Šok!

17. duben 2016 | 08.43 | rubrika: Život

Vůbec nechápu, kde jsem se to ocitla a jak. Saša a ti týpci, co chcou pronajmout ten podzemní brloh v centru Aucklandu, se sešli a vařili a soutěžili, kdo bude první vyprodanej. Protože mě Saša pozvala, nebo spíš mi to důrazně doporučila, abych se jako s týpkama seznámila a viděla co a jak, tak jsem tam vytáhla Pilota, kterej tam vytáhnul kolegu Želvu a jeho novou přítelkyni. Tak jsme tam dorazili a nestačili jsme se divit. Pořádalo se to v takovým podzemním komplexu, v němž se také nachází již zmiňovaný brloh, ale v brlohu to nebylo. Nicméně po tom, co jsem tam viděla, tak si asi už dokážu představit, jak ten brloh vypadá a už mi to nepřipadá až tak senzační. Byly to polorozbořený katakomby, plný prachu a starýho harampádí, jak u někoho ve starým sklepě. Představte si to nejhorší a nejšpinavější drogový doupě, co jste kdy viděli ve filmu a budete mít jasno, o čem mluvím. Místnost, ve které se akce konala, byla hnusná. Pochopitelně bez oken, vymalovaná na černo, všude lezly trubky, byly tam hnusné staré gauče a člověku se tam ani nechtělo jíst. Musela jsem se stydět, kam jsem to všechny zatáhla. Statečně jsme si teda dali jídlo. Bylo to první jídlo od božské Saši, který mi nechutnalo. Spravila jsem si chuť jídlem od týpků. Nebyly tam žádné stolečky, takže každej držel svůj talíř na klíně. No, rychle jsme to snědli a vypadli jsme. To teda bylo něco. Brloh pravděpodobně nebude vypadat o moc líp. Vůbec si v takovým feťáckým ráji nedokážu představit sebe a můj sýr. Sice je to krásně v centru, ale kdo jinej, než jen nějaký pochybný existence, by tam jako vlezl? A jak z toho teď vycouvu, abych nenasrala Sašu?! V sobotu máme všichni sraz u Saši na večeři a budem probírat vylekolepé plány s brlohem. Moje plány se teď ale tak nějak proměnily v prach. A to doslova.   

Pracovně

15. duben 2016 | 18.42 | rubrika: Život

Tak jsem ten pracovní maraton přežila a teď mám tři dny volna! Hell yeah! Moje pracovní nasazení je úplně v řiti. Přišla za mnou vedoucí, ona je taková milá a správňácká, vždycky nám podstrojuje, moc nás nehoní, no a ta do mě začala rýpat, že co mi je, proč vypadám tak sklesle a jestli mě to v práci nebaví. A já jsem se s ní o tom nechtěla bavit, ona ale naléhala, že jí to přece můžu říct a tak jsem jí řekla, že ne, nebaví! Za hodinu mi přešel email, kterej byl mimo mě adresován i mýmu druhýmu vedoucímu o tom, že nemám co být nespokojená se svou prací, když dělám jen to, co jsem posepsala ve smlouvě. :D Krysa jedna podrazácká! To jsem se teda zase poučila! A ona? Chodila kolem mě úplně jako mílijus, tak starostlivě se mě ptala, jestli jsem ok (jako jestli mě ten její email nepoložil?) a pak dokonce mi i donesla jídlo, co vařila! To si jako myslí, že tu zradu vyžehlí trocha rajčatové omáčky?? Pak jedno ráno jsme všichni šli hromadně k šéfce. Jebala nás za to, že všichni do jednoho jsme zpruzený. Že ta práce žádnýho z nás nebaví a že jsme špatní zaměstnanci. Samozřejmě to vůbec není jejich vina, že jsme všichni demotivovaní targetem, kterej nemáme šanci dosáhnout a tak každej druhej sere na prodeje a vůbec celkově na všechno. Šéfka asi taky stojí za starou belu, když si vlastnoručně vybrala pouze špatné zaměstnance. Škoda, že moje Maorská kolegyně tohle propásla, na tu by to pasovalo nejvíc. Minule dostala za úkol vytřídit nefunkční GPSky a protože byla líná je zapojovat do elektřiny, tak na ně lepila papírky s vymyšlenýma důvodama nefunkčnosti a pak je všechny nasypala do krabice na vyhození. :D A když se jí ptali, kolik jich v té krabici je, tak samozřejmě neměla tušení, ale aby to nemusela počítat, tak bez mrknutí oka vymyslela číslo. No a co já s tím, mám tam jako žalovat? A pak mi přišel mail od šéfky, ať za ní příjdu do kanclu si popovídat o té mojí přihlášce na seniora. Sakra! Jsem tam byla ty poslední dny na pokraji pláče, furt jenom v práci, žádnej osobní život a teď ještě tohle do toho. Já chci snížit úvazek a ne povýšit! Vyhýbala jsem se její kanceláři jak čert kříži a doufala jsem, že půjde brzo domů. Další den mi řekla, že si promluvíme zítra. A zítra nepřišla do práce. :D A teď tam tři dny nebudu já, tak třeba se to nějak promlčí.

Měla jsem sraz se Sašou. Ta ještě společně s dalšíma týpkama chce pronajmout sklepní prostory v samém centru Aucklandu a chtějí tam každej den něco pořádat. Mně nabídla, že jeden den v týdnu tam budu moct být já a můj sýr. Hell yeah! Do toho já teda jdu! Což by ale znamenalo, že nebudu mít čas chodit do práce. Nebo aspoň ne na plnej úvazek. Už chápete, proč jsem šéfce radši nešla na oči? Oni to chtějí rozjet už za měsíc!

Moje brblání do rádia se nakonec nedostalo do vysílání. Asi se jim nelíbil můj přízvuk. Zato ale moje fotka je na profilu toho článku na stránkách rádia, takže pokaždý, když to někdo na facebooku sdílí, tak vidím svůj nefotogenickej ksicht!

