Škvarkové knedlíky se zelím - vegan

27. říjen 2017 | 08.41 | rubrika: Veganské vaření

Když se teda blíží ten listopad, měsíc veganství, tak sem dám další recept. Tentokrát s věnováním pro Fluffíka. :) Hodně jsem se inspirovala tímto receptem, tak sem dám odkaz, ale přepíšu to tak, jak jsem to dělala já, jo? Recept je to na plněné knedlíky, já jsem ale škvarky do knedlíků neplnila. Na konci pochopíte proč. :)



Na knedlíky:

250 g jáhel

50-150 g hladké špaldové mouky

3 lžíce krupice

několik lžic bramborových vloček (použila bych klině i vařenou bramboru).

½ lžičky soli



Na zelí:

½ hlavy bílého zelí - cca 900 g

1 větší cibule

2 lžíce oleje

špetka mletého pepře

špetka soli

2-3 lžíce octa (mám jablečný)



Na škvarky:

tempeh

olej (já mám kokosový "bez vůně"- rafinovaný)

sůl



Jáhly předem propereme pod teplou tekoucí vodou a dáme vařit do dvojnásobného množství vody se špetkou soli na 20 minut. Jakmile se jáhly vaří, stáhneme oheň na minimum a dál vaříme pod poklicí. Potřebujeme získat hustou kaši. Podle potřeby můžeme během vaření přilít vodu a na závěr vařit bez pokličky, aby se přebytečná voda vypařila. Jáhly necháme chvíli chladnout. Do vlažných jáhel přidáme sůl a postupně krupici, bramborové vločky a mouku. Propracujeme těsto v jednu velkou kouli. Vytváříme kuličky a vhazujeme do mírně vroucí osolené vody. Vaříme 6-8 minut, dokud nevyplavou na povrch.

Zelí:
Na oleji osmažíme na proužky nakrájenou cibuli. Jakmile je cibule dozlatova osmažená, přidáme špetku mletého pepře. Přidáme najemno nakrájené zelí, promícháme a podlijeme vodou. Přidáme špetku soli a dusíme 20 minut. Před koncem dušení zelí dosolíme. Jakmile je vše měkké, stáhneme hrnec z plotny a zelí promícháme s octem. 

Škvarky:

Tempeh nakájíme na drobné kostičky, osolíme a do křupava osmažíme na oleji. 

Tadááááá

21768796_1691352904210198_7143

A proč že jsem ty škvarky jen poházela navrch? No jasný, že jsem to byla líná plnit. Ale hlavně jsem se těšila, jak si ze zbylých knedlíků udělám.....

škubánky s mákem!!!

21768556_1692272924118196_8203

Mimochodem jáhlové knedlíky se staly našimi oblíbenci. Zde s žampiónovo-špenátovou krémovou omáčkou...

houby

A zde s cizrnovým segedínem!

segedin

Kruci a teď mám hlad!

Zase o Bábě!

19. říjen 2017 | 02.39 | rubrika: Život

Minulej týden mi fakt málem vybuchly saze. Bába měla dělat rozvrh nákladu v letadle a zase jí děsně trvalo jen otevřít ten formulář. Já už jsem značně netrpělivá poznamenala, že letadlo za 15 minut odlétá a že na to čekají. Bába začala funět, že každej na ni vrčí, když není dost rychlá a že vůbec tohle je hodně divnej způsob zaučování lidí. Hm, my jsme všichni měli takovejhle trénink, tak v čem nebo v kom je asi chyba? Broukalce jsem po tom týdnu řekla, že jestli mě s ní dá ještě někdy na noční, tak že si radši zlomím nohu a hodím se marod.

Musím se přiznat, že mám na Bábu pifku už od tý doby, co dělala chytrou ohledně zázračné léčivé schopnosti masa. Víte, u nás v rodině jsou velmi běžné migrény. Trpěla na ně babička, matka, i já. Když jsem ještě jedla "normálně", tak jsem se každej tejden cpala práškama, protože když jsem to nepodchytila včas, skončila jsem s hlavou v záchodové míse a bylo mi tak zle, že jsem chtěla umřít, abych to už nemusela snášet. Od té doby, co jsem vyřadila živočišné produkty a výrazně omezila lepek a cukr, tak mě hlava bolí jen zřídka a migrénu jsem už 6 let neměla. Přesto, onehdá v práci mě hlava trochu rozbolela, stejně podezřívám Bábu, že to bylo z ní. Takže jsem si dala prášek a čekala jsem, až zabere. No a Bába mi začala radit, že kdybych jedla maso, tak by mě hlava nebolela. Jako WTF? Co vo tom ty blbko víš? No, pak tomu ještě nasadila korunu, když zrovna přišel do našeho kanclu týpek z jiný kanceláře a zajímal se, o čem se to bavíme. Moc se s ním nevídáme, takže ten určitě věděl kulový o tom, co já jím nebo nejím. A tak to mělo i zůstat, jenže to by nesměl být Bábou náležitě poučen. Že jsem veganka, že mě bolí hlava a že mi právě vysvětluje, že to mám z toho, že nejím maso. To mi zase připomíná ten děsnej vtip, že jak poznáte vegana. Né, né tak, že vám to hned řekne! Ona vám to na něj zažaluje nějaká masožravá *íča!

