Nevím co chci

30. květen 2016 | 03.01 | rubrika: Život

Měli jsme poslední trh. Protože takhle to bylo původně plánovaný, že budou jenom tři. Mě ta příprava tentokrát vůbec netěšila. Všechno jsem dělala na poslední chvíli, protože se mi do toho vůbec nechtělo a byla jsem ráda, že je to snad na dlouhou dobu na posled. Hodně jsem přemýšlela o tom, jakej by to musel bejt vopruz, kdybych to měla dělat pořád. Každej tejden. No a co teď? Saša se mnou počítá, chce si se mnou pronajmout kuchyni, hlavně po tom, co se týpci rozhodli, že oni chtějí začít až někdy za rok, tak teď má na to jenom mě a já co? Já uteču? No tyjo, ta bude nasraná! Zejtra máme sraz ještě s dalšíma lidma a budem rokovat o tom, zda a kde budem pokračovat v těch trzích. A já jsem teď na vážkách, co vlastně chci?!

U nás v práci se nic neutají. Přihlásila jsem se na jednu pozici v jedné letecké společnosti a kolega to hnedka věděl. Že prej tam má nějakýho kámoše. To by bylo asi dost dobře placený a hlavně bych využívala svoje vzdělání. O sobotách platěj o půlku víc peněz a o nědělích dva krát tolik! A z ušetřených peněz bych si mohla platit lítání.

Taky jsme se byli podívad do společnosti, co tu lítá s vodníma letadlama. Už o tom mluvíme asi tři měsíce, že bych tam mohla začít jako recepční a postupem času se mohla cpát víc a víc do toho lítání. Tak jsme tam konečně došli a oni zrovna přijali novýho recepčního před dvěma týdny. Já jsem vždycky všude minutu po zvonění! Pilot se hned s tím klukem zdravil, protože ten kluk se byl před měsícem ptát na práci u Pilota a nakonec dostal práci tady, protože Pilot pro něj nic neměl. Asi by ho teď měl přetáhnout, aby se uvolnilo to místo pro mě. :D No, kluk má větší ambice než já, ten chce lítat pro Air New Zealand, takže asi nebude vyhazovat peníze za výcvik na vodní letadlo a pozici uvolní, jakmile dostane práci jako instruktor. Takže už dva dny sepisuju motivační dopis, aby byl takovej, aby nemohli říct ne a pak budu jen čekat jako sup na mršinu. Je ale těžký psát takovej dopis, když zrovna fakt nevím co chcu.

A moje šéfka mi napsala, že u mojí přihlášky na seniora chybí motivační dopis. Našla ho, když jsem jí řekla, že tam musí bejt. No ale to po jaký době se tím začíná zabývat? Snad si mě na ten pohovor nepozve, to bych snad radši přemáhala ten opruz se sýrem, než abych tam ještě zůstávala.

No, tak mám tady z toho všeho zase deprese. Marním svůj život a nemám žádnej cíl, žádný světlo na konci tunelu. Naštěstí jsem našla nový (přírodní!) antidepresivum, takže ušetřím spoustu peněz za vodku. Jmenuje se muškátovej oříšek. Půlku lžičky toho prášku si dám do pusy a zapiju vodou. Následuje oblblost podobná opilosti a sladká ospalost. Tak dobrou noc. Teda vlastně ještě ne, musím jít vařit sýr. 

Pestovo-těstovinovej salát

20. květen 2016 | 03.10 | rubrika: Veganské vaření

Už jsem zase dlouho nenapsala žádnej recept. A tak když si Pilot dneska vyžádal (ano, čtete správně!) můj pestovo-těstovinovej salát, tak jsem si řekla, že se o něj s vámi podělím. Tímhle salátem nepohrdne ani masožravec. Pozor, pokud nevaříte pro celou rodinu a nechcete to jíst dva dny jako my, tak toho uvařte míň!

Jak jsem nepovýšila

3. květen 2016 | 11.00 | rubrika: Život

Brloh nám teda naštěstí nevyšel a tak hledáme dál. Měli jsme další veganský trh, na který se nepřihlásilo zdaleka tolik lidí, jako minule. Asi byla spousta lidí pořád ještě nasraná, protože minule jsme byli skoro všichni do dvou hodin vyprodaní a na jídlo se stály hodinové fronty. Lidi se tam kolikrát táhli skoro zbytečně a moc si to neužili. A tak jsem se bála, že mi spousta sýru zbyde a to jsem se ještě na poslední chvíli rozhodla, že taky udělám sýr s vlašskými ořechy, takže nakonec jsem jich měla ještě víc než minule, což jsem vlastně vůbec nechtěla! Ale bylo to fakt super, všichni jsme prodávali až skoro do konce a úplně suprově to vyšlo, že mi vůbec nic nezbylo. Prodalo se všechno a lidi byli spokojení, že se na každýho dostalo a nebyly tam fronty až na Mars. Dokonce i stánky, co normálně veganský jídlo neprodávaj, byly tentokrát na nás připravený a taky si to prodejci pěkně pochvalovali. Přišla mě okouknout konkurence, co mimo jiné prodává fermentovaný sýry z kešu ořechů. No, její sýry jsou tak drahý, že to snad ani konkurence není. Ochutnala, nic nekoupila a odešla. Já jsem si pak u ní koupila oběd na druhej den do práce. Musíme si přeci pomáhat. :D   

