Týpkovi z hydroplánů jsem po dlouhém vnitřním boji nakonec napsala, ale asi ten můj vnitřní boj byl fakt příliš dlouhej, protože už tejden čekám na odpověď. Za tu dobu jsem vymyslela, že vlastně bych si za svoje úspory, který jsem si spořila na novozélandský letecký zkoušky, mohla možná raději udělat rok volna. Prostě dát výpověď a strávit rok cestováním, kreslením, focením, natáčením na Youtube, děláním muziky a hledáním samy sebe. Hledáním toho, co vlastně skutečně chci dělat. Protože to lítání to snad nakonec ani nebude. Toho se spíš držím, protože jsem do toho vrazila hříšný peníze a je mi blbý to nedotáhnout k cíli. Fantomas dělá paragliding a ještě mě na to nevzal, ale máme to v plánu. A to je prej stejně úplně nejlepší lítání na světě. Lítání, při kterým se člověk cítí nejvíc volný. A taky si konečně koupím ten drón, po kterým už léta toužím a kdo ví, třeba by mě mohl živit on. Jako ten drón.

Fantomas se mi za celých těch zbývajících 8 dní, co byl pryč, vůbec neozval. Věděla jsem, že kdybych se mu ozvala já, že by se se mnou normálně bavil a že by možná byl i rád. Jenže já umím být taky tvrdohlavá. Navíc mě dost štvalo, jak se zachoval. Že při prvním náznaku problému se po něm slehne zem. Takže k dalšímu kontaktu došlo až v neděli v práci, když se vrátil a já jsem ho musela jet vyzvednout. Bohužel tam byl i Šprt, takže jsme se akorát tak slušně pozdravili a jinak nic. Ten večer se mi taky neozval no a v pondělí jsme měli oba volno a já jsem si řekla, že teda ustoupím, protože bych si ráda ještě trochu užila, než přijede ta svině tetka z Červený Lhoty. Taky jsem se popravdě v dodávce docela nudila, protože pršelo. A tak jsem mu napsala, proč že se to jako nebavíme a on odepsal, že mi prostě nebude radit v něčem, v čem by nemohl bejt nestrannej. No, to je jako hezký a pochopitelný, ale přece to není důvod k tomu, aby se se mnou vůbec nebavil. A on že na nebavení ale musej bejt dva. Tak jsme se pak večer sešli a všechno bylo jako dřív. Akorát s tím rozdílem, že já už teď vím, že jakmile bude mít jenom trochu pocit, že se na něj nějak tlačí, tak se na mě klidně vysere.

Kámoška Birgit mě strašně lituje. Vlastně není sama, lituje mě skoro každej druhej člověk, že musím bydlet v autě. Lidi to prostě nechápou, že v tom autě bydlet nemusím, ale že tam prostě bydlet chci. Nabízejí mi přespání na gauči, ti movitější v pokoji pro hosty, jiní mi zase nabízejí použití jejich pračky. Jo je to hezký, že se starají, ale já nic z toho přece nepotřebuju. V dodávce mám super pohodlnou postel s drahou matrací. A pračku se sušičkou zatím používám zadarmo v práci. Sprchovat se chodím posilovny, která má pobočku na každém rohu a dokonce i v práci máme sprchu. Birgit to ale onehdá povýšila na úplně jinej level. Zničeho nic mi zavolala, aby mi oznámila, že školník od nich ze školy jede s rodinou na pět týdnů do Francie a že mi u něj domluvila bydlení zdarma. Akorát se musím postarat o psa. Ten jeho barák sice nikdy neviděla, ale prej to bude určitě o moc lepší, než to co mám teď. (!!!) A prej už musí bežet a pošle mi email a mám tomu školníkovi odepsat. Já jsem se vůbec nedostala ke slovu a mohla jsem tak akorát mlátit hlavou do zdi. Jako já lidem ráda pomůžu, dost věřím na "pay it forward" a jestli školník potřebuje někoho, kdo by mu pohlídal barák a postaral se o psa, tak já to snad i udělám. Není to zas tak daleko od letiště, ale popravdě se mi to teda zadarmo moc dělat nechce. A nejhorší na tom je, že školníka určitě ani nenapadne, že by mi snad za to mohl něco nabídnout, protože Birgit mu určitě navykládala, že by to vlastně byl dobrej skutek pro mě, protože by mě to na pět týdnů zachránilo od toho bídného života, který teď vedu.

