Wien na Novem Zelandu

Poslední dny byly fakt záhul. Ještě jsem škrábala rez ze střechy a stříkala ji novou barvou, jenže v Kaikouře pořád jen pršelo a tak to byl skoro nemožný úkol. Musela jsem se sbalit do tří a půl kufrů. Spoustu věcí jsem vyházela, spoustu věcí jsem nechala v dodávce pro příští majitelku. Celý jsem to musela vyčistit, dojet do Aucklandu a ještě den před prodejem jsem měnila brzdové kotouče a čepy. Ta holka má z toho mýho auta takovou radost, až mě to samotnou hřeje u srdce. Ale je divné koukat na její storýčka, jak v mé dodávce, jež byla mým domovem posledních pět let, najednou hospodaří někdo jiný a používá moje věci! Je mi trochu smutno, ale přesto se dneska nemohu přestat usmívat, protože jsem tak šťastná, že jsem v Austrálii a zároveň tomu pořád nemohu uvěřit, že jsem fakt tady a že tu můžu zůstat, jak dlouho budu chtít!

Na letiště mě hodila ta kámoška mojí, teda teď už její, dodávkou. Ten můj příruční kufr se jim na rentgenu moc nezdál, tak si ho vzal pán stranou. Už jsem se bála, že ho tam otevře a přede všema z něj vytáhne moje hračky, které mají nabíjecí baterku a tím pádem se nemohou zabalit do odbavených zavazadel. Týpek se ale znova podíval na ten rentgen a nakonec se rozhodnul v kufru nešmejdit. Tak jsem si říkala, že ztrapnění se odkládá až do Sydney, kde jisto jistě šmejděníčko šmejdění bude. Jaký byl můj šok, když se o žádný z mých čtyř kufrů nikdo nezajímal, žádnej rentgen, nic! Ani přes imigrační jsem nešla, šla jsem zkratkou rovnou k jednomu pánovi, co uměl trochu česky a rád si pokecal a pak rovnou ven. Žádný razítko do pasu. Ani nevím, jaký mám teda víza?? Hustý, kdybych jela na český pas, dívali by se mi pomalu až do zadku a ještě by mě nechali očuchat psem.

Teď jsem na tejden u kamaráda, než půjdu hlídat byt a kočku kámošce. Tak jsem si šla pěšky do města vyřídit bankovní účet, simkartu do mobilu a podívat se do obchoďáku. Tam jsem slzela dojetím, protože tam mají takových veganských dobrot, o jakých se vám na Zélandu může jenom zdát. Zachvíli budu tlustá jako vepř! Cestou domů jsem viděla spoustu ledňáků obrovských, kteří jsou snad mými nejoblíbenějšími ptáky a taky mraky rozel a jednoho papouška kakadu. Dneska ráno jsem se probouzela za chechotu toho ledňáka, kterej trochu zní jako tlupa naštvaných opic a věděla jsem, že jsem doma. Spousta Kiwáků se mi snažila Austrálii pohanit. Že je plná Australanů. Vetšinou jim stačí říct, že už jsem tu žila a vím, do čeho lezu, ale míra nevraživosti některých Novozélanďanů mě fakt zaskočila. Ale co, já jsem tu hlavne kvůli přírodě a zvířatům. Ale stejně by mě zajímalo, co si vlastně ti Kiwáci o sobě tak myslej, že maj pocit, že jsou o tak moc lepší, než Australani. Popravdě z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti některých mých kamarádek vím, že jsou to vesměs nevěrná prasata, takže já bych asi radši šla do toho Australana. Ale teď koukám, že se můj oslavný článek nějak zvrhnul a tak já jdu radši koukat na seriál. :D

Čas tak hrozně letí. A zároveň se táhne. V pondělí jsem úspěšně složila letovou zkoušku a co tady teď ještě měsíc mám dělat? Kdybych věděla, že to bude tak snadné, tak jsem si tu letenku koupila už na dřív. Ale to bych jisto jistě rupla, protože bych měla nervy z toho, jak mě tlačí čas. Ráda bych si ještě za ten měsíc něco přivydělala, ale tady je to teď tak mrtvé, že to moc nevidím. Tento prodloužený víkend půjdu zase pinglovat do hodpody, neboť se očekává, že přes svátky bude narváno, ale jinak se nic nerýsuje. Když teda nemluvím o tom, že možná budu občas učit, ale to bude zadarmo. Nedělám si iluze, že by mi manažer chtěl něco zaplatit. Těch prvních 100 hodin instruktorování se musí dělat pod dohledem instruktora kategorie B. A zase je o něco jednodušší najít práci, když už těch prvních 100 hodin máte za sebou. Takže z jeho pohledu on mi dělá laskavost, tak na co by mi ještě dával peníze, žejo.

Prvního studenta jsem měla už ten den, co jsem složila zkoušku. Ale on bydlí někde na farmě, takže manažer pro něj zaletel svým letadlem a pak ho zase odvezl. Což znamenalo, že jsme měli na lekci asi 45 minut a já neměla moc čas se pořádně obeznámit s tím, jak je ten student daleko, natož abychom měli po letu čas se na chvíli posadit a promluvit si o tom, co dělal dobře a co potřebuje zlepšit. Zase prostě typickej chaoz, všechno na poslední chvíli a to ani nemluvím o tom, že se mě ten student asi pokoušel zabít. My jsme trénovali přistávání a to vždycky po přistání dáte plnej plyn, pořádně se rozjedete a zase vzlítnete. Jenže student dal plnej plyn a ihned to letadlo zase zvedal do vzduchu, když jsme ještě nebyli rozjetí. Takže u toho dalšího jsem mu řekla, že ten nos nebude zvedat, dokud nebudeme mít aspoň 45 uzlů ale néé, on to udělal zas. A to ani nemluvím o tom, že přistával hrozně na křivo a že kdybychom tak skutečně dosedli, tak bychom rovnou sjeli z přistávací dráhy a zapíchli nos do trávy. Na to, kolik už těchto lekcí měl za sebou, tak mě docela překvapilo, že mu to ještě nikdo nedokázal pořádně vysvětlit. Vždyť on už by měl brzo letět sám. A za tohle riskování svýho života jsou instrukroři zpravidla placeni minimální mzdou. Já nevim, asi bych raději dělala vyhlídkový lety, než tohle.