No a včera mi napsala paní, co vyrábí nejprodávanější veganský sýr na Novém Zélandě. Prodává to v obchůdkách, v obchoďácích a dokonce i jeden hojný pizzerijní řetězec má její sýr v nabídce. I do Austrálie vyváží! Její sýr se teda nedá moc žrát, což je jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustila, protože mi těch lidí tady bylo líto, že ani nevědí, co je to dobrej sýr! Vůbec ani nechápu, že to nějací Australani kupujou, když oni mají jejich Notzarellu, která tenhle blivajz hravě strčí do kapsy! Tak ona mi teda psala, že o mně už hodně slyšela (jsem byla dvakrát na trhu a už jsem slavná) a že jí někdo dal ochutnat můj sýr a že je fakt dobrej a jestli bych nechtěla vyrábět něco pro ni. No, vůbec nevim, co si o tom myslet, jestli mi jako chce dát spoustu práce, abych neměla čas dělat svůj sýr a ohrožovat její monopol? Tak jsem se vymluvila, že nemám žádnou kuchyni a taky mám zaměstnání a ona že teda bude hledat dál. Chvilku jsem myslela, že bych se jí zeptala, jestli se nechce zeptat Saši, ale pak jsem to neudělala, protože jsem si říkala, jestli by to Saša vůbec uvítala. Nicméně dneska mi Saša psala, že jí ta paní taky psala, ale že spíš má pocit, že jenom chtěla Sašu přimět, aby mě přemluvila k setkání. Zejtra jdu se Sašou na brunch a ona tu babu pozvala, ať tam za náma přijde. Tak to jsem na to kua zvědavá.

Po dvou měsících se mi ozvali z rezervací! Alex byl strašně uctivej, zval mě k nim na pohovor s takovou úctou, jako kdyby to byla vyloženě pocta se s mnou potkat. Tyvole, co se mu stalo? A proč sim mě zve po dvou měsících?? Za ty dva měsíce se toho tolik změnilo. Byla jsem dvakrát na trhu, jsem slavná tak, že i zajetý firmy se mě začínají bát, zákazníci mě milujou a oni si teď zamanou, že mi nabídnou lepší práci za lepší peníze? Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. Birgit opět potvrdila, že mě poslouchá prdelí, protože ta z toho nadšená byla! A tak jsem tam šla. Alex byl super přívětivej, prej jsem se sice hlásila na dobu určitou, ale on by teď pro mě měl práci na dobu neurčitou, což je ještě mnohem lepší a má pro mě nachystanou spoustu dotazů, ale prej než začne, tak jestli se chci na něco zeptat já. No, vlastně jo. Zaměstnali byste mě na částečnej úvazek? A Alexovi spadla brada, prej to by asi nešlo, a já na to že se teda asi nebudeme vzájemně zdržovat, že já radši budu dělat sýr a on na to že jestli mě dělání sýru dělá happy a já jsem se rozzářila jako sluníčko a řekla jsem že jo. A on viděl, že nemá šanci a tak se se mnou rozloučil, stále ještě trochu přepadlej, že jsem se z té nabídky nepodělala blahem, no se vsadím, že tohle tam ještě nezažil.  

Bylo mi z toho pak na nic. Bála jsem se, že jsem možná udělala chybu, že teď zkysnu u práce, kterou nemůžu vystát, protože jsem odmítla povýšení. Ale fanoušci na facebooku mě každý den ujišťují, že se můžu zvesela pustit do sýru, že oni ho chtějí. Tak se snad půjdu brzo zeptat šéfky, jestli mi aspoň ona dokáže snížit úvazek.  

Šok!

17. duben 2016 | 08.43 | rubrika: Život

Vůbec nechápu, kde jsem se to ocitla a jak. Saša a ti týpci, co chcou pronajmout ten podzemní brloh v centru Aucklandu, se sešli a vařili a soutěžili, kdo bude první vyprodanej. Protože mě Saša pozvala, nebo spíš mi to důrazně doporučila, abych se jako s týpkama seznámila a viděla co a jak, tak jsem tam vytáhla Pilota, kterej tam vytáhnul kolegu Želvu a jeho novou přítelkyni. Tak jsme tam dorazili a nestačili jsme se divit. Pořádalo se to v takovým podzemním komplexu, v němž se také nachází již zmiňovaný brloh, ale v brlohu to nebylo. Nicméně po tom, co jsem tam viděla, tak si asi už dokážu představit, jak ten brloh vypadá a už mi to nepřipadá až tak senzační. Byly to polorozbořený katakomby, plný prachu a starýho harampádí, jak u někoho ve starým sklepě. Představte si to nejhorší a nejšpinavější drogový doupě, co jste kdy viděli ve filmu a budete mít jasno, o čem mluvím. Místnost, ve které se akce konala, byla hnusná. Pochopitelně bez oken, vymalovaná na černo, všude lezly trubky, byly tam hnusné staré gauče a člověku se tam ani nechtělo jíst. Musela jsem se stydět, kam jsem to všechny zatáhla. Statečně jsme si teda dali jídlo. Bylo to první jídlo od božské Saši, který mi nechutnalo. Spravila jsem si chuť jídlem od týpků. Nebyly tam žádné stolečky, takže každej držel svůj talíř na klíně. No, rychle jsme to snědli a vypadli jsme. To teda bylo něco. Brloh pravděpodobně nebude vypadat o moc líp. Vůbec si v takovým feťáckým ráji nedokážu představit sebe a můj sýr. Sice je to krásně v centru, ale kdo jinej, než jen nějaký pochybný existence, by tam jako vlezl? A jak z toho teď vycouvu, abych nenasrala Sašu?! V sobotu máme všichni sraz u Saši na večeři a budem probírat vylekolepé plány s brlohem. Moje plány se teď ale tak nějak proměnily v prach. A to doslova.   

