Kriket

24. březen 2017 | 23.26 | rubrika: Život

Pilot přijde do ložnice, kde já se zotavuju po noční, kde jsem tentokrát byla sama a byl to záhul


-          - Hele, kdybys dneska chtěla jít na kolo /ježiši jó, on se mnou chce jít na kolo!! Už skoro vstávám..!/, tak dneska hrajeme kriket blízko, tak byses na nás mohla přijet podívat.

-          - /Aha!/ Jdi někam s tím svým posraným kriketem! :(


O deset minut později příjde zas

-          - Mám dobrou zprávu!

-          - Zrušili kriket?!

-          - Ne, ale s kriketem to vlastně souvisí. Našel jsem ten kriket (*cvrčka), co nám dělal kravál v garáži.


O dalších deset minut později (slyším kapky deště dopadat na střechu), nasupenej Pilot vrazí do ložnice

-          - Tak ke kterýmu bohu jsi se modlila?!!! /hahahaháááááá v dešti se kriket nehraje/

-          - Miláčku, kdybych se uměla modlit o počasí, tak jsem se celou noc dívala na výměnu manželek a neřešila místo toho, že mi letadlo místo na Vánočním ostrově přistálo na Jakartě a že ho odtam nemůžu dostat. :D :D :D 

Šílená já

24. březen 2017 | 02.51 | rubrika: Život

Začetla jsem se do té knížky o uzdravování svého vnitřního dítěte. Prý těch dětí máme celou řadu. Různě staré verze sebe sama. Zatím jsem jen na straně 26, neboť se to nedá číst v práci a nemám na to jinak moc času. Postěžovala jsem si Pilotovi, že nevím, jestli mi ta knížka nějak pomůže. A to jsem ještě ani nedošla k žádnýmu cvičení, zatím jsou to všechno je takový úvodní kecy. Řekla jsem mu, že fakt nevím, jestli se takhle dokážu bavit se svýma vnitřníma dětma. Jestli je dokážu takhle živě vidět a řešit jejich problémy? Mně to spíš přijde, že ta paní je cvok a má docela hustý halucinace. :D

Jenže kdo dneska není cvok, žejo. Já mám taky svoje stavy. Stavy, kdy cítím hroznou vnitřní bolest, nevím odkud to přišlo, nevím co s tím dělat. Dneska jsem si taky jedním prošla. Zrovna do toho přišel Pilot na skok z práce. Jenže já v tomhle stavu potřebuju být sama, takže jeho příchod to ještě zhoršil. Mám v tu chvíli dost práce sama se sebou. A on ani po víc než třech letech nepochopil, že mě fakt má nechat. On se hned vyděsí, že něco provedl, že je mezi náma konec, chce o tom mluvit, odmítá odejít. A já pak začnu bejt vzteklá, ať jde proboha někam, všechno se netýká jen jeho a já potřebuju být sama. A on nejde. A tak já koukám do blba a už dál na otázky nereaguju, prostě se schovám někde v koutě mé mysli, když už se nemůžu schovat fyzicky. On mi začne vyčítat, že ho ignoruju a že je to ode mě hnusný. To je jedno kolikrát se o tom bavíme, kolikrát už se to stalo, on mě prostě nemůže nechat o samotě, když ho o to žádám, i když ví, že se mi třeba za hodinku zase uleví a všechno bude zase normální. Já ignoruju tebe? Ty ignoruješ mě! Řekla jsem ti, že potřebuju být sama a ty tu přesto furt sedíš a nutíš mě mluvit! Dneska vypadnul, až když jsem si šla pro klíče od auta, že teda vypadnu já. Samozřejmě mě to mrzí, že se takhle k němu chovám, jenže to jak nechápe/ignoruje moje potřeby, mě zahání do kouta a já jsem pak jak vystrašený zvíře, co udělá cokoliv, aby uniklo.

