Koupit si kolo v zimě

29. červen 2016 | 10.04 | rubrika: Život

je asi jako brát si kajak do pouště.

To jsem fakt nějak nevychytala, kolo mi tleje v garáži, protože dorazila zima a tak pořád jenom chčije. Projet jsem se od minula byla jenom dvakrát. Jednou 22 km do obchodu s kolama pro jednu součástku a podruhé včera. Už po 14 kilometrech mě napadlo, že to nebyl až tak dobrej nápad. Jenže jsem si umanula, že dojedu až k oceánu a pokochám se tím pohledem. Vždyť přinejhorším pro mě Pilot přijede. K oceánu jsem dojela, nicméně byl hnusnej, vypadal spíš jako nějakej kačák a nebylo se čím kochat. A Pilota jsem volat nechtěla, protože přece nejsem nějaký máslo a vůbec, vegan power přece! Takže jsem nakonec dojela domů. Já gaučová brambora jsem ujela 47 km. :D Tak přecejen je to možné. Příště si dám šedesátku.

Jeli jsme s Pilotem na výlet do Taurangy. Chtěla jsem si pokecat s tou holkou o tom, jak bych u ní mohla pracovat a dělat sýry. Ta mi ukázala svoji minirestauraci a kde všude vybourá zdi a jak to rozšíří, zaplatila mi za sýr, no ale pak mě v podstatě vyprovodila z kuchyně s tím, že mi jídlo donese ke stolu. Nějak se mi nezdálo, že by mi fakt chtěla nějakou práci nabídnout, přitom na Facebooku jsem měla dojem, že z toho byla celkem nadšená. Pilot pak začal otravovat ať už jdeme, že se chce ještě v muzeu podívat na letadla (jako kdyby tam už nebyl nejmíň desetkrát) a tak jsem se rozpačitě rozloučila a jeli jsme. Do teď jsme se s tou holkou nezkontaktovaly. Akorát zrovna psala na Facebooku, že je těhotná, tak třeba teď ani sama neví, co bude.

Pozvali mě konečně na pohovor z té letecké společnosti, jak tam má můj kolega kamaráda. S bosem Bobem jsem si docela pěkně pokecala, řekl mi dost i o sobě, o tom jak plánoval lety v Abu Dabi pro nějakýho nechutně bohatýho šejka, v Las Vegas pro nějaký hogo fogo kasino, v Azii nevím pro koho, a teď si plánuje koupit vlastní letadlo a lítat pro zábavu. Práce by se mi myslím dost líbila. Plánujou lety a rozepisujou služby posádkám. Konečně bych někde využívala mozek a vzdělání a ne že dělám něco, co by zvládla i cvičená opice. Představil mi další šéfiky, samí dědouškové, no nezbývá mi než myslet pozivně a doufat, že by dědouškové rádi pracovali s mladou holkou. I když moji kolegové jsou spíš mýho věku, to zas né, že bych tam byla jako v domově důchodců. Ale kolegy už mi Bob nestihnul představit, protože musel na schůzi. I tak se mnou strávil hodinu. Nevykopnul mě hned po pěti minutách a to je úspěch! A prej ještě má asi sedm lidí pozvaných na pohovor. Do p**ele, proč to musí být tak napínavý? Šance jedna ku osmi zní celkem beznadějně, hlavně jestli tam bude mít nějakýho nabušenýho týpka, co už tohle někdy dělal. On z nás ale zaměstná 2!! Jedna ku čtyřem! To jestli nedám, tak mě rovnou zabte!  

Nejlepší lék na deprese

21. červen 2016 | 12.07 | rubrika: Život

Šéfka si mě předvolala do kanclu jakože na pohovor. Pohovor by ale monolog, kde mě teda sice pochválila, že jsem super zákaznickej servis a že si nemá na co stěžovat, ale jinak mi dala asi deset důvodů, proč se nehodím na seniora. Nejsem asi dost sprostá na lidi, nebo správně falešná, protože takoví ti naši senioři jsou. Taky se jí nelíbil můj motivační dopis. Prej jsem tam napsala jen co by to přineslo mně, kdybych tu práci dostala. Vůbec jsem tam prej ale nenapsala, co by to přineslo jí. Všechno jsem jí akorát odkejvala, stejně už dávno nemám zájem tam zůstat. Chci vidět ten její ksicht, až jí dám tu výpověď. Zaručeně mi začne vyčítat, že po tom, co mi dali tolik tréninku, chci odejít. A na to já jí řeknu, že teď když jsem si poslechla, co by přineslo jí, kdybych tam zůstala hnít, ať mi laskavě řekne, co by to přineslo mně. :D