Grumpy mi dneska říkal, že prej Bába má utkvělou představu, že až se tu práci naučí, tak nás mladý všechny strčí do kapsy. To by nás všechny zajímalo, kdy to konečně bude.  

Komplexy, cvičení a strach z lítání??

14. říjen 2017 | 17.33 | rubrika: Život

Tak je to tady, mám první video na Youtube a zítra nebo v pondělí mám v plánu natočit další. A to ještě není ani leden! Mám zatím nápady tak na 4 a pak se uvidí. Musela jsem to první video natáčet dvakrát, protože jsem si na tom prvním připadala fakt hnusná. Pak jsem si dala vlasy nahoru a už jsem si připadala hnusná jen z poloviny tolik. Zase se mi rozjely moje staré mindráky z mých děsných kruhů pod očima. Ne, nic mi nechybí, ani nemám v háji játra ani ledviny, dědičnost prostě. Já už jsem to poslední dobrou nějak neřešila, ani jsem se to už nesnažila nijak zamatlat. To jsem vzdala, když se mi pak vždycky pod očima vytvořily rýhy z toho, jak si ten mejkap sednul do těch malých linek. A já jsem se nedokázala rozhodnout, jestli vypadám hůř s kruhama a nebo s rýhama. Jasný, asi to s tim mejkapem neumim. Asi bych si měla zaplatit nějakou vizážistku, ať mě to naučí. Protože vidět se na tom videu byla hrůza. Takže ne, to první video nesmělo spatřit světlo Youtube. Kámoš mi řekl, že jsem husa pitomá a že jsem pořád krásná, ať se prej učešu a bude to dobrý. Hele kámo, já bych Ti to chtěla věřit, ale jednak mám oči a druhak pamatuješ, jak jsi mi kdysi dávno řekl, že nejsem tak krásná, jak si myslím? Jo a ještě předtím jsi mi řekl, že jsi ještě na nikom neviděl takhle hnusnou prdel. :D K tomu bych akorát řekla, že v té době jsem měla tak o 6 kilo víc a moje prdel byla fakt příšerná. Koneckonců moje zadnice je hned po kruhách pod očima můj mindrák číslo dvě. A nebo tři? Na druhém místě asi bude to, že jsem tak příšerně vysoká a chlapi jsou mi vesměs malí. Snad ani neznám většiho zabijáka vášně než to, když si vedle svého samečka připadáte jako jeho matka. No a nakonec moje sloní noha velikosti 44, díky níž jsem léta nemohla nosit hezké boty. Pak se to na chvilku zlepšilo, když se víc rozjely obchody s nadměrnýma botama, ale pak to šlo zase do kytek, když jsem se rozhodla, že nebudu nosit nic z kůže. A když jsem si našla Pilota, vedle kterýho nemůžu nosit podpatky.

Nakonec jsem si objednala asi 10 různých serepetiček na kruhy pod očima a zdá se, že aspoň v tomhle ohledu se trochu učím. Plastiku ksichtu by to ale chtělo i tak. :D

Co se mého cvičení týče, jsem trochu zklamaná a těžko hledám motivaci. Něž jsme jeli na dovolenou, chodila jsem do posilky 4x týdně. Na dovolený tejden nic a od tý doby se dokopu jen 3x týdně, víc ani ťuk. Měla jsem několik cílů, kterých jsem chtěla dosáhnout. Těmi jsou kliky, shyby a stojka na rukou (ale úpřímně, jakákoliv stojka by byla úspěch). Jsou to cviky, které jsem nikdy v životě nezvládla. Je možné, že vysocí lidé to mají těžší? Jako doslova! 70 kilo se vytahuje hůř než 50. Jak dlouho už cvičím, pět měsíců? Čekali byste, že za tu dobu už aspoň ty kliky zvládnu? Já teda jo. Všechna závaží zvedám minimálně dvojnásobná než na začátku, nicméně kliky zvládnu jenom na kolenou (i když předtím ani to) a u shybů mám pořád asistenci, takže zvedám jen 45 kilo. Možná 50 bych zvládla, kdybych ten shyb měla udělat jen jeden. Jako já se ještě nevzdávám, ale nepřipadám si za všechnu tu dřinu a pot pořádně odměněná. :D Jak dlouho to normálně tak trvá, než se kus dřeva dokáže vytáhnout na tyči? Ještě jednou tolik? Ještě rok??