Aspoň že Fantomas mě plně chápe. Ten vlastně vyrostl v obytným autě, protože jeho rodiče byli stejně praštění jako my dva. Akorát nechápu, jak si ti rodiče dokázali nasekat takových potomků, když sdíleli obytňák s dětma. Fantomas si prej vzpomíná, jak se jednou ten obytňák houpal a jeho mladší bratr se probudil a začal šílet, že je zemětřesení. Taky chápe, že si nejsem tak úplně jistá, jestli chci lítat. On, ač je sám pilot, tak z toho není zrovna dvakrát nadšenej a raději dělá něco rukama. Dokonce, když se ho někdo zeptá co dělá, tak on radši řekne, že je stavitel. To se mi na něm líbí, že si na tom nehoní ego jako třeba můj bejvalej. A měli jsme včera docela dobrou konverzaci, když jsem mu říkala, že přemýšlím o roce volna. Zjistila jsem, že dróny ho taky dost zajímají a že by se taky rád naučil pracovat s videem. Konečně něco, v čem bych zase mohla pomoct já jemu. Taky tak nahlas přemýšlel, kolik že volna by si asi mohl vzít on, abychom mohli trochu cestovat. Je zajímavý, jak se v některých věcech nehorázně míjíme a nechápeme a v jiných jsme zase jak spřízněné duše. A taky je zajímavý, jak se mnou občas počítá do budoucna.

V práci mě to sice pořád štve, ale říkala jsem si, že to teďka nechám nějakou dobu plavat, počkám až co bude s tím dědictvím a pak se rozhodnu. Jenže se mi do toho ozval ten týpek, co tady provozuje hydroplány, jak jsem u něj žebrala o práci dva a půl roku dozadu. Ten si na mě zničeho nic vzpomněl a napsal mi, že hledají lidi na recepci. Já jsem mu odepsala, že bych to asi dělala, ale pouze pokud tam bude nějakej plán na pilotní práci později. A on že ať dojdu na pokec. Tak jsem tam včera byla. Práce by byla zase o dost hůř placená, ale o prachy mi teď stejně asi moc nejde. Jedna pozice by asi byla v Aucklandu, ale on vypadal, že by mě mnohem raději nacpal na novou pobočku na ostrově Waiheke. Tam budou mít teď dvě další letadla a tak. Ten ostrov je moc pěknej, to by bylo skoro jako sen, i když se trochu bojím, jak to tam je s nabídkou veganskýho jídla. Sbalená už v podstatě jsem, protože už dva tejdny bydlím v dodávce. Jo a pak mě ještě přidal k nějakým turistům a nechal mě zadarmo jít na vyhlídkovej let hydroplánem. :D Krása. Jenže já fakt nevím, co mám dělat. V mojí práci přijali dalšího týpka, kterej začne v prosinci. To by snad asi znamenalo víc volnýho času pro mě konečně. A teď, když se to má obrátit k lepšímu, tak to vzdám? A co Fantomas? Ten ostrov není tak daleko od Aucklandu, jezdí tam trajekty a přesto to beru, jako kdyby se ostrov rovnal konec našeho.... nevím čeho. Nemyslím si, že je to perspektivní vztah, přesto se mi od něho nechce.  

Takže mám dvě možnosti. Zůstat tady, brát víc peněz a doufat, že mi později dají práci na vícemotorovém letadle, o kterém si ani nejsem jistá, že na to vůbec mám. A ani jim moc nevěřím, že mě netahají za nos.

Nebo jít tam, brát o dost míň peněz, ale zato bydlet na super ostrově a později mít slušnou šanci lítat jednomotorové letadlo, na kterým už mám něco nalítáno a u kterého vím, že na to mám. A odejít od Fantomase. Ten je teď pryč na deset dní. Včera jsem se ho zeptala, jestli tam mám jít a on mi odepsal, že mě přece nemůže ovlivňovat. Jsem se ho zeptala, jestli si je jistej, že nemůže a on se od tý doby vůbec neozval. Zrovna on, kterej mi jinak píše neustále. Se asi leknul, že to beru nějak moc vážně. Připadám si jako kdyby mu to bylo úplně jedno. Jako kdyby o mě nestál. A vůbec se mi to nelíbí. A přitom si ani nejsem jistá, jak moc stojím já o něj. 

