Nesnáším překvápka

25. duben 2015 | 22.16 | rubrika: Život

Příští týden jdu asi zase lítat. Bude mě to mountain flying stát nějakejch 3500 dolarů, což je asi tak všechno, co se mi podařilo našetřit za ty tři měsíce v balírně jablek a do Aucklandu pak pojedu zase s holou prdelí. Dlouho jsem se nemohla rozmyslet, jestli do toho jít, nebo ne, ale chci být připravená, kdyby se náhodou někde naskytla nějaká práce a navíc v práci děláme poblíž letiště a pokaždý, když tam letí letadlo, tak mě úplně bolí u srdce a mám chuť se vším praštit. To si nejvíc uvědomuju, jak tu práci nenávidím a jak tam hrozně ztrácím čas.

Spolubydlící odjeli na dovolenou, tak jsem hned druhej den vyvezla špačkovu klec na terasu a teď bydlí přes den tam a na noc ji beru spát domů do malé klece. Velká klec má sice kolečka, ale je tak velká, že neprojde přes futra a já bych jí tím pádem pokaždé musela odšroubovat střechu. Špačkové se venku moc líbí, ráda se tam sluní, křičí na ostatní ptáky a žere sršně, co jí chtějí ožírat její jabko.

Pilot v neděli dokončil ten projekt, na kterej měl čas až do středy, takže s ním byli náramně spokojení a já musím uznat, že je fakt šikovnej, protože mu šéf akorát házel klacky pod nohy. Nejdřív na to měl tři letadla, pak to jedno přestalo lítat a občas nelítalo ani druhý, takže nakonci už měl jenom jedno letadlo na šest studentů. A šéf mu na to řekl, že mu žádný jiný nepošle, protože by ho to stálo peníze. :)

Takže v úterý se měl vrátit do Aucklandu a počítali jsme s tím, že by snad mohl někdy o víkendu přijet. Místo toho mi ale ten podrazák v poledne poslal fotku špačka na terase, jak si hraje s jeho rukou. No do pr.ele! Nesnáším takováhle překvápka! U mně v pokoji to vypadalo jako po výbuchu, protože jsem s tím prostě nepočítala, že by přijel a v kuchyni bylo nádobí, no akorát jsem se musela stydět. Taky bych mu bývala upekla někakou buchtu a uvařila sýry, ale takhle doma nebylo nic a já jsem narychlo po práci musela aspoň uplácat štrůdl.

Když jsme ještě byli v Austrálii a Pilot pracoval a já chodila do školy, tak vždycky když přišel domů, tak už ho na stole očekávala teplá večeře a když jsme se najedli, tak jsme si zahráli počítačovou hru nebo se podívali na film. Prostě nemusel nic dělat. Bohužel se ukázalo, že naopak to takhle nefunguje. Já příjdu po deseti hodinách z práce a musím umýt spoustu nádobí, protože Pilot na to za celej den nesáhnul. Pak musím uvařit večeři a když skončím, tak jsem tak vyřízená, že odcházím spát v půlce filmu. Když přijdu domů a podotknu, že za celej den mohl aspoň to nádobí umýt, tak mi řekne, že jsem mu to měla říct. Jako co jsem mu měla říct? Hele tamhle je nábobí? On nemá oči? Nebo snad, že až přijdu z práce, že budu vařit večeři a budu potřebovat čistý nábodí? To jako kromě očí nemá ani mozek?

Dneska je neděle a je to jedinej den, kdy nemusím do práce. Chtěla jsem jet někam na výlet, ale samozřejmě chčije, takže nevím, co budeme dělat. Pilot zejtra odlítá do Aucklandu a tak bychom měli asi něco podniknout. Příště se uvidíme asi tak za nějaký tři týdny. Kdo ví. Prostě nevím, kdy se mi podaří skončit v práci a navíc ještě budu muset dokončit to lítání, protože Pilot mi teprve až teď poradil, ať si to radši udělám v Nelsonu. Protože v Aucklandu nejsou hory a stálo by mě to tím pádem ještě víc peněz, protože ten čas, než člověk do těch hor doletí, se jaksi nepočítá do těch povinných deseti hodin.   

Tři týdny a dopis matce

18. duben 2015 | 23.34 | rubrika: Život

Čekají mě další tři týdny v práci. Nebo možná čtyři nebo pět. To záleží, jestli Pilotův šéf splní slib a dá Pilotovi po donkončení toho jeho úkolu týden volna. To by totiž příští týden přijel asi na devět dní a já bych to pak v práci třeba překlepala i dýl, než do toho desátýho. Desátýho tam totiž budu přesně tři měsíce, což potřebuju,

Špaček je pankáč a já potetovanec

12. duben 2015 | 09.12 | rubrika: Život

Špačková se nám krásně vybarvila. Skoro všechno peří už vymělnila, jen hlavu má ještě pořád hnědou, protože tu špačci vyměňují až nakonec. Ale nová peříčka už raší i tam. Roste jí číro a vypadá hrozně srandovně. :) Fotku číra bohužel nemám, to je lepší fotit pytel blech..

11133642_992603540751808_28696

No a já jsem se po dvou letech přemýšlení, ani nevím jak, ocitla v tetovacím studiu. Málem jsem odtam utekla. Strávila jsem tam asi hodinu rozhodováním se, jestli jako jo, nebo co. Chvíli se mi i skoro chtělo brečet, že asi dělám hroznou volovinu, ale přece nemůžu teďka zdrhnout, když už jsem se objednala?! Tatér byl ale docela hodnej, prý jestli si nejsem jistá, že klidně mám odejít a přijít jindy.

