Je mi špatně

18. únor 2017 | 16.41 | rubrika: Život

Jakože fakt hodně špatně. Je neděle pět ráno a já tady ještě pořád sedím a trpím. Bolí mě hlava a nechci žít. Tenhle týden jsem měla noční a super jsem to zvládala, jenže i když jsem poslední noční měla ve čtvrtek, tak jsem to doteď nezvládla přehodit zpátky ani o kousek. Normálně mi to takový potíže nedělá. Včera ráno jsem měla jít na fly jógu a akorát jsem zamáčkla budík, pač mi dvě hodiny spánku fakt nestačily. Pak jsem se celej den povalovala, z toho mě chytla bolest hlavy a deprese a tak jsem zapila přášek na bolest vodkou a spala jsem až do jedenácti večer. Brečela jsem, chtěla jsem umřít a hořce jsem se smála tomu, jak jsou prý lidi, kteří nechcou děti, sobečtí. Já zcela "sobecky” bych nikomu nepřála cítit tolik bolesti. Našla jsem si knížku, kterou si asi koupím. Uzdravte své vnitřní dítě -- Jak se osvobodit ze zajetí své minulosti. Ono se to jednoduše řekne, že všechny ty špatný věci už jsou dávno za mnou, jenže jsou opravdu? Já mám dojem, že za sebou táhnu hodně těžkej kámen a že nikdy nebudu šťastná. A odnáší to i Pilot, kterej by se mnou rád něco dělal a já ho posílám pryč. Říká, že se v tomhle vztahu cítí osamělý. Že bych se konečně odhodlala a zkusila nějakýho psychologa? V práci máme plakát, je tam kontakt a prej že zaměstnanci to mají zdarma, že firma to platí. Asi bych byla první, kdo to tam kdy využil, přece nikdo nechce, aby zaměstnavatel viděl, že chodí k psychoušovi. Kolik by mi asi tak zaplatili těch sezení?

Už to budou dva roky, co se s ní nebavím a musím přiznat, že to, co jsem si od toho slibovala, se jaksi neděje. Doufala jsem, že zapomenu. Na ni a na mý podělaný dětství. Jenže mě to pronásleduje pořád. Už je to tak dávno a přesto mám pořád výčitky. Proč jsem nezdrhla? Jo vlastně, já jsem měla strach. Že by mě policajti chytili. Tomu, že jsem týraná by se vysmáli a přivedli by mě zpátky domů. Tam by ale na mě nečekala ustaraná máma, co by se samou úlevou zapomněla zlobit a vzala by mě do náruče. Čekala by tam zrůda, která by mi zpřelámala všechny kosti. Když mi bylo osmnáct, zdrhnout jsem sice mohla, jenže jsem prostě nevěděla, jak si mám dodělat maturitu, když nebudu mít střechu nad hlavou a peníze na jídlo. Brigády u nás na vesnici bylo nemožné sehnat a naše učitelka ZSV na mě hleděla dost vyjeveně, když jsem se jí ptala, jestli bych měla nárok třeba na sociálku, nebo tak. Prej že mě mají živit rodiče a tím to pro ni haslo. Byla jsem mladé tele a byl to pro mě neřešitelný problém.

To nebavení se mi přineslo akorát to, že už nejsem taková rozpolcená. Mám ji mít ráda, nemám ji mít ráda. Mám se s ní bavit, nemám se s ní bavit. Teď už vím, že jí jakožto člověkem pohrdám a že ji ráda nemusím mít a nemám. Nenávidím ji. Jenže ta úleva, kterou jsem očekávala, nepřišla. A tak se dál opíjím k spánku, abych necítila tu bolest a dál odstrkuju lidi, kterým na mně záleží. 

Jak nejlépe oslavit Valentýna

15. únor 2017 | 05.21 | rubrika: Život

Pokud jde o novozélandská média, tak ta mají už několik měsíců jasno a pilně nám celou dobu vštěpují, že na Valentýna se MUSÍ jít do kina na druhý díl Padesáti odstínů šedi. Muži jsou prostě na nás tak hodní, že i tohle přetrpí a média to dobře vědí. Pilot se na to taky nejdřív netvářil, ale udělala jsem na něj psí oči a on vyměknul. Dneska v poledne jsem mu psala smsku, jestli teda můžu koupit lístky na večer. Odepsal, že můžu. Když dorazil z práce, hned mezi dveřma mě pozdravil: "co já pro tebe všechno neudělám." A tak jsme šli. Koupili jsme popkorn, usadili jsme se a čekali jsme. Občas přišli další diváci, někteří dokonce s dětma. Pilot se chytal za hlavu, že co to je za lidi, že vezmou děti na takový film? Když konečně začal film, byla tam malá černošská holčička, Pilot stále nic netušil. Až když se na plátně objevil název "Hidden figures", tak se zhrozil. "Jsme ve špatném sále!" Ha ha ha, tak tohle mi vyšlo, přece si nemyslel, že bych ho fakt s sebou táhla na Padesát odstínů? :D Ta úleva v jeho obličeji fakt stála za to! Ale ani tak jsme nechápali rodiče, co na takovej film jdou s dětmi. Pro ně to musela být nehorázná nuda. Pro nás to ale byl super zajímavý film inspirovaný skutečným životním příběhem tří matematiček, černošek, pracujících v roce 1962 pro NASA. Na Padesát odstínů se někdy podívám sama. Měla jsem tu čest přečíst všechny tři knížky, když jsem ještě neuměla moc anglicky a tohle bylo tak na hranici zvládnutelnosti. Půlka druhé knihy byla o tom, jak Anastázia dovolila Kristiánovi jí konečně oholit toho jejího hroznýho bobra. Člověk musel přemýšlet, ve kterém století se ten děj vlastně odehrává. No a já se samozřejmě musím přesvědčit, jestli půlka filmu taky bude o tom.

