V sedmém nebi

14. únor 2016 | 20.40 | rubrika: Život

Tohle bude na první pohled směska nesouvisejících odstavců, ale kdo si počká, ten se souvislostí dočká!

Ještě jsem se nezmínila o tom, že jsem si tu před pár měsíci našla jednu kamarádku z Austrálie. Narazily jsme na sebe ve veganské skupině a protože jsme zjistily, že jsme skoro sousedky, tak jsme se hned začaly bavit. Katka si pořád stěžovala, že jí z Austrálie ještě nedorazil kontejner, ve kterém má mimo jiné svoje kuchyňské spotřebiče a že si tím pádem ani smoothie neudělá. Tak jsem jí pozvala, že může vařit u nás a taky jsem jí občas nosila svoje cukrářské výtvory. Brala jsem to jako investici do budoucna, že až Katka bude mít svoje mixéry, taky mi určitě občas něco donese. No, dodnes jsem nic nedostala.

Zase jsem začala experimentovat se sýry. Vymámila jsem od jedné firmy 1 kg zázračného škrobu, že prý vzorek zdarma. A ten škrob je fakt výbornej. Výrábím teď super sýr, kterej bych přirovnala k hermelínu, ale bez plísně, s tou se zatím bojím experimentovat. Ale aby byl ten sýr pořádně tvrdej a dal se pěkně strouhat, potřebuju ještě jinej škrob, kterej tahle firma neměla. Našla jsem jednu firmu ve Francii. A taky jsem zjistila, že tahle firma má distributora v Aucklandu a tím je firma A. Napsala jsem firmě A email, jenže neodepsali. Takové firmy prodávají zázračné prášky na tuny a kvůli někomu, kdo chce kilíčko na vyzkoušení, se nepodělaj, žejo. Tak jsem tam volala. Nejdřív mě přepojili na nějakýho Johna. Ten tam nebyl a tak jsem mu nechala vzkaz na záznamníku, ale zpátky nezavolal. Tak jsem to zkusila znova, tentokrát to vzala nějaká Megan a ta mi slíbila, že se domluvíme po mailu a že by mi ten vzorek dali. No, na ten mail čekám dodnes.

Každej měsíc máme v Aucklandu veganský sraz, kde přijde asi 100 veganů, každej donese nějaký jídlo a máme z toho obrovskej raut. Byla jsem poprvé a naposledy v říjnu, protože jsem jinak nemohla kvůli práci. A teď v únoru jsem myslela, že taky nepůdu, protože jsem šla do práce a musela bych tam jet rovnou po práci a nemohla bych nic vařit. Pak mě ale osvítil duch svatej nebo co a já jsem přišla na to, že tam donesu sýr! Sto veganů ho ochutná a sto veganů mi řekne, jak jim chutnal, co vylepšit, jestli by to kupovali.. že mě to nenapadlo dřív! Tak jsem na poslední chvíli psala Katce, jestli jde taky a ona že o tom prej vůbec nevěděla a tudíž nejde. Tak jsem jí řekla, že jí teda nějakej sýr donesu a ona nadšeně souhlasila a že mi za to dá pytlík čokolády, že to v práci dostávají zadarmo. Tak jsem se hned zeptala kde jako pracuje, jestli v nějaké čokoládovně a ona že ne, že v takové firmě, co prodává kdeco, že dokonce i různá potravinová éčka, co my vegani prej vůbec nemusíme a já na to hned hele a nemáte E1450? (Jako ten zázračnej škrob, co se snažím vymámit z firmy A). A ona že se zeptá a já že a hele a nepracuješ náhodou pro firmu A?? A ona že jak to víš?? To teda byla síla, já to tady pracně hledám a ona tam celou dobu pracuje?! A tak jsem se hned zeptala, jestli zná Johna a ona mi řekla, že sedí vedle něho. A Megan? No to je prý její šéfová. To mě fakt poser! Tak doufám, že Katka v pondělí dovalí prášek!!  

Tak jsem se na ten veganskej sraz domluvila s Triceraptorkou, s kterou jsem se tam seznámila minule a se kterou se občas vídám. Když jsem tam dorazila, Triceraptorka tam ještě nebyla. Tak jsem si sedla vedle jednoho kluka, co tam byl s ještě jednou holkou. Když dorazila kámoška a přisedli si další lidi, tak jsme zjistili, že je nás většina z jižního Aucklandu, bydlíme kousek od sebe a to jsme si všichni mysleli, že na jihu vegani snad ani nežijou. A já jsem se pořád divila, kdo mi vykupuje ten veganskej páj na naší benzínové stanici! Fakt jsem si vybrala úplně super stůl, tolik srandy už jsem dlouho nezažila. No a pak jsem se dali do jídla, nabrali jsme si spoustu věcí a každej si ukrojil kousek mýho sýra. Slyšela jsem lidi říkat, jak je ten sýr úžasnej, aniž by věděli, že jsem ho dělala já. Když bylo všechno snědený, na mý cedulce od sýru jsem měla úplně krásnej vzkaz. Kluci, co to organizovali, mi přišli říct, že moje sýry byly nejlepší ze všeho tam a pak přišla i Saša s jedním klukem a oba mi doslova políbili ruce. :D Sašu jsem viděla poprvé, ale z Facebooku už ji nějakou dobu znám, ona taky vaří jídlo a prodává ho na trzích. Takže tady ta legendární a úspěšná Saša přišla a sklonila mi poklonu a políbila mi ruku. Takovej úspěch jsem fakt nečekala a ani že mi tolik lidí řekne, že by ten sýr z fleku kupovali a ať jim dám vědět, až otevřu sýrárnu. Tohle bylo fakt hodně povzbuzující, přesně to co jsem potřebovala.  

A hned druhej den jsme otevřeli novou skupinu pro vegany z jižního Aucklandu a tak to vypadá, že se teď budu socializovat častěji, už se něco i plánuje na víkend. Začínám se tady v tom Aucklandu zabydlovat a přestávám si stěžovat a brečet po Austrálii. Určitě teď nastoupí nějakej zákon schválnosti a Pilot dostane práci někde v Christchurch nebo ve Wellingtonu, to by mě fakt nas.alo!

vzkaz

Lyžovali jsme v lednu.