Na veganských trzích jsem se seznámila s jednou holkou, co tam prodávala dorty. Ta teď otevřela restauraci v Tauranze a jde jí to tak dobře, že se chystá rozšířit. Prodává tam taky moje sýry, nejdřív jsem nechápala, jak je může prodávat za nákupní cenu, než mi prozradila, že je překrajuje napůl! Když napsala na Facebook, že hledá další pomocníky do kuchyně, tak jsem zavtipkovala, že se snad přestěhuju do Taurangy. Slovo dalo slovo a ono to nakonec vůbec není vtipný. Spíš je to geniální. V sobotu se tam jedu podívat a probereme plány. Když budu vařit sýr u ní, nemusím mít žádnou podělanou licenci. Představuju si to asi tak, že bych tam byla od úterka do pátku, pracovala u ní přes den a odpoledne vařila sýr a o profit bychom se nějak šábly. Víkendy a pondělky bych byla v Aucklandu s Pilotem. Jemu se to sice moc nelíbí, ale víkend máme teď spolu volnej jen jednou za měsíc, protože jsem jinak v práci, takže podle mě bychom si dost polepšili. 

Nakonec ještě něco o tom zázračném léku na deprese. Už nějakej čas si říkám, že bych se měla začít hýbat, sice jsem hubená a o váhu se fakt strachovat nemusím, ale už je mi víc jak třicet a pořád jen hřešit na to, že jím vcelku zdravě, asi nepůjde. Jídlo je půl zdraví, ale pohyb je ta druhá půlka, hlavně když už člověk není nejmladší. Na chůzi nebo běhání já moc nejsem, protože se tak nedostanu moc daleko od baráku, takže jsem si nakonec koupila kolo. Povzbuzená holkou, co se na youtube jmenuje Vegan Ava (češka), která udělala video o tom, jak jako naprostý začátečník ujede 300 km týdně (a každý týden to stoupá), jsem si říkala, že bych mohla jezdit na kole do práce. Do práce to mám 21 km, takže plán to byl celkem smělý. Měla jsem kolo hodně dávno. Bylo mi 15 a když jsem měla jet 8 km do školy, tak jsem vždy málem chcípla. Kolo to bylo "horské”, těžké jako kráva a na mě příliš malé. Moje kolena mě nepředstavitelně bolela i na těch blbých osmi kilometrech a co teprve moje zadnice! A tak jsem tehdy na cyklistiku zanevřela. Teď jsem si ale řekla, že když si koupím silniční kolo, který bude lehký, nebude mít pneumatiky jako traktor, bude velký jako já a budu mít na něj boty s nášlapným zámkem, tak to přece bude muset fungovat. A tak jsem vybrala kasičku s tržbou ze sýrů a nakoupila jsem si. Představte si, ještě jsem ani jednou nespadla, i když mám nohy zapnutý do pedálů. Můj první výlet byl asi 12 km a to už mi bylo jasný, že je ta Ava nějaká divná. Úplně mě to vyšťavilo, tak jak může nějaká netrénovaná holka hnedka jezdit 40 km denně, to nechápu. Jsem ale odhodlaná se vytrénovat, takže dneska jsem jela poprvé na kole do práce. Ráno jsem sice raději jela půlku vlakem :D (a stejně jsem do práce dorazila absolutně uřícená a musela jsem sundat dvě kompletně propocená trika), ale večer jsem to fakt dala! Jsem na sebe tak pyšná. A příště to dám bez vlaku. A deprese? No, tak na ty jsem moc unavená! 

Nevím co chci

30. květen 2016 | 03.01 | rubrika: Život

Měli jsme poslední trh. Protože takhle to bylo původně plánovaný, že budou jenom tři. Mě ta příprava tentokrát vůbec netěšila. Všechno jsem dělala na poslední chvíli, protože se mi do toho vůbec nechtělo a byla jsem ráda, že je to snad na dlouhou dobu na posled. Hodně jsem přemýšlela o tom, jakej by to musel bejt vopruz, kdybych to měla dělat pořád. Každej tejden. No a co teď? Saša se mnou počítá, chce si se mnou pronajmout kuchyni, hlavně po tom, co se týpci rozhodli, že oni chtějí začít až někdy za rok, tak teď má na to jenom mě a já co? Já uteču? No tyjo, ta bude nasraná! Zejtra máme sraz ještě s dalšíma lidma a budem rokovat o tom, zda a kde budem pokračovat v těch trzích. A já jsem teď na vážkách, co vlastně chci?!

