Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Wien na Novem Zelandu

Trampoty s imigračním a se zubem

25. srpen 2016 | 20.29 | rubrika: Zivot

Dostala jsem výplaty! Tu poslední z předešlé práce, která byla obzvláště tučná, protože mi vyplatili i nevybranou dovolenou, a první z nové práce, která byla taky fajn. Těšila jsem se, že se konečně vyhrabeme ze sraček, že snad dokonce i splatíme nějaké dluhy Kiwimámě. Pak se ale ze dne na den odstěhoval spolubydlící a pak ještě druhej. Vy chcete být na lidi hodní, tak si od nich neberete kauce a oni se vám odvděčí tím, že nemají ani tolik slušnosti, Vám dát aspoň dvoutýdenní lhůtu na nalezení náhrady za ně. Takže teď máme poloprázdnej barák a vítr v peněžence. Pak si imigrační strhlo $1250 za nový víza. No a aby toho nebylo málo, tak se mi zkazil zub pod prasklou plombou a já musela k zubaři. Tam jsem vyplázla $300, dostala jsem novou plombu a varování, že to zřejmě celý bylo na hovno, že si budu muset nechat udělat kanály. Dostala jsem doporučenku ke specialistovi, kterej si za to účtuje 2200 dolarů! Já od tý doby trpím jako pes, prášek na bolest si dávám každou hodinu, nespím, nejím, mám pouze tekutou stravu a čekám, jestli to třeba přecejen přejde, protože celou tu krásnou špekatou poslední výplatu odmítám utratit za jeden posranej zub!

Tento týden chodím na noční. Začínám v jedenáct večer a v šest ráno jdu domů. Překvapivě to dobře snáším a docela se mi to líbí. Hlavně se mi líbí, že jsem tam jen 7 hodin, ale počítá se to jako deset! Na noční se tím pádem chodí jen od pondělí do čtvrtka a pak má člověk až do pondělka volno. 

Jsem ráda, že imigrační konečně přijalo moji žádost. Naposled jsem žádala v prosinci a tehdy mi to vrátili, že prej to nebylo kompletní. Největší problém byl, že jsem sice správně dodala výpis z rejstříku trestů z Austrálie, jenže v tom nebyly zahrnutý otisky prstů. O tom sice nikde nebyla řeč, ale prej to musí bejt. Takže jsme s Pilotem museli jít na poštu si udělat otisky, pak to poslat do Austrálie, zároveň jsem si znovu musela zažádat o českej výpis, pač to nesmí být víc než půl roku starý a to mi teda trvalo půl roku to všechno sehnat a stálo to dalších 500 dolarů. Pak jsem musela opravit drobnosti, třeba jako když se ptali na partnership status (partnerský stav?) členů mojí rodiny, tak jsem myslela, že tam mám jako vyplnit, co je ta osoba ke mně. A já tam měla jenom matku a tak jsem tam napsala MATKA. Oni mi napsali, že se tam ptají na rodinný stav, tedy vdaná/svobodná a tak. No dobře no, angličtina je můj třetí jazyk, tak se to snad dá omluvit, že občas něco blbě pochopím. Tak jsme to s Pilotem opravili a poslali jsme to znova. Tentokrát mi teda moji žádost nevrátili, akorát vrátili jednu stránku z Pilotova formuláře, že to má opravit. Nechci se vyjadřovat hanlivě o chlapovi mého života, ale v tomhle případě si nemůžu pomoct, protože to byste neuhodli, co tam ten vůl měl?! Partnerský status Kiwimámy - MATKA a u bráchů tam měl napsáno BRATR. Za prvé narozdíl ode mě angličtina je jeho první (a jedinej) jazyk a za druhé, když viděl, že jsem to měla blbě a že jsem to musela opravit, jak blbej musí člověk bejt, aby udělal úplně to stejný?! Je až k neuvěření, že mě tenhle chlap kdysi okouzlil svojí inteligencí. On to teda milostivě opravil, podal mi to zpátky a otočil se zpátky k počítači, kde hrál hru s tím jeho idiotským kamarádem, co jsme mu byli na svatbě. A já na to koukám a vidím, že kolonka pro rok narození vedle Kiwimámy zela prázdnotou. Tak teď jsem teprve byla vzteklá. Řekla jsem mu, teda spíš už jsem docela křičela, že jestli je tak blbej, že neví, kdy se jeho máma narodila, tak ať jí zavolá a okamžitě to doplní. Načež vyletěl i on, že to je celý směšný, že nechápe, co je nějakýmu debilnímu imigračnímu do celý jeho rodiny, když se přece o ně nejedná a na to jsem vyletěla já, že jsem si tady tu zkurvenou zemi nevybrala a že když se mu to nelíbí, tak já se mileráda vrátím do Austrálie, práskla jsem dveřma a šla jsem do prdele. Skoro bych si bývala přála, aby u toho byla ta baba z imigračního. To by jí muselo bejt během pěti minut jasný, že jsme fakt opravdovej pár a hned by mi nalepila vízum do pasu! Ale co vízum, ta by mi rovnou dala kiwáckej pas! 