Zejtra asi půjdeme lítat. Dokončit můj rating na tomahawk a začnu sbírat nějaké solo hodiny, abych si konečně mohla konvertovat tu licenci. Takhle to dopadá vždycky, když se rozhodnu s Pilotem rozejít a požádám ho, aby se odstěhoval. Přemluví mě, že toho jen spolu musíme víc dělat. Já jsem se poslední dobou lítaní vyloženě vyhýbala a nevím ani pořádně proč. Jsem v práci jediná, kdo se ještě nebyl proletět v jednom z našich Bójingů! (Sedí se s piloty v kokpitu.) Nechápete to? To nevadí, nikdo to nechápe! Jedna věc je, že jsem vždy k lítání přistupovala s respektem a tak trochu děkuju vesmíru, že jsem ten svůj trénink vůbec přežila. Ne, že bych lítala špatně, nebo nevěděla, co dělám, ale zabili se už i lepší piloti. Člověk nikdy neví. To, že se nedávno u Brisbane zabil jeden instruktor společně se studentem, mi moc kuráže nepřidalo. My jsme toho instruktora znali, Pilot s ním byl dokonce i kamarád. A teď je po něm. Bylo mu něco přes třicet a zrovna se oženil. Druhá věc je, že když to nedělám, tak mi to tolik nechybí. Jsem jako vyléčenej alkoholik, co se bojí dát si deci vína, aby do toho zase nespadnul. No tak já nechci zase spadnout do toho, že mě bude bolet u srdce, kdykoliv uvidím nějaký letadlo. A to by teď s mojí prací na letišti bylo vlastně furt. Je to taková ta bolest, jako když pohřbíte svůj sen. Bolest ze selhání. Ze ztráty svého snu. Ze ztráty sebe. Ale třeba má Pilot pravdu. Nakonec takhle jsem se do něj přece zamilovala. Když jsme spolu lítali. Třeba nám to pomůže.   

Moje noční můry s Babčou

11. říjen 2017 | 04.25 | rubrika: Život

Jestli jsem si myslela, že mě nemůže potkat nic horšího, než pracovat se Smraďochem, tak to jsem se dost spletla. Mám teď dva týdny noční a tenhle týden mi na krk hodili Babču. Proč by měli někoho povyšovat na funkci trenéra a platit mu víc peněz, když vlastně ty nováčky můžeme trénovat všichni a zadarmo. Slyšela jsem zvěsti, že je Babča hrozně pomalá, to jsem ale netušila, že ona je schopná vkládat data z jednoho papíru do počíteče dvě hodiny!! A to ani nepřeháním. Práce na pět minut, zabere Babče čtvrtinu pracovní doby. Moje noční šichty jsou teď tím pádem opravdové noční můry. Normálně (když se nedějí žádná dramata, nestávkují piloti, ani letadla) připravíte pilotům podklady, to vám zabere tak max 20 minut a pak máte hodinku nebo dvě volného času, než zas jdete připravovat další lety. To se vždycky podívám na nový díl Ulice, novinky od mých oblíbených youtuberů, přečtu si kousek knížky. Né tak s bábou! Celou pracovní dobu tam prostě sedím na pozoru, koukám, jak strašně pomalu připravuje ty podklady, jak se snaží vzpomenout, kam že to má kliknout a jak neví, co dál, když něco není úplně přesně tak, jak to bylo minule. Když konečně připraví plán, tak já už v duchu křičím jo! ulož to! Klikni na ulož to konečně už!! Ale vona né, vona si to ješně musí po stopadesátý po sobě zkontrolovat, aby jako neudělala chybu. Ještě naposledy civí do svých poznámek, jestli to je jako opravdu všechno. Bože, tohle je něco na moje nervy. Sedět tam, snažit se být milá a trpělivá a přitom vnitřně tam chcípám a jsem nasraná jak žumpa. A na konci směny jsem psychicky naprosto vyčerpaná. Ona už je tam pár měsíců a těch nočních šicht už měla spoustu, přesto je pořád vedle jak ta jedle. Měla by mi demonstrovat, že dokáže sama vést celou tu směnu, jenže jí tak strašně dlouho trvá připravování letových plánů, že nemá čas na žádnou jinou práci, kterou potom radši udělám já, abych to měla udělaný rychle a nemusela celou věčnost sledovat, jak se s tím bába pere. Už naprosto chápu, proč je z ní Grumpy tak frustrovanej. Já bych milionkrát radši byla na té směně sama, než mít takovouhle "pomocnici". A to jsme měly fakt dobrý noci, kdy se nedělo nic mimořádného. Žádnej stres, pohoda piánko. Co teprve, kdyby se nám podělalo nějaký letadlo a my jsme musely rychle jednat a překopat všechny plány? Netrhly by se telefony a všichni by chtěli všechno hned. Bába by prostě byla v prdeli. Já chápu, že je starší, ale to není dobrá výmluva, zvlášť ne v tomhle oboru. Grumpy je taky starší a maká jako šroubek. Nejvíc mě na tom zaráží, že Babča má komerční pilotní licenci včetně licence na vícemotorová letadla a instrumenty. Jakože WTF, jak taková brzda může řídit letadlo? Jak dokázala demonstrovat, že v nouzové situaci dokáže myslet a jednat? Tyvoe fakt, čím víc pilotů znám, tím víc se bojím lítat na dovolenou, protože se bojím, co za debila může sedět v tom cockpitu.


Ještě dvě noci s ní mi s zbývají. Odvezou mě do blázince, nebo neodvezou? 