S Fantomasem nám to teď dost klape. A to jsem si na začátku říkala, že se asi projevuje náš věkový rozdíl a že mi to takhle asi nebude moc dlouho stačit. Dokonce on sám poznamenal, že by asi měl sehnat modré pilulky. Poslední dobou nám to ale klape výborně. Možná proto, že jsme se líp poznali, jsme ze sebe míň nervózní.. a nebo možná nakonec tajně žere ty modrý pilule??

Každopádně, Fantomas kdysi pracoval pro jednu společnost, co dělá vyhlídkové lety za velrybami. A má tam furt spoustu kontaktů a zmínil se o mně no a ten chlápek teď pořád chce, ať mu pošlu životopis. Trošku předčasné, když tu ještě ani nemám licenci? No ale jako je vidět, že je dost keen a že by mi možná dal práci. To by byl splněnej sen?! Odmalička zbožňuju velryby. Koupila jsem a zhltala každou knížku o velrybách, věděla jsem o nich všechno! Dokonce jsem kvůli nim šla studovat zoologii. Chtěla jsem být mořská bioložka, ale na zaprděné Masarykově Univerzitě se mi tenkrát vysmáli, že jak jako mořská biologie v České Republice?! Velryby mě fascinují dodnes. Takže takovejhle job bych dělala snad i zadarmo. :D No, a co mě napadne, když se mi naskytne příležitost dělat něco, co jsem vždycky chtěla?! Napadne mě A CO FANTOMAS?! To se teď mám odstěhovat na jižní ostrov? Já jsem to věděla!! Vždycky to dělám. Šlapu si po snech, protože chci být s tím a nebo oním. Ani ostříhání na kluka nepomohlo. Kruci, kdy si konečně uvědomím, že chlapi přicházejí a odcházejí, ale takovéhle příležitosti se opakovat nemusejí.

Dostala jsem poptávku na nový článek. Hurá, někdo to tu ještě čte. Byla jsem na pohovoru v minulý práci a nakonec jsme se nedomluvili. Všeználek mi tvrdil, jak jim všem přidali a asi pěkně kecal, protože mně teda až tak moc dobrý peníze nenabízeli. Takže jsem se spíš začala soustředit na to, abych si vylepšila podmínky ve stávajícím zaměstnání. Hezoun mě teď více méně nechává na pokoji. Možná proto, že jsem se mu postavila. Navíc předminulej víkend jsem vyřešila dost zapeklitej problém, který Hezounovi způsoboval dost stresu. Dokonce se kvůli tomu pohádal se Šprtem. No a já jsem to vyřešila a Hezoun z toho byl úplně na větvi, řekl mi, že asi budu génius a pak mi donesl dvě lahve vína. A nakonec se mě ptal, kdy že to mám revizi smlouvy (součástí revize je přidání na platu) a že bychom to snad mohli udělat dřív. Já jsem tomu teda ani na chvilku nevěřila, že jen tak neplácá, ale dneska mi fakt na stole přistála nová smlouva s novým platem. Furt ještě to nebude tolik, kolik v minulý práci, ale lepší něco než nic. A budeme najímat Anču z minulý práce, takže snad i budu mít víc volna? Možná to tam ještě chvilku vydržím. Taky máme novýho nadřízenýho, kterej k nám taky přišel z minulý práce. Ještě pár lidí a budu se tam cejtit jako doma. :D

Práce na Venoušovi jde velmi pomalu. Já jsem to věděla, že jsem s Fantomasem měla spát až po dodělání Venouše. Teda samozřejmě v první řadě jsem s ním neměla spát vůbec. Ale když už to muselo bejt, tak až po práci. Jenže stalo se. A teď místo práce máme legraci. Ale už jsem dala výpověď v baráku, takže 28. se stěhuju, ať už je to dodělaný nebo ne. Fantomas je strašně zlatej. Sice mi nikdy neřekl nic hezkýho, žádný kecy o tom, jak jsem krásná, že mě má rád, nebo že mu scházím. Neposílá mi žádný pusinky ani srdíčka. Prostě nic! A přesto cejtím, že mě má fakt rád a že mi to ani říkat nemusí, protože to vím. Vím to podle toho, jak mi pořád píše. Jak se zajímá a jak chce být co nejvíc se mnou. Každou volnou chvíli, kterou má, věnuje mně, pokud je to možné. Neptá se mě, co se mezi náma děje a já jsem za to ráda. Připadám si teď po tom rozchodu s Pilotem taková nějaká křehká. Chci si užívat přítomnost a nemyslet na budoucnost. Nechi přemýšlet o tom, jak moc mi vadí náš věkový rozdíl. Nebo to, že je menší než já, nebo že není aspoň vegetarián. Možná to má taky tak. Nevím vlastně, kdy skončil jeho poslední vztah, protože se nechci vyptávat. Ale dost možná bude v podobným rozpoložení jako já. A tak to neřešíme a jenom si užíváme jeden druhýho. To jsem zvědavá, jak dlouho nám to takhle ještě vydrží a kdo s tím nakonec příjde jako první.

