěhoval. Brečím a říkám mu, že potřebuju milence a né kamaráda. A když to potom přejde a já zase můžu myslet hlavou, tak už zase nechci, aby šel. Prostě na palici! Fakt se mu divím, že se už dávno neodstěhoval. 

Takže já nevím, no. Když budeme mít víc peněz a já se kvůli nim nebudu stresovat, budeme víc cestovat, lítat spolu, možná i koupíme vlastní dům.... budu s ním šťastnější? Může se ta jiskra vrátit? Můžu v něm zase vidět milence né jen nejlepšího kamaráda? Já fakt nevím! A on chce vědět, jakej je teda jeho rozsudek a já přitom nemám tušení.

Teď trochu o něčem jiným. Docela se mi začalo líbit to youtubování. Hlavně se mi asi líbí vlogy, když někam jedu, tak prostě natočit ten celej den. To mě dost baví i stříhat a dávat dohromady. Navíc si to udělám v práci, takže jsem za to i placená! Mám už celé čtyři odběratele, z toho jeden jsem já, jeden asi bude Drobek, kterýmu jsem jako jedinýmu dala odkaz, protože se pořád nemůžu smířit s tím, že tam vypadám jako prdel a stydím se to ukazovat lidem, co znám. A pak další dva cizí lidi asi. Jako fakt to nechápu, když se dívám do zrcadla, tak jsem celkem spokojená s tím, co vidím, ale pak na té kameře vypadám prostě hnusně, nejde mi to do hlavy, jak je to možný?! A mám teda věřit zrcadlu nebo videu??

Co jsem ale chtěla říct je, že jestli se budu nějak víc věnovat tomu youtubu, tak tenhle blog asi bude muset jít pod zámek. Pod rouškou anonymity jsem tu napsala věci (a nemusíme ani chodit daleko, stačí se podívat na tenhle článek), které bych asi nechtěla mít podepsané vlastním jménem a obličejem. Některé věci prostě příliš zacházejí do mého soukromí (a nejen mého!) a já bych nerada, aby si je tady pak četl někdo, kdo mě zná z youtube. Nebo nedejbože nějakej kamarád, či někdo z rodiny, komu dám odkaz na můj kanál, až se smířím se svým prdeloidním zevzřením!! (Nebo se naučím netvářit jako debil.) Takže to tu asi postupně začnu zamykat, nebo možná zvážím i promazávání. Achjo!

Škvarkové knedlíky se zelím - vegan

27. říjen 2017 | 08.41 | rubrika: Veganské vaření

Když se teda blíží ten listopad, měsíc veganství, tak sem dám další recept. Tentokrát s věnováním pro Fluffíka. :) Hodně jsem se inspirovala tímto receptem, tak sem dám odkaz, ale přepíšu to tak, jak jsem to dělala já, jo? Recept je to na plněné knedlíky, já jsem ale škvarky do knedlíků neplnila. Na konci pochopíte proč. :)



Na knedlíky:

250 g jáhel

50-150 g hladké špaldové mouky

3 lžíce krupice

několik lžic bramborových vloček (použila bych klině i vařenou bramboru).

½ lžičky soli



Na zelí:

½ hlavy bílého zelí - cca 900 g

1 větší cibule

2 lžíce oleje

špetka mletého pepře

špetka soli

2-3 lžíce octa (mám jablečný)



Na škvarky:

tempeh

olej (já mám kokosový "bez vůně"- rafinovaný)

sůl



Jáhly předem propereme pod teplou tekoucí vodou a dáme vařit do dvojnásobného množství vody se špetkou soli na 20 minut. Jakmile se jáhly vaří, stáhneme oheň na minimum a dál vaříme pod poklicí. Potřebujeme získat hustou kaši. Podle potřeby můžeme během vaření přilít vodu a na závěr vařit bez pokličky, aby se přebytečná voda vypařila. Jáhly necháme chvíli chladnout. Do vlažných jáhel přidáme sůl a postupně krupici, bramborové vločky a mouku. Propracujeme těsto v jednu velkou kouli. Vytváříme kuličky a vhazujeme do mírně vroucí osolené vody. Vaříme 6-8 minut, dokud nevyplavou na povrch.