Neuváženě jsem na facebooku zavtipkovala, že až moje sýrová stránka bude mít 1000 lajků, že dám výpoveď v práci a budu dělat sýr. To jsem ještě netušila, že se toho někteří chytnou a začnou mi ty lajky vyloženě nahánět. :D A víte co mi řekla Birgit, když jsem si jí postěžovala, že mě šéfka zve do kanceláře? Byla úplně vyjevená, že prej jestli nemám radost, že mě možná chce povýšit. Ta mě asi poslouchá zadkem a ne ušima!

Jak jsem šla s kůží na trh

2. duben 2016 | 21.10 | rubrika: Život

Nakonec se mi teda podařilo nachystat 110 kusů sýra. Birgit, moje německá kamarádka, se nabídla, že mě tam doprovodí. Já jsem ovážně prohlašovala, že budeme za deset minut vyprodaný. No, pak mi tuhla krev žilách, když jsme po hodině měly pořád ještě 70 kusů. Už jsem si začínala říkat co s nima k sakru budu dělat, jestli se neprodaj? Pak ale došli lidi, co byli přes den asi v práci a dřív nemohli. To byla taková smršť, že jsem vůbec nevěděla, co dřív. Byla jsem moc ráda, že tam Birgit byla se mnou, protože bez její pomoci bych byla úplně namydlená. Pět zákazníků najednou obsluhovat neumím! A do toho přišel chlápek z rádia, namířil na mě mikrofon a začal se mě vyptávat. Na to jsem teda nebyla vůbec připravená! Mektala jsem tam úplný nesmysly, ještě k tomu v angličtině, no vůbec jsem pořádně nevěděla, co mám říkat. Pak se přesunul k Birgit a ta do toho rádia řekla, že je vegetariánka. A že jí ryby! :D Proboha, zabte mě! No, do dvou hodin od začátku jsme teda konečně byly vyprodaný a jo, mohly jsme toho prodat víc. Ale já jsem byla i tak moc ráda, že to tak dobře dopadlo. K jídlu jsem nakonec nic nedostala, a to jsem schválně moc nejedla, abych měla místo na všechno to žrádlo, co jsem tam chtěla sníst. Saša byla vyprodaná do hodiny a kdo ještě vyprodanej nebyl, ten tam měl hodinovou frontu. Volala jsem Pilotovi z auta, ať okamžitě uvaří brambory, nebo že zdechnu hlady! A ten taky nechápal, jak můžu jet hladová z veganskýho trhu?

Doma jsem otevřela facebook, tam se lidi ve veganské skupině už dávno bavili o mém úžasném sýru a ptali se, kdo ho dělal a kde se dá koupit víc. Nemusela jsem ale ani odpovídat, to už tam ošéfovala moje samozvaná tisková mluvčí Katka. :D Takže na mojí sýrové facebookové stránce jsem měla spoustu nových lajků a spoustu dotazů. Hrabu se z těch dotazů do dnes. V ůterý zase budu vařit sýr, protože jsem vzala nějaký objednávky. Lidi mi píšou, jak je ten sýr nejlepší na světě a jak ho vzali na ochutnání do práce a i masožravci se mohli utlouct. To je tak super!

Tahle akce měla velmi negativní dopad na moji pracovní morálku. Jestli jsem se v práci před tím dusila, tak teď už tam vůbec nemůžu dejchat. O pauze tam sedím, mám na krajíčku a sto chutí se zvednout a odejít. Pořád přemýšlím, mám to udělat? Uživí mě sýr? Lidi mi píšou ať to rozjedu, ať se seberu a jdu. Ale já se bojím, že mi ty prachy budou chybět. Do toho jsem na pokraji vyčerpání, neměla jsem volný den už dva týdny (ve volnu jsem makala na sýru) a po trhu, než abych si odpočinula, tak jsem musela zase naklusat do práce. Po pěti dnech v práci budu mít JEDEN! den volna (to budu zase vařit sýr) a pak 4 dny v práci a pak zase jeden den volna... Vůbec nechápu, jak mi to šéfka mohla udělat, tohle já prostě nedám, padnu tam na hubu a bude. Teď si vyčítám, že jsem se přihlásila na tu pozici seniora. Jestli si mě pozve na pohovor, co udělám? Já už jí na to seru, odklepu si ještě maximálně dva měsíce a dýl tam nebudu ani za nic! Prosím prosím, ať si mě nikam nezve! Aspoň jí to budu moct vpálit do ksichtu, až budu dávat výpověď. Však já jsem šéfko chtěla zůstat, ale tys mě nechtěla povýšit. :D 

Zejtra je den D!

29. březen 2016 | 22.05 | rubrika: Život

Přihlásila jsem se na ten job v rezervacích a zase se vůbec nic neděje. Teda kromě toho, že nám všem došel email od naší šéfové, že když se rozhodneme ucházet o místo v rámci firmy, tak jí to máme nejdřív říct, aby jako měla dost času hledat náhradu. Úplně mě to vytočilo, na to je přece výpovědní lhůta! Ještě jsem ani neměla pohovor, nejspíš mě na něj ani nikdo nepozve, ale tahle krůta už za mě chce hledat náhradu. Kdybych hledala práci mimo firmu, tak by věděla ho.no a nemohla by mě vyšoupávat ze židle, na který ještě sedím! Pár dní na to vyvěsila na internet inzerát, že se hledá někdo na post senior customer service representative, což je to co dělám já, akorát že já jsem junior. Chvilku jsem myslela, že bych se možná přihlásila, ale pak jsem si to rozmyslela, protože jednak šéfová je asi nasraná a druhak už jsem tam přes tři měsíce a už se tam vyloženě dusím. Nedávno tam přišel takovej klučík v tričku a kraťasech, s batůžkem na zádech a žabkama na nohách. My už většinou od pohledu poznáme, kdo si jde vyzvednout jakej karavan. Tenhle si šel očividně pro ten nejlevnější. A ejhle, tenhle floutek se přihlásil na tu pozici seniora. Tak takhle bych teda o práci žádat nešla. :D Pan Sandál mi znovu nasadil brouka do hlavy. Jestli to měl být reprezentativní vzorek toho, co se přihlásilo, tak bych asi fakt měla šanci. A Shaune do mě pořád hučel ať se přihlásím, že dostanu víc peněz a že na to mám. Včera jsem mu řekla, že už je to tak dlouho, že šéfka už si určitě stejně někoho vybrala. A on že né, že teď s ní o tom mluvil a že jí doporučil, aby ještě počkala, jestli se nepřihlásí někdo z firmy. Tak to se jí pan Sandál asi taky moc nezamlouval. A tak jsem se teda přihlásila. Snad bych se pak z větší části zbavila přípravy vozidel a vysvětlovní obsluhy obytných vozů stále dokola až do omrzení. A jestli mi to nedá, tak dám výpověď!