6. únor 2016 | 05.51 | rubrika: Život

Jak neslýchané!

Pilot měl narozeniny. Nechtělo se mi mu dávat zase letadlo, neboť už dvě dostal k Vánocům a taky jsem ho chtěla něčím překvapit a letadlo by žádný překvapení nebylo. A když jsem pak zjistila, že na sever od Aucklandu se dá lyžovat v kryté hale, rozhodnutí bylo učiněno během minuty. Věděla jsem, že Pilot z toho bude nadšenej, protože ty letní vedra špatně snáší a v té hale je pod mrazem. A tak jsem tajně sbalila věci na lyže a vyrazili jsme. Není to tak daleko od Waiwery, takže jsem ho nejdřív vzala do hot pools, o kterých už několikrát mluvil. Co čert nechtěl, po cestě jsme míjeli Snowplanet a Pilot si toho všimnul a hned ho to začalo zajímat. Prej jé hele tady se dá lyžovat! A já na to že ale prosím tě, takovej malej kopeček, to musí bejt nuda! A on že né a jestli se můžu podívat na internet kolik stojí vstupný. Já jsem řekla, že telefon potřebuju na navigaci a že se podívá doma. A urychleně jsem se snažila změnit téma, aby si nevšimnul, jak se na té situaci v duchu ujebávám. No a tak jsme si užili odpoledne v bazénech a pak jsem ho vzala zpátky ke Snowplanet. A on si myslel, že se tam jen tak ze zvědavosti zastavuju, když to máme po cestě a do poslední chvíle mu nic nedošlo! Tak tam tak stojíme za tím sklem v žabkách a letním oblečení a koukáme jak se tam lidi válej ve sněhu. "Tak co, jdem se převlíct?” zetala jsem se a on se úplně šokovaně na mě podíval a že to je to překvapení?? Tohle se mi teda fakt povedlo.

Řekla jsem si, že když je to jen takovej kopeček a jsme tam jen na pár hodin, že poprvé v životě stoupnu na snowboard. Já debil. Tak jsem s tou věcí na noze dohopsala ke sjezdovce pro děcka a vyvezla se nahoru na běžícím pásu. Nahoře jsem do toho musela zapnout druhou nohu a jela jsem. Sjezdovka byla tak mírná, že jsem spíš musela hopsat a tak sem se rozhodla, že na to seru a jdu na pomu. Pilot mi ukázal, jak se poma drží vedle těla. No netrvalo to ani sekundu a už jsem jela v předklonu, křečovitě se držící pomy daleko předemnou. Chvílemi jsem jela jako na koloběžce, protože jsem nemohla uržet rovnováhu a musela jsem si pomáhat volnou nohou. Byla jsem na sebe fakt pyšná, že jsem se zvládla nechat dovláčet až nahoru. Ruce jsem měla namožený ještě tejden. Nahoře jsem vůbec nemohla popadnout dech. Ještě jsem si nic nesjela a už taková dřina! Zase jsem si musela sednout a uvázat druhou nohu. Že to ty snowboarďáky baví! No a pak jsem jela dolů. Většinou po prdeli a občas taky po zádech. Sníh jsem měla všude. Zjistila jsem, že když člověk leží na zádech, tak je skoro nemožné překulit se na břicho. Posledních patnáct metrů jsem jela! Jela jsem rovnou na recepci a s psíma očima jsem toho kluka tam prosila, aby mi radši dal lyže. Přišel Pilot a taky si vzal lyže. Že prej to teda po spoustě let zkusí.

Na lyžích už mi bylo blaze, ale byla mi pěkná kosa, protože jsem pod hadrama měla spoustu rozpuštěnýho sněhu. Pilotovi bylo taky blaze a moc si to pochvaloval, že prej ani nevěděl, jak moc jsou lyže lepší než prkno. Takže Pilot si svoje narozeniny fakt užil a bylo to pro něj opravdu velký překvapení, pač by ho ani ve snu nenapadlo, že někdy bude uprostřed léta lyžovat. Líbilo se mu to tak, že jsme tam pak o pár dní později museli jet znova. 

Mám novou kamarádku, je o dost starší, ale co už, moje maďarsko-vídeňská kamarádka byla taky o dost starší. Je to Němka a nedávno odešla z firmy, ve které pracuju. A protože teď nemá práci, tak má přes týden čas a tak když mám volno, tak něco podnikáme a já nemusím sedět doma. Mluvíme spolu anglicky, protože já i přes pokroky v poslední době stejně pořád raději mluvím anglicky, i když vím, že bych neměla a spíš bych se měla víc snažit.

Takže přesto, že fakt nesnáším svojí práci, tak to tu přestává být až tak hrozný. Až na našeho debilního souseda, kterej nám dělá naschvály, aby pak mohl k nám chodit bušit na dveře a řvát na nás. Posledně si naschvál opřel jeho popelnice o naše auto a pak přišel k nám řvát, že jsme mu pohli s popelnicemi a že mu na ně nemáme co šahat. Tuhle večer mu otevřel Kuš a blbec tam jen tak stál a poslouchal to kázání, já jsem o tom pak musela přemejšlet, že kdybych tam byla já a ne Kuš, že bych mu asi zabouchla dveře před nosem. No trvalo to jen do druhého dne do rána, než jsem si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži, protože Pilot když šel do práce, tak odstavil popelnice od auta. :D Takže ráno děsnej buchot na dveře, já otevřu a tam náš soused. Ještě než otevřel hubu, tak jsem se ho zeptala, jestli by k nám mohl přestat chodit opruzovat. A on že ne, že jsme mu ráno zase sahali na popelnice a že je to jeho pozemek a bla bla bla. Nojo, popelnice jsou na jeho pozemku, auto na našem a stejně je vždy zvládne postavit tak, aby byly opřený o to auto. Já jsem mu řekla, že se o takových dětinských věcech s ním nebudu bavit, že se mnou nebude mluvit jako s jeho fakanem a že to není naše vina, jestli není šťastnej se svým životem. A on že zná majitele našeho baráku a že nás nechá vystěhovat, tak jsem mu řekla, že to by bylo super, že mít takovýho souseda je stejně za trest a ať už se u nás neukazuje, nebo že to bude muset řešit policie. Mně by fakt nevadilo se stěhovat, tenhle barák je stějně moc velkej a drahej. Pak jsem ho slyšela na zahradě někomu volat (asi majitelovi?) a stěžovat si na nás, jak jsme prej k němu hrubý a že mu šaháme na popelnice a že jeho dcera má teď kvůli nám panickou hrůzu ze psů (kvůli Saričinýmu čoklovi, kterýho to děcko nikdy nepotkalo a kterej už tu dva měsíce nežije).

