Náš dům, náš hrad

27. červen 2015 | 14.28 | rubrika: Život

Nechce se mi o tom ani psát, protože to nechci zakřiknout. Plány na bydlení se nám zase změnily. Nejdřív jsme hledali pokoj, pak dům a pak ještě větší dům, protože Sarika se rozhodla, že chce bydlet s jejím psem a že teda bude hledat s náma, pač sem do bytu si ho vzít nemůže. Jako by to nebylo už tak dost nemožné, tak se psem to bylo ještě nemožnější. Navíc Sarika je trochu zhýčkaná a chce svoji vlastní koupelnu. Drtivá většina domů nechce žádné domácí mazlíčky a už vůbec ne psy. Pak se nás ale zželelo jedné makléřky a jeden barák nám domluvila a v pondělí snad na něj podepíšem smlouvu. Samozřejmě je s pěknou přirážkou kvůli psovi. A já z toho mám trochu vosypky, protože ten barák stojí skoro dvojnásobek Pilotova platu a na smlouvě budeme my dva (hlavně kvůli imigračnímu – papír, že spolu žijeme). Takže kdyby se všichni rozutekli, neměli bychom to jak zaplatit. Tenhle barák, kterej je tak trochu spíš hrad, má dole velkou kuchyni a obývák, prádelnu a záchod a nahoře má 4 ložnice a koupelnu. Největší ložnice má balkón, vlastní koupelnu a takovou tu místnůstku, co slouží jako velká skříň. A tenhle pokoj má být můj a Pilota. :) Na balkóně bych chtěla ubytovat špačka, ale bojím se, protože o něm jsme makléřce neřekli a byl by vidět z ulice. Další dvě ložnice obsadí instruktor Kuš, kterej je z Indie a student Pat, kterej je z Německa. Poslední ložnice je zatím prázdná a budeme se muset rozhoudnout, jestli to bude pokoj pro návštěvy, nebo tam taky někoho ubytujeme. Vedle baráku máme dvojitou garáž a nad tou garáží je garsonka – králoství Sariky. Má tam koupelnu a menší kuchyni, ale žádnej balkón. No a tahle nádhera nás bude stát 750 dolarů týdně bez energií.

Práci furt nemám. Češi se mi tu vysmívají, že pořád nemůžu nic najít, že oni našli práci hned a třeba ani ne jen jednu. Nojo, kdybych chtěla dělat někde v kuchyni, nebo servírku, tak už bych práci taky asi měla. Jenže do kuchyně já nechci, protože sahat na maso odmítám a na servírku se taky radši nehlásím, aby mě náhodou neposlali do té kuchyně. Každý den se někam hlásím, no někdy k tomu posadím Pilota, ať mě taky někam přihlásí, protože už na to nemám nervy. A tak jsem byla překvapená, když si mě pozvali na pohovor do jednoho obchodu s elektronikou. Tam já bych se sama přece nepřihlásila. :) Pohovor byl dobrej, chlápkovi jsem se líbila, akorát by se mu bývalo víc líbilo, kdybych mluvila čínsky, protože prej 75 procent zákazníků jsou Číňani. No, tak to už mi bylo jasný, že si mě stejně asi nevybere, protože říkal, že dostal strašně moc životopisů a já jsem si říkala, že to by bylo, aby tam nějakýho Číňana nevyhrabal. Mě si pozval jako úplně první, protože prej jako jediná mám na životopisu fotku. No, aspoň na někoho to zabralo. :) Dneska jsem našla úplně super práci, kde chtějí někoho, kdo mluví německy. Tak jsem se hned přihlásila, ale uzávěrka je až za měsíc. No a to uvidíte, že měsíc budu čekat, budu se bát, abych nedostala práci někde jinde a oni si mě nakonec ani na ten pohovor nepozvou. A nebo ještě líp, nějakou práci dostanu a oni si mě pak pozvou a já je budu muset odmítnout. :D