Už zase fňukám. Pořád mi chybí Austrálie. Já toho asi nikdy nepřestanu litovat. Tam už jsem mohla být instruktorka a živit se lítáním, zatímco tady proteče ještě hodně vody, než se dohrabu aspoň na licenci. Taky dost myslím na Australana. Achjo, Pilot by z toho vůbec nebyl šťastnej. Chybí mi, co jsme všechno vyváděli a dokonce i to bílý svinstvo, co jsme každej víkend sjížděli. Vlastně skoro každej chlap, co jsem v Austrálii potkala, byl v posteli akčnější než Pilot. Ono to totiž už míň snad ani nejde. Včera po asi dvou letech mi Australan napsal krátkou zprávu na Liknedinu. A mně se z toho skoro zastavilo srdce. Normálně jsem musela slzu zatlačit. Změnil práci a bydlí teď střídavě dva týdny v Sydney a dva týdny v Perthu. Prej ho mám přijet navštívit do Perthu. Což pro mě znamená jediné. Nějaká holubička se mu uhnízdila v baráku v Sydney. Kdyby nebyl debil, mohla jsem tam teď hnízdit já. A on by mě vesele podváděl s nějakou kočičkou v Perthu.

Zejtra jdu se sýrem na trh. Musela jsem koupit druhou lednici a ta je teď přenarvaná sýrem a přitom mám jen 10 dvoukilových bochanců. Kdybyste viděli, jak se ty police prohýbají! Ráda bych bývala udělala jich víc, ale nemám kam je dát. Už se přihlásilo, že přijde 700 veganů, 1700 prej přijde možná a já budu mít podělaných 100 kousků sýra. Aspoň se nemusím strachovat, že to neudržím chlazený, protože to určitě bude všechno za deset minut pryč! Ti, co už můj sýr ochutnali, prý berou všechny svoje úspory a hodlají u mě nakoupit ve velkým. :D Teda takovou šanci jsem měla, si pořádně vydělat, a nakonec to nejsem schopná využít. :(

Tak já teda skáču

3. březen 2016 | 20.47 | rubrika: Život

Po hlavě!

Už je to pěknejch pár měsíců, co jsem byla navštívit jednoho kluka, co prodává na trzích kysaný zelí. Je to Čech a tak jsem k němu šla na poradu, jak se dostat na trh, co všechno zařídit a tak. Dal mi jednu velmi moudrou radu. Na nic nečekej a začni hned! Nečekej, až to bude perfektní, protože to nebude nikdy. A já jsem si tu jeho radu vzala tak moc k srdci, že jsem jeden čas už byla i přesvědčená, že já to s tím sýrem nikdy nerozjedu. Byla jsem ochotnější mít pověst tlučhuby, než přemáhat strach a pochyby! Jenže pak, když se mi dostalo tolik chvály na tom srazu veganů, tak zase do mě vjela spousta elánu. Uvařila jsem obrovský dvou a půl kilový bochník sýra, abych se jako přesvědčila, že to dokážu. Pak jsem ho rozdala kamarádům, ale kupodivu jsem na tom ani netratila, neboť mi každý dal něco na oplátku. Katka mi dala pytel čokolády, Saša pověstný tempeh bratrů De Soto, Alice pytel domácích rajčat a moje německá kamarádka mi dala zelí a rýži s quinoou. A jak jsem byla pěkně v ráži, tak jsem se přihlásila jako prodejce na trhu na konec března. Vím úplný ho.no kde seženu stánek, jak to tam bez proudu udržím chlazený, nebo kde seženu formičky. Nevím, jestli budu dělat velký bochance a krájet je na kousky, nebo budu dělat malý bochánky a budu je prodávat celý. Nevím do čeho to zabalím. Jestli jen do papíru, nebo mám koupit vakuovou baličku. Nevím, kde uskladním minimálně sto kusů sýra, když naše lednice je plná. Asi budu muset koupit druhou. No prostě nevím vůbec nic. Řeklo se po hlavě, ale já mám pocit, že skáču spíš po prdeli. Bylo ale na čase, aby mě do ní někdo nakopnul a ten balvan se pomalu začal valit. Teď už jen se začít modlit.

Hele ale logo už mám! Je na něm můj nejmilovanější sýr s koprem!

dill12

Psal mi Hubert, můj rakouskej ex, aby mi tradičně popřál k narozeninám. Zase se mě ptal, jestli už jsem vdaná, jestli se hodlám vracet a tak. Každý rok si připadám, že si Hubert oťukává terén, jestli je tam nějaká šance, že bych se vrátila a že bychom zase mohli být spolu. Zeptal se, co chci dělat do budoucna. Chci prodávat sýr! Řekla jsem mu na to. A on? Prej že je to super plán. Že on sýr miiiiiiluje a že by bez něj nemohl žít! <3 <3 sýr! <3 <3 Bože to je debil, on prostě nechápe, že jsem veganka. Řekla jsem mu, ať se uklidní, že je to veganskej sýr. A on že to pak není žádnej sýr, že sýr potřebuje mlíko! A jestli se prej na Zélandu nedá prodávat normální sýr nebo co. No a víš kdo ještě potřebuje mlíko"!ů§ú)-.,:__!"L/!/(L"ˇ%(/!"L:__!-.,lů§)úp? Promiňte, hledám otazník na české klávesnici s anglickým značením. Ano, telata! Achjo, že mě to kdy vůbec mrzelo, že jsem přišla o takovýho zabedněnce!  