U nás v práci se nic neutají. Přihlásila jsem se na jednu pozici v jedné letecké společnosti a kolega to hnedka věděl. Že prej tam má nějakýho kámoše. To by bylo asi dost dobře placený a hlavně bych využívala svoje vzdělání. O sobotách platěj o půlku víc peněz a o nědělích dva krát tolik! A z ušetřených peněz bych si mohla platit lítání.

Taky jsme se byli podívad do společnosti, co tu lítá s vodníma letadlama. Už o tom mluvíme asi tři měsíce, že bych tam mohla začít jako recepční a postupem času se mohla cpát víc a víc do toho lítání. Tak jsme tam konečně došli a oni zrovna přijali novýho recepčního před dvěma týdny. Já jsem vždycky všude minutu po zvonění! Pilot se hned s tím klukem zdravil, protože ten kluk se byl před měsícem ptát na práci u Pilota a nakonec dostal práci tady, protože Pilot pro něj nic neměl. Asi by ho teď měl přetáhnout, aby se uvolnilo to místo pro mě. :D No, kluk má větší ambice než já, ten chce lítat pro Air New Zealand, takže asi nebude vyhazovat peníze za výcvik na vodní letadlo a pozici uvolní, jakmile dostane práci jako instruktor. Takže už dva dny sepisuju motivační dopis, aby byl takovej, aby nemohli říct ne a pak budu jen čekat jako sup na mršinu. Je ale těžký psát takovej dopis, když zrovna fakt nevím co chcu.

A moje šéfka mi napsala, že u mojí přihlášky na seniora chybí motivační dopis. Našla ho, když jsem jí řekla, že tam musí bejt. No ale to po jaký době se tím začíná zabývat? Snad si mě na ten pohovor nepozve, to bych snad radši přemáhala ten opruz se sýrem, než abych tam ještě zůstávala.

No, tak mám tady z toho všeho zase deprese. Marním svůj život a nemám žádnej cíl, žádný světlo na konci tunelu. Naštěstí jsem našla nový (přírodní!) antidepresivum, takže ušetřím spoustu peněz za vodku. Jmenuje se muškátovej oříšek. Půlku lžičky toho prášku si dám do pusy a zapiju vodou. Následuje oblblost podobná opilosti a sladká ospalost. Tak dobrou noc. Teda vlastně ještě ne, musím jít vařit sýr. 

Pestovo-těstovinovej salát

20. květen 2016 | 03.10 | rubrika: Veganské vaření

Už jsem zase dlouho nenapsala žádnej recept. A tak když si Pilot dneska vyžádal (ano, čtete správně!) můj pestovo-těstovinovej salát, tak jsem si řekla, že se o něj s vámi podělím. Tímhle salátem nepohrdne ani masožravec. Pozor, pokud nevaříte pro celou rodinu a nechcete to jíst dva dny jako my, tak toho uvařte míň!

Jak jsem nepovýšila

3. květen 2016 | 11.00 | rubrika: Život

Brloh nám teda naštěstí nevyšel a tak hledáme dál. Měli jsme další veganský trh, na který se nepřihlásilo zdaleka tolik lidí, jako minule. Asi byla spousta lidí pořád ještě nasraná, protože minule jsme byli skoro všichni do dvou hodin vyprodaní a na jídlo se stály hodinové fronty. Lidi se tam kolikrát táhli skoro zbytečně a moc si to neužili. A tak jsem se bála, že mi spousta sýru zbyde a to jsem se ještě na poslední chvíli rozhodla, že taky udělám sýr s vlašskými ořechy, takže nakonec jsem jich měla ještě víc než minule, což jsem vlastně vůbec nechtěla! Ale bylo to fakt super, všichni jsme prodávali až skoro do konce a úplně suprově to vyšlo, že mi vůbec nic nezbylo. Prodalo se všechno a lidi byli spokojení, že se na každýho dostalo a nebyly tam fronty až na Mars. Dokonce i stánky, co normálně veganský jídlo neprodávaj, byly tentokrát na nás připravený a taky si to prodejci pěkně pochvalovali. Přišla mě okouknout konkurence, co mimo jiné prodává fermentovaný sýry z kešu ořechů. No, její sýry jsou tak drahý, že to snad ani konkurence není. Ochutnala, nic nekoupila a odešla. Já jsem si pak u ní koupila oběd na druhej den do práce. Musíme si přeci pomáhat. :D   