    

Vůbec nic nechápu

9. srpen 2016 | 07.17 | rubrika: Zivot

Tak jsem z té podělané práce venku. Třikrát sláva! Nakonec Číňan dal výpověď až pár dní po mně, takže jsem nebyla poslední. Teď už tam zbyla akorát Němka, která tam pracuje už spoustu let a která bohužel může být ráda, že má aspoň nějakou práci, takže ač to tam nenávidí stejně jako my, šance na odchod má mizivé. Její angličtina není nic moc a Birgit tvrdí, že už i ta její němčina stojí za starou belu. Je mi jí docela líto, že je tam takhle chycená do pasti. Navíc šéfka se rozhodla, že se jí moc nechce někoho zaměstnávat, takže poslední dva týdny to bylo úplně strašný, makat jsem musela za tři, placená jsem byla pořád stejně mizerně a to až tam nebudu ani já ani Číňan, tak se z toho Němka posere.

Den před mým odchodem mi kolegové připravili oběd. Navařili různý veganský kari jídla a Kat dokonce donesla veganskej čokoládovej dort, kterej byl úplně senzační. Akorát mě trochu nasralo, že tu půlku, co zbyla, si ta krkna zase odnesla domů. Já jsem donesla kávovej dort a domů jsem si neodnesla vůbec nic, protože se o něj lidi málem pobili, ještě i recepty jsem jim musela tisknout. Ale tak bylo to milý, že si kvůli mně aspoň jednou odpustili maso a mateřské mléko. A jako dárek jsem dostala moji oblíbenou kávovou čokoládu (to odkoukali co tam furt žeru) a nějaký krémy na ksicht. Já sice krémy nepoužívám, ale ocenila jsem velmi, že i ty byly veganské. Takhle mě měli rozmazlovat dřív, teď už je pozdě bycha honit, žejo.

Na víkend jsme s Pilotem odjeli do Rotorui, což je oblast termálních pramenů, oblast jako stvořená na návštěvu tady v tý zimě, takže jsme se tam celý víkend máčeli v horký vodě a popíjeli u toho z mý flašky na kolo, abychom nikoho nepohoršovali, pač flaška nebyla plná vody, jak se mělo zdát, ale vína. Utratili jsme spoustu peněz za různý turistický atrakce a za hotel, ale tak co, na takovýmhle výletě jsme už nebyli dva roky!

A v pondělí jsem pěkně naklusala do nové práce. Zatím mám pocit, že jsem tam vyloženě omylem, ničemu nerozumím! Nicméně Bob je velmi šťastný, že tam jsem a už mi to asi tak desetkrát říkal. Nakonec nás vzal jenom dva. Nevíme, co se stalo s tím třetím. Víme, že to je kluk, co taky má zkoušky ATPL, jako ten můj druhej kolega, ale jinak nevíme nic. Já jako jediná ATPL nemám, tak se divim, že dal přednost mně. A to jsem měla ještě další mínus a totiž to, že už mám víza jenom na rok. Se vsadim, že ten druhej borec byl taky Kiwi a problém s vízama neměl. Každej tam je Kiwi a nebo přinejhorším Australan. Pilot říká, že jsem je určitě oslnila těma psychometrickýma testama. :D Začínám teď v šest ráno, to mě asi zabije. Musím vstávat před pátou a to máme doma dvanáct stupňů! To se mi tak určitě chce vstávat do takové zimy a tmy! V práci se taky moc netopí, já tam furt klepu kosu a dokonce i na hajzlu teče jenom studená voda!! Už aby byl příští týden a já začala chodit do práce až odpoledne! Taky jsem zaslechla něco o tom, že bychom snad měli letět na čumendu do Brisbane. Ty kráso, že bych se zase podívala do Austrálie? Moje australská ségra Kristýna se teď taky přestěhovala do Brisbane, jestli tam fakt poletíme a já ji po třech letech zase uvidím, tak se podělám blahem! Akorát nevím, jak se tam dostanu bez pasu, ten totiž musím teďka odevzdat na imigrační, aby mi konečně začali vyřizovat trvalej pobyt. :(

Čekání

18. červenec 2016 | 23.42 | rubrika: Zivot

Úplně nenávidím tady to čekání na verdikt. Bob slíbil, že se mi ozve tak za tejden a nic. Co má člověk dělat? Zavolat či nezavolat? Zavolat a vypadat vlezle a natvrdle, že nechápete, že nemáte otravovat, když vám řekli, že zavolaj? A nebo nezavolat a vypadat, že je vám to docela jedno a že si už od minulýho pátku nervózně nekoušete nehty? Nakonec jsem to nevydržela a napsala jsem mu krátkej email, že jako jsem si tak říkala, jestli už si někoho vybrali. Odepsal mi večer, že jsem se dostala do užšího výběru a poslal mi link na nějaký psychometrický testy, že je mám do úterka udělat a oni se pak podle toho rozhodnou.