V názoru na tetování jsem za svůj život pomalu přešla od naprostého znechucení přes nevadí mi to až do dneška, kdy se mi občas nějaký i líbí. Hlavně když není hnusný a barevný. Holky, co mají tetování, mi přijdou hrozně drsný. A já bych taky chtěla být drsná. Jenže drsná nejsem. To bylo asi moje dnešní největší dilema u tatéra. Že budu vypadat drsně, budu mít tetování, ale když pak do mě někdo bude rýpat, tak zjistí, že jsem vlastně úplná měkota. Já chci být drsná a ne směšná!

Takže po té hodině civění do zrcadla a přemýšlení, se tatér dost divil, když jsem mu řekla, že jdem teda na to. Bolelo to jako sviňa, ale myslela jsem na všechna ta zvířata, kterým se vypalují čísla rozžhaveným železem a tak jsem jen zahanbeně zatla zuby, nehty a šoupala nohama.

A tak to teda mám, nepřipadám si o moc drsnější, ale říkám si, že do toho třeba ještě dorostu. To víte, někdo dostane ve třiceti rozum a někdo tetování.

11130298_992603294085166_22169

101 přání

6. duben 2015 | 04.47 | rubrika: Život

Tohle asi trochu vypadá jako ta akce 101/1001, jak jsem to tady viděla u jiných, ale je to trochu něco jiného. Je to jedno cvičení z knížky Aladinův faktor, kterou jsem nedávno přečetla. Sepsat sto jedna cílů nebo přání, aby člověk vůbec věděl, cože to vlastně chce. Ono totiž spousta lidí by se chtěla mít líp, mít víc peněz a tak dále, ale vlastně nemají vůbec představu, co by se mělo změnit. Čekají, že za nimi někdo přijde a změní jim život? A co třeba si to vymyslet sám a zařídit se podle toho? Navíc když to napíšu takhle na blog, tak k tomu budu fakt nucená, protože bych pak jinak vypadala, že jen blbě kecám a skutek utek. :) Pěkně si tady těch 101 bodů napíšu i do deníčku a budu tam přidávat datumy, do kterých to chci splnit. Třeba ten Pilotův sen – let se Spitfire – bych strašně ráda zvládla už tyto Vánoce. Taková chvilka ve Spitfire ale stojí přes tři tisíce. Dolarů. :D Tím pádem mi do Vánoc musí pěkně šlapat sýrárna, abych na to vůbec měla.

Jo, dneska jsem Pilota chtěla potěšit.

-          Miláčku, dneska jsem nám ušetřila dva tisíce dolarů!

-          Jo a jak to?

-          Víš jak jsem chtěla ten přístroj do kuchyně, co stojí tři tisíce dolarů? Tak jsem si vybrala něco úplně jinýho a to stojí jen tisícovku!

-          Aha, takže správně mělo být "Miláčku, dneska jsem utratila tisíc dolarů?"