No a včera mi napsala paní, co vyrábí nejprodávanější veganský sýr na Novém Zélandě. Prodává to v obchůdkách, v obchoďácích a dokonce i jeden hojný pizzerijní řetězec má její sýr v nabídce. I do Austrálie vyváží! Její sýr se teda nedá moc žrát, což je jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustila, protože mi těch lidí tady bylo líto, že ani nevědí, co je to dobrej sýr! Vůbec ani nechápu, že to nějací Australani kupujou, když oni mají jejich Notzarellu, která tenhle blivajz hravě strčí do kapsy! Tak ona mi teda psala, že o mně už hodně slyšela (jsem byla dvakrát na trhu a už jsem slavná) a že jí někdo dal ochutnat můj sýr a že je fakt dobrej a jestli bych nechtěla vyrábět něco pro ni. No, vůbec nevim, co si o tom myslet, jestli mi jako chce dát spoustu práce, abych neměla čas dělat svůj sýr a ohrožovat její monopol? Tak jsem se vymluvila, že nemám žádnou kuchyni a taky mám zaměstnání a ona že teda bude hledat dál. Chvilku jsem myslela, že bych se jí zeptala, jestli se nechce zeptat Saši, ale pak jsem to neudělala, protože jsem si říkala, jestli by to Saša vůbec uvítala. Nicméně dneska mi Saša psala, že jí ta paní taky psala, ale že spíš má pocit, že jenom chtěla Sašu přimět, aby mě přemluvila k setkání. Zejtra jdu se Sašou na brunch a ona tu babu pozvala, ať tam za náma přijde. Tak to jsem na to kua zvědavá.

Po dvou měsících se mi ozvali z rezervací! Alex byl strašně uctivej, zval mě k nim na pohovor s takovou úctou, jako kdyby to byla vyloženě pocta se s mnou potkat. Tyvole, co se mu stalo? A proč sim mě zve po dvou měsících?? Za ty dva měsíce se toho tolik změnilo. Byla jsem dvakrát na trhu, jsem slavná tak, že i zajetý firmy se mě začínají bát, zákazníci mě milujou a oni si teď zamanou, že mi nabídnou lepší práci za lepší peníze? Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. Birgit opět potvrdila, že mě poslouchá prdelí, protože ta z toho nadšená byla! A tak jsem tam šla. Alex byl super přívětivej, prej jsem se sice hlásila na dobu určitou, ale on by teď pro mě měl práci na dobu neurčitou, což je ještě mnohem lepší a má pro mě nachystanou spoustu dotazů, ale prej než začne, tak jestli se chci na něco zeptat já. No, vlastně jo. Zaměstnali byste mě na částečnej úvazek? A Alexovi spadla brada, prej to by asi nešlo, a já na to že se teda asi nebudeme vzájemně zdržovat, že já radši budu dělat sýr a on na to že jestli mě dělání sýru dělá happy a já jsem se rozzářila jako sluníčko a řekla jsem že jo. A on viděl, že nemá šanci a tak se se mnou rozloučil, stále ještě trochu přepadlej, že jsem se z té nabídky nepodělala blahem, no se vsadím, že tohle tam ještě nezažil.  

Bylo mi z toho pak na nic. Bála jsem se, že jsem možná udělala chybu, že teď zkysnu u práce, kterou nemůžu vystát, protože jsem odmítla povýšení. Ale fanoušci na facebooku mě každý den ujišťují, že se můžu zvesela pustit do sýru, že oni ho chtějí. Tak se snad půjdu brzo zeptat šéfky, jestli mi aspoň ona dokáže snížit úvazek.  

Šok!