A nakonec moje slavná licence. Musím udělat takovou prověrku, kde jako předvedu, že umím lítat a dostanu privátní licenci. Pak mám skoro dva roky na odlítání dalších 30 hodin a dostanu komerční. Prověrku jsem dělala s Pilotem. Nikdo jinej tam na té škole totiž není, kdo by to se mnou mohl udělat, když nepočítám toho dědka, co u něj Pilot bydlí. A s dědkem bych neletěla, dědků v kokpitu jsem si užila až dost a nebyla to vždycky příjemná zkušenost. Ne že by Pilot na mě nebyl přísnej, ale s ním jsem uvolněná a lítám bez chyby. Taky jsme byli lítat v noci, tam jsem byla sice jenom jako pasažér, ale Pilot mě nechal párkrát přistát a bylo to super. Nakonec je mi to i líto, že nemám instruktorský zkoušky a fakt uvažuju, že si je udělám a budu přeci jenom učit. Koneckonců učitelování mě vždycky lákalo a když mi Pilot vykládá, že jeho studenti z instruktorskýho kurzu neumějí ani lítat rovně, nebo vysvětlit, jak vzniká vztlak, tak si hned připadám, že bych i na Zélandu byla za hvězdu. Teď jenom přemýšlím, jestli mám prodat ledvinu, nebo kde seženu dalších dvacet tisíc.

Nenávidím Novej Zéland!

8. červen 2015 | 07.05 | rubrika: Život

Za celej ten půlrok se mi tady nestalo vůbec nic pozitivního. Krom toho, že špaček začal mluvit. Už jsme si mysleli, že ten náš se mluvit nenaučí a najednou na nás začala pořvávat hello birdie (ahoj ptáčku). Jsme překvapení, že její první slova jsou taková slušná. My jsme si spíš mysleli, že to bude fuck.

Doplnila jsem chybějící papíry k žádosti o převedení mojí pilotní licence a poslala jsem to zpátky na úřad. Myslela jsem, že už teda budou spokojení, že dostali, co chtěli. Místo toho mi žádost úplně zamítli. Prej nemám dost hodin. Co to ku.va má znamenat? Nejdřív mi napíšou, že chtějí lítání v horách a když za to vypláznu dalších dva a půl tisíce, tak mi to stejně hoděj na hlavu?! Bože já jsem tak nasraná. Kdyby mi to řekli rovnou, že chtějí, abych si dodělala lítání v horách a dalších 30 hodin k tomu, tak bych to teďka rozhodně nedělala a ty dva a půl tisíce bych investovala do mojí výrobny sýru. Já totiž dalších šest tisíc už fakt nemám. To si jako myslej, že když jsem udělala licenci se skoro nejnižším možným počtem hodin, že neumím lítat? Kdybych byla nějakej debil, co desetkrát vyletěl od zkoušek a licence mu zabrala dvakrát tolik času, tak by mi s radostí vydali jejich licenci. Ale když je člověk dobrej a vždycky všechno udělal na poprvý, tak je za kreténa? Takže jsem jim napsala, že mi to měli říct rovnou a ať mi teda vydají aspoň privátní licenci, když už ne tu komerční. A teď čekám, jak mě pošlou do prdele.

Pouštím si tohle video (hlavně od 1:21 do 1:50) a úplně mi to vhání slzy do očí. Asi jsem s tím lítáním neměla vůbec začínat. Je to návykovější než koks a sviňsky to bolí, když vám to někdo sebere. Úplně si umím představit, jak byl asi vyřízenej Pilot, když mu před lety sebrali licenci na celých osm let. Nebo jak se cítí Glen, kterej kvůli epilepsii nebude lítat už nikdy. Všichni jsme zadlužení až po uši a kde nic tu nic! 

www.youtube.com/watch

Sežrala jsem krevety

6. červen 2015 | 07.18 | rubrika: Život

Když si vzpomenu na svoji bývalou spolubydlící, musím uvést na pravou míru jeden fakt. Ona vůbec nebyla vegetariánka. Což by vysvětlovalo, proč měla tak málo pochopení a taktu. Jednou jsem přišla domů a ona něco vařila a lila do toho rybí omáčku. "Dáš si?” zeptala se mě. "Je v tom ale rybí omáčka teda..” "Aha a ty jíš ryby?” bože né, zas jeden vegetarián, co si myslí, že ryby rostou na stromě. "Ryby já nejím, ale rybí omáčku jo.” :D No a potom mi řekla, že ona když má na něco chuť, že si to dá. Klidně i maso. Celý tři měsíce mi lhala. A ještě se u toho tvářila jaksi povýšeně, jakože ona není takovej chudák, aby si něco nemohla dát, když má na to chuť. Chtěla jsem říct, že na to nejsem dostatečně sebestředná, ale nechala jsem si to pro sebe.

Aspoň jsem se pak už tolik nedivila, když jsme měly tenhle rozhovor.  

Wien: "Představ si, že mi v té restauraci minule lhali. Takže jsem snědla curry s krevetovou pastou!"

Spolubydla: "No vidíš a přežilas to." Řekla a protočila oči v sloup, jako by říkala, abych se neposrala.

Wien: "No já jo, ale co ty krevety?!"

