Jak mi neprodloužili víza!

26. srpen 2015 | 12.23 | rubrika: Život

Možná jste někdo byl zvědavý, jak nám jde odbavování. Tak vězte, že první let jsme zpackali jak jsme mohli, lidi byli nasraní, odletěli s víc než půlhodinovým zpožděním a devíti z nich nedošly na Havaj kufry. Čekali jsme, že Havajci budou zuřit, ale naštěstí se na nás moc nezlobili a nikoho nevyhodili. A my jsme se jim za to odměnili dramatickým zlepšením u příštího letu.

Tento týden máme školení na odbavování Fidžijců. Je to pro mě trošku zklamání. Já Fidži miluju. Fidžijci jsou pověstní svou přátelskotí, ale tady v té aerolince to nějak není znát. Kontrolovat nás tam bude baba, která už na první pohled budí dojem pěkné čarodějnice. Naše instrukce by se daly shrnout jednou větou. Vyždímejte ze zákazníků co nejvíc peněz! Totiž když jedou lidi na Havaj, tak každý může mít DVA kufry a každý z nich může mít 32 kilo. Každý také může mít DVĚ příruční zavazadla, 11,3 kg každé z nich. Na ty příruční se ani nikdo nedívá, jestli nejsou třeba moc velký. Za to Fidžijci dovolí každému maximálně 23 kg v kufru a 7 kg v příručním zavazadle. Kdo má víc, musí zaplatit. To příruční zavazadlo se musí vejít do klece speciálních rozměrů a musíme tam dávat i zavazadla, která se tam na první pohled jasně vejdou, protože co kdybychom se třeba mýlili a zákazníkovi něco nenaúčtovali. Máme na to dokonce i kvóty, kolik musíme z každého letu vytřískat za nadváhu. Takže zatímco u Havajců jsme všichni jedna Ohana (rodina) a pasažéři jsou naši hosté, u Fidžijců jsou pasažéři jenom otravní zákazníci a my jim budeme dělat policajty. Navíc jeden z nás (doufám, že to nebudu já!!) bude muset procházet frontu na odbavení s iPadem a ukazovat lidem obrázky byznys třídy a bude je muset předvědčovat, aby si připlatili za byznys. Ještě jsme ani nezačali odbavovat a já už se stydím pro ně pracovat!! Jediný dobrý je ten jejich odbavovací počítačovej program. Ten mají fakt jednoduchej s intuitivním ovládáním, ne jako ta havajská sračka, co je absolutně nepochopitelná, uživatelsky nepřátelská a navíc když se sekne, tak je člověk úplně nahranej (a ještě k tomu za blbce).

No a teď k tomu vízu. Jak jsem v Nelsonu pracovala v balírně jablek, tak jsem myslela, že jsem splnila podmínku na prodloužení víz o tři měsíce. Imigrační na to ale mělo jinej názor, prej když jsem ty jablka osobně netrhala, tak smolík. A ještě mi velkoryse nabídli, že mě tu žádost nechají dobrovolně stáhnout, aby mi pak nestrašila zamítnustá žádost v záznamech. Prý to dělají jen výjimečně, ale prej se jim zdá, že si to zasloužím. A oni si zase samozřejme zaslouží ponechat si ty peníze, co jsem za to prodloužení víz zaplatila. Já furt trvám na tom, že tu podmínku jsem splnila, ale hádejte se s imigračním, když po něm časem budete chtít trvalý pobyt. :(

Já prostě nemůžu mít nikdy klid. Nejřív mě stresuje, že nemám práci. Pak bydlení, pak zase práce a zase bydlení a když mám konečně bydlení i práci, tak to zas musí bejt vízum! Takže teď narychlo musím schrastit všechny papíry a požádat o pracovní vízum. Mám na to málo času a vůbec nevím, jak to stihnu. Hlavně když to nestihnu, nebudu smět pracovat a to by mě v práci asi zabili. Achjo.   

Dýňová polévka

24. srpen 2015 | 04.43 | rubrika: Veganské vaření

Dlouho tu nebyl žádný recept a tak přináším náš dnešní (a zítřejší :D) oběd. Tenhle recept je na plný pětilitrový hrnec.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 71x

První týden v práci

13. srpen 2015 | 01.56 | rubrika: Život

První den byl takovej docela vtipnej, protože se nás tam sešlo hned pět pilotů. Sesedli jsme si k sobě a byli jsme hned jedna ruka. Jeden z nich na tom byl podobně jako Pilot. Taky už měl docela dost hodin a taky se zrovna vrátil z Austrálie, kde dělal instruktora. A teď nastoupil sem, aby mohl nakládat kufry a uklízet letadla. Pilot měl asi fakt kliku, když dostal práci jako pilot. Ptala jsem se ho, jestli ho to instruktorování bavilo, protože sama jsem pořád na vážkách, jestli by to bylo pro mě. Protočil oči a zhnuseně odfrknul, že to úplně nenáviděl. No, asi to fakt musel nenávidět, když teď bude radši tahat těžký kufry. Hned druhej den jsem ale o moje nový kamarády přišla, protože ti se šli učit jak nakládat kufry a já jsem skončila ve třídě pro zákaznický servis. Myslela jsem si, že začneme na vnitrozemských letech pro JetStar a pak časem nás povýší na mezinárodní lety a pak třeba i na Fiji Airways, který se jim nedávno podařilo získat. Místo toho jsem se dozvěděla, že také nově získali Hawaiien Airlines a že budeme trénovat pro ně. Aloha! No jasně, proč nezačít tím nejtěžším. Takže jsem týden chodila do školy, což moc nehrálo do noty mému odporu k učení se a tak jsem se několikrát přistihla, jak přemýšlím, jestli by mi nebylo líp v nějaký nekvalifikovaný práci, u které bych nemusela vůbec myslet. Koho by vůbec napadlo, že takovej check-in agent toho musí tolik vědět?!