Když jsme přišli domů, Kuš se hned Pilota škodolibě ptal, jak se mu líbil film. Předpokládám, že si Pilot pěkně postěžoval, že má Valentýna nejspíš za trest a Kuš ho v tom chtěl ještě vymáchat. I on skočil na špek a věřil, že bych byla taková čůza. 

V práci už jsem přes půl roku! Ani se tam moc nedusím. Je pravda, že nejraději ma mé práci mám, když jdu domů a mám před sebou tři a nebo čtyři dny volna. Za tohle tam prostě ty čtyři dny nějak překlepu. Kleknu si na kolena a požebrám, aby piloti šli lítat. Naši australští piloti totiž vesměs lítat nechtějí a člověk se musí sám sebe ptát, proč se sakra stali piloty. Nejvíc nesnášejí BSMB (Brisbane-Sydney-Melbourne-Brisbane), protože je to skoro deset hodin ve službě a je to na celou noc. Ještě se nás nasraně ptají, jestli si dokážeme představit, jak je to únavné, pracovat třeba tři noci v týdnu. Jo, protože my v noci asi nepracujeme. Hned jsem našemu manažerovi říkala, že by měl dát práci mýmu Pilotovi. Toho bych prosit nemusela, ten by prostě dělal, co bych mu řekla, jinak by měl doma dusno a hotovo! Taky si navykli nás hrozně vydírat. Jakože vezmou službu, ale jen když jim zaplatíme dvakrát tolik. No a protože my máme vážný nedostatek pilotů, který se vedení nesnaží vyřešit, většinou nám nic jinýho nezbyne, než jim to zaplatit. A mě to vytáčí doběla. Každýho takovýho zm*da bych okamžitě vyhodila a ne že bych jim cpala peníze. A Bobík nedokončil náš výcvik, jak nám sliboval, takže já a Šprt pořád bereme míň než ostatní a přitom děláme stejnou práci jako každej jinej. Už mě to fakt začíná srát. Bobík to odhadoval na tři měsíce, ještě bych byla ochotná čekat půl roku, ale víc než to? A kvůli čemu, jen proto, že nikdo nemá čas si s náma sednout a dva dny nám něco lejt do hlavy? Nasrat! Chci jít za manažerem a říct mu, že je mi to úplně jedno, jestli mám podepsaný všechny papíry, ale že výplatu chci mít konečně plnohodnoutnou, když odvádím plnohodnotnou práci. Protože jestli ne, tak já jinak.... jinak.... jinak co? Co kua mám jinak dělat? Odejít a být bez práce? Jít někam, kde zas budu makat pět dní v týdnu? Co sakra mám dělat? Jak ho mám donutit? :D Tyjo, i Idiotovi dali po půl roce už plnohodnotnej plat a přitom ničemu nerozumí. 

Za dva týdny už budu sedět v letadle do Austrálie. Jedu tam jednom na týden, ale i tak je to prostě splněnej sen. Návrat domů. Hodlám se tam tak přežrat manga, že mi z něho bude po zbytek roku na blití. Tam koupíte krabici manga za hubičku, ale tady stojí tak šest dolarů za kus a dopřeju si ho tím pádem tak dvakrát za rok. Už se mi o tom i zdálo. Byla jsem v Brisbane na trhu a prodávali tam manga velký jako vodní melouny!! Konec února nemůže přijít soon enough! 

Štěstí

5. únor 2017 | 21.34 | rubrika: Život

Proč se musí člověk tolik namáhat, aby byl šťastný? Logické by bylo, že bych se měla těšit a plánovat, jenže mi chybí motivace, jakoby šťastný život nebyl dost velkou motivací sám o sobě. Kolikrát prostě zůstanu zavřená doma s tím, že stejně nic nemá smysl. Vím, že to můžu celkem jednoduše změnit, jenže mi to vůbec nepřipadá jednoduché a nejsem si jistá, že vůbec chci?

Poslední dva víkendy na tom pracuju a docela se to vyplácí. Vyrážím ven střídavě s Birgit a nebo s Dádou. To je jedna Češka, se kterou mě Birgit dala dohromady. A Pilot taky hodně přemýšlel, zvlášť po tom, co jsem mu řekla, že bych asi chtěla, aby se odstěhoval. Došel k závěru, že to ani není tak tím, že nejsem šťastná s ním, ale že nejsem šťastná celkově. Že ho nejspíš i tak trochu viním z toho, že mě odtáhnul do téhle díry a že mě musí naučit užívat si Nového Zélandu. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Vyrazili jsme konečně na výlet do Coromandelu, o čemž už jsme mluvili dva roky a užili jsme si krásnou přírodu a opuštěnou pláž, na který jsme dělali nemravnosti a na které jsme taky pochopili, proč je opuštěná, když jsme si šli zaplavat a Pilot zapad po kolena do bláta a nemohl se vyprostit a pak jsme si oba pořezali nohy o šutry.