Teda nevím, co jsem čekala, asi že mě v minulé práci přivítají s otevřenou náručí, zvlášť když mě tam chtěli a Všeználek laškoval, že můžu začít klidně v pondělí, protože jim jeden kluk dal zrovna výpověď. Místo toho jsem dostala takovou celkem suchou odpověď, že možná v půlce října. To mě trochu zaskočilo, takže jsem výpověď ještě nepodala. Hezoun mi řekl, že sice mám výpovědní lhůtu tejden, ale že jestli jim nedám aspoň 4, tak že se postará, abych už si nikde jinde ani neškrtla. Jako wtf. Už jenom kvůli tomu, že si myslí, že mi může vyhrožovat, se mi chce odejít do týdne. Ale nechci Šprta nechat na holičkách. Takže až tu výpověď budu dávat, tak tam napíšu, že končím za tejden a že to datum se může posunout pouze pokud budu souhlasit, což bude pouze v případě, že se se mnou bude jednat slušně a budu mít aspoň dva dny v tejdnu volný. To Hezouna stoprocentně nasere. 

No a protože jsou v minulý práci takový nemastný neslaný, tak mi došlo, že to stejně není ta nejlepší volba. Nedávno umřela moje poslední blízká příbuzná a asi budu něco dědit. Takže bych místo do práce snad mohla jít zpátky do školy. Takže se mi najednou do té minulé práce vlastně ani nechce. 

Pozvala jsem Fantomase do kina na horor. Myslela jsem, že se budu fakt bát a třeba ho chytnu za ruku. Jenže The Nun nebyla skoro vůbec strašidelná, takže se nám jen jemně dotýkaly lokty. Docela jsem ho obdivovala, jak se držel a nic nezkusil. Potom mě odvezl k Venoušovi a já jsem ho na rozloučenou objala. A pak jsem radši rychle vypadla, než se z toho vzpamatoval a zmohl se na něco víc. Další den, povzbuzen objetím, mě pozval na večeři. A já jsem moc dobře věděla, že bych tam neměla chodit. A stejně jsem šla, takže dobře mi tak. Objednali jsme si pizzu, povídali jsme si a nakonec došlo i na vířivku, pár skleniček vína a no, posrala jsem to. Já jsem si ten náš taneček kolem horké kaše dost užívala a ten teď jaksi skončil. I když jako ta líbačka za to skoro stála. Jen to mohlo ještě počkat. Včera u mě byl a dívali jsme se na movie, no a dneska po práci asi zas budem dělat něco na Venoušovi. Zase si všechno zbytečně komplikuju a radši ani nepřemýšlím o tom, co se to mezi náma vlastně děje, protože si nemyslím, že jsem připravená na to skočit do dalšího vztahu. Takže to prostě nechám plynout a nebudu nic řešit ani nic slibovat. 

Asi dávám v práci výpověď, protože Hezoun už překročil všechny meze. V pondělí jsem se v práci po telefonátu s ním tak trochu psychicky sesypala. Naštěstí už tam skoro nikdo nebyl. Už jsem se oficiálně přihlásila zpátky do bývalé práce, takže teď už nemůžu couvnout, ani kdybych chtěla. Protože bych si pak tyhle zadní vrátka zabouchla, kdybych si z nich dělala dobrý den. Celý by to měla bejt jenom formalita, protože se mě z minulé práce už asi desetkrát ptali, jestli se nechci vrátit. Henzoun mi prej blbě napsal pracovní smlouvu, takže mám výpovědní lhůtu jeden tejden, což se mu sice vůbec nezamlouvá, ale nenadělá nic.