Když konečně vypadl, tak jsem se rozbrečela a v zoufalství jsem vzala tu knížku a začala jsem zase číst. Zrovna tam psala o tom, že když cítím bolest, tak si mám představit, kdy jako dítě jsem takovou bolest cítila. Představila jsem si, jak jsem jako asi osmiletá běhala strachem bez sebe kolem stolku v obýváku před matkou, která mě honila s velkým řemenem, aby mě mohla seřezat. Dál jsem si přečetla, že si mám představit někoho, kdo zasáhne. Buďto nějaký můj vzor z té doby, nebo klidně sebe jako dospělou. No, takže jsem tam přišla já, matce jsem pěstí vrazila takovou, že druhou chytla o zeď a pak jsem jí vyrvala ten řemen a seřezala jsem ji s ní hlava nehlava, přesně jak to dělávala ona mně. Řeknu vám, že jsem byla absolutně v šoku, kolik zlosti ve mně je a jak mě to uspokojovalo jí takhle pěkně mlátit. Pak jsem vzala tu vystrašenou holčičku do náruče a začala jsem jí utěšovat, že teď už bude všechno dobrý, že už nikomu nedovolím, aby jí ubližoval.

A bylo to. Bolest byla pryč. Tak málo stačilo. Pilot se pak vrátil a omluvil se. Říkám mu a proč ty se omlouváš? To já se přece chovám hnusně, já to vím. A on na to že ne, že jsem měla pravdu, to on měl odejít, když jsem ho o to žádala. Pak jsem ho objala a zase jsem se rozbrečela, ale teďka spíš úlevou, že jsem možná našla způsob, jak mé vnitřní děti zbavit té bolesti.

Možná je ta paní blázen, ale dneska mi dala naději.  

Jak se Toníček polepšil

14. březen 2017 | 06.30 | rubrika: Život

A nebo spíš asi nepolepšil. :D

Dneska ráno jsem mu nesla mojí složku s tím, že už mám všechno podepsaný. A on na to že tak jo, já to dneska proberu se Zubákem (náš manažer - kdybyste viděli jeho zuby, pochopili byste) a ty pak budeš v balíku a budeš mě konečně moct pozvat na ten oběd!

A takový jsem si dělala naděje. :(

Změny a nezměny

13. březen 2017 | 00.54 | rubrika: Život

Doufala jsem, že se něco změní. Že když mi Pilot v Brisbane tolik chyběl, že se ve mně něco zlomí. Počítala jsem, že na něho hnedka skočím jak přijedu, jenže už jsem doma týden a žádný skákání se nekonalo. Jakoby mě při setkání s ním přešla chuť. Jsem z toho smutná. Už se to nikdy nevrátí? A proč mi teda vůbec chyběl?

V práci už mě snad tento týden konečně "povýší” na plnohodnotného tvora. S temi penězi navíc snad už budeme schopní taky na něco šetřit, ačkoliv Pilot už teď zase otravuje, že chce virtuální realitu. Viděl to u Glena, kterej mu to ochotně předvedl (moc dík, Glene) a teď nedá pokoj, dokud to nedostane. Taky bych ráda, aby se odstěhovala Triceraptorka, takže budeme platit i její nájem, tak nevím, jak to s tím šetřením nakonec bude. Ale hlavně nevím, jak ji o to jako mám požádat, takže možná to stejně nebude tak brzo. Od začátku jsme chtěli mít pokoj pro hosty a Triceraptorka nevypadala, že by se chtěla v Aucklandu zdržet moc dlouho, tak jsme ji sem vzali, jenže ta se tu teď nějak usadila a hlavně mě dost sere svým chováním.

Víte, jak se říká, že odříkanýho chleba největší krajíc? No, tak když Bobík dal výpověď, vypočítaka jsem si v hlavě takovou rovnici. Bobíkův šéf má chlupatou sekretářku Tonyho a nebylo by asi nemožný, aby Tony nahradil Bobíka na dobu, než najdou náhradu. Ještě než Bobík odešel, tak jsem se s touhle mojí dedukcí svěřila kamarádce a řekla jsem jí, že v ten den, co se chlípník stane mým šéfem, já odcházím! Vážně jsem to asi moc nemyslela, ale fakt jsem se už jen při té představě ošívala. No a než Bobík odešel, tak nám on sám sdělil, že Tony je pravděpodobná varianta. A já jsem se začala nekontrolovatelně smát. Bobík se mě zeptal, jestli mám s ním nějaký problém. A já že asi ne, že co se týče kompetence tak nemůžu hodnotit. A Bobík prej aha, ty myslíš to jeho slizáctví. :D Náhodou jsme se pak docela dobře pobavili na téma Tony je prasák a jinej už nebude a šéfovi dokonce ujelo, že už když jsem tam byla na pohovoru, tak měl Tony dost chlípnou poznámku, po které se každej chytal za hlavu a která mně teda očividně unikla. A Bobík mi to nechtěl prozradit a když jsem naléhala, tak mi akorát naznačil, že to prej zahrnovalo něco s kopírkou...??