17. duben 2016 | 08.43 | rubrika: Život

Vůbec nechápu, kde jsem se to ocitla a jak. Saša a ti týpci, co chcou pronajmout ten podzemní brloh v centru Aucklandu, se sešli a vařili a soutěžili, kdo bude první vyprodanej. Protože mě Saša pozvala, nebo spíš mi to důrazně doporučila, abych se jako s týpkama seznámila a viděla co a jak, tak jsem tam vytáhla Pilota, kterej tam vytáhnul kolegu Želvu a jeho novou přítelkyni. Tak jsme tam dorazili a nestačili jsme se divit. Pořádalo se to v takovým podzemním komplexu, v němž se také nachází již zmiňovaný brloh, ale v brlohu to nebylo. Nicméně po tom, co jsem tam viděla, tak si asi už dokážu představit, jak ten brloh vypadá a už mi to nepřipadá až tak senzační. Byly to polorozbořený katakomby, plný prachu a starýho harampádí, jak u někoho ve starým sklepě. Představte si to nejhorší a nejšpinavější drogový doupě, co jste kdy viděli ve filmu a budete mít jasno, o čem mluvím. Místnost, ve které se akce konala, byla hnusná. Pochopitelně bez oken, vymalovaná na černo, všude lezly trubky, byly tam hnusné staré gauče a člověku se tam ani nechtělo jíst. Musela jsem se stydět, kam jsem to všechny zatáhla. Statečně jsme si teda dali jídlo. Bylo to první jídlo od božské Saši, který mi nechutnalo. Spravila jsem si chuť jídlem od týpků. Nebyly tam žádné stolečky, takže každej držel svůj talíř na klíně. No, rychle jsme to snědli a vypadli jsme. To teda bylo něco. Brloh pravděpodobně nebude vypadat o moc líp. Vůbec si v takovým feťáckým ráji nedokážu představit sebe a můj sýr. Sice je to krásně v centru, ale kdo jinej, než jen nějaký pochybný existence, by tam jako vlezl? A jak z toho teď vycouvu, abych nenasrala Sašu?! V sobotu máme všichni sraz u Saši na večeři a budem probírat vylekolepé plány s brlohem. Moje plány se teď ale tak nějak proměnily v prach. A to doslova.   

Pracovně

15. duben 2016 | 18.42 | rubrika: Život

Tak jsem ten pracovní maraton přežila a teď mám tři dny volna! Hell yeah! Moje pracovní nasazení je úplně v řiti. Přišla za mnou vedoucí, ona je taková milá a správňácká, vždycky nám podstrojuje, moc nás nehoní, no a ta do mě začala rýpat, že co mi je, proč vypadám tak sklesle a jestli mě to v práci nebaví. A já jsem se s ní o tom nechtěla bavit, ona ale naléhala, že jí to přece můžu říct a tak jsem jí řekla, že ne, nebaví! Za hodinu mi přešel email, kterej byl mimo mě adresován i mýmu druhýmu vedoucímu o tom, že nemám co být nespokojená se svou prací, když dělám jen to, co jsem posepsala ve smlouvě. :D Krysa jedna podrazácká! To jsem se teda zase poučila! A ona? Chodila kolem mě úplně jako mílijus, tak starostlivě se mě ptala, jestli jsem ok (jako jestli mě ten její email nepoložil?) a pak dokonce mi i donesla jídlo, co vařila! To si jako myslí, že tu zradu vyžehlí trocha rajčatové omáčky?? Pak jedno ráno jsme všichni šli hromadně k šéfce. Jebala nás za to, že všichni do jednoho jsme zpruzený. Že ta práce žádnýho z nás nebaví a že jsme špatní zaměstnanci. Samozřejmě to vůbec není jejich vina, že jsme všichni demotivovaní targetem, kterej nemáme šanci dosáhnout a tak každej druhej sere na prodeje a vůbec celkově na všechno. Šéfka asi taky stojí za starou belu, když si vlastnoručně vybrala pouze špatné zaměstnance. Škoda, že moje Maorská kolegyně tohle propásla, na tu by to pasovalo nejvíc. Minule dostala za úkol vytřídit nefunkční GPSky a protože byla líná je zapojovat do elektřiny, tak na ně lepila papírky s vymyšlenýma důvodama nefunkčnosti a pak je všechny nasypala do krabice na vyhození. :D A když se jí ptali, kolik jich v té krabici je, tak samozřejmě neměla tušení, ale aby to nemusela počítat, tak bez mrknutí oka vymyslela číslo. No a co já s tím, mám tam jako žalovat? A pak mi přišel mail od šéfky, ať za ní příjdu do kanclu si popovídat o té mojí přihlášce na seniora. Sakra! Jsem tam byla ty poslední dny na pokraji pláče, furt jenom v práci, žádnej osobní život a teď ještě tohle do toho. Já chci snížit úvazek a ne povýšit! Vyhýbala jsem se její kanceláři jak čert kříži a doufala jsem, že půjde brzo domů. Další den mi řekla, že si promluvíme zítra. A zítra nepřišla do práce. :D A teď tam tři dny nebudu já, tak třeba se to nějak promlčí.

Měla jsem sraz se Sašou. Ta ještě společně s dalšíma týpkama chce pronajmout sklepní prostory v samém centru Aucklandu a chtějí tam každej den něco pořádat. Mně nabídla, že jeden den v týdnu tam budu moct být já a můj sýr. Hell yeah! Do toho já teda jdu! Což by ale znamenalo, že nebudu mít čas chodit do práce. Nebo aspoň ne na plnej úvazek. Už chápete, proč jsem šéfce radši nešla na oči? Oni to chtějí rozjet už za měsíc!