Pracovně

15. duben 2016 | 18.42 | rubrika: Život

Tak jsem ten pracovní maraton přežila a teď mám tři dny volna! Hell yeah! Moje pracovní nasazení je úplně v řiti. Přišla za mnou vedoucí, ona je taková milá a správňácká, vždycky nám podstrojuje, moc nás nehoní, no a ta do mě začala rýpat, že co mi je, proč vypadám tak sklesle a jestli mě to v práci nebaví. A já jsem se s ní o tom nechtěla bavit, ona ale naléhala, že jí to přece můžu říct a tak jsem jí řekla, že ne, nebaví! Za hodinu mi přešel email, kterej byl mimo mě adresován i mýmu druhýmu vedoucímu o tom, že nemám co být nespokojená se svou prací, když dělám jen to, co jsem posepsala ve smlouvě. :D Krysa jedna podrazácká! To jsem se teda zase poučila! A ona? Chodila kolem mě úplně jako mílijus, tak starostlivě se mě ptala, jestli jsem ok (jako jestli mě ten její email nepoložil?) a pak dokonce mi i donesla jídlo, co vařila! To si jako myslí, že tu zradu vyžehlí trocha rajčatové omáčky?? Pak jedno ráno jsme všichni šli hromadně k šéfce. Jebala nás za to, že všichni do jednoho jsme zpruzený. Že ta práce žádnýho z nás nebaví a že jsme špatní zaměstnanci. Samozřejmě to vůbec není jejich vina, že jsme všichni demotivovaní targetem, kterej nemáme šanci dosáhnout a tak každej druhej sere na prodeje a vůbec celkově na všechno. Šéfka asi taky stojí za starou belu, když si vlastnoručně vybrala pouze špatné zaměstnance. Škoda, že moje Maorská kolegyně tohle propásla, na tu by to pasovalo nejvíc. Minule dostala za úkol vytřídit nefunkční GPSky a protože byla líná je zapojovat do elektřiny, tak na ně lepila papírky s vymyšlenýma důvodama nefunkčnosti a pak je všechny nasypala do krabice na vyhození. :D A když se jí ptali, kolik jich v té krabici je, tak samozřejmě neměla tušení, ale aby to nemusela počítat, tak bez mrknutí oka vymyslela číslo. No a co já s tím, mám tam jako žalovat? A pak mi přišel mail od šéfky, ať za ní příjdu do kanclu si popovídat o té mojí přihlášce na seniora. Sakra! Jsem tam byla ty poslední dny na pokraji pláče, furt jenom v práci, žádnej osobní život a teď ještě tohle do toho. Já chci snížit úvazek a ne povýšit! Vyhýbala jsem se její kanceláři jak čert kříži a doufala jsem, že půjde brzo domů. Další den mi řekla, že si promluvíme zítra. A zítra nepřišla do práce. :D A teď tam tři dny nebudu já, tak třeba se to nějak promlčí.

Měla jsem sraz se Sašou. Ta ještě společně s dalšíma týpkama chce pronajmout sklepní prostory v samém centru Aucklandu a chtějí tam každej den něco pořádat. Mně nabídla, že jeden den v týdnu tam budu moct být já a můj sýr. Hell yeah! Do toho já teda jdu! Což by ale znamenalo, že nebudu mít čas chodit do práce. Nebo aspoň ne na plnej úvazek. Už chápete, proč jsem šéfce radši nešla na oči? Oni to chtějí rozjet už za měsíc!

Moje brblání do rádia se nakonec nedostalo do vysílání. Asi se jim nelíbil můj přízvuk. Zato ale moje fotka je na profilu toho článku na stránkách rádia, takže pokaždý, když to někdo na facebooku sdílí, tak vidím svůj nefotogenickej ksicht!

Neuváženě jsem na facebooku zavtipkovala, že až moje sýrová stránka bude mít 1000 lajků, že dám výpoveď v práci a budu dělat sýr. To jsem ještě netušila, že se toho někteří chytnou a začnou mi ty lajky vyloženě nahánět. :D A víte co mi řekla Birgit, když jsem si jí postěžovala, že mě šéfka zve do kanceláře? Byla úplně vyjevená, že prej jestli nemám radost, že mě možná chce povýšit. Ta mě asi poslouchá zadkem a ne ušima!