Ve třídě máme jednoho kluka a jinak jsme samý holky. Jaký nemilý obrat oproti mým studiím v Austrálii. Musíme být namalované, nosit drdol, frančipán ve vlasech a ten kluk, Roman, musí nosit korále. Jako by už i tak nepůsobil docela přihřátě. Já si umím dát vlasy do culíku a tím to končí. Teď se musím srát s nějakým drdolem, takže než jdu do práce, tak mi hodinu trvá, než vytvořím drdol, půl hodiny se maluju a pak tam třeba i hodinu jedu, protože dálnice jsou věčně ucpaný. To máte dvě a půl hodiny zabitý a to třeba jedete jen na jednu čtyřhodinovou směnu. :D A nejvíc to zabíjí Roman, kterej si stěžuje, že se musí před prací holit. To je ale fakt chudák!

Máme firemní parkoviště, ale je tak daleko od letiště, že nás musej svážet autobusy. Takže ač jezdím autem, stejně každej den mrznu na autobusové zastávce! Moje kolegyně a kolega, jsou převážně z Filipín a nebo z Fiji. No zrovna na Filipínky je asi každá ženská, které někdy chlap utekl s jednou takovou vyčůranou, co se nechala zbouchnout během pánovi dovolené na Filipínách, docela alergická. Na můj vkus těch pánů znám nějak moc. Jediný štěstí je, že si nepamatuju kdo je odkud, takže předsudky musejí jít stranou.   

Už než jsem nastoupila, tak mě docela trápilo, jak to bude s uniformou. Teda konkrétně s botama. Jednak až zjistěj, že mám nohu jako slon a žádný boty na mě nemají a druhak až se budu vymrčovat, že nebudu nosit kůži. Velmi se mi ulevilo, když nám řekli, že boty si máme koupit sami. Boj to ale byl i tak takřka marný. Obchodů s nadměrnýma velikostma tu sice pár je, všechny ale mají všechno z kůže. To by z ní člověk vyletěl, fakt že jo. Nakonec jsem našla obchod s brazilskýma botama pro letušky a tam mají boty až do velikosti 43. O číslo menší, než mám já. Takže teď trpím v o číslo menších botách, ale vítězoslavně se usmívám, že nemusím nosit mrtvoly. No a pak přišel šéf a dal mi kožený opasek. Prý ten a žádný jiný. Kurva to se fakt člověk v téhle společnosti nevyhne nošení mršin?

No a dneska večer budeme poprvé v historii odbavovat hawaiskou aerolinku na ostro. Bude to přesně ta podělaná čtyřhodinová směna, která mě bude stát dvě a půl hodiny příprav. Trochu se bojím, ale zároveň se na to docela těším. Snad to dobře dopadne a nebudu vyhozená za nějakou botu! 

Sex na prvním rande? Ne, děkuji!

2. srpen 2015 | 03.59 | rubrika: Život

V mém životě jsem měla pouze dva dlouhodobé vztahy. Tedy dlouhodobé v mém podání. Bylo to s tím prvním a s tím posledním. Mezi těmito dvěma jsem se plácala mezi muži, do nichž jsem byla vždycky chvilku zamilovaná, ale stejně rychle, jako to přišlo, to vždy zase odcházelo a já jsem si myslela, že jsem asi nějaká rozbitá a že asi nejsem schopná s někým zůstat delší dobu, nebo nedejbože napořád! Teď, když Pilot trhnul rekord a udržel si mě dokonce déle, než můj pověstný první přítel, hledám odpovědi na otázky, co je teda základem dlouhodobého vztahu a co jsem celé ty roky dělala blbě? Co dělám teď správně? Co mají páni první a poslední společného, kromě toho, že oba byli moji instruktoři (jeden v autoškole a druhý v letadloškole).

