O Glenovi a o demenci

25. září 2016 | 00.52 | rubrika: Zivot

Jsem minule psala, že si Pilot neškrtne, nakonec si škrtnul a ne jenom jednou, protože se se mnou po vykuchání tyčinky dějou divy. Zajímavý, že tak brzo? Tělo očividně není blbý, co by se namáhalo, když bylo neplodný? Teď si připadám, že jsem v tomhle ohledu absolutně promarnila dva a půl roku. A Pilot je z té změny samozřejmě nadšenej.

O Glenovi jsem ještě dost přemýšlela. Musela jsem se pořád kousat do jazyka, já nejsem zvyklá něco Pilotovi tajit, nebo mu neříkat. On byl z toho šťastnej, že tu Glen byl, pořád o něm mluvil a mně to dalo hroznou práci neříct, jakýho hada si hřeje na prsou. Glen je celkem zahořklej, je to docela pochopitelný, měl slušně nastartovanou pilotní kariéru, když mu diagnostikovali epilepsii a všechno mu vzali. Teď nesmí řídit ani auto, natož letadlo. Bere spoustu léků, kvůli kterým tvrdí, že přibral (ale možná je to spíš tím, že si ani nakoupit sám nezajede a žere tudíž samý fast foody s donáškou) a ze svýho těla má teď tím pádem taky depky, i když vyloženě vyžranej není. Ženskou žádnou nemá, i když by chtěl, ale pak zase tvrdí, že už je stejně moc pohodlnej, aby se takhle omezoval. Kdyby si nějakou našel, museli by mít oddělené ložnice, možná i baráky. Díky tomu, že přibral, teď tak strašně chrápe, že jsem kvůli němu musela spát v obýváku. Byl na nějaké rodinné oslavě a pak mi tady povídal, jak ho jeho rodina sere, když si stěžujou na svoje děti. Že mu to přijde od nich stašně neohleduplný si takhle stěžovat před ním, když on děti vždycky chtěl a mít je nemůže (protože není s kým je mít). Možná ho taky bolí koukat se na nás. Že Pilot má holku, co se o něj stará a je s ní šťastnej a on ne. Nejspíš má i pocit, že by si to zasloužil víc než Pilot, soudě podle toho, jak ho pouhá zmínka Kejty rozdurdila. On by se s žádnou vdanou mrchou netahal, tak proč nemůže mít holku on? Asi nechtěl Pilotovi škodit, jenom jsme se asi dotkli něčeho, co mu ubližuje. Možná když to vezmu z tohodle konce, tak se o tom můžu i s Pilotem pobavit.

Mám pocit, že se ke mně dostavuje demence. Ještě před třemi roky, když jsem začala studovat letectví, mi mozek fungoval výborně. Všechno jsem rychle pochopila a proto jsem taky udělala dojem na Pilota. Vlastně ještě i munilej rok to bylo ou kej. Jenže teď v práci? Připadám si, jak kdyby můj mozek byl někde v mlze. Mám problém složitější věci pochopit nebo si vzpomenout, co mi říkali včera. Co si nenapíšu, to nevím. A občas i když si to napíšu. Mám bobky, že mě vyhoděj. To mozek odumírá už po třicítce?? Jsem četla, že když člověk střídá dva jazyky, že se mozek cvičí a méně blbne. Já střídám jazyky tři a stejně začínám být úplně blbá nebo co. Pomóc, já chci z té mlhy ven! 

žádné komentáře | přidat komentář

Kostlivec ve skříňi

18. září 2016 | 06.12 | rubrika: Zivot

Nemyslela jsem si, že o tomhle budu někdy psát, ale co se stalo dneska, mě trochu vyvedlo z míry. Takže to bude článek trochu navazující na předchozí, tedy o tom, jak nehezcí muži nejsou nevěrní. :D

Spousta párů má asi nějakýho kostlivce ve skříni, naším kostlivcem je Kejt, který budu říkat Kejta, protože té děvce nemůžu přijít na jméno. Kejta je ta vdaná panička, co s ní Pilot jakože byl, když jsme se poznali. Když ve škole zmiňoval svoji přítelkyni, myslel právě Kejtu. Když ukazoval fotky své přítelkyně Norově holce, ukazoval jí fotky Kejty. Když jsme se spolu poprvé vyspali, byly Vánoce a on hned druhej den odletěl na Zéland. Za Kejtou. Když se vrátil, začali jsme se vídat, on byl věčně přilepenej na mobilu a smskoval si s ní. Čím víc mi na něm začínalo záležet, tím víc mě Kejta srala. Až jsem jednou na něj vystartovala, jestli aspoň u toho sexu by nám mohla dát pokoj. Řekl, že maj nějaký problémy a že to musej řešit. O pár týdnů později už nebyli "spolu”. Smskování ale neustávalo. Kejta o mně nevěděla, protože "ji nechtěl ranit". Pilotovi vadilo, že mi Kejta vadí. Prej nemám důvod být tak insecure (nejistá, nesebevědomá..). Já a insecure?? Mně akorát vadí, že můj chlap dolejzá ze nějako vdanou pindou, co by se raději měla starat o svýho manžela a o děcka!

V březnu jsme bydleli už spolu. Kejta už neotravovala v noci. Jednou v červenci přišel, že Kejta zavítala do Sydney a za-li by mi nevadilo, kdyby s ní šel večer někam na pokec. Vadilo mi, neřekla jsem, řekla jsem, že nejsem jeho matka a tak ať se mě neptá, co smí a co ne. A tak šel.

Občas, když je na mobilu, se ho zeptám, jestli si píše se svojí druhou holkou a jeho to vždycky sere. Říká, že má jenom jednu holku a ať tahle nemluvím, že mu to vadí.