Jak jsem šla s kůží na trh

2. duben 2016 | 21.10 | rubrika: Život

Nakonec se mi teda podařilo nachystat 110 kusů sýra. Birgit, moje německá kamarádka, se nabídla, že mě tam doprovodí. Já jsem ovážně prohlašovala, že budeme za deset minut vyprodaný. No, pak mi tuhla krev žilách, když jsme po hodině měly pořád ještě 70 kusů. Už jsem si začínala říkat co s nima k sakru budu dělat, jestli se neprodaj? Pak ale došli lidi, co byli přes den asi v práci a dřív nemohli. To byla taková smršť, že jsem vůbec nevěděla, co dřív. Byla jsem moc ráda, že tam Birgit byla se mnou, protože bez její pomoci bych byla úplně namydlená. Pět zákazníků najednou obsluhovat neumím! A do toho přišel chlápek z rádia, namířil na mě mikrofon a začal se mě vyptávat. Na to jsem teda nebyla vůbec připravená! Mektala jsem tam úplný nesmysly, ještě k tomu v angličtině, no vůbec jsem pořádně nevěděla, co mám říkat. Pak se přesunul k Birgit a ta do toho rádia řekla, že je vegetariánka. A že jí ryby! :D Proboha, zabte mě! No, do dvou hodin od začátku jsme teda konečně byly vyprodaný a jo, mohly jsme toho prodat víc. Ale já jsem byla i tak moc ráda, že to tak dobře dopadlo. K jídlu jsem nakonec nic nedostala, a to jsem schválně moc nejedla, abych měla místo na všechno to žrádlo, co jsem tam chtěla sníst. Saša byla vyprodaná do hodiny a kdo ještě vyprodanej nebyl, ten tam měl hodinovou frontu. Volala jsem Pilotovi z auta, ať okamžitě uvaří brambory, nebo že zdechnu hlady! A ten taky nechápal, jak můžu jet hladová z veganskýho trhu?

Doma jsem otevřela facebook, tam se lidi ve veganské skupině už dávno bavili o mém úžasném sýru a ptali se, kdo ho dělal a kde se dá koupit víc. Nemusela jsem ale ani odpovídat, to už tam ošéfovala moje samozvaná tisková mluvčí Katka. :D Takže na mojí sýrové facebookové stránce jsem měla spoustu nových lajků a spoustu dotazů. Hrabu se z těch dotazů do dnes. V ůterý zase budu vařit sýr, protože jsem vzala nějaký objednávky. Lidi mi píšou, jak je ten sýr nejlepší na světě a jak ho vzali na ochutnání do práce a i masožravci se mohli utlouct. To je tak super!

Tahle akce měla velmi negativní dopad na moji pracovní morálku. Jestli jsem se v práci před tím dusila, tak teď už tam vůbec nemůžu dejchat. O pauze tam sedím, mám na krajíčku a sto chutí se zvednout a odejít. Pořád přemýšlím, mám to udělat? Uživí mě sýr? Lidi mi píšou ať to rozjedu, ať se seberu a jdu. Ale já se bojím, že mi ty prachy budou chybět. Do toho jsem na pokraji vyčerpání, neměla jsem volný den už dva týdny (ve volnu jsem makala na sýru) a po trhu, než abych si odpočinula, tak jsem musela zase naklusat do práce. Po pěti dnech v práci budu mít JEDEN! den volna (to budu zase vařit sýr) a pak 4 dny v práci a pak zase jeden den volna... Vůbec nechápu, jak mi to šéfka mohla udělat, tohle já prostě nedám, padnu tam na hubu a bude. Teď si vyčítám, že jsem se přihlásila na tu pozici seniora. Jestli si mě pozve na pohovor, co udělám? Já už jí na to seru, odklepu si ještě maximálně dva měsíce a dýl tam nebudu ani za nic! Prosím prosím, ať si mě nikam nezve! Aspoň jí to budu moct vpálit do ksichtu, až budu dávat výpověď. Však já jsem šéfko chtěla zůstat, ale tys mě nechtěla povýšit. :D 

Zejtra je den D!

29. březen 2016 | 22.05 | rubrika: Život

Přihlásila jsem se na ten job v rezervacích a zase se vůbec nic neděje. Teda kromě toho, že nám všem došel email od naší šéfové, že když se rozhodneme ucházet o místo v rámci firmy, tak jí to máme nejdřív říct, aby jako měla dost času hledat náhradu. Úplně mě to vytočilo, na to je přece výpovědní lhůta! Ještě jsem ani neměla pohovor, nejspíš mě na něj ani nikdo nepozve, ale tahle krůta už za mě chce hledat náhradu. Kdybych hledala práci mimo firmu, tak by věděla ho.no a nemohla by mě vyšoupávat ze židle, na který ještě sedím! Pár dní na to vyvěsila na internet inzerát, že se hledá někdo na post senior customer service representative, což je to co dělám já, akorát že já jsem junior. Chvilku jsem myslela, že bych se možná přihlásila, ale pak jsem si to rozmyslela, protože jednak šéfová je asi nasraná a druhak už jsem tam přes tři měsíce a už se tam vyloženě dusím. Nedávno tam přišel takovej klučík v tričku a kraťasech, s batůžkem na zádech a žabkama na nohách. My už většinou od pohledu poznáme, kdo si jde vyzvednout jakej karavan. Tenhle si šel očividně pro ten nejlevnější. A ejhle, tenhle floutek se přihlásil na tu pozici seniora. Tak takhle bych teda o práci žádat nešla. :D Pan Sandál mi znovu nasadil brouka do hlavy. Jestli to měl být reprezentativní vzorek toho, co se přihlásilo, tak bych asi fakt měla šanci. A Shaune do mě pořád hučel ať se přihlásím, že dostanu víc peněz a že na to mám. Včera jsem mu řekla, že už je to tak dlouho, že šéfka už si určitě stejně někoho vybrala. A on že né, že teď s ní o tom mluvil a že jí doporučil, aby ještě počkala, jestli se nepřihlásí někdo z firmy. Tak to se jí pan Sandál asi taky moc nezamlouval. A tak jsem se teda přihlásila. Snad bych se pak z větší části zbavila přípravy vozidel a vysvětlovní obsluhy obytných vozů stále dokola až do omrzení. A jestli mi to nedá, tak dám výpověď!