Trklo mě to při čtení tohodle článku. http://www.pronaladu.cz/skutecny-duvod-vsech-rozvodu/ Konkrétně, když jsem si přečetla tyhle dvě věty: "Ať cestou domů jeden druhému vyprávějí příběh svého prvního setkání. Jak to tenkrát bylo a co jednoho k druhému přitahovalo." Najednou jsem pochopila, že je opravdu důležité, neskončit s chlapem v posteli hned na prvním rande. Vždy jsem se tomu vysmívala a nechápala jsem, proč bych to nemohla udělat, když se mi někdo líbí. V čem by jako měl být vztah jiný, pokud spolu skončíme v posteli až za měsíc, nebo třeba za dva? Až teď jsem pochopila, že jsem si tím pokaždé zkazila příběh a s tím i šanci na budoucnost. Jaký příběh si asi budou vyprávět takoví lidé. Co člověk cítí při prvním polibku s člověkem, kterého teprve potkal? Vzrušení z neznámého? Zvědavost? A je to něco, co si bude ještě dlouho pamatovat a na co bude s rozechvěním vzpomínat? Já jsem tyhle příběhy zapomínala velice rychle. Jak diametrálně odlišný příběh bude vyprávět člověk, který byl do druhého zamilovaný už dlouho před tím, než se vůbec políbili? Člověk, který si prošel obdobím nejistoty, touhy, zklamání i nadějí, má najednou při polibku pocit, že se mu splnilo vše, po čem kdy toužil. Ten pocit štěstí a lásky se člověku vryje do paměti tak hluboko, že i po letech bude na tenhle okamžik vzpomínat. A pokaždé, když se přenese v čase a zavzpomíná, se znovu nabije láskou a podpoří vzkvétání vztahu.  

Mně můj a Pilotův příběh připadá jako z nějaké červené knihovny a hodně často vzpomínám na to, jaké to bylo. Chodím i sem na blog a čtu si naši story. Kdybych tyhle vzpomínky neměla a pravidelně se takhle nedobíjela, tak bych asi to těžké období, které jsme měli u strejdy v Dunedinu, vůbec nedala a dávno bych odešla. Dobrý příběh živí lásku a pomáhá překonat krize. A tohle měli ti dva společného. S nimi jsem měla příběh, který tohle pro mě dělal. Vždycky jsem byla přesvědčená, že kdyby můj první přítel nebyl kretén, nikdy bych ho nepřestala milovat. A teď už vím proč. Takže kdybych náhodou zase někdy byla single a chtěla se poohlídnout po nějakým chlapovi, rozhodně se budu snažit zažít co nejlepší příběh, místo trhání rekordů v tom, jak rychle se mi podařilo někoho sbalit.  

Petice za zákaz norování

26. červenec 2015 | 05.09 | rubrika: Život

Přátelé, mnozí z vás vědí, že pocházím z myslivecké rodiny, která se zabývá chovem a výcvikem norníků. Norování i výcvik jsou velmi kruté a žádný tvor si nezaslouží takhle trpět. Odmalička jsem se musela účastnit soutěží i práce v lese a musím vás poprosit, abyste nevěřili, když vám myslivci tvrdí, že praktiky zachycené na videích, které jsou zveřejňovány třeba na Facebooku ve skupině "Jsem pro zákaz norování", jsou jen nějaké výjimky a že to dělá jen pár zvrhlíků. Je to totiž naprosto normální a viděla jsem to na vlastní oči tolikrát, že se mi fakt chce brečet nad tím, jak lžou. Chytřejší myslivci by nikdy na internet takováhle videa nebo fotky nevypustili, protože vědí, že by to veřejnost odsoudila. Jenže mají mezi sebou spoustu takových debilů, kteří se s tím klidně chlubí na Facebooku a já si úplně dokážu představit, jak jsou ti ostatní na takové debílky naštvaní a jak jim nezbývá nic jiného, než jen zatloukat, zatloukat a zatloukat. 

Pokusím se shrnout, proč si myslím, že norování se musí zakázat:

Lišky často umírají v bolestech na roztrhání psem. Některé mají "štěstí", když vyběhnou z nory a jsou zastřeleny.

I psi občas umírají na následky boje, nebo jsou zranění. Myslivci je běžně nechavají se z toho "vylízat". Veterinář stojí peníze a navíc, co kdyby to někde nahlásil, že má podezření na týrání psa? Občas si nějaký myslivec splete psa vycházejícího z nory a zastřelí psa místo lišky.  

Myslivci se absolutně neštítí norovat malá liščata (lišky nemají dobu hájení) a psi pak často vynášejí roztrhaná liščata po kouskách. Kdo by si nechtěl poskládat svoje vlastní liščí puzzle, co??

Lišky a liščata, které se podaří odchytnout živé, si myslivci nechávají, nebo je prodávají nějakým laboratořím, co vyrábí vakcíny (tedy asi na pokusy). Ty lišky, co si myslivci nechávají, končí v malých klecích a používají se na výcvik psů. V klecích trpí nedostatkem pohybu a vyvíjí se u nich podobné psychycké poruchy, jako u zvířat zavřených na kožešinových farmách. Na výcvik se transportují v miniaturních bednách ze dřeva nebo z pletiva, kde se liška nemůže skoro ani otočit. Pokud je berou na výcvik na Slovensko (bývala za to sleva na soutěžním poplatku, když člověk dovezl lišku), tak v té pidibedně liška stráví několikahodinovou jízdu na Slovensko, a pak další dva až tři dny. Bez vody a žrádla. Ven se dostane pouze, když má jít do nory zápasit se psem. Na Slovensku se noruje kontaktně a liška musí bojovat s mnoha psy během těch dvou dnů. Na konci soutěže jsou lišky různě zraněné, nebo mrtvé. Řada z nich umře na utopení, když se i se psem noří do kádě s vodou, aby se pustili. Myslivcům je to úplně jedno, jestli ty lišky umřou, protože si v přírodě nachytají nové.

