Na každou svini se vaří voda!

30. září 2015 | 08.21 | rubrika: Život

Není ale občas moc horká?

Před mnoha lety, když jsem ještě žila v Rakousku, jsem si také psala blog. Proto mám dodnes přezdívku Wien. Ten blog byl o moc vtipnější než dneska a taky měl mnohem víc čtenářů. Byl hlavně o mých vztahových peripetiích a že tenkrát bylo o čem psát! Taky jsem tam psávala o Thomasovi, mému kolegovi z práce, který byl zárověň i mým milencem. Když mě pak kvůli němu vyhodili ze zaměstnání, překřtila jsem ho na Zmrda. A musím říct, že mě ten vyhazov ještě hodně dlouho pronásledoval, že jsem se s tím nedokázala vyrovnat a že jsem hodně litovala, že jsem se tenkrát nechala vyhodit jen tak bez boje. Bez toho, abych Thomasovi srazila tu jeho svatozář před šéfem. Bez toho, abych Thomasově manželce, o které jsem velmi dlouho vůbec nevěděla, nepopovídala o tom, co je Thomas zač a nepřeposlala jí smsky, co mi psával. Milionkrát jsem si představovala, že jsem zpátky v té kanceláři, kde se mě šéf ptá, zda-li jsem skutečně řekla Thomasovi, aby šel do prdele. V těch představách jsem mu řekla, jak se věci skutečně měly. Že jsem neposlala do prdele jeho nejlepšího mechanika, nýbrž mého žárlivého exmilence, který neunesl rozchod. Vážně bych bývala ráda viděla ten jeho šokovanej obličej, jenže já jsem tenkrát neřekla nic. Ne, že by mě nějak moc mrzela ta ztráta práce. Stejně jsem chtěla odejít a tak se mi aspoň hodilo, že když vyhodili oni mě, museli mi zaplatit odstupný. Ale to, že jsem byla vyhozená jako prašivej pes, zatímco Thomasovi se vůbec nic nestalo, jsem prostě nikdy nestrávila.

Před pár dny mě to zase popadlo. Ten vztek, lítost, ta touha vrátit se v čase a udělat to úplně jinak. A tak mě napadlo, že kdybych se dala do řeči aspoň s mým mladým šéfem a řekla bych mu, jak to bylo, že by se mi aspoň jednou pro vždy mohlo ulevit a já už na to nemusela myslet. A tak jsem ho našla na Facebooku a začali jsme se bavit. No a když došlo na Thomase, všechno se najednou obrátilo vzhůru nohama. Vůbec bych nevěřila, že mi ten rozhovor se šéfem tak moc změní pohled na věc a že ještě budu ráda, že jsem tenkrát nic z toho, čeho jsem do dnes tolik litovala, neprovedla. Jeho jedna jediná otázka mě naprosto uzemnila. "Ty nevíš, že Thomas spáchal sebevraždu?” Co to kua má znamenat? Chápete to? Já se tady užírám pomstychtivostí k člověku, kterej je už pět let mrtvej! Nevím vůbec, co mám cítit, přecijen až takhle jsem mu zavařit nechtěla, aby se zabil. No, ještěže jsem mu nezavařila, dyť by ta jeho sebevražda taky mohla bejt moje vina! Je pravda, že rozhovor se šéfem splnil svůj účel. Teď už se kvůli Thomasovi užírat zlostí nebudu. Teď už může odpočívat v pokoji. :(

unnamed (1)

Achjo

16. září 2015 | 10.04 | rubrika: Život

Dostala jsem pracovní víza na další dva roky, takže mám o jednu starost míň. Teď si zase musím udělat novozélandskej řidičák. To bude taky sranda, neboť si k jízdám musíte přivézt vlastní auto, ale nesmíte ho řídit, protože by vás nechali rovnou propadnout za řízení bez řidičáku. Vůbec teda nevím, jak tam to auto dostanu. Asi jim řeknu, že jsem ho tam dotlačila.