Moje brblání do rádia se nakonec nedostalo do vysílání. Asi se jim nelíbil můj přízvuk. Zato ale moje fotka je na profilu toho článku na stránkách rádia, takže pokaždý, když to někdo na facebooku sdílí, tak vidím svůj nefotogenickej ksicht!

Neuváženě jsem na facebooku zavtipkovala, že až moje sýrová stránka bude mít 1000 lajků, že dám výpoveď v práci a budu dělat sýr. To jsem ještě netušila, že se toho někteří chytnou a začnou mi ty lajky vyloženě nahánět. :D A víte co mi řekla Birgit, když jsem si jí postěžovala, že mě šéfka zve do kanceláře? Byla úplně vyjevená, že prej jestli nemám radost, že mě možná chce povýšit. Ta mě asi poslouchá zadkem a ne ušima!

Jak jsem šla s kůží na trh

2. duben 2016 | 21.10 | rubrika: Život

Nakonec se mi teda podařilo nachystat 110 kusů sýra. Birgit, moje německá kamarádka, se nabídla, že mě tam doprovodí. Já jsem ovážně prohlašovala, že budeme za deset minut vyprodaný. No, pak mi tuhla krev žilách, když jsme po hodině měly pořád ještě 70 kusů. Už jsem si začínala říkat co s nima k sakru budu dělat, jestli se neprodaj? Pak ale došli lidi, co byli přes den asi v práci a dřív nemohli. To byla taková smršť, že jsem vůbec nevěděla, co dřív. Byla jsem moc ráda, že tam Birgit byla se mnou, protože bez její pomoci bych byla úplně namydlená. Pět zákazníků najednou obsluhovat neumím! A do toho přišel chlápek z rádia, namířil na mě mikrofon a začal se mě vyptávat. Na to jsem teda nebyla vůbec připravená! Mektala jsem tam úplný nesmysly, ještě k tomu v angličtině, no vůbec jsem pořádně nevěděla, co mám říkat. Pak se přesunul k Birgit a ta do toho rádia řekla, že je vegetariánka. A že jí ryby! :D Proboha, zabte mě! No, do dvou hodin od začátku jsme teda konečně byly vyprodaný a jo, mohly jsme toho prodat víc. Ale já jsem byla i tak moc ráda, že to tak dobře dopadlo. K jídlu jsem nakonec nic nedostala, a to jsem schválně moc nejedla, abych měla místo na všechno to žrádlo, co jsem tam chtěla sníst. Saša byla vyprodaná do hodiny a kdo ještě vyprodanej nebyl, ten tam měl hodinovou frontu. Volala jsem Pilotovi z auta, ať okamžitě uvaří brambory, nebo že zdechnu hlady! A ten taky nechápal, jak můžu jet hladová z veganskýho trhu?

Doma jsem otevřela facebook, tam se lidi ve veganské skupině už dávno bavili o mém úžasném sýru a ptali se, kdo ho dělal a kde se dá koupit víc. Nemusela jsem ale ani odpovídat, to už tam ošéfovala moje samozvaná tisková mluvčí Katka. :D Takže na mojí sýrové facebookové stránce jsem měla spoustu nových lajků a spoustu dotazů. Hrabu se z těch dotazů do dnes. V ůterý zase budu vařit sýr, protože jsem vzala nějaký objednávky. Lidi mi píšou, jak je ten sýr nejlepší na světě a jak ho vzali na ochutnání do práce a i masožravci se mohli utlouct. To je tak super!

Tahle akce měla velmi negativní dopad na moji pracovní morálku. Jestli jsem se v práci před tím dusila, tak teď už tam vůbec nemůžu dejchat. O pauze tam sedím, mám na krajíčku a sto chutí se zvednout a odejít. Pořád přemýšlím, mám to udělat? Uživí mě sýr? Lidi mi píšou ať to rozjedu, ať se seberu a jdu. Ale já se bojím, že mi ty prachy budou chybět. Do toho jsem na pokraji vyčerpání, neměla jsem volný den už dva týdny (ve volnu jsem makala na sýru) a po trhu, než abych si odpočinula, tak jsem musela zase naklusat do práce. Po pěti dnech v práci budu mít JEDEN! den volna (to budu zase vařit sýr) a pak 4 dny v práci a pak zase jeden den volna... Vůbec nechápu, jak mi to šéfka mohla udělat, tohle já prostě nedám, padnu tam na hubu a bude. Teď si vyčítám, že jsem se přihlásila na tu pozici seniora. Jestli si mě pozve na pohovor, co udělám? Já už jí na to seru, odklepu si ještě maximálně dva měsíce a dýl tam nebudu ani za nic! Prosím prosím, ať si mě nikam nezve! Aspoň jí to budu moct vpálit do ksichtu, až budu dávat výpověď. Však já jsem šéfko chtěla zůstat, ale tys mě nechtěla povýšit. :D 

Zejtra je den D!