Myslivci rozhodně neoplývají láskou k přírodě. Liška je pro ně naprosto bezcenný tvor (pokud zrovna neprodávají jejich mrtvoly Krajské veterinární správě, nebo kožkařům) a je jim úplně jedno, jak moc to zvíře trpí nebo netrpí. Pokud chtějí odměnit svého psa, klidně mu dají živé lišče "na hraní" (na roztrhání). To samé platí o kočkách.

Chci vás tedy moc poprosit, abyste těm nebohým liškám pomohli a podepsali petici. 

Zde je seznam míst

A zde je petice ke stažení

Jménem všech lišek i psů vám děkuju. 

Už bydlíme jako lidi!

25. červenec 2015 | 01.01 | rubrika: Život

Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale opravdu máme barák. Ale místo toho, abych měla o starost míň, musela jsem teď vyřizovat ještě dalších milion věcí. Dům jsme totiž dostali nezařízený, takže nábytek, pračku, lednici, topení a podobné věci jsem zase musela shánět já. A protože nemáme peníze, musela jsem to sehnat levně ve dražbách. Ale měla jsem celkem kliku. Sehnala jsem sedací soupravu, která normálně stojí $2000, za pouhých 100 dolarů. :D Málo používanou postel, s matrací z paměťové pěny za $2000, jsem vydražila za 211. Moje záda jsou mi teď tak vděčná! Další pěknou sedací soupracu za celých 41 doláčů. Pračku za 151. No a než jsme topení koupili, tak tady byla taková kosa, že jsem lehla se zánětem ledvin. :( Z toho se potom vyvinula nějaká chřipka. Několik dní jsem nejedla. A teď, když už je mi zase dobře a barák mám z krku, bych se měla pořádně obout do hledání práce, žejo? No, jenže jsem si včera s hrůzou uvědomila, že už mi zbývá jen dva a půl měsíce na vízech. Kde by mě jako na takovou krátkou dobu chtěli? A jak je možný, že už je ten rok skoro v prdeli?! Já už tady budu rok?? Takže jsem musela popohnat kiwimámu, ať mi konečně přepošle moji poslední výplatní pásku z Nelsonu a půjdu si prodloužit víza o další tři měsíce. A zároveň budu shánět papíry na residency víza. Zase se budu muset rozčilovat s českou ambasádou v Sydney, která neumí přijímat peníze jinak, než v hotovosti zaslané v obálce. Ostuda!! A taky musím na všechny možný vyšetření, ale to ještě nic není oproti úkolu sehnat společné fotky s Pilotem, protože on se chlapeček nerad fotí a tak žádný fotky nemáme. Teď jsem naštvaná, že jsem ho do toho nenutila.

Jak jsem říkala, bydlí nás tu celkem pět a ještě nám sem chodí Želva, další Pilotův kolega z práce, takže to tady žije. Občas se mi to líbí, protože je tady každej večer spousta lidí na deskovky, který jsem jinak mohla hrát jen jednou v roce na Silvestra. Včera jsem objednala hru Bang!, kterou jsme hrávali na vysoké škole a těším se, jak zavzpomínám na starý časy. Jenže dost často mě to tady taky štve. Pilot je pořád dole s kamarádama, pokud někdo donese pivo, nebo nějakou flašku, tak se do postele vrací pozdě a nalitej a já jsem víc sama než s ním, protože já s nima každej večer trávit nechci. Chtěla bych si s Pilotem lehnout na gauč a koukat na film, ale tam už sedí pět jiných lidí a tak tam ani nejdu. Zase se mi stýská po Austrálii. :(

O týden později...

No a teď se podržte, mám práci! Začínám sice až třetího srpna, ale smlouvu už mám podepsanou. Už to skoro ani nechápu, že jsem nakonec nějakou práci dostala. Po všech těch odmítnutích a to i na pozice, který člověk vidí jako něco úplně pod svoji úroveň a kam se hlásí jenom z nouze, jsem se už pomalu loučila s myšlenkou, že by mě vzali někam, kam bych fakt chtěla. Tohle začalo tak, že jsme se šli s Pilotem projít kolem letiště a hledali jsme, kde by se mi líbilo pracovat, nebo jestli náhodou někde nemají vyvěšený na dveřích, že hledají pracovní sílu. Zastavili jsme se u odbavovací přepážky jedné aerolinky a já jsem řekla, že tady by to šlo. Načež mě Pilot dotlačil tam k té slečně odbavovačce a donutil mě se zeptat, jak tam dostat práci. Slečna mi řekla, která společnost to má na starosti a ať se podívám na internetu. Tak jsem se podívala a oni zrovna fakt inzerovali, takže jsem jim hned poslala životopis. Napsali mi, že se můžu dostavit na skupinový pohovor a ať se zaregistruju na termín, který se mi hodí. Tak jsem se hned zaregistrovala na první volné místo. Kdo už na nějakém skupinovém pohovoru byl, jistě ví, že tam je všechno hlavně o vzhledu a pvním dojmu. Takže jsem si oblékla obepnutou sukni a sako ala business woman, dala jsem si záležet na make-upu, rudou rtěnku, jak to mají v aerolinkách rádi, a když jsem vcházela do místnosti, odolala jsem nutkání sednout si někam dozadu a sedla jsem si pěkně do první řady, i když to normálně nedělám z ohledu na ostatní, který přes žirafu, jako jsem já, nemůžou nic vidět.