Tím pádem budu mít víc času na předělání Venouše. Chápete jo, dodávka = van, čte se to "ven" a je z toho Venouš. Nakonec jsem od Fantomase nedostala vynadáno, Venouška mi schválil a dokonce mi ho snad i tak trochu závidí, protože ačkoliv jeho dodávka je větší než ta moje, Venoušek je uvnitř přesto prostornější. A dokonce jsem sehnala i nějaký papíry z opravny aut se seznamem věcí, co na něm byly dělaný a světe div se, má skoro novej klínovej řemen.

Dneska jsem měla v práci volno a tak jsem jela k Fantomasovi do dílny. Vzali jsme Venouše a jeli jsme nakoupit dřevo. Pak jsme z něho vyndali hnusnou podlahu a starý dřevo, co bylo na stěnách. A pak jsme jeli na pár hodin makat na jeho loď. Já jsem nechtěla, aby mi s Venoušem pomáhal zadarmo. Jenže prachy nechtěl, pivo nepije, flašky už jsem mu donesla dvě... tak jsem nakonec vymyslela, že za pomoc s dodávkou mu zase já pomůžu na lodi a to konečně přijal. Pak jsme jeli na oběd a po obědě jsme položili do Věnouše nové podlahy a nachystali dalších pár věcí. Fantomas zejtra maká, takže si tam sama dám nějakou izolaci a pak nevím, kdy se zase dostanu k pokračování.

Mezi mnou a Fantomasem to pěkně jiskří, ale zatím ještě k ničemu nedošlo. Tolik k tomu, jak se nebudu zamilovávat a vázat na někoho na Zélandu. Už máme asi deset plánů na to, kam musíme jet, až bude Venouš hotovej. A když jsme seděli na střeše té lodi, tak jsme zase plánovali, kam pojedem s tou lodí. To už je jak kdybychom byli pár a přitom jsme se ještě ani za ruce nedrželi. :D Je to taková hezká změna.

Minulej tejden jsem stála ráno v kuchyni a dělala jsem špačkovi snídani, když jsem si všimla, že nám před barákem zastavilo auto vedle auta naší sousedky odnaproti. Týpek z toho auta se nejdřív snažil pěstí rozbít vokýnko. Pak vytáhnul nějaký hrnky a začal to po tom autě házet. Já jsem křičela na domácího, ať jde okamžitě k oknu a hledala jsem kam napíšu poznávací značku toho magora. No a pak ten týpek vytáhnul ze svýho auta obrovskej šutr a mrsknul ho na čelní sklo toho pěknýho a drahýho auta. Sklo samozřejmě ruplo, kámen se svalil na kapotu a od tam se odrazil a spadl na zem. To už za týpkem byla dvě další auta, pač blokoval provoz, tak skočil zpátky do auta a ujel. Já jsem z toho byla tak paf, že mě ani nenapadlo vytáhnout telefon a natáčet. No, takže jsem volala policajty, už po třetí za poslední tři týdny a ti zmrdi se zase vůbec neobtěžovali k ničemu. Tady prostě můžete páchat co chcete, protože policajtům je to úplně jedno. A pak to tady nemá bejt jako na divokým západě.

Já jsem se nemohla rozhodnout, jestli si mám koupit nějakou pěknou, novější dodávku, co nebude mít moc najeto a dlouho mi vydrží, nebo spíš nějakej levnej vrak, kterej mi snad vydrží tři roky a pak ho kopnu rovnou z útesu. Stejně tady dýl jak tři roky být nechci a s drahým autem, aby se pak člověk bál, jak ho prodá a jestli na něm prodělá hodně a nebo ještě víc. No a když jsem viděla, jak maník prostě beztrestně hodí balvan na cizí auto za bílýho dne, tak jsem nakonec radši šla do toho vraku. Takže jsem si koupila Fiata Ducato z roku 2003 a budu se modlit, aby aspoň ty tři roky ještě jezdil.

Další změna je, že jsem se nechala ostříhat na krátko. Jako fakt na krátko. Částečně asi proto, aby se mi chlapi vyhýbali, protože mám momentálně panickou hrůzu z toho, že se zase do někoho zabouchnu a zase se zaseknu na Zélandu. Zbavuju se majetku, stěhuju se do dodávky, protože chci být kdykoliv připravená vypadnout. Tenhle plán mi ale trochu nevychází, protože tolik komplimentů, co teď dostávám, jsem nedostala už léta. A korunu tomu nasadil prasák Štefan, kterej přišel k nám do kanclu a prohlásil: "Tak tady seš ty sexy dračice. Já jsem vždycky měl slabost pro krátkovlásky!" Aha. Takže bych je snad asi zase měla nechat růst.