Práce na letišti už mě přestává bavit. Já to podělaný Fidži nechci dělat! Furt musím buzerovat lidi, že maj moc báglů, že jsou moc velký a připadám si jako kretén, že jim musím zakazovat brát si do letadla zavazadla, u kterých jen malinko přečuhujou kolečka, když mně samotný to přijde jako úplná debilovina. Ta čůza manažerka pasažéry vyloženě buzeruje, rozkazuje jim, je na ně hnusná a pak jí není blbý přijít za mnou a upozornit mě, že prej si na mě stěžoval nějakej pár, že prej jsem k nim byla neslušná, když jsem jim nedovolila vzít si na palubu letadla velké krosny. Zajímalo by mě, kolik lidí si denně stěžuje na ni. A hlavně mě vytáčí, že se snažíte být k lidem vstřícní a oni si pak stejně choděj stěžovat. A to ne, že by ti dva s těma krosnama museli platit něco navíc za to, že ty krosny letěly v zavazadlovém prostoru.     

Jindy zase dostanu vynadáno, že jsem na zákazníky příliš měkká a že nemůžu chlapovi dovolit vzít si na palubu batůžek, když už jedno příruční zavazadlo má. A mně je to blbý, když ženský si můžou brát kabelky (a některý jsou fakt velký), zatímco chlap si může vzít jedině notebook, ale hlavně žádnej batůžek.

Jedna zákaznice s miminem se na mě nasrala, že má sedadlo u okna. Prostě pinda, co si myslí, že když porodila, svět se bude točit kolem ní. Já jsem jí jiný sedadlo ani dát nemohla, už tam měla tohle a ostatní sedadla byla plná, protože oni většinou prodají víc letenek, než mají sedadel a pak doufají, že nějaký lidi nepřijdou. Dneska jsme zavřeli před nosem čtyřem zákazníkům, že přišli pozdě. Což sice byla pravda, ale taky se to té čůze tuze hodilo do krámu, protože letadlo už stejně bylo plné a kdyby měla někoho požádat, aby neletěl, musela by mu zaplatit tučné odškodné. No a tak tady ta pinda s tím miminem začala s tím, že mi dá radu jakožto profesionálka v zákaznickém servisu a totiž tu, že když vidím někoho s miminem, mám se nejdřív zeptat, kde chce sedět. Ona se totiž nána nemohla zeptat sama. No tak jo, já se zeptat můžu žejo, sedadlo změnit nemůžu, ale zeptat se můžu. Tak jsem jí poděkovala a vrátila jí doklady a požádala jsem ji, ať jde o kousek dál k service desku, že jí tam třeba budou moct sedadlo prohodit s někým jiným. Načež ona začala prskat, jestli se jí jako ani nehodlám omluvit za nepříjemnosti, které jsem jí způsobila a že teď ještě kvůli mně musí jít k jiné přepážce (kde mimichodem nebyla vůbec žádná fronta). Tak jsem jí řekla, že jsem jí to s tím sedadlem nezpůsobila já a ona nasraně odkráčela, ani k tomu service desku nešla. A nejvíc mě mrzelo, že mi ukradla moji oblíbenou propisku. :(  

Dneska mě zase zastavil jeden týpek, že jestli dělám pro Fidži a ať mu laskavě vysvětlím, proč musel tlačit kolečkové křeslo svojí matky, že to jsme snad měli dělat my. On přece má kufry a jak k tomu ještě má tlačit vozík? To si opravdu stěžoval té pravé, já už totiž mám čtyři ruce a vozíky a kufry tahám furt. A tady ten mě ne a ne pustit a ať mu prej dám číslo na nadřízeného, že si chce stěžovat, no a když jsem se ho nakonec zbavila, tak jsem se dozvěděla, že oni ten vozík vůbec neměli zamluvenej, takže měl bejt rád, že vůbec nějakej dostal.  

Fakt mě to nebaví, na Havaji žádné takové problémy nemáme, tam si každej může vzít co chce, zákazníci nejsou vůbec nepříjemní a všechno je v pohodě, jenže já už žádné Havajské směny nemám a tak musím každej den dělat tuhle fidžijkou opičárnu a snášet nasraný zákazníky. :(

žádné komentáře | přidat komentář

Měsíc v práci a už ty masožravce nemůžu vystát!

10. září 2015 | 02.10 | rubrika: Život

To to letí, už jsem víc jak měsíc v práci. Tak ještě pět a dostanu přidáno. Místo 15 dolarů na hodinu budu dostávat 17. Ale to by mi nejdřív museli dát víza, že ano. Poplatek za další víza si už strhli, tak počítám, že se to snad do dvou týdnů dozvím, jestli tady teda můžu zůstat nebo ne.