Minulý rok přišel, že Kejta je v Aucklandu, jestli by s ní zase mohl jít na pokec. Řekla jsem mu v podstatě to stejný co minule a on šel. Pak jeden den, nedlouho po tom, nechal Pilot jeho telefon v ložnici. Do telefonu se mu nedívám, i když mě vždycky zajímalo, o čem si furt můžou psát. Ten telefon vyřvával, protože tam měl nastavanej nějakej alarm a tak jsem ho vzala do ruky, abych ho vypnula. Je to iPhone, ač ho má zaheslovanej, zpráva od Kejty se tam zobrazila hned jak jsem vypnula ten kravál. Byl to takovej stesk nad tím, že jim není souzeno být spolu kvůli nějakýmu Jimovi. Asi manželovi, nebo synovi. Kolikrát jsem byla ujišťovaná, že jsou pouze kamarádi, najednou jsem ztratila půdu pod nohama, nebyla jsem si už ani jistá, jestli když si jdou spolu pokecat, jestli fakt jen kecají a nebo co vlastně dělají. Najednou mi přišlo, že to jak jsem si myslela, že kdyby s ní chtěl spát, asi by se mě neptal, jestli se s ní může potkat, bylo vlastně docela naivní. Možná právě proto se mě ptal, abych si myslela, že můžu být v klidu. Pilot ale přísahal, že tak to není a tak tak se uchránil vyhazovu z domu.

Já jsem se rozhodla, že mu teda budu věřit a vyseru se na to. Zdá se mi, že už si s Kejtou ani nepíše. No, máme tu na návštěvě Glena, Pilotova velkého kamaráda z vysoké. My u Glena vždycky spíme, když jsme v Palmerstonu a on zase spí u nás, když je v Aucklandu. Docela dobře mě bere, takový štěstí jiný Pilotovy holky neměly. Absolutně nesnášel Leu. Lea byla trochu oplácaná a měla tudíž sebevědomí opelichané slepice. Každá ženská pro ni byla hrozbou. Když Pilot letěl s nějakou studentkou, měl pak doma výslech. Je hezčí než já? Vzal sis její číslo? Sahal jsi na ni? :D Jednou na něj ječela na ulici, protože se jí zdálo, že se ohlídnul za nějakou kolemjdoucí holkou a protože Glen byl zrovna u toho, tak už u něj nikdy nebyla vítaná.

Tak jsme si s Glenem dneska povídali, protože Pilot odešel na letiště a nějak padla zmínka o Kejtě. Glen se naježil jako dikobraz a řekl, že o ní nechce nic slyšet, že to nikdy nechápal a že ani Pilot už si nedovolí o ní před ním mluvit, protože ví, že by mu Glen nejraději dal přes hubu. :D A já na to že když přijela do Aucklandu, že se s ní chtěl vidět a Glen že by ho teda prej neputil a já že cooo? A on se mě úplně vážně zeptal prej "A ty bys mu jako věřila?!” Já jsem chvíli seděla zaražená jako vidle a pak jsem řekla, že věřila, však jsem ho tam taky pustila. Glen jen nevěřícně kroutil hlavou.

Tak a teď mi někdo vysvětlete, proč by mi to říkal. Pilota se na to asi nezeptám, jedině, že bych chtěla zničit jejich dlouholeté přátelství a to nechci. Proč by Glen takhle riskoval? A když mu nevěří Glen, kterej ho zná už dvacet let, jak naivní jsem já? :D Třeba si s ní pořád píše, jenom to teď dělá tajně. Kdyby neměl ten telefon zaheslovanej, tak se mu tam snad i podívám. Jenže jsem si taky přísahala, že než abych někdy klesla tahhle hluboko, tak se radši s tím chlapem dřív rozejdu. Mám po náladě, dneska si Pilot ani neškrtne a já mu ani nemůžu říct proč.  

Kráska a zvíře

17. září 2016 | 07.06 | rubrika: Zivot

Už jsem zvyklá, že se lidi docela zarážejí, že jsem s Pilotem, protože kdybych chtěla, mohla bych mít "hezčího". Takže když jsem se začala kamarádit s holkou, co si chlapy vybírá hlavně podle vzhledu (je jí přes třicet a pořád se ještě nepoučila a je tudíž přesvědčená, že všichni chlapi jsou hajzli, protože s ní ti její krasavci pokaždé akorát vyjebou), tak mi bylo jasný, že ta to taky nepochopí. Jednou mi napsala, ať ji pošlu fotku Pilota, jenže já jsem neměla náladu, aby mi pak psala nějaký slušnosti a za zády ohrnovala nos, tak jsem jí řekla, že jí žádnou nepošlu, že to není žádnej krasavec (a myslela jsem tím jako taková ta sorta, jako je zvyklá ona). Ona suše odvětila, že tohle ona naštěstí o žádným svým chlapovi nikdy říct nemusela. Řekla slečna, co svý chlapy nazývá hajzlama.

Slečna se později s Pilotem asi dvakrát setkala naživo, říkala jsem si, že když uvidí "the whole package", jakože jak je chytrej a vtipnej a jak hezky se ke mně chová, že třeba to nějak otupí její povrchní přístup a že možná nebude ten její rypák ohrnovat až tak moc. Jenže slečně skončila víza, žádnej hajzl, pardón krasavec si jí tu nechat nechtěl a tak musela odjet domů. A po té se na Facebooku veřejně rozhádala se všemi Čechy. Nadávala těm, co sem přišli už s jistotou práce v oboru, že vědí hovno o životě, protože si neprošli trháním jablek a nemuseli se tvrdě vypracovat. Tvrdě se vypracovat asi k doplňování zboží v supermarketu jako ona. :D Nadávala holkám, že se tu udržely jedině tak, že skákaly z postele do postele (a jí to nevyšlo). A na mě taky došlo, prej nemám na Facebooku žádný fotky Pilota, protože se za něho stydím (vždycky, když chci dát nějakou fotku na Facebook, Pilot si to nepřeje) a co víc, prej jsem strašná ubožačka, která se jí přiznala, že jsem si schválně nabrnkla neatraktivního přítele, aby mi neutekl. Zajímavý, o Pilotově vzhledu jsem se, kromě té záležitosti s fotkou, s ní nikdy nebavila.