:D

101 přání a cílů

1.      Mít super vztah s Pilotem

2.      Usadit se na Zélandu

3.      Mít pěkný, teplý dům

4.      Blízko pláže

5.      S výhledem na moře

6.      S plovoucí podlahou! Žádné zasr.né koberce, jako je to na NZ zvykem!

7.      Velkou vanou v koupelně

8.      Velkou kuchyní

9.      Velkou zahradou

10.  Přírodní koupací jezírko na zahradě

11.  Solární panely na střeše

12.  Mít velkou venkovní voliéru pro špačka, nebo mu najít takový domov

13.  Zkusit couch surfing – nabízet volný pokoj turistům na pár dní

14.  Pěstovat vlastní zeleninu

15.  Víc dbát na pořádek

16.  Naučit se dělat vektorovou grafiku

17.  Nakreslit logo a obal na sýr

18.  Získat certifikát 168 z bezpečnosti potravin

19.  Pořídit velký průmyslový ponorný mixér, šlehač

20.  Koupit vakuovou baličku

21.  Nechat vyrobit krabičky – sehnat kde

22.  Najít konečně tu správnou formu na sýr (nebo nechat vyrobit na zakázku)

23.  Experimentovat a najít způsob, jak sýr udělat hladký

24.  Otevřít sýrárnu – vyřídit všechny ty papíry kolem

25.  Naučit se základy účetnictví na Zélandu

26.  Koupit profesionální foťák a nafotit sýry (a taky přírodu a Zéland z letadla. :D)

27.  Vytvořit webovou stránku

28.  Nachystat zásilkovou službu

29.  Najít levnou průmyslovou kuchyni

30.  Zbavit se strachu z oslovování cizích lidí

31.  Věřit si!

32.  Zbavit se negativních myšlenek

33.  Rozdat vzorky zdarma do prodejen a restaurací

34.  Udělat akci pro vegany – jako třeba prvních sto sýrů zdarma

35.  Zajistit místo na farmářském trhu

36.  Pořádat ochutnávky

37.  Úspěšně prodávat spousty sýru

38.  Udělat video a pomocí crowd foundingu získat peníze na další rozvoj podnikání

39.  Koupit chladící auto

40.  Potisknout ho reklamou na sýrárnu

41.  Zaměstnat řidiče

42.  Najít obchodní zástupce

43.  Zaměstnat další lidi v sýrárně

44.  Sponzorovat (jako firma) nějakou záchrannou stanici týraných zvířat

45.  Vymyslet spoustu dalších variant a druhů sýru

46.  Přidat i jiné produkty (máslo, majonézu..)

47.  Zaměstnat Andrejku a dostat ji na NZ

48.  Založit další pobočky (např. v Austrálii a v ČR)

49.  Vyhrát cenu za nejlepší veganský sýr

50.  Dostat výrobky do obchodních řetězců

51.  Koupit si znovu Mondeo

52.  Koupit Pilotovi let ve Spitfire

53.  Zbavit se přízvuku v angličtině, aby mi rozumněli i méně inteligentní lidé

54.  Podporovat Pilota, aby dostal práci s Air New Zealand

55.  Dodělat lítání v horách a získat novozélandskou pilotní licenci

56.  Rozšířit licenci o vícemotorová letadla a lítání na instrumentech

57.  Zkusit akrobacii

58.  Najít si občasné zaměstnání jako pilot

59.  Koupit malé letadlo

60.  Lítat v něm s Pilotem na výlety

61.  Dopsat knihu

62.  Vydat knihu

63.  Zaregistrovat se v knihovně

64.  Víc číst

65.  Jet na dovolenou s Pilotem (Tonga, Indonézie, Turecko, Evropa, New York..)

66.  Navštívit Great Barrier Reef a proletět se nad ním

67.  Potápět se s velrybami

68.  Vzít se

69.  Získat trvalý pobyt

70.  Naučit se vařit ještě víc výborných veganských jídel

71.  Udělat z Pilota vegana

72.  Najít si přátele na NZ

73.  Vysadit hormony

74.  Naučit se Karezzu nebo Tantru

75.  Získat pro to i Pilota

76.  Zkusit se nabarvit hennou

77.  Chodit na masáže

78.  Být zdravá

79.  Zdravě jíst

80.  Chodit pravidelně na krevní testy

81.  Chodit pravidelně na jógu nebo zumbu

82.  Chodit tancovat s Pilotem

83.  Najít recept na doma vyrobený deodorat, který funguje

84.  Zase hrát na klavír

85.  Zlepšit zrak

86.  Pořídit si děti

87.  Mít láskyplný přístup k výchově dětí

88.  Naučit je chápat a zastávat stejné morální hodnoty

89.  Zaměstnat Au-pair

90.  Sehnat vegan-friendly školku a školu pro děti (a nebo je založit)

91.  Získat občanství

92.  Získat práci jako pilot v aerolince na částečný úvazek

93.  Sepsat petici proti kontaktnímu norování na Slovensku

94.  Finančně podporovat boj proti kožešinovým farmám apod.

95.  Koupit aspoň dva koně, kteří by jinak museli na jatka

96.  Mít trpělivost na diskuse s masožravci

97.  Pořídit si prase místo psa

98.  Vyřešit matku. I kdyby to mělo znamenat, ji úplně odříznout

99.  Zajistit takové pasivní příjmy, abych se nemusela starat, z čeho budu žít v důchodu

100.                      Podniknout cestu kolem světa, až nebudu muset pracovat

101.                      Zachovat si zdraví a vitalitu i ve stáří

Karezza - 3 týdny

1. duben 2015 | 09.57 | rubrika: Život

Protože teď nemám partnera, tak Karezza se u mě smrskla akorát na abstinenci a pozorování, jaká bude moje psychika a sebedůvěra, když si nebudu pohrávat s dopaminem. Asi čtyři dny jsem měla fakt na mále. Hnedka jak jsem byla chvilku sama, měla jsem smilné myšlenky a ruce se chtěly kamsi přesouvat, ale naštěstí se mnou žádná závislot nemůže mávat. Ať to bylo maso nebo kokain, vždycky když jsem se jednou rozhodla, že už se něčeho nedotknu, tak přes to nejel vlak. Teď mám období klidu. Žádné smilné myšlenky ani neposedné ruce. Je to pro mě neprozkoumané území, protože to se za posledních dvacet pět let nestalo, abych já si tohle zakazovala. Maximálně jsem občas musela počkat pár hodin, dokud nebudu sama.

Výsledky jsou zatím velice slibné. Jakoby se ta energie, kterou jsem doteď plýtvala na orgasmy, přetavila na mnohem užitečnější energii. Mám spoustu elánu a chuti do podnikání, ničeho se nebojím a nemůžu se dočkat, až začnu. Vyřešila jsem otázku návrhu a zpracování firemního loga a obalů na sýry. Prvně jsem se poptala po nějakém grafikovi. Pár se mi jich ozvalo a tak jsem vzala hned toho prvního. Ten si ale asi představoval, že mi pošle pár jednoduchých návrhů a já po nějakým skočím a on bude mít hnedka za málo muziky penízky v kapse. Jenže já měla úplně jinou představu. Jsem v tomhle hodně náročná a tak jsem to nakonec všechno sama nakreslila v GIMPu, aby udělal přesně to, co si představuju a jediný, co musel udělat, bylo převést to na vektory. Pak jsem si říkala, jestli bych tomu klukovi neměla zaplatit za promarněný čas a spokojit se s mojí bitmapovou grafikou. Stejně jsem to tomu klukovi poslala a on mi odepsal, že bohužel musí zakázku odřeknout. To se mi nakonec i ulevilo. :D Taky mě napadlo, že místo do grafika bych ty peníze mohla radši investovat do Corelu a naučit se vektorovou grafiku sama. A nakonec jsem zjistila, že můžu ušetřit 500 dolarů, když si místo Corelu stáhnu Inkscape, který je zadarmo. :D A kupodivu po těch galejích s GIMPem (kde je skoro nemožné nakreslit i blbej kruh), jsem se s tím Inkscape fakt docela rychle sžila a během dvou dnů jsem měla grafiku zpracovanou ve vektorech. (Co jsem nevěděla, to mi poradil Youtube!)