Zelí:
Na oleji osmažíme na proužky nakrájenou cibuli. Jakmile je cibule dozlatova osmažená, přidáme špetku mletého pepře. Přidáme najemno nakrájené zelí, promícháme a podlijeme vodou. Přidáme špetku soli a dusíme 20 minut. Před koncem dušení zelí dosolíme. Jakmile je vše měkké, stáhneme hrnec z plotny a zelí promícháme s octem. 

Škvarky:

Tempeh nakájíme na drobné kostičky, osolíme a do křupava osmažíme na oleji. 

Tadááááá

21768796_1691352904210198_7143

A proč že jsem ty škvarky jen poházela navrch? No jasný, že jsem to byla líná plnit. Ale hlavně jsem se těšila, jak si ze zbylých knedlíků udělám.....

škubánky s mákem!!!

21768556_1692272924118196_8203

Mimochodem jáhlové knedlíky se staly našimi oblíbenci. Zde s žampiónovo-špenátovou krémovou omáčkou...

houby

A zde s cizrnovým segedínem!

segedin

Kruci a teď mám hlad!

Zase o Bábě!

19. říjen 2017 | 02.39 | rubrika: Život

Minulej týden mi fakt málem vybuchly saze. Bába měla dělat rozvrh nákladu v letadle a zase jí děsně trvalo jen otevřít ten formulář. Já už jsem značně netrpělivá poznamenala, že letadlo za 15 minut odlétá a že na to čekají. Bába začala funět, že každej na ni vrčí, když není dost rychlá a že vůbec tohle je hodně divnej způsob zaučování lidí. Hm, my jsme všichni měli takovejhle trénink, tak v čem nebo v kom je asi chyba? Broukalce jsem po tom týdnu řekla, že jestli mě s ní dá ještě někdy na noční, tak že si radši zlomím nohu a hodím se marod.

Musím se přiznat, že mám na Bábu pifku už od tý doby, co dělala chytrou ohledně zázračné léčivé schopnosti masa. Víte, u nás v rodině jsou velmi běžné migrény. Trpěla na ně babička, matka, i já. Když jsem ještě jedla "normálně", tak jsem se každej tejden cpala práškama, protože když jsem to nepodchytila včas, skončila jsem s hlavou v záchodové míse a bylo mi tak zle, že jsem chtěla umřít, abych to už nemusela snášet. Od té doby, co jsem vyřadila živočišné produkty a výrazně omezila lepek a cukr, tak mě hlava bolí jen zřídka a migrénu jsem už 6 let neměla. Přesto, onehdá v práci mě hlava trochu rozbolela, stejně podezřívám Bábu, že to bylo z ní. Takže jsem si dala prášek a čekala jsem, až zabere. No a Bába mi začala radit, že kdybych jedla maso, tak by mě hlava nebolela. Jako WTF? Co vo tom ty blbko víš? No, pak tomu ještě nasadila korunu, když zrovna přišel do našeho kanclu týpek z jiný kanceláře a zajímal se, o čem se to bavíme. Moc se s ním nevídáme, takže ten určitě věděl kulový o tom, co já jím nebo nejím. A tak to mělo i zůstat, jenže to by nesměl být Bábou náležitě poučen. Že jsem veganka, že mě bolí hlava a že mi právě vysvětluje, že to mám z toho, že nejím maso. To mi zase připomíná ten děsnej vtip, že jak poznáte vegana. Né, né tak, že vám to hned řekne! Ona vám to na něj zažaluje nějaká masožravá *íča!

Grumpy mi dneska říkal, že prej Bába má utkvělou představu, že až se tu práci naučí, tak nás mladý všechny strčí do kapsy. To by nás všechny zajímalo, kdy to konečně bude.  

Komplexy, cvičení a strach z lítání??