Mimochodem teď mě napadá, dá se slovo demonstrovat použít ve smyslu předvést, nebo už jsem debil, co zapomíná česky? Normálně už mi i drhne Ř, zachvíli budu řáčkovat. Prostě use it or lose it! Když jsem byla malá, v televizi byl rozhovor s týpkem, co asi 20 let žil v zahraničí a měl docela už přízvuk. A moje matka u toho byla úplně nepříčetná, že jestli debil neví, jak mu zobák narost. Pravila žena, co nikdy neopustila Českou Republiku a nikdy se nenaučila žádnej jinej jazyk, kromě trochy Ruštiny. :D Pěkně bych to od ní asi schytala. 

Na závěr přidám nedávnou fotku z posilky. Abyste viděli, že se neflákám. :)

fitko

Naposledy o matce

17. září 2017 | 12.46 | rubrika: Život

Chápu, že už to ani nikoho nemůže bavit číst, jak tady pořád řeším svoje dětství a moji matku. Nicméně tohle bude zřejmě článek poslední. Včera mi volal její manžel, aby mi sdělil, že moje máma už nežije. Nejdřív jsem si říkala, že je to určitě nějakej blbej vtip. Že mě chcou vystrašit, aby ve mně pořádně hrklo a zase jsem se začala s ní bavit. Jenže kdyby si uměl vymyslet tolik detailů a ještě u toho zvládnul takhle přesvědčivě plakat, tak by nejspíš dávno byl slavným hercem. Bylo jí 56 let. Stále mám malinké pochyby. Třeba čekají, že přiletím na pohřeb a tam bude máma živá a zdravá a řekne mi, že musela předstírat svoji vlastní smrt, aby mě ještě vůbec někdy viděla.

Jenže já nepřiletím. V práci jsem momentálně víceméně nepostradatelná, letenky jsou takhle na rychlo stašně drahý a z vidiny 4 dnů strávených v letadle se mi dělá zle. Navíc nevěřím na život po životě, takže jí to podle mě stejně bude úplně jedno, jestli tam budu nebo ne. Akorát zbytek rodiny mě asi bude proklínat, ale i to jsou pro mě skoro cizí lidi.

Psala jsem tady, že se mi nejspíš uleví, až bude mrtvá. Skoro si připadám, jako bych to přivolala. Jenže kdybych opravdu dokázala přivolávat smrt, zabila by se v autě už před dvaceti lety. Tehdy jsem si to opravdu vroucně přála. Ptáte se, jestli teď teda cítím tu úlevu? Vlastně asi ano. Ulevilo se mi, že už nikdy žádný tvor nebude kvůli ní trpět. Že už žádnou lišku nenechá roztrhat psem. Nadruhou stranu cítím prázdnotu a smutek. Dokud žila, asi jsem měla naději, že se jednou změní. Že pochopí a nechá těch strašných věcí. Že jednou konečně budu mít mámu.

Nejvíc mě ale asi mrzí její manžel. Zrovna měli třináctý výročí. "Lepší" číslo už to ani být nemohlo. Přijít o někoho v tomhle věku musí člověku připadat strašně beznadějný. I když on je docela pěknej chlap. Nevěřím, že teď až do smrti zůstane sám. Jenže to ho teď určitě nezajímá.

Psala jsem kámošovi Drobkovi, co se stalo. Popřál mi upřímnou soustrast. A hned v zápětí se zeptal, jestli jsem něco zdědila. Studnice taktu tenhle Drobek. Dědictví mě nezajímá. Moje máma stejně nic neměla. A to málo, co měla, si určitě může její manžel užít víc v České Republice, než já tady, kde peníze mají úplně jinou hodnotu. Nicméně hádám, že jsem zdědila asi 10 loveckých psů. A ty si na Zéland fakt nevezmu.

Teď jsem asi oficiální sirotek. S otcem se k sobě nehlásíme a matka nežije. Až se mě zase bude někdo ptát, jak to můžu svým rodičům udělat, odstěhovat se někam do tramtárie, aby nevídali vnoučata, nevím jestli se budu smát nebo brečet. Nemám rodiče a nebudou žádný vnoučata.



xxxxxx

Bylo mi doporučeno, abych se šla nechat vyšetřit, neboť prý měla nemoc genetického původu. U které mám šanci půl na půl, že ji mám taky. Já přemýšlím, jestli by bylo možné žít s touhle nemocí 32 let a nevědět, že jsem nemocná. Moje matka sice taky neměla tušení, ale vždycky věděla, že má něco se srdcem. Já jsem zdravá. Asi si teď říkáte, ať nevymýšlím a jdu si nechat udělat ty testy. Jenže k čemu je dobrý to vědět? Je to nevyléčitelný. Maximálně se to dá nějak zmírnit, ale vyléčit ne. A já pro své zdraví dělám hodně tím, že zdravě jím a cvičím. Co víc bych mohla dělat. Když mi diagnostikujou takovou nemoc, byla bych ze zákona povinná to sdělit leteckýmu doktorovi. Mohli by mi sebrat papíry. Pilotovi je sebrali na 8 let kvůli prkotine. Jak by se asi tvářili na tohle. Sice teď nelítám, ale stejně bych jednou chtěla mít hydroplán a vozit turisty. Zjistit, že mám nevyléčitelnou nemoc a zničit si svůj sen, tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou. Děkuji, nechci.  