Tenhle víkend je Pilot v prachu. V pátek po práci jsme sice byli v Silo Parku na promítání jednoho novozélandskýho filmu pod širákem. Poučena z minulého týdne jsem byla vybavela zimní bundou na nafukovacím křesílkem a bylo to fajn. Ale v sobotu byl na kriketu, kterej já nenávidím, protože je tam každou sobotu od rána do večera a já jsem tím pádem sama. Já vím, že partneři mají mít i oddělené koníčky, jenže zrovna ta sobota se mi vůbec nehodí, když bychom mohli raději někam spolu jet. Naštěstí Dáda má kolo, tak jsem se domluvila s ní a vyrazily jsme na výlet na kole. A v neděli Pilot odletěl do Wellingtonu, pač si ho tam kiwimáma objednala. Už jsem tu psala, že máma je hoarder, prostě člověk, co má dům plnej krámů a bordelu. A teď po dvaceti letech jí domácí dal výpověď z domu, že prý se tam chce nastěhovat nebo co. Pro mě je teda nepředstavitelný, jak se Kiwimáma bude s tím vším bordelem stěhovat. A tak tam Pilot odjel si probrat jeho věci a rozhodnout, co si nechá a co se vyhodí. Kiwimáma mu koupila letenky, ale nepřiplatila za kufr, tak to si toho Pilot asi moc nepřiveze.

Já jsem napsala Birgit, že jsem na letišti a zbavuju se Pilota a jestli nechce jít plavat. Ona mi napsala, že jde ještě s jednou holkou na výšlap do Waitakere Ranges a že se můžu přidat. Tak jsem se přidala. Ta druhá holka byla z Nové Kaledonie a přijela na týden na Zéland kvůli práci a pronajala si pokoj přes Airbnb u Birgitinýho syna. No a Birgit, ta takovéhle mezinárodní výměny úplně žere a tak tu holku hned urvala, že ji vezme na výlet. Byl to docela drsnej výšlap a to nám Birgit vykládala, že je to úplně jednoduchá procházka po rovince, sama měla sandály a já tenisky. Takhle si to prej nepamatovala! :D Když jsme se konečně dostaly zpátky k autu, tak ony se ještě chtěly jet koupat a to už mě dost sralo, protože já byla pozvaná na večeři ke Katce a už bylo půl šestý a já nikde a navíc jsem jí ani nemohla dát vědět kde jsem, protože tam nebyl žádnej signál. Nakonec se koupat nešly, jen jsme se podívaly na pláž a jely jsme domů. Težko říct, jesti kvůli mně, nebo kvůli těm obrovským vlnám.

Ke Katce jsem dorazila až před osmou, hladová jako vlk a ona teprve pak začala vařit, i když jsem jí psala už víc jak hodinu předem. A když bylo konečně uvařeno, já už v hladové agónii, tak mi podala misku s jídlem a řekla "jo a došla mi sůl, tak je to bez soli”. :D Ještěže jsem měla takovej hlad.

Ale jo, poslední dva víkendy byly pro mě jako prázdniny a hezky jsem si je užila. Mohla bych si užívat i dál, tenhle týden třeba pracuju od jedné odpoledne a vím, že by bylo úplně super, kdybych si vždycky před prací zajela zaplavat do moře, jenže na to já se prostě nevyhrabu zavčas z domu. Přála bych si, abych byla taková akční jako Dáda, nebo Kristýna, ty pořád někde lítaj, doma neposeděj a přijde mi, že si ten život fakt užívaj. Proč mě to stojí tolik námahy a nejde mi to samo jako jim?

Obrázek z výšlapu. :)

gekon

Další nový koníček?

23. leden 2017 | 03.49 | rubrika: Život

Už nějakou dobu přemýšlím, že bych se začala věnovat Youtubu. Má to jen pár háčků. Nejsem žádnej bavič a nic neumím. Neumím se malovat, neumím se všemožně česat, vařit třeba umím, ale koho by to zajímalo? Taky nevím, jestli mám točit v angličtině, nebo v češtině. Kdo mě asi spíš bude chtít sledovat? Najde se vůbec někdo? :D No, nakonec co jinýho můžu točit, než zajímavosti z Nového Zélandu? Brát kameru s sebou na výlety a na dovolený, to by mě snad mohlo i motivovat víc chodit ven, protože když se člověk má s kým podělit o zážitky a dojmy, tak ho to baví víc, než když to má dělat sám. Taky mě napadlo, že bych mohla dělat rozhovoy s jinými Čechy (a Slováky). O tom, jak se sem dostali a jak začínali. Něco podobnýho tu točili lidi z playtvak.cz (http://www.playtvak.cz/novozelandsky-sen.aspx), ale ti udělali jen pár dílů a zase odjeli. A mě životní cesty cestovatelů a emigrantů hrozně baví.