14. říjen 2017 | 17.33 | rubrika: Život

Tak je to tady, mám první video na Youtube a zítra nebo v pondělí mám v plánu natočit další. A to ještě není ani leden! Mám zatím nápady tak na 4 a pak se uvidí. Musela jsem to první video natáčet dvakrát, protože jsem si na tom prvním připadala fakt hnusná. Pak jsem si dala vlasy nahoru a už jsem si připadala hnusná jen z poloviny tolik. Zase se mi rozjely moje staré mindráky z mých děsných kruhů pod očima. Ne, nic mi nechybí, ani nemám v háji játra ani ledviny, dědičnost prostě. Já už jsem to poslední dobrou nějak neřešila, ani jsem se to už nesnažila nijak zamatlat. To jsem vzdala, když se mi pak vždycky pod očima vytvořily rýhy z toho, jak si ten mejkap sednul do těch malých linek. A já jsem se nedokázala rozhodnout, jestli vypadám hůř s kruhama a nebo s rýhama. Jasný, asi to s tim mejkapem neumim. Asi bych si měla zaplatit nějakou vizážistku, ať mě to naučí. Protože vidět se na tom videu byla hrůza. Takže ne, to první video nesmělo spatřit světlo Youtube. Kámoš mi řekl, že jsem husa pitomá a že jsem pořád krásná, ať se prej učešu a bude to dobrý. Hele kámo, já bych Ti to chtěla věřit, ale jednak mám oči a druhak pamatuješ, jak jsi mi kdysi dávno řekl, že nejsem tak krásná, jak si myslím? Jo a ještě předtím jsi mi řekl, že jsi ještě na nikom neviděl takhle hnusnou prdel. :D K tomu bych akorát řekla, že v té době jsem měla tak o 6 kilo víc a moje prdel byla fakt příšerná. Koneckonců moje zadnice je hned po kruhách pod očima můj mindrák číslo dvě. A nebo tři? Na druhém místě asi bude to, že jsem tak příšerně vysoká a chlapi jsou mi vesměs malí. Snad ani neznám většiho zabijáka vášně než to, když si vedle svého samečka připadáte jako jeho matka. No a nakonec moje sloní noha velikosti 44, díky níž jsem léta nemohla nosit hezké boty. Pak se to na chvilku zlepšilo, když se víc rozjely obchody s nadměrnýma botama, ale pak to šlo zase do kytek, když jsem se rozhodla, že nebudu nosit nic z kůže. A když jsem si našla Pilota, vedle kterýho nemůžu nosit podpatky.

Nakonec jsem si objednala asi 10 různých serepetiček na kruhy pod očima a zdá se, že aspoň v tomhle ohledu se trochu učím. Plastiku ksichtu by to ale chtělo i tak. :D

Co se mého cvičení týče, jsem trochu zklamaná a těžko hledám motivaci. Něž jsme jeli na dovolenou, chodila jsem do posilky 4x týdně. Na dovolený tejden nic a od tý doby se dokopu jen 3x týdně, víc ani ťuk. Měla jsem několik cílů, kterých jsem chtěla dosáhnout. Těmi jsou kliky, shyby a stojka na rukou (ale úpřímně, jakákoliv stojka by byla úspěch). Jsou to cviky, které jsem nikdy v životě nezvládla. Je možné, že vysocí lidé to mají těžší? Jako doslova! 70 kilo se vytahuje hůř než 50. Jak dlouho už cvičím, pět měsíců? Čekali byste, že za tu dobu už aspoň ty kliky zvládnu? Já teda jo. Všechna závaží zvedám minimálně dvojnásobná než na začátku, nicméně kliky zvládnu jenom na kolenou (i když předtím ani to) a u shybů mám pořád asistenci, takže zvedám jen 45 kilo. Možná 50 bych zvládla, kdybych ten shyb měla udělat jen jeden. Jako já se ještě nevzdávám, ale nepřipadám si za všechnu tu dřinu a pot pořádně odměněná. :D Jak dlouho to normálně tak trvá, než se kus dřeva dokáže vytáhnout na tyči? Ještě jednou tolik? Ještě rok??