Už se chci zase stěhovat!

11. září 2017 | 11.46 | rubrika: Život

Nazdárek, zase nevím co psát. Měla jsem teď dost práce, protože půlka lidí v práci onemocněla, jenom ten vegan, kterýmu zajisté chybí důležité živiny z masa, né a né lehnout. Takže jsem brala šichty navíc, hlavně teda proto, že přesčasy se platí jeden a půl násobkem platu a já si chci koupit jednu fakt drahou zoomovací čočku k foťáku. Už se vidím, jak si s ní vyfotím špačky na sousedovic střeše a to krásné modré letadlo od Air Tahiti s bílou květinou na ocase. A pak mě ta drahá nádhera omrzí a zase skončí hozená v koutě, jako všechny ostatní krámy, který jsem kdy nutně musela mít. Ale třeba když ji nepoškrábu, tak ji zas prodám.

Smraďochovi byly změněny služby. Teď zase dělá ranní s Grumpym. Protože je línej jako veš a nic nědělá, dokud mu někdo neporučí. Jenže my jsme jeho kolegové a ne někdo, kdo by mu měl poroučet, takže mu neporoučíme a děláme věci za něj a tím pádem s ním nikdo nechce pracovat. Chlupatec řekl, že tohle bude jeho poslední šance a že jestli se nepolepší, tak se s ním prostě rozloučíme ve zkušební době. Smraďoch si ovšem svoje přeložení pod dohled Grumpyho vyložil úplně jinak. Dneska se mně a Všeználkovi chlubil, že prej ho dali na ráno, aby mu Grumpy mohl podepsat zbývající stránky v tréninkové složce a že hádá, že na konci týdne už to bude mít vše podepsané a stane se z něj jeden z nás. Tudíž jsem se dneska zase procvičila v umění vypadat nezůčastněně, zapíchnout pohled do země a hlavně se proboha nesmát! Nikdy jsem v tom ale nebyla dobrá.

V našem stávajícím baráku už budeme rok, takže už zase hledám, kam se v půlce října přestěhujeme. Tentokrát už to opravdu chci blízko k moři. Kašlu na to, že Pilot bude muset dojíždět. Pořád dojíždím jenom já, zatímco milostpán si jezdí tři kilometry pěkně domů na oběd. Tohle mu teď skončí. Navíc už fakt nechci bydlet s cizíma lidma. Kdyby s náma pořád bydlel Kuš, tak by to bylo úplně v pohodě, ten je jako člen rodiny. Jenže ten se odstěhoval do Hamiltonu a místo něj se nám vrátil Pat. Kterej nejenomže vaří doma maso, ale ještě je nechutnej bordelář. Dost jsem si oddychla, když se porvé odstěhoval do Nelsonu, jenže se nám zase vrátil jako holub. Uklízet po cizích mě nebaví. Nebaví mě uklízet ani po nás, ale když uklidíte kuchyni a zachvíli jsou zas všude drobky a špinavý nábobí, tak jakej to má vůbec smysl se přemáhat. Navíc Patova koupelna, kterou používá jenom on a příležitostné návštěvy, je tak špinavá, že se k nám stydím někoho pozvat. Ve středu u nás bude spát jedna Češka, takže kvůli ní jsem tu černou vanu včera vydrhla. Mám toho tak akorát dost. Nedá se nic dělat. Musím přestat tolik lpět na penězích a trochu si připlatit, abychom mohli bydlet sami. V nějakém hezkém domečku. S plovoucíma podlahama. A kousek od moře.  

Samí pitomci, jenom já jsem letadlo!

27. srpen 2017 | 06.46 | rubrika: Život

Chtěla jsem vám představit moje nové spolupracovníky. Babče už asi zůstane přezdívka Babča. Nemám o ní moc co napsat, protože zatím chodí jen na ráno a moc se nepotkáváme. Prej jí to učení moc nejde, ale je milá. Zato o tom maorským klukovi bych mohla napsat knihu. Budu mu říkat Smraďoch. Je to totiž kuřák. Vždycky se na pět minut vypaří a když se vrátí, tak páchne tak moc, že od něj smrdí celá kancelář. Zřejmě má také nějaké mindráky. Schválili mu teď leasing a tak si hned koupil nové auto. Otec dvou malých dětí, kterej navíc chce ještě jedno, tudíž peněz nemá nazbyt, si koupí auto za 50 tisíc dolarů. Očividně chce dělat dojem na lidi, i když si to vlastně nemůže dovolit. Vždycky po šichtě, místo aby šel domů, tak si tu svoji bestii nastartuje a buďto v ní sedí, nebo se potlouká okolo, jako asi aby to auto každej viděl a každej pochopil, že patří jemu (leasingovce) a záviděl mu, nebo já nevim. :D