29. březen 2016 | 22.05 | rubrika: Život

Přihlásila jsem se na ten job v rezervacích a zase se vůbec nic neděje. Teda kromě toho, že nám všem došel email od naší šéfové, že když se rozhodneme ucházet o místo v rámci firmy, tak jí to máme nejdřív říct, aby jako měla dost času hledat náhradu. Úplně mě to vytočilo, na to je přece výpovědní lhůta! Ještě jsem ani neměla pohovor, nejspíš mě na něj ani nikdo nepozve, ale tahle krůta už za mě chce hledat náhradu. Kdybych hledala práci mimo firmu, tak by věděla ho.no a nemohla by mě vyšoupávat ze židle, na který ještě sedím! Pár dní na to vyvěsila na internet inzerát, že se hledá někdo na post senior customer service representative, což je to co dělám já, akorát že já jsem junior. Chvilku jsem myslela, že bych se možná přihlásila, ale pak jsem si to rozmyslela, protože jednak šéfová je asi nasraná a druhak už jsem tam přes tři měsíce a už se tam vyloženě dusím. Nedávno tam přišel takovej klučík v tričku a kraťasech, s batůžkem na zádech a žabkama na nohách. My už většinou od pohledu poznáme, kdo si jde vyzvednout jakej karavan. Tenhle si šel očividně pro ten nejlevnější. A ejhle, tenhle floutek se přihlásil na tu pozici seniora. Tak takhle bych teda o práci žádat nešla. :D Pan Sandál mi znovu nasadil brouka do hlavy. Jestli to měl být reprezentativní vzorek toho, co se přihlásilo, tak bych asi fakt měla šanci. A Shaune do mě pořád hučel ať se přihlásím, že dostanu víc peněz a že na to mám. Včera jsem mu řekla, že už je to tak dlouho, že šéfka už si určitě stejně někoho vybrala. A on že né, že teď s ní o tom mluvil a že jí doporučil, aby ještě počkala, jestli se nepřihlásí někdo z firmy. Tak to se jí pan Sandál asi taky moc nezamlouval. A tak jsem se teda přihlásila. Snad bych se pak z větší části zbavila přípravy vozidel a vysvětlovní obsluhy obytných vozů stále dokola až do omrzení. A jestli mi to nedá, tak dám výpověď!

Už zase fňukám. Pořád mi chybí Austrálie. Já toho asi nikdy nepřestanu litovat. Tam už jsem mohla být instruktorka a živit se lítáním, zatímco tady proteče ještě hodně vody, než se dohrabu aspoň na licenci. Taky dost myslím na Australana. Achjo, Pilot by z toho vůbec nebyl šťastnej. Chybí mi, co jsme všechno vyváděli a dokonce i to bílý svinstvo, co jsme každej víkend sjížděli. Vlastně skoro každej chlap, co jsem v Austrálii potkala, byl v posteli akčnější než Pilot. Ono to totiž už míň snad ani nejde. Včera po asi dvou letech mi Australan napsal krátkou zprávu na Liknedinu. A mně se z toho skoro zastavilo srdce. Normálně jsem musela slzu zatlačit. Změnil práci a bydlí teď střídavě dva týdny v Sydney a dva týdny v Perthu. Prej ho mám přijet navštívit do Perthu. Což pro mě znamená jediné. Nějaká holubička se mu uhnízdila v baráku v Sydney. Kdyby nebyl debil, mohla jsem tam teď hnízdit já. A on by mě vesele podváděl s nějakou kočičkou v Perthu.

Zejtra jdu se sýrem na trh. Musela jsem koupit druhou lednici a ta je teď přenarvaná sýrem a přitom mám jen 10 dvoukilových bochanců. Kdybyste viděli, jak se ty police prohýbají! Ráda bych bývala udělala jich víc, ale nemám kam je dát. Už se přihlásilo, že přijde 700 veganů, 1700 prej přijde možná a já budu mít podělaných 100 kousků sýra. Aspoň se nemusím strachovat, že to neudržím chlazený, protože to určitě bude všechno za deset minut pryč! Ti, co už můj sýr ochutnali, prý berou všechny svoje úspory a hodlají u mě nakoupit ve velkým. :D Teda takovou šanci jsem měla, si pořádně vydělat, a nakonec to nejsem schopná využít. :(

Tak já teda skáču

3. březen 2016 | 20.47 | rubrika: Život

Po hlavě!

