Wien v Aucklandu

24. květen 2015 | 01.45 | rubrika: Život

Přežila jsem večeři s Kiwimámou. Trochu jsem se bála, že budeme spolu trapně mlčet, ale naštěstí pomlouvání Pilota nám dalo dost materiálu po dobu celé večeře. Od tchýně jsem zase sklidila obdiv a vděk, že mám s Pilotem tolik trpělivosti, takže je to dobrý, pořád je na mojí straně.

U Glena bylo dobře, dali jsme si večer víno a koukali na Hru o trůny a potom jsme si zahráli hru i s Pilotem. V poledne jsme šli na oběd a pak jsem ho ještě vzala na nákupy, protože on s tou jeho epilepsií nesmí řídit a už jsem tam nervózně přešlapovala, protože jsem zase skončila v obchodě s počítačovýma hrama (kam mě jinak neustále tahá Pilot) a přitom už jsem dávno chtěla vyrazit. Glen sice říkal, ať klidně zůstanu, dokud Pilot nenajde bydlení, ale to mi bylo jasný, že už bych tam asi zůstala navždy.

V Aucklandu jsem nejdřív u Pilota vyložila věci, co mu posílala jeho máma a pak jsme vyrazili k jejich sekretářce, která mi prozatím nabídla pokoj. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená, zůstávat sama u nějaké cizí ženské, které beztak bude aspoň padesát. Líná huba, holý neštěstí! Sarika je náhodou v mým věku a vždycky si super pokecáme, takže to vůbec není hrozný, jak jsem si myslela, akorát mi vadí, že Pilot bydlí jinde a zase platíme dva nájmy. I když Sarika po mně nic nechce, ale je mi to blbý, budu jí ty peníze stejně muset dát.

Bydlení jsme zatím nenašli, protože nejdřív Pilot nechtěl ani slyšet o tom, když jsem říkala, ať pronajmeme dům a najdeme si spolubydlící. A tak jsme hledali jen nějakej pokoj. Jenže teď zas dva kluci od něj z práce řekli, že by bydleli s náma, takže teď zase chce barák a o pokoji nechce ani slyšet. Byla jsem teda na jedné prohlídce baráku, kterej ale byl v maorské čtvrti (klidně si dosaďte naši tmavou menšinu, oni se ti Maoři až tak neliší). Takže už když jsem se procházela tou ulicí, tak na mě všichni divně civěli. "Sousedi” byli vyskládaní před barákem a pouštěli si hlasitou muziku a kousek dál bylo dětský hřiště, na kterým děsně vřískali jejich haranti. No, takže nic.

Práci taky furt nemám, ucházím se o různý pozice v administrativě, ale vůbec se nechytám, neboť mám jen working holiday víza. Už se pomalu smiřuju s tím, že půjdu někam do továrny balit sušenky. Pilot sice v práci povýšil (je teď šéfem instruktorů), takže mu k té jeho almužně trochu přidají, ale furt to nebude tolik, abych nemusela do práce a mohla třeba chodit někam do školy. Jak jsem teď v tom hledání nemovitostí, tak jsem i přemýšlela, že bych se stala realitní makléřkou, ale tam se taky musí 3 měsíce do školy. Achjo.   

žádné komentáře | přidat komentář

Zítra zase na cestách

17. květen 2015 | 11.31 | rubrika: Život

V pátek jsem byla naposledy v práci. Jak já jsem byla šťasná! Kolegyně říkaly, že v sobotu půjdem někam na panáka. Takže jsme se nějak zvlášť neloučily a šéfka mi kladla na srdce, ať jí napíšu, až v sobotu přistanu zpátky v Nelsonu a že mi dá vědět, kdy a kam se jde. Už tam mi to přišlo, že mi to stejně říkají jen proto, abychom se nemusely loučit. Nikdo nemá rád loučení. Takže jsem si nebyla jistá, jestli jako se opravdu ode mě čeká, že napíšu. Asi se to ale nečekalo, protože já jsem sice napsala, ale šéfka mi vůbec neodepsala. Že bych zase nepochopila nějaký novozélansdký zvyk?