Teď jsem byla tři dny v Christchurch, protože jsou tam doktoři, co dokážou zařídit i australský zdravotní průkaz. Snažím se co nejvíc zařídit už tady, ať pak můžu v Austrálii rovnou sednout do letadla a obnovit si licenci tam. Už mám i vyhlídnutý sympatický aeroklub a tam se taky hned zmínili, že jim odchází instruktorka a že asi budou někoho hledat. Jenže já pak jedu do Ningaloo, tak doufám, že mi nebudou nic nabízet a nebudou mi dělat chutě. Protože i práce poblíž Sydney je docela lákadlo. Hlavně proto, že tam bydlí moje nejlepší kamarádka. A já bych pak byla bezradná a nevěděla bych, pro co se mám rozhodnout. Každopádně to není, proč se zmiňuju o Christchurch. Jsou to asi dva nebo tři týdny, co mi po spoustě let napsal Třešeň. Předpokládám, že takovej dinosaurus, co by si ještě pamatoval moje trampoty s Třešínkem, tu není, tak jej krátce představím. To je jeden pilot z práce v Aucklandu, kde jsem dělala na dispečingu. Mně se dlouho docela líbil, ale tenkrát jsem byla s tím mým Pilotem a tak jsem si nechala zajít chuť. Jen si pamatuju, že když byl na rozpisu služeb Třešeň, tak mě vždy potěšilo, že se s ním letmo uvidím, až si večer přijde pro letové plány, ale kromě trochy hřejivého pocitu jsem si víc nepřipustila. No a když se to pak s Pilotem rozpadlo, byli jsme s Třešněm skoro na stejné vlně, protože pár měsíců předtím se i Třešeň dozvěděl, že jej žena podvádí s nějakým chovatelem slepic. Tak jsem se ho jednou takhle po telefonu zeptala, kdy mě pozve na kafe a on byl překvapen, ale pozval. Párkrát jsme byli na tom kafi, ale on se nijak do ničeho nehrnul. Já dělala ramena, jak jsem už s tím rozchodem v pohodě, ale on mi to vůbec nevěřil a taky měl pár měsíců náskok se s tím vyrovnat, takže když se tak na to zpětně dívám, tak prostě nechtěl zneužít někoho, kdo byl hluboce raněn a potřeboval někoho spíš jen na to, čemu se tady říká rebound, než aby byl schopen nějakého vztahu. Tím nechci říct, že jsme se spolu nevyspali, ale bylo to jen jednou a bylo to hlavně proto, že jsem ho skoro donutila. On sice měl náskok, ale to neznamená, že byl v pohodě. A nakonec skočil do vztahu s jednou ženou, co měla dvě děti a zřejmě mu (právem) přišla jako perspektivnější partie. I když teď to i sám hodnotí, že do toho skočil moc brzo. Ale vydrželo jim to asi 4 roky. No, Třešeň už s Boeingem nelítá, protože se odmítnul nechat naočkovat. V jeho případě to zcela chápu. Mají v rodině bohatou historii srdečních chorob a v takovém případě bych taky byla ráda, že jsem zdravá a nepokoušela bych to. No a teď je v Chritchurch, protože mu umírá máma na rakovinu a on se o ni stará.

Takže když jsem teď byla pár dní v Chritchurch, tak jsme si zase zašli na kafe. Na uvítanou jsme si dali naše staré dobré dlouhé objetí. Trochu mu zbělely vlasy, trochu zhubnul. Přesto stále fešák. Mezi řečí se jen tak zmínil, jako kdybych to už dávno měla vědět, že je vegan. A já na to že cožeee? Nojo, prej už 4 roky. Tyjo já jsem totálně zapomněla, že ta jeho bývalka byla veganka. A on na oplátku totálně zapomněl, že já jsem též. Musela jsem před ní smeknout klobouk, že z rovna z týpka, co docela dost posiluje, dokázala udělat vegana. A zároveň jsem se přistihla, jak mi rázem padá barikáda, protože najednou odpadla jedna velká překážka mezi náma. Škoda, že odjíždím do Austrálie! Mezi náma byla docela jiná dynamika. Před lety měl jednoznačně navrch on. Já byla totálně rozbitá a škemrala jsem o nějaký lidský dotek. Teď bylo vidět, že navrch mám spíš já. On se cítí jakože zestárnul milion let a tápe, co by na něm ještě relativně mladá holka viděla. No, je mi 38, už nejsem holka. Ale moje tělesná schránka to na mě naštěstí moc neprozrazuje. Šla jsem si pak koupit víno a protože jsem neměla s sebou řidičák, neprodali mi ho.

Odvezl mě pak k autu, kde jsme se zase dlouze objali. A pak ještě jednou. Dal mi letmou pusu na tvář. A já se musela dost držet, abych ho nezačala líbat. Asi se taky držel. Ale oba víme, že by to k ničemu nevedlo. Já jedu do Austrálie a on zůstává tady. A tak jsme se rozloučili a jeli jsme si každej po svým. Druhej den jsme si pak ještě napsali pár něžných zpráv a tím to asi zhasne. Pokud se ještě nerozhoupá a nepřijede do Kaikoury se se mnou proletět, což má ode mě slíbené, ale nevím, jestli se mu to podaří, když ta jeho máma může každou chvíli zemřít a on tam prostě musí být.

A tak jsem se aspoň ještě rozloučila s Dádou a s jejím manželem, u kterých jsem strávila ty dvě noci v Christchurch a vnutila jsem Dádě moje kolečkové brusle, protože už jsem to tak viděla, že je teďka v zimě neprodám a ona je taky vysoká a má velkou hnátu jako já, tak mi to ani nedalo moc práce s přemlouváním.

Už je mi líp. Ne, že bych už měla za sebou tu zkoušku, to ještě ne, ale docela mě uklidnil zkoušející, který mi prozradil, že nemusím mít ty hodiny v letadle nastudované od začátku do konce, protože on bude spíš vybírat jen po kouskách z každé. No, tak to bych vlastně měla celkem v malíku. Teď jen vybrousit ty manůvry.