Zejtra asi půjdeme lítat. Dokončit můj rating na tomahawk a začnu sbírat nějaké solo hodiny, abych si konečně mohla konvertovat tu licenci. Takhle to dopadá vždycky, když se rozhodnu s Pilotem rozejít a požádám ho, aby se odstěhoval. Přemluví mě, že toho jen spolu musíme víc dělat. Já jsem se poslední dobou lítaní vyloženě vyhýbala a nevím ani pořádně proč. Jsem v práci jediná, kdo se ještě nebyl proletět v jednom z našich Bójingů! (Sedí se s piloty v kokpitu.) Nechápete to? To nevadí, nikdo to nechápe! Jedna věc je, že jsem vždy k lítání přistupovala s respektem a tak trochu děkuju vesmíru, že jsem ten svůj trénink vůbec přežila. Ne, že bych lítala špatně, nebo nevěděla, co dělám, ale zabili se už i lepší piloti. Člověk nikdy neví. To, že se nedávno u Brisbane zabil jeden instruktor společně se studentem, mi moc kuráže nepřidalo. My jsme toho instruktora znali, Pilot s ním byl dokonce i kamarád. A teď je po něm. Bylo mu něco přes třicet a zrovna se oženil. Druhá věc je, že když to nedělám, tak mi to tolik nechybí. Jsem jako vyléčenej alkoholik, co se bojí dát si deci vína, aby do toho zase nespadnul. No tak já nechci zase spadnout do toho, že mě bude bolet u srdce, kdykoliv uvidím nějaký letadlo. A to by teď s mojí prací na letišti bylo vlastně furt. Je to taková ta bolest, jako když pohřbíte svůj sen. Bolest ze selhání. Ze ztráty svého snu. Ze ztráty sebe. Ale třeba má Pilot pravdu. Nakonec takhle jsem se do něj přece zamilovala. Když jsme spolu lítali. Třeba nám to pomůže.   

Moje noční můry s Babčou

11. říjen 2017 | 04.25 | rubrika: Život

Jestli jsem si myslela, že mě nemůže potkat nic horšího, než pracovat se Smraďochem, tak to jsem se dost spletla. Mám teď dva týdny noční a tenhle týden mi na krk hodili Babču. Proč by měli někoho povyšovat na funkci trenéra a platit mu víc peněz, když vlastně ty nováčky můžeme trénovat všichni a zadarmo. Slyšela jsem zvěsti, že je Babča hrozně pomalá, to jsem ale netušila, že ona je schopná vkládat data z jednoho papíru do počíteče dvě hodiny!! A to ani nepřeháním. Práce na pět minut, zabere Babče čtvrtinu pracovní doby. Moje noční šichty jsou teď tím pádem opravdové noční můry. Normálně (když se nedějí žádná dramata, nestávkují piloti, ani letadla) připravíte pilotům podklady, to vám zabere tak max 20 minut a pak máte hodinku nebo dvě volného času, než zas jdete připravovat další lety. To se vždycky podívám na nový díl Ulice, novinky od mých oblíbených youtuberů, přečtu si kousek knížky. Né tak s bábou! Celou pracovní dobu tam prostě sedím na pozoru, koukám, jak strašně pomalu připravuje ty podklady, jak se snaží vzpomenout, kam že to má kliknout a jak neví, co dál, když něco není úplně přesně tak, jak to bylo minule. Když konečně připraví plán, tak já už v duchu křičím jo! ulož to! Klikni na ulož to konečně už!! Ale vona né, vona si to ješně musí po stopadesátý po sobě zkontrolovat, aby jako neudělala chybu. Ještě naposledy civí do svých poznámek, jestli to je jako opravdu všechno. Bože, tohle je něco na moje nervy. Sedět tam, snažit se být milá a trpělivá a přitom vnitřně tam chcípám a jsem nasraná jak žumpa. A na konci směny jsem psychicky naprosto vyčerpaná. Ona už je tam pár měsíců a těch nočních šicht už měla spoustu, přesto je pořád vedle jak ta jedle. Měla by mi demonstrovat, že dokáže sama vést celou tu směnu, jenže jí tak strašně dlouho trvá připravování letových plánů, že nemá čas na žádnou jinou práci, kterou potom radši udělám já, abych to měla udělaný rychle a nemusela celou věčnost sledovat, jak se s tím bába pere. Už naprosto chápu, proč je z ní Grumpy tak frustrovanej. Já bych milionkrát radši byla na té směně sama, než mít takovouhle "pomocnici". A to jsme měly fakt dobrý noci, kdy se nedělo nic mimořádného. Žádnej stres, pohoda piánko. Co teprve, kdyby se nám podělalo nějaký letadlo a my jsme musely rychle jednat a překopat všechny plány? Netrhly by se telefony a všichni by chtěli všechno hned. Bába by prostě byla v prdeli. Já chápu, že je starší, ale to není dobrá výmluva, zvlášť ne v tomhle oboru. Grumpy je taky starší a maká jako šroubek. Nejvíc mě na tom zaráží, že Babča má komerční pilotní licenci včetně licence na vícemotorová letadla a instrumenty. Jakože WTF, jak taková brzda může řídit letadlo? Jak dokázala demonstrovat, že v nouzové situaci dokáže myslet a jednat? Tyvoe fakt, čím víc pilotů znám, tím víc se bojím lítat na dovolenou, protože se bojím, co za debila může sedět v tom cockpitu.