A tak je to tady, Tony je teď můj šéf. Jinak se ale dost věcí změnilo. Já si myslím, že mu někdo, nejspíš Bobík, musel domluvit, protože on se teď fakt chová dobře. Mile, přátelsky, ale ne jako prase. A já ho teď snad i začínám mít ráda?! :D Jen jako kolegu, samozřejmě. Tak doufám, že to takhle teď zůstane a neposere to zase nějakou nechutnou poznámkou, či zvaním mě na rande.

Nakonec vám napíšu o mojí nové zábavě. Na jednom blogu tady jsem si přečetla o aerial józe. No a hned jsem to musela jít zkusit a pak jsem si hned objednala vlastní hamaku. Akorát jsem nevěděla, kam to pověsit, trámy my tu máme tak tenký, že by mě pravděpodobně neunesly a tak jsem ještě posehnala vysokej rám na houpačku a ten jsme jak ježka v kleci nacpali do garáže, takže můžu cvičit a i v takovým počasí jako máme teď, kdy pořád jenom chčije. Konečně jsem našla nějakou formu cvičení, která mě baví! Sportu zdar!

fly5

Vedrooo

8. březen 2017 | 02.41 | rubrika: Život

Týden v Brisbane už mám za sebou. Moc ráda jsem se zase po třech letech viděla s kamarádnou, zase jsem žasla, jak si krásně žijou, nádhernej apartmán, bazén s vířivkou, saunou a posilovnou v přízemí, výhled na botanickou zahradu. Přesto jsem byla už za šest dní ráda, že jedu domů a říkala jsem si, že jsem měla jet už o den dřív. Kamarádka je děsně akční, furt někde lítá a já jsem musela lítat s ní. Byla moc hodná, chtěla mi toho co nejvíc ukázat, ale já jsem přece přijela hlavně zase vidět ji a nějaké ty chvíle klidu bych taky uvítala. Asi jsem si už nějak odvykla na vedro, takže mi tam bylo fakt dost horko. V noci jsem spala bez deky a někdy jsem ani nemohla spát. No a jak pořád nadávám, že teď to máme půl hodiny jízdy k pláži (taková hrůza!), tak kámoška to má hodinu a to mi teď asi na nějakou dobu zavře hubu.

Samozřejmě jsme i Pilota probraly, kupodivu mi nedala žádný rady typu okamžitě od něj odejdi a to je normálně jinak se vším hned hotová. Musím říct, že Pilot mi tam chyběl. Kámoška s manželem se tam pořád otlapkávali, vodili se za ruce, pusinkovali se a já nic. Přesto, že máme krizi, tyhle věci pořád úplně normálně děláme, nikdo by snad ani neřekl, že nejsme zamilovanej pár. A zase jsem se utvrdila v tom, že s většinou chlapů bych stejně být nemohla a že bych měla být ráda, že mám Pilota. Kámošky manžel je hrozně fajn, má prachy a může si dovolit jí zajistit nádherný bydlení a bezstarostnej život, ale ani za tu cenu bych nepřekousla ignorantní, ba až přímo arogantní přístup k veganství. Jasný, kámošce to nevadí, i když sama jí převážně vegetariánsky, nedělá to ani pro zvířata, ani pro životní prostředí, nýbrž jen a pouze pro zdraví. A tak mu připravuje jídlo zvlášť a on by se ani nenamáhal ochutnat to její, protože už dopředu ví, že třeba ty výborný dezerty, co jsme si donesly z jedné super restaurace, jsou fun free. Jestli je to v něčem free, tak jedině v cruelty, debile. Je mi jasný, že kdyby mu to někdo podstrčil a neřekl, že je to veganský, že by mlaskal blahem. Nesnáším tohle pozérství. 

vegerama

vegerama2

vegerama3

Na moje narozeniny jsme zašli znova do výše zmíněné restaurace na oběd. Mně to bylo divný, že tam šel s náma. Na fun free jídlo?? To mám jako dárek k narozeninám, že se takhle přemůže, nebo tam bude jen sedět a koukat na nás, jak se cpeme? :D Vyšlo najevo, že kámoška si myslela, že se tam dá objednat i "normální” pizza, s kousky mrtvých zvířat, ale to se teda spletla. Ale "normální” sýr tam měli, takže každý, koho odradí, že pro jeho oběd nikdo nezemřel, se může uklidňovat, že alespoň bylo zabito tele, pro které bylo určeno to mléko. I kamarádky manžela to nakonec uklidnilo, i když to chvíli vypadalo, že od tam hned odejdem a kamarádka se omlouvala, že to nevěděla a sypala si hlavu popelem. Tohle jsou ty chvíle, kdy jsem moc vděčná za to, jakej je Pilot.