Fiata ještě nemám doma, protože když jsem ho byla projet, tak něco hrozně rachtalo v levýho kola a já jsem jim řekla, že si pro něho přijdu, až to opravěj a pro jistotu ještě i udělají novou technickou. Takže teď mi ho opravujou a já pak ještě budu muset vyměnit klínovej řemen, protože ta firma, co Fiata vlastní, to nikdy nedělala a já se bojím, že mi ten řemen rupne hned za rohem. :D Asi dostanu sprďáka od Fantomase, co jsem to koupila za šrot, ale z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu mi ten Fiat nějak přirostl k srdci a já jsem ho prostě chtěla.

Jo, kdo je Fantomas, se možná ptáte? To je přezdívka, co jsme mu daly s Dádou, protože je plešatej. Je to jeden mechanik/pilot od nás z práce a protože rozumí autům, tak jsem ho oslovila, aby mi poradil. Jo taky prej má slabost pro Evropanky. To už mi lidi říkali po jedné firemní párty, kde se ke mně docela měl. Ale s krátkýma vlasama mě ještě neviděl, tak se možná mít přestane. Fantomas se se mnou byl na nějaký auta i podívat. A já jsem si nakonec koupila to, na který se se mnou dívat nebyl. A teď mi chudák asi bude dělat ten klíňák. Mechanik se prostě hodí, no. :D Já jsem mu ale říkala, že ho s tím nechci obtěžovat a že má určitě dost svý práce se svou lodí. A on řekl nojo, každej má nějakou slabost. Hahaha nevím jakou slabost myslel, ale vlastně asi vím. Zjistili jsme, že jsme asi podobně švihlí. On taky bydlí v dodávce. To jsem se ale dozvěděla až potom, co jsem se rozhodla v jedné bydlet. No a taky má loď a tu si teď předělává. Jak jinak než na bydlení. A taky si pronajímá velkou dílnu společně s kámošema. Tam má zaparkovanou tu svojí dodávku, pořádaj tam chlastačky a tak. A mají tam spoustu nářadí.. takže už asi chápete, kde si budu předělávat mýho Fiata, žejo. Jo a chce si dát se mnou ten zbytek houbiček, co si tady suším. Pěkně si koleduju o malér, se mi tak zdá.

Na kole jsem do práce celkem rychle dojezdila, protože Aucklandští řidiči jsou prostě hovada. A to jsem si to vlastně začínala hezky užívat a chtěla jsem takhle jezdit do práce už pořád. Ranní zastávky v pekárně pro čerstvýho skořicovýho šneka mi budou chybět. Takže, jedu si takhle v pruhu pro cyklisty, když se dodávka předemnou rozbodne odbočit doleva a zajet ke svýmu baráku. Bez blikání, bez dívání, prostě to tam napral a nechal mi tak 3 metry na zastavení. Pršelo, takže silnice byla mokrá a klouzavá a mně nezbylo, než se složit na bok. No a protože se zapínám do pedálů, tak jsem si pěkně namlela. Auto za mnou zastavilo, zavolali policajty a záchranku a nadávali na toho zmrda, co mě málem zabil. Policajtům to ale děsně trvalo, beztak se ani neobtěžovali, stejně jako minulej týden, když jsem jim hlásila pokus o krádež auta. Takže sanitka naložila mě i kolo a odvezli mě domů. Druhej den jsem nešla do práce, protože bych se ani neoblíkla. Nejhůř to odneska moje ruka, která ještě dodneška je na tom docela špatně a nemůžu ji moc používat.