Práce na letišti mě docela baví. I když nelíbí se mi, že teď dělám jenom samý Fidži. Někdy končím v jednu ráno, jindy zase musím ve dvě ráno vstávat, můj denní režim je tudíž úplně pomatený, ale už jsem to vzdala nutit se k spánku třeba v šest večer a tak někdy prostě spím jen dvě hodiny a zjišťuju, že potřeba osmihodinového spánku byla jenom moje utkvělá představa. Práce rychle utíká a člověk nemá čas být znuděný nebo ospalý. Ani si nepamatuju, v které práci jsem kdy neměla čas hypnotizovat hodinky a stěžovat si, že ten čas vůbec neutíká. Tady se ani nenaděju a je oběd a za další chvilku je konec směny a to se mi líbí.

Kromě Romana se tam skoro s nikým moc nevybavuju. Kolegyně jsou všechny obtloustlé, některé dokonce až obézní a celej den jedou na čokoládičkách, želatině a KFC či McDonalds. Víte jak se říká taková ta hádanka, že jak poznáte vegana? Nebojte se, on vám to řekne sám. Trapnější vtip fakt neznám. No tak já tady o svým stravování vůbec nemluvím a ani za nic nikomu nehodlám říct, že jsem vegan. Neboť je mi jasné, že bych se odsoudila k zesměšňování a rádoby soucitu až do konce mých dní v téhle firmě. Jenže tomu, aby člověk nevypadal odlišně, se prostě nedá vyhnout. Třeba když všichni jdou do mekáče a vy ne. Když šéfové donesou krabici koblihů nebo čokolád a vy prostě nemůžete slušně odmítnout bez toho, aby se někdo nedomáhal vysvětlení, proč to jako nechcete. Nebo když si donesete svoje jídlo a lidi to hned začnou komentovat, že to vypadá nějak moc zdravě a vyptávaj se, co vás k tomu vede, jestli taky někdy jdete do fast foodu a že konečně chápou, proč jste "tak hubená”. No, já když vidím, jak se futrujou želatinou a koblihama, tak taky úplně chápu, proč jsou tak tlustý. A říkám jim to?? NE! Jak má člověk slušně neslušným lidem říct, aby se přestali starat o jeho jídlo? A to furt musím poslouchat nářky masožravců, jak jsou vegani sprostí, že kritizujou jejich jídlo, tomu se asi říká nevidět si na špičku vlastního nosu. Včera to byl vůbec vrchol. Donesla jsem si svoje absolutně nejoblíbenější jídlo, zeleninu a tempeh v arašídové omáčce. Veřte tomu nebo ne, mohla bych to jíst každý den, jak je to dobrý! No, jenže jsem si to ani vychutnat nemohla, neboť kolem mě skákala jedna pí*a a hystricky ječela že: "Panebože! Já tomu vůbec nemůžu uvěřit, že tohle fakt jíš!” Ani jsem nemusela fejkovat nějakej vyjevenej výraz, protože z toho mi fakt spadla brada, vždyť jsem zrovna byla v kulinářským nebi! Když jsem se jí zeptala, že to jako proč, tak konečně zmlkla a šla si koupit kuře do KFC. Měla jsem sto chutí kolem ní pak taky tak skákat a ječet že nechápu, jak to může jíst.

Jak teda mám říct lidem, aby mě neotravovali? "Promiň, ale nechci se bavit o tom, co jím?” To si rovnou můžu dát na čelo nálepku "největší exot na světě”. Lidská neomalenost je prostě nebetyčná. Nehledě na to, že se nechci bavit ani o tom, co jedí oni! To za mnou furt musí někdo chodit a doporučovat mi, co maj zrovna dobrýho v Subwayi?? Víte jak poznáte masožravce?? Nebojte se, on vám to řekne sám!!     

Jak vegani žerou trávu

7. září 2015 | 17.40 | rubrika: Veganské vaření

Rozhodla jsem se, že sem dám obrázky jídla, které bežně vařím a které je přitom tak jednoduché, že si asi ani nezaslouží vlastní článek. Bude to taková názorná ukázka toho, že Pilota nekrmím jenom trávou. :)

Tak začínáme. Pizza s domácím sýrem

komentáře (2) | přidat komentář | přečteno: 138x

Nejlepší salát ever!