Slečna má očividně pocit, že by chlapa jako je Pilot sbalila levou zadní a tím pádem je lepší než já. Taková ta logika vypadám líp než on a tak ze mě musí spadnout na zadek. Nejhorší na tom je, že ona sama zdaleka tak krásná není, jak si myslí. Vždycky jsem se divila, že by se s ní nějakej extra pohlednej týpek zahazoval, když ani té inteligence moc nepobrala, zato namyšlenosti o to víc. Pilota rozhodně nezaujala, ten radostí neskákal, když jsem mu oznámila, že u nás slečna přespí. I kdyby vypadal jako James Bond, před takovýma slečnama bych se strachy netřásla, protože se neměří s ním, ale se mnou a já jsem sebevědomá dost. Jedině debil by si chtěl takhle pohoršit a já vím, že Pilot debil není. A to že má míň zájemkyň je možná pravda teď, když je jenom instruktor a vydělává míň než prodavačka v supermarketu, ale určitě to pravda nebude, až bude lítat pro Air New Zealand a bude zazobanej. Že bych opravdu byla tak naivní a nevěděla, že postavení a peníze jsou rajcovnější než vypracovanej hrudník? Jako kdyby oškliví chlapi nepodváděli svoje manželky. :D

Moje australská kámoška Kristýna taky byla zvyklá mít vedle sebe samý hezounky z posilky. A protože je moudrá a smyslná a krásně se o svý chlapy stará, hezounci s ní ani nechtěli vyjebávat. Až se jednou zamilovala do chlápka, co až tak hezkej není. Má velký charisma a stejnětak velkej nos. Je zkušenej, chytrej, zajištěnej a snesl by jí modrý z nebe. Nejdřív ho odstrkovala, stýskala si, že je tak úžasnej, jenže ten obličej! Jak by se s ním mohla někde ukázat? Jak by mohla dát jejich fotky na Facebook? Nakonec ji ale po spoustě let ulovil. Teď už jsou tři roky manželé, fotek mají plnou prdel, jsou šťastní a jeho vzhled jí už absolutně žíly netrhá. Je to sebevědomá ženská, která by klidně snesla mít krásnýho chlapa, a přesto jí tenhle chlap dokáže dát to, co ti jiní nedokázali.

A mně se modelové stejně nikdy nelíbili. Když jsem byla v Las Vegas na Chippendales, slečny se tam měnily v nadržené uřvané gorily, co vlhly jakmile svalovci zakroutili pánvemi, mně se ale líbil stěží jeden a ten zrovna stál za kamerou, když jsem si šla s nima zapózovat. Jestlipak byste si dámy některou z těchto opiček vybraly? :D  

541168_515713138440853_6886505

Bohatí ještě nějakou chvíli nebudem

9. září 2016 | 14.20 | rubrika: Zivot

Pilot byl teď dva týdny doma a svědomitě se připravoval na pohovor s Air New Zealand. Měl srazy s kámošema, co už tam lítají, aby mu paradili co a jak, zaplatili jsme taky nějaký hodiny v simulátoru 737, prostě přípravu nepodcenil. Tu práci ale ani tak nedostal, takže z toho byl úplně na dně. Ani né tak proto, že tu práci nedostal, tam dostal docela pozitivní feedback a řekli mu, že za rok už to snad dá. Spíš proto, že už se těšil, jak dá to mu rusáckýmu vydřiduchovi výpověď a to se teď zase odsunulo někam na neurčito. Já mu sice říkám, ať tu výpoveď dá, když se tam tak trápí, stejně moc peněz odtam domů nenosí, on se ale bojí, že už by se pak těžko dostával zpátky k lítání. Tak jsem ho dva dny tahala z depky, brala ho ven na výlety, aby přišel na jiný myšlenky. Sama jsem z toho ale docela smutná. Už jsem si vyhlížela, kam se přestěhujeme. Našla jsem úplně suprovej dřevěnej domeček v Titirangi, ze kterého je výhled na moře, je to blíž do centra Aucklandu a přitom uprostřed lesů a 20 minut od krásné pláže jménem Piha. Život by tady byl pro mě mnohem míň depresivní, kdybychom bydleli blíž k moři i k centru. Jenže teď se tam neodstěhujeme, protože by to pro Pilota bylo moc daleko do práce.

Konečně jsem se dočkala odpoledních směn! Vstala jsem v devět, udělala jsem si snídani, kterou jsem snědla (vlastně vypila, bylo to smoothie) u televize, vysála jsem v obýváku, uklidila kuchyni, uvařila oběd, Pilot přijde na oběd domů, tak si ho spolu dáme a já si pak dám sprchu a odeberu se do práce. Tohle je život jak má být! Žádný vstávání za tmy a v zimě. Nikdy už nechci práci, kde budu muset vstávat v pět ráno! V práci musím ale pohnout a začít se učit. Pořád se moc nechytám, zatím co ten druhej novej vypadá, že už všemu rozumí. A já si myslím, že to je hlavně proto, že on většinou chodí na odpolední, kde se právě plánují všechny lety. Na ranní směně se dělá hlavně papírování, rozpisy služeb a zpracovávají se data. Na noční se hlídá počasí a odesílají se letové plány, které vytvořila odpolední směna. Takže já furt vím pěkný kulový.