Furt jsem čekala, co příjde do třetice všeho nejhoršího. Dělala jsem si z toho prdel, že se určitě stane ještě něco třetího. No, tak dneska jsem chvilku po příchodu do práce zjistila, že nemám firemní telefon. Auto jsem prohledala asi desetkrát, koupelnu pětkrát, dokonce i domů mě Šprt donutil jet, i když já jsem si docela jistě pamatovala, že ten telefon se mnou byl v autě a že jsem ho snad i nesla do budovy. Jenže po hodině hledání jsem si už vlastně nebyla jistá ničím a tak jsem jela. Nejhorší bylo, že to někdo hned napráskal Hezounovi. Takže ten mi dal pěkný kapky, poslal mě po sto padesátý hledat do auta a řekl mi, že prostě někde to bejt musí a díval se na mě jako na debila, že si nejsem schopná vzpomenout, kam jsem ho dala. Já jsem řekla, že ho asi někdo sebral, na čež se Hezoun nasral, že v jeho firmě se teda určitě nekrade a navíc, kdo by kradl Samsung S5?! Já jsem myslela jako třeba omylem sebral, ale s arogantním debilem se nedá diskutovat. Po třech hodinách, já už úplně šedivá a v slzách (když se zrovna nikdo nedíval), mi telefon přinesla recepční, že ho celou dobu měl u sebe náš marketingovej manager, kterej ho omylem sebral z mýho stolu!!! Chtěla jsem ho zabít! A po něm hned toho šmejda Hezouna.

Je čas na změnu, nic jinýho tyhle katastrofy nemůžou znamenat. No, nebo to taky můžu mít za to, jaký mám hnusný myšlenky. Přeju si, aby Kejta Pilota odkopla, nebo aby ho vyhodili z Air NZ. Ale špatný věci se pak dějou mně. Asi je čas nechat to konečně plavat. A udělat všechny ty věci, který Pilot odmítal. Takže příští týden se jdu nechat ostříhat na krátko. Sbohem dlohé vlasy. Stejně teď nechci nikoho balit, tinder už jsem smazala, tak nevadí, jestli budu vypadat jako prdel. A zadruhé se budu stěhovat. O víkendu se jdu podívat na nějaké dodávky a z jedné z nich si udělám svůj domov na kolech. Nejde ani tak moc o ušetření za nájem, protože moc stejně neušetřím. Už jenom třeba pojistka na takovou bestii bude tučná. Ale chci prostě něco svýho. Kde nebudu muset bydlet s dalšíma lidma, nebudu muset po nikom uklízet a nebude mi tam každý tři měsíce lézt realitka se podívat, jestli žiju jako spořádanej člověk. Budu se probouzet u pláže za šumění moře. Budu muset rozprodat většinu svýho majetku, abych se tam vůbec vešla, ale těším se na minimalistickej život. Pilot se mnou nikdy takhle bydlet nechtěl. A já jsem ho ani moc nepřesvědčovala, protože ve dvou by to byla fakt ponorka. Jedna hodně špatná věc na tom ale je, že musím najít někoho, kdo by chtěl adoptovat Špačka. Mám z toho smíšené pocity. Stejně bych ji jednou musela udat. Na Zélandu rozhodně nevydržím ještě dalších 16 let. Ale je mi to moc líto. Vypiplala jsem ji z ničeho, je to skoro moje dítě. Chci aby se měla dobře. Snad se najde někdo, kdo se o ni dobře postará. :(

Před lety jsem si koupila kolo, že na něm budu jezdit do práce. Jenže výmluva se s výmluvou sešla a do práce jsem na něm jela tak třikrát. Nejvíc se mi nelíbilo, jak jsem vždycky dojela zpocená. Není nad to, začít den pěkně smrdící. Před několika měsíci mě to zase popadlo. A tak jsem si koupila kolo druhé. Tentokrát elektrické, abych do té práce nejezdila zpocená. A byla jsem na něm v práci kolikrát? Jednou! Tentokrát se mi zase nelíbilo, že je zima, že často prší, že bych musela dřív vstávat..

V pátek ráno jsem se vzbudila a měla jsem v telefonu smsku od spolubydlícího, že mám rozsvícený světla od auta. Podivila jsem se tomu, jestli je takhle po ránu už ožralej nebo co, protože moje světla sama zhasnou po vypnutí motoru. No, měl pravdu. Světla svítila. V autě byl děsnej bordel a plasty kolem volantu byly vytrhaný a kolem zapalování trčely dráty. Super, takže někdo se mi pokusil ukrást auto a ještě se mu to debilovi nepovedlo. Aspoň se tedy zmocnil mojí powerbanky za 200 dolarů. Pas, řidičák, letištní řidičák a letištní průkaz tam naštěstí nechal. Hlavně z toho pasu by mě asi jeblo, když tady ani nemáme ambasádu. Auto jsem musela nechat odtáhnout, protože zapalování bylo nefunkční. A tak přišla řada na kolo. Dojela jsem do práce a za hodinu jsem měla prázdnou pneumatiku. Prostě den blbec. Naštěstí kluci v práci jsou zruční, tak mi to opravili. A od tý doby jezdím každej den na kole. Pořád ještě nemám auto opravený. Zejtra bude porpvé pršet. Jestli i tak dojedu do práce, tak snad to auto prodám. Nač ho v tom případě teda vůbec potřebuju? Autem mi to trvá 15 minut, na kole 30. I se zastávkou v pekárně a na napití. Takže mě to stojí dohromady jen o půl hodiny víc času, ale zato získám rovnou hodinu sportu. Sice si asi myslíte, že elektrický kolo není sport, ale i na něm se musí šlapat. Navíc si můžete nastavit různé stupně "pomoci", takže můžete klidně jet i sami. Zajimavý je, že jsem ještě nepotkala jinýho cyklistu. Jsem široko daleko jediný pako!