Pak přišel tamní manager a asi hodinu nám vykládal o tom, jaká je to skvělá firma a co všechno dělají pro zaměstnance. Mně bylo docela jasný, že je to jenom póza a že se s největší pravděpodobností chovaj k zaměstnancům jako k onucím (alespoň v Austrálii jsou tím pověstní, možná mě Zéland poprvé mile překvapí), ale stejně jsem tu práci chtěla, protože je to lepší než nic a je to na letišti (i když na jiným, než kde pracuje Pilot) a možná by mě to i mohlo bavit. Popravdě jsem doma dva měsíce a jsem už tak zpruzená, že bych se upsala i ďáblu.

Když se manžer na něco ptal a položil tu otázku přímo mně, tak jsem tušila, že první pohovor mám v kapse, protože očividně jsem ho nějak zaujala. :) Po přednášce jsme měli pětiminutové minipohovory, na které tam měl tři místnosti a dva další kolegy, takže jsme po třech měli chodit každý do jedné místnosti. A začínalo se pěkně od první řady! To jsem ale byla ráda, že jsem si sedla dopředu a nemusela jsem tam hodinu čekat na minipohovor! Manažer stál ve dveřích a bylo na něm vidět, jak se úplně třese, abych na něj vyšla já a ne jedna z těch druhých dvou holek. A pěkně mu to vyšlo, takže jsme si spolu sedli do kanceláře a měli takový velmi uchvátaný rozhovor, ze kterého jsem odcházela s pocitem, že všechno špatně pochopil a já neměla čas mu vysvětlit, jak se skutečně věci mají, ale zároveň jsem byla hned pozvána do druhého kola, takže to asi nevadilo.

Druhé kolo, jak jsem si přečetla na internetu, se mělo odehrávat ve stylu spousty lidí na jednoho. Čekala jsem, že mě tam budou vyslíchat aspoň tři. Taky jsem si připravovala odpovědi na otázky jako co je vaše nejsilnější stránka? Co je vaše největší slabina? Už jste někdy jednala s rozzuřeným zákazníkem? Jakým přínosem byste pro nás byla? Potkala jsem manažera ještě s jedním kolegou na schodech a tak mě uvedli do kolegovy kanceláře a manžer řekl, že musí něco zařídit a ať si se mnou ten kolega popovídá sám. Týjo, cože, jenom jeden na jednoho? Skoro to vypadalo, jako kdyby manažer už měl jasno a jen chtěl vědět, co si o tom myslí tady ten. Tady ten, docela pěknej Australan :), mi položil pár otázek, jako třeba jestli už jsem někdy jednala s rozčileným zákazníkem. :D Všeho všudy to trvalo pět minut a když se mě pak zeptal, jestli mám nějaké otázky, tak jsem jen vyjeveně řekla, že já ne, že jsem minule u přednášky dávala pozor, ale že jsem překvapená, že další otázky nemá on?! (Buďto mě fakt chtěl a dalších otázek nebylo třeba, nebo mě fakt nechtěl a dalších otázek nebylo třeba!) A on mi na to řekl, že jsem mu řekla všechno, co chtěl vědět a že se mi do tří dnů ozve.

Ze tří dnů byl tejden a furt se nikdo neozýval. Tak jsem mu nakonec napsala mail, že co teda se děje a on mi pak večer volal a omlouval se, že mi nedal vědět, že tu práci mám a začínám třetího. Pilot u toho zrovna byl, protože zrovna přišel z práce a normálně si to prase do toho hoodně hlasitě prdlo!! Tývole ten borec na tom telefonu to musel slyšet. Já nevěděla, jestli mám vyprsknout smíchy, nebo ho zabít! Nakonec jsem chlápkovi z aerolinky jen vřele poděkovala za dobré zprávy a domluvili jsme se na druhej den, že přijdu vyřídit papíry.

A teď mám papíry vyřízený, jen ještě musím jít na drogový testy a udělat nějaký test z nebezpečnýho zboží, či jak to mám přeložit a pak už snad skončí ta naše mizérie a tření nouze s bídou. No schválně si představte Wien, která je zvyklá jíst jenom BIO, jak vrací BIO čočku do regálu a bere nějakou konvenční, protože si tu BIO už nemůže dovolit! Takhle hluboko jsem na Zélandu klesla. :( I když teď jsem zrovna viděla video o tom, jak hladovějící jedí "sušenky" z hlíny a tak si říkám, že se pořád mám královsky.