V práci inzerujou místo v rezervacích. Bylo by to lépe placené a tak se asi přihlásím. Sice bych ze smlouvy na dobu neurčitou klesla na smlouvu na dobu určitou, ale couž, třeba se sýr tak rozjede, že tam stejně dýl než pár měsíců nevydržím. A nebo mě budou milovat a smlouvu mi prodlouží. Akorát se bojím, že mě nevezmou a moje šéfka už pak bude vědět, že mám zaječí úmysly a bude mi to dávat sežrat. Případně můj úvazek nabídne někomu věrnějšímu! Dělala jsem si test na facebooku, kde si vyberete mandalu, která se vám nejvíc líbí a moje mandala řekla, že je čas na transformaci a mám se připravit na velké změny. A tak já teda skáču do obojího, aby ty změny stály za to!

V sedmém nebi

14. únor 2016 | 20.40 | rubrika: Život

Tohle bude na první pohled směska nesouvisejících odstavců, ale kdo si počká, ten se souvislostí dočká!

Ještě jsem se nezmínila o tom, že jsem si tu před pár měsíci našla jednu kamarádku z Austrálie. Narazily jsme na sebe ve veganské skupině a protože jsme zjistily, že jsme skoro sousedky, tak jsme se hned začaly bavit. Katka si pořád stěžovala, že jí z Austrálie ještě nedorazil kontejner, ve kterém má mimo jiné svoje kuchyňské spotřebiče a že si tím pádem ani smoothie neudělá. Tak jsem jí pozvala, že může vařit u nás a taky jsem jí občas nosila svoje cukrářské výtvory. Brala jsem to jako investici do budoucna, že až Katka bude mít svoje mixéry, taky mi určitě občas něco donese. No, dodnes jsem nic nedostala.

Zase jsem začala experimentovat se sýry. Vymámila jsem od jedné firmy 1 kg zázračného škrobu, že prý vzorek zdarma. A ten škrob je fakt výbornej. Výrábím teď super sýr, kterej bych přirovnala k hermelínu, ale bez plísně, s tou se zatím bojím experimentovat. Ale aby byl ten sýr pořádně tvrdej a dal se pěkně strouhat, potřebuju ještě jinej škrob, kterej tahle firma neměla. Našla jsem jednu firmu ve Francii. A taky jsem zjistila, že tahle firma má distributora v Aucklandu a tím je firma A. Napsala jsem firmě A email, jenže neodepsali. Takové firmy prodávají zázračné prášky na tuny a kvůli někomu, kdo chce kilíčko na vyzkoušení, se nepodělaj, žejo. Tak jsem tam volala. Nejdřív mě přepojili na nějakýho Johna. Ten tam nebyl a tak jsem mu nechala vzkaz na záznamníku, ale zpátky nezavolal. Tak jsem to zkusila znova, tentokrát to vzala nějaká Megan a ta mi slíbila, že se domluvíme po mailu a že by mi ten vzorek dali. No, na ten mail čekám dodnes.

Každej měsíc máme v Aucklandu veganský sraz, kde přijde asi 100 veganů, každej donese nějaký jídlo a máme z toho obrovskej raut. Byla jsem poprvé a naposledy v říjnu, protože jsem jinak nemohla kvůli práci. A teď v únoru jsem myslela, že taky nepůdu, protože jsem šla do práce a musela bych tam jet rovnou po práci a nemohla bych nic vařit. Pak mě ale osvítil duch svatej nebo co a já jsem přišla na to, že tam donesu sýr! Sto veganů ho ochutná a sto veganů mi řekne, jak jim chutnal, co vylepšit, jestli by to kupovali.. že mě to nenapadlo dřív! Tak jsem na poslední chvíli psala Katce, jestli jde taky a ona že o tom prej vůbec nevěděla a tudíž nejde. Tak jsem jí řekla, že jí teda nějakej sýr donesu a ona nadšeně souhlasila a že mi za to dá pytlík čokolády, že to v práci dostávají zadarmo. Tak jsem se hned zeptala kde jako pracuje, jestli v nějaké čokoládovně a ona že ne, že v takové firmě, co prodává kdeco, že dokonce i různá potravinová éčka, co my vegani prej vůbec nemusíme a já na to hned hele a nemáte E1450? (Jako ten zázračnej škrob, co se snažím vymámit z firmy A). A ona že se zeptá a já že a hele a nepracuješ náhodou pro firmu A?? A ona že jak to víš?? To teda byla síla, já to tady pracně hledám a ona tam celou dobu pracuje?! A tak jsem se hned zeptala, jestli zná Johna a ona mi řekla, že sedí vedle něho. A Megan? No to je prý její šéfová. To mě fakt poser! Tak doufám, že Katka v pondělí dovalí prášek!!  

Tak jsem se na ten veganskej sraz domluvila s Triceraptorkou, s kterou jsem se tam seznámila minule a se kterou se občas vídám. Když jsem tam dorazila, Triceraptorka tam ještě nebyla. Tak jsem si sedla vedle jednoho kluka, co tam byl s ještě jednou holkou. Když dorazila kámoška a přisedli si další lidi, tak jsme zjistili, že je nás většina z jižního Aucklandu, bydlíme kousek od sebe a to jsme si všichni mysleli, že na jihu vegani snad ani nežijou. A já jsem se pořád divila, kdo mi vykupuje ten veganskej páj na naší benzínové stanici! Fakt jsem si vybrala úplně super stůl, tolik srandy už jsem dlouho nezažila. No a pak jsem se dali do jídla, nabrali jsme si spoustu věcí a každej si ukrojil kousek mýho sýra. Slyšela jsem lidi říkat, jak je ten sýr úžasnej, aniž by věděli, že jsem ho dělala já. Když bylo všechno snědený, na mý cedulce od sýru jsem měla úplně krásnej vzkaz. Kluci, co to organizovali, mi přišli říct, že moje sýry byly nejlepší ze všeho tam a pak přišla i Saša s jedním klukem a oba mi doslova políbili ruce. :D Sašu jsem viděla poprvé, ale z Facebooku už ji nějakou dobu znám, ona taky vaří jídlo a prodává ho na trzích. Takže tady ta legendární a úspěšná Saša přišla a sklonila mi poklonu a políbila mi ruku. Takovej úspěch jsem fakt nečekala a ani že mi tolik lidí řekne, že by ten sýr z fleku kupovali a ať jim dám vědět, až otevřu sýrárnu. Tohle bylo fakt hodně povzbuzující, přesně to co jsem potřebovala.  