6. září 2015 | 11.12 | rubrika: Veganské vaření

Kadeřávkový salát

Bohužel pryč jsou ty doby, kdy jsem jedla každý den obrovskou mísu salátu a považovala jsem to za jídlo. Od té doby, co jsem zjistila, že mám alergii na avokádo (což byla neodmyslitelná součást mého každédenního salátu), zase

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 84x

Jak mi neprodloužili víza!

26. srpen 2015 | 12.23 | rubrika: Život

Možná jste někdo byl zvědavý, jak nám jde odbavování. Tak vězte, že první let jsme zpackali jak jsme mohli, lidi byli nasraní, odletěli s víc než půlhodinovým zpožděním a devíti z nich nedošly na Havaj kufry. Čekali jsme, že Havajci budou zuřit, ale naštěstí se na nás moc nezlobili a nikoho nevyhodili. A my jsme se jim za to odměnili dramatickým zlepšením u příštího letu.

Tento týden máme školení na odbavování Fidžijců. Je to pro mě trošku zklamání. Já Fidži miluju. Fidžijci jsou pověstní svou přátelskotí, ale tady v té aerolince to nějak není znát. Kontrolovat nás tam bude baba, která už na první pohled budí dojem pěkné čarodějnice. Naše instrukce by se daly shrnout jednou větou. Vyždímejte ze zákazníků co nejvíc peněz! Totiž když jedou lidi na Havaj, tak každý může mít DVA kufry a každý z nich může mít 32 kilo. Každý také může mít DVĚ příruční zavazadla, 11,3 kg každé z nich. Na ty příruční se ani nikdo nedívá, jestli nejsou třeba moc velký. Za to Fidžijci dovolí každému maximálně 23 kg v kufru a 7 kg v příručním zavazadle. Kdo má víc, musí zaplatit. To příruční zavazadlo se musí vejít do klece speciálních rozměrů a musíme tam dávat i zavazadla, která se tam na první pohled jasně vejdou, protože co kdybychom se třeba mýlili a zákazníkovi něco nenaúčtovali. Máme na to dokonce i kvóty, kolik musíme z každého letu vytřískat za nadváhu. Takže zatímco u Havajců jsme všichni jedna Ohana (rodina) a pasažéři jsou naši hosté, u Fidžijců jsou pasažéři jenom otravní zákazníci a my jim budeme dělat policajty. Navíc jeden z nás (doufám, že to nebudu já!!) bude muset procházet frontu na odbavení s iPadem a ukazovat lidem obrázky byznys třídy a bude je muset předvědčovat, aby si připlatili za byznys. Ještě jsme ani nezačali odbavovat a já už se stydím pro ně pracovat!! Jediný dobrý je ten jejich odbavovací počítačovej program. Ten mají fakt jednoduchej s intuitivním ovládáním, ne jako ta havajská sračka, co je absolutně nepochopitelná, uživatelsky nepřátelská a navíc když se sekne, tak je člověk úplně nahranej (a ještě k tomu za blbce).

No a teď k tomu vízu. Jak jsem v Nelsonu pracovala v balírně jablek, tak jsem myslela, že jsem splnila podmínku na prodloužení víz o tři měsíce. Imigrační na to ale mělo jinej názor, prej když jsem ty jablka osobně netrhala, tak smolík. A ještě mi velkoryse nabídli, že mě tu žádost nechají dobrovolně stáhnout, aby mi pak nestrašila zamítnustá žádost v záznamech. Prý to dělají jen výjimečně, ale prej se jim zdá, že si to zasloužím. A oni si zase samozřejme zaslouží ponechat si ty peníze, co jsem za to prodloužení víz zaplatila. Já furt trvám na tom, že tu podmínku jsem splnila, ale hádejte se s imigračním, když po něm časem budete chtít trvalý pobyt. :(

Já prostě nemůžu mít nikdy klid. Nejřív mě stresuje, že nemám práci. Pak bydlení, pak zase práce a zase bydlení a když mám konečně bydlení i práci, tak to zas musí bejt vízum! Takže teď narychlo musím schrastit všechny papíry a požádat o pracovní vízum. Mám na to málo času a vůbec nevím, jak to stihnu. Hlavně když to nestihnu, nebudu smět pracovat a to by mě v práci asi zabili. Achjo.   