Dobrou kameru jsem si chtěla pořídit už spoustu let. Vždycky se ptám lidí, co mají hezký fotky a videa, co to mají za kameru. A pak si to píšu, abych jako věděla, co si mám tak za deset let koupit. Ale teď už jsem to prostě musela udělat. Přece nebudu čekat, až budu stará. Teď se hrozně těším, jak si zajdu někam na pláž a zkusím si dlouhou expozici. Ne, že bych ještě před týdnem věděla, co to vůbec je. Počasí mi ale vůbec nepřeje. Máme teď takový bouřky, že včera v noci ani nešel proud. A to nejenom nám, ale půlce Aucklandu. Naštěstí mám alespoň soukromou modelku. Bohužel, nepózuje vůbec ráda.

white balance

Prosím poraďte, co by mohla holka jako já (bez talentu!) točit zajímavýho? :) 

Tohle by Pilot neměl číst

8. leden 2017 | 04.08 | rubrika: Život

Vypadá to, že si Bobík předsevzal, že než odejde, tak dokončí můj a Šprtův výcvik. To by teda bylo na čase, protože pak dostaneme přidáno a normálně budeme moct pracovat i o víkendech a kasírovat extra prachy za to, že budeme na telefonu. To už měl udělat dávno. Hlína nám napsal sólo šichty tenhle víkend, jenže Bobíkovi se to vůbec nelíbilo a tak ho donutil, aby přišel i on. Docela jsem to uvítala, protože jsme měli let do Nauru, kterej jsem ještě nedělala. A alespoň jsem konečně viděla, jak to opravdu o víkendech chodí. Do pěti se tam fakt nesedí. Letadlo vzlítlo o půl jedenácté, Hlína si vzal telefon a odpochodoval domů. Takhle si to Bobík určitě neředstavoval, určitě chtěl, aby mě tam Hlína ještě něco učil. Já debil jsem tam byla na kole a táhla jsem s sebou jídlo na celej den, musela jsem se s ním zas táhnout domů. Ale to si nechci stěžovat, jasně, že jsem byla ráda, že můžu vypadnout.

Bobík to fakt už přehání. Prej já vás nechci obírat o prachy, to si nemyslete. On jenom prostě ví, že kdyby nám třeba někdo zavolal, že honem rychle potřebujou něco transportvat, nebo že se někde něco stalo, že bychom byli namydlení a nevěděli, co dělat. A do takové situace nás nechce dostat. Já to na jednu stranu chápu, ale kdybychom měli čekat, až budeme všechno vědět, mohlo by to trvat ještě dalších pár let. Já jsem huba nevymáchaná, takže jsem nahlas vyslovila otázku, kterou si Šprt beztak myslel. Jestlipak by Idiot věděl, co dělat? A Bobík řekl, že nevěděl. Idiot by prej prostě zavolal jemu. Tak to zvládnu taky! Takže nám to Bobíku koukej konečně podepsat a naval ty prachy! No, to jsem samozřejmě neřekla, ale je dost chytrej na to, aby věděl, kam mířím.

Začínám se aktivně snažit, abych si našla kamarády, co by se mnou dělali nějaký aktivity. Hlavně teda někoho na kolo, na pláž či na jógu. Po hodně dlouhé době jsem byla venku s Birgit a bylo to moc fajn. Byla na mě tak hodná, koupila mi jogurt a darovala mi plavky a já jsem jí nic nepřinesla. :D A donutila mě vlézt do strašně studenýho moře. A ještě jsem ten den ujela 50 kilometrů na kole. Asi začnu chodit do centra na jógu. Cvičí se tady na té terase s tímhle úžasným výhledem.

joga

Tam bych se taky mohla s někým seznámit. I třeba s nějakým šikovným milencem. Zpočátku to s tím milencem byla jen sranda, něco o čem vtipkuju, ale neudělala bych to. Jenže mi poslední dobou kvalitní sex fakt chybí. Jakože hodně moc, normálně se z toho můžu zbláznit. A bude hůř, pač jak se říká, čím je ženská starší, tím je nadrženější. Já nechci zahodit svoje nejlepší léta tím, že budu mít jednou za tejden špatnej sex. Už fakt nevím, co jinýho dělat. Pilota miluju, jenže tohle prostě nefunguje jak má. A já ještě nejsem tak stará, abych rezignovala. A tak mi zbývá se jen rozhodnout, jestli si některý věci obstarat jinde a tajně a nebo se prostě rozejít a být singl. Já si ale ten rozchod nedokážu představit. Jemu by to hodně ublížilo a taky by mi chyběl. Ale asi nic proti tomu, jak by mu ublížilo, kdyby se dozvěděl, že ho podvádím, žejo. Vzpomínám si, když jsem mu před třemi lety poprvé sáhla do kalhot. Jak to, co jsem nahmatala, na mě udělo dojem a jak jsem se spokojeně umála. Taky jsem mu řekla, že "not bad”. :D Příroda mu nadělila dobře. Ještě kdyby s tím tak uměl zacházet. :( 

Banka Wien

2. leden 2017 | 08.50 | rubrika: Život

Minule jsem psala, že jsme si nedávali dárky, ale nakonec se Ježíšek musel dodatečně pěkně plácnout přes kapsu. Nejdřív Pilotovi chcíplo auto a oprava stála 1500 dolarů a pak jsem se ještě rozhodla, že je na čase koupit druhý kolo pro Pilota, protože samotnou mě jezdit nebaví a taky je mi blbý se zdejchnout na celej den, když je Pilot doma. Taková koupě kola, to není jen tak. Kolo je drahý už samo o sobě a pak za další vybavení člověk utratí ještě aspoň jednou tolik. Tak a náš bankovní účet je opět vybílenej.