A hned druhej den jsme otevřeli novou skupinu pro vegany z jižního Aucklandu a tak to vypadá, že se teď budu socializovat častěji, už se něco i plánuje na víkend. Začínám se tady v tom Aucklandu zabydlovat a přestávám si stěžovat a brečet po Austrálii. Určitě teď nastoupí nějakej zákon schválnosti a Pilot dostane práci někde v Christchurch nebo ve Wellingtonu, to by mě fakt nas.alo!

vzkaz

Lyžovali jsme v lednu.

6. únor 2016 | 05.51 | rubrika: Život

Jak neslýchané!

Pilot měl narozeniny. Nechtělo se mi mu dávat zase letadlo, neboť už dvě dostal k Vánocům a taky jsem ho chtěla něčím překvapit a letadlo by žádný překvapení nebylo. A když jsem pak zjistila, že na sever od Aucklandu se dá lyžovat v kryté hale, rozhodnutí bylo učiněno během minuty. Věděla jsem, že Pilot z toho bude nadšenej, protože ty letní vedra špatně snáší a v té hale je pod mrazem. A tak jsem tajně sbalila věci na lyže a vyrazili jsme. Není to tak daleko od Waiwery, takže jsem ho nejdřív vzala do hot pools, o kterých už několikrát mluvil. Co čert nechtěl, po cestě jsme míjeli Snowplanet a Pilot si toho všimnul a hned ho to začalo zajímat. Prej jé hele tady se dá lyžovat! A já na to že ale prosím tě, takovej malej kopeček, to musí bejt nuda! A on že né a jestli se můžu podívat na internet kolik stojí vstupný. Já jsem řekla, že telefon potřebuju na navigaci a že se podívá doma. A urychleně jsem se snažila změnit téma, aby si nevšimnul, jak se na té situaci v duchu ujebávám. No a tak jsme si užili odpoledne v bazénech a pak jsem ho vzala zpátky ke Snowplanet. A on si myslel, že se tam jen tak ze zvědavosti zastavuju, když to máme po cestě a do poslední chvíle mu nic nedošlo! Tak tam tak stojíme za tím sklem v žabkách a letním oblečení a koukáme jak se tam lidi válej ve sněhu. "Tak co, jdem se převlíct?” zetala jsem se a on se úplně šokovaně na mě podíval a že to je to překvapení?? Tohle se mi teda fakt povedlo.

Řekla jsem si, že když je to jen takovej kopeček a jsme tam jen na pár hodin, že poprvé v životě stoupnu na snowboard. Já debil. Tak jsem s tou věcí na noze dohopsala ke sjezdovce pro děcka a vyvezla se nahoru na běžícím pásu. Nahoře jsem do toho musela zapnout druhou nohu a jela jsem. Sjezdovka byla tak mírná, že jsem spíš musela hopsat a tak sem se rozhodla, že na to seru a jdu na pomu. Pilot mi ukázal, jak se poma drží vedle těla. No netrvalo to ani sekundu a už jsem jela v předklonu, křečovitě se držící pomy daleko předemnou. Chvílemi jsem jela jako na koloběžce, protože jsem nemohla uržet rovnováhu a musela jsem si pomáhat volnou nohou. Byla jsem na sebe fakt pyšná, že jsem se zvládla nechat dovláčet až nahoru. Ruce jsem měla namožený ještě tejden. Nahoře jsem vůbec nemohla popadnout dech. Ještě jsem si nic nesjela a už taková dřina! Zase jsem si musela sednout a uvázat druhou nohu. Že to ty snowboarďáky baví! No a pak jsem jela dolů. Většinou po prdeli a občas taky po zádech. Sníh jsem měla všude. Zjistila jsem, že když člověk leží na zádech, tak je skoro nemožné překulit se na břicho. Posledních patnáct metrů jsem jela! Jela jsem rovnou na recepci a s psíma očima jsem toho kluka tam prosila, aby mi radši dal lyže. Přišel Pilot a taky si vzal lyže. Že prej to teda po spoustě let zkusí.

Na lyžích už mi bylo blaze, ale byla mi pěkná kosa, protože jsem pod hadrama měla spoustu rozpuštěnýho sněhu. Pilotovi bylo taky blaze a moc si to pochvaloval, že prej ani nevěděl, jak moc jsou lyže lepší než prkno. Takže Pilot si svoje narozeniny fakt užil a bylo to pro něj opravdu velký překvapení, pač by ho ani ve snu nenapadlo, že někdy bude uprostřed léta lyžovat. Líbilo se mu to tak, že jsme tam pak o pár dní později museli jet znova. 

Mám novou kamarádku, je o dost starší, ale co už, moje maďarsko-vídeňská kamarádka byla taky o dost starší. Je to Němka a nedávno odešla z firmy, ve které pracuju. A protože teď nemá práci, tak má přes týden čas a tak když mám volno, tak něco podnikáme a já nemusím sedět doma. Mluvíme spolu anglicky, protože já i přes pokroky v poslední době stejně pořád raději mluvím anglicky, i když vím, že bych neměla a spíš bych se měla víc snažit.