Ještě dvě noci s ní mi s zbývají. Odvezou mě do blázince, nebo neodvezou? 

Mimochodem teď mě napadá, dá se slovo demonstrovat použít ve smyslu předvést, nebo už jsem debil, co zapomíná česky? Normálně už mi i drhne Ř, zachvíli budu řáčkovat. Prostě use it or lose it! Když jsem byla malá, v televizi byl rozhovor s týpkem, co asi 20 let žil v zahraničí a měl docela už přízvuk. A moje matka u toho byla úplně nepříčetná, že jestli debil neví, jak mu zobák narost. Pravila žena, co nikdy neopustila Českou Republiku a nikdy se nenaučila žádnej jinej jazyk, kromě trochy Ruštiny. :D Pěkně bych to od ní asi schytala. 

Na závěr přidám nedávnou fotku z posilky. Abyste viděli, že se neflákám. :)

fitko

Naposledy o matce

17. září 2017 | 12.46 | rubrika: Život

Chápu, že už to ani nikoho nemůže bavit číst, jak tady pořád řeším svoje dětství a moji matku. Nicméně tohle bude zřejmě článek poslední. Včera mi volal její manžel, aby mi sdělil, že moje máma už nežije. Nejdřív jsem si říkala, že je to určitě nějakej blbej vtip. Že mě chcou vystrašit, aby ve mně pořádně hrklo a zase jsem se začala s ní bavit. Jenže kdyby si uměl vymyslet tolik detailů a ještě u toho zvládnul takhle přesvědčivě plakat, tak by nejspíš dávno byl slavným hercem. Bylo jí 56 let. Stále mám malinké pochyby. Třeba čekají, že přiletím na pohřeb a tam bude máma živá a zdravá a řekne mi, že musela předstírat svoji vlastní smrt, aby mě ještě vůbec někdy viděla.

Jenže já nepřiletím. V práci jsem momentálně víceméně nepostradatelná, letenky jsou takhle na rychlo stašně drahý a z vidiny 4 dnů strávených v letadle se mi dělá zle. Navíc nevěřím na život po životě, takže jí to podle mě stejně bude úplně jedno, jestli tam budu nebo ne. Akorát zbytek rodiny mě asi bude proklínat, ale i to jsou pro mě skoro cizí lidi.