Dýňová polévka

24. srpen 2015 | 04.43 | rubrika: Veganské vaření

Dlouho tu nebyl žádný recept a tak přináším náš dnešní (a zítřejší :D) oběd. Tenhle recept je na plný pětilitrový hrnec.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 71x

První týden v práci

13. srpen 2015 | 01.56 | rubrika: Život

První den byl takovej docela vtipnej, protože se nás tam sešlo hned pět pilotů. Sesedli jsme si k sobě a byli jsme hned jedna ruka. Jeden z nich na tom byl podobně jako Pilot. Taky už měl docela dost hodin a taky se zrovna vrátil z Austrálie, kde dělal instruktora. A teď nastoupil sem, aby mohl nakládat kufry a uklízet letadla. Pilot měl asi fakt kliku, když dostal práci jako pilot. Ptala jsem se ho, jestli ho to instruktorování bavilo, protože sama jsem pořád na vážkách, jestli by to bylo pro mě. Protočil oči a zhnuseně odfrknul, že to úplně nenáviděl. No, asi to fakt musel nenávidět, když teď bude radši tahat těžký kufry. Hned druhej den jsem ale o moje nový kamarády přišla, protože ti se šli učit jak nakládat kufry a já jsem skončila ve třídě pro zákaznický servis. Myslela jsem si, že začneme na vnitrozemských letech pro JetStar a pak časem nás povýší na mezinárodní lety a pak třeba i na Fiji Airways, který se jim nedávno podařilo získat. Místo toho jsem se dozvěděla, že také nově získali Hawaiien Airlines a že budeme trénovat pro ně. Aloha! No jasně, proč nezačít tím nejtěžším. Takže jsem týden chodila do školy, což moc nehrálo do noty mému odporu k učení se a tak jsem se několikrát přistihla, jak přemýšlím, jestli by mi nebylo líp v nějaký nekvalifikovaný práci, u které bych nemusela vůbec myslet. Koho by vůbec napadlo, že takovej check-in agent toho musí tolik vědět?!

Ve třídě máme jednoho kluka a jinak jsme samý holky. Jaký nemilý obrat oproti mým studiím v Austrálii. Musíme být namalované, nosit drdol, frančipán ve vlasech a ten kluk, Roman, musí nosit korále. Jako by už i tak nepůsobil docela přihřátě. Já si umím dát vlasy do culíku a tím to končí. Teď se musím srát s nějakým drdolem, takže než jdu do práce, tak mi hodinu trvá, než vytvořím drdol, půl hodiny se maluju a pak tam třeba i hodinu jedu, protože dálnice jsou věčně ucpaný. To máte dvě a půl hodiny zabitý a to třeba jedete jen na jednu čtyřhodinovou směnu. :D A nejvíc to zabíjí Roman, kterej si stěžuje, že se musí před prací holit. To je ale fakt chudák!

Máme firemní parkoviště, ale je tak daleko od letiště, že nás musej svážet autobusy. Takže ač jezdím autem, stejně každej den mrznu na autobusové zastávce! Moje kolegyně a kolega, jsou převážně z Filipín a nebo z Fiji. No zrovna na Filipínky je asi každá ženská, které někdy chlap utekl s jednou takovou vyčůranou, co se nechala zbouchnout během pánovi dovolené na Filipínách, docela alergická. Na můj vkus těch pánů znám nějak moc. Jediný štěstí je, že si nepamatuju kdo je odkud, takže předsudky musejí jít stranou.   

Už než jsem nastoupila, tak mě docela trápilo, jak to bude s uniformou. Teda konkrétně s botama. Jednak až zjistěj, že mám nohu jako slon a žádný boty na mě nemají a druhak až se budu vymrčovat, že nebudu nosit kůži. Velmi se mi ulevilo, když nám řekli, že boty si máme koupit sami. Boj to ale byl i tak takřka marný. Obchodů s nadměrnýma velikostma tu sice pár je, všechny ale mají všechno z kůže. To by z ní člověk vyletěl, fakt že jo. Nakonec jsem našla obchod s brazilskýma botama pro letušky a tam mají boty až do velikosti 43. O číslo menší, než mám já. Takže teď trpím v o číslo menších botách, ale vítězoslavně se usmívám, že nemusím nosit mrtvoly. No a pak přišel šéf a dal mi kožený opasek. Prý ten a žádný jiný. Kurva to se fakt člověk v téhle společnosti nevyhne nošení mršin?