Nakonec jsem se rozhodla všecko prodat a kompletně se sbalit se vším všudy. Jednak ty prachy budu potřebovat na zakoupení nové dodávky v Austrálii a druhak pokud bych se usadila v západní Austrálii, tak za letenky na léto na Zéland bych zaplatila ještě víc, než kolik teď prodělám. Pro jetski si nakonec přijel ten obchodník, kterej nám ji prodal. Já bych se asi víc snažila ji prodat sama, ale to bylo předtím, než jsem zjistila, v jak špatném stavu je ten vozejk, na kterým jetski jezdila. Když mi v opravně řekli, že to už nikdo nepopraví a potřebuju novej, tak jsem to fakt už neměla sílu řešit. A tak jsem kývla tomu obchodníkovi na jeho nuznou nabídku dvou tisíců dolarů. Jo, je tady Fantomas na návštěvě u rodičů. Já se mu na severním ostrově úspěšně vyhýbala, a to i když mě přijel stalkovat přímo na ostrov Waiheke, ale tady si mě prostě našel. No tak nejenom, že jsem musela poslouchat od šéfa aeroklubu, jaká jsem blbka, že se nechám ojebat a prodám jetski jen za 2000, ale úplně stejnou písničku začal pět i Fantomas. Toho už jsem regulérně poslala do prdele. Žádnej z nich nedokázal pochopit, v jakém jsem stresu a že mi to prostě za ten klid na duši stojí. Obchodník přijel už hned ráno do aeroklubu, kde byla jetski zaparkovaná. Dorazil namachrovanou toyotou za skoro 100 tisíc dolarů a šéf aeroklubu mu vynadal do zasraných vydřiduchů. Obchodník byl tak vytočenej, že se divím, že se nepoprali.

Nakonec i Venouš už je zamluvenej. Bude si ho brát kamarádka, takže v něm můžu bydlet do posledného dne tady a pak jí ho jen převezu do Aucklandu, odkud jej vezme zpátky na ostrov Waiheke. Teda poté, co mě hodí na letiště. To tam na Waiheke na ni budou všichni autobusáci mávat a lidi si budou myslet, že jsem zpátky.

Mám pořád ještě spoustu krámů, které se mi nedaří prodat, ale ty dvě největší břemena - jetski a dodávka - jsou vyřešená a mně se teď o tolik líp spí. Vždyť já už měla zaděláno na žaludeční vředy z toho všeho! Ale Vesmír to pěkně zařizuje a to, z čeho mě jímala panika, se tak nějak samo řeší.

Jinak jen tak aby bylo jasno, s Fantomasem se nic neděje a dít nebude! Před těma dvouma nebo třema rokama, či jak dlouho to už je, co jsme si to vyříkali, tak jsem to uzavřela a i když mi ještě hodně dlouho trvalo, abych na něj přestala každý den myslet, tak já nemám nejmenší zájem se s ním zase zaplétat. A on je naštěstí takovej ňouma, že si bez jasného signálu či provokace nic nedovolí. Je mi nepříjemná představa, že by na mě po letech celibátu sahal někdo jako on. Někdo, kdo mi vůbec nerozumí. Někdo, kdo je malej, plešatej a skoro o osmnáct let starší. Když z ničeho nic zaklepal na moji dodávku, tak se mě zmocnil hroznej vztek. To už se snad dneska nedělá, aby někdo chodil k někomu na návštěvu bez ohlášení, nebo jo? Mně to přijde jako dost velký nabourání osobního prostoru. Musela jsem si dát deset minut na vydýchání, abych mu nevynadala do zasraných stalkerů, zatímco on postával venku a poslušně čekal jako pejsek. Nakonec jsem si s ním zvládla normálně pokecat, ale stálo mě to hodně sebezapření.

Dva dny zpátky jsem byla s kamarády na grilovačce, když mi přišla smska od Fantomase, že co prej dělám. Tak jsem napsala, že jsem s kamarády na grilovačče a on na to odepsal, že mám štěstí. Že si mě chtěl najít a podívat se, co dělám. To je jak z nějakýho hororu, tak je psychopat nebo co? Já teda že hodně štěstí při hledání (pač jsem věděla, že u kamarádů na farmě mě nenajde) a že ale ví, že to nesnáším, žejo? A on na to, že najít mě je snadné, ale že respektuje moje soukromí (odkdy??). A že prej nesnáším hodně věcí, ale asi by mohl uhodnout, co myslím. Tak jsem odepsala, že samozřejmě, že si to může domyslet a že tomu se říká kontext! Bohužel inteligence nikdy nebyla jeho silná stránka. Naštěstí už odjel na jih. Sice tudy bude zase projíždět, až se bude vracet domů, ale zatím mám od něho pokoj. Fakt si říkám, co si moje mladší já asi myslelo, když se s ním tenkrát zapletlo a proč to trvalo tak dlouho.

Zbývají mi dva měsíce na Zélandu a jsem z toho úplně na nervy, jak ten přesun zvládnu a jestli vše prodám a jestli vyjdu s penězma na nákup dalšího domečku na kolečkách.

Potkala jsem v aeroklubu kámoše Marka, kterej taky dřív lítal. A protože jsme se rok neviděli, tak jsme se zakecali a já mu povyprávěla, jak se chystám do Ningaloo a on za prvé věděl, kde to je, což se mi často nestává ani u Australanů, natož teda u Nizozemce. A za druhé zná jeden pár tady z Kaikoury, který tam asi sedm let jezdí přes zimu pracovat na těch lodích, na kterých se jezdí plavat se žralokama velrybíma a s keporkakama! Přesně tohle už mě i napadlo, být přes léto v Kaikouře a přes zimu v Ningaloo, tak má člověk celoroční léto a zábavy kopec. Zase jednou se ukazuje, jak je svět malej a jak Vesmír pracuje. Hned jsem si týpka našla na facebooku a hned mě napadlo, že jeho fotky už jsem někde viděla. Že by na Tinderu? Mark ale tvrdil, že má ženskou, takže prej to na Tinderu být nemohlo.