Podobný efekt na mě má i sledování výměny manželek. Já vím, je to děsná sračka! Jenže já to potřebuju, utvrzuje mě to hned ve dvou věcech. 1. Žádnýho jinýho chlapa bych nesnesla. 2. Fakt nechci děti. Nejvíc mě fascinuje, když hodně vytížená maminka přijede do rodiny s jedním dítětem a není tam spokojená, protože se nudí. Všechno poklidí a nemá co dělat. Kolikrát ještě poznamená, že na to, že ta druhá nemá co dělat, má doma docela bordel a že ona by to teda měla jako ze škatulky. :D Opravdu se nechci stát slepicí, co umí jedině uklízet a běhat kolem dětí. To si nemůžeš číst knížku, nebo jít ven? Sportovat třeba? Pustit si film? No hlavně, že máš utřenej všechen prach a život na hovno. Já jaksi opravdu nevěřím na život po dítěti.

Doufám, že teď už mi nebude tak smutno po Austrálii. Jako to bydlení bych brala hned, tu přehršel veganských výrobků taky, ale jinak už jsem asi nakažená kiwáctvím a je mi tam moc vedro! :D 

Je mi špatně

18. únor 2017 | 16.41 | rubrika: Život

Jakože fakt hodně špatně. Je neděle pět ráno a já tady ještě pořád sedím a trpím. Bolí mě hlava a nechci žít. Tenhle týden jsem měla noční a super jsem to zvládala, jenže i když jsem poslední noční měla ve čtvrtek, tak jsem to doteď nezvládla přehodit zpátky ani o kousek. Normálně mi to takový potíže nedělá. Včera ráno jsem měla jít na fly jógu a akorát jsem zamáčkla budík, pač mi dvě hodiny spánku fakt nestačily. Pak jsem se celej den povalovala, z toho mě chytla bolest hlavy a deprese a tak jsem zapila přášek na bolest vodkou a spala jsem až do jedenácti večer. Brečela jsem, chtěla jsem umřít a hořce jsem se smála tomu, jak jsou prý lidi, kteří nechcou děti, sobečtí. Já zcela "sobecky” bych nikomu nepřála cítit tolik bolesti. Našla jsem si knížku, kterou si asi koupím. Uzdravte své vnitřní dítě -- Jak se osvobodit ze zajetí své minulosti. Ono se to jednoduše řekne, že všechny ty špatný věci už jsou dávno za mnou, jenže jsou opravdu? Já mám dojem, že za sebou táhnu hodně těžkej kámen a že nikdy nebudu šťastná. A odnáší to i Pilot, kterej by se mnou rád něco dělal a já ho posílám pryč. Říká, že se v tomhle vztahu cítí osamělý. Že bych se konečně odhodlala a zkusila nějakýho psychologa? V práci máme plakát, je tam kontakt a prej že zaměstnanci to mají zdarma, že firma to platí. Asi bych byla první, kdo to tam kdy využil, přece nikdo nechce, aby zaměstnavatel viděl, že chodí k psychoušovi. Kolik by mi asi tak zaplatili těch sezení?

Už to budou dva roky, co se s ní nebavím a musím přiznat, že to, co jsem si od toho slibovala, se jaksi neděje. Doufala jsem, že zapomenu. Na ni a na mý podělaný dětství. Jenže mě to pronásleduje pořád. Už je to tak dávno a přesto mám pořád výčitky. Proč jsem nezdrhla? Jo vlastně, já jsem měla strach. Že by mě policajti chytili. Tomu, že jsem týraná by se vysmáli a přivedli by mě zpátky domů. Tam by ale na mě nečekala ustaraná máma, co by se samou úlevou zapomněla zlobit a vzala by mě do náruče. Čekala by tam zrůda, která by mi zpřelámala všechny kosti. Když mi bylo osmnáct, zdrhnout jsem sice mohla, jenže jsem prostě nevěděla, jak si mám dodělat maturitu, když nebudu mít střechu nad hlavou a peníze na jídlo. Brigády u nás na vesnici bylo nemožné sehnat a naše učitelka ZSV na mě hleděla dost vyjeveně, když jsem se jí ptala, jestli bych měla nárok třeba na sociálku, nebo tak. Prej že mě mají živit rodiče a tím to pro ni haslo. Byla jsem mladé tele a byl to pro mě neřešitelný problém.