Už zase fňukám. Pořád mi chybí Austrálie. Já toho asi nikdy nepřestanu litovat. Tam už jsem mohla být instruktorka a živit se lítáním, zatímco tady proteče ještě hodně vody, než se dohrabu aspoň na licenci. Taky dost myslím na Australana. Achjo, Pilot by z toho vůbec nebyl šťastnej. Chybí mi, co jsme všechno vyváděli a dokonce i to bílý svinstvo, co jsme každej víkend sjížděli. Vlastně skoro každej chlap, co jsem v Austrálii potkala, byl v posteli akčnější než Pilot. Ono to totiž už míň snad ani nejde. Včera po asi dvou letech mi Australan napsal krátkou zprávu na Liknedinu. A mně se z toho skoro zastavilo srdce. Normálně jsem musela slzu zatlačit. Změnil práci a bydlí teď střídavě dva týdny v Sydney a dva týdny v Perthu. Prej ho mám přijet navštívit do Perthu. Což pro mě znamená jediné. Nějaká holubička se mu uhnízdila v baráku v Sydney. Kdyby nebyl debil, mohla jsem tam teď hnízdit já. A on by mě vesele podváděl s nějakou kočičkou v Perthu.

Zejtra jdu se sýrem na trh. Musela jsem koupit druhou lednici a ta je teď přenarvaná sýrem a přitom mám jen 10 dvoukilových bochanců. Kdybyste viděli, jak se ty police prohýbají! Ráda bych bývala udělala jich víc, ale nemám kam je dát. Už se přihlásilo, že přijde 700 veganů, 1700 prej přijde možná a já budu mít podělaných 100 kousků sýra. Aspoň se nemusím strachovat, že to neudržím chlazený, protože to určitě bude všechno za deset minut pryč! Ti, co už můj sýr ochutnali, prý berou všechny svoje úspory a hodlají u mě nakoupit ve velkým. :D Teda takovou šanci jsem měla, si pořádně vydělat, a nakonec to nejsem schopná využít. :(

Tak já teda skáču

3. březen 2016 | 20.47 | rubrika: Život

Po hlavě!

Už je to pěknejch pár měsíců, co jsem byla navštívit jednoho kluka, co prodává na trzích kysaný zelí. Je to Čech a tak jsem k němu šla na poradu, jak se dostat na trh, co všechno zařídit a tak. Dal mi jednu velmi moudrou radu. Na nic nečekej a začni hned! Nečekej, až to bude perfektní, protože to nebude nikdy. A já jsem si tu jeho radu vzala tak moc k srdci, že jsem jeden čas už byla i přesvědčená, že já to s tím sýrem nikdy nerozjedu. Byla jsem ochotnější mít pověst tlučhuby, než přemáhat strach a pochyby! Jenže pak, když se mi dostalo tolik chvály na tom srazu veganů, tak zase do mě vjela spousta elánu. Uvařila jsem obrovský dvou a půl kilový bochník sýra, abych se jako přesvědčila, že to dokážu. Pak jsem ho rozdala kamarádům, ale kupodivu jsem na tom ani netratila, neboť mi každý dal něco na oplátku. Katka mi dala pytel čokolády, Saša pověstný tempeh bratrů De Soto, Alice pytel domácích rajčat a moje německá kamarádka mi dala zelí a rýži s quinoou. A jak jsem byla pěkně v ráži, tak jsem se přihlásila jako prodejce na trhu na konec března. Vím úplný ho.no kde seženu stánek, jak to tam bez proudu udržím chlazený, nebo kde seženu formičky. Nevím, jestli budu dělat velký bochance a krájet je na kousky, nebo budu dělat malý bochánky a budu je prodávat celý. Nevím do čeho to zabalím. Jestli jen do papíru, nebo mám koupit vakuovou baličku. Nevím, kde uskladním minimálně sto kusů sýra, když naše lednice je plná. Asi budu muset koupit druhou. No prostě nevím vůbec nic. Řeklo se po hlavě, ale já mám pocit, že skáču spíš po prdeli. Bylo ale na čase, aby mě do ní někdo nakopnul a ten balvan se pomalu začal valit. Teď už jen se začít modlit.