Náš dům, náš hrad

27. červen 2015 | 14.28 | rubrika: Život

Nechce se mi o tom ani psát, protože to nechci zakřiknout. Plány na bydlení se nám zase změnily. Nejdřív jsme hledali pokoj, pak dům a pak ještě větší dům, protože Sarika se rozhodla, že chce bydlet s jejím psem a že teda bude hledat s náma, pač sem do bytu si ho vzít nemůže. Jako by to nebylo už tak dost nemožné, tak se psem to bylo ještě nemožnější. Navíc Sarika je trochu zhýčkaná a chce svoji vlastní koupelnu. Drtivá většina domů nechce žádné domácí mazlíčky a už vůbec ne psy. Pak se nás ale zželelo jedné makléřky a jeden barák nám domluvila a v pondělí snad na něj podepíšem smlouvu. Samozřejmě je s pěknou přirážkou kvůli psovi. A já z toho mám trochu vosypky, protože ten barák stojí skoro dvojnásobek Pilotova platu a na smlouvě budeme my dva (hlavně kvůli imigračnímu – papír, že spolu žijeme). Takže kdyby se všichni rozutekli, neměli bychom to jak zaplatit. Tenhle barák, kterej je tak trochu spíš hrad, má dole velkou kuchyni a obývák, prádelnu a záchod a nahoře má 4 ložnice a koupelnu. Největší ložnice má balkón, vlastní koupelnu a takovou tu místnůstku, co slouží jako velká skříň. A tenhle pokoj má být můj a Pilota. :) Na balkóně bych chtěla ubytovat špačka, ale bojím se, protože o něm jsme makléřce neřekli a byl by vidět z ulice. Další dvě ložnice obsadí instruktor Kuš, kterej je z Indie a student Pat, kterej je z Německa. Poslední ložnice je zatím prázdná a budeme se muset rozhoudnout, jestli to bude pokoj pro návštěvy, nebo tam taky někoho ubytujeme. Vedle baráku máme dvojitou garáž a nad tou garáží je garsonka – králoství Sariky. Má tam koupelnu a menší kuchyni, ale žádnej balkón. No a tahle nádhera nás bude stát 750 dolarů týdně bez energií.

Práci furt nemám. Češi se mi tu vysmívají, že pořád nemůžu nic najít, že oni našli práci hned a třeba ani ne jen jednu. Nojo, kdybych chtěla dělat někde v kuchyni, nebo servírku, tak už bych práci taky asi měla. Jenže do kuchyně já nechci, protože sahat na maso odmítám a na servírku se taky radši nehlásím, aby mě náhodou neposlali do té kuchyně. Každý den se někam hlásím, no někdy k tomu posadím Pilota, ať mě taky někam přihlásí, protože už na to nemám nervy. A tak jsem byla překvapená, když si mě pozvali na pohovor do jednoho obchodu s elektronikou. Tam já bych se sama přece nepřihlásila. :) Pohovor byl dobrej, chlápkovi jsem se líbila, akorát by se mu bývalo víc líbilo, kdybych mluvila čínsky, protože prej 75 procent zákazníků jsou Číňani. No, tak to už mi bylo jasný, že si mě stejně asi nevybere, protože říkal, že dostal strašně moc životopisů a já jsem si říkala, že to by bylo, aby tam nějakýho Číňana nevyhrabal. Mě si pozval jako úplně první, protože prej jako jediná mám na životopisu fotku. No, aspoň na někoho to zabralo. :) Dneska jsem našla úplně super práci, kde chtějí někoho, kdo mluví německy. Tak jsem se hned přihlásila, ale uzávěrka je až za měsíc. No a to uvidíte, že měsíc budu čekat, budu se bát, abych nedostala práci někde jinde a oni si mě nakonec ani na ten pohovor nepozvou. A nebo ještě líp, nějakou práci dostanu a oni si mě pak pozvou a já je budu muset odmítnout. :D

A nakonec moje slavná licence. Musím udělat takovou prověrku, kde jako předvedu, že umím lítat a dostanu privátní licenci. Pak mám skoro dva roky na odlítání dalších 30 hodin a dostanu komerční. Prověrku jsem dělala s Pilotem. Nikdo jinej tam na té škole totiž není, kdo by to se mnou mohl udělat, když nepočítám toho dědka, co u něj Pilot bydlí. A s dědkem bych neletěla, dědků v kokpitu jsem si užila až dost a nebyla to vždycky příjemná zkušenost. Ne že by Pilot na mě nebyl přísnej, ale s ním jsem uvolněná a lítám bez chyby. Taky jsme byli lítat v noci, tam jsem byla sice jenom jako pasažér, ale Pilot mě nechal párkrát přistát a bylo to super. Nakonec je mi to i líto, že nemám instruktorský zkoušky a fakt uvažuju, že si je udělám a budu přeci jenom učit. Koneckonců učitelování mě vždycky lákalo a když mi Pilot vykládá, že jeho studenti z instruktorskýho kurzu neumějí ani lítat rovně, nebo vysvětlit, jak vzniká vztlak, tak si hned připadám, že bych i na Zélandu byla za hvězdu. Teď jenom přemýšlím, jestli mám prodat ledvinu, nebo kde seženu dalších dvacet tisíc.

Nenávidím Novej Zéland!

8. červen 2015 | 07.05 | rubrika: Život

Za celej ten půlrok se mi tady nestalo vůbec nic pozitivního. Krom toho, že špaček začal mluvit. Už jsme si mysleli, že ten náš se mluvit nenaučí a najednou na nás začala pořvávat hello birdie (ahoj ptáčku). Jsme překvapení, že její první slova jsou taková slušná. My jsme si spíš mysleli, že to bude fuck.