Opravdu nechápu, jak by si někdo mohl myslet, že my vegani si myslíme, že když něco sníme, že to nepřežijeme. O nás tady přece vůbec nejde! Navíc krevety já jsem nejedla ani kdysi dávno, když jsem ještě jedla maso. Příliš mi připomínají červy a já bych se spíš poblila, než abych je snědla. Jak by asi bylo "normálnímu" člověku, kdyby se dozvěděl, že mu někdo do jídla tajně namíchal červy. Přežil by to? Asi jo.

No, takže v očích "normálních" lidí já zase vypadám jako úplná husička, který je líto nějakých pitomých krevet. Jenže já když se podívám na talíř krevet, nevidím tam jen ty krevety. Vzhledem k tomu, jakým způsobem je "těžíme", ty krevery, které vidím, tvoří pouze 10 až 20 procent toho talíře. Těch zbývajících 80 až 90 procent tvoří rejnoci, žraloci, delfíni, mořské želvy a stovka ryb, o kterých ani nevím, jak se jmenují. Snědli byste delfína? A pokud ne, snědli byste kuře, kdyby vám řekli, že společně s tím kuřetem zemře i delfín? Nebo ohrožená mořská želva? A co kdyby to nebylo kuře, ale krevety? Jak říká Jonathan Safran Foer ve své knize Eating Animals (Jíst zvířata), pokud bychom měli uvádět na obale, kolik zvířat bylo zabito, než se produkt dostal na náš stůl, nálepka by pak třeba říkala "Zabili jsme a hodili zpátky do moře 26 kg mořských živočichů na 1 kilogram těchto krevet." Zajímavé také je, že ačkoliv krevety tvoří pouze 2 procenta celosvětového objemu možských živočichů, které se spotřebují, jejich lov je zodpovědný za 33 procent zvířat "neúmyslně" chycených a mrtvých či umírajících hozených zpět do moře.  

Drancujeme oceány tak, že mnozí předpovídají, že v roce 2050 tam už nebude vůbec žádný život. To je další věc, na kterou myslím, když se podívám na talíř krevet. Ano, snědla jsem je a přežila jsem to. Přála bych si, abych mohla říct to samé o těch krevetách, delfínech, želvách a spoustě jiných ryb. A o našich oceánech a planetě. Sami sobě si podřezáváme větev pod zadkem. A lidé příliš nevzdělaní na to, než aby si to uvědomovali, budou dál povýšenecky kroutit očima nad těmi, kteří dohlédnou dále, než na okraj svého talíře. 

žádné komentáře | přidat komentář

Všechno je na pytel!

4. červen 2015 | 06.19 | rubrika: Život

Jsem psychicky úplně v háji. Asi jsem neměla přerušovat ten můj Karezza experiment. Dva měsíce jsem to celkem v pohodě zvládala, jenže pak mi přišlo, že se přecijen nic moc nezměnilo a že je to asi zbytečné. Tak jsem popustila uzdu svému chtíči a teď jsem zase úplně v řiti. Aha! Možná to fakt nebylo k ničemu. Nechci prožívat tyhle stavy, takže odteď už zase budu hodná holčička.

Pořád nemáme žádnej barák. Podali jsme žádost a čtyři. Na tom prvním s náma bylo na prohlídce hrozně moc lidí, takže jsem se ani nedivila, že nám to nedali. U druhýho nám volali, že ať se tam radši ani nepřibližujem, že tam žijou nějaký gangy a že by nám určitě něco ukradli nebo rozbili. Byli dokonce naštvaní, že se nám makléřka o tom nějak zapomněla zmínit. Přitom ten dům by uvnitř hezkej a měl i alarm. :( Třetí dům patřil Indům a protože s námi na prohlídku přišel ještě i jeden indickej pár, tak jsme ho samozřejmě zase nedostali, protože švitořit si s nimu v hindi jsme fakt neuměli. No a ten poslední barák je kapitola sama pro sebe. Makléř je vyčůranej jako veverka a taky je dost nevychovanej. Měli jsme v sobotu podepsat smlouvu, ale vůbec se nám neozval, telefon nebral a když jsem mu dneska ve čtvrtek zavolala, tak tvrdil, že to majitel ještě neschválil. Podle mě určitě hledá někoho, z koho by vyrazil víc peněz (na nás to zkoušel taky) a nás si nechává jako zálohu. Takže jsme tam, kde před dvěma týdny. Úplně na začátku!