Taky mám každou chvíli různé nápady a ty si píšu na papíry, takže si poprvé v životě asi pořídím diář, protože mám haldu papírů a nevím kam s nima. Louskám jednu knihu za druhou. Přečetla jsem ten Amorův otrávený šíp, Aladinův faktor a teď čtu Think and grow rich (Myšlením k bohatství). Ty knihy mě velmi inspirují a jsou jedním z důvodů, proč mám samé popsané papíry.  

Jediný, co bych si přála, aby mi mozek přestal na chvíli šrotovat a já se zase jednou vyspala. V neděli jsem měla po dlouhé době volno a těšila jsem se, jak budu dlouho spát a nakonec jsem už v 6 ráno zase datlovala do počítače. Stačí pootevřít jedno oko, mozek začne přemejšlet a mám po spaní. Jinak jsem ale s průběhem mého experimentu velmi spokojená a hodlám v něm pokračovat.    

Menstruační kalíšek

22. březen 2015 | 07.43 | rubrika: Život

Sedím si takhle v práci, s menstruačním kalíškem víte kde, když nám najednou jedna z kolegyň začne ukazovat časopis (zakázali nám totiž v práci telefony, tak místo něj čumí do časáků a luští křížovky), kde je obrázek růžového kalíšku s popiskem. Ty dvě kozy se na tom začaly ujebávat, že to ještě v životě neviděly a jak to asi funguje a tak. Smích jsem jim zarazila, když jsem jim řekla, že já ho mám a je super. :D

Kalíšek je taková docela záhada. Každý o něm ví (až na přihlouplé Novozélanďanky) a přitom ho nikdo nepoužívá. Nebo já jsem aspoň nikdy nikoho takovýho nepotkala. Asi proto mi to tak trvalo si ho pořídit. Už několik let jsem kupovala pouze organické, bavlněné tampóny, protože jsem si přečetla, co za kvanta chemikálií si člověk dává do těla, když používá ty klasické chemicky vybělené. Jsou sice o dost dražší, ale stálo mi to za to. Kámen úrazu přišel s přestěhováním na Zéland. Najednou jsem měla problém, kde organické tampóny koupit. A když mi došla australská zásobička, rozhodla jsem se, že zkusím ten kalíšek. Teď se mlátím do hlavy, že jsem na to nepřišla už dřív! Za cenu pár krabiček organických tampónů mám kalíšek, který vydrží pět až deset let. To budou úspory! A těch odpadků, co nenadělám!

Nejvíc mě vždycky od kalíšku odrazovalo, jak bych ho jako myla na veřejných záchodech. Naštěstí u nás v práci máme umyvadlo na záchodě. Ale nikdy jsem ho nepotřebovala. Kalíšek je super v tom, že může být uvnitř třeba i dvanáct hodin. Takže když si ráno a večer dám sprchu, kde kalíšek umyju, nemusím se celej den o nic starat. A narozdíl od tampónu se nemusím cítit nechutně, že si nechávám hnít krev v těle, neboť ta je v kalíšku a zpátky do těla vůbec nejde. Proto s používáním kalíšku také není spojován syndrom toxického šoku.

Jsem ráda, že mi nikdo dopředu neřekl, že ten kalíšek sedí hrozně nízko. Asi mám nízko děložní čípek. V podstatě skoro kouká ven. Určitě bych si ho pak nekoupila, protože bych byla přesvědčená, že mi to bude vadit. Tampóny jsem vždy zasunovala co nejdál a pak jsem je otočila napříč, protože se mi jinak posunovaly dolů a bylo mi to hodně nepříjemný. Zajímavý je, že ten kalíšek mi ale vůbec nepříjemnej není. Když pominu prvních deset minut. :)

No, prostě jsem opravdu spokojená a pokud jste o něm taky už někdy přemýšlely, tak se nebojte a zkuste ho. Nebo už ho taky máte?

Romantický víkend s Pilotem

21. březen 2015 | 05.57 | rubrika: Život

Nakoupila jsem spoustu jídla, dobré víno, upekla karamelové řezy, uvařila spoustu sýru a malovala jsem si, jak se s Pilotem v sobotu půjdeme pěkně projít na pláž a večer si dáme dobrou večeři a se skleničkou vína a brambůrkami shlédneme nějaký film. Prostě pohodička.