To nebavení se mi přineslo akorát to, že už nejsem taková rozpolcená. Mám ji mít ráda, nemám ji mít ráda. Mám se s ní bavit, nemám se s ní bavit. Teď už vím, že jí jakožto člověkem pohrdám a že ji ráda nemusím mít a nemám. Nenávidím ji. Jenže ta úleva, kterou jsem očekávala, nepřišla. A tak se dál opíjím k spánku, abych necítila tu bolest a dál odstrkuju lidi, kterým na mně záleží. 

Jak nejlépe oslavit Valentýna

15. únor 2017 | 05.21 | rubrika: Život

Pokud jde o novozélandská média, tak ta mají už několik měsíců jasno a pilně nám celou dobu vštěpují, že na Valentýna se MUSÍ jít do kina na druhý díl Padesáti odstínů šedi. Muži jsou prostě na nás tak hodní, že i tohle přetrpí a média to dobře vědí. Pilot se na to taky nejdřív netvářil, ale udělala jsem na něj psí oči a on vyměknul. Dneska v poledne jsem mu psala smsku, jestli teda můžu koupit lístky na večer. Odepsal, že můžu. Když dorazil z práce, hned mezi dveřma mě pozdravil: "co já pro tebe všechno neudělám." A tak jsme šli. Koupili jsme popkorn, usadili jsme se a čekali jsme. Občas přišli další diváci, někteří dokonce s dětma. Pilot se chytal za hlavu, že co to je za lidi, že vezmou děti na takový film? Když konečně začal film, byla tam malá černošská holčička, Pilot stále nic netušil. Až když se na plátně objevil název "Hidden figures", tak se zhrozil. "Jsme ve špatném sále!" Ha ha ha, tak tohle mi vyšlo, přece si nemyslel, že bych ho fakt s sebou táhla na Padesát odstínů? :D Ta úleva v jeho obličeji fakt stála za to! Ale ani tak jsme nechápali rodiče, co na takovej film jdou s dětmi. Pro ně to musela být nehorázná nuda. Pro nás to ale byl super zajímavý film inspirovaný skutečným životním příběhem tří matematiček, černošek, pracujících v roce 1962 pro NASA. Na Padesát odstínů se někdy podívám sama. Měla jsem tu čest přečíst všechny tři knížky, když jsem ještě neuměla moc anglicky a tohle bylo tak na hranici zvládnutelnosti. Půlka druhé knihy byla o tom, jak Anastázia dovolila Kristiánovi jí konečně oholit toho jejího hroznýho bobra. Člověk musel přemýšlet, ve kterém století se ten děj vlastně odehrává. No a já se samozřejmě musím přesvědčit, jestli půlka filmu taky bude o tom.

Když jsme přišli domů, Kuš se hned Pilota škodolibě ptal, jak se mu líbil film. Předpokládám, že si Pilot pěkně postěžoval, že má Valentýna nejspíš za trest a Kuš ho v tom chtěl ještě vymáchat. I on skočil na špek a věřil, že bych byla taková čůza. 