Takže přesto, že fakt nesnáším svojí práci, tak to tu přestává být až tak hrozný. Až na našeho debilního souseda, kterej nám dělá naschvály, aby pak mohl k nám chodit bušit na dveře a řvát na nás. Posledně si naschvál opřel jeho popelnice o naše auto a pak přišel k nám řvát, že jsme mu pohli s popelnicemi a že mu na ně nemáme co šahat. Tuhle večer mu otevřel Kuš a blbec tam jen tak stál a poslouchal to kázání, já jsem o tom pak musela přemejšlet, že kdybych tam byla já a ne Kuš, že bych mu asi zabouchla dveře před nosem. No trvalo to jen do druhého dne do rána, než jsem si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži, protože Pilot když šel do práce, tak odstavil popelnice od auta. :D Takže ráno děsnej buchot na dveře, já otevřu a tam náš soused. Ještě než otevřel hubu, tak jsem se ho zeptala, jestli by k nám mohl přestat chodit opruzovat. A on že ne, že jsme mu ráno zase sahali na popelnice a že je to jeho pozemek a bla bla bla. Nojo, popelnice jsou na jeho pozemku, auto na našem a stejně je vždy zvládne postavit tak, aby byly opřený o to auto. Já jsem mu řekla, že se o takových dětinských věcech s ním nebudu bavit, že se mnou nebude mluvit jako s jeho fakanem a že to není naše vina, jestli není šťastnej se svým životem. A on že zná majitele našeho baráku a že nás nechá vystěhovat, tak jsem mu řekla, že to by bylo super, že mít takovýho souseda je stejně za trest a ať už se u nás neukazuje, nebo že to bude muset řešit policie. Mně by fakt nevadilo se stěhovat, tenhle barák je stějně moc velkej a drahej. Pak jsem ho slyšela na zahradě někomu volat (asi majitelovi?) a stěžovat si na nás, jak jsme prej k němu hrubý a že mu šaháme na popelnice a že jeho dcera má teď kvůli nám panickou hrůzu ze psů (kvůli Saričinýmu čoklovi, kterýho to děcko nikdy nepotkalo a kterej už tu dva měsíce nežije).

Včera večer jsem se vracela z města od mojí německé kamarádky a napadlo mě, že si vystřelím z lidí doma. Přišla jsem ke dveřím a prudce jsem na ně zabouchala, tak jako to dělá náš soused. Po chvíli se dveře váhavě otevřely a za nima stál vystrašenej Kuš. "Tadá! Já jsem soused!” Křikla jsem a vešla jsem do domu. Pilot seděl u počítače a společně s Kušem se začali řehtat na Pata, kterej se utekl schovat do prádelny. Pat opatrně vylezl z prádelny a když mu došlo, že jsem to jen já, tak na mě začal křičet, že tohle už NIKDY!! nemám dělat. No a pak jsme se tomu smáli všichni.    

Jak se pracuje na NZ

30. leden 2016 | 08.28 | rubrika: Život

Možná někoho bude zajímat, co vlastně teda dělám, tak jsem se rozhodla, že o tom napíšu. Jak už jsem psala, pracuju v půjčovně karavanů a moc mě to nebaví! První věc, co dělám hned po ránu, je zároveň ta, co nejvíc nenávidím. To se má pak člověku chtít do práce, když hnedka v 7 ráno ještě napolo spící musí jít a dělat přípravu vozidel. Ke každému autu musím vyplnit formulář, kam se píšou čísla z všemožných samolepek na čelním skle, stav kilometrů, jestli je nádrž na naftu plná, lednice zapnutá, záchod vyprázdněnej, odpadní voda zavřená, návod přítomen... pak to auto musím znova obejít a zakreslit nabouraniny a škrábance. Většinou to trvá tak pět minut, nic hroznýho, žejo? No, jenže tuhle činnost nenávidí úplně všichni, takže každej hledá, co by dělal jinýho, aby tam nemusel, nebo předstírá, že je strašně busy na počítači. Jenom já starej debil teda vylezu a snažím se mít to co nejdřív za sebou. Což mi ale sakra nejde, když je tam řada padesáti aut a já jsem tam na to sama! Padesátkrát pět minut, už to zní jako řádnej opruz? Za dvě hodiny úplně zpruzená a nasraná na všechny vlezu zpátky dovnitř, kde už se kupí turisti. Hned nějaký vyfasuju, zpravidla nějaký Němčoury, a tak vezmu tablet a jdu k nim. Oni taky mají tablet, kde už většinu věcí předvyplnili, takže zkuntroluju údaje, řidičáky a co si vybrali za pojistku. Pokud si nevybrali tu nejdražší, tak je na ni přemluvím. Nabídnu jim vstupenky na nějaký atrakce a chemikálie do záchodu. Zkasíruju peníze z jejich kreditky a podepíšeme smlouvu. Vytisknu smlouvu, řeknu jim, kde nesmějí s karavanem jezdit, kde je nejbližší supermarket a v jakým stavu mají auto vrátit. Pak se jdeme podívat na auto. Řeknu nebo ukážu jim jak se to řídí, kolik s tím můžou jet, jak to řadí, kde se nabíjí baterka, jak se vyprazdňuje záchod a odpadní voda, kde je plynová bomba, kempingové židle a stůl, jak se používá markýza. Zaženu je dovnitř, ukážu jim kontolní panel, vysvětlím všechny vypínače, jak se dělá postel, jak se staví stůl, jak se používá záchod, jak se uvolňuje ruční brzda (protože to, že je dole, ještě neznamená, že není zabržděná), ukážu jim, kde je návod a kde lékarnička. Zeptám se, jestli mají nějaký dotazy, často jsou spokojení, jindy se zas ptají pomalu i na to, jak si mají s prominutím vytřít prdel. Někdy zjistíme, že je něco rozbitý, nebo to chybí, takže lítám pro mechaniky nebo pro uklízečky, tahám peřiny a stoly a nosím nový nádobí. Někdy jsou zákazníci pěkně nasraní, protože na internetu viděli ilustrační obrázek a teď najednou to auto vypadá jinak. Postel není taková ale maková a stůl není tady ale támhle, nemá to markýzu nebo gril. Jedněm vadí, že to není Mercedes a zlostně dupou, že VW řídit nebudou. Jiní zase dupou, že nebudou řídit Mercedes. Těm, co si objednali to nejlevnější auto na skladě vadí, že je starý a plný škrábanců. Stěžujou si, že zaplatili tááák moc peněz a teď jim chceme dát tohle. S některýma zákazníkama je to prostě fakt na nervy, někteří dokonce i křičí nebo brečí, spíš ale převažujou ti pohodoví, co se těší na dovolenou a mají dobrou náladu. Když kolem jedné hodiny skončí blázinec, tak jdu na obědovou pauzu. Po pauze je většinou docela mrtvo, takže skenujeme smlouvy, chystáme balíčky s chemikáliemi a s letáky a sem tam dostaneme nějaký další zákazníky. Kolem čtvrté nás vyženou ven dělat přípravu vozidel na další den. Většinou tam ale zase jdu jenom já! Jedině ti dva, co začínali se mnou, jdou pomáhat, ale s těma se spíš střídám, takže většinou nepracujeme ve stejné dny. Bože, jak já tuhle práci nenávidím! Navíc ti dva jsou tam jen na dobu určitou, takže v dubnu už mi nepomůže nikdy nikdo! Aspoň že mimo sezónu tam bude míň aut. Každé vozidlo mi teď zabere asi deset minut, protože tam vždy chvíli sedím a čumím do papírů, na kterých mám položenej mobil s facebookem a počítám minuty. O půl šesté mám padla a když je všední den, tak ještě další hodinu smrdím v zácpě. Přijdu domů, tam je většinou bordel jako v tanku, protože Pilot je nemožnej, takže poklidím, uvařím večeři a oběd na druhej den a jdu spát, abych ráno zase mohla začít a tou pos.anou přípravou vozidel.