No a dneska večer budeme poprvé v historii odbavovat hawaiskou aerolinku na ostro. Bude to přesně ta podělaná čtyřhodinová směna, která mě bude stát dvě a půl hodiny příprav. Trochu se bojím, ale zároveň se na to docela těším. Snad to dobře dopadne a nebudu vyhozená za nějakou botu! 

Sex na prvním rande? Ne, děkuji!

2. srpen 2015 | 03.59 | rubrika: Život

V mém životě jsem měla pouze dva dlouhodobé vztahy. Tedy dlouhodobé v mém podání. Bylo to s tím prvním a s tím posledním. Mezi těmito dvěma jsem se plácala mezi muži, do nichž jsem byla vždycky chvilku zamilovaná, ale stejně rychle, jako to přišlo, to vždy zase odcházelo a já jsem si myslela, že jsem asi nějaká rozbitá a že asi nejsem schopná s někým zůstat delší dobu, nebo nedejbože napořád! Teď, když Pilot trhnul rekord a udržel si mě dokonce déle, než můj pověstný první přítel, hledám odpovědi na otázky, co je teda základem dlouhodobého vztahu a co jsem celé ty roky dělala blbě? Co dělám teď správně? Co mají páni první a poslední společného, kromě toho, že oba byli moji instruktoři (jeden v autoškole a druhý v letadloškole).

Trklo mě to při čtení tohodle článku. http://www.pronaladu.cz/skutecny-duvod-vsech-rozvodu/ Konkrétně, když jsem si přečetla tyhle dvě věty: "Ať cestou domů jeden druhému vyprávějí příběh svého prvního setkání. Jak to tenkrát bylo a co jednoho k druhému přitahovalo." Najednou jsem pochopila, že je opravdu důležité, neskončit s chlapem v posteli hned na prvním rande. Vždy jsem se tomu vysmívala a nechápala jsem, proč bych to nemohla udělat, když se mi někdo líbí. V čem by jako měl být vztah jiný, pokud spolu skončíme v posteli až za měsíc, nebo třeba za dva? Až teď jsem pochopila, že jsem si tím pokaždé zkazila příběh a s tím i šanci na budoucnost. Jaký příběh si asi budou vyprávět takoví lidé. Co člověk cítí při prvním polibku s člověkem, kterého teprve potkal? Vzrušení z neznámého? Zvědavost? A je to něco, co si bude ještě dlouho pamatovat a na co bude s rozechvěním vzpomínat? Já jsem tyhle příběhy zapomínala velice rychle. Jak diametrálně odlišný příběh bude vyprávět člověk, který byl do druhého zamilovaný už dlouho před tím, než se vůbec políbili? Člověk, který si prošel obdobím nejistoty, touhy, zklamání i nadějí, má najednou při polibku pocit, že se mu splnilo vše, po čem kdy toužil. Ten pocit štěstí a lásky se člověku vryje do paměti tak hluboko, že i po letech bude na tenhle okamžik vzpomínat. A pokaždé, když se přenese v čase a zavzpomíná, se znovu nabije láskou a podpoří vzkvétání vztahu.  

Mně můj a Pilotův příběh připadá jako z nějaké červené knihovny a hodně často vzpomínám na to, jaké to bylo. Chodím i sem na blog a čtu si naši story. Kdybych tyhle vzpomínky neměla a pravidelně se takhle nedobíjela, tak bych asi to těžké období, které jsme měli u strejdy v Dunedinu, vůbec nedala a dávno bych odešla. Dobrý příběh živí lásku a pomáhá překonat krize. A tohle měli ti dva společného. S nimi jsem měla příběh, který tohle pro mě dělal. Vždycky jsem byla přesvědčená, že kdyby můj první přítel nebyl kretén, nikdy bych ho nepřestala milovat. A teď už vím proč. Takže kdybych náhodou zase někdy byla single a chtěla se poohlídnout po nějakým chlapovi, rozhodně se budu snažit zažít co nejlepší příběh, místo trhání rekordů v tom, jak rychle se mi podařilo někoho sbalit.  