V práci už jsem přes půl roku! Ani se tam moc nedusím. Je pravda, že nejraději ma mé práci mám, když jdu domů a mám před sebou tři a nebo čtyři dny volna. Za tohle tam prostě ty čtyři dny nějak překlepu. Kleknu si na kolena a požebrám, aby piloti šli lítat. Naši australští piloti totiž vesměs lítat nechtějí a člověk se musí sám sebe ptát, proč se sakra stali piloty. Nejvíc nesnášejí BSMB (Brisbane-Sydney-Melbourne-Brisbane), protože je to skoro deset hodin ve službě a je to na celou noc. Ještě se nás nasraně ptají, jestli si dokážeme představit, jak je to únavné, pracovat třeba tři noci v týdnu. Jo, protože my v noci asi nepracujeme. Hned jsem našemu manažerovi říkala, že by měl dát práci mýmu Pilotovi. Toho bych prosit nemusela, ten by prostě dělal, co bych mu řekla, jinak by měl doma dusno a hotovo! Taky si navykli nás hrozně vydírat. Jakože vezmou službu, ale jen když jim zaplatíme dvakrát tolik. No a protože my máme vážný nedostatek pilotů, který se vedení nesnaží vyřešit, většinou nám nic jinýho nezbyne, než jim to zaplatit. A mě to vytáčí doběla. Každýho takovýho zm*da bych okamžitě vyhodila a ne že bych jim cpala peníze. A Bobík nedokončil náš výcvik, jak nám sliboval, takže já a Šprt pořád bereme míň než ostatní a přitom děláme stejnou práci jako každej jinej. Už mě to fakt začíná srát. Bobík to odhadoval na tři měsíce, ještě bych byla ochotná čekat půl roku, ale víc než to? A kvůli čemu, jen proto, že nikdo nemá čas si s náma sednout a dva dny nám něco lejt do hlavy? Nasrat! Chci jít za manažerem a říct mu, že je mi to úplně jedno, jestli mám podepsaný všechny papíry, ale že výplatu chci mít konečně plnohodnoutnou, když odvádím plnohodnotnou práci. Protože jestli ne, tak já jinak.... jinak.... jinak co? Co kua mám jinak dělat? Odejít a být bez práce? Jít někam, kde zas budu makat pět dní v týdnu? Co sakra mám dělat? Jak ho mám donutit? :D Tyjo, i Idiotovi dali po půl roce už plnohodnotnej plat a přitom ničemu nerozumí. 

Za dva týdny už budu sedět v letadle do Austrálie. Jedu tam jednom na týden, ale i tak je to prostě splněnej sen. Návrat domů. Hodlám se tam tak přežrat manga, že mi z něho bude po zbytek roku na blití. Tam koupíte krabici manga za hubičku, ale tady stojí tak šest dolarů za kus a dopřeju si ho tím pádem tak dvakrát za rok. Už se mi o tom i zdálo. Byla jsem v Brisbane na trhu a prodávali tam manga velký jako vodní melouny!! Konec února nemůže přijít soon enough! 

Štěstí

5. únor 2017 | 21.34 | rubrika: Život

Proč se musí člověk tolik namáhat, aby byl šťastný? Logické by bylo, že bych se měla těšit a plánovat, jenže mi chybí motivace, jakoby šťastný život nebyl dost velkou motivací sám o sobě. Kolikrát prostě zůstanu zavřená doma s tím, že stejně nic nemá smysl. Vím, že to můžu celkem jednoduše změnit, jenže mi to vůbec nepřipadá jednoduché a nejsem si jistá, že vůbec chci?

Poslední dva víkendy na tom pracuju a docela se to vyplácí. Vyrážím ven střídavě s Birgit a nebo s Dádou. To je jedna Češka, se kterou mě Birgit dala dohromady. A Pilot taky hodně přemýšlel, zvlášť po tom, co jsem mu řekla, že bych asi chtěla, aby se odstěhoval. Došel k závěru, že to ani není tak tím, že nejsem šťastná s ním, ale že nejsem šťastná celkově. Že ho nejspíš i tak trochu viním z toho, že mě odtáhnul do téhle díry a že mě musí naučit užívat si Nového Zélandu. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Vyrazili jsme konečně na výlet do Coromandelu, o čemž už jsme mluvili dva roky a užili jsme si krásnou přírodu a opuštěnou pláž, na který jsme dělali nemravnosti a na které jsme taky pochopili, proč je opuštěná, když jsme si šli zaplavat a Pilot zapad po kolena do bláta a nemohl se vyprostit a pak jsme si oba pořezali nohy o šutry.

Tenhle víkend je Pilot v prachu. V pátek po práci jsme sice byli v Silo Parku na promítání jednoho novozélandskýho filmu pod širákem. Poučena z minulého týdne jsem byla vybavela zimní bundou na nafukovacím křesílkem a bylo to fajn. Ale v sobotu byl na kriketu, kterej já nenávidím, protože je tam každou sobotu od rána do večera a já jsem tím pádem sama. Já vím, že partneři mají mít i oddělené koníčky, jenže zrovna ta sobota se mi vůbec nehodí, když bychom mohli raději někam spolu jet. Naštěstí Dáda má kolo, tak jsem se domluvila s ní a vyrazily jsme na výlet na kole. A v neděli Pilot odletěl do Wellingtonu, pač si ho tam kiwimáma objednala. Už jsem tu psala, že máma je hoarder, prostě člověk, co má dům plnej krámů a bordelu. A teď po dvaceti letech jí domácí dal výpověď z domu, že prý se tam chce nastěhovat nebo co. Pro mě je teda nepředstavitelný, jak se Kiwimáma bude s tím vším bordelem stěhovat. A tak tam Pilot odjel si probrat jeho věci a rozhodnout, co si nechá a co se vyhodí. Kiwimáma mu koupila letenky, ale nepřiplatila za kufr, tak to si toho Pilot asi moc nepřiveze.