Jsem ráda, že tohle mám jen 4 dny v tejdnu. Bohužel, po sezóně se to asi změní na 5 dní po osmi hodinách, což bude ještě větší kekel, ale tak daleko dopředu snad ani nemyslím, vždyť to bych nebyla já, kdybych tam po půl roce pořád ještě pracovala. :)  

Jak jsem jela na kiwáckou svatbu

22. leden 2016 | 20.53 | rubrika: Život

Tohle pisu na mobilu, klepu se vzteky, takze tam nebudou hacky a carky, zato tam asi bude spousta chyb!

Pilotuv nejlepsi kamos se zeni. Pozvanku jsme uz dostali asi pred rokem, pred tremi mesici mel zenich rozlucku se svobodou (Pilot musel specialne letet do Wellingtonu) no a ted si vzal dva tydny dovolenou, protoze pry jako svedek toho musi hodne zarizovat a odletel do Wellingtonu zas. Protoze zijem od vyplaty k vyplate, uz ted me ta svatba desne srala. No, aspon teda, ze zenich s nevestou zabookovali hotel pro vsechny a nebudem muset spat u Kiwimamy v bordelu! Den pred mym odletem do Wellingtonu jsem se dozvedela, ze nevesta nechce noc pred svatbou zadny zensky kolem zenicha a tak ze do toho hotelu pojedou jen chlapi a partnerky at zustanou doma. (???) Takhle me uz dlouho nikdo nevytocil, vazne jsem uvazovala, ze teda rovnou zustanu v Aucklandu.

Pilot mi teda domluvil prespani v baraku jedne spoluodlozene partnerky. Vsichni byli nasrani, ale nikdo si nedovolil neveste odmlouvat a nejmin ten jeji podpantoflak. No nic, tak jsem v patek letela, musela jsem vymenovat letenky, protoze muj let zrusili, asi to bylo varovani, abych nikam nejezdila, ktery jsem ja krava ignorovala. Na letisti me vyzvedla Kiwimama a sly jsme spolu na obed a nakupovat saty na svatbu. Vecer prijel Pilot s autem, co tady mam k dispozici (Kiwimama pronajala) a predstavil me te odlozene zene, u ktere jsem pak stravila noc. 

Sli jsme na veceri, jakoze nez Pilot odjede do toho hotelu. Pilot u toho neustale cumel bud na hodinky nebo na mobil, objednal si hranolky a snedl asi dve, jak byl nervozni. Zenich mu vypisoval kde kua je a at okamzite dorazi, ze je to jeho posledni noc pred svatbou a ze tam jako svedek musi bejt a ze nechce slyset zadny debilni vymluvy. Ja jsem Pilota 10 dni nevidela, zenich ho mel jen pro sebe a ted me bude obtezovat jeste i u vecere. Rozlucku se svobodou uz prece mel!!! Rekla jsem Pilotovi, ze jestli se na neco z toho podiva jeste jednou, tak mu to rozdupu. Asi dve minuty se nepodival. Vyhodila jsem ho uz skoro nepricetna u toho hotelu, no spis motelu nejnizsi cenove kategorie. A on se hned vratil, ze prej jestli mu muzu pujcit moji kreditku, ze si zenich spatne napsal cislo te jeho. A ja ze a na co?? Pilot to nechtel vubec rict, ze prej pozdeji. A ja ze ty chces platit ten hotel???? A Pilot s pohledem do zeme ze jo. "For now" rekl. Jako jak prozatim, to jako ze nam to nekdo da zpatky? Tak my platime 250 dolaru za tuhle spinavou diru a to si ta pí*a jeste dovoli nam diktovat, jestli tady smim zustat?! A Pilot jen opakoval, co mi opakoval uz celej den, ja vim, ale co mam delat, je to muj nejlepsi kamarad.

Cestou domu jsem koupila flasku vina, ze si dam sklenicku a o zbytek se rozdelim. Kely uz ale cucala svoje vino a tak jsme tak popijely, az jsem sama dopila celou flasku. Kely mi rekla, ze cislo kreditky chtel zenich od kazdyho uz v zari. A ten muj debil delal, jak kdyby o nicem nevedel. Ze prej ho to ani ve snu nenapadlo, ze to budem platit my. No parada, vsichni ostatni jsou z Wellingtonu, maji velky prepychovy baraky, terasy s nadhernym vyhledem na pristav a na more, proc kua musime vsichni platit za hnusnej motel, kdyz jsme mohli zadarmo spat v luxusu?!

Ja teda na tu svatbu nejdu! Nechci je ani videt, neumim se pretvarovat. Oni reknou ahoj a ja reknu fuck you you cunts!! A to pak bude teprve ohen na strese, Pilot to uz asi nevyzehli a bude na me nasranej az do smrti. Teda ja bych tam sla, sedla si vedle Pilota, dala mu hlavu na rameno a predstavovala si, ze jsme nekde uplne jinde. Jenze on bude sedet u stolu s nevestou a zenichem a ja mam sedet u stolu pro odlozene zeny!!! Fuck that!!!