Po dvou a půl letech jsem se rozloučila s antikoncepční tyčinkou. Musím říct, že svoji funkci plnila výborně. Buďto člověk krvácí a nebo nemá chuť na sex, to se pak skutečně šance početí dramaticky snižuje. Prvního půl roku jsem krvácela skoro pořád. Pak to bylo dva roky celkem ok, tetka z Červený Lhoty jezdila jen jednou za měsíc. Až do teď. Minulý týden odjela po dvou týdnech a teď už je tady zase! A tak jsem se rozhodla, že ta věc musí ven. Hledala jsem na internetu doktory, buďto mě nechtěli vzít, nebo chtěli moc peněz, akorát na jedné klinice se mi podařilo zamluvit termín, jenže až za měsíc a půl. Prej tam kvůli tomu jezdí speciální doktor. To vás fakt nemůže normální doktor píchnout skalpelem a vytlačit jednu blbou tyčinku?! Termín jsem si tedy zamluvila, jenže jsem si pak četla různé diskuze, kde se psalo, že tyčinka kromě mých problémů způsobuje i deprese a úzkosti, tedy další moje problémy. Chudák Pilot si se mnou občas "pěkně užije" a to všechno je vina tyčinky! Najednou jsem měla pocit, že tu tyčinku v sobě nesnesu už ani den. Jakýpak měsíc a půl! Šla jsem si koupit žiletku a začala jsem se v tom doma rýpat. Pilot nejdřív vehementně protestoval, já jsem si ale jela po svým a ještě jsem ho nutila pomáhat, z čehož málem vehementně zvracel. Taková pomoc nepomoc. Pak jsem se skoro poblila i já. Nakonec přišel domů spolubydlící Kuš a docela ochotně se toho ujal. Spolu jsme to asi za 20 minut vyrýpali. Doufám, že se to ještě nějak nezanítí, přecijen vodka asi není ideální sterilizátor nástrojů a rány. Ale jsem moc ráda, že je to pryč. Jestli tyčinka může za to, že jsem večně nešťastná, třeba se mi ještě začne i líbit na Novém Zélandu. :D

Trampoty s imigračním a se zubem

25. srpen 2016 | 20.29 | rubrika: Zivot

Dostala jsem výplaty! Tu poslední z předešlé práce, která byla obzvláště tučná, protože mi vyplatili i nevybranou dovolenou, a první z nové práce, která byla taky fajn. Těšila jsem se, že se konečně vyhrabeme ze sraček, že snad dokonce i splatíme nějaké dluhy Kiwimámě. Pak se ale ze dne na den odstěhoval spolubydlící a pak ještě druhej. Vy chcete být na lidi hodní, tak si od nich neberete kauce a oni se vám odvděčí tím, že nemají ani tolik slušnosti, Vám dát aspoň dvoutýdenní lhůtu na nalezení náhrady za ně. Takže teď máme poloprázdnej barák a vítr v peněžence. Pak si imigrační strhlo $1250 za nový víza. No a aby toho nebylo málo, tak se mi zkazil zub pod prasklou plombou a já musela k zubaři. Tam jsem vyplázla $300, dostala jsem novou plombu a varování, že to zřejmě celý bylo na hovno, že si budu muset nechat udělat kanály. Dostala jsem doporučenku ke specialistovi, kterej si za to účtuje 2200 dolarů! Já od tý doby trpím jako pes, prášek na bolest si dávám každou hodinu, nespím, nejím, mám pouze tekutou stravu a čekám, jestli to třeba přecejen přejde, protože celou tu krásnou špekatou poslední výplatu odmítám utratit za jeden posranej zub!

Tento týden chodím na noční. Začínám v jedenáct večer a v šest ráno jdu domů. Překvapivě to dobře snáším a docela se mi to líbí. Hlavně se mi líbí, že jsem tam jen 7 hodin, ale počítá se to jako deset! Na noční se tím pádem chodí jen od pondělí do čtvrtka a pak má člověk až do pondělka volno. 

Jsem ráda, že imigrační konečně přijalo moji žádost. Naposled jsem žádala v prosinci a tehdy mi to vrátili, že prej to nebylo kompletní. Největší problém byl, že jsem sice správně dodala výpis z rejstříku trestů z Austrálie, jenže v tom nebyly zahrnutý otisky prstů. O tom sice nikde nebyla řeč, ale prej to musí bejt. Takže jsme s Pilotem museli jít na poštu si udělat otisky, pak to poslat do Austrálie, zároveň jsem si znovu musela zažádat o českej výpis, pač to nesmí být víc než půl roku starý a to mi teda trvalo půl roku to všechno sehnat a stálo to dalších 500 dolarů. Pak jsem musela opravit drobnosti, třeba jako když se ptali na partnership status (partnerský stav?) členů mojí rodiny, tak jsem myslela, že tam mám jako vyplnit, co je ta osoba ke mně. A já tam měla jenom matku a tak jsem tam napsala MATKA. Oni mi napsali, že se tam ptají na rodinný stav, tedy vdaná/svobodná a tak. No dobře no, angličtina je můj třetí jazyk, tak se to snad dá omluvit, že občas něco blbě pochopím. Tak jsme to s Pilotem opravili a poslali jsme to znova. Tentokrát mi teda moji žádost nevrátili, akorát vrátili jednu stránku z Pilotova formuláře, že to má opravit. Nechci se vyjadřovat hanlivě o chlapovi mého života, ale v tomhle případě si nemůžu pomoct, protože to byste neuhodli, co tam ten vůl měl?! Partnerský status Kiwimámy - MATKA a u bráchů tam měl napsáno BRATR. Za prvé narozdíl ode mě angličtina je jeho první (a jedinej) jazyk a za druhé, když viděl, že jsem to měla blbě a že jsem to musela opravit, jak blbej musí člověk bejt, aby udělal úplně to stejný?! Je až k neuvěření, že mě tenhle chlap kdysi okouzlil svojí inteligencí. On to teda milostivě opravil, podal mi to zpátky a otočil se zpátky k počítači, kde hrál hru s tím jeho idiotským kamarádem, co jsme mu byli na svatbě. A já na to koukám a vidím, že kolonka pro rok narození vedle Kiwimámy zela prázdnotou. Tak teď jsem teprve byla vzteklá. Řekla jsem mu, teda spíš už jsem docela křičela, že jestli je tak blbej, že neví, kdy se jeho máma narodila, tak ať jí zavolá a okamžitě to doplní. Načež vyletěl i on, že to je celý směšný, že nechápe, co je nějakýmu debilnímu imigračnímu do celý jeho rodiny, když se přece o ně nejedná a na to jsem vyletěla já, že jsem si tady tu zkurvenou zemi nevybrala a že když se mu to nelíbí, tak já se mileráda vrátím do Austrálie, práskla jsem dveřma a šla jsem do prdele. Skoro bych si bývala přála, aby u toho byla ta baba z imigračního. To by jí muselo bejt během pěti minut jasný, že jsme fakt opravdovej pár a hned by mi nalepila vízum do pasu! Ale co vízum, ta by mi rovnou dala kiwáckej pas! 