Udělala jsem tu druhou zkoušku, co potřebuju k lítání. Teď už mě čeká jenom letecký zákon a do toho já se ne a ne pustit. Šprt měl minulej tejden dovolenou, takže jsem musela dělat za oba, tedy dvanáctky, takže jsem učení odložila, ale teď už bych to odkládat neměla a stejně se ne a ne dokopat. Jo dostala jsem moc pochval, jak jsem to tam pěkně bez Šprta zvládla a konečně jsem si chvilku připadala, že vím která bije, když každej chodil se vším za mnou a ne za Šprtem. Patnáctýho mi vyprší zkušebka, tak uvidíme, jestli ještě budu mít práci i potom. :D

 Jenže je to moje vina? Svět je plnej lákadel, člověk má tolik možností, jak se mám rozhodnout jenom pro jednu, když mě jich láká milion? Myslela jsem, že to mám jasně nastavené. Že tu budu dva roky pracovat a pak mě dají do kokpitu a budu konečně lítat. Jenže co když ne? Nechce se mi slpoléhat na Hezouna. Ve středu jsem byla na večeři s Rakušákem. Poznali jsme se na Tinderu a hned jsme si vyjasnili, že mezi náma z výškových důvodů nic nebude. Navíc on pracuje hned ve vedlejší firmě a tak se často potkáváme i venku před hangárem. A práci s vztahy je prostě lepší nemíchat. Ale jsme kamarádi. On si nedávno taky udělal ifr rating, takže po něm pořád somruju nějaký učivo a otázky. A tak jsem ho pozvala na tu večeři, abych se mu aspoň trochu odvděčila. No a tam jsme se právě bavili, jak je to tu s tou leteckou prací na hovno a že by nám v Evropě snad bylo líp. Tam bychom dostali práci mnohem snadněji. Nojo, jenže evropské licence jsou jiné od těch, co máme my. Takže jsme vymysleli, že pojedem na Maltu a tam uděláme těch 14 zkoušek, co po nás budou chtít, nějaký ty rozdílový zkoušky a pak si najdem práci třeba v Německu. Tyjo, na Maltu! Už když jsem žila v Rakousku, tak jsem plánovala, jak pojedu na Maltu se učit anglicky. V říjnu tady konečně dostanu pernamentní víza a tak bych mohla vyrazit a zkusit štěstí jinde. A přinejhorším se vrátit na Zéland, kdyby to jinde nevyšlo. Nejsem si jistá, že tady budu chtít čekat ještě další tři roky na kiwácký občanství. Ale právě to občanství jsou moje dveře do Austrálie. Na občanství na Zélandu se od získání trvalého pobytu čeká 5 let. Já už mám dva roky odseděný a když odjedu, zase se mi to resetuje na pět let. Mám odjet a riskovat, že si moji vysněnou Austrálii zase o spoustu let oddálím? Mám zůstat a riskovat, že nedostanu pilotní práci a až se konečně dostanu do Austrálie, tak už budu moc stará na to, abych ji našla tam? Budu šťastnější v kokpitu v Evropě, nebo jako pouhý dispečer, ale za to v Austrálii? A neupínám se na tu Austrálii nějak moc? Je to opravdu ta nejlepší země? A nakonec... kdybych lítala v Evropě, přece bych s tou praxí pak neměla problém se dostat ani do Austrálie. Jistě by mi ta víza pak dali. Mám tuhle hru hrát bezpečně a jako správný přizdisráč zůstat tady, nebo mám zariskovat a zažít nějaké nové dobrodružství v Evropě?

Tak to byly moje myšlenkové pochody za poslední dva dny..