Takže hned jsem tomu týpkovi psala, jestli by nezašel na kafe pokecat o Ningaloo a on že jo. Letos tam teda poprvé po sedmi letech nejel. Já jsem se nechtěla moc vyptávat na jeho osobní záležitosti, ale s tou jeho ženou to vypadá, že už asi není, takže proto letos nejel, protože tam prostě jezdili spolu. Nakonec jsem ho teda možná viděla právě na tom Tinderu.

No, takže jsme si pokecali, on mi řekl v které z těch sedmi společností pracovává on a že prej dokonce oni mají i malé letadlo, kterým lítají vyhlížet ty žraloky, protože oni z té lodi prej nejsou vidět, pokud nejsou úplně blízko. To vlastně dává smysl. Velryba se prozradí tím, že pravidelně vypouští do vzduchu obláčky, ale ten žralok je prostě inkognito do poslední chvíle. Taky mi poradil, že je tam možnost zamluvení jednoho týdne, při kterém tam můžete zadarmo dobrovolničit. Což je jedinečná příležitost si zkusit, jaký to je dělat na těch lodích, rozkoukat se po Ningaloo, potkat lidi a možná z toho může vzniknout něco víc.

Doma jsem hned vlítla na internet a zapátrala po tom dobrovolničení a podařilo se mi ukořistit jeden týden v srpnu. V žádný jiný měsíc tam žádné místo nebylo. Vesmír tam ten srpen nechal vyloženě pro mě, protože já budu v červenci v Sydney hlídat kámošce barák a kočku, shánět auto a pak si nechám tak 10 dní na přejezd těch pěti tisíc kilometrů. Báječně to vychází. A navíc v srpnu tam právě jsou i keporkaci, kteří tam na svět přivádějí mláďata. Já nemůžu ani popsat, jak strašně se těším. Tady v Kaikouře je taková kosa, že já kdybych nemusela dělat tu letovou zkoušku a navíc ještě neslíbila kolegovi z bývalé práce, že mu pohlídám barák a kočky, až koncem června pojednou na Fiji, tak už jsem asi v Austrálii.

Jo a sranda je, že za ten týden práce zadarmo jsem ještě musela zaplatit 250 dolarů. :D Ale zase za to dostanete tričko a na lodi vás nakrmí. A byla jsem moc mile překvapená, když jsem se v dobrovolnické příručce dočetla, že krmí i vegany. Já už jsem se bála, že si budu muset nosit svoje jídlo.

A jinak tady v Kaikouře na úřadě mám nového "fanouška", něco jako byla ta Líza, co mě tady harašila a snažila se mi zatrhnout moje bydlení v autě, tak teď mě obtěžuje pán s podobným záměrem a už mi též dal pokutu na 200 dolarů, kterou samozřejmě nebudu platit, protože mám tu vyhlášku přečtenou zase líp než on. Takže zase musím hrát tuhle blbou hru na kočku a na myš a fakt už se začínám těšit, až vypadnu někam jinam.

Je super být zpátky v Kaikouře. Zase mám kamarády, i když dvě kámošky se teď stěhují na sever, ale zase jiní se stěhují sem. Evka si tu zařídila super zázemí, dokonce jí v práci dali k užívání velkej barák, teda ne úplně zadarmo, ale bydlí tam teď sama a až jsem se na chvilu přistihla, že jí snad i trochu závidím. Musela jsem se napomenout a připomenout si, že já mám ráda svoji svobodu a dodávku. Jo taky mi všichni nabízejí, jestli se nechci vrátit do té či oné práce. Zjevně je tu stále nedostatek lidí. Lidi se se mnou zastavují na pokec na ulici i v obchoďáku a nikdo není překvapen, že mě vidí, neboť každý už prý viděl moji dodávku.

První dny jsem byla nějaká nachcípaná. Často se mi stává, že když cestuju, tak jde imunita někam do háje. Asi je to pro tělo stres, i když já se vystresovaná necítím. Tak jsem ani nešla hned říct do aeroklubu, že už jsem zase tady. Jenže když parkuju na mým oblíbeným místě, tak nademnou pořád lítají letadla a tak mi jednoho brzkého rána volá manažer aeroklubu a mně bylo hned jasné, že se chce zeptat, jestli jsem to já. Tak jsem místo pozdravu řekla: "Proč tady děláš takovej kravál?" a on se smál a prej to hned věděl, že jsem to já. "Pojď lítat", povídá manažer, ale já na to že dneska ne, není mi dobře. "Je tam 40 kosatek!" řekl on a položil to. Podezřívala jsem ho, že si to vymyslel, že to řekl jen aby mě vytáhnul z postele. A tak jsem nešla a propásla jsem 40 kosatek. Nakonec mě taky rádi viděli a už jsem si i obnovila obchodní licenci. Teď ještě ty instruktorký zkoušky, ale to bude větší oříšek.

V aeroklubu byli přes léto fakt hodně zaneprázdnění a zjistila jsem, že kdybych tu bývala byla, tak jsem asi měla práci. Já když jsem se rozhodovala, jestli se na léto vrátím do Kaikoury, tak jsem si psala s Blondýnou, co se mnou dělala instruktorák a která se zrovna vrátila z Austrálie a ta mi psala, že taky pojede do Kaikoury. A já jsem si řekla, že když tam jede Blondýna, tak nemá cenu, abych se tam hrnula taky. A tak jsem jela na Waiheke. Teď jsem se dozvěděla, že Blondýna sem nikdy nepřijela. Asi životní lekce v tom, že člověk nemá stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Takže asi den mi bylo úplně na nic. Nemohla jsem uvěřit, jaká jsem číča, že si takhle šlapu po štěstí a promarním jedinečnou příležitost. Když jsem to dostatečně obulela, tak jsem si řekla, že to asi vesmír tak zařídil, protože na mě v Austrálii čeká ještě něco mnohem lepšího a začala jsem se zase těšit a přestala jsem se litovat. Pak se mě manažer zeptal, co teda mám v plánu, jestli bych chtěla nějakou práci nebo co, ale za prvé já už ho znám a vím kolik toho každýmu naslibuje a on tomu asi i věří, vím že není zlej a myslí to s každým dobře, ale pak to není schopnej splnit. A navíc se už fakt těším do tý Austrálie, takže je těžký mu na to něco říct. Protože když se nad tím úpřímně zamyslím, tak Kaikoura je sice úžasná a miluju ji, ale je tu kosa a na pláži jsou černý kameny, po kterých nemůžu chodit bez bot a který ty vlny víří a když lezete do vody, tak vás vždycky nějakej šutr jebne do toho nejbolestivějšího místa na koleni. A já vím, že v Austrálii najdu ještě lepší místa, kde nebudou tahle ale. V Ningaloo je teplo, pláže jsou tam krásný písečný a navíc jsou tam i žraloci velrybí, manty a želvy a to v Kaikouře nemáme. A proto si to asi sama sabotuju, pač vesmír vám dá, po čem nejvíc toužíte, ale ta touha musí být bez závad, bez pochyb a bez žádných ale!