Sarika nás poslala za jednou postarší paní, že prý má doma něco jako garsonku a že to u nich ve škole mají s ní domluvený jakože pro studenty. A že je to levný, prý asi 160 dolarů. Tak jsme se tam vydali. Vyšlo najevo, že ta garsonka je obsazená, a že nám paní chce pronajmout něco jiného. Byl to pokoj vedle jiného pokoje, kde prý občas má studenty z Hong Kongu. Kuchyni bychom si dělili s ní. Koupelnu má prý svoji, ale občas se chodí sem k podnájemníkům naložit do vany. Prý v létě bychom to tam měli super, protože bychom se mohli cákat v bazénu. Jen škoda, že je začátek zimy. No a pak se zeptala, kolik chceme platit. Pilot se kroutil, ať nám radši řekne, kolik chce ona. Paní se v očích zaleskly zlaťáky. Asi si myslela, že když je Pilot pilot, že musí být strašně bohatej. Asi by to taky vysvětlovalo, jak sbalil takovou modelku, no ne?! A tak si řekla o 350. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Za to už bychom mohli bydlet sami někde v dvoupokojovém bytě. Pilot jenom přikývnul jakože dobrý, ale ani jeden z nás se pak už ani neobtěžoval zeptat, jestli by tam mohl bydlet i špaček. Doma jsem se ještě dodatečně vytočila, když jsem si vzpomněla, jak se mě babizna vyptávala, jak myju nádobí. Jako aby věděla, jestli u toho nevyplácám moc vody. Za 350 dolarů týdně mám šetřit vodou a mýt nádobí v malé misce?! Určitě by nám i stopovala, jak dlouho se sprchujeme!   

Práci taky pořád nemám, všude jenom samé ne ne ne, peníze docházejí takovým tempem, že už ani nevím, jak bychom zaplatili kauci, pokod bychom náhodou konečně dostali nějakej barák a na sýr to taky nevypadá, když pronájem komerční kuchyně tady stojí 25 dolarů na hodinu a to je teda fakt dost. Nadruhou stranu jsem se seznámila s holkou, co chce vyrábět čokoládu a ta by do toho šla se mnou. Víc hlav víc ví! Jenže já jsem z toho i přes to zoufalá. Ani Pilot mě teď moc nezajímá a dokonce mě napadá, jestli bych se radši neměla sbalit a vrátit se do Evropy, nebo se třeba rovnou zabít. Jsem plná negativity a vůbec si nevěřím. Příště si snad dám radši přes hubu, než abych přerušovala Karezzu.

Wien v Aucklandu

24. květen 2015 | 01.45 | rubrika: Život

Přežila jsem večeři s Kiwimámou. Trochu jsem se bála, že budeme spolu trapně mlčet, ale naštěstí pomlouvání Pilota nám dalo dost materiálu po dobu celé večeře. Od tchýně jsem zase sklidila obdiv a vděk, že mám s Pilotem tolik trpělivosti, takže je to dobrý, pořád je na mojí straně.

U Glena bylo dobře, dali jsme si večer víno a koukali na Hru o trůny a potom jsme si zahráli hru i s Pilotem. V poledne jsme šli na oběd a pak jsem ho ještě vzala na nákupy, protože on s tou jeho epilepsií nesmí řídit a už jsem tam nervózně přešlapovala, protože jsem zase skončila v obchodě s počítačovýma hrama (kam mě jinak neustále tahá Pilot) a přitom už jsem dávno chtěla vyrazit. Glen sice říkal, ať klidně zůstanu, dokud Pilot nenajde bydlení, ale to mi bylo jasný, že už bych tam asi zůstala navždy.

V Aucklandu jsem nejdřív u Pilota vyložila věci, co mu posílala jeho máma a pak jsme vyrazili k jejich sekretářce, která mi prozatím nabídla pokoj. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená, zůstávat sama u nějaké cizí ženské, které beztak bude aspoň padesát. Líná huba, holý neštěstí! Sarika je náhodou v mým věku a vždycky si super pokecáme, takže to vůbec není hrozný, jak jsem si myslela, akorát mi vadí, že Pilot bydlí jinde a zase platíme dva nájmy. I když Sarika po mně nic nechce, ale je mi to blbý, budu jí ty peníze stejně muset dát.