Tak jsem počkala na Pilota, svolali jsme všechny spolubydlící a najeli jsme na ten link. Testy to byly fakt masakroidní, dost mě ale mrzí, že jsme to nenatáčeli, protože jsme se u toho smíchy doslova váleli po zemi. První úkol byl, že se objevovaly různé obrazce, docela rychle po sobě a já jsem měla zmáčknout F pokud to bylo kolečko a nebo to bylo bílý. Pokud to nebylo bílý a byl to čtverec, trojúhelník, hvězda, nebo něco takovýho, tak jsem měla zmáčknout J. Kluci řvali F nebo J, většinou každej něco úplně jinýho, takže to byla pomoc jako noha a ještě jsem se musela soustředit, aby mě nepopletli. Největší výtlem byla černá kolečka, to jsem fakt nevěděla, co zmáčknout.

Další úkol byl příliš těžký pro Pilota, ten se tedy zdržel napovídání, protože mu to mozek absolutně nepobral. Objevovaly se čísla a když to číslo bylo to samý, co se objevilo dvě čísla zpátky, museli jste zmáčnout J. Jinak F. Zrovna uprostřed tady toho blázince se mi na obrazovce objevilo okno antiviru a já jsem prošvihla asi tři čísla, než jsem se toho okna zbavila a kluci zase měli čemu se řehtat.

U dalšího úkolu už se zase přidal i Pilot. Byl tam čtverec a jeho rozích se objevovala číslice. Jestliže ta číslice byla ve stejném rohu, ve kterém byla dvě čísla zpátky, tak jsme měli zmáčknout J. To bylo jednodušší, prostě jsme civěli na roh, kde se číslice měla objevit.

Pak se objevovaly shluky číslic, kde jsme měli zmáčknot 4, 5, nebo 6, podle toho kolik jsme viděli číslic. Takže 4444 je 4. 55555 je 5. 666666 je 6. 66666 je 5. 5555 je 4. :D Jasný, jo?

Pak byla orientace obrazců. Měli jsme určit, jestli je to ten samej, jen jinak otočenej, nebo je zrcadlově obrácenej, to bylo lehký.

Pak přišlo něco co jsem zase absolutně nedávala já. Tři věty a měli jsme říct, jestli ta poslení je pravda nebo lež. Jako třeba Marek je starší než Olina. Olina je mladší než Martina. Martina je nejstarší. Já jsem se ještě ani nestačila zamyslet a Pilot už měl odpověd, co to kua?? No, tak jsem to úplně vzdala a sypala jsem tam, co Pilot hlásil.

No, úkolů tam bylo celkem 9 a dost jsme se u toho bavili.

Do úterka to měli mít všichni hotový, tak jsem čekala, že do pátku si snad vyberou. Zase nezavolali. Zase jsem se bála, že už se třeba některých ptali na reference a teď jen čekaj, jestli budou mít ty reference dobrý, než mi řeknou, že ne. Reference tady jsou tak strašně otravný. Do každýho jobu musíte zadat aspoň dvě reference od vašich bývalých bosů a oni jim pak volají a ptají se na vás. No, už vidim moji šéfku, jak mě chválí, když je nasraná, že každej odchází a vyčítá nám, že jsme promarnili jejich čas, že jsme nevděční, že nám dali tolik tréninku a my teď odejdem..

V pondělí večer mi Bob konečně zavolal a že prej by mě teda měl zájem zaměstnat. :D :D :D Prej to měl hrozně těžký, že jsme tam byli celkem 3, co byli fakt hodně dobrý a on se nemohl rozhodnout, tak nás prej vezme všechny tři. Cože? :D Ani na reference se neptal, to se mi dost ulevilo. No tak teď čekám, až mi jejich personální pošle smlouvu a pak až teprve půjdu za šéfkou s výpovědí. Ta mě nejspíš rovnou zabije, protože Mexičanka skončila včera, Maorka končí dneska a moje šéfka už je i tak úplně v p.či, protože nemá nikoho místo nich. Všichni, co se hlásej k nám o práci, mluvěj jenom anglicky, přitom je tam jasně napsaný, že je tam potřeba další jazyk nebo dva. A do toho přijdu já s další výpovědí a to je ještě docela možný, že tam ještě předemnou dorazí Číňan, kterej taky čeká na výsledek jeho pohovoru jinde.

A víte co, já se ani necítím provinile, sedm měsíců jsem tam makala jak otrok, v dešti, v zimě a dostalo se mi akorát toho, že nám šéfka řekla, že jsme všichni špatní zaměstnanci, když nemáme tu práci rádi a taky to co mi řekla k mojí přihlášce na seniora, no hanba blít. Na pozici seniora nakonec přetáhla takovýho klučíka z pobočky v Queenstownu, co taky neumí žádný jazyky a nikdo se tam s ním s chudákem nebaví, protože to všichni vnímáme jako ránu do ksichtu, že tady takovej blbeček má bejt podle šéfky lepší než každej z nás. Ono se už nějak rozkřiklo, že jsem byla na pohovoru jinde a vedoucí týmu za mnou přišla, že kdybych chtěla, že by tu moji přihlášku na seniora asi přehodnotili. :D :D Těm fakt teče do bot a kape na maják! Letecká společnost mi nabízí práci v oboru a o $20000 ročně větší výplatu a tak já se určitě podělám, když mi milostivě nabídnou seniora, o kterým si myslej, že na něj nemám a měla bych jim líbat nohy dalších deset let. A k tomu by mi přihodili usraný $4000 k výplatě a víc práce, kterou nenávidím. Ani hovno.