No a po dnešku mám pocit, že je to skutečně tak, že vše se děje tak jak má, protože já bych asi s manžerem pracovat nemohla. Neznám víc chaotickýho a neorganizovanýho člověka! Já jsem se tak divila Tobimu, že tu dlouho nevydržel, ale teď už ho naprosto chápu. Včera odpoledne mi manažer řekl, že spolu poletíme do Nelsonu, tam vyzvedneme velký letadlo, poletíme do Omaky, tam vyzvedneme rakev a odvezeme neboštíka do Paraparaumu. Tak já se ještě jako debil do noci učím jak vypadaj ta letiště a jaký jsou tam postupy na přistání a odlety, jak se tam dostanu a tak. Jo a on je ranní ptáče, což já noční sova prostě nesnáším a vždycky, když s ním mám někam letět, tak to musí být za rozbřezku. Kdyby Slunce vycházelo ve tři ráno, on by tam už o půl třetí stepoval.

Takže jsem vstala v půl šestý a začala jsem se oblíkat a něco snídat, pač jsme se měli v půl sedmý sejít na letišti. V 06:00 mi došla smska, ve které stálo 07:45. Tak jsem se vrátila do postele, protože jsem stejně byla jak praštěná lopatou. V 06:45 další smska, že je připraven. Do prdele, tak se zas oblíkám. V sedm píše, že už musíme letět. v 07:05 píše, že za dvě minuty odlítá. Dorazila jsem asi v 07:10. Už z dálky vidím, že letadlu blikají světla, vrtule se točí... no naskočila jsem do něj už skoro za jízdy. Nemohla jsem si ani odskočit na záchod, ani zkontrolovat počasí na trase, nebo oznámení aerodromů, jestli se tam třeba na něčem nepracuje, prostě nic! Čistý chaoz a nepřipravenost. Já takhle prostě nemůžu pracovat. Já jsem vysoce organizovaný člověk a zvláště v létání, kde vás i malá chyba může stát život, takovýhle zbytečný drama prostě nesnesu. A já vím, že to nebyla jen vyjímečná situace, protože on takovej byl vždycky, ale teď mi asi osud chtěl připomenout, proč mi hází klacky pod nohy a proč pobyt na Waiheke nebyla chyba.

Než jsme doletěli do Nelsonu, tak se plány zase změnily a tak manažer nakonec letěl pro mrtvolu sám a já letěla sama zpátky do Kaikoury. Neříkám, kdyby mi tu práci cpal přímo pod nos, tak já tu ještě nějaký čas zůstanu. Kdybych měla víc hodin, hledání další práce by bylo mnohem snazší. Ale rozhodně se už nebudu trápit tím, že jsem snad něco promarnila, když to nevyšlo.

Moje ceremonie byla nakonec kvůli povodním zrušená. Ještěže jsem nemusela čekat na nějakou další, ale poslali to poštou. Minulej tejden jsem konečně obdržela i Kiwácký pas! Konečně jsem se dočkala a jsem svobodná. Lvice se mě pod minulým článkem ptala, proč se vůbec chci stěhovat zpátky do Austrálie. Promiň Lvice, až teď jsem si všimla. A já jsem si myslela, že tady těch posledních osm let fňukám po Austrálii dost hlasitě a že je to každému jasné. Tam je to prostě lepší. Lepší peníze, víc pracovních příležitostí pro začínající pilotku, větší výběr veganského jídla, mírnější zimy a větší prostor na cestování a objevování. Plus tam žije moje nejlepší kámoška. Já nemám žádnou rodinu, ale ona je jako moje sestra a tudíž to nejbližší k rodině, co mám. Moc mi chybí a po čtyřech letech se s ní zase konečně shledám.

Na konci března odjíždím z ostrova a pomalu pojedu směr Kaikoura. Musím jet opravdu pamalu, protože trajekty mezi hlavními ostrovy jsou porouchané a bylo těžké koupit lístek i s měsíčním předstihem. Snad mi to aspoň dá dost času na získání nového zdravotního průkazu na letadla a obnovení self-containtement certifikátu na dodávku, pač se mi tak bude lépe prodávat. Bohužel můj letecký doktor šel do důchodu, ale našla jsem si v Aucklandu jednu dámu, což je docela úleva, že to bude zase jednou žena. Můj doktor ze mě vždycky měl osypky, dával si velký pozor, aby na mě nešáhnul nějak nepatřičně a EKG mi zádasně měřil jen za přítomnosti sestřičky. Jakoby se bál, že bych ho mohla zažalovat za osahávání. :D To se s doktory v Česku vůbec nedá srovnat. Nebo aspoň co si pamatuju, tak ti si nebrávali žádné servítky.

No a po cestě na jich už bych se třeba mohla začít šprtat na zkoušky, ale vůbec se mi nechce. Jenže čím dřív je udělám, tím dřív můžu odletět do Austrálie! A na Bali! Musím toho tolik dohnat za ty 4 roky, co jsem nemohla cestovat.

To je asi všechno, co je u mě nového. Pořád mám dvě práce, ale ta průvodcovská nějak vázne. Nevím, jestli je na mě naštvaná, že jsem jí řekla, že budu odjíždět a tak už mi nechce dávat práci, nebo prostě končí léto a těch zájezdů už není tolik. Každopádně pro mě je to jasné znamení, že je na čase odjet. Já asi nikdy nenajdu místo, kde bych mohla zakořenit. Nesnáším stagnaci. Už jsem to tu zažila a ty vzpomínky mi nikdo nevezme. Thank you! Next!