Už je to pěknejch pár měsíců, co jsem byla navštívit jednoho kluka, co prodává na trzích kysaný zelí. Je to Čech a tak jsem k němu šla na poradu, jak se dostat na trh, co všechno zařídit a tak. Dal mi jednu velmi moudrou radu. Na nic nečekej a začni hned! Nečekej, až to bude perfektní, protože to nebude nikdy. A já jsem si tu jeho radu vzala tak moc k srdci, že jsem jeden čas už byla i přesvědčená, že já to s tím sýrem nikdy nerozjedu. Byla jsem ochotnější mít pověst tlučhuby, než přemáhat strach a pochyby! Jenže pak, když se mi dostalo tolik chvály na tom srazu veganů, tak zase do mě vjela spousta elánu. Uvařila jsem obrovský dvou a půl kilový bochník sýra, abych se jako přesvědčila, že to dokážu. Pak jsem ho rozdala kamarádům, ale kupodivu jsem na tom ani netratila, neboť mi každý dal něco na oplátku. Katka mi dala pytel čokolády, Saša pověstný tempeh bratrů De Soto, Alice pytel domácích rajčat a moje německá kamarádka mi dala zelí a rýži s quinoou. A jak jsem byla pěkně v ráži, tak jsem se přihlásila jako prodejce na trhu na konec března. Vím úplný ho.no kde seženu stánek, jak to tam bez proudu udržím chlazený, nebo kde seženu formičky. Nevím, jestli budu dělat velký bochance a krájet je na kousky, nebo budu dělat malý bochánky a budu je prodávat celý. Nevím do čeho to zabalím. Jestli jen do papíru, nebo mám koupit vakuovou baličku. Nevím, kde uskladním minimálně sto kusů sýra, když naše lednice je plná. Asi budu muset koupit druhou. No prostě nevím vůbec nic. Řeklo se po hlavě, ale já mám pocit, že skáču spíš po prdeli. Bylo ale na čase, aby mě do ní někdo nakopnul a ten balvan se pomalu začal valit. Teď už jen se začít modlit.

Hele ale logo už mám! Je na něm můj nejmilovanější sýr s koprem!

dill12

Psal mi Hubert, můj rakouskej ex, aby mi tradičně popřál k narozeninám. Zase se mě ptal, jestli už jsem vdaná, jestli se hodlám vracet a tak. Každý rok si připadám, že si Hubert oťukává terén, jestli je tam nějaká šance, že bych se vrátila a že bychom zase mohli být spolu. Zeptal se, co chci dělat do budoucna. Chci prodávat sýr! Řekla jsem mu na to. A on? Prej že je to super plán. Že on sýr miiiiiiluje a že by bez něj nemohl žít! <3 <3 sýr! <3 <3 Bože to je debil, on prostě nechápe, že jsem veganka. Řekla jsem mu, ať se uklidní, že je to veganskej sýr. A on že to pak není žádnej sýr, že sýr potřebuje mlíko! A jestli se prej na Zélandu nedá prodávat normální sýr nebo co. No a víš kdo ještě potřebuje mlíko"!ů§ú)-.,:__!"L/!/(L"ˇ%(/!"L:__!-.,lů§)úp? Promiňte, hledám otazník na české klávesnici s anglickým značením. Ano, telata! Achjo, že mě to kdy vůbec mrzelo, že jsem přišla o takovýho zabedněnce!  

V práci inzerujou místo v rezervacích. Bylo by to lépe placené a tak se asi přihlásím. Sice bych ze smlouvy na dobu neurčitou klesla na smlouvu na dobu určitou, ale couž, třeba se sýr tak rozjede, že tam stejně dýl než pár měsíců nevydržím. A nebo mě budou milovat a smlouvu mi prodlouží. Akorát se bojím, že mě nevezmou a moje šéfka už pak bude vědět, že mám zaječí úmysly a bude mi to dávat sežrat. Případně můj úvazek nabídne někomu věrnějšímu! Dělala jsem si test na facebooku, kde si vyberete mandalu, která se vám nejvíc líbí a moje mandala řekla, že je čas na transformaci a mám se připravit na velké změny. A tak já teda skáču do obojího, aby ty změny stály za to!