Smraďocha už v práci několikrát sháněla policie. A on se před nima zapírá. Prej mu chcou předat nějaký papíry a jeho právník mu poradil, ať se radši schovává a ty papíry hlavně nepřebírá! :D Samozřejmě nikomu neřekl, o co jde, ale nejsme blbí, abychom si nedokázali představit, že asi někde něco neplatí. Nejspíš alimenty. Hlavně, že si honí triko s novým autem. Minulej týden byl se mnou na noční, bylo jedenáct večer, když volal komisař, pač si zjistil, kdy Smraďoch pracuje. Měla jsem tu smůlu, že jsem to vzala já. Smraďoch hned, že k telefonu nepůjde a že ať mu řeknu, že tam není. Cože?? Fakt jako mám lhát policajtovi? Jako sorry, ale nemám chuť se nechat vyhostit za maření nějakýho policejního výkou. Jsem teda řekla, že tam není, což jsem nelhala, protože Smraďoch bleskurychle vystřelil z kanceláře. A policajt, že jestli si tam má teda dojít, nebo co? A já že YES PLEASE! Ten už musel stát před dveřka, když volal, protože zachvíli se ozvalo bouchání. No a Smraďoch mu teda šel otevřít, protože mu nic jinýho nezbylo a převzal si ty papíry a pak o tom ještě celou noc číčoval. Prostě nějenom, že smrdí, ale ještě mě zatahuje do nějakých jeho průserů. A taky nepracuje tak jak má. Dokud mu neřeknu, aby něco udělal, tak tam sedí a hraje si hry. Klidně by to nechal všechno na mně. Proč jsme jenom najali takovýho kreténa? Asi proto, že ho najal Chlupatec, kterej je taky kretén. Aspoň jedna dobrá zpráva je, že Chlupatec už není náš šéf!

Všudybýlek zase stihnul udělat odstudu, zatímco jsem byla na dovolené. Vlastně jsem si rozmyslela, že mu budu přezdívat Všeználek, je to kratší. My měli nějaký strašně důležitý školení, kde byli všichni piloti i manažeři, jen Wien tam nebyla, protože to školení třikrát přesouvali, až to přesunuli na moji dovolenou. Všeználkovi se to školení moc líbilo a pořád tam do toho kecal. Že jako toto zažil, tamto taky zná, no ke všemu prej měl nějakou zkušenost, kterou měl potřebu všem těm opravdu zkušeným sdělit. :D Všichni ti staří pardálové se těm jeho zkušenostem akorát tak v duchu smáli, ale nikdo mu nedokázal říct, aby zklapnul. Určitě každej znáte nějaký takový veledůležitý hovno, žejo? Letecký průmysl je velmi malý. A tak bylo pouhou otázkou času, kdy se dozvíme, proč vlastně Všeználek opustil Austrálii. Trochu si to tam pohnojil, když se na jednom pohovoru obořil na majitele jedné firmy, že mu nedal práci jenom proto, že není ženská! :D Ona totiž tato ženská (která tu práci dostala) správně rozhodla, že nebudou přistávat na letišti, kde je špatné počasí, zatímco mistr světa Všeználek přece dokáže cokoliv, i kdyby trakače padaly. My už se teda vůbec nedivíme, že si v Austrálii už ani neškrtnul, jenže ani Tasmánský oceán nestačí na to, aby ho jeho pověst nedohanala i na Zélandu. Měl se zastavit až v Ázii!

Mě už nějak netěší chodit do práce s takovými lidmi. Prý teď vypíšou novou pozici – senior dispečer. Nikdo se na to nechce přihlásit, protože to znamená příliš mnoho muziky navíc za skoro ty samý peníze. Takže nám už je jasný, že jedinej se přihlásí Všeználek. Grumpy a Broukalka už pro ten případ sepisujou výpověď, protože pod Všeználkem prej pracovat nebudou. Takže já tam budu pomalu služebně nejstarší a budu poslouchat takovýho pitomce. To jsou zase vyhlídky. 

Viděli jsme velryby?