Doplnila jsem chybějící papíry k žádosti o převedení mojí pilotní licence a poslala jsem to zpátky na úřad. Myslela jsem, že už teda budou spokojení, že dostali, co chtěli. Místo toho mi žádost úplně zamítli. Prej nemám dost hodin. Co to ku.va má znamenat? Nejdřív mi napíšou, že chtějí lítání v horách a když za to vypláznu dalších dva a půl tisíce, tak mi to stejně hoděj na hlavu?! Bože já jsem tak nasraná. Kdyby mi to řekli rovnou, že chtějí, abych si dodělala lítání v horách a dalších 30 hodin k tomu, tak bych to teďka rozhodně nedělala a ty dva a půl tisíce bych investovala do mojí výrobny sýru. Já totiž dalších šest tisíc už fakt nemám. To si jako myslej, že když jsem udělala licenci se skoro nejnižším možným počtem hodin, že neumím lítat? Kdybych byla nějakej debil, co desetkrát vyletěl od zkoušek a licence mu zabrala dvakrát tolik času, tak by mi s radostí vydali jejich licenci. Ale když je člověk dobrej a vždycky všechno udělal na poprvý, tak je za kreténa? Takže jsem jim napsala, že mi to měli říct rovnou a ať mi teda vydají aspoň privátní licenci, když už ne tu komerční. A teď čekám, jak mě pošlou do prdele.

Pouštím si tohle video (hlavně od 1:21 do 1:50) a úplně mi to vhání slzy do očí. Asi jsem s tím lítáním neměla vůbec začínat. Je to návykovější než koks a sviňsky to bolí, když vám to někdo sebere. Úplně si umím představit, jak byl asi vyřízenej Pilot, když mu před lety sebrali licenci na celých osm let. Nebo jak se cítí Glen, kterej kvůli epilepsii nebude lítat už nikdy. Všichni jsme zadlužení až po uši a kde nic tu nic! 

www.youtube.com/watch

Sežrala jsem krevety

6. červen 2015 | 07.18 | rubrika: Život

Když si vzpomenu na svoji bývalou spolubydlící, musím uvést na pravou míru jeden fakt. Ona vůbec nebyla vegetariánka. Což by vysvětlovalo, proč měla tak málo pochopení a taktu. Jednou jsem přišla domů a ona něco vařila a lila do toho rybí omáčku. "Dáš si?” zeptala se mě. "Je v tom ale rybí omáčka teda..” "Aha a ty jíš ryby?” bože né, zas jeden vegetarián, co si myslí, že ryby rostou na stromě. "Ryby já nejím, ale rybí omáčku jo.” :D No a potom mi řekla, že ona když má na něco chuť, že si to dá. Klidně i maso. Celý tři měsíce mi lhala. A ještě se u toho tvářila jaksi povýšeně, jakože ona není takovej chudák, aby si něco nemohla dát, když má na to chuť. Chtěla jsem říct, že na to nejsem dostatečně sebestředná, ale nechala jsem si to pro sebe.

Aspoň jsem se pak už tolik nedivila, když jsme měly tenhle rozhovor.  

Wien: "Představ si, že mi v té restauraci minule lhali. Takže jsem snědla curry s krevetovou pastou!"

Spolubydla: "No vidíš a přežilas to." Řekla a protočila oči v sloup, jako by říkala, abych se neposrala.

Wien: "No já jo, ale co ty krevety?!"

Opravdu nechápu, jak by si někdo mohl myslet, že my vegani si myslíme, že když něco sníme, že to nepřežijeme. O nás tady přece vůbec nejde! Navíc krevety já jsem nejedla ani kdysi dávno, když jsem ještě jedla maso. Příliš mi připomínají červy a já bych se spíš poblila, než abych je snědla. Jak by asi bylo "normálnímu" člověku, kdyby se dozvěděl, že mu někdo do jídla tajně namíchal červy. Přežil by to? Asi jo.

No, takže v očích "normálních" lidí já zase vypadám jako úplná husička, který je líto nějakých pitomých krevet. Jenže já když se podívám na talíř krevet, nevidím tam jen ty krevety. Vzhledem k tomu, jakým způsobem je "těžíme", ty krevery, které vidím, tvoří pouze 10 až 20 procent toho talíře. Těch zbývajících 80 až 90 procent tvoří rejnoci, žraloci, delfíni, mořské želvy a stovka ryb, o kterých ani nevím, jak se jmenují. Snědli byste delfína? A pokud ne, snědli byste kuře, kdyby vám řekli, že společně s tím kuřetem zemře i delfín? Nebo ohrožená mořská želva? A co kdyby to nebylo kuře, ale krevety? Jak říká Jonathan Safran Foer ve své knize Eating Animals (Jíst zvířata), pokud bychom měli uvádět na obale, kolik zvířat bylo zabito, než se produkt dostal na náš stůl, nálepka by pak třeba říkala "Zabili jsme a hodili zpátky do moře 26 kg mořských živočichů na 1 kilogram těchto krevet." Zajímavé také je, že ačkoliv krevety tvoří pouze 2 procenta celosvětového objemu možských živočichů, které se spotřebují, jejich lov je zodpovědný za 33 procent zvířat "neúmyslně" chycených a mrtvých či umírajících hozených zpět do moře.  