    

Vůbec nic nechápu

9. srpen 2016 | 07.17 | rubrika: Zivot

Tak jsem z té podělané práce venku. Třikrát sláva! Nakonec Číňan dal výpověď až pár dní po mně, takže jsem nebyla poslední. Teď už tam zbyla akorát Němka, která tam pracuje už spoustu let a která bohužel může být ráda, že má aspoň nějakou práci, takže ač to tam nenávidí stejně jako my, šance na odchod má mizivé. Její angličtina není nic moc a Birgit tvrdí, že už i ta její němčina stojí za starou belu. Je mi jí docela líto, že je tam takhle chycená do pasti. Navíc šéfka se rozhodla, že se jí moc nechce někoho zaměstnávat, takže poslední dva týdny to bylo úplně strašný, makat jsem musela za tři, placená jsem byla pořád stejně mizerně a to až tam nebudu ani já ani Číňan, tak se z toho Němka posere.

Den před mým odchodem mi kolegové připravili oběd. Navařili různý veganský kari jídla a Kat dokonce donesla veganskej čokoládovej dort, kterej byl úplně senzační. Akorát mě trochu nasralo, že tu půlku, co zbyla, si ta krkna zase odnesla domů. Já jsem donesla kávovej dort a domů jsem si neodnesla vůbec nic, protože se o něj lidi málem pobili, ještě i recepty jsem jim musela tisknout. Ale tak bylo to milý, že si kvůli mně aspoň jednou odpustili maso a mateřské mléko. A jako dárek jsem dostala moji oblíbenou kávovou čokoládu (to odkoukali co tam furt žeru) a nějaký krémy na ksicht. Já sice krémy nepoužívám, ale ocenila jsem velmi, že i ty byly veganské. Takhle mě měli rozmazlovat dřív, teď už je pozdě bycha honit, žejo.

Na víkend jsme s Pilotem odjeli do Rotorui, což je oblast termálních pramenů, oblast jako stvořená na návštěvu tady v tý zimě, takže jsme se tam celý víkend máčeli v horký vodě a popíjeli u toho z mý flašky na kolo, abychom nikoho nepohoršovali, pač flaška nebyla plná vody, jak se mělo zdát, ale vína. Utratili jsme spoustu peněz za různý turistický atrakce a za hotel, ale tak co, na takovýmhle výletě jsme už nebyli dva roky!

A v pondělí jsem pěkně naklusala do nové práce. Zatím mám pocit, že jsem tam vyloženě omylem, ničemu nerozumím! Nicméně Bob je velmi šťastný, že tam jsem a už mi to asi tak desetkrát říkal. Nakonec nás vzal jenom dva. Nevíme, co se stalo s tím třetím. Víme, že to je kluk, co taky má zkoušky ATPL, jako ten můj druhej kolega, ale jinak nevíme nic. Já jako jediná ATPL nemám, tak se divim, že dal přednost mně. A to jsem měla ještě další mínus a totiž to, že už mám víza jenom na rok. Se vsadim, že ten druhej borec byl taky Kiwi a problém s vízama neměl. Každej tam je Kiwi a nebo přinejhorším Australan. Pilot říká, že jsem je určitě oslnila těma psychometrickýma testama. :D Začínám teď v šest ráno, to mě asi zabije. Musím vstávat před pátou a to máme doma dvanáct stupňů! To se mi tak určitě chce vstávat do takové zimy a tmy! V práci se taky moc netopí, já tam furt klepu kosu a dokonce i na hajzlu teče jenom studená voda!! Už aby byl příští týden a já začala chodit do práce až odpoledne! Taky jsem zaslechla něco o tom, že bychom snad měli letět na čumendu do Brisbane. Ty kráso, že bych se zase podívala do Austrálie? Moje australská ségra Kristýna se teď taky přestěhovala do Brisbane, jestli tam fakt poletíme a já ji po třech letech zase uvidím, tak se podělám blahem! Akorát nevím, jak se tam dostanu bez pasu, ten totiž musím teďka odevzdat na imigrační, aby mi konečně začali vyřizovat trvalej pobyt. :(

Čekání

18. červenec 2016 | 23.42 | rubrika: Zivot

Úplně nenávidím tady to čekání na verdikt. Bob slíbil, že se mi ozve tak za tejden a nic. Co má člověk dělat? Zavolat či nezavolat? Zavolat a vypadat vlezle a natvrdle, že nechápete, že nemáte otravovat, když vám řekli, že zavolaj? A nebo nezavolat a vypadat, že je vám to docela jedno a že si už od minulýho pátku nervózně nekoušete nehty? Nakonec jsem to nevydržela a napsala jsem mu krátkej email, že jako jsem si tak říkala, jestli už si někoho vybrali. Odepsal mi večer, že jsem se dostala do užšího výběru a poslal mi link na nějaký psychometrický testy, že je mám do úterka udělat a oni se pak podle toho rozhodnou.

Tak jsem počkala na Pilota, svolali jsme všechny spolubydlící a najeli jsme na ten link. Testy to byly fakt masakroidní, dost mě ale mrzí, že jsme to nenatáčeli, protože jsme se u toho smíchy doslova váleli po zemi. První úkol byl, že se objevovaly různé obrazce, docela rychle po sobě a já jsem měla zmáčknout F pokud to bylo kolečko a nebo to bylo bílý. Pokud to nebylo bílý a byl to čtverec, trojúhelník, hvězda, nebo něco takovýho, tak jsem měla zmáčknout J. Kluci řvali F nebo J, většinou každej něco úplně jinýho, takže to byla pomoc jako noha a ještě jsem se musela soustředit, aby mě nepopletli. Největší výtlem byla černá kolečka, to jsem fakt nevěděla, co zmáčknout.