18. srpen 2017 | 00.54 | rubrika: Život

Jsme zpátky z ráje. Na Zélandu bylo pěkně hnusně, když jsme odjížděli, takže jsem byla fakt ráda, že na chvíli vypadnu někam za sluníčkem. Šnorchlování na Niue bylo fakt úžasný, viditelnost pod vodou je napřekonatelná. Viděli jsme spoustu ryb, mořských hadů, želvy, velkýho rejnoka a nakonec jsme neodolali a vyzkoušeli jsme si i potápění. Na výpravě za velrybami jsme taktéž viděli delfíny a velryby. Bohužel všechny ty velryby měly zrovna někam namířeno a bylo jim úplně jedno, že jsem utratila docela dost peněz, abych si s nima mohla zaplavat. :D Nicméně jeden tvor nám toto zklamání přišel vynahradit a náhrada to byla takřka uspokojující (říkám takřka, protože to neznamená, že to příští rok nezkusím znova). Stalo se něco, co se tam prý za posledních 7 let přihodilo jen třikrát. Připlavalo k nám něco obrovskýho. Já už jsem skoro chytala paniku, protože to plavalo přímo na náš člun. Dvě velikánský ploutve nad hladinou, čekala jsem, že to bude nějakej zatoulanej bílej žralok, kterej otevře obrovskou hubu a prokousne nám náš gumovej člun. Těsně předtím, než se to otřelo o člun, tak průvodce zařval "to je žralok velrybí!" a my všichni jen "Woooooow". To už jsme mohli vidět ty puntíky a já jsem se přestala bát, že nás to přišlo sežrat. Pak na nás průvodce zase křinul, teda ne, že by to řekl přesně takhle, ale ten tón jasně říkal "na co čekáte vy pitomci, skočte do vody!" Já jsem bleskurychle popadla masku a hodila jsem záda do vody. Ještě jsem slyšela jednu malou asiatku křičet "ploutve, ploutve, kde mám ploutve?" a na to jsem si jen pomyslela "ser na ploutve a skákej voe". :D

Kolem mě na těsno proplula obrovská tečkovaná mašina a mně spadla brada. Zase o jeden důvod víc, proč jsem byla ráda, že mám celoobličejovou masku, ve které se dýchá normálně nosem, protože jinak by mi asi vypad šnorchl z huby. Žralok z nás ale zjevně nebyl nadšený, mám dojem, že mu dokonce někdo skočil na záda, takže tam s náma moc dlouho nepobyl a líně a s grácií odplul do hlubin. Byli tam dva týpci, co měli fakt drahý kamery a když přijel žralok, tak je ze samého úžasu zapomněli použít. :D Takže nejlepší video jsem natočila já na své Gopro a dokonce se s kouskem mého videa chlubí ta potapěčská společnost na facebooku. :D

Z Niue jsme byli naprosto nadšení a určitě se tam chceme příští rok zase vrátit. A nebo se tam možná vrátím sama. Tak nějak jsem doufala, že by nás dovolená mohla s Pilotem zase fyzicky sblížit, ale to se bohužel nestalo a tak to bylo jako bych tam byla s kamarádem. Sice s hodně dobrým kamarádem, ale já nevím, jak dlouho ještě zvládnu žít ve "vztahu", ze kterého vyprchala veškerá vášeň. Teda asi převážně z mojí strany. Pilot si nestěžuje, tomu to příliš nevadí a je rád, že se má ke komu přitulit, jenže mně to tulení nestačí. Odejít po čtyřech letech? Oba bychom se museli zbavit spusty věcí, kde jinde bychom na ně měli místo? A kdo z nás by se staral o špačka? Něco na tom bude, že ve dvou se to lépe táhne, ale já prostě nevím, jak to mám zase slepit, když ani na dovolené, kde jsme byli oba spokojení a neměli jsme starosti, jsme se nikam neposunuli, navzdory spoustě nových společných zážitků.  

shark

Už je mi tu všechno jedno

5. srpen 2017 | 22.46 | rubrika: Život

V úterý už budu v mojí práci rok! A oslavím to tak, že budu balit kufy a nabíjet baterky do foťáků. Ve středu totiž odlítáme na Niue plavat s velrybami. Všechno ostatní je mi momentálně ukradený, fakt se těšim! Někteří chytrolíni mi říkali, že důvodem toho, proč všichni jezdí na Tongu je, že vidět velrybu na Niue je spíš zázrak. Takoví lháři! Ta společnost, u které jsme si to zaplatili, dává na facebook krásný videa s velrybami a ty tam na mě do čtvrtka snad počkají. A nebo se dozvím, kdo je tady lhář? Trošku se bojím, že se mi tenhle sen nesplní ani letos.

V práci máme dva nováčky, jeden je o něco mladší Maorskej kluk, kterej už má dvě děti a chce ještě třetí, aby jako měl hotovo zamlada a ve čtyřiceti mohl začít konečně žít. Já jsem si nemohla pomoct, musela jsem plácnout něco ve smyslu, že mohl žít už teď, kdyby děti neměl. Na to on, že pak člověku ale něco chybí, když je starší a že to uvidím, až mi bude třicet. Tady si nikdo nějak nepřipouští, že už by mi taky mohlo bejt 32, protože na to prej nevypadám. A taky plácám nesmysly, žejo. 

Druhý přírůstek je starší paní v Grumpyho věku. Vůbec nechápeme, jak chce ve svém věku zvládat práci na směny. Já, Idiot i Broukalka máme úplně rozes.... spací režim, i Hlína kvůli tomu odešel někam, kde pracuje jako normální člověk a Grumpy odmítá chodit na jiný směny, než na ty ranní. Babča si prostě troufá. A nebo spí jako šípková Růženka.  