Bydlení jsme zatím nenašli, protože nejdřív Pilot nechtěl ani slyšet o tom, když jsem říkala, ať pronajmeme dům a najdeme si spolubydlící. A tak jsme hledali jen nějakej pokoj. Jenže teď zas dva kluci od něj z práce řekli, že by bydleli s náma, takže teď zase chce barák a o pokoji nechce ani slyšet. Byla jsem teda na jedné prohlídce baráku, kterej ale byl v maorské čtvrti (klidně si dosaďte naši tmavou menšinu, oni se ti Maoři až tak neliší). Takže už když jsem se procházela tou ulicí, tak na mě všichni divně civěli. "Sousedi” byli vyskládaní před barákem a pouštěli si hlasitou muziku a kousek dál bylo dětský hřiště, na kterým děsně vřískali jejich haranti. No, takže nic.

Práci taky furt nemám, ucházím se o různý pozice v administrativě, ale vůbec se nechytám, neboť mám jen working holiday víza. Už se pomalu smiřuju s tím, že půjdu někam do továrny balit sušenky. Pilot sice v práci povýšil (je teď šéfem instruktorů), takže mu k té jeho almužně trochu přidají, ale furt to nebude tolik, abych nemusela do práce a mohla třeba chodit někam do školy. Jak jsem teď v tom hledání nemovitostí, tak jsem i přemýšlela, že bych se stala realitní makléřkou, ale tam se taky musí 3 měsíce do školy. Achjo.   

žádné komentáře | přidat komentář

Zítra zase na cestách

17. květen 2015 | 11.31 | rubrika: Život

V pátek jsem byla naposledy v práci. Jak já jsem byla šťasná! Kolegyně říkaly, že v sobotu půjdem někam na panáka. Takže jsme se nějak zvlášť neloučily a šéfka mi kladla na srdce, ať jí napíšu, až v sobotu přistanu zpátky v Nelsonu a že mi dá vědět, kdy a kam se jde. Už tam mi to přišlo, že mi to stejně říkají jen proto, abychom se nemusely loučit. Nikdo nemá rád loučení. Takže jsem si nebyla jistá, jestli jako se opravdu ode mě čeká, že napíšu. Asi se to ale nečekalo, protože já jsem sice napsala, ale šéfka mi vůbec neodepsala. Že bych zase nepochopila nějaký novozélansdký zvyk?

V sobotu jsem dodělávala moje slavné mountain flying. Letěli jsme do Westportu a do Blenheimu a bylo to fakt dobrý. Nakonec mě to stálo jen dva a půl tisíce. :D On když říkal Pilotovi ten provní odhad, tak si asi myslel, že budu nějaká blbá pipina, který bude muset všechno desetkrát vysvětlovat. Pak ale zjistil, že blbá nejsem a že jsem si všechno už dopředu nastudovala, takže to pak spíš pojal jako školu hrou a dělali jsme samý vylomeniny.

mountain

Pilot má už z toho nervy, že tam zachvíli budu. Sám se začal snažit a hledá nám bydlení. Já jsem to prvně vůbec nechápala, každej přece ví, že Pilot takové věci neřeší a nechává je na mně! On má pokoj u jeho šéfa v baráku, kde jsem si myslela, že mě na týden nebo dva ubytuje a nechá mě něco hledat sama. Jeho podezřelou snahu jsem pochopila až poté, co mi řekl, že mě tam ten jeho šéf nechce. :D Prej by bylo moc lidí na jednu koupelnu. Co to ani na týden nebo dva?? Prej na to řekl, že si to musí rozmyslet. To by mě zajímalo, do kdy si to chce rozmejšlet. Že by se rozhodl, až tam budu stát u dveří s kuframa? Hlavně, že když tam Pilot dva měsíce nebyl a platil mu nájem úplně zbytečně (kvůli čemuž jsme se několikrát rafli), to si samozřejmě rozmejšlet nemusel. Šmejd jeden vyčůranej! No, takže já opravdu nevím, kde budu spát.

Zítra ráno dobalím, naházím věci do auta a pojedu do Pictonu chytit trajekt. Odpoledne budu ve Wellingtonu, kde půjdu s kiwimámou na jídlo. Dám jí dárek k narozeninám (koupila jsem jí moji nejoblíbenější knihu, snad ji ještě nečetla!) a pojedu k ní vyzvednout hafo Pilotových krámů, který si navymejšlel, že mu mám přivézt. A pak ještě asi dvě hodiny pojedu ke kamarádovi Glenovi, kde budu spát. A budu tam asi spát tak dlouho, dokud Pilot nesežene nějaký bydlení! O čemž Pilot nechce ani slyšet, tak snad se pochlapí a něco najde.  