Pilot už na mě čekal, když jsem v pátek přišla domů z práce, tak jsme se přivítali ;), uvařili jsme večeři a užívali si večer, když Pilotovi zavolal jeho šéf. Věc se má tak, že tam kde teď Pilot je, je šéfem Pilot. Má tam dva další instruktory a šest studentů z Číny, kterým má za úkol do osmi týdnů vybavit privátní pilotní licenci. Je to pěkně tvrdý. My jsme ve škole měli na privátní licenci dvanáct týdnů a už to byl záhul. Chudáci Číňani. Ale daří se to a už teď po třech týdnech jsou skoro v polovině, takže když se to tak sešlo, že jedna Pilotova instruktorka potřebovala volno a studenti už stejně byli vyčerpaní, tak se rozhodl, že jsou dost napřed na to, aby mohli mít tenhle víkend volno. Normálně totiž lítají i o víkendu a i přes to, že Pilot maká šest dní v týdnu, pořád nosí domů úplně stejnou almužnu, protože mu platí paušálem a ne podle odpracovaných hodin. On si tudíž nevydělá ani zákonem stanovenou minimální mzdu. Proto já mám vždycky víc než on. :D No a tak šéf volal a rozčiloval se, že jak si to představuje dát všem na víkend volno?! Pindal, že ho vůbec nezajímá, že už toho mají studenti i učitelé plné kecky a že ať si uvědomí, že jakožto pilot musí lítat pokaždý, když je na to počasí a že nějakej osobní život musí jít stranou. Mám takovej dojem, že k pilotům se lidi chovají ještě mnohem hůř, než k prostitutkám. Ty aspoň dostanou slušně zaplaceno. Myslela bych si ale, že když má Pilot už dvě frčky a skoro 1500 hodin k tomu, že to už bude lepší. Nechápu, proč mu to tam teda dali na povel, když nemůže ani sám zvážit a rozhodnout, jestli si studenti a personál zaslouží volný víkend. Ten namistrovanej Ilja s ním mluvil jak s nějakým retardem a řekl mu, že ho vůbec nezajímá, že je v Nelsonu a že jestli v sobotu ráno nebude v práci, že tam prostě pošle někoho jinýho a bude to vyřešené. Zakončil to dotázáním, jestli tomu Pilot rozumí, že zítra bude škola otevřená.

Byli jsme z toho voba celkem vykolejení, já jsem ten hovor poslouchala a nechápala jsem, jak si tohle může nějakej Rusák Ilja dovolit. Pilot nejdřív říkal, že na to kašle, že to stejně nemá šanci stihnout, ale když vychladnul, tak jsme přebookovali letenku a šli jsme spát. Celou noc jsme se jenom převalovali, jak jsme byli oba nasraní a já jsem si furt představovala, jak se tomu Iljovi pomstím za moje zkažený víkendový plány! Ráno jsem odvezla Pilota na letiště. Ten tvrdil, že jenom dodělá tenhle kontrakt a pak od tam odejde, že tohle si líbit nenechá. Já jsem se ho snažila uklidnit, že to třeba nebude tak horký, že třeba až jim předá těch šest hotových studentů, tak budou všichni spokojení a všechno bude ok. Tohle Pilotovo přespání v Nelsonu nás stálo 600 dolarů. :D A to jsem si ještě vzala v sobotu volno z práce, takže k těm šesti stovkám můžeme navíc připočítat, že teď zbůhdarma sedím sama doma na prdeli. Teď nevím, jestli se mám pořád ještě chystat do Aucklandu, když ani Pilot neví, jestli tam ještě vůbec bude.

Myslela jsem si, že na naší škole v Austrálii se k instruktorům chovali hrozně, ale Ilja teď našeho ředitele strčil s přehledem do kapsy. Mně zase vrátili žádost o převedení licence z australské na novozélandskou, protože prej si musím nejdřív dodělat nějaké lítání mezi horama. Což se v Austrálii neučí, protože ta je placatá. To by znamenalo další dva až tři tisíce dolarů a já teď vůbec nevím, co jako s tím, protože někde se za pár stovek nechat takhle ponižovat fakt nechci a na co by mi pak byla licence? A navíc Pilot se teď víc a víc otvírá možnosti, že by přecijen hledal práci zase v Austrálii a tam už licenci mám.

Karezza experiment

19. březen 2015 | 08.58 | rubrika: Život

Dozvěděla jsem se, že jsou dva druhy sexu a že to celej život dělám blbě. :D Většina z nás totiž provozuje rozmnožovací sex, i když se zrovna rozmnožovat nechceme. A o tom druhém, sbližovacím sexu, vlastně nikdo nic neví.

Možná jste se taky už někdy zamýšleli, čím to je, že se ze vztahů postupem času vytrácí vzrušení, lidé spolu čím dál míň spí a později jsou si buď nevěrní, nebo se rozcházejí, nebo prostě žijí bez sexu. Mě osobně chlapi skoro vždycky omrzeli maximálně do tří měsíců. Nejsem si ani jistá, jak by to teď bylo s Pilotem, kdybychom neměli za sebou několik delších odloučení, kdy jsme si měli možnost chybět a znovu pomalu oživit touhu a sexuální přitažlivost. Když jsme spolu začínali, dokázali jsme se milovat celé hodiny. Nebyl žádný problém si to dát třeba i čtyřikrát za sebou. Postupně se ale naše hrátky zkracovaly a bohužel pryč jsou ty doby, kdy to šlo čtyřikrát zasebou. Po prvním orgasmu už prostě nikomu nic nestojí a vlastně se nám stejně už ani nechce. Vždycky než Pilot odjížděl, byla jsem tak trochu ráda, že si od něj oddychnu. A když se vracel, byli jsme na sebe samozřejmě tak natěšení, že jsme se vrátili několik měsíců dozadu a zase si dosyta užívali, než to opět začalo odumírat. Trochu se bojím, co se stane, až budeme opravu žít spolu. Bez nějakých odjezdů a návratů. Nechci mít nudný sex dvakrát týdně a dále ho postupně omezovat až na nulu, jako se to u dlouhodobých párů často stává. Často mě děsila představa, že když se usadím s tím jedním jediným a budu s ním chtít zestárnout a být mu věrná, že bych už nikdy nezažila bláznivou zamilovanost a neschopnost se toho druhého nabažit. Nebylo by to smutný?!