Psala jsem tady, že se mi nejspíš uleví, až bude mrtvá. Skoro si připadám, jako bych to přivolala. Jenže kdybych opravdu dokázala přivolávat smrt, zabila by se v autě už před dvaceti lety. Tehdy jsem si to opravdu vroucně přála. Ptáte se, jestli teď teda cítím tu úlevu? Vlastně asi ano. Ulevilo se mi, že už nikdy žádný tvor nebude kvůli ní trpět. Že už žádnou lišku nenechá roztrhat psem. Nadruhou stranu cítím prázdnotu a smutek. Dokud žila, asi jsem měla naději, že se jednou změní. Že pochopí a nechá těch strašných věcí. Že jednou konečně budu mít mámu.

Nejvíc mě ale asi mrzí její manžel. Zrovna měli třináctý výročí. "Lepší" číslo už to ani být nemohlo. Přijít o někoho v tomhle věku musí člověku připadat strašně beznadějný. I když on je docela pěknej chlap. Nevěřím, že teď až do smrti zůstane sám. Jenže to ho teď určitě nezajímá.

Psala jsem kámošovi Drobkovi, co se stalo. Popřál mi upřímnou soustrast. A hned v zápětí se zeptal, jestli jsem něco zdědila. Studnice taktu tenhle Drobek. Dědictví mě nezajímá. Moje máma stejně nic neměla. A to málo, co měla, si určitě může její manžel užít víc v České Republice, než já tady, kde peníze mají úplně jinou hodnotu. Nicméně hádám, že jsem zdědila asi 10 loveckých psů. A ty si na Zéland fakt nevezmu.

Teď jsem asi oficiální sirotek. S otcem se k sobě nehlásíme a matka nežije. Až se mě zase bude někdo ptát, jak to můžu svým rodičům udělat, odstěhovat se někam do tramtárie, aby nevídali vnoučata, nevím jestli se budu smát nebo brečet. Nemám rodiče a nebudou žádný vnoučata.



xxxxxx

Bylo mi doporučeno, abych se šla nechat vyšetřit, neboť prý měla nemoc genetického původu. U které mám šanci půl na půl, že ji mám taky. Já přemýšlím, jestli by bylo možné žít s touhle nemocí 32 let a nevědět, že jsem nemocná. Moje matka sice taky neměla tušení, ale vždycky věděla, že má něco se srdcem. Já jsem zdravá. Asi si teď říkáte, ať nevymýšlím a jdu si nechat udělat ty testy. Jenže k čemu je dobrý to vědět? Je to nevyléčitelný. Maximálně se to dá nějak zmírnit, ale vyléčit ne. A já pro své zdraví dělám hodně tím, že zdravě jím a cvičím. Co víc bych mohla dělat. Když mi diagnostikujou takovou nemoc, byla bych ze zákona povinná to sdělit leteckýmu doktorovi. Mohli by mi sebrat papíry. Pilotovi je sebrali na 8 let kvůli prkotine. Jak by se asi tvářili na tohle. Sice teď nelítám, ale stejně bych jednou chtěla mít hydroplán a vozit turisty. Zjistit, že mám nevyléčitelnou nemoc a zničit si svůj sen, tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou. Děkuji, nechci.  

Už se chci zase stěhovat!

11. září 2017 | 11.46 | rubrika: Život

Nazdárek, zase nevím co psát. Měla jsem teď dost práce, protože půlka lidí v práci onemocněla, jenom ten vegan, kterýmu zajisté chybí důležité živiny z masa, né a né lehnout. Takže jsem brala šichty navíc, hlavně teda proto, že přesčasy se platí jeden a půl násobkem platu a já si chci koupit jednu fakt drahou zoomovací čočku k foťáku. Už se vidím, jak si s ní vyfotím špačky na sousedovic střeše a to krásné modré letadlo od Air Tahiti s bílou květinou na ocase. A pak mě ta drahá nádhera omrzí a zase skončí hozená v koutě, jako všechny ostatní krámy, který jsem kdy nutně musela mít. Ale třeba když ji nepoškrábu, tak ji zas prodám.