Žena a mužský kolektiv

9. květen 2015 | 07.54 | rubrika: Život

Dneska jsem o polední pauze přemýšlela, co vede ženy k tomu, aby se staly lovkyněmi, nebo myslivkyněmi. A dospěla jsem k názoru, že jsou to chlapi. Mně také dělá dobře být jediná ženská mezi mužskýma. Člověk má všechnu pozornost jenom pro sebe. Může si užívat drobné zdvořilosti a smát se neškodným vtípkům a narážkám. Kdysi dávno jsem pracovala ve stavebnictví a opravdu mě na tom bavilo, že nás žen tam bylo po málu. Nakonec, když jsem šla na pilotní školu, také jsem se těšila, že tam budu jediná žena. Předpokládám, že taková mužská pozornost se nelíbí jenom mně. Chceme chlapům ukázat, že to co zvládnou oni, zvládneme také. Chceme, aby nás uznávali jako sobě rovné. Proto možná chodí holky na informatiku nebo na matfyz, do armády, nebo kamkoliv jinam, kde se to hemží chlapama.

Pokud je žena ošklivá, tak se stává nutností, aby v mužském kolektivu byla opravdu jediná. Pokud se tam objeví jiná, hezčí, rázem je ošklivka na druhé koleji. A pokud ještě k tomu není ani příliš chytrá, tak se jí o uznání a obdivu kluků z matfyzu může jenom zdát. Hloupá ošklivka, která si chce užít pocitu včelí královny, musí tedy vymyslet, kam by se vrtla, kde je to samý chlap a na co by přitom mentálně stačila. A když narazí na myslivce, tak je to, jako kdyby vyhrála bingo. V té chvíli je tak šťastná, že se za ní muži dívají (co na tom, že mají IQ tykve a zvrhlého koníčka k tomu), že úplně zapomene na morální zábrany a sama se chápe lopaty, aby umlátila čerstvě vynorované lišče. A po letech vymývání mozku, jí to už ani nepřijde. Lišky a kočky jsou od toho, aby měli pejskové co trhat. Ale jenom ti dobří pejskové. Ty, co neradi trhají kočičku, přivážeme u stromu a zastřelíme. Hlavně se neodvažujte říct, že taková žena není milovnice zvířat. To se nasere, protože jste očividně úplný idiot, který nerozumí přírodě. Pepíci z mysliveckého sdružení to chápou a velice paní uznávají. A některý z nich po ní určitě už i skočil. Taková žena, co dokáže zabíjet, je totiž vzácnost.

A tady to asi radši dneska skončím. Tohle bylo jenom takové zamyšlení, kterak asi moje matka k myslivosti přišla. Samozřejmě neříkám, že každá myslivkyně je schopná umlátit lišče lopatou. Ale zavděčit se chlapům chce nejspíš každá. Ještě jsem neslyšela o žádném ryze ženském mysliveckém spolku. Tam by totiž asi ženský neměly důvod chodit. 

Žeby ňákej syndrom vyhoření?

6. květen 2015 | 05.22 | rubrika: Život

Jsem úplně nemožná. Neustále vyčerpaná, znechucená, nic nejsem schopná dělat. Spát chodím v devět večer, pak se ráno probudím dlouho před tím, než mám jít do práce, ale z pelechu se vyhrabu až když už je skoro pozdě, protože pod peřinou a pod dekou je teploučko a do té zimy, co doma máme, se mi ani za boha nechce. Když přijdu domů z práce, nejsem schopná se donutit k žádné činnosti, takže více méně ani nevařím a pak umírám hlady. Aby toho nebylo málo, probudila jsem se dneska s šílenou bolestí v krku a po třech hodinách v práci jsem se omluvila a šla jsem se domů vypotit. Což se mi vůbec nedaří, protože je tady zima jako v psírně!! Přála bych si mít takovej placatej termofor, kterej by se ovíjel kolem krku jako šála a plnil se horkou vodou. Kdybych měla horkej krk, bakterie by určitě chcíply a bylo by mi hej! Taky máte v hlavě nějakej vynález, o kterým jste si vždycky mysleli, že by se vám děsně hodil, ale nikdy by vás nenapadlo, že o tom takhle přemýšlí i někdo jinej? A pak to vidíte v obchodě a říkáte si vy hajzlové, to byl můj nápad? A pak ještě čtete recenze kde lidi jásají, že něco takovýho celej život chtěli? Mně už se to stalo tolikrát, ale nahřívač krku jsem ještě nikde nepotkala. :(

V neděli jsem ale měla super den. Čekalo mě lítání v horách a bylo nádherné počasí a měla jsem na to krásné české letadlo, které narozdíl od těch kaksen v Austrálii, nebylo starší než já. Bylo pouhých pět let staré! Krásná moderní mašinka. Lítali jsme podél pobřeží národního parku Abel Tasman a byli jsme tak nízko, že jsme mohli pozorovat rejnoky, jak plavou pod námi. A pak pěkně do hor, kde človék nemá moc odhad, jak daleko je vlastně od terénu a tak jsem se mohla akorát modlit, abych křídlem neštrejchla nějakej strom.