Hele ale logo už mám! Je na něm můj nejmilovanější sýr s koprem!

dill12

Psal mi Hubert, můj rakouskej ex, aby mi tradičně popřál k narozeninám. Zase se mě ptal, jestli už jsem vdaná, jestli se hodlám vracet a tak. Každý rok si připadám, že si Hubert oťukává terén, jestli je tam nějaká šance, že bych se vrátila a že bychom zase mohli být spolu. Zeptal se, co chci dělat do budoucna. Chci prodávat sýr! Řekla jsem mu na to. A on? Prej že je to super plán. Že on sýr miiiiiiluje a že by bez něj nemohl žít! <3 <3 sýr! <3 <3 Bože to je debil, on prostě nechápe, že jsem veganka. Řekla jsem mu, ať se uklidní, že je to veganskej sýr. A on že to pak není žádnej sýr, že sýr potřebuje mlíko! A jestli se prej na Zélandu nedá prodávat normální sýr nebo co. No a víš kdo ještě potřebuje mlíko"!ů§ú)-.,:__!"L/!/(L"ˇ%(/!"L:__!-.,lů§)úp? Promiňte, hledám otazník na české klávesnici s anglickým značením. Ano, telata! Achjo, že mě to kdy vůbec mrzelo, že jsem přišla o takovýho zabedněnce!  

V práci inzerujou místo v rezervacích. Bylo by to lépe placené a tak se asi přihlásím. Sice bych ze smlouvy na dobu neurčitou klesla na smlouvu na dobu určitou, ale couž, třeba se sýr tak rozjede, že tam stejně dýl než pár měsíců nevydržím. A nebo mě budou milovat a smlouvu mi prodlouží. Akorát se bojím, že mě nevezmou a moje šéfka už pak bude vědět, že mám zaječí úmysly a bude mi to dávat sežrat. Případně můj úvazek nabídne někomu věrnějšímu! Dělala jsem si test na facebooku, kde si vyberete mandalu, která se vám nejvíc líbí a moje mandala řekla, že je čas na transformaci a mám se připravit na velké změny. A tak já teda skáču do obojího, aby ty změny stály za to!

V sedmém nebi

14. únor 2016 | 20.40 | rubrika: Život

Tohle bude na první pohled směska nesouvisejících odstavců, ale kdo si počká, ten se souvislostí dočká!

Ještě jsem se nezmínila o tom, že jsem si tu před pár měsíci našla jednu kamarádku z Austrálie. Narazily jsme na sebe ve veganské skupině a protože jsme zjistily, že jsme skoro sousedky, tak jsme se hned začaly bavit. Katka si pořád stěžovala, že jí z Austrálie ještě nedorazil kontejner, ve kterém má mimo jiné svoje kuchyňské spotřebiče a že si tím pádem ani smoothie neudělá. Tak jsem jí pozvala, že může vařit u nás a taky jsem jí občas nosila svoje cukrářské výtvory. Brala jsem to jako investici do budoucna, že až Katka bude mít svoje mixéry, taky mi určitě občas něco donese. No, dodnes jsem nic nedostala.

Zase jsem začala experimentovat se sýry. Vymámila jsem od jedné firmy 1 kg zázračného škrobu, že prý vzorek zdarma. A ten škrob je fakt výbornej. Výrábím teď super sýr, kterej bych přirovnala k hermelínu, ale bez plísně, s tou se zatím bojím experimentovat. Ale aby byl ten sýr pořádně tvrdej a dal se pěkně strouhat, potřebuju ještě jinej škrob, kterej tahle firma neměla. Našla jsem jednu firmu ve Francii. A taky jsem zjistila, že tahle firma má distributora v Aucklandu a tím je firma A. Napsala jsem firmě A email, jenže neodepsali. Takové firmy prodávají zázračné prášky na tuny a kvůli někomu, kdo chce kilíčko na vyzkoušení, se nepodělaj, žejo. Tak jsem tam volala. Nejdřív mě přepojili na nějakýho Johna. Ten tam nebyl a tak jsem mu nechala vzkaz na záznamníku, ale zpátky nezavolal. Tak jsem to zkusila znova, tentokrát to vzala nějaká Megan a ta mi slíbila, že se domluvíme po mailu a že by mi ten vzorek dali. No, na ten mail čekám dodnes.

Každej měsíc máme v Aucklandu veganský sraz, kde přijde asi 100 veganů, každej donese nějaký jídlo a máme z toho obrovskej raut. Byla jsem poprvé a naposledy v říjnu, protože jsem jinak nemohla kvůli práci. A teď v únoru jsem myslela, že taky nepůdu, protože jsem šla do práce a musela bych tam jet rovnou po práci a nemohla bych nic vařit. Pak mě ale osvítil duch svatej nebo co a já jsem přišla na to, že tam donesu sýr! Sto veganů ho ochutná a sto veganů mi řekne, jak jim chutnal, co vylepšit, jestli by to kupovali.. že mě to nenapadlo dřív! Tak jsem na poslední chvíli psala Katce, jestli jde taky a ona že o tom prej vůbec nevěděla a tudíž nejde. Tak jsem jí řekla, že jí teda nějakej sýr donesu a ona nadšeně souhlasila a že mi za to dá pytlík čokolády, že to v práci dostávají zadarmo. Tak jsem se hned zeptala kde jako pracuje, jestli v nějaké čokoládovně a ona že ne, že v takové firmě, co prodává kdeco, že dokonce i různá potravinová éčka, co my vegani prej vůbec nemusíme a já na to hned hele a nemáte E1450? (Jako ten zázračnej škrob, co se snažím vymámit z firmy A). A ona že se zeptá a já že a hele a nepracuješ náhodou pro firmu A?? A ona že jak to víš?? To teda byla síla, já to tady pracně hledám a ona tam celou dobu pracuje?! A tak jsem se hned zeptala, jestli zná Johna a ona mi řekla, že sedí vedle něho. A Megan? No to je prý její šéfová. To mě fakt poser! Tak doufám, že Katka v pondělí dovalí prášek!!  