Vypadá to, že skutečně dostanu nějakou zpětnou výplatu, neb náš nejvyšší odjel na dovolenou a teď tu máme jednoho ještě vyššího, kterej tu ale normálně nebývá (asi si normálně válí šunky někde na Mauriciu), no a ten se zdá trochu štědřejší. Naši šéfové se mu snaží podstrčit k podepsání co nejvíc věcí, který se kvůli nejvyššímu nemohly pohnout z místa. Mimo jiné plán na zvyšování našich mezd. To bude nejvyšší nasranej, až uvidí, jak se mu za dobu jeho nepřítomnosti rozkutálely penízky!

Zase mě popadla chuť na točení videí na youtube o něco víc než obvykle. A tak jsem si stáhla program a udělala jsem si znělku! Tomu říkám pokroky. Kameru a světla jsem si koupila v lednu a v srpnu jsem si udělala znělku. S takovou možná už příští leden vydám první video! :D Taky jsem to chtěla točit v autě, protože mi přijde, že při řízení jsem víc uvolněná a tolik se nestydím. Ale to by teď kvůli jisté Nikole "neřeším zákazy" asi nebylo úplně vhodné. Co na tom, že tady se stejně nesmí jet víc než 100km/hod a že bych se v takové rychlosti asi těžko zabila. Jako je mi té holky líto, to zas ne že ne.  

Pět týdnů v posilce

3. červenec 2017 | 06.18 | rubrika: Život

Každej den sem chodím a koukám, jestli Raduš nebo Orchidejka píše. A trochu se na ně zlobím, že nepíšou. A pak si říkám podívej se na sebe! Taky nepíšeš!

Když ono se teď nějak nic neděje. Máme zimu, i když tento způsob zimy, se mi o proti minulým letům, zdá poněkud příjemný. Je hezky. Je sice kosa, ale svítí sluníčko. Nicméně na nějaké plážování to není, co si budeme povídat.

V práci je nás pořád hrozně málo, ale konečně snad dostaneme nějaké posily. Pořád nevíme, kdo je bude trénovat. Broukalka s manželem kupují nějaký bistro, takže ta už je taky jednou nohou na odchodu a Idiot neví ani co sám se sebou. Jedině Všudybýlek by se tomu nebránil a hádá, že to zvládne kohokoliv naučit během týdne. :D Všudybýlek je ten novej. Asi už jste pochopili, že všude byl a všechno zná. Nikdo ho nemůže vystát, kromě Chlupatce, kterej Všudybýlka zbožňuje. Třeba si představte, že jste letadlový inženýr se 40 lety praxe, řešíte závadu na letadle a pak přijde takovej cucák Všudybýlek a začne se vás vyptávat, jestli jste udělali to či ono. A takhle už zvládnul nasrat úplně každýho, kromě Chlupatce. Se divím, že mu ještě nikdo nedal ťafku. A protože je nás málo a noční a ranní směnu teď musí zastat jen jeden člověk, tak podepsali Všudybýlkovi papíry, že je plně zaučenej a zvýšili mu plat na naši úroveň. Po méně než dvou měsících. Což mu samozřejmě výborně hraje do karet, protože my ostatní, hlavně teda já s Šprt, musíme být pěkní debilové, když nám to trvalo měsíců sedm, žejo. Takovej výsměch. Všichni jsme nasraní. Já jsem si hned na to konto požádala o zpětné proplacení 3 měsíců, protože to už jsem dávno zastávala svou práci a pracovala jsem i sama. Manažer si myslí, že bych to měla dostat, jenže to musí podepsat nejvyšší, kterej by si pro dolar nechal vrtat koleno.    

A teď teda k nadpisu. Něco se mi stalo. Z ničeho nic se mi přestaly líbit hubený holky! (= přestalo se mi líbit, jak vypadám). Prostě plochý břicho, to jo, hezký, ale ruky jako hůlčičky? Žádná ramena? No blé. Takže jsme s Pilotem začali chodit 4x týdně do posilky. Jasně, že hned souhlasil, Pilot vždycky se vším souhlasí a za tohle je myslím i hodně rád, protože váží víc, než by on sám chtěl a když nás tam chodí víc (chodí i spolubydlicí Pat), tak se k tomu aspoň dokope. A já si taky stěžovat nebudu, když bude trochu víc ve formě. Pilot, jako správná holka, cvičí hlavně na běhacím pásu a já, jako správnej chlap, zvedám činky. :D Nikdy jsem necvičila, takže jsem si vždycky představovala, že svaly musej růst strašně pomalu. Takže mě příjemně překvapilo, že bicepsy se mi začaly klubat už po dvou týdnech! Neuvěřitelné. A každých pět týdnů si hodlám dělat sérii fotek, abych jako mohla porovnat vývoj. Nejdřív jsem se cítila hrozně nabušená, najednou taková nějaká širší, jako bych se neměla ani vejít mezi futra. Svaly prostě byly nový a pro mě tím pádem hrozně viditělný, jako by to ani nebylo moje tělo. Jenže pak si na nové tvary člověk zvykne a pak neví, zase jsem se zmenšila, nebo jsem si jen zvykla? A právě tehdy přicházejí na řadu fotky. Důkazy místo slibů!

Moje babysvalíky po pěti týdnech posilování. :D

IMG_1634

Těším se opět za pět týdnů, co zas budu mít novýho!