Včera večer jsem se vracela z města od mojí německé kamarádky a napadlo mě, že si vystřelím z lidí doma. Přišla jsem ke dveřím a prudce jsem na ně zabouchala, tak jako to dělá náš soused. Po chvíli se dveře váhavě otevřely a za nima stál vystrašenej Kuš. "Tadá! Já jsem soused!” Křikla jsem a vešla jsem do domu. Pilot seděl u počítače a společně s Kušem se začali řehtat na Pata, kterej se utekl schovat do prádelny. Pat opatrně vylezl z prádelny a když mu došlo, že jsem to jen já, tak na mě začal křičet, že tohle už NIKDY!! nemám dělat. No a pak jsme se tomu smáli všichni.    

Jak se pracuje na NZ

30. leden 2016 | 08.28 | rubrika: Život

Možná někoho bude zajímat, co vlastně teda dělám, tak jsem se rozhodla, že o tom napíšu. Jak už jsem psala, pracuju v půjčovně karavanů a moc mě to nebaví! První věc, co dělám hned po ránu, je zároveň ta, co nejvíc nenávidím. To se má pak člověku chtít do práce, když hnedka v 7 ráno ještě napolo spící musí jít a dělat přípravu vozidel. Ke každému autu musím vyplnit formulář, kam se píšou čísla z všemožných samolepek na čelním skle, stav kilometrů, jestli je nádrž na naftu plná, lednice zapnutá, záchod vyprázdněnej, odpadní voda zavřená, návod přítomen... pak to auto musím znova obejít a zakreslit nabouraniny a škrábance. Většinou to trvá tak pět minut, nic hroznýho, žejo? No, jenže tuhle činnost nenávidí úplně všichni, takže každej hledá, co by dělal jinýho, aby tam nemusel, nebo předstírá, že je strašně busy na počítači. Jenom já starej debil teda vylezu a snažím se mít to co nejdřív za sebou. Což mi ale sakra nejde, když je tam řada padesáti aut a já jsem tam na to sama! Padesátkrát pět minut, už to zní jako řádnej opruz? Za dvě hodiny úplně zpruzená a nasraná na všechny vlezu zpátky dovnitř, kde už se kupí turisti. Hned nějaký vyfasuju, zpravidla nějaký Němčoury, a tak vezmu tablet a jdu k nim. Oni taky mají tablet, kde už většinu věcí předvyplnili, takže zkuntroluju údaje, řidičáky a co si vybrali za pojistku. Pokud si nevybrali tu nejdražší, tak je na ni přemluvím. Nabídnu jim vstupenky na nějaký atrakce a chemikálie do záchodu. Zkasíruju peníze z jejich kreditky a podepíšeme smlouvu. Vytisknu smlouvu, řeknu jim, kde nesmějí s karavanem jezdit, kde je nejbližší supermarket a v jakým stavu mají auto vrátit. Pak se jdeme podívat na auto. Řeknu nebo ukážu jim jak se to řídí, kolik s tím můžou jet, jak to řadí, kde se nabíjí baterka, jak se vyprazdňuje záchod a odpadní voda, kde je plynová bomba, kempingové židle a stůl, jak se používá markýza. Zaženu je dovnitř, ukážu jim kontolní panel, vysvětlím všechny vypínače, jak se dělá postel, jak se staví stůl, jak se používá záchod, jak se uvolňuje ruční brzda (protože to, že je dole, ještě neznamená, že není zabržděná), ukážu jim, kde je návod a kde lékarnička. Zeptám se, jestli mají nějaký dotazy, často jsou spokojení, jindy se zas ptají pomalu i na to, jak si mají s prominutím vytřít prdel. Někdy zjistíme, že je něco rozbitý, nebo to chybí, takže lítám pro mechaniky nebo pro uklízečky, tahám peřiny a stoly a nosím nový nádobí. Někdy jsou zákazníci pěkně nasraní, protože na internetu viděli ilustrační obrázek a teď najednou to auto vypadá jinak. Postel není taková ale maková a stůl není tady ale támhle, nemá to markýzu nebo gril. Jedněm vadí, že to není Mercedes a zlostně dupou, že VW řídit nebudou. Jiní zase dupou, že nebudou řídit Mercedes. Těm, co si objednali to nejlevnější auto na skladě vadí, že je starý a plný škrábanců. Stěžujou si, že zaplatili tááák moc peněz a teď jim chceme dát tohle. S některýma zákazníkama je to prostě fakt na nervy, někteří dokonce i křičí nebo brečí, spíš ale převažujou ti pohodoví, co se těší na dovolenou a mají dobrou náladu. Když kolem jedné hodiny skončí blázinec, tak jdu na obědovou pauzu. Po pauze je většinou docela mrtvo, takže skenujeme smlouvy, chystáme balíčky s chemikáliemi a s letáky a sem tam dostaneme nějaký další zákazníky. Kolem čtvrté nás vyženou ven dělat přípravu vozidel na další den. Většinou tam ale zase jdu jenom já! Jedině ti dva, co začínali se mnou, jdou pomáhat, ale s těma se spíš střídám, takže většinou nepracujeme ve stejné dny. Bože, jak já tuhle práci nenávidím! Navíc ti dva jsou tam jen na dobu určitou, takže v dubnu už mi nepomůže nikdy nikdo! Aspoň že mimo sezónu tam bude míň aut. Každé vozidlo mi teď zabere asi deset minut, protože tam vždy chvíli sedím a čumím do papírů, na kterých mám položenej mobil s facebookem a počítám minuty. O půl šesté mám padla a když je všední den, tak ještě další hodinu smrdím v zácpě. Přijdu domů, tam je většinou bordel jako v tanku, protože Pilot je nemožnej, takže poklidím, uvařím večeři a oběd na druhej den a jdu spát, abych ráno zase mohla začít a tou pos.anou přípravou vozidel.