Tohle mohl vymyslet jenom kretén

2. červenec 2016 | 00.32 | rubrika: Zivot

Vymyslela jsem, že se projedu kolem Hunua parku. Tam jsou přehrady, ze kterých Auckland bere vodu, tak by přece bylo hezký se projet kolem vody a lesem. Google mi ochotně naplánoval trasu a tak když tam můžou auta, tak tam bude silnice, žejo.

hunua2

Dojela jsem autem do Hunui a od tam na kole. Ještě jsem nedorazila ani k vodě a silnice se přeměnila v štěrk. Nutno podotknout, že velmi hrubý. A tak jsem slezla z kola a škrábala jsem se nahoru a doufala jsem, že zase narazím na něco sjízdnýho. Nahoře skutečně byla sjízdnější cesta, i když to do silnice mělo pořád daleko. A tak jsem nasedla a jela jsem neskutečným sešupem dolů, ruce mě bolely, jak jsem ukrutně brzdila a zařekla jsem se, že ať mě čeká cokoliv, na tenhle sešup se zase škrábat nebudu. Čekal mě krásný pohled na přehradu a odtud lesní cesta se štěrkem. Na googlu to vypadalo, že tu auto projede, no teď jsem viděla, že by to musel bejt pěkně nabušenej teréňák. A tak jsem se zase škrábala, moje kolo křičelo, že není horský a já jsem se mu omlouvala a jen jsem čekala, kdy píchnu gumu. Dorazila jsem k bráně. Za bránou byly značky, že tam nesmějí cyklisti ani chodci, protože tam zrovna probíhá nějaká dřeverubecká činnost. Nezbývalo mi, než se otočit a smířit se s tím, že musím znova překonat všechen ten štěrk a hlavně ten prudkej krpál! Jenže tam byla taky značka, že se tam nesmí, protože tam zrovna střílejí škodnou. Asi vačice a králíky. Tuhle ceduli jsem teda viděla porvé, právě jsem prolezla územím, kde mě mohli klidně zastřelit. Takže jsem si musela vybrat, za-li chci být zabita lovcem a nebo dřevorubcem. Tudíž jsem se vydala do spárů dřevorubců. Každej zvuk mě strašil a poplašeně jsem se ohlížela, jestli něco nejede. Po asi dalších třech hodinách jsem si naopak začala přát, aby něco jelo. Aby mě to něco odvezlo někam, kde je silnice. Klidně i na policejní stanici, hlavně když tam bude silnice! Slunko pomalu zapadalo a mně bylo jasný, že za tmy v téhle divočině budu pěkně v řiti. Navíc začínala být zima a já jsem se začínala bát, cesta skončí zamčenou bránou, nebo se bude postupně zužovat, až se úplně ztratí.

Dorazila jsem k bráně. Ano, zamčené. Naštěstí nebylo nijak těžké ji přelézt. Odtud vedla lepší štěrková cesta, občas s velkými kameny, občas s menšími. A tak jsem po ní jela dolů a po pár kilometrech se hrubý štěrk změnil v asfalt! Tohle byl nejšťastnější moment z celého dne a mě hned napadlo, že si tenhle pohled pro bohy musím vyfotit. A tak jsem v mžiku zabrzdila no a přišlo něco, čemu jsem se doposud úspěšně vyhýbala a nevím, proč se to muselo stát zrovna tady na velkých šutrech, no prostě když kolo stálo, tak jsem si uvědomila, že jsem v prdeli, protože jsem si neodemkla nohu z pedálu. Žuchla jsem tam jako pytel brambor, namlela jsem si koleno a kyčel a bolest to byla taková, že jsem ze vzteku ani tu blbou fotku neudělala. Jak se nejšťastnější okamžik může v okamžiku proměnit v ten nejnešťastnější.

Sedla jsem zpátky na oře a jela jsem do Hunui. Byla tam spousta kopců, takže ač jsem byla na asfaltu, tak jsem stejně šlapala do kopců po svých, neboť jsem již byla za posledních 6 hodin úplně vyšťavená. Nejhorších bylo posledních 7 kilometrů, to už mi fakt byla kosa, nohy nevládly, chtěla jsem volat Pilota a normálně bych brečela, kdybych všechny tekutiny v mým těle už dávno nevypotila. Do toho mi volal Pilot, asi aby mi vybil poslední zbytky baterky v mobilu a já se nemohla dostat domů. Asi 3 kilometry od auta jsem viděla na horizontu další hroznej krpál, to už jsem byla fakt na pokraji hysteriskýho záchvatu, prosím jen už ne žádnej krpál! Naštěstí horizont klamal a ten krpál nebyl na mojí cestě. K autu jsem dorazila za tmy, naložila jsem kolo a složila jsem se na sedačku.  