Za poslední týden napršelo tolik vody, že vůbec nechápu, kde se to všechno vzalo. Auckland je částečně pod vodou. Známým se dokonce zřítil strop. I tady na Waiheke se spousta lidí sháněla po ponorných čerpadlech. Některé silnice byly zaplaveny, včetně té, na které normálně parkuju přes noc. To je člověk najednou ještě vděčnější, že se svým domkem na kolečkách prostě vyjede na kopec a nemusí jen bezmocně koukat, jak jeho veškerý majetek pohlcuje voda. A některé silnice se i částečně sesunuly.

Za dva týdny jedu do Auclandu na předání občanství. Teď se modlím, ať nejsou už žádné kalamity a neruší se trajekty. Kdybych měla prošvihnout něco, na co čekám už přes osm let, tak se to snad radši pokusím sama přeplavat. A pak poběžím hned na úřad požádat o nový pas! A co je moje dilema? No, že se blíží můj odjezd do Austrálie a já se ještě pořád nerozhodla, co budu dělat. Mám prodat jetski i dodávku, sbalit si svých pět kufrů a odjet už napořád? Prodávat jetski v zimě bude krajně nevýhodné, ba možná i nemožné. I na dodávce v zimě prodělám kalhoty. A nebo to mám někde zaparkovat s tím, že se za pár měsíců vrátím a buď tu ještě nějaký čas pobudu, nebo to vše prodám v létě? Jen ta představa, jak se ty věci snažím prodat a jak se snažím vecpat všechen svůj majetek do pár kufrů, ve mně vyvolává brutální úzkosti. Takový jsem naposledy měla, když jsem se chtěla rozejít s Pilotem, ale když jsem si představila, jak těžké bude vyřídit záležitosti kolem baráku, který jsme měli pronajatý a se vším tím majetkem, co jsme spolu vlastnili, tak jsem byla paralizovaná hrůzou a ne a ne se do toho dokopat. Tak teď to mám podobně. Bylo by jednodušší si ty věci prozatím nechat tady a odjet oťukat terén, ale u koho třeba na půl roku zaparkuju, to netuším. Navíc ty peníze z prodeje, by se mi sakra hodily na nákup jiné dodávky v Austrálii. Brod je ještě relativně daleko, ale já už stahuju kalhoty a mám z toho depky jako sviň!

Dneska se konečně zase na ostrov navrátilo sluníčko. Takže dnešní turisté byli velmi spokojení. Nakonec práce pro Sharon je celkem fajn. Já myslela, že to bude horší, protože ona působí jako dost namyšlená podnikatelka. Ale zatím mě sere jenom tehdy, když se bez jakékoliv příčiny rejpe v mém životním stylu. Protože ona má na veganství dost vyhraněné názory a nebojí se je vám vnutit. Pořád zkoumá, co jsem si donesla k obědu, protože nechápe, co teda vlastně jím. A korunu tomu nasadila kolegyně vegetariánka, která začala pět ódy na falešné maso od Quorn a na to se Sharon úplně naježila, že to úplně nejvíc nesnáší, když se vegetariáni snaží, aby jejich jídlo chutnalo a vypadalo jako maso. Prý je to úplně zvrácené. Jo no udělat si řízek ze seitanu je zvrácenější, než podříznout hrdlo teleti. Takže v tomhle ohledu je mi líp v té druhé práci, protože tam jsme 4 vegani. Dokonce firma kupuje pro zaměstnance nejen kravské mléko, ale i ovesné a nikdo nemá blbé kecy.

Když takhle ráno jedu vyzvednout svoje hosty od trajektu, tak si říkám, že už jsem skoro jako Sonja. Když jsem čítávala její blog, tak mě ta její delegátská práce moc zaujala. A teď to skoro dělám. Dneska jsem měla tři skupinky. Jedna dorazila trajektem už v devět. Tak si dali snídani v kavárně u trajektu a já je pak před desátou vyzvedla a odvezla do městečka Oneroa, ať si jsou nakoupit nějaký suvenýry, než posbírám další dvě skupinky, co dorazily až v deset. A pak jsme všichni vyrazili na vinice. Někdy, když máte času nazbyt, tak je mezi vinicemi povozíte po různých zákoutích ostrova s krásnými výhledy. Z nějakého důvodu také všichni milují zastávku v místní "ptačí rezervaci". Je to taková kuriozita, protože i když jsme tu na malém ostrově, tak tu platí stejné vyhlášky jako v Aucklandu, pod který spadáme. A ve městě není dovoleno míti doma kohouta, protože by obtěžoval všechny sousedy. No a tak když se stane, že někdo nedopatřením rozmnoží slepice a vylíhne se kohout a ten někdo nemá to srdce z něj udělat polévku, tak jej vyhodí u sportovního hřiště. Začalo to kohoutama, ale teď už je tam, z mně neznámého důvodu, více kachen, než kohoutů. Taky se tam zdržují rackové a občas i jeden pukeko. Dobrovolníci je tam chodí každý den krmit a doplňovat vodu, takže se ptactvu na téhle nelegální ptačí skládce vlastně vede moc fajn. No a když tam zajedete s autem, tak se desítky či stovky ptáků k vám rozběhnou v naději, že jim vezete nějaké zbytky. A to z nějakého důvodu vždycky každého moc baví. Jednou jsem tam dokonce zajela s mladýma týpkama, o kterých jsem si myslela, že jim budou kohouti úplně volný, ale oni hned nadšeně vyskákali z auta s fotili se s nima. Nechápu.

Vlastě mi nikdo nedal žádný návod k tomu, co těm lidem jakožto průvodkyně mám vlastně říkat. To mě docela překvapilo. Asi si mám něco nachystat sama. S tím mi ale nechtěně pomohli v druhé práci, kde kolem Vánoc byl takový nedostatek lidí, že mě dokonce na dva dny posadili na vyhlídkový autobus místo průvodce. A protože nemám trénink, tak všechno to kecání obstarali řidiči a já jen zdravila lidi, kontrolovala jízdenky a pomáhala jim nastupovat a vystupovat. Jeden den jsem strávila s Kejt, která tu žije už třicet let a je chodící encyklopedií místních faktů a vtipných historek. Ta za celou tu cestu pusu nezavřela a protože jsem s ní absolvovala čtyři okruhy, tak jsem to slyšela hned několikrát a dost jsem si toho zapamatovala. Hned druhej den jsem to vyzkoušela na mých vlastních hostech a ti mi pak dali sto australskejch dolarů jako dýško. Tak moc dík za pomoc, Kejt! :) No ale jsem ráda, že nejezdím tím autobusem. Kdybych měla dělat každej den pět okruhů a pořád dokola měla mlít to stejné, tak se asi zblázním. Respekt těm, co to dělaj.