Petice za zákaz norování

26. červenec 2015 | 05.09 | rubrika: Život

Přátelé, mnozí z vás vědí, že pocházím z myslivecké rodiny, která se zabývá chovem a výcvikem norníků. Norování i výcvik jsou velmi kruté a žádný tvor si nezaslouží takhle trpět. Odmalička jsem se musela účastnit soutěží i práce v lese a musím vás poprosit, abyste nevěřili, když vám myslivci tvrdí, že praktiky zachycené na videích, které jsou zveřejňovány třeba na Facebooku ve skupině "Jsem pro zákaz norování", jsou jen nějaké výjimky a že to dělá jen pár zvrhlíků. Je to totiž naprosto normální a viděla jsem to na vlastní oči tolikrát, že se mi fakt chce brečet nad tím, jak lžou. Chytřejší myslivci by nikdy na internet takováhle videa nebo fotky nevypustili, protože vědí, že by to veřejnost odsoudila. Jenže mají mezi sebou spoustu takových debilů, kteří se s tím klidně chlubí na Facebooku a já si úplně dokážu představit, jak jsou ti ostatní na takové debílky naštvaní a jak jim nezbývá nic jiného, než jen zatloukat, zatloukat a zatloukat. 

Pokusím se shrnout, proč si myslím, že norování se musí zakázat:

Lišky často umírají v bolestech na roztrhání psem. Některé mají "štěstí", když vyběhnou z nory a jsou zastřeleny.

I psi občas umírají na následky boje, nebo jsou zranění. Myslivci je běžně nechavají se z toho "vylízat". Veterinář stojí peníze a navíc, co kdyby to někde nahlásil, že má podezření na týrání psa? Občas si nějaký myslivec splete psa vycházejícího z nory a zastřelí psa místo lišky.  

Myslivci se absolutně neštítí norovat malá liščata (lišky nemají dobu hájení) a psi pak často vynášejí roztrhaná liščata po kouskách. Kdo by si nechtěl poskládat svoje vlastní liščí puzzle, co??

Lišky a liščata, které se podaří odchytnout živé, si myslivci nechávají, nebo je prodávají nějakým laboratořím, co vyrábí vakcíny (tedy asi na pokusy). Ty lišky, co si myslivci nechávají, končí v malých klecích a používají se na výcvik psů. V klecích trpí nedostatkem pohybu a vyvíjí se u nich podobné psychycké poruchy, jako u zvířat zavřených na kožešinových farmách. Na výcvik se transportují v miniaturních bednách ze dřeva nebo z pletiva, kde se liška nemůže skoro ani otočit. Pokud je berou na výcvik na Slovensko (bývala za to sleva na soutěžním poplatku, když člověk dovezl lišku), tak v té pidibedně liška stráví několikahodinovou jízdu na Slovensko, a pak další dva až tři dny. Bez vody a žrádla. Ven se dostane pouze, když má jít do nory zápasit se psem. Na Slovensku se noruje kontaktně a liška musí bojovat s mnoha psy během těch dvou dnů. Na konci soutěže jsou lišky různě zraněné, nebo mrtvé. Řada z nich umře na utopení, když se i se psem noří do kádě s vodou, aby se pustili. Myslivcům je to úplně jedno, jestli ty lišky umřou, protože si v přírodě nachytají nové.

Myslivci rozhodně neoplývají láskou k přírodě. Liška je pro ně naprosto bezcenný tvor (pokud zrovna neprodávají jejich mrtvoly Krajské veterinární správě, nebo kožkařům) a je jim úplně jedno, jak moc to zvíře trpí nebo netrpí. Pokud chtějí odměnit svého psa, klidně mu dají živé lišče "na hraní" (na roztrhání). To samé platí o kočkách.

Chci vás tedy moc poprosit, abyste těm nebohým liškám pomohli a podepsali petici. 

Zde je seznam míst

A zde je petice ke stažení

Jménem všech lišek i psů vám děkuju.