Já jsem napsala Birgit, že jsem na letišti a zbavuju se Pilota a jestli nechce jít plavat. Ona mi napsala, že jde ještě s jednou holkou na výšlap do Waitakere Ranges a že se můžu přidat. Tak jsem se přidala. Ta druhá holka byla z Nové Kaledonie a přijela na týden na Zéland kvůli práci a pronajala si pokoj přes Airbnb u Birgitinýho syna. No a Birgit, ta takovéhle mezinárodní výměny úplně žere a tak tu holku hned urvala, že ji vezme na výlet. Byl to docela drsnej výšlap a to nám Birgit vykládala, že je to úplně jednoduchá procházka po rovince, sama měla sandály a já tenisky. Takhle si to prej nepamatovala! :D Když jsme se konečně dostaly zpátky k autu, tak ony se ještě chtěly jet koupat a to už mě dost sralo, protože já byla pozvaná na večeři ke Katce a už bylo půl šestý a já nikde a navíc jsem jí ani nemohla dát vědět kde jsem, protože tam nebyl žádnej signál. Nakonec se koupat nešly, jen jsme se podívaly na pláž a jely jsme domů. Težko říct, jesti kvůli mně, nebo kvůli těm obrovským vlnám.

Ke Katce jsem dorazila až před osmou, hladová jako vlk a ona teprve pak začala vařit, i když jsem jí psala už víc jak hodinu předem. A když bylo konečně uvařeno, já už v hladové agónii, tak mi podala misku s jídlem a řekla "jo a došla mi sůl, tak je to bez soli”. :D Ještěže jsem měla takovej hlad.

Ale jo, poslední dva víkendy byly pro mě jako prázdniny a hezky jsem si je užila. Mohla bych si užívat i dál, tenhle týden třeba pracuju od jedné odpoledne a vím, že by bylo úplně super, kdybych si vždycky před prací zajela zaplavat do moře, jenže na to já se prostě nevyhrabu zavčas z domu. Přála bych si, abych byla taková akční jako Dáda, nebo Kristýna, ty pořád někde lítaj, doma neposeděj a přijde mi, že si ten život fakt užívaj. Proč mě to stojí tolik námahy a nejde mi to samo jako jim?

Obrázek z výšlapu. :)

gekon

Další nový koníček?

23. leden 2017 | 03.49 | rubrika: Život

Už nějakou dobu přemýšlím, že bych se začala věnovat Youtubu. Má to jen pár háčků. Nejsem žádnej bavič a nic neumím. Neumím se malovat, neumím se všemožně česat, vařit třeba umím, ale koho by to zajímalo? Taky nevím, jestli mám točit v angličtině, nebo v češtině. Kdo mě asi spíš bude chtít sledovat? Najde se vůbec někdo? :D No, nakonec co jinýho můžu točit, než zajímavosti z Nového Zélandu? Brát kameru s sebou na výlety a na dovolený, to by mě snad mohlo i motivovat víc chodit ven, protože když se člověk má s kým podělit o zážitky a dojmy, tak ho to baví víc, než když to má dělat sám. Taky mě napadlo, že bych mohla dělat rozhovoy s jinými Čechy (a Slováky). O tom, jak se sem dostali a jak začínali. Něco podobnýho tu točili lidi z playtvak.cz (http://www.playtvak.cz/novozelandsky-sen.aspx), ale ti udělali jen pár dílů a zase odjeli. A mě životní cesty cestovatelů a emigrantů hrozně baví.