Smraďochovi byly změněny služby. Teď zase dělá ranní s Grumpym. Protože je línej jako veš a nic nědělá, dokud mu někdo neporučí. Jenže my jsme jeho kolegové a ne někdo, kdo by mu měl poroučet, takže mu neporoučíme a děláme věci za něj a tím pádem s ním nikdo nechce pracovat. Chlupatec řekl, že tohle bude jeho poslední šance a že jestli se nepolepší, tak se s ním prostě rozloučíme ve zkušební době. Smraďoch si ovšem svoje přeložení pod dohled Grumpyho vyložil úplně jinak. Dneska se mně a Všeználkovi chlubil, že prej ho dali na ráno, aby mu Grumpy mohl podepsat zbývající stránky v tréninkové složce a že hádá, že na konci týdne už to bude mít vše podepsané a stane se z něj jeden z nás. Tudíž jsem se dneska zase procvičila v umění vypadat nezůčastněně, zapíchnout pohled do země a hlavně se proboha nesmát! Nikdy jsem v tom ale nebyla dobrá.

V našem stávajícím baráku už budeme rok, takže už zase hledám, kam se v půlce října přestěhujeme. Tentokrát už to opravdu chci blízko k moři. Kašlu na to, že Pilot bude muset dojíždět. Pořád dojíždím jenom já, zatímco milostpán si jezdí tři kilometry pěkně domů na oběd. Tohle mu teď skončí. Navíc už fakt nechci bydlet s cizíma lidma. Kdyby s náma pořád bydlel Kuš, tak by to bylo úplně v pohodě, ten je jako člen rodiny. Jenže ten se odstěhoval do Hamiltonu a místo něj se nám vrátil Pat. Kterej nejenomže vaří doma maso, ale ještě je nechutnej bordelář. Dost jsem si oddychla, když se porvé odstěhoval do Nelsonu, jenže se nám zase vrátil jako holub. Uklízet po cizích mě nebaví. Nebaví mě uklízet ani po nás, ale když uklidíte kuchyni a zachvíli jsou zas všude drobky a špinavý nábobí, tak jakej to má vůbec smysl se přemáhat. Navíc Patova koupelna, kterou používá jenom on a příležitostné návštěvy, je tak špinavá, že se k nám stydím někoho pozvat. Ve středu u nás bude spát jedna Češka, takže kvůli ní jsem tu černou vanu včera vydrhla. Mám toho tak akorát dost. Nedá se nic dělat. Musím přestat tolik lpět na penězích a trochu si připlatit, abychom mohli bydlet sami. V nějakém hezkém domečku. S plovoucíma podlahama. A kousek od moře.  

Samí pitomci, jenom já jsem letadlo!

27. srpen 2017 | 06.46 | rubrika: Život

Chtěla jsem vám představit moje nové spolupracovníky. Babče už asi zůstane přezdívka Babča. Nemám o ní moc co napsat, protože zatím chodí jen na ráno a moc se nepotkáváme. Prej jí to učení moc nejde, ale je milá. Zato o tom maorským klukovi bych mohla napsat knihu. Budu mu říkat Smraďoch. Je to totiž kuřák. Vždycky se na pět minut vypaří a když se vrátí, tak páchne tak moc, že od něj smrdí celá kancelář. Zřejmě má také nějaké mindráky. Schválili mu teď leasing a tak si hned koupil nové auto. Otec dvou malých dětí, kterej navíc chce ještě jedno, tudíž peněz nemá nazbyt, si koupí auto za 50 tisíc dolarů. Očividně chce dělat dojem na lidi, i když si to vlastně nemůže dovolit. Vždycky po šichtě, místo aby šel domů, tak si tu svoji bestii nastartuje a buďto v ní sedí, nebo se potlouká okolo, jako asi aby to auto každej viděl a každej pochopil, že patří jemu (leasingovce) a záviděl mu, nebo já nevim. :D