Tak jsem se na ten veganskej sraz domluvila s Triceraptorkou, s kterou jsem se tam seznámila minule a se kterou se občas vídám. Když jsem tam dorazila, Triceraptorka tam ještě nebyla. Tak jsem si sedla vedle jednoho kluka, co tam byl s ještě jednou holkou. Když dorazila kámoška a přisedli si další lidi, tak jsme zjistili, že je nás většina z jižního Aucklandu, bydlíme kousek od sebe a to jsme si všichni mysleli, že na jihu vegani snad ani nežijou. A já jsem se pořád divila, kdo mi vykupuje ten veganskej páj na naší benzínové stanici! Fakt jsem si vybrala úplně super stůl, tolik srandy už jsem dlouho nezažila. No a pak jsem se dali do jídla, nabrali jsme si spoustu věcí a každej si ukrojil kousek mýho sýra. Slyšela jsem lidi říkat, jak je ten sýr úžasnej, aniž by věděli, že jsem ho dělala já. Když bylo všechno snědený, na mý cedulce od sýru jsem měla úplně krásnej vzkaz. Kluci, co to organizovali, mi přišli říct, že moje sýry byly nejlepší ze všeho tam a pak přišla i Saša s jedním klukem a oba mi doslova políbili ruce. :D Sašu jsem viděla poprvé, ale z Facebooku už ji nějakou dobu znám, ona taky vaří jídlo a prodává ho na trzích. Takže tady ta legendární a úspěšná Saša přišla a sklonila mi poklonu a políbila mi ruku. Takovej úspěch jsem fakt nečekala a ani že mi tolik lidí řekne, že by ten sýr z fleku kupovali a ať jim dám vědět, až otevřu sýrárnu. Tohle bylo fakt hodně povzbuzující, přesně to co jsem potřebovala.  

A hned druhej den jsme otevřeli novou skupinu pro vegany z jižního Aucklandu a tak to vypadá, že se teď budu socializovat častěji, už se něco i plánuje na víkend. Začínám se tady v tom Aucklandu zabydlovat a přestávám si stěžovat a brečet po Austrálii. Určitě teď nastoupí nějakej zákon schválnosti a Pilot dostane práci někde v Christchurch nebo ve Wellingtonu, to by mě fakt nas.alo!

vzkaz

Lyžovali jsme v lednu.

6. únor 2016 | 05.51 | rubrika: Život

Jak neslýchané!

Pilot měl narozeniny. Nechtělo se mi mu dávat zase letadlo, neboť už dvě dostal k Vánocům a taky jsem ho chtěla něčím překvapit a letadlo by žádný překvapení nebylo. A když jsem pak zjistila, že na sever od Aucklandu se dá lyžovat v kryté hale, rozhodnutí bylo učiněno během minuty. Věděla jsem, že Pilot z toho bude nadšenej, protože ty letní vedra špatně snáší a v té hale je pod mrazem. A tak jsem tajně sbalila věci na lyže a vyrazili jsme. Není to tak daleko od Waiwery, takže jsem ho nejdřív vzala do hot pools, o kterých už několikrát mluvil. Co čert nechtěl, po cestě jsme míjeli Snowplanet a Pilot si toho všimnul a hned ho to začalo zajímat. Prej jé hele tady se dá lyžovat! A já na to že ale prosím tě, takovej malej kopeček, to musí bejt nuda! A on že né a jestli se můžu podívat na internet kolik stojí vstupný. Já jsem řekla, že telefon potřebuju na navigaci a že se podívá doma. A urychleně jsem se snažila změnit téma, aby si nevšimnul, jak se na té situaci v duchu ujebávám. No a tak jsme si užili odpoledne v bazénech a pak jsem ho vzala zpátky ke Snowplanet. A on si myslel, že se tam jen tak ze zvědavosti zastavuju, když to máme po cestě a do poslední chvíle mu nic nedošlo! Tak tam tak stojíme za tím sklem v žabkách a letním oblečení a koukáme jak se tam lidi válej ve sněhu. "Tak co, jdem se převlíct?” zetala jsem se a on se úplně šokovaně na mě podíval a že to je to překvapení?? Tohle se mi teda fakt povedlo.