V pondělí jsem nešla do práce, protože jsem letěla do Aucklandu. Pilot mi tam totiž domluvil pohovor u jednoho děduli, co tam provozuje jednu malou aerolinku. Oni zrovna hledali někoho na check in, prostě slečnu na přepážku, ale prej čekat na mě ty dva týdny, než budu v Aucklandu, nemohou. Že prý jedině, kdybych přijela na pohovor a líbila jsem se jim, že by mi to místo podrželi. Takže jsem si koupila letenky, vyhrabala už dávno zapomenutý šminky, nachystala nové šaty a sáčko a v pondělí jsem tam byla jako na koni. Dědula mi řekl, že jsem úplně super, že se mu líbí kolik jsem toho procestovala a že on i majitel si myslí, že takový lidi jsou strašně chytří a umí myslet outside of the box. Navíc já mám další dvě výhody a ty jsou 1. že jsem krásná (představte si Wien jak se červená) a 2. že vynikám. No myslel jako, že jsem nepřehlédnutelná. Prostě že jsem žirafa a každej si mě pamatuje. Řekl, že jsem přesně to co hledají. Že chtějí tu jejich společnost povznést na vyšší úroveň a přesně takové krásné slečny chtějí mít u přepážky. To zní tak krásně, že už taky čekáte nějaké to ale, žejo? To jeho ale bylo, že situace se od minulého týdne změnila a on si teď nemůže dovolit mě zaměstnat. Prej až budou někoho brát, tak jsem první na řadě, ale to prej bude možná na konci zimy. Což je nějakej říjen nebo listopad. :D Co se změnilo si mohu pouze domýšlet. Buďto ztratili nějaké zakázky a nebo to místo dali té připrcatělé slečně, která tam nejspíš nebyla dýl než dva dny soudě podle toho, že si ani nemohl vzpomenout na její jméno. Tak prosím vás tady ta zpráva mě stála přes 600 dolarů a kýbl nervů k tomu. To teda ale fakt mohlo dva týdny počkat.

No, takže co jinýho můžu dělat v Aucklandu. Jedna možnost je, že bych mohla balit rajčata. Nebo jsou to mandarinky? Něco z toho prostě. Dělá to ta firma, pro kterou teď pracuju, takže svoje šance na přijetí vidím hodně vysoko. No jenže zase do balírny? A teďka fakt balit? S mýma dlouhýma bolavýma zádama? Jak dlouho bych to tam asi vydržela?

Další možnost by byla práce pro Flight Centre. Je to taková cestovka, co má pobočky všude. Tady i v Austálii, i v Anglii a kdo ví kde ještě. Tam hledají konzultanta zahraničních pobytů a hledají někoho, kdo už toho hodně procestoval. Já si teda až tak zcestovalá nepřipadám, ale oproti průměrnýmu Novozélanďanovi jsem úplnej drak.

No a poslední možností, takovou, co by se mi asi nejvíc líbila, by bylo vařit sýr. :D Jenže já fakt nevím jak na to. Všichni co můj sýr ochutnali byli nadšení a nechápou, proč už v tom dávno nejedu. Problém je, že oni dostali krásné sýrové kolečko, ale už neviděli, že jsme z něho půlku odkrojili. Tu vrchní půlku, co byla plná cucků a vypadala hnusně, jsme vždycky žrali my. :D Veganský sýr se totiž vaří. Až po dosažení určité teploty zhoustne a pak se musí rychle nalít do nějaké formy, kde ztuhne. Problém je ve slově rychle. Když to není dost rychle, hmota začne tuhnout a tvoří se cucky. Možná bych měla čas celý ten hrnec vyklopit do hranaté formy a pak po ztuhnutí nakrájet sýr na čtverečky. Já ale nechci čtverečky! Já chci kolečka!! No a bohužel nemám čas na to, abych sýr nalívala do jednotlivých kulatých formiček, protože jak už jsem řekla, ta svině okamžitě tvrdne. :( Čeká mě teda ještě hodně moc experimentování v kuchyni a kdo ví, jestli tomu vůbec někdy přijdu na kloub.  