A Pilot me prosi a prosi a prosi, nechce tam byt beze me a ja nevim co s tim, sam si to navaril, mel by si to sam i sezrat, je to jeho kamarad a ne muj. 

O pár dní později...

Vyměkla jsem. Šla jsem na tu posranou svatbu, protože mi bylo jasný, že by to Pilota nejspíš mrzelo až do konce života. Když jsem přijížděla k tomu smradlavýmu motelu, hned jsem viděla ženicha na balkóně. Tak jsem počkala až zaleze, protože místo pozdravu jsem mu měla sto chutí jednu natáhnout. Jeli jsme pak do takové velké starousedlické restaurace, kde na nádvoří měla probíhat ta svatba. Schovávala jsem se v koutku, abych se s nikým nemusela bavit a strašně jsem se nudila. Pak tam konečně přilezla oddávající, ženich, svědci a tak, pak tatínek dovedl tu tlustoprdku a pak oddávající měla asi půlhodinovej proslov o tom, jak se poznali, co si na sobě váží, proč se milujou (jak ženich miluje její křivky :D) a ženich se u toho přitrouble usmíval a potil se jako prase. Pak měli proslovy oni, samý takový to klišé, jako "you complete me” a podobné nesmysly. Po tomhle vrcholu trapnosti je konečně oddali a mohli jsme jít dovnitř. Všichni popadli skleničku šampáňa a pokračovali rovnou do zahrady, kde pinglové nosili jednohubky a jiné občerstvení. No já jsem si poprosila o čaj a sedla jsem si na gauč. Než jsem ten čaj dopila, sedělo kolem mně pět lidí a docela dobře jsme se bavili.

Pak konečně byla večeře. Přesunuli jsme se do jídelny a nejdřív jsme si museli poslechnout proslovy od tatínků a od Pilota. Pak jsme se najedli a pak byla muzika. Pilot se držel a nejedl maso ani tam. Už nějakou dobu jí pouze ryby. Samozřejmě ženich, kterej je naprosto nechutně tlustej, z toho měl náramnou prdel. Zase bych mu nejraději jednu vrazila. Chudák Pilot pak musel tančit s jednou z družiček, která byla skoro taková velryba jako nevěsta. Pak se tam ale přimíchal její manžel (asi žárlil nebo co :D) a tak ji Pilot předal jemu a pak už tančil jenom se mnou. Nakonec to byl docela pěknej večer. Tančili jsme s Pilotem na "Lady in red” a já byla oblečená v červené a bylo to super romantický. Se spoustou lidí jsem si pokecala a do Pilota tam každej ryl, že kdy bude naše svatba a kdy mě kouká požádat o ruku. Když se slavnoust rozpustila, tak se každej s každým loučil, každej objímal ženicha a nevěstu, no já jsem jim ani ruku nepodala. Málem bych skákala radostí, že už je nikdy neuvidím, to by je ale Pilot nesměl chtít na naší svatbě, žejo. Tak pozveme je oba a den před svatbou té mrše vzkážu, že nechci žádný ženský kolem Pilota a ať zůstane doma. S rodiči nevěsty jsem se objala. Ti byli fakt super, vůbec jsem nedokázala pochopit, jak taková elegantní štíhlá paní mohla porodit takovýho vorvaně.

Šli jsme se vyspat do toho smradlavýho hotelu a druhej den jsem měla spicha s kamarádkou a Pilot se k nám později přidal a šli jsme na veganskej burger a pak do muzea podívat se na krakatici, na kterou jsem se moc těšila a pak jsem byla zklamaná, protože nebyla ani zdaleka tak velká, jak jsem čekala. Večer nám zrušili let. Už zase. :D Teď to ale bylo kvůli počasí a nelítalo vůbec nic. Takže ani jeden z nás v pondělí nedorazil do práce a další let nám letěl až v úterý ráno. No, mohli jsme jet 11 hodin autobusem, ale to bych se asi radši zabila. Nakonec jeden extra volný den nám přišel docela vhod. Jeli jsme do Palmerstonu navštívit Glena a prožrali jsme spoustu peněz.

Cestou jsem se bavili o té svatbě a jak tam všichni do Pilota hučeli a on že prostě mě nemůže požádat o ruku teď, když nic nemá a není "dost dobrej”. Prej ho tak vychovala Kiwimáma, že nikdy ho za nic nepochválila, že na všem jen našla chyby a že nikdy v životě nebyl dost dobrej ať už to bylo cokoliv. Chce, abych si ho brala, protože je toho hoden a ne jen proto, že jsem asi spadla na hlavu. :D No, je pravda, že Kiwimáma do něj šije pořád. Že nevydělává žádné peníze, že už je mu třicet osm a pořád si nevydělá ani na chleba. Že by toho lítání měl konečně nechat a najít si "opravdovou” práci. To fakt nechápu, přece musí vědět, že Pilot by bez lítání nebyl šťastnej. Až příště zas bude něco takového říkat, budu se ho muset zastat, protože jsem fakt netušila, že si to chudák až tak bere. Myslela jsem si, že je na ty kecy zvyklej a jdou mu druhým uchem zas hned ven. Už se ani nedivím, že jí občas tak hrubě odsekává, když mu pořád opakuje, jak je neschopnej. Takže já si na tu svatbu budu asi muset ještě pár let počkat. A tak budu aspoň doufat, že se mezitím pohádá se svým nejlepším kamarádem a nebudem je tam muset zvát!     

Válka veganských buchet na Zélandu

1. leden 2016 | 06.43 | rubrika: Život

Lidi z tohodle mám takovou radost, že o tom musím napsat. Jedna velmi rozšířená čerpací stanice na Zélandu vyhlásila soutěž. Lidi měli nahrát svoje recepty pájů, který mají nejradši a pak se hlasovalo, který je nejlepší.

komentáře (3) | přidat komentář | přečteno: 190x