Jsem ráda, že tohle mám jen 4 dny v tejdnu. Bohužel, po sezóně se to asi změní na 5 dní po osmi hodinách, což bude ještě větší kekel, ale tak daleko dopředu snad ani nemyslím, vždyť to bych nebyla já, kdybych tam po půl roce pořád ještě pracovala. :)  

Jak jsem jela na kiwáckou svatbu

22. leden 2016 | 20.53 | rubrika: Život

Tohle pisu na mobilu, klepu se vzteky, takze tam nebudou hacky a carky, zato tam asi bude spousta chyb!

Pilotuv nejlepsi kamos se zeni. Pozvanku jsme uz dostali asi pred rokem, pred tremi mesici mel zenich rozlucku se svobodou (Pilot musel specialne letet do Wellingtonu) no a ted si vzal dva tydny dovolenou, protoze pry jako svedek toho musi hodne zarizovat a odletel do Wellingtonu zas. Protoze zijem od vyplaty k vyplate, uz ted me ta svatba desne srala. No, aspon teda, ze zenich s nevestou zabookovali hotel pro vsechny a nebudem muset spat u Kiwimamy v bordelu! Den pred mym odletem do Wellingtonu jsem se dozvedela, ze nevesta nechce noc pred svatbou zadny zensky kolem zenicha a tak ze do toho hotelu pojedou jen chlapi a partnerky at zustanou doma. (???) Takhle me uz dlouho nikdo nevytocil, vazne jsem uvazovala, ze teda rovnou zustanu v Aucklandu.

Pilot mi teda domluvil prespani v baraku jedne spoluodlozene partnerky. Vsichni byli nasrani, ale nikdo si nedovolil neveste odmlouvat a nejmin ten jeji podpantoflak. No nic, tak jsem v patek letela, musela jsem vymenovat letenky, protoze muj let zrusili, asi to bylo varovani, abych nikam nejezdila, ktery jsem ja krava ignorovala. Na letisti me vyzvedla Kiwimama a sly jsme spolu na obed a nakupovat saty na svatbu. Vecer prijel Pilot s autem, co tady mam k dispozici (Kiwimama pronajala) a predstavil me te odlozene zene, u ktere jsem pak stravila noc. 

Sli jsme na veceri, jakoze nez Pilot odjede do toho hotelu. Pilot u toho neustale cumel bud na hodinky nebo na mobil, objednal si hranolky a snedl asi dve, jak byl nervozni. Zenich mu vypisoval kde kua je a at okamzite dorazi, ze je to jeho posledni noc pred svatbou a ze tam jako svedek musi bejt a ze nechce slyset zadny debilni vymluvy. Ja jsem Pilota 10 dni nevidela, zenich ho mel jen pro sebe a ted me bude obtezovat jeste i u vecere. Rozlucku se svobodou uz prece mel!!! Rekla jsem Pilotovi, ze jestli se na neco z toho podiva jeste jednou, tak mu to rozdupu. Asi dve minuty se nepodival. Vyhodila jsem ho uz skoro nepricetna u toho hotelu, no spis motelu nejnizsi cenove kategorie. A on se hned vratil, ze prej jestli mu muzu pujcit moji kreditku, ze si zenich spatne napsal cislo te jeho. A ja ze a na co?? Pilot to nechtel vubec rict, ze prej pozdeji. A ja ze ty chces platit ten hotel???? A Pilot s pohledem do zeme ze jo. "For now" rekl. Jako jak prozatim, to jako ze nam to nekdo da zpatky? Tak my platime 250 dolaru za tuhle spinavou diru a to si ta pí*a jeste dovoli nam diktovat, jestli tady smim zustat?! A Pilot jen opakoval, co mi opakoval uz celej den, ja vim, ale co mam delat, je to muj nejlepsi kamarad.

Cestou domu jsem koupila flasku vina, ze si dam sklenicku a o zbytek se rozdelim. Kely uz ale cucala svoje vino a tak jsme tak popijely, az jsem sama dopila celou flasku. Kely mi rekla, ze cislo kreditky chtel zenich od kazdyho uz v zari. A ten muj debil delal, jak kdyby o nicem nevedel. Ze prej ho to ani ve snu nenapadlo, ze to budem platit my. No parada, vsichni ostatni jsou z Wellingtonu, maji velky prepychovy baraky, terasy s nadhernym vyhledem na pristav a na more, proc kua musime vsichni platit za hnusnej motel, kdyz jsme mohli zadarmo spat v luxusu?!

Ja teda na tu svatbu nejdu! Nechci je ani videt, neumim se pretvarovat. Oni reknou ahoj a ja reknu fuck you you cunts!! A to pak bude teprve ohen na strese, Pilot to uz asi nevyzehli a bude na me nasranej az do smrti. Teda ja bych tam sla, sedla si vedle Pilota, dala mu hlavu na rameno a predstavovala si, ze jsme nekde uplne jinde. Jenze on bude sedet u stolu s nevestou a zenichem a ja mam sedet u stolu pro odlozene zeny!!! Fuck that!!!

A Pilot me prosi a prosi a prosi, nechce tam byt beze me a ja nevim co s tim, sam si to navaril, mel by si to sam i sezrat, je to jeho kamarad a ne muj. 