Před dvěma lety jsem potkala kluka, který byl, jak by se anglicky řeklo, můj soul mate. Spřízněná duše. Někdo, kdo mi ve všem rozumněl a byl mi hrozně podobný. Oba jsme byli jako děti týraní, byli jsme narozeni ve stejném znamení, oba jsme byli vegani, měli stejný nejoblíbenější film. Četli jsme si myšlenky a dokončovali si navzájem věty. Být s ním bylo prostě úžasné. Mělo to akorát jeden háček. Přes to všechno, jak jsme si jeden druhého užívali, mě sexuálně absolutně nepřitahoval. Nikdy jsme neměli sex a ani jsme se nikdy nepolíbili. Jednou večer si Tim stěžoval, že ho bolí záda a já jsem mu nabídla masáž. Pěkně jsem ho namasírovala a dala jsem si záležet. Olejíček, svíčky, hudba, byl z toho chudák trochu polekanej, jestli ho nakonec přeci jenom nechci sbalit. A když už jsme byli v té posteli, tak jsme tam zůstali i po masáži. Lehli jsme si vedle sebe a dotýkali jsem se na neintimních místech. Na tváři, na rameni, na zádech. Naše ústa byla asi jeden centimetr vzdálenná, ale nikdy se nedotkla. A mezi námi proudila tak závratná energie, že se nám z toho točila hlava. Naše těla se chvěla a já jsem si připadala jako na extázi. Propadala jsem se někam hrozně hluboko. Někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Když jsme se z toho dostali, ani jeden jsme nechápali, co to vlastně bylo. Ale oba jsme se shodli, že to bylo lepší než sex. :)

Od té doby jsem si dala za úkol zjistit, jak tohle provozovat ve vztazích. Když to šlo s klukem, kterej mě absolutně nepřitahuje, proč by to nemělo jít s někým, do koho jsem blázen? Jako první se mi do rukou dostala kniha "Sexual secrets for men", kterou napsal australský pár zabývající se taoismem a tantrou. Velký důraz je v knize kladen na to, aby se muži naučili vyvrcholit bez ejakulace. Klasický orgasmus prý tělo i mysl hrozně vyčerpává, aniž by to vůbec stálo za to. Říkají, že potěšení má třeba nějakých devět levelů. Klasickým orgasmem vystupujeme ve čtvrtém levelu a nikdy se nedostaneme výš. Vyplýtvali jsme energii na spokojili jsme se s málem.

Tohle byla první knížka, kterou ode mě Pilot dostal na čtení. Bohužel, i když ho zaujala, nikdy se to v našem sexu moc neprojevilo a já jsem to zatím neměla moc potřebu řešit. Teď už ale cítím, že to opravdu začít řešit musím, když nechci, abychom se navzájem omrzeli. Pořídila jsem si tedy druhou knížku. Cupid´s poisoned arrow. Tahle knížka se přímo zabývá tím, jak se orgasmus podepisuje na rozpadu vztahů.

To, že muži jsou naprogramováni, aby svoje sémě rozeseli co nejvíc, je všeobecně tak nějak známo. Co až tak známo není, že i žena je přírodou hnána k promiskuitě, protože čím víc budou její děti od sebe odlišné, tím spíš alespoň některé z nich přežije, například kdyby se rozšířil nějaký nebezpečný virus. Prostě nejsme vyrobení na to, aby nás bavilo kopulovat stále dokola s tou stejnou samicí. Takový sameček potkana osouloží tu stejnou samici maximálně osmkrát, potom už je moc unavený. Ale když mu ale dáte novou samici, zázračně ožije. A takhle nějak je to i s lidma. To, že postupně ztrácíme zájem o intimitu s partnerem, je zcela přirozené a je to způsob přírody, jak nás nalákat na něco nového a ještě nepoznaného.

Vyvrcholení bylo v knize přirovnáno k užívání kokainu. Obojí způsobí vyplavení dopaminu, který nás vynese do závtarných výšin, jenže u něho platí, že co jde nahoru, musí také dolů. A to rozhodně víc dolů, než nahoru. Najednou jsem si to dokázala úplně živě představit, neboť vím z vlastní zkušenosti, jak to s kokainem chodí. Australan byl totiž jeho vášnivým uživatelem a bez něj snad už ani neuměl mít sex. A zásadně trval na tom, že si mám dávat s ním a já se tomu nijak zvlášť nebránila. Ze začátku jsem necítila vůbec žádnou "kocovinu". Pak se postupně přikrádala, ale nejdřív mě vůbec nenapadlo příznaky přisuzovat kokainu. Zhruba po roce pravidelného užívání jsem začala chápat souvislost mých stále častějších depresí s kokainem a po roce a půl jsem po každém propařeném víkendu strávila čtyři dny s depresí jako hrom, kdy se mi svíral hrudník, jako kdybych něco strašného provedla, třeba někoho omylem zabila a jediný, co jsem si přála, bylo umřít. V pátek už mi bylo zase hej a v sobotu jsem se znovu mohla vyřídit. Pokud orgasmus taktéž způsobuje vyplavení dopaminu, tak je jasné, že za to později také zaplatíme. Samozřejmě nemám tak hrozné stavy, jako pro roce a půl na kokainu, ale začínám si myslet, že to dost možná má co do činění s mými výkyvy nádlad, sebevědomí a pocitů vůči Pilotovi, přesně jak to ta kniha popisuje. Myslím si, že takové nevysvětlitelné změny prožívá spousta z nás, ale nikdo by to asi nespojoval s orgasmem.