A když je takový den jako dneska, tak je to sice tady krásný, ale já jsem po práci dočista uvařená, i když je v dodávce klimatizace. Protože většinu času stojíme na vinicích, zatímco si hosté dávají do nosu, a to auto se prostě vytopí. Takže po práci jedu přímou čarou rovnou k pláži, kde okamžitě běžím do vody. A to je moje nejoblíbenější část dne. Jen tak si splývat na vodě, nechat se houpat vlnami a cítit se svěží a v chládku.

Zrovna jsem dopisovala tenhle článek, když mi přišla smska od kolegy, jestli nechci do Oneroi na skleničku šampáňa. Bylo mi to trochu divný, ale neřekl, že tam půjdeme jen my dva. Tak jsem si nejdřív myslela, že asi jde víc lidí z práce. Já se musím přiznat, že tenhle kolega mě hned docela zaujal. Jakože je fakt přitažlivej, i když se trochu divně oblíká. Nosí všemožné pánské šperky a kožené vestičky a rukavičky. Něco jako motorkáři, ale nevím, zda-li má vůbec motorku a hlavně on se tak obléká i do práce. Teď jsem se teprve dozvěděla, že on ty šperky a kožené věci i vyrábí, neboť jeho táta s kůží pracoval a vyráběl boty. Za hřích by teda určitě stál, ale nechala jsem si zajít chuť poté, co se na vánočním večírku objevil s manželkou a s dětma. Tak jsem mu napsala, že bych se musela nejdřív oblíknout a on odepsal, že počká na autobusové zastávce a jestli ho můžu vyzvednout. Hm, tak to trošku přidalo na divnosti. Nabrala jsem ho a on mi vysvětlil, že v jednom podniku s hostama z jeho zájezdu rozpili šampaňské a protože ho nedopili, tak si ho tam od barmana nechal uschovat, že ho přijde dopít později. Tak jsem si z něho utahovala, že mě jen využívá, aby nemusel řídit opilý. Dopili jsme to, pokecali, byla tam pěkná živá muzika, krásný výhled na moře a velmi barevný západ slunce. Hotová romantika.

On mi pak řekl, že mi ukáže, kudy jezdí domů, když je podnapilý a chce se vyvarovat policejní kontrole. Tak jsme jeli po polňačce kolem pobřeží, načež se mě zeptal, jestli nechci na chvilku zastavit a něžně mě pohladil po rameni. A vůbec to nebylo nepříjemné. Ale řekla jsem mu, ať se na to vysere. Na čež on se zeptal, jestli jsem si jistá? "Kdybys aspoň nebyl ženatej" odpověděla jsem na to já. A on že to přece nic neznamená, že on už to doma nedostává a kdesi cosi. Jak je možný, že jsem takhle stará a ještě stále takhle naivní, že se vůbec dostanu do takové situace? No, vykopla jsem ho kousek od domu, ještě se mi chudák omluvil, že snad nebyl moc nechutnej. Né, vůbec nejseš nechutnej. Kdybych byla mladší, zblajzla bych tě hned. A tu tvoji manželku vůbec nechápu. Jestli je to teda vůbec pravda. Ale nic z toho jsem mu samozřejmě neřekla. Jen jsem se usmála a řekla jsem, že je to v pohodě a popřála mu hezkej večer. No a teď se mi o tom asi bude zdát, protože část mě by si bývala přála, aby to dopadlo jinak.

Hlásím se zase po nějaké době. Mám teď hodně práce a na nic jiného nemám čas. Teď jsem makala deset dní v kuse. Včera jsem měla jeden den volno a dneska už zase makám. No a místo abych včerejšek proválela a odpočinula si, tak jsem sedla na trajekt a jela jsem do Aucklandu. Trochu nakoupit, trochu si pochutnat v mé oblíbené restauraci a pobavit se s bývalým spolubydlícím - s tím dřevorubcem, co nosil z lesa houbičky - kterého jsem již léta neviděla. Byli jsme v kině na novém Avatarovi ve 3D a bylo to úplně boží. A pak jsem se skoro poblila po cestě trajektem domů, pač poslední dny bylo fakt otřesné počasí a byly velké vlny.

Když teď tak hodně pracuju, tak nemám čas si stýskat, že tu nemám kamarády a vede se mi mnohem líp. Obě moje práce mě baví a kromě té únavy mi ani nevadí, že tam trávím tolik času. To jsem si oddechla, protože po té, co jsem nebyla schopná pracovat v hospodě víc než tři dny v tejdnu, jsem si začínala myslet, že to tak budu mít už všude a dosmrti ze mě bude nemakčenko. Teď vidím, že to bylo tou prací, jež se mi jevila naprosto zbytečná a ne tím, že bych byla líná. Přitom zbytečná nebyla, každý potřebuje jíst. A přesto bych můj život v takové práci strávit nemohla.

Občas mi píše Fantomas. On se chudák snaží a já na to reaguju spíše stroze. Pořád bydlí na lodi a je docela nedaleko. Lehce bych tam dojela i na jetski. Občas taky píše, že by mohl s tou lodí přijet na výlet sem. Ale protože na to nadšeně neskáču a neodepisuju, že bychom se mohli vidět, tak se tady naštěstí ještě neukázal. Je mi ho trochu líto. Já vím, že on by chtěl, abychom se viděli, i když to nenapíše na plnou hubu a místo toho jen tak nenápadně oťukává terén. Ale já ho nechci vidět. Vím, že by bylo těžké se s ním bavit jen jako s kamarádem a já už do toho znovu spadnout nechci. On není to co chci nebo potřebuji. A přesto pro něho mám i po těch letech slabost, kterou schovávám za nezájem.