Domů jsem dorazila docela pozdě, takhle jsem si to neplánovala, chtěla jsem Pilotovi uvařit večeři, jenže ten už byl dávno doma a já jsem se stejně akorát tak sesypala na gauč a byla jsem ráda, že dýchám. No, ještěže existuje donáška pizzy.

Doufám, že něco podobně debilního už mě nidky nenapadne. 

hunua

Koupit si kolo v zimě

29. červen 2016 | 10.04 | rubrika: Zivot

je asi jako brát si kajak do pouště.

To jsem fakt nějak nevychytala, kolo mi tleje v garáži, protože dorazila zima a tak pořád jenom chčije. Projet jsem se od minula byla jenom dvakrát. Jednou 22 km do obchodu s kolama pro jednu součástku a podruhé včera. Už po 14 kilometrech mě napadlo, že to nebyl až tak dobrej nápad. Jenže jsem si umanula, že dojedu až k oceánu a pokochám se tím pohledem. Vždyť přinejhorším pro mě Pilot přijede. K oceánu jsem dojela, nicméně byl hnusnej, vypadal spíš jako nějakej kačák a nebylo se čím kochat. A Pilota jsem volat nechtěla, protože přece nejsem nějaký máslo a vůbec, vegan power přece! Takže jsem nakonec dojela domů. Já gaučová brambora jsem ujela 47 km. :D Tak přecejen je to možné. Příště si dám šedesátku.

Jeli jsme s Pilotem na výlet do Taurangy. Chtěla jsem si pokecat s tou holkou o tom, jak bych u ní mohla pracovat a dělat sýry. Ta mi ukázala svoji minirestauraci a kde všude vybourá zdi a jak to rozšíří, zaplatila mi za sýr, no ale pak mě v podstatě vyprovodila z kuchyně s tím, že mi jídlo donese ke stolu. Nějak se mi nezdálo, že by mi fakt chtěla nějakou práci nabídnout, přitom na Facebooku jsem měla dojem, že z toho byla celkem nadšená. Pilot pak začal otravovat ať už jdeme, že se chce ještě v muzeu podívat na letadla (jako kdyby tam už nebyl nejmíň desetkrát) a tak jsem se rozpačitě rozloučila a jeli jsme. Do teď jsme se s tou holkou nezkontaktovaly. Akorát zrovna psala na Facebooku, že je těhotná, tak třeba teď ani sama neví, co bude.

Pozvali mě konečně na pohovor z té letecké společnosti, jak tam má můj kolega kamaráda. S bosem Bobem jsem si docela pěkně pokecala, řekl mi dost i o sobě, o tom jak plánoval lety v Abu Dabi pro nějakýho nechutně bohatýho šejka, v Las Vegas pro nějaký hogo fogo kasino, v Azii nevím pro koho, a teď si plánuje koupit vlastní letadlo a lítat pro zábavu. Práce by se mi myslím dost líbila. Plánujou lety a rozepisujou služby posádkám. Konečně bych někde využívala mozek a vzdělání a ne že dělám něco, co by zvládla i cvičená opice. Představil mi další šéfiky, samí dědouškové, no nezbývá mi než myslet pozivně a doufat, že by dědouškové rádi pracovali s mladou holkou. I když moji kolegové jsou spíš mýho věku, to zas né, že bych tam byla jako v domově důchodců. Ale kolegy už mi Bob nestihnul představit, protože musel na schůzi. I tak se mnou strávil hodinu. Nevykopnul mě hned po pěti minutách a to je úspěch! A prej ještě má asi sedm lidí pozvaných na pohovor. Do p**ele, proč to musí být tak napínavý? Šance jedna ku osmi zní celkem beznadějně, hlavně jestli tam bude mít nějakýho nabušenýho týpka, co už tohle někdy dělal. On z nás ale zaměstná 2!! Jedna ku čtyřem! To jestli nedám, tak mě rovnou zabte!  

Nejlepší lék na deprese

21. červen 2016 | 12.07 | rubrika: Zivot

Šéfka si mě předvolala do kanclu jakože na pohovor. Pohovor by ale monolog, kde mě teda sice pochválila, že jsem super zákaznickej servis a že si nemá na co stěžovat, ale jinak mi dala asi deset důvodů, proč se nehodím na seniora. Nejsem asi dost sprostá na lidi, nebo správně falešná, protože takoví ti naši senioři jsou. Taky se jí nelíbil můj motivační dopis. Prej jsem tam napsala jen co by to přineslo mně, kdybych tu práci dostala. Vůbec jsem tam prej ale nenapsala, co by to přineslo jí. Všechno jsem jí akorát odkejvala, stejně už dávno nemám zájem tam zůstat. Chci vidět ten její ksicht, až jí dám tu výpověď. Zaručeně mi začne vyčítat, že po tom, co mi dali tolik tréninku, chci odejít. A na to já jí řeknu, že teď když jsem si poslechla, co by přineslo jí, kdybych tam zůstala hnít, ať mi laskavě řekne, co by to přineslo mně. :D