Další úkol byl příliš těžký pro Pilota, ten se tedy zdržel napovídání, protože mu to mozek absolutně nepobral. Objevovaly se čísla a když to číslo bylo to samý, co se objevilo dvě čísla zpátky, museli jste zmáčnout J. Jinak F. Zrovna uprostřed tady toho blázince se mi na obrazovce objevilo okno antiviru a já jsem prošvihla asi tři čísla, než jsem se toho okna zbavila a kluci zase měli čemu se řehtat.

U dalšího úkolu už se zase přidal i Pilot. Byl tam čtverec a jeho rozích se objevovala číslice. Jestliže ta číslice byla ve stejném rohu, ve kterém byla dvě čísla zpátky, tak jsme měli zmáčknout J. To bylo jednodušší, prostě jsme civěli na roh, kde se číslice měla objevit.

Pak se objevovaly shluky číslic, kde jsme měli zmáčknot 4, 5, nebo 6, podle toho kolik jsme viděli číslic. Takže 4444 je 4. 55555 je 5. 666666 je 6. 66666 je 5. 5555 je 4. :D Jasný, jo?

Pak byla orientace obrazců. Měli jsme určit, jestli je to ten samej, jen jinak otočenej, nebo je zrcadlově obrácenej, to bylo lehký.

Pak přišlo něco co jsem zase absolutně nedávala já. Tři věty a měli jsme říct, jestli ta poslení je pravda nebo lež. Jako třeba Marek je starší než Olina. Olina je mladší než Martina. Martina je nejstarší. Já jsem se ještě ani nestačila zamyslet a Pilot už měl odpověd, co to kua?? No, tak jsem to úplně vzdala a sypala jsem tam, co Pilot hlásil.

No, úkolů tam bylo celkem 9 a dost jsme se u toho bavili.

Do úterka to měli mít všichni hotový, tak jsem čekala, že do pátku si snad vyberou. Zase nezavolali. Zase jsem se bála, že už se třeba některých ptali na reference a teď jen čekaj, jestli budou mít ty reference dobrý, než mi řeknou, že ne. Reference tady jsou tak strašně otravný. Do každýho jobu musíte zadat aspoň dvě reference od vašich bývalých bosů a oni jim pak volají a ptají se na vás. No, už vidim moji šéfku, jak mě chválí, když je nasraná, že každej odchází a vyčítá nám, že jsme promarnili jejich čas, že jsme nevděční, že nám dali tolik tréninku a my teď odejdem..

V pondělí večer mi Bob konečně zavolal a že prej by mě teda měl zájem zaměstnat. :D :D :D Prej to měl hrozně těžký, že jsme tam byli celkem 3, co byli fakt hodně dobrý a on se nemohl rozhodnout, tak nás prej vezme všechny tři. Cože? :D Ani na reference se neptal, to se mi dost ulevilo. No tak teď čekám, až mi jejich personální pošle smlouvu a pak až teprve půjdu za šéfkou s výpovědí. Ta mě nejspíš rovnou zabije, protože Mexičanka skončila včera, Maorka končí dneska a moje šéfka už je i tak úplně v p.či, protože nemá nikoho místo nich. Všichni, co se hlásej k nám o práci, mluvěj jenom anglicky, přitom je tam jasně napsaný, že je tam potřeba další jazyk nebo dva. A do toho přijdu já s další výpovědí a to je ještě docela možný, že tam ještě předemnou dorazí Číňan, kterej taky čeká na výsledek jeho pohovoru jinde.

A víte co, já se ani necítím provinile, sedm měsíců jsem tam makala jak otrok, v dešti, v zimě a dostalo se mi akorát toho, že nám šéfka řekla, že jsme všichni špatní zaměstnanci, když nemáme tu práci rádi a taky to co mi řekla k mojí přihlášce na seniora, no hanba blít. Na pozici seniora nakonec přetáhla takovýho klučíka z pobočky v Queenstownu, co taky neumí žádný jazyky a nikdo se tam s ním s chudákem nebaví, protože to všichni vnímáme jako ránu do ksichtu, že tady takovej blbeček má bejt podle šéfky lepší než každej z nás. Ono se už nějak rozkřiklo, že jsem byla na pohovoru jinde a vedoucí týmu za mnou přišla, že kdybych chtěla, že by tu moji přihlášku na seniora asi přehodnotili. :D :D Těm fakt teče do bot a kape na maják! Letecká společnost mi nabízí práci v oboru a o $20000 ročně větší výplatu a tak já se určitě podělám, když mi milostivě nabídnou seniora, o kterým si myslej, že na něj nemám a měla bych jim líbat nohy dalších deset let. A k tomu by mi přihodili usraný $4000 k výplatě a víc práce, kterou nenávidím. Ani hovno.

Tohle mohl vymyslet jenom kretén

2. červenec 2016 | 00.32 | rubrika: Zivot

Vymyslela jsem, že se projedu kolem Hunua parku. Tam jsou přehrady, ze kterých Auckland bere vodu, tak by přece bylo hezký se projet kolem vody a lesem. Google mi ochotně naplánoval trasu a tak když tam můžou auta, tak tam bude silnice, žejo.