Už nějakou dobu přemýšlím, jak to navlíknout, abych mohla mít účet vlastní a Pilot se neurazil. Společnej účet jsme si založili kvůli imigračnímu, jenže to už je teď vyřešený, takže z tohodle důvodu už ho mít nemusím. Dříve mi to tolik nevadilo, že Pilota víceméně dotuju. Brala jsem to jako investici do budoucna. Já mu teď pomůžu a až konečně dostane ten super job a bude vydělávat mraky peněz, tak vím, že by mu nevadilo, i kdybych se rozhodla seknout s prací a natáčet třeba videa na youtube (což bych mimochodem fakt chtěla). Však za každým úspěšným chlapem prý stojí žena. Jenže teď, když je to mezi náma takový nijaký, tak mám spíš pocit, že ty prachy neinvestuju, ale házím z okna. Pilot sice dostane ten super job, jenže za jeho výplatu si bude válet šunky nějaká jiná. A já zase budu začínat od nuly.

Já a Pilot máme diametrálně odlišné představy o zacházení z penězi. Já, když na účtě nejsou aspoň 3000, tak se cítím strašně nervózní a upadám do depresí. Když jsou na účtě peníze, mám pocit, že jsem připravená, kdyby se něco stalo. Nadruhou stranu Pilot, když jsou na účtě 3000, tak má pocit, že máme strašně moc peněz a začne vymýšlet, co si musíme koupit. Platíme mu drahý zkoušky ATPL. Zaplatili jsme Kiwimámě jeho dluhy. Koupili jsme mu auto. To auto nemá ještě ani rok, ale už ho chce prodat a koupit si nový. A samozřejmě nutně potřebuje taky novej počítač. Já s ním nejsem schopná NIC ušetřit. Sama si skoro nic nekoupím, a když už, tak si na to vydělám sýrem, na výplatu nesahám! Už se fakt začínám docela ošívat, že nemakám na to, aby on si pořád kupoval nějaký číčoviny. Tuhle jsem mu navrhla, jestli by si na ten počítač nechtěl vydělat třeba tak, že by jezdil o sobotách pro Uber. Jako třeba místo kriketu. Já kdybych mohla, tak pro Uber už dávno jezdím, jenže ještě nemám novozélandskej řidičák dva roky. A on? On se jen tak ošil, že to by teda nechtěl. No jasně, však Wienka ti ten počítač stejně zaplatí, tak co byses snažil.

Jenže když přijdu s tím, že chci oddělenej účet, bude hned oheň na střeše. Asi jako když jsem chtěla, abychom měli dvě deky, že nechci spát pod jednou. Absolutní nepochopení, že jak vůbec můžu chtít svoji deku, to ho nemám ráda, nebo co? Ne voe, jenom se ráda do deky zavrtávám a ty mi pak nadáváš, že ti ju beru a nutíš mě se odvrtat. Když se dívám na seriál Ulice, tak ho vždycky volám, když jsou tam lidi v posteli, abych mu ukázala, že u nás má opravdu každej svoji vlastní peřinu, i když se mají rádi! Achjo, vlastní účet, to už mu rovnou můžu přednést žádost k rozchodu a začít si balit. Teda vlastně začít balit jemu.   

7 dní volna!

30. prosinec 2016 | 00.17 | rubrika: Život

Jó, tak takový dlouhý volno jsem neměla od tý doby, co jsem byla naposledy nezaměstnaná, takže rok a půl. Vůbec nevím, co budu takovou dobu dělat? Každopádně jsem ráda, že nemusím do práce. Onehdá bylo hnusný počasí a tak nejlepší plán, co jsem dokázala napsat na let z Melbourne do Perthu, dovoloval pouze 15 tun nákladu. Druhej den přišel Bobík a chtěl si ze mě utahovat. Prej že doufá, že dneska jim dám víc nákladu, že australskou Poštu málem jeblo, když viděli 15 tun. Ten let letí až v noci, takže noční směna můj plán předělala a dostali se na 19 tun. Můj kolega Idiot zařídil, že mě Bobík měl na chvíli za blbce. Hlavně nechápu, jak se o tom dozvěděl, když to se vše odehrálo v noci, když on spal. Si na mě jako někdo stěžoval? Tak jsem mu ukázala, že ten plán, co noční směna odeslala, byl vzhledem k počasí nelegální a optala jsem se ho, jestli se ode mě očekává, že také budu dělat nelegální plány a proč jsem se to teda všechno učila, když je to vlastně jedno. Na to Bobík už neměl co říct. Jo a taky dal výpověď (ne kvůli tomuhle) a já mám bobky, že teď za šéfa dostanem nějakýho šmejda, co nás bude jen buzerovat.

V našem novým baráku máme spoustu much. A tak jsme vymysleli řešení, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Naše špačice má mouchy ráda, nicméně je aktivně nechytá. Ty, na kterých si venku pochutná, jsou ty největší blbky, co jí vletí rovnou do huby. Špačková jen znuděně otevře zobák a má ji. A tak každý večer bereme špačkovou na procházku kolem domu. Mouchy sedí na zdech a na stropě, přisuneme ptáka na dva centimetry od mouchy a máme tak třicetiprocentní úspěšnost, že ji špaček zblajzne napoprvé. Sice je to zdlouhavější způsob zbavování se much, ale aspoň se špaček zabaví a taky nažere.