Na veganských trzích jsem se seznámila s jednou holkou, co tam prodávala dorty. Ta teď otevřela restauraci v Tauranze a jde jí to tak dobře, že se chystá rozšířit. Prodává tam taky moje sýry, nejdřív jsem nechápala, jak je může prodávat za nákupní cenu, než mi prozradila, že je překrajuje napůl! Když napsala na Facebook, že hledá další pomocníky do kuchyně, tak jsem zavtipkovala, že se snad přestěhuju do Taurangy. Slovo dalo slovo a ono to nakonec vůbec není vtipný. Spíš je to geniální. V sobotu se tam jedu podívat a probereme plány. Když budu vařit sýr u ní, nemusím mít žádnou podělanou licenci. Představuju si to asi tak, že bych tam byla od úterka do pátku, pracovala u ní přes den a odpoledne vařila sýr a o profit bychom se nějak šábly. Víkendy a pondělky bych byla v Aucklandu s Pilotem. Jemu se to sice moc nelíbí, ale víkend máme teď spolu volnej jen jednou za měsíc, protože jsem jinak v práci, takže podle mě bychom si dost polepšili. 

Nakonec ještě něco o tom zázračném léku na deprese. Už nějakej čas si říkám, že bych se měla začít hýbat, sice jsem hubená a o váhu se fakt strachovat nemusím, ale už je mi víc jak třicet a pořád jen hřešit na to, že jím vcelku zdravě, asi nepůjde. Jídlo je půl zdraví, ale pohyb je ta druhá půlka, hlavně když už člověk není nejmladší. Na chůzi nebo běhání já moc nejsem, protože se tak nedostanu moc daleko od baráku, takže jsem si nakonec koupila kolo. Povzbuzená holkou, co se na youtube jmenuje Vegan Ava (češka), která udělala video o tom, jak jako naprostý začátečník ujede 300 km týdně (a každý týden to stoupá), jsem si říkala, že bych mohla jezdit na kole do práce. Do práce to mám 21 km, takže plán to byl celkem smělý. Měla jsem kolo hodně dávno. Bylo mi 15 a když jsem měla jet 8 km do školy, tak jsem vždy málem chcípla. Kolo to bylo "horské”, těžké jako kráva a na mě příliš malé. Moje kolena mě nepředstavitelně bolela i na těch blbých osmi kilometrech a co teprve moje zadnice! A tak jsem tehdy na cyklistiku zanevřela. Teď jsem si ale řekla, že když si koupím silniční kolo, který bude lehký, nebude mít pneumatiky jako traktor, bude velký jako já a budu mít na něj boty s nášlapným zámkem, tak to přece bude muset fungovat. A tak jsem vybrala kasičku s tržbou ze sýrů a nakoupila jsem si. Představte si, ještě jsem ani jednou nespadla, i když mám nohy zapnutý do pedálů. Můj první výlet byl asi 12 km a to už mi bylo jasný, že je ta Ava nějaká divná. Úplně mě to vyšťavilo, tak jak může nějaká netrénovaná holka hnedka jezdit 40 km denně, to nechápu. Jsem ale odhodlaná se vytrénovat, takže dneska jsem jela poprvé na kole do práce. Ráno jsem sice raději jela půlku vlakem :D (a stejně jsem do práce dorazila absolutně uřícená a musela jsem sundat dvě kompletně propocená trika), ale večer jsem to fakt dala! Jsem na sebe tak pyšná. A příště to dám bez vlaku. A deprese? No, tak na ty jsem moc unavená! 

Nevím co chci

30. květen 2016 | 03.01 | rubrika: Zivot

Měli jsme poslední trh. Protože takhle to bylo původně plánovaný, že budou jenom tři. Mě ta příprava tentokrát vůbec netěšila. Všechno jsem dělala na poslední chvíli, protože se mi do toho vůbec nechtělo a byla jsem ráda, že je to snad na dlouhou dobu na posled. Hodně jsem přemýšlela o tom, jakej by to musel bejt vopruz, kdybych to měla dělat pořád. Každej tejden. No a co teď? Saša se mnou počítá, chce si se mnou pronajmout kuchyni, hlavně po tom, co se týpci rozhodli, že oni chtějí začít až někdy za rok, tak teď má na to jenom mě a já co? Já uteču? No tyjo, ta bude nasraná! Zejtra máme sraz ještě s dalšíma lidma a budem rokovat o tom, zda a kde budem pokračovat v těch trzích. A já jsem teď na vážkách, co vlastně chci?!

U nás v práci se nic neutají. Přihlásila jsem se na jednu pozici v jedné letecké společnosti a kolega to hnedka věděl. Že prej tam má nějakýho kámoše. To by bylo asi dost dobře placený a hlavně bych využívala svoje vzdělání. O sobotách platěj o půlku víc peněz a o nědělích dva krát tolik! A z ušetřených peněz bych si mohla platit lítání.