Smraďocha už v práci několikrát sháněla policie. A on se před nima zapírá. Prej mu chcou předat nějaký papíry a jeho právník mu poradil, ať se radši schovává a ty papíry hlavně nepřebírá! :D Samozřejmě nikomu neřekl, o co jde, ale nejsme blbí, abychom si nedokázali představit, že asi někde něco neplatí. Nejspíš alimenty. Hlavně, že si honí triko s novým autem. Minulej týden byl se mnou na noční, bylo jedenáct večer, když volal komisař, pač si zjistil, kdy Smraďoch pracuje. Měla jsem tu smůlu, že jsem to vzala já. Smraďoch hned, že k telefonu nepůjde a že ať mu řeknu, že tam není. Cože?? Fakt jako mám lhát policajtovi? Jako sorry, ale nemám chuť se nechat vyhostit za maření nějakýho policejního výkou. Jsem teda řekla, že tam není, což jsem nelhala, protože Smraďoch bleskurychle vystřelil z kanceláře. A policajt, že jestli si tam má teda dojít, nebo co? A já že YES PLEASE! Ten už musel stát před dveřka, když volal, protože zachvíli se ozvalo bouchání. No a Smraďoch mu teda šel otevřít, protože mu nic jinýho nezbylo a převzal si ty papíry a pak o tom ještě celou noc číčoval. Prostě nějenom, že smrdí, ale ještě mě zatahuje do nějakých jeho průserů. A taky nepracuje tak jak má. Dokud mu neřeknu, aby něco udělal, tak tam sedí a hraje si hry. Klidně by to nechal všechno na mně. Proč jsme jenom najali takovýho kreténa? Asi proto, že ho najal Chlupatec, kterej je taky kretén. Aspoň jedna dobrá zpráva je, že Chlupatec už není náš šéf!

Všudybýlek zase stihnul udělat odstudu, zatímco jsem byla na dovolené. Vlastně jsem si rozmyslela, že mu budu přezdívat Všeználek, je to kratší. My měli nějaký strašně důležitý školení, kde byli všichni piloti i manažeři, jen Wien tam nebyla, protože to školení třikrát přesouvali, až to přesunuli na moji dovolenou. Všeználkovi se to školení moc líbilo a pořád tam do toho kecal. Že jako toto zažil, tamto taky zná, no ke všemu prej měl nějakou zkušenost, kterou měl potřebu všem těm opravdu zkušeným sdělit. :D Všichni ti staří pardálové se těm jeho zkušenostem akorát tak v duchu smáli, ale nikdo mu nedokázal říct, aby zklapnul. Určitě každej znáte nějaký takový veledůležitý hovno, žejo? Letecký průmysl je velmi malý. A tak bylo pouhou otázkou času, kdy se dozvíme, proč vlastně Všeználek opustil Austrálii. Trochu si to tam pohnojil, když se na jednom pohovoru obořil na majitele jedné firmy, že mu nedal práci jenom proto, že není ženská! :D Ona totiž tato ženská (která tu práci dostala) správně rozhodla, že nebudou přistávat na letišti, kde je špatné počasí, zatímco mistr světa Všeználek přece dokáže cokoliv, i kdyby trakače padaly. My už se teda vůbec nedivíme, že si v Austrálii už ani neškrtnul, jenže ani Tasmánský oceán nestačí na to, aby ho jeho pověst nedohanala i na Zélandu. Měl se zastavit až v Ázii!

Mě už nějak netěší chodit do práce s takovými lidmi. Prý teď vypíšou novou pozici – senior dispečer. Nikdo se na to nechce přihlásit, protože to znamená příliš mnoho muziky navíc za skoro ty samý peníze. Takže nám už je jasný, že jedinej se přihlásí Všeználek. Grumpy a Broukalka už pro ten případ sepisujou výpověď, protože pod Všeználkem prej pracovat nebudou. Takže já tam budu pomalu služebně nejstarší a budu poslouchat takovýho pitomce. To jsou zase vyhlídky.