Dobrou kameru jsem si chtěla pořídit už spoustu let. Vždycky se ptám lidí, co mají hezký fotky a videa, co to mají za kameru. A pak si to píšu, abych jako věděla, co si mám tak za deset let koupit. Ale teď už jsem to prostě musela udělat. Přece nebudu čekat, až budu stará. Teď se hrozně těším, jak si zajdu někam na pláž a zkusím si dlouhou expozici. Ne, že bych ještě před týdnem věděla, co to vůbec je. Počasí mi ale vůbec nepřeje. Máme teď takový bouřky, že včera v noci ani nešel proud. A to nejenom nám, ale půlce Aucklandu. Naštěstí mám alespoň soukromou modelku. Bohužel, nepózuje vůbec ráda.

white balance

Prosím poraďte, co by mohla holka jako já (bez talentu!) točit zajímavýho? :) 

Tohle by Pilot neměl číst

8. leden 2017 | 04.08 | rubrika: Život

Vypadá to, že si Bobík předsevzal, že než odejde, tak dokončí můj a Šprtův výcvik. To by teda bylo na čase, protože pak dostaneme přidáno a normálně budeme moct pracovat i o víkendech a kasírovat extra prachy za to, že budeme na telefonu. To už měl udělat dávno. Hlína nám napsal sólo šichty tenhle víkend, jenže Bobíkovi se to vůbec nelíbilo a tak ho donutil, aby přišel i on. Docela jsem to uvítala, protože jsme měli let do Nauru, kterej jsem ještě nedělala. A alespoň jsem konečně viděla, jak to opravdu o víkendech chodí. Do pěti se tam fakt nesedí. Letadlo vzlítlo o půl jedenácté, Hlína si vzal telefon a odpochodoval domů. Takhle si to Bobík určitě neředstavoval, určitě chtěl, aby mě tam Hlína ještě něco učil. Já debil jsem tam byla na kole a táhla jsem s sebou jídlo na celej den, musela jsem se s ním zas táhnout domů. Ale to si nechci stěžovat, jasně, že jsem byla ráda, že můžu vypadnout.

Bobík to fakt už přehání. Prej já vás nechci obírat o prachy, to si nemyslete. On jenom prostě ví, že kdyby nám třeba někdo zavolal, že honem rychle potřebujou něco transportvat, nebo že se někde něco stalo, že bychom byli namydlení a nevěděli, co dělat. A do takové situace nás nechce dostat. Já to na jednu stranu chápu, ale kdybychom měli čekat, až budeme všechno vědět, mohlo by to trvat ještě dalších pár let. Já jsem huba nevymáchaná, takže jsem nahlas vyslovila otázku, kterou si Šprt beztak myslel. Jestlipak by Idiot věděl, co dělat? A Bobík řekl, že nevěděl. Idiot by prej prostě zavolal jemu. Tak to zvládnu taky! Takže nám to Bobíku koukej konečně podepsat a naval ty prachy! No, to jsem samozřejmě neřekla, ale je dost chytrej na to, aby věděl, kam mířím.

Začínám se aktivně snažit, abych si našla kamarády, co by se mnou dělali nějaký aktivity. Hlavně teda někoho na kolo, na pláž či na jógu. Po hodně dlouhé době jsem byla venku s Birgit a bylo to moc fajn. Byla na mě tak hodná, koupila mi jogurt a darovala mi plavky a já jsem jí nic nepřinesla. :D A donutila mě vlézt do strašně studenýho moře. A ještě jsem ten den ujela 50 kilometrů na kole. Asi začnu chodit do centra na jógu. Cvičí se tady na té terase s tímhle úžasným výhledem.

joga

Tam bych se taky mohla s někým seznámit. I třeba s nějakým šikovným milencem. Zpočátku to s tím milencem byla jen sranda, něco o čem vtipkuju, ale neudělala bych to. Jenže mi poslední dobou kvalitní sex fakt chybí. Jakože hodně moc, normálně se z toho můžu zbláznit. A bude hůř, pač jak se říká, čím je ženská starší, tím je nadrženější. Já nechci zahodit svoje nejlepší léta tím, že budu mít jednou za tejden špatnej sex. Už fakt nevím, co jinýho dělat. Pilota miluju, jenže tohle prostě nefunguje jak má. A já ještě nejsem tak stará, abych rezignovala. A tak mi zbývá se jen rozhodnout, jestli si některý věci obstarat jinde a tajně a nebo se prostě rozejít a být singl. Já si ale ten rozchod nedokážu představit. Jemu by to hodně ublížilo a taky by mi chyběl. Ale asi nic proti tomu, jak by mu ublížilo, kdyby se dozvěděl, že ho podvádím, žejo. Vzpomínám si, když jsem mu před třemi lety poprvé sáhla do kalhot. Jak to, co jsem nahmatala, na mě udělo dojem a jak jsem se spokojeně umála. Taky jsem mu řekla, že "not bad”. :D Příroda mu nadělila dobře. Ještě kdyby s tím tak uměl zacházet. :(