O pár dní později...

Vyměkla jsem. Šla jsem na tu posranou svatbu, protože mi bylo jasný, že by to Pilota nejspíš mrzelo až do konce života. Když jsem přijížděla k tomu smradlavýmu motelu, hned jsem viděla ženicha na balkóně. Tak jsem počkala až zaleze, protože místo pozdravu jsem mu měla sto chutí jednu natáhnout. Jeli jsme pak do takové velké starousedlické restaurace, kde na nádvoří měla probíhat ta svatba. Schovávala jsem se v koutku, abych se s nikým nemusela bavit a strašně jsem se nudila. Pak tam konečně přilezla oddávající, ženich, svědci a tak, pak tatínek dovedl tu tlustoprdku a pak oddávající měla asi půlhodinovej proslov o tom, jak se poznali, co si na sobě váží, proč se milujou (jak ženich miluje její křivky :D) a ženich se u toho přitrouble usmíval a potil se jako prase. Pak měli proslovy oni, samý takový to klišé, jako "you complete me” a podobné nesmysly. Po tomhle vrcholu trapnosti je konečně oddali a mohli jsme jít dovnitř. Všichni popadli skleničku šampáňa a pokračovali rovnou do zahrady, kde pinglové nosili jednohubky a jiné občerstvení. No já jsem si poprosila o čaj a sedla jsem si na gauč. Než jsem ten čaj dopila, sedělo kolem mně pět lidí a docela dobře jsme se bavili.

Pak konečně byla večeře. Přesunuli jsme se do jídelny a nejdřív jsme si museli poslechnout proslovy od tatínků a od Pilota. Pak jsme se najedli a pak byla muzika. Pilot se držel a nejedl maso ani tam. Už nějakou dobu jí pouze ryby. Samozřejmě ženich, kterej je naprosto nechutně tlustej, z toho měl náramnou prdel. Zase bych mu nejraději jednu vrazila. Chudák Pilot pak musel tančit s jednou z družiček, která byla skoro taková velryba jako nevěsta. Pak se tam ale přimíchal její manžel (asi žárlil nebo co :D) a tak ji Pilot předal jemu a pak už tančil jenom se mnou. Nakonec to byl docela pěknej večer. Tančili jsme s Pilotem na "Lady in red” a já byla oblečená v červené a bylo to super romantický. Se spoustou lidí jsem si pokecala a do Pilota tam každej ryl, že kdy bude naše svatba a kdy mě kouká požádat o ruku. Když se slavnoust rozpustila, tak se každej s každým loučil, každej objímal ženicha a nevěstu, no já jsem jim ani ruku nepodala. Málem bych skákala radostí, že už je nikdy neuvidím, to by je ale Pilot nesměl chtít na naší svatbě, žejo. Tak pozveme je oba a den před svatbou té mrše vzkážu, že nechci žádný ženský kolem Pilota a ať zůstane doma. S rodiči nevěsty jsem se objala. Ti byli fakt super, vůbec jsem nedokázala pochopit, jak taková elegantní štíhlá paní mohla porodit takovýho vorvaně.

Šli jsme se vyspat do toho smradlavýho hotelu a druhej den jsem měla spicha s kamarádkou a Pilot se k nám později přidal a šli jsme na veganskej burger a pak do muzea podívat se na krakatici, na kterou jsem se moc těšila a pak jsem byla zklamaná, protože nebyla ani zdaleka tak velká, jak jsem čekala. Večer nám zrušili let. Už zase. :D Teď to ale bylo kvůli počasí a nelítalo vůbec nic. Takže ani jeden z nás v pondělí nedorazil do práce a další let nám letěl až v úterý ráno. No, mohli jsme jet 11 hodin autobusem, ale to bych se asi radši zabila. Nakonec jeden extra volný den nám přišel docela vhod. Jeli jsme do Palmerstonu navštívit Glena a prožrali jsme spoustu peněz.

Cestou jsem se bavili o té svatbě a jak tam všichni do Pilota hučeli a on že prostě mě nemůže požádat o ruku teď, když nic nemá a není "dost dobrej”. Prej ho tak vychovala Kiwimáma, že nikdy ho za nic nepochválila, že na všem jen našla chyby a že nikdy v životě nebyl dost dobrej ať už to bylo cokoliv. Chce, abych si ho brala, protože je toho hoden a ne jen proto, že jsem asi spadla na hlavu. :D No, je pravda, že Kiwimáma do něj šije pořád. Že nevydělává žádné peníze, že už je mu třicet osm a pořád si nevydělá ani na chleba. Že by toho lítání měl konečně nechat a najít si "opravdovou” práci. To fakt nechápu, přece musí vědět, že Pilot by bez lítání nebyl šťastnej. Až příště zas bude něco takového říkat, budu se ho muset zastat, protože jsem fakt netušila, že si to chudák až tak bere. Myslela jsem si, že je na ty kecy zvyklej a jdou mu druhým uchem zas hned ven. Už se ani nedivím, že jí občas tak hrubě odsekává, když mu pořád opakuje, jak je neschopnej. Takže já si na tu svatbu budu asi muset ještě pár let počkat. A tak budu aspoň doufat, že se mezitím pohádá se svým nejlepším kamarádem a nebudem je tam muset zvát!     