Největší rozdíly vidím v tom, jak jsem na tom se sebedůvěrou. Někdy se hrozně těším do Aucklandu až začnu experimentovat se sýry a mám velkolepé plány, jak začnu svoje podnikání. Jsem do toho tak zažraná, že kvůli tomu někdy ani nemůžu spát, jak pořád vymýšlím, co a jak a vůbec se ničeho nebojím a věřím, že to bude super. A pak zase mám dny, kdy se do Aucklandu bojím, protože tam se fakt budu muset do něčeho dát. Jsem přesvědčená, že ze sýrů nic nebude, že to nedokážu a půjdu si tam potupně najít nějaké zaměstnání a budu zase muset dělat něco otravnýho. Mám několik neřešitelných překážek. Že nevím, jak mám udělat ty sýry hladký bez cucků. Nevím, jak je mám udělat všechny stejně těžký atd. Všechny tyhle blbosti, mě absolutně pohltí a když se mě pak Pilot zeptá, jestli už jsem hledala, kde v Aucklandu si dodělám ten druhej certifikát bezpečnosti potravin, tak mu skoro se slzami na krajíčku říkám, že žádnej sýr dělat nemůžu a nebudu. Takže když v knize psali, že se abstinence od orgasmu projevuje mimo jiné i úspěchy v práci, tak mě napadlo, že to možná fakt bude tím dopaminem. Teď třeba jsem neměla orgasmus asi týden (z toho posední tři dny se fakt musím hlídat :D) a cítím se jako mistr světa a sýr je tutovka!

A tady se dostávám na začátek, že tedy místo rozmnožovacího sexu, bychom měli raději provozovat ten sbližovací. Říká se tomu Karezza a znamená to sex bez orgasmu. Prý to opravdu funguje tak, že to i chlapa dokáže naprosto uspokojit a nikde ho nic netlačí. Při sbližovacím sexu se uvolňuje hormon oxitocin. Který narozdíl od dopaminu nezpůsobuje "kocovinu" a navíc má tu hezkou vlastnost, že co jde nahoru, jde ještě výš. Partneři tak mezi sebou upevňují pouto a nedochází k nasycení, jako při "normálním" sexu. Nedostavuje se potřeba si od partnera odpočinout. Vrací se pocity zamilovanosti a city k partnerovi jsou stabilní, ne jako na horské dráze. Nelezou si na nervy a jsou k sobě laskaví. Užívají si každý dotek a obětí a dělají to často.

Takže pokud pro mě absence orgasmu opravu může znamenat, že se Pilota už nikdy nenabažím a že se mi z jeho prostého doteku budou podlamovat kolena, skoro jako na když jsme spolu začínali, tak si myslím, že to fakt stojí za to vyzkoušet. A taky proto, že se ze mě třeba opravdu stane odvážná podnikatelka neohroženě vařící sýr. :) 

Zákaz orgasmu!

17. březen 2015 | 09.18 | rubrika: Život

V dnešní době se hodně propaguje, že nejenom muž, ale i žena by měla mít orgasmus. Internet je přeplněn návody, jak ho dosáhnout a muži si připadají jako nemehla, pokud ho s nimi partnerka nemá. Několik chlapů se se mnou nemohlo přenést přes skutečnost, že orgasmus prostě nemám. Nepřipadali si jako muži. Mysleli si, že potřebuji větší penis. Taky jsem potkala pár naivů, kteří zase byli přesvědčení, že jsem orgasmus měla, protože cítili, jak se mi stahují svaly. Člověk ani neměl to srdce jim říct, že poševní svaly já umím zatáhnout na povel a hlavně to dělám, když už mě to nebaví. :) Taky jsem potkala pár chytráků, kteří měli plnou hubu rad. O tom, že mám chlapovi ukázat, co se mi líbí. Že mu mám pomoct. Tohle mě vždycky děsně vytčilo. Nevěděla jsem, jak mám lidem vysvětlit, že fakt nejsem úplně blbá a že kdyby fakt stačilo jen něco ukázat, tak jsem to už dávno udělala.