Nesnáším překvápka

25. duben 2015 | 22.16 | rubrika: Život

Příští týden jdu asi zase lítat. Bude mě to mountain flying stát nějakejch 3500 dolarů, což je asi tak všechno, co se mi podařilo našetřit za ty tři měsíce v balírně jablek a do Aucklandu pak pojedu zase s holou prdelí. Dlouho jsem se nemohla rozmyslet, jestli do toho jít, nebo ne, ale chci být připravená, kdyby se náhodou někde naskytla nějaká práce a navíc v práci děláme poblíž letiště a pokaždý, když tam letí letadlo, tak mě úplně bolí u srdce a mám chuť se vším praštit. To si nejvíc uvědomuju, jak tu práci nenávidím a jak tam hrozně ztrácím čas.

Spolubydlící odjeli na dovolenou, tak jsem hned druhej den vyvezla špačkovu klec na terasu a teď bydlí přes den tam a na noc ji beru spát domů do malé klece. Velká klec má sice kolečka, ale je tak velká, že neprojde přes futra a já bych jí tím pádem pokaždé musela odšroubovat střechu. Špačkové se venku moc líbí, ráda se tam sluní, křičí na ostatní ptáky a žere sršně, co jí chtějí ožírat její jabko.

Pilot v neděli dokončil ten projekt, na kterej měl čas až do středy, takže s ním byli náramně spokojení a já musím uznat, že je fakt šikovnej, protože mu šéf akorát házel klacky pod nohy. Nejdřív na to měl tři letadla, pak to jedno přestalo lítat a občas nelítalo ani druhý, takže nakonci už měl jenom jedno letadlo na šest studentů. A šéf mu na to řekl, že mu žádný jiný nepošle, protože by ho to stálo peníze. :)

Takže v úterý se měl vrátit do Aucklandu a počítali jsme s tím, že by snad mohl někdy o víkendu přijet. Místo toho mi ale ten podrazák v poledne poslal fotku špačka na terase, jak si hraje s jeho rukou. No do pr.ele! Nesnáším takováhle překvápka! U mně v pokoji to vypadalo jako po výbuchu, protože jsem s tím prostě nepočítala, že by přijel a v kuchyni bylo nádobí, no akorát jsem se musela stydět. Taky bych mu bývala upekla někakou buchtu a uvařila sýry, ale takhle doma nebylo nic a já jsem narychlo po práci musela aspoň uplácat štrůdl.

Když jsme ještě byli v Austrálii a Pilot pracoval a já chodila do školy, tak vždycky když přišel domů, tak už ho na stole očekávala teplá večeře a když jsme se najedli, tak jsme si zahráli počítačovou hru nebo se podívali na film. Prostě nemusel nic dělat. Bohužel se ukázalo, že naopak to takhle nefunguje. Já příjdu po deseti hodinách z práce a musím umýt spoustu nádobí, protože Pilot na to za celej den nesáhnul. Pak musím uvařit večeři a když skončím, tak jsem tak vyřízená, že odcházím spát v půlce filmu. Když přijdu domů a podotknu, že za celej den mohl aspoň to nádobí umýt, tak mi řekne, že jsem mu to měla říct. Jako co jsem mu měla říct? Hele tamhle je nábobí? On nemá oči? Nebo snad, že až přijdu z práce, že budu vařit večeři a budu potřebovat čistý nábodí? To jako kromě očí nemá ani mozek?

Dneska je neděle a je to jedinej den, kdy nemusím do práce. Chtěla jsem jet někam na výlet, ale samozřejmě chčije, takže nevím, co budeme dělat. Pilot zejtra odlítá do Aucklandu a tak bychom měli asi něco podniknout. Příště se uvidíme asi tak za nějaký tři týdny. Kdo ví. Prostě nevím, kdy se mi podaří skončit v práci a navíc ještě budu muset dokončit to lítání, protože Pilot mi teprve až teď poradil, ať si to radši udělám v Nelsonu. Protože v Aucklandu nejsou hory a stálo by mě to tím pádem ještě víc peněz, protože ten čas, než člověk do těch hor doletí, se jaksi nepočítá do těch povinných deseti hodin.   

Tři týdny a dopis matce

18. duben 2015 | 23.34 | rubrika: Život

Čekají mě další tři týdny v práci. Nebo možná čtyři nebo pět. To záleží, jestli Pilotův šéf splní slib a dá Pilotovi po donkončení toho jeho úkolu týden volna. To by totiž příští týden přijel asi na devět dní a já bych to pak v práci třeba překlepala i dýl, než do toho desátýho. Desátýho tam totiž budu přesně tři měsíce, což potřebuju,