Válka veganských buchet na Zélandu

1. leden 2016 | 06.43 | rubrika: Život

Lidi z tohodle mám takovou radost, že o tom musím napsat. Jedna velmi rozšířená čerpací stanice na Zélandu vyhlásila soutěž. Lidi měli nahrát svoje recepty pájů, který mají nejradši a pak se hlasovalo, který je nejlepší.

komentáře (3) | přidat komentář | přečteno: 190x

Špaček včera a dnes

28. prosinec 2015 | 08.11 | rubrika: Život

Musím se přiznat, že ačkoliv jsem studovala zoologii a musela jsem pozvat všelijaký ptáky i po hlase, nevěděla jsem až donedávna, jak vypadá špaček. A už vůbec ne, že je tak krásně barevnej. A je to až k neuvěření, že z tohoto:

spacekmaly


vyrostlo toto: 

spacek

Musela jsem jí zpívat, aby chvíli v klidu poseděla a nechala se vyfotit. :D

Vánoce – čas citového vydírání

26. prosinec 2015 | 08.02 | rubrika: Život

Už druhej rok jsem zase musela "slavit” Vánoce. Ještěže nakupování dárků pro Pilota je tak jednoduché. No, tedy jednoduché. Musela jsem obejít tři hračkářství rozházená po celém Aucklandu, abych našla to správné letadlo do sbírky. Letadla dostal nakonec dvě, protože byl celý rok hodný protože byla o 40 procent slevněná. Dárky jsme si dali po evropsku 24. večer (po práci), protože Pilot se nemohl dočkat, až mi dá jeho dárek. Z letadel byl nadšenej a odešel si s nimi hrát do obýváku. Já zůstala sama v ložnici s mým dárkem – s flaškou vodky ve tvaru lebky. Opravdu nevím, jak přišel na takovej nápad. Je pravda, že moje spotřeba vodky byla v době depresí docela vysoká, nicméně já jí nepiju proto, že ji mám tak strašně ráda! Naopak mi vůbec nechutná. A navíc neplánuju žádný deprese, hlavně teď ne, když jsem z té otřesné práce pryč.

Pak mi začal zvonit telefon a tam nějaký český číslo. Myslela jsem si, že to asi bude babička a tak jsem to vzala. Hovno babička! Matky manžel. Tomu bych to teda určitě nezvedla. Tak on že mi přeje hezký Vánoce a co dělám a ať dám někdy vědět jak žiju (no jasně, jsem se totiž v tom e-mailu asi nevyjádřila dost jasně) a pak se mě zeptal, jestli chci prohodit pár slov s mámou. To jako proč, protože jsou nějaký podělaný Vánoce a rodina má být spolu? Protože tam sedí a čeká, jestli se smiluju a nejspíš bude brečet jestli ne? V životě jsem byla jen ve velmi málo situacích, který byly víc nepříjemný než tohle! Proč mě kua takhle nutěj? Proč mě chtějí vydírat nějakýma Vánocema?? Řekla jsem, že ne a rozloučila jsem se. Bylo mi tak mizerně, že už mi ten dárek od Pilota nepřipadal až tak debilní. Jestli mi chtěli zkazit Vánoce, tak se jim to sakra dobře povedlo! Nahnula jsem si z lebky a něž si Pilot vyhrál s letadly, už mi všechno bylo skoro jedno. Pilot mě pak vzal dolů kde jeho (naši) kamarádi hráli opileckou hru s kartama a tak jsem se přidala a zachvíli mi bylo všechno fakt už jedno a ještě jsem se dobře bavili.

Kiwimáma nám taky poslala dárek. Poštou. Každému do obálky 200 dolarů vložila. Už chápu, proč se pořád vyptávala, jestli už to došlo. Taky bych byla na nervy, kdybych dala do balíku 400 dolarů! A k tomu výber sušeného ovoce a ořechů. Akorát ořechy máčené v mléčné čokoládě z toho vybrala a nacpala tam místo toho veganské kuličky. :D A obal od kuliček přiložila, abych jako viděla, že jsou fakt vegan. To byl určitě můj nejmilejší dárek. <3 Kam se hrabe Pilot s flaškou.

No a protože tady se Vánoce slaví až 25., tak jsme měli vánoční večeři až po Vánocích. Pilot pozval pár lidí z práce a všem moc chutnala veganská večeře. A teď už zase musím chodit do práce a moc se těším na Novej rok, protože to budu mít hned 3 dny volna!! Konečně.    

Dva roky s Pilotem

23. prosinec 2015 | 04.38 | rubrika: Život

Špačková oslavila rok a pár dní na to jsme s Pilotem oslavili dva. Ten čas ale letí, co? Udělala jsem na oslavu fakt výbornej kávovej dort. Já kafe nepiju, nechutná mi, ale kávový krémy a dortíky zbožňuju. Není to divný?  

1599246_1120767711268723_66250

Skončily mi galeje na letišti. Ještěže tak, mít dvě práce už bylo nad moje síly, i když to bylo jen na dva týdny. Nová práce je ok, moc mě nenaplňuje, ani mě nějak extra nebaví, ale nebudu se rouhat a tak si každej den opakuju, že jsem šťastná, že nemám dělený šichty a že nemusím odcházet do práce/chodit z práce v noci a že se snad teď i s Pilotem budeme méně míjet. Schválně se podívejte na moje poslední šichty, no nezabili byste se?

splits

S němčinou statečně bojuju, i když když ti Němčouři umějí slušně anglicky, tak jim ani neříkám, že bychom mohli mluvit německy. :D Teď už to ale moc dobře nepůjde, protože mi vyrobili jmenovku. S německou vlajkou. A na tu českou zapomněli!! Já jsem chtěla mít na jmenovce dvě vlajky, protože mít dvě vlajky, to už je machrovinka a málokdo to má. Doufám, že mi udělají novou. Taky mi vadí, že si hned každej myslí, že jsem Němka a očekává, že ze sebe tu němčinu budu sypat.

Lidi jsou zatím celkem v pohodě, akorát to vypadá, že mívají ve zvyku jednou za čas donýst doma uvařený jídlo pro všechny a pak se o to navzájem dělit. Včera se bavili hlavně o tom, jakou chcíplinu kdo uvaří a já jsem byla strašně šťastná, že dneska nepracuju a nemusím se toho účastnit. Jenže budu mít takovou kliku vždycky? To jako mám donýst jídlo pro ně a pak ještě i pro sebe, protože tam jinak pro mě nic nebude? A jak to jako vysvětlím, když nechci říct, že nejím zvířata?  