Řekla jsem si, že když je to jen takovej kopeček a jsme tam jen na pár hodin, že poprvé v životě stoupnu na snowboard. Já debil. Tak jsem s tou věcí na noze dohopsala ke sjezdovce pro děcka a vyvezla se nahoru na běžícím pásu. Nahoře jsem do toho musela zapnout druhou nohu a jela jsem. Sjezdovka byla tak mírná, že jsem spíš musela hopsat a tak sem se rozhodla, že na to seru a jdu na pomu. Pilot mi ukázal, jak se poma drží vedle těla. No netrvalo to ani sekundu a už jsem jela v předklonu, křečovitě se držící pomy daleko předemnou. Chvílemi jsem jela jako na koloběžce, protože jsem nemohla uržet rovnováhu a musela jsem si pomáhat volnou nohou. Byla jsem na sebe fakt pyšná, že jsem se zvládla nechat dovláčet až nahoru. Ruce jsem měla namožený ještě tejden. Nahoře jsem vůbec nemohla popadnout dech. Ještě jsem si nic nesjela a už taková dřina! Zase jsem si musela sednout a uvázat druhou nohu. Že to ty snowboarďáky baví! No a pak jsem jela dolů. Většinou po prdeli a občas taky po zádech. Sníh jsem měla všude. Zjistila jsem, že když člověk leží na zádech, tak je skoro nemožné překulit se na břicho. Posledních patnáct metrů jsem jela! Jela jsem rovnou na recepci a s psíma očima jsem toho kluka tam prosila, aby mi radši dal lyže. Přišel Pilot a taky si vzal lyže. Že prej to teda po spoustě let zkusí.

Na lyžích už mi bylo blaze, ale byla mi pěkná kosa, protože jsem pod hadrama měla spoustu rozpuštěnýho sněhu. Pilotovi bylo taky blaze a moc si to pochvaloval, že prej ani nevěděl, jak moc jsou lyže lepší než prkno. Takže Pilot si svoje narozeniny fakt užil a bylo to pro něj opravdu velký překvapení, pač by ho ani ve snu nenapadlo, že někdy bude uprostřed léta lyžovat. Líbilo se mu to tak, že jsme tam pak o pár dní později museli jet znova. 

Mám novou kamarádku, je o dost starší, ale co už, moje maďarsko-vídeňská kamarádka byla taky o dost starší. Je to Němka a nedávno odešla z firmy, ve které pracuju. A protože teď nemá práci, tak má přes týden čas a tak když mám volno, tak něco podnikáme a já nemusím sedět doma. Mluvíme spolu anglicky, protože já i přes pokroky v poslední době stejně pořád raději mluvím anglicky, i když vím, že bych neměla a spíš bych se měla víc snažit.

Takže přesto, že fakt nesnáším svojí práci, tak to tu přestává být až tak hrozný. Až na našeho debilního souseda, kterej nám dělá naschvály, aby pak mohl k nám chodit bušit na dveře a řvát na nás. Posledně si naschvál opřel jeho popelnice o naše auto a pak přišel k nám řvát, že jsme mu pohli s popelnicemi a že mu na ně nemáme co šahat. Tuhle večer mu otevřel Kuš a blbec tam jen tak stál a poslouchal to kázání, já jsem o tom pak musela přemejšlet, že kdybych tam byla já a ne Kuš, že bych mu asi zabouchla dveře před nosem. No trvalo to jen do druhého dne do rána, než jsem si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži, protože Pilot když šel do práce, tak odstavil popelnice od auta. :D Takže ráno děsnej buchot na dveře, já otevřu a tam náš soused. Ještě než otevřel hubu, tak jsem se ho zeptala, jestli by k nám mohl přestat chodit opruzovat. A on že ne, že jsme mu ráno zase sahali na popelnice a že je to jeho pozemek a bla bla bla. Nojo, popelnice jsou na jeho pozemku, auto na našem a stejně je vždy zvládne postavit tak, aby byly opřený o to auto. Já jsem mu řekla, že se o takových dětinských věcech s ním nebudu bavit, že se mnou nebude mluvit jako s jeho fakanem a že to není naše vina, jestli není šťastnej se svým životem. A on že zná majitele našeho baráku a že nás nechá vystěhovat, tak jsem mu řekla, že to by bylo super, že mít takovýho souseda je stejně za trest a ať už se u nás neukazuje, nebo že to bude muset řešit policie. Mně by fakt nevadilo se stěhovat, tenhle barák je stějně moc velkej a drahej. Pak jsem ho slyšela na zahradě někomu volat (asi majitelovi?) a stěžovat si na nás, jak jsme prej k němu hrubý a že mu šaháme na popelnice a že jeho dcera má teď kvůli nám panickou hrůzu ze psů (kvůli Saričinýmu čoklovi, kterýho to děcko nikdy nepotkalo a kterej už tu dva měsíce nežije).

Včera večer jsem se vracela z města od mojí německé kamarádky a napadlo mě, že si vystřelím z lidí doma. Přišla jsem ke dveřím a prudce jsem na ně zabouchala, tak jako to dělá náš soused. Po chvíli se dveře váhavě otevřely a za nima stál vystrašenej Kuš. "Tadá! Já jsem soused!” Křikla jsem a vešla jsem do domu. Pilot seděl u počítače a společně s Kušem se začali řehtat na Pata, kterej se utekl schovat do prádelny. Pat opatrně vylezl z prádelny a když mu došlo, že jsem to jen já, tak na mě začal křičet, že tohle už NIKDY!! nemám dělat. No a pak jsme se tomu smáli všichni.