Teď se musím soustředit hlavně na to, abych našetřila co nejvíc peněz a připravila se na můj snad již brzký odjezd do Austrálie. Tak moc se těším! A zároveň se toho i trochu bojím. Co když ten život v Austrálii nebude už takový, jaký byl předtím? Co když je ta moje australská fantazie založená spíš snech a skutečnost nebude tak růžová, jak si ji posledních 8 let maluju..?

Asi existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.

Tak jsem tu měla na návštěvě kámošku z Kaikoury. Bydlela u mě v dodávce a bylo to fajn, ale opravdu nechápu, jak můžou lidi v těch dodávkách bydlet v párech a to mám ještě tak 3x větší dodávku, než baťůžkáři normálně mívají. Ale na ty tři noci to bylo v pohodě. Počasí se nám tedy moc nepovedlo, ale i tak se nám podařilo zvládnout krásnou slunečnou procházku po pobřeží, odkud jsme viděly i kosatky a jízdu na jetski kolem celého ostrova, při které jsme žádné kytovce bohužel neviděly, ale viděly jsme žraloka. Evka na něj ještě volala, ať připlave blíž. Naštěstí ji dočista ignoroval, protože já zas takovej blázen nejsem. Evka mi povyprávěla, kolik je těď v Kaikouře nových lidí, kolik tam má nových kamarádů a co všechno podnikají a mně z toho bylo fakt smutno a ještě víc na mě teď doléhá, že jsem asi udělala chybu a měla jsem se tam po zimě vrátit. Navíc jsme si vyříkaly věci, které byly jedním z hlavních důvodů, že jsem z Kaikoury odešla, protože Evča si tehdy procházela nějakýma sračkama a dočista mě tenkrát odřízla a mně to popravdě dost ublížilo. Teď už aspoň vím, co a proč se dělo a mám prostor to pochopit a odpustit.

Kdybych tu neměla tu práci, už bych byla na cestě na jih. Jenže stále platí, že pinglovat už nechci, takže stejně nevím, co bych tam dělala. Mě by bavilo pracovat na těch lodích, co vozí lidi za velrybama, nebo za delfínama, ale to bych musela mít fakt kliku. U těch delfínů je to tak, že oni to většinou dají někomu, kdo pracuje u nich v kavárně. A já do kavárny fakt nechci. :/ Teď když mám ten řidičák, tak jsem se stavila u Sharon a ta mi hned naplánovala práci na víkend. Myslela jsem si, že jí možná bude vadit, že dělám u konkurence a taky to hned věděla. "Ty pracuješ u Fullers, co?" Vybalila na mě hned místo pozdravu. "Hajzlové" dodala. :D Ani nevím, jak je možné, že to ví. Kdo jí to vykecal? Je pravda, že naše mateřská společnost, která provozuje trajektovou dopravu mezi ostrovy, tu není velmi oblíbená a tu bundu, co mi dali, s nápisem Fullers, bych do města radši nenosila. Všichni se tu potýkají s nedostatkem pracovníků a tak jsou často ty trajekty zrušené a hlavně ti, co pendlují z jednoho ostrova na druhý za prací, toho mají plné zuby. Jenže na lodích je to jako v letadlech. Tam je taky určitý počet pasažérů na jednu letušku a když se nějaká nedostaví do práce, nemůžete to letadlo/loď plně naložit. Každopádně má Sharon taky asi stále nedostatek, protože moje práce u konkurence jí nebrání v tom, aby mi dala práci na víkendy. Jen o jejím knowhow nesmím mluvit v té druhé práci. Což je pochopitelné. A tak jsem ráda, že budu makat sedm dní v týdnu, nebudu mít čas si stýskat, že tu pořád nemám s kým trávit volný čas a vydělám nějaký prachy na to, abych pak na konci léta mohla jet do Kaikoury a obnovit si instruktorák. Sice jsem tomu nevděčnýmu aeroklubu nechtěla už strkat další peníze, ale po návštěvě Evky vidím, že ten čas strávený s kamarády a s delfíny mi za to bude stát.

Kromě toho, že se špatně seznamuju, mi na Waiheke taky vadí komáři. Přiznám se, že jsem to nečekala, že to bude takový problém, pač jsem to tady ještě nezažila. Každý večer mám doma několik komárů a nevím, jak se jich zbavit. Mám sto chutí auto vystříkat nějakým sprejem, ale bylo by mi líto mých pavouků, na který jsem si už celkem zvykla a kteří mi tu chytají mouchy. Bohužel ty svině komáří jsou příliš chytrý na to, aby se chytili do pavučin. Koupila jsem takovou ultrafialovou lampičku, do které se mají ti komáři chytat, ale do ní se taky chytí jen ti nejblbější z komárů. A tak se vždycky před spaním nastříkám repelentem a stejně se ráno probudím s čelem poďobaným, jako kdybych byla v pubertě.

Jo a víte, co mi odepsali kvůli té ceremonii? Že prej nechápou, proč mluvím o ceremonii v Aucklandu, když prej bydlím v Kaikouře. A to jsem jim změnu adresy nahlásila už v červnu a oni mi i potvrdili, že to přijali a změnu provedli. Doteď jsem si myslela, že tady úřady fungují mnohem lépe, než v ČR, ale opak je asi pravdou. A tak mám teď předběžný termín ceremonie někdy v únoru. Kdyby celou dobu nežili v tom, že bydlím v Kaikouře, mohla jsem to už dávno mít za sebou.

Přes svátky budu mít barák, protože Týnina rodina (to je ta holka, co se mnou byla na kurzu reiki) bude trávit asi dva tejdny na lodi a tak mě požádali, abych bydlela u nich a krmila kočku. Tak se těším, že zase budu něco péct. Ráda takhle nosím buchty kolegům do práce, i když minule jsem se zařekla, že už tam nikdy nic nedonesu, pač to nějakej parchant ukradnul i s mojí zbrusu novou krabičkou. :D Jako já se ráda rozdělím, ale zrovna tomuhle chamtivci jsem přála, aby se tou buchtou udávil. :D

starší články

vypnout mobilní verzi

Wien | Wien na Novem Zelandu