Jo taky tam pracuje jedna Češka, už jsem si ji prohlídla na Facebooku, ale zatím jsem ji nepotkala, pač pracuje nahoře v kanclu. Tak to je mile překvapení. :)

A Sarika se odstěhovala. Lidi ten bordel bych vám nepřála vidět. A pak hlavně ten smrad! Koberec byl pokrytej černýma chlupama tak, že byste ani neuhodli, jakou barvu ten koberec má. Na jednom místě je koberec roztrhanej, dveře jsou ohryzaný a dřevěný parapety doškrábaný. Ona teda někoho zaplatila, aby ten koberec vyčistil. Pak zaplatila někoho jinýho, aby umyl koupelnu. Kuchyni a voslintaný okna jsme museli umývat my. A garáž, která páchne jako psí chcanky (takyže tam ten pes chcal), jsme taky drhli my. No, co vám budu povídat, páchne to tam furt!! Zájemce o byt už byl nedočkavej, furt to chtěl vidět a my se pořád jen vymlouvali, že to ještě nejde, protože jsme čekali, až to vyčuchne a až Sarika vyčistí koberec. Dva dny jsme měli otevřenou garáž, celou jsme ji vydrhli rejžákem a nic!! No, tak ten kluk přišel, všechno jsme vystříkali osvěžovačem vzduchu, no stejně jsme čekali, že se otočí na podpadku. Chlapec ale nehnul brvou, vysolil prachy a donesl si z auta kufr s věcma. Proto asi tak otravoval, že ho asi odněkud vyhodili a on snad bydlel v autě nebo co. No dobře, někteří chlapi asi nemaj čichový buňky. Ale za dva dny měla přijet jeho maželka a od té jsem očekávala, že ho zjebe jestli je normální a že se bude chtít hned vystěhovat. Zatím se ale nic takového nestalo. Divné! Ještě divnější je, že ji ještě nikdo nikdy neviděl, takže už jsme se několikrát se spolubydlícími bavili, jestli jako fakt ta manželka existuje a jestli náhodou není nafukovací. Chlapcovi se vůbec nelíbí, že dveře od bytu nemají zámek. Garáž má dole dveře, který zamykáme a pak jsou schody nahoru a tam má dveře do bytu, který by chtěl mít taky zamykací a my nevíme proč. Nikdo z venku se tam nedostane a my nahoru nechodíme, co bysme tam dělali? On říká, že jeho manželka se bojí sama doma, když on je na noční. No a my se bojíme, že manželka je výmluva a ve skutečnosti tam chce skladovat mrtvoly. Nebo třeba vařit pervitin. Ach bože, co jsme si to zas nastěhovali do baráku?    

žádné komentáře | přidat komentář

V nové práci

8. prosinec 2015 | 08.19 | rubrika: Život

První den v práci je za mnou. Sice ještě pracuju na letišti, v nové práci ale chtějí, abych tam chodila, když mám na letišti volno. Takže dneska a příští dva dny budu v nové práci. Byla jsem tam jenom já a jedna holka z Mexika a další dva maj prej začínat zítra. Nechali nás se projet obytňákem, abychom se otrkaly a nebály se s tím jezdit. A dali nám rovnou ten největší, že prej když zvládnem tohle, tak už všechno. Pak nás posadili na žlutej autobus, kterej tam staví před recepcí a jezdí na letiště a na hotely, abychom viděly, kde všude to staví a kam máme posílat turisty. Bezpečnostní školení bylo nudný jako sviňa. A pak jsme se učily rozpoznávat různé druhy obytňáků. Mají jich tam stovky a stovky a je jich as 40 různých druhů, no prostě bez šance! Pracovní dobu mám suprovou, čtyři dny v týdnu deset hodin denně a tři dny volno. A aspoň jednou do měsíce volnej víkend! Můžeme jet zadarmo na nějakej Blackwater rafting a do jeskyní se zářícíma červama a ještě na nějaký atrakce, abychom jako věděly, co těm lidem nabízíme.

Prej tam budu mluvit víc německy než anglicky. Achjo, snad mě ti Němčouři nenapráskaj, že moje němčina nestojí ani za starou bačkoru. Němčinu jsem sice měla bezvadnou, ale to bylo už skoro před čtyřmi roky. Teď sice ještě pořád všemu rozumím, když mám ale dát dohromady větu, tak to prostě nejde, pač mě všechno napadá jen anglicky. Dneska jsem se asi hodinu snažila si vzpomenout, jak se řekne brzda. Češtinu počítám, že vůbec nepoužiju. On takovej obytňák stojí třeba 300 dolarů na den a to fakt nevím, kde by na to Češi vzali. Já nechápu ani ty Němce. Sice jsou to pěkný bytečky s kuchyňkou a postelí, pořád je to ale strašně malý a je tam jen miniaturní sprcha a chemickej záchod, kterej si po sobě musíte sami vyčistit. Člověk by řekl, že krása je v té svobodě, že zaparkujete a bydlíte kde se vám zachce, jenže ani to není pravda. Na Zélandu určitě nemůžete kdekoliv zaparkovat a přespat. A navíc musíte ten obytňák aspoň obden připojit do zásuvky, aby se nabila baterka. To znamená, že musíte do kempu a zaplatit za přenocování tam. Nevím jak vy, ale to bych teda radši cestovala autem a za ty prachy spala každou noc v luxusním hotelu s pořádnou postelí a sprchou!  

No, tak já se jdu dívat na nějakej německej program a budu doufat, že mi ta němčina zas nějak naskáče do hlavy, aby mě hned nevyrazili za lhaní.

Už jsem zase nemocná!

2. prosinec 2015 | 05.00 | rubrika: Život

Stres, deprese a zvýšená konzumace alkoholu a jahod způsobilo, že moje imunita šla někam do kelu a já jsem zase na hromadě. Jela jsem onehdá kolem jahodovýho pole a tam jsem zakoupila asi 3 kila jahod, z kterých jsem po příchodu domů asi kilo hned zmixovala na hustou jahodovou omáčku, kterou jsem zalila čokoládovej koláč, co jsem pekla den předtím. Čokoládovej koláč z červených fazolí, to nevymyslíš. No a tak jsem si na tom úplně nechutně pochutnala a ihned po dojezení mě začalo bolet v krku. Asi jsem se předávkovala pesticidama. No a rozjela se z toho solidní chřipajzna zrovna v ten den, co jsem měla jít na pracovní pohovor!