Taky jsme se byli podívad do společnosti, co tu lítá s vodníma letadlama. Už o tom mluvíme asi tři měsíce, že bych tam mohla začít jako recepční a postupem času se mohla cpát víc a víc do toho lítání. Tak jsme tam konečně došli a oni zrovna přijali novýho recepčního před dvěma týdny. Já jsem vždycky všude minutu po zvonění! Pilot se hned s tím klukem zdravil, protože ten kluk se byl před měsícem ptát na práci u Pilota a nakonec dostal práci tady, protože Pilot pro něj nic neměl. Asi by ho teď měl přetáhnout, aby se uvolnilo to místo pro mě. :D No, kluk má větší ambice než já, ten chce lítat pro Air New Zealand, takže asi nebude vyhazovat peníze za výcvik na vodní letadlo a pozici uvolní, jakmile dostane práci jako instruktor. Takže už dva dny sepisuju motivační dopis, aby byl takovej, aby nemohli říct ne a pak budu jen čekat jako sup na mršinu. Je ale těžký psát takovej dopis, když zrovna fakt nevím co chcu.

A moje šéfka mi napsala, že u mojí přihlášky na seniora chybí motivační dopis. Našla ho, když jsem jí řekla, že tam musí bejt. No ale to po jaký době se tím začíná zabývat? Snad si mě na ten pohovor nepozve, to bych snad radši přemáhala ten opruz se sýrem, než abych tam ještě zůstávala.

No, tak mám tady z toho všeho zase deprese. Marním svůj život a nemám žádnej cíl, žádný světlo na konci tunelu. Naštěstí jsem našla nový (přírodní!) antidepresivum, takže ušetřím spoustu peněz za vodku. Jmenuje se muškátovej oříšek. Půlku lžičky toho prášku si dám do pusy a zapiju vodou. Následuje oblblost podobná opilosti a sladká ospalost. Tak dobrou noc. Teda vlastně ještě ne, musím jít vařit sýr. 

Pestovo-těstovinovej salát

20. květen 2016 | 03.10 | rubrika: Veganske vareni

Už jsem zase dlouho nenapsala žádnej recept. A tak když si Pilot dneska vyžádal (ano, čtete správně!) můj pestovo-těstovinovej salát, tak jsem si řekla, že se o něj s vámi podělím. Tímhle salátem nepohrdne ani masožravec. Pozor, pokud nevaříte pro celou rodinu a nechcete to jíst dva dny jako my, tak toho uvařte míň!

Jak jsem nepovýšila

3. květen 2016 | 11.00 | rubrika: Zivot

Brloh nám teda naštěstí nevyšel a tak hledáme dál. Měli jsme další veganský trh, na který se nepřihlásilo zdaleka tolik lidí, jako minule. Asi byla spousta lidí pořád ještě nasraná, protože minule jsme byli skoro všichni do dvou hodin vyprodaní a na jídlo se stály hodinové fronty. Lidi se tam kolikrát táhli skoro zbytečně a moc si to neužili. A tak jsem se bála, že mi spousta sýru zbyde a to jsem se ještě na poslední chvíli rozhodla, že taky udělám sýr s vlašskými ořechy, takže nakonec jsem jich měla ještě víc než minule, což jsem vlastně vůbec nechtěla! Ale bylo to fakt super, všichni jsme prodávali až skoro do konce a úplně suprově to vyšlo, že mi vůbec nic nezbylo. Prodalo se všechno a lidi byli spokojení, že se na každýho dostalo a nebyly tam fronty až na Mars. Dokonce i stánky, co normálně veganský jídlo neprodávaj, byly tentokrát na nás připravený a taky si to prodejci pěkně pochvalovali. Přišla mě okouknout konkurence, co mimo jiné prodává fermentovaný sýry z kešu ořechů. No, její sýry jsou tak drahý, že to snad ani konkurence není. Ochutnala, nic nekoupila a odešla. Já jsem si pak u ní koupila oběd na druhej den do práce. Musíme si přeci pomáhat. :D   

No a včera mi napsala paní, co vyrábí nejprodávanější veganský sýr na Novém Zélandě. Prodává to v obchůdkách, v obchoďácích a dokonce i jeden hojný pizzerijní řetězec má její sýr v nabídce. I do Austrálie vyváží! Její sýr se teda nedá moc žrát, což je jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustila, protože mi těch lidí tady bylo líto, že ani nevědí, co je to dobrej sýr! Vůbec ani nechápu, že to nějací Australani kupujou, když oni mají jejich Notzarellu, která tenhle blivajz hravě strčí do kapsy! Tak ona mi teda psala, že o mně už hodně slyšela (jsem byla dvakrát na trhu a už jsem slavná) a že jí někdo dal ochutnat můj sýr a že je fakt dobrej a jestli bych nechtěla vyrábět něco pro ni. No, vůbec nevim, co si o tom myslet, jestli mi jako chce dát spoustu práce, abych neměla čas dělat svůj sýr a ohrožovat její monopol? Tak jsem se vymluvila, že nemám žádnou kuchyni a taky mám zaměstnání a ona že teda bude hledat dál. Chvilku jsem myslela, že bych se jí zeptala, jestli se nechce zeptat Saši, ale pak jsem to neudělala, protože jsem si říkala, jestli by to Saša vůbec uvítala. Nicméně dneska mi Saša psala, že jí ta paní taky psala, ale že spíš má pocit, že jenom chtěla Sašu přimět, aby mě přemluvila k setkání. Zejtra jdu se Sašou na brunch a ona tu babu pozvala, ať tam za náma přijde. Tak to jsem na to kua zvědavá.