Vánoce jsme letos strávili jen sami dva. Celej den jsme se dívali na televizi a k večeři jsme měli smažený tempeh s bramborovým salátem (s domácí majonézou). Dárky jsme si nedávali, Pilot už si dávno ten svůj koupil a já jsem chtěla šnorchlovací masku (a Pilot hned že chce taky jednu), ale tu si musíme nejdřív vyzkoušet v obchodě. Podle výpisu na účtu ale koukám, že mi Pilot objednal voňavku. To zase přijde až v únoru, jako tomu bylo minulý rok. Hlavně doufám, že Pilot konečně vybral tu správnou. Minulej rok objednal jinou, než jakou jsem chtěla. A ještě půl lahvičky toho smradu mám. Nemůžu se dočkat, až to vypotřebuju. A teď mi nejspíš přijde nová a stejná. Chlapi. :(

Taky jsem po spoustě let zatoužila po nějakém tradičním Vánočním cukroví. Což je docela těžké, když už stejnou spoustu let nekupuju žádné bílé jedy (mouku, cukr...). Udělala jsem výjimku a koupila jsem mouku. Špaldovou ovšem. Cukr, ten jsem nekoupila, tolik jsem se překonat nedokázala, takže jsem do těsta místo cukru dala pomleté datle. A náhodou se ty vanilkový rohlíčky docela povedly. :D Nevím, jak jim říkat anglicky (prej rolls, to je pěkně debilní) a tak se Pilot naučil slovo rohlíček a že množné číslo jsou rohlíčky a pak mě rozesmíval, když jsem mu z kuchyně donesla dva rohlíčky a on se jako zlobil, že ”I told you rohlíček, not rohlíčky!” Teď to ale moc směšně nevyznívá, nejvíc vtipnej je na tom totiž ten jeho strašnej přízvuk.

Do novýho roku si přeju, aby Pilot konečně dostal novou práci a aby nebyla v Aucklandu. Né tak daleko, aby nemohl jezdit domů na víkendy, ale dostatečně daleko na to, aby tam musel napůl bydlet. Začala se teď o něj zajímat jedna firma, co by ho nejraději poslala do Whangarei a já když jsem si to představila, tak jsem zjistila, že bych to fakt chtěla. Žít nějakou dobu od sebe, aby se mi zase po něm mohlo stýskat, abych se na něj těšila a že třeba bych i pak s ním měla chuť i na jiný věci, pač ta chuť mě nějak přechází, když je pořád tady a akorát mě rozčiluje děláním bordelu. 

Moje smečka

14. prosinec 2016 | 02.36 | rubrika: Život

V práci už jsem přes čtyři měsíce a světe div se, už se mi to začíná zajídat! Já prostě asi nejsem stvořená k tomu být zaměstnanec. Jenže teď máš holka smůlu, protože ty dva roky tam prostě vydržíš. Aspoň dokud nedostanu trvalej trvalej pobyt. Teď už sice mám trvalej pobyt, ještě to ale není trvalej trvalej. Momentálně pořád musím plnit nějaký podmínky, nejmíň půlku dní v roce musím být fyzicky na Zélandu a cestovat můžu jen první dva roky, pak už bych se nesměla ze Zélandu hnout, protože bych o trvalej pobyt přišla. Až po dvou letech si můžu zažádat o trvalej trvalej a tam pak už nezáleží, jestli odcestuju třeba na deset let, pořád se sem můžu vrátit. Říkám si, třeba to Pilot bude nakonec chtít zkusit u Cathay Pacific, i když o stěhování do Hong Kongu nechce ani slyšet a já vlastně taky ne, jenže mu třeba nakonec nic jinýho nezbyde.

Taky zjišťuju, že mě většina mých kolegů sere. Hlínu už znáte, pracuje tam už deset let. Taky bych mu mohla říkat mlaskač. Je původem z Číny, tak prostě když jí, tak strašně mlaská a vůbec mu to nepřijde nechutný a nemá potřebu se krotit. U nich je to snad slušnost mlaskat. I v bývalý práci jsme měli Číňana, byl to fakt bezva týpek, ale u oběda jsem si sedala co nejdál. Je to na poblití. A Hlína žere skoro pořád. Je strašně vychrtlej a přitom každej den v práci sežere vola a mlaská mu na počest.  

Pak tam máme Broukalku (pracuje tam dva roky), která by stejně tak snadno mohla být mlaskačkou, neboť je také původem z Číny, jenže ta nejí tak často jako Hlína, a tak mě na ní nejvíc sere její broukání. Ta si vždycky do hlavy vezme kousíček nějaké písničky a pak si to neustále brouká do omrzení. To je jako kdybych já seděla vedle tebe a furt dokola si hvízdala: "Já s písničkou jdu jako ptáček. Já s písničkou jdu jako ptáček. Já s písničkou jdu jako ptáček...” Jak dlouho bych to musela dělat, abyste mě zabili?

Pak tam máme Idiota, původem z Filipín. Bože ten kluk je tak blbej, že mě to děsí a těší zároveň. Děsí mě, že ho tam nechají pracovat samotnýho, rozhodovat o složitých věcech. Pracuje tam už čtyři roky, spoustu věcí dělá blbě, na některý se prostě vysere a pak tvrdí, že neměl čas, že měl moc práce. Na noční směně, kde já si vždycky stihnu přečíst nejmíň tři kapitoly Hry o trůny? Těší mě na tom, že když tam nechají o samotě pracovat takovýho blbce, tak to taky zvládnu, pač horší než on být nemůžu. I Bobík říká, že to místo neměl nidky dostat, jenže ho přijal jeho předchůdce a teď je prej pozdě bycha honit.