Nutno dodat, že nemám žádnou anorgasmii. Patřím mezi lidi, co si přivádějí orgasmus od velmi útlého dětství. Samozřejmě jsem zpočátku neměla tušení, co to vlastně dělám. Jenom jsem věděla, že je to super a navíc se mi potom přestane chtít jít na velkou! (Tu jsem si totiž musela schovávat do školky, protože do naší kadibudky jsem se bála kvůli pavoukům.) No, jenže to už pak tuplem nikdo nechápal, že sama si to dokážu udělat a s chlapem ne?? Nakonec to asi opravdu nemá logiku a pravdou je, že tomu chlapovi s tím pomoct umím. Pokud má tedy dostatečně velké náčinní, aby s ním mohl pracovat, i když ležím na břiše a mám nohy u sebe. Několikrát jsem takhle pánovi pomohla. Pilotovi asi jednou. :) V těchto několika případech jsem totiž opravdu chtěla mít orgasmus. V drtivé většině případů to tak ale prostě vůbec necítím! I když si ten sex užívám, toho chlapa fakt hrozně chci, většinou tam prostě není takové to mravenčení tam dole, které cítím, když jsem sama. Jako kdyby mě tam ten chlap rušil. A já vím, že bez toho mravenčení se prostě nemá smysl snažit. Bez toho by to nešlo, ani kdybych se na hlavu stavěla.

Často jsem si myslela, že obsence orgasmu s chlapem je důvodem mé přelétavosti. Že mě každý chlap omrzí, protože prostě z toho sexu nemám tolik, kolik bych mít měla. Tvrdila jsem, že zůstanu až s tím, s kým budu mít vyvrcholení. Dneska to ale vidím tak, že jsem byla úplně zblblá tou propagandou. Tím, jak se za tím každej žene a jak se tím měří kvalita sexu. Ale vlastně mi to nikdy vyloženě nechybělo. Sex mě bavil bez ohledu na to, že pro mě vždycky vrcholil až druhý den, když byl drahý v práci. :D Celou tu dobu jsem si neuvědomovala, že absence orgasmu neznamená, že jsem nějak pozadu. Možná je to právě naopak. Podle starobylých textů (taoismus, karezza..) je právě orgasmus viník toho, že se od sebe partneři oddalují. Vlastně to do sebe i super zapadá, že právě v době, kdy jsme orgasmem nejvíce posedlí, se nám vztahy rozpadají nejrychleji. Tudíž jsem teď sama sobě dala takovou výzvu. Žádnej orgasmus! Musím říct, že je to hrozně těžký. Skoro už lezu po zdi! Ale jsem odhodlaná to vydržet, jak to jen půjde. Pilot bude určitě nadšenej, protože pro toho to platí taky! V pátek přijede na víkend a tak to můžeme hned vyzkoušet, jestli se nám podaří sex bez orgasmu. :) No a proč se takhle týrám napíšu zase příště.   

Premyslim, ze dam vypoved

9. březen 2015 | 10.16 | rubrika: Život

Myslela jsem, ze to tady ty tri mesice dam. Jenze veci nejsou tak, jak mely byt. Mela jsem pracovat 60 hodin tydne. Coz melo byt skoro 800 dolaru tydne cisteho. S tolika penezi jsem si myslela, ze nam to vynahradi placeni dvou najmu, protoze porad jeste dost zbyde. Jenze prace neni zdaleka tolik, kolik slibovali, takze ja muzu byt rada, kdyz mam 500, z cehoz po odecteni najmu a jidla uz moc nezbyde (a to stejne jeste porad mam vic nez Pilot. :D) Skoro si pripadam jako charita, ze chodim do prace, abych vydelala na najem, kterej musim platit, abych mohla chodit do prace. Kterej bych platit nemusela, kdybych bydlela s Pilotem. Kdybych delala nekde v Aucklandu jen na polovicni uvazek misto na celej, zbylo by mi asi stejne a jeste bych mohla byt s Pilotem.

No, ale uz jsem takova, ze kdyz neco slibim, tak to vydrzim a nenecham nikoho ve stychu. Jenze ja si v te praci vubec nepripadam ani potrebna! Jsme tam na to ctyri a pul a vetsinu casu nemame co delat. Oni nam porad rikaji, ze se to zvedne a budeme fakt hodne vytizeny, ale uz jsme tam patej tejden a furt se tam jen nudime. Ja si pripadam, ze me teda vubec nikdo nepotrebuje, ze kdybych tam nebyla, nikomu moje sporadicky pracovni vykony nebudou chybet a ze by se kolegyne aspon nemusely sest z osmi hodin hryzat nudou, kdyby te prace mely trochu vic. Nudily by se pak treba jenom pet hodin. :D Nakonec ani nechapu, ze se jim chce nas takhle zbytecne platit? Treba by si sefka dokonce oddychla?!

No proste to moje utrpeni tady se zda byt uplne pro nic za nic! Ja si nevydelam ty super penize, co slibovali a jeste jsem tady jako paty kolo u vozu. Oni sice furt rikaji jak to bude sileny, az to poradne zacne, jenze ja uz jim to neverim. Spousta sadu letos ani nesklizi, protoze jim urodu znicily kroupy a vubec je to asi takovy hodne klasicky kiwacky, ze prava ruka nevi, co dela leva, nikdo nevi jakej je vlastne plan a kolik ceho bude. Vlastne co jsem na Zelandu, tak porad jenom posloucham, ze veci nejsou tak, jako normalne. Zima normalne nebejva takhle dlouha. Leto normalne nebejva takhle teply. A normalne touto dobou makame o106! Kazdej je porad prekvapenej a zaskocenej, jako cesti cestari v zime, takze bych se vubec nedivila, kdyby byl kazdej v kvetnu taky prekvapenej, ze jsme celou dobu skoro nemeli praci.

Asi si zitra u obeda prisednu k nasi podsefce a zkusim se ji zeptat, co si o tom mysli. Jestli opravdu veri, ze tam nekdy fakt budu potreba, nebo to maj na haku a muzu jit.