Po dvou měsících se mi ozvali z rezervací! Alex byl strašně uctivej, zval mě k nim na pohovor s takovou úctou, jako kdyby to byla vyloženě pocta se s mnou potkat. Tyvole, co se mu stalo? A proč sim mě zve po dvou měsících?? Za ty dva měsíce se toho tolik změnilo. Byla jsem dvakrát na trhu, jsem slavná tak, že i zajetý firmy se mě začínají bát, zákazníci mě milujou a oni si teď zamanou, že mi nabídnou lepší práci za lepší peníze? Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. Birgit opět potvrdila, že mě poslouchá prdelí, protože ta z toho nadšená byla! A tak jsem tam šla. Alex byl super přívětivej, prej jsem se sice hlásila na dobu určitou, ale on by teď pro mě měl práci na dobu neurčitou, což je ještě mnohem lepší a má pro mě nachystanou spoustu dotazů, ale prej než začne, tak jestli se chci na něco zeptat já. No, vlastně jo. Zaměstnali byste mě na částečnej úvazek? A Alexovi spadla brada, prej to by asi nešlo, a já na to že se teda asi nebudeme vzájemně zdržovat, že já radši budu dělat sýr a on na to že jestli mě dělání sýru dělá happy a já jsem se rozzářila jako sluníčko a řekla jsem že jo. A on viděl, že nemá šanci a tak se se mnou rozloučil, stále ještě trochu přepadlej, že jsem se z té nabídky nepodělala blahem, no se vsadím, že tohle tam ještě nezažil.  

Bylo mi z toho pak na nic. Bála jsem se, že jsem možná udělala chybu, že teď zkysnu u práce, kterou nemůžu vystát, protože jsem odmítla povýšení. Ale fanoušci na facebooku mě každý den ujišťují, že se můžu zvesela pustit do sýru, že oni ho chtějí. Tak se snad půjdu brzo zeptat šéfky, jestli mi aspoň ona dokáže snížit úvazek.  

Šok!

17. duben 2016 | 08.43 | rubrika: Zivot

Vůbec nechápu, kde jsem se to ocitla a jak. Saša a ti týpci, co chcou pronajmout ten podzemní brloh v centru Aucklandu, se sešli a vařili a soutěžili, kdo bude první vyprodanej. Protože mě Saša pozvala, nebo spíš mi to důrazně doporučila, abych se jako s týpkama seznámila a viděla co a jak, tak jsem tam vytáhla Pilota, kterej tam vytáhnul kolegu Želvu a jeho novou přítelkyni. Tak jsme tam dorazili a nestačili jsme se divit. Pořádalo se to v takovým podzemním komplexu, v němž se také nachází již zmiňovaný brloh, ale v brlohu to nebylo. Nicméně po tom, co jsem tam viděla, tak si asi už dokážu představit, jak ten brloh vypadá a už mi to nepřipadá až tak senzační. Byly to polorozbořený katakomby, plný prachu a starýho harampádí, jak u někoho ve starým sklepě. Představte si to nejhorší a nejšpinavější drogový doupě, co jste kdy viděli ve filmu a budete mít jasno, o čem mluvím. Místnost, ve které se akce konala, byla hnusná. Pochopitelně bez oken, vymalovaná na černo, všude lezly trubky, byly tam hnusné staré gauče a člověku se tam ani nechtělo jíst. Musela jsem se stydět, kam jsem to všechny zatáhla. Statečně jsme si teda dali jídlo. Bylo to první jídlo od božské Saši, který mi nechutnalo. Spravila jsem si chuť jídlem od týpků. Nebyly tam žádné stolečky, takže každej držel svůj talíř na klíně. No, rychle jsme to snědli a vypadli jsme. To teda bylo něco. Brloh pravděpodobně nebude vypadat o moc líp. Vůbec si v takovým feťáckým ráji nedokážu představit sebe a můj sýr. Sice je to krásně v centru, ale kdo jinej, než jen nějaký pochybný existence, by tam jako vlezl? A jak z toho teď vycouvu, abych nenasrala Sašu?! V sobotu máme všichni sraz u Saši na večeři a budem probírat vylekolepé plány s brlohem. Moje plány se teď ale tak nějak proměnily v prach. A to doslova.