Pan Zelený si mě nakonec nevybral, což mě dost mrzelo, protože byl moje jediný světýlko na konci tunelu, ale taky jsem si trochu oddychla, protože já fakt nechci nikomu slibovat věrnost až za hrob. Teda až na Pilota. :D Pár dní na to mi volali z campervanové společnosti. To je taková společnost, co pronajímá obytná auta turistům. Do téhle společnosti jsem se hlásila na různé pozice už několikrát a nikdy předtím se mi ani neobtěžovali ozvat. Jenže tentokrát jsem byla vybavená zbrusu novými vízy, novozélandským řidičákem a novozélandskou praxí v zákaznickém servisu. Tak jsem se tak radovala, ale to číslo, co mi volalo, šlo rovnou na zákaznickou linku a tam hovno věděli kdo mi volal a co mi chtěl. Dostala jsem radu, že jestli mi někdo volal, zavolá mi určitě znova a nazdar. Dva týdny se nic nedělo. Já jsem se mezitím ze zoufalství přihlásila na pozici pošťáka na kole :D, která je ale překvapivě dobře placená. Teď mě chlápek z pošty pořád nahání. Takže když mi po 14 dnech volali z obytňáků, tak jsem z toho byla úplně překvapená. A ta Sabrina si toho všimla a já jí říkám no nedivte se, už jsem si myslela, že na mě serete. :D Se Sabrinou jsme si super pokecaly, ona pracovala u naší konkurence, takže moc dobře ví čím procházím a ještě se zná s jednou mojí nadřízenou. Takže jsme se domluvily na pohovor. V den pohovoru jsem šla nejdřív do práce, bylo mi blbě jako psovi, ale dalo se to. No a po práci jsem ztratila hlas. Místo mluvení jsem jenom skřípala a takhle jsem šla na pohovor. Já, co se tak pyšní tím, že je v práci vždycky včas a nikdy se nehází marod, musím přijít na pohovor jako naprostá troska, aby si každej myslel, že se budu házet marod každej tejden.

Šéfka měla spoustu záludnejch otázek, třeba se mě ptala, co pro mě znamená překonat očekávání zákazníka. Tak jsem jí zaskřehotala, že je to něco, co člověk dělá z vlastní iniciativy, něco co nemá nikde předepsané, ale udělá to, protože chce pomoct. Jí se to moc líbilo a ptala se mě, jestli mám nějakej příklad. A já že no jasně, to já dělám každej den! :D Tak hele třeba dneska jo, z letadla vylezla taková ehm... (hodně tlustá) paní, co chtěla kolečkové křeslo, ale neměla ho zamluvený, takže můj nadřízenej se jí omluvil a řekl jí, že musí po svých. Tak šla se mnou, já tlačila křeslo s jednou babčou a tady ta paní šla strašně pomalu a sedla si na první lavičku, co jsme potkaly, že prý už nemůže a ať jdu sama, že ona se tam nějak dobelhá. Tak jsem šla a když jsem s babčou všechno vyřídila, tak jsem mohla jít domů, ale nedalo mi to a tak jsem vzala to křeslo a vrátila jsem se pro tu paní, protože mi bylo jasný, že takovou štreku by šla tejden. Našla jsem ji ne moc daleko od místa, kde jsem ji nechala a tak jsem ji naložila a jelo se. Paní byla moc vděčná, že jsem se pro ní vrátila. Šéfka obytňáků jásala, že to je přesně co chtěla slyšet. No a pak prej třeba když jsem dělala okružní cestu kolem jižního ostrova, co bych tak turistům doporučila a ať jí o tom prej nadšeně povím. :D Tak jsem jí pověděla o Nelsonu. Že je tam nejvíc slunečního záření v roce, že je tam teplý moře, do kterýho vlezu i já a že je to takové útulné malé městečko s kavárničkama, kde se lidi znají a zdraví se. A šéfka prej to je zajímavý, že většinou každej řekne Queenstown. Nojo tyvole Queenstown, na ten jsem úplně zapomněla! Nejvyhledávanější turistická destinace a já řeknu Nelson, co jsem to za debila. :D :D Ale šéfka hned dodala, že to se jí hrozně líbí, že taky konečně někdo řekl něco jinýho než Queenstown. :D :D :D  

Jediný, co se jí nelíbilo, že mám čtrnáctidenní výpovědní lhůtu v práci. No paráda, nejdřív jim to tři týdny trvá mě pozvat na pohovor a pak budou držkovat, že nemůžu skočit hned jak písknou. Kdyby to bylo jako v Čechách, že výpovědní lhůta dva měsíce, to bych byla už úplně v pr.... A tak prej že mi zavolají v pátek. To bylo úterý a volali mi hned dneska, teda ve středu, ať teda dám tu výpověď, ať nemusej moc dlouho čekat. :D Já jsem zrovna měla školení na Jetstar, který jsem měli mít už tak před čtyřma měsícema. Tak jsem na kus papíru ručně naškrábala výpověď a šla jsem domů, pač teď už mě školit fakt nemusej. Měla jsem z toho bobky, jít ke Korimu a dát mu ten papír, ale on byl překvapivě úplně milej!! Jsem z toho byla vyjevená, ale ta nadřízená, co nám dělala to školení řekla, že to asi bylo proto, že v té kanceláři byli i jiní lidi. :D Čekám, že můj rozpis služeb na příští dva týdny bude pěknej masakr. No a pak? Sbohem vstávání ve dvě ráno! Sbohem šílené neplacené pauzy. Sbohem spaní v autě! A v neposlední řadě: Vítej pořádná výplato!!