Drancujeme oceány tak, že mnozí předpovídají, že v roce 2050 tam už nebude vůbec žádný život. To je další věc, na kterou myslím, když se podívám na talíř krevet. Ano, snědla jsem je a přežila jsem to. Přála bych si, abych mohla říct to samé o těch krevetách, delfínech, želvách a spoustě jiných ryb. A o našich oceánech a planetě. Sami sobě si podřezáváme větev pod zadkem. A lidé příliš nevzdělaní na to, než aby si to uvědomovali, budou dál povýšenecky kroutit očima nad těmi, kteří dohlédnou dále, než na okraj svého talíře. 

žádné komentáře | přidat komentář

Všechno je na pytel!

4. červen 2015 | 06.19 | rubrika: Život

Jsem psychicky úplně v háji. Asi jsem neměla přerušovat ten můj Karezza experiment. Dva měsíce jsem to celkem v pohodě zvládala, jenže pak mi přišlo, že se přecijen nic moc nezměnilo a že je to asi zbytečné. Tak jsem popustila uzdu svému chtíči a teď jsem zase úplně v řiti. Aha! Možná to fakt nebylo k ničemu. Nechci prožívat tyhle stavy, takže odteď už zase budu hodná holčička.

Pořád nemáme žádnej barák. Podali jsme žádost a čtyři. Na tom prvním s náma bylo na prohlídce hrozně moc lidí, takže jsem se ani nedivila, že nám to nedali. U druhýho nám volali, že ať se tam radši ani nepřibližujem, že tam žijou nějaký gangy a že by nám určitě něco ukradli nebo rozbili. Byli dokonce naštvaní, že se nám makléřka o tom nějak zapomněla zmínit. Přitom ten dům by uvnitř hezkej a měl i alarm. :( Třetí dům patřil Indům a protože s námi na prohlídku přišel ještě i jeden indickej pár, tak jsme ho samozřejmě zase nedostali, protože švitořit si s nimu v hindi jsme fakt neuměli. No a ten poslední barák je kapitola sama pro sebe. Makléř je vyčůranej jako veverka a taky je dost nevychovanej. Měli jsme v sobotu podepsat smlouvu, ale vůbec se nám neozval, telefon nebral a když jsem mu dneska ve čtvrtek zavolala, tak tvrdil, že to majitel ještě neschválil. Podle mě určitě hledá někoho, z koho by vyrazil víc peněz (na nás to zkoušel taky) a nás si nechává jako zálohu. Takže jsme tam, kde před dvěma týdny. Úplně na začátku!

Sarika nás poslala za jednou postarší paní, že prý má doma něco jako garsonku a že to u nich ve škole mají s ní domluvený jakože pro studenty. A že je to levný, prý asi 160 dolarů. Tak jsme se tam vydali. Vyšlo najevo, že ta garsonka je obsazená, a že nám paní chce pronajmout něco jiného. Byl to pokoj vedle jiného pokoje, kde prý občas má studenty z Hong Kongu. Kuchyni bychom si dělili s ní. Koupelnu má prý svoji, ale občas se chodí sem k podnájemníkům naložit do vany. Prý v létě bychom to tam měli super, protože bychom se mohli cákat v bazénu. Jen škoda, že je začátek zimy. No a pak se zeptala, kolik chceme platit. Pilot se kroutil, ať nám radši řekne, kolik chce ona. Paní se v očích zaleskly zlaťáky. Asi si myslela, že když je Pilot pilot, že musí být strašně bohatej. Asi by to taky vysvětlovalo, jak sbalil takovou modelku, no ne?! A tak si řekla o 350. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Za to už bychom mohli bydlet sami někde v dvoupokojovém bytě. Pilot jenom přikývnul jakože dobrý, ale ani jeden z nás se pak už ani neobtěžoval zeptat, jestli by tam mohl bydlet i špaček. Doma jsem se ještě dodatečně vytočila, když jsem si vzpomněla, jak se mě babizna vyptávala, jak myju nádobí. Jako aby věděla, jestli u toho nevyplácám moc vody. Za 350 dolarů týdně mám šetřit vodou a mýt nádobí v malé misce?! Určitě by nám i stopovala, jak dlouho se sprchujeme!   

Práci taky pořád nemám, všude jenom samé ne ne ne, peníze docházejí takovým tempem, že už ani nevím, jak bychom zaplatili kauci, pokod bychom náhodou konečně dostali nějakej barák a na sýr to taky nevypadá, když pronájem komerční kuchyně tady stojí 25 dolarů na hodinu a to je teda fakt dost. Nadruhou stranu jsem se seznámila s holkou, co chce vyrábět čokoládu a ta by do toho šla se mnou. Víc hlav víc ví! Jenže já jsem z toho i přes to zoufalá. Ani Pilot mě teď moc nezajímá a dokonce mě napadá, jestli bych se radši neměla sbalit a vrátit se do Evropy, nebo se třeba rovnou zabít. Jsem plná negativity a vůbec si nevěřím. Příště si snad dám radši přes hubu, než abych přerušovala Karezzu.