hunua2

Dojela jsem autem do Hunui a od tam na kole. Ještě jsem nedorazila ani k vodě a silnice se přeměnila v štěrk. Nutno podotknout, že velmi hrubý. A tak jsem slezla z kola a škrábala jsem se nahoru a doufala jsem, že zase narazím na něco sjízdnýho. Nahoře skutečně byla sjízdnější cesta, i když to do silnice mělo pořád daleko. A tak jsem nasedla a jela jsem neskutečným sešupem dolů, ruce mě bolely, jak jsem ukrutně brzdila a zařekla jsem se, že ať mě čeká cokoliv, na tenhle sešup se zase škrábat nebudu. Čekal mě krásný pohled na přehradu a odtud lesní cesta se štěrkem. Na googlu to vypadalo, že tu auto projede, no teď jsem viděla, že by to musel bejt pěkně nabušenej teréňák. A tak jsem se zase škrábala, moje kolo křičelo, že není horský a já jsem se mu omlouvala a jen jsem čekala, kdy píchnu gumu. Dorazila jsem k bráně. Za bránou byly značky, že tam nesmějí cyklisti ani chodci, protože tam zrovna probíhá nějaká dřeverubecká činnost. Nezbývalo mi, než se otočit a smířit se s tím, že musím znova překonat všechen ten štěrk a hlavně ten prudkej krpál! Jenže tam byla taky značka, že se tam nesmí, protože tam zrovna střílejí škodnou. Asi vačice a králíky. Tuhle ceduli jsem teda viděla porvé, právě jsem prolezla územím, kde mě mohli klidně zastřelit. Takže jsem si musela vybrat, za-li chci být zabita lovcem a nebo dřevorubcem. Tudíž jsem se vydala do spárů dřevorubců. Každej zvuk mě strašil a poplašeně jsem se ohlížela, jestli něco nejede. Po asi dalších třech hodinách jsem si naopak začala přát, aby něco jelo. Aby mě to něco odvezlo někam, kde je silnice. Klidně i na policejní stanici, hlavně když tam bude silnice! Slunko pomalu zapadalo a mně bylo jasný, že za tmy v téhle divočině budu pěkně v řiti. Navíc začínala být zima a já jsem se začínala bát, cesta skončí zamčenou bránou, nebo se bude postupně zužovat, až se úplně ztratí.

Dorazila jsem k bráně. Ano, zamčené. Naštěstí nebylo nijak těžké ji přelézt. Odtud vedla lepší štěrková cesta, občas s velkými kameny, občas s menšími. A tak jsem po ní jela dolů a po pár kilometrech se hrubý štěrk změnil v asfalt! Tohle byl nejšťastnější moment z celého dne a mě hned napadlo, že si tenhle pohled pro bohy musím vyfotit. A tak jsem v mžiku zabrzdila no a přišlo něco, čemu jsem se doposud úspěšně vyhýbala a nevím, proč se to muselo stát zrovna tady na velkých šutrech, no prostě když kolo stálo, tak jsem si uvědomila, že jsem v prdeli, protože jsem si neodemkla nohu z pedálu. Žuchla jsem tam jako pytel brambor, namlela jsem si koleno a kyčel a bolest to byla taková, že jsem ze vzteku ani tu blbou fotku neudělala. Jak se nejšťastnější okamžik může v okamžiku proměnit v ten nejnešťastnější.

Sedla jsem zpátky na oře a jela jsem do Hunui. Byla tam spousta kopců, takže ač jsem byla na asfaltu, tak jsem stejně šlapala do kopců po svých, neboť jsem již byla za posledních 6 hodin úplně vyšťavená. Nejhorších bylo posledních 7 kilometrů, to už mi fakt byla kosa, nohy nevládly, chtěla jsem volat Pilota a normálně bych brečela, kdybych všechny tekutiny v mým těle už dávno nevypotila. Do toho mi volal Pilot, asi aby mi vybil poslední zbytky baterky v mobilu a já se nemohla dostat domů. Asi 3 kilometry od auta jsem viděla na horizontu další hroznej krpál, to už jsem byla fakt na pokraji hysteriskýho záchvatu, prosím jen už ne žádnej krpál! Naštěstí horizont klamal a ten krpál nebyl na mojí cestě. K autu jsem dorazila za tmy, naložila jsem kolo a složila jsem se na sedačku.  

Domů jsem dorazila docela pozdě, takhle jsem si to neplánovala, chtěla jsem Pilotovi uvařit večeři, jenže ten už byl dávno doma a já jsem se stejně akorát tak sesypala na gauč a byla jsem ráda, že dýchám. No, ještěže existuje donáška pizzy.

Doufám, že něco podobně debilního už mě nidky nenapadne. 

hunua

Koupit si kolo v zimě

29. červen 2016 | 10.04 | rubrika: Zivot

je asi jako brát si kajak do pouště.

To jsem fakt nějak nevychytala, kolo mi tleje v garáži, protože dorazila zima a tak pořád jenom chčije. Projet jsem se od minula byla jenom dvakrát. Jednou 22 km do obchodu s kolama pro jednu součástku a podruhé včera. Už po 14 kilometrech mě napadlo, že to nebyl až tak dobrej nápad. Jenže jsem si umanula, že dojedu až k oceánu a pokochám se tím pohledem. Vždyť přinejhorším pro mě Pilot přijede. K oceánu jsem dojela, nicméně byl hnusnej, vypadal spíš jako nějakej kačák a nebylo se čím kochat. A Pilota jsem volat nechtěla, protože přece nejsem nějaký máslo a vůbec, vegan power přece! Takže jsem nakonec dojela domů. Já gaučová brambora jsem ujela 47 km. :D Tak přecejen je to možné. Příště si dám šedesátku.

Jeli jsme s Pilotem na výlet do Taurangy. Chtěla jsem si pokecat s tou holkou o tom, jak bych u ní mohla pracovat a dělat sýry. Ta mi ukázala svoji minirestauraci a kde všude vybourá zdi a jak to rozšíří, zaplatila mi za sýr, no ale pak mě v podstatě vyprovodila z kuchyně s tím, že mi jídlo donese ke stolu. Nějak se mi nezdálo, že by mi fakt chtěla nějakou práci nabídnout, přitom na Facebooku jsem měla dojem, že z toho byla celkem nadšená. Pilot pak začal otravovat ať už jdeme, že se chce ještě v muzeu podívat na letadla (jako kdyby tam už nebyl nejmíň desetkrát) a tak jsem se rozpačitě rozloučila a jeli jsme. Do teď jsme se s tou holkou nezkontaktovaly. Akorát zrovna psala na Facebooku, že je těhotná, tak třeba teď ani sama neví, co bude.