Další člen týmu je Grumpy. Každej mu říká Grumpy Pít, protože je to nevrlej starej dědek. Pracuje jenom na ranní směny, protože na prudký změny režimu je podle jeho vlastních slov už moc starej. Dost na tom, že absolutně nemůžu vystát brzký vstávání, ještě tam musím být s Grumpym, kterej je snad v přechodu a tak je mu neustále horko, takže pořád zapíná klimatizaci a snaží se mě zmrazit. Já se tam v rohu tulím k mýmu termoforu a srkám horkej čaj a to je prosím pěkně léto. Ještěže teď s Pilotem tak zdravě jíme a moje imunita je neprůstřelná, jinak bych z toho určitě byla hned marod. A jako správnej starej dědek absolutně nemá pochopení pro nějaký moderní vymoženosti, takže mě nutí psát letový plány po staru a já bych ho za to nejraději kopla do ksichtu. Dokonce to chce prosadit u Bobíka, aby nám ten lehčí způsob zatrhnul, jenom proto, že to prostě nechápe, jak se to dělá a tím pádem je to špatný. Jo a k tomu má nutkání věčně komentovat moje obědy a vykládat mi, jakýže to masíčko bude vařit k večeři. "Co to máš, to je puding? Já jsem myslel, že nejíš mlíko??” "To je sojovej.” "No tak to pro mě není, děkuji, já mám rád moje mlíko.” "Jsem si nevšimla, že bych ti nabízela.” Debile! "A že máš rád mlíko pro kojence, to vím.” Jenže já už jsem dospělá. A dávno odstavená od prsu mé matky a každé jiné krávy. Krávám se omlouvám, ty za nic nemůžou.

Šprta už taky znáte, to je ten, co začínal o týden dřív a co je do toho strašně zažranej. Na něm mě kupodivu nic nesere. Taky vlastně nikdy nepracujeme spolu, jen se spíš střídáme.

A nakonec je tam Dejv, na tom mě taky nic nesere. To je ten, co má mámu z Niue. Pracuje taky jako osobní trenér, je celkem naposilovanej, ale ne příliš. Jí hodně salátů (velký plus) s kuřetem (mínus) a nemlaská u toho (hodně velký plus)!  

Zachvíli jsou Vánoce, budu mít trochu delší placený volno, tak si snad od toho cvokhausu odpočinu natolik, abych to tam zvládla zase klepat dál. Pak už se budu těšit na výlet do Brisbane a po něm na výlet na Niue... nejak ty dva roky musím dát! 

Přehnaná očekávání matek

9. prosinec 2016 | 05.05 | rubrika: Život

Návštěva Kiwimámy nakonec nebyla jen jeden velkej opruz. Všimla si, že se snažím pěstovat bylinky na okně v kuchyni a koupila mi na ně pěkný květináče a pak mi pomáhala je přesazovat. Taky jsme ji vzali do našeho oblíbenýho budhistickýho kláštera, kterej na ni udělal fakt velkej dojem. Sami jsme byli prvně v šoku, protože když jsme tam jeli poprvé, tak jsme očekávali restauraci, co se jmenuje Fo Guang Shan Temple a místo toho jsme našli opravdovej Temple. Teď tam bereme každou návštěvu, protože je tam fakt výborný jídlo a k tomu taková mírumilovná, klidná atmosféra. Objednali jsme snad všechno z jídelního lístku, náš stůl se prohýbal, přežrali jsme se jako prasata a přesto to vyšlo jen na necelých dvacet dolarů na osobu.

Přesto mě Kiwimáma fakt nasrala. Prej kolik teď vydělávám. Tady je to takový jiný, ptát se kolik kdo vydělává tu není tolik neslušný jako u nás. Tak jsem řekla 25 dolarů na hodinu, i když vlastně je to víc, když tam zas tolik hodin netrávím. Nicméně Kiwimáma na to řekla, že teda nic moc. Si děláš prdel, ne? Chápu, že ona má asi dvakrát tolik, jenže jí je šedesát a v té jejich firmě je už aspoň třicet let, tak se nediv. Já jsem cizinka s ne zrovna bezchybnou angličtinou a ještě donedávna jsem neměla ani pořádná víza, přesto mám o deset dolarů víc než její syn a jí to není dost dobrý? Zajímavý, že když partnerka jejího druhýho syna nedávno dostala práci někde u šicího stroje a radovala se jako malá holka, že dostane 21 dolarů na hodinu a že je to nejvíc, co jí kdy kdo dal, tak té Kiwimáma neřekla, že teda nic moc. Kiwačka s perfektní angličtinou a zahanbí ji nějaká naplavenina z východní Evropy. Ale porodila jí vnoučka, takže ta má asi plusy jinde.

Jako moje matka, té jsem taky nikdy nebyla dost dobrá. Ať jsem udělala cokoliv, vždycky to bylo blbě. Věčně ječela (zatímco mě surově bila), proč se jí musela narodit zrovna taková blbá píča, jako jsem já. Často jsem si představovala, že se zabije v autě a už nikdy se nevrátí domů. Moc jsem si to přála, i když teď zpětně nechápu, jak přesně se měla zabít, aby se nepoškodilo auto, protože to jsem si chtěla nechat a jezdit s ním do školy. Nadruhou stranu jsem zase často snila o tom, že budu mít hrozně moc peněz a koupím mámě nový auto, nebo jí slavnostně předám klíče od novýho domu. Nechápala jsem, proč by mi mělo něco takovýho udělat dobře, proč bych tu pindu měla chtít dělat šťastnou? Teď chápu, že o jejím štěstí to fakt nebylo. Bylo to o zadostiučinění. Chtěla jsem, aby mi matka řekla, že jsem fakt dobrá. Aby mi konečně taky řekla něco jinýho, než jen jaká jsem neschopná kráva. Aby byla ráda, že mě má.  

I teď, a to už se s ní dva roky nebavím, si občas představím, jaký by to asi bylo, kdyby přijela na návštěvu. Jak by koukala jak si tady žiju. Ne, že bych si žila jako v pohádce, ale přesto si myslím, že je můj život mnohem lepší, než kdy byl ten její. Musela by prostě uznat, že se ve mně spletla a že jsem třída. Jenže proč mi na tom vůbec záleží? Copak se s tím nedokážu sžít i bez jejího uznání? Proč bych vůbec měla stát o poplácání na rameno od člověka, který klesnul tak hluboko? Tohleto mě vážně sere. Chci zapomenout, že vůbec kdy existovala.

Nemusím a nebudu se nikomu zavděčovat. Ani mojí matce, ani Pilotově. 

Moje nové koníčky

6. prosinec 2016 | 02.30 | rubrika: Život

Je to v suchu, můj problém s možným pokušením v práci se sám vyřešil, neb se ten novej hezoun nejdřív hodil marod a pak dal výpověď. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, hned jsem si říkala, že teď když dostal kopačky, tak na Zélandu asi nezůstane. Vypadá to, že jedinej důvod, proč tady zůstat, jsou partneři. Všichni ti Australani se sem taky přestěhovali kvůli babě. A přitom to tady není vyloženě špatný, jen prostě peněz se tu vydělá míň, za to baráky jsou tu snad nejdražší na světě (to nemám ověřené, ale připadám si tak). Momentálně bychom museli vypláznout asi million dolarů, abychom dostali slušnější třípokojáč v Aucklandu. Když pominu, že nemáme deset procent na depozit, tak na hypotéce bychom platili 2 krát tolik, než teď platíme za nájem. Což už teď by se nám špatně táhlo a to máme dva spolubydlící. Šance na to v budoucnu bydlet jenom sami dva, by při našich stávajících platech byla nulová a vzhledem k tomu, že hypotéka se platí 30 let, tak nevím, jestli ještě po šedesátce bych chtěla bydlet se spolubydlícími (a jestli by někdo chtěl bydlet s párem skorodůchodců), nemluvě o tom, že kdybych se náhodou uhodila do hlavy a rozhodla se založit rodinu, že by na spolubydlící ani nebylo místo. Fakt nevím, jak tady jako lidi mají normálně žít a něco budovat. Piloti, co u nás v práci byli převelení do Brisbane, si maximálně chrochtají, protože tady prodali svoje plesnivé barabizny a tam si za ty peníze pořídili luxusní vily. 

Tony mi v pátek řekl Honey. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, že jsem se nepřeslechla, takže jsem se nechtěla ztrapnit a nekomentovala jsem to, nicméně jestli to zopakuje, tak se mu chystám říct, že miláčku mi může říkat jen jeden chlap. Odporný.

Po roce jsem se vrátila do cockpitu. Já ani nevím, jestli mám za to utrácet peníze, Pilot mě do toho strká, ale na co mi bude, že mi vydají novozélandskou licenci, když já stejně za prachy asi nikdy lítat nebudu. Je pravda, že přemýšlím, že bych si pomalu vedle práce dodělala kvalifikaci na instruktora a ve volným čase bych chodila učit do aero klubu, jenže já jsem tak strašně neochotná se učit, že bych ty zkoušky asi vůbec neudělala, nebo bych aspoň bulela a rvala si vlasy pokaždý, jak bych měla něco studovat. Tyhle výhledy ale zase možná stojej za to, nebo ne?  

20161205_102022

Kiwimáma nám tu nechala každýmu dvě stovky, jakože na Vánoce a ať si prej koukáme koupit něco pro sebe a né že s tím budeme platit složenky. Pilot si hodlá zaplatit další hodinu akrobatickýho lítání a já jsem se vydala do Bauhausu pro dlaždičky, beton a maltu. Mám teď spoustu volnýho času, protože jsem už několik týdnů nebyla na facebooku. Já závislák, jsem tam byla v podstatě pořád a teď nevím, co s ušetřeným časem. Hledala jsem na internetu nějaký koupátko pro ptáky, který bych mohla dát ven, blízko klece našeho špačka, aby se tam divocí ptáci chodili koupat a při té příležitosti se kamarádili se špačkovou. A našla jsem úžasné koupátko, které jsem se rozhodla, že si vyrobím sama. Z hodiny na hodinu jsem se rozhodla, že mým novým koníčkem bude mozajka. :D  

Můj úplně první výrobek bylo tohle koupátko. 

mosaika2

A tady už pracuju na stolku, který jsem koupila na internetu za pouhé dva dolary. :D

mosaika  

Vůbec takovéhle nákupy jsou moje nová závislost, asi místo facebooku. Někdy se tam dá sehnat nábytek třeba za dolar, když má člověk kliku. V garáži už na mě čeká další stůl, tenrokrát větší, na ten taky hodlám dát mozaiku a pak ho zase prodat.