Pozvali mě konečně na pohovor z té letecké společnosti, jak tam má můj kolega kamaráda. S bosem Bobem jsem si docela pěkně pokecala, řekl mi dost i o sobě, o tom jak plánoval lety v Abu Dabi pro nějakýho nechutně bohatýho šejka, v Las Vegas pro nějaký hogo fogo kasino, v Azii nevím pro koho, a teď si plánuje koupit vlastní letadlo a lítat pro zábavu. Práce by se mi myslím dost líbila. Plánujou lety a rozepisujou služby posádkám. Konečně bych někde využívala mozek a vzdělání a ne že dělám něco, co by zvládla i cvičená opice. Představil mi další šéfiky, samí dědouškové, no nezbývá mi než myslet pozivně a doufat, že by dědouškové rádi pracovali s mladou holkou. I když moji kolegové jsou spíš mýho věku, to zas né, že bych tam byla jako v domově důchodců. Ale kolegy už mi Bob nestihnul představit, protože musel na schůzi. I tak se mnou strávil hodinu. Nevykopnul mě hned po pěti minutách a to je úspěch! A prej ještě má asi sedm lidí pozvaných na pohovor. Do p**ele, proč to musí být tak napínavý? Šance jedna ku osmi zní celkem beznadějně, hlavně jestli tam bude mít nějakýho nabušenýho týpka, co už tohle někdy dělal. On z nás ale zaměstná 2!! Jedna ku čtyřem! To jestli nedám, tak mě rovnou zabte!  

Nejlepší lék na deprese

21. červen 2016 | 12.07 | rubrika: Zivot

Šéfka si mě předvolala do kanclu jakože na pohovor. Pohovor by ale monolog, kde mě teda sice pochválila, že jsem super zákaznickej servis a že si nemá na co stěžovat, ale jinak mi dala asi deset důvodů, proč se nehodím na seniora. Nejsem asi dost sprostá na lidi, nebo správně falešná, protože takoví ti naši senioři jsou. Taky se jí nelíbil můj motivační dopis. Prej jsem tam napsala jen co by to přineslo mně, kdybych tu práci dostala. Vůbec jsem tam prej ale nenapsala, co by to přineslo jí. Všechno jsem jí akorát odkejvala, stejně už dávno nemám zájem tam zůstat. Chci vidět ten její ksicht, až jí dám tu výpověď. Zaručeně mi začne vyčítat, že po tom, co mi dali tolik tréninku, chci odejít. A na to já jí řeknu, že teď když jsem si poslechla, co by přineslo jí, kdybych tam zůstala hnít, ať mi laskavě řekne, co by to přineslo mně. :D

Na veganských trzích jsem se seznámila s jednou holkou, co tam prodávala dorty. Ta teď otevřela restauraci v Tauranze a jde jí to tak dobře, že se chystá rozšířit. Prodává tam taky moje sýry, nejdřív jsem nechápala, jak je může prodávat za nákupní cenu, než mi prozradila, že je překrajuje napůl! Když napsala na Facebook, že hledá další pomocníky do kuchyně, tak jsem zavtipkovala, že se snad přestěhuju do Taurangy. Slovo dalo slovo a ono to nakonec vůbec není vtipný. Spíš je to geniální. V sobotu se tam jedu podívat a probereme plány. Když budu vařit sýr u ní, nemusím mít žádnou podělanou licenci. Představuju si to asi tak, že bych tam byla od úterka do pátku, pracovala u ní přes den a odpoledne vařila sýr a o profit bychom se nějak šábly. Víkendy a pondělky bych byla v Aucklandu s Pilotem. Jemu se to sice moc nelíbí, ale víkend máme teď spolu volnej jen jednou za měsíc, protože jsem jinak v práci, takže podle mě bychom si dost polepšili. 

Nakonec ještě něco o tom zázračném léku na deprese. Už nějakej čas si říkám, že bych se měla začít hýbat, sice jsem hubená a o váhu se fakt strachovat nemusím, ale už je mi víc jak třicet a pořád jen hřešit na to, že jím vcelku zdravě, asi nepůjde. Jídlo je půl zdraví, ale pohyb je ta druhá půlka, hlavně když už člověk není nejmladší. Na chůzi nebo běhání já moc nejsem, protože se tak nedostanu moc daleko od baráku, takže jsem si nakonec koupila kolo. Povzbuzená holkou, co se na youtube jmenuje Vegan Ava (češka), která udělala video o tom, jak jako naprostý začátečník ujede 300 km týdně (a každý týden to stoupá), jsem si říkala, že bych mohla jezdit na kole do práce. Do práce to mám 21 km, takže plán to byl celkem smělý. Měla jsem kolo hodně dávno. Bylo mi 15 a když jsem měla jet 8 km do školy, tak jsem vždy málem chcípla. Kolo to bylo "horské”, těžké jako kráva a na mě příliš malé. Moje kolena mě nepředstavitelně bolela i na těch blbých osmi kilometrech a co teprve moje zadnice! A tak jsem tehdy na cyklistiku zanevřela. Teď jsem si ale řekla, že když si koupím silniční kolo, který bude lehký, nebude mít pneumatiky jako traktor, bude velký jako já a budu mít na něj boty s nášlapným zámkem, tak to přece bude muset fungovat. A tak jsem vybrala kasičku s tržbou ze sýrů a nakoupila jsem si. Představte si, ještě jsem ani jednou nespadla, i když mám nohy zapnutý do pedálů. Můj první výlet byl asi 12 km a to už mi bylo jasný, že je ta Ava nějaká divná. Úplně mě to vyšťavilo, tak jak může nějaká netrénovaná holka hnedka jezdit 40 km denně, to nechápu. Jsem ale odhodlaná se vytrénovat, takže dneska jsem jela poprvé na kole do práce. Ráno jsem sice raději jela půlku vlakem :D (a stejně jsem do práce dorazila absolutně uřícená a musela jsem sundat dvě kompletně propocená trika), ale večer jsem to fakt dala! Jsem na sebe tak pyšná. A příště to dám bez vlaku. A deprese? No, tak na ty jsem moc unavená!