V sobotu jsem dodělávala moje slavné mountain flying. Letěli jsme do Westportu a do Blenheimu a bylo to fakt dobrý. Nakonec mě to stálo jen dva a půl tisíce. :D On když říkal Pilotovi ten provní odhad, tak si asi myslel, že budu nějaká blbá pipina, který bude muset všechno desetkrát vysvětlovat. Pak ale zjistil, že blbá nejsem a že jsem si všechno už dopředu nastudovala, takže to pak spíš pojal jako školu hrou a dělali jsme samý vylomeniny.

mountain

Pilot má už z toho nervy, že tam zachvíli budu. Sám se začal snažit a hledá nám bydlení. Já jsem to prvně vůbec nechápala, každej přece ví, že Pilot takové věci neřeší a nechává je na mně! On má pokoj u jeho šéfa v baráku, kde jsem si myslela, že mě na týden nebo dva ubytuje a nechá mě něco hledat sama. Jeho podezřelou snahu jsem pochopila až poté, co mi řekl, že mě tam ten jeho šéf nechce. :D Prej by bylo moc lidí na jednu koupelnu. Co to ani na týden nebo dva?? Prej na to řekl, že si to musí rozmyslet. To by mě zajímalo, do kdy si to chce rozmejšlet. Že by se rozhodl, až tam budu stát u dveří s kuframa? Hlavně, že když tam Pilot dva měsíce nebyl a platil mu nájem úplně zbytečně (kvůli čemuž jsme se několikrát rafli), to si samozřejmě rozmejšlet nemusel. Šmejd jeden vyčůranej! No, takže já opravdu nevím, kde budu spát.

Zítra ráno dobalím, naházím věci do auta a pojedu do Pictonu chytit trajekt. Odpoledne budu ve Wellingtonu, kde půjdu s kiwimámou na jídlo. Dám jí dárek k narozeninám (koupila jsem jí moji nejoblíbenější knihu, snad ji ještě nečetla!) a pojedu k ní vyzvednout hafo Pilotových krámů, který si navymejšlel, že mu mám přivézt. A pak ještě asi dvě hodiny pojedu ke kamarádovi Glenovi, kde budu spát. A budu tam asi spát tak dlouho, dokud Pilot nesežene nějaký bydlení! O čemž Pilot nechce ani slyšet, tak snad se pochlapí a něco najde.  

Žena a mužský kolektiv

9. květen 2015 | 07.54 | rubrika: Život

Dneska jsem o polední pauze přemýšlela, co vede ženy k tomu, aby se staly lovkyněmi, nebo myslivkyněmi. A dospěla jsem k názoru, že jsou to chlapi. Mně také dělá dobře být jediná ženská mezi mužskýma. Člověk má všechnu pozornost jenom pro sebe. Může si užívat drobné zdvořilosti a smát se neškodným vtípkům a narážkám. Kdysi dávno jsem pracovala ve stavebnictví a opravdu mě na tom bavilo, že nás žen tam bylo po málu. Nakonec, když jsem šla na pilotní školu, také jsem se těšila, že tam budu jediná žena. Předpokládám, že taková mužská pozornost se nelíbí jenom mně. Chceme chlapům ukázat, že to co zvládnou oni, zvládneme také. Chceme, aby nás uznávali jako sobě rovné. Proto možná chodí holky na informatiku nebo na matfyz, do armády, nebo kamkoliv jinam, kde se to hemží chlapama.

Pokud je žena ošklivá, tak se stává nutností, aby v mužském kolektivu byla opravdu jediná. Pokud se tam objeví jiná, hezčí, rázem je ošklivka na druhé koleji. A pokud ještě k tomu není ani příliš chytrá, tak se jí o uznání a obdivu kluků z matfyzu může jenom zdát. Hloupá ošklivka, která si chce užít pocitu včelí královny, musí tedy vymyslet, kam by se vrtla, kde je to samý chlap a na co by přitom mentálně stačila. A když narazí na myslivce, tak je to, jako kdyby vyhrála bingo. V té chvíli je tak šťastná, že se za ní muži dívají (co na tom, že mají IQ tykve a zvrhlého koníčka k tomu), že úplně zapomene na morální zábrany a sama se chápe lopaty, aby umlátila čerstvě vynorované lišče. A po letech vymývání mozku, jí to už ani nepřijde. Lišky a kočky jsou od toho, aby měli pejskové co trhat. Ale jenom ti dobří pejskové. Ty, co neradi trhají kočičku, přivážeme u stromu a zastřelíme. Hlavně se neodvažujte říct, že taková žena není milovnice zvířat. To se nasere, protože jste očividně úplný idiot, který nerozumí přírodě. Pepíci z mysliveckého sdružení to chápou a velice paní uznávají. A některý z nich po ní určitě už i skočil. Taková žena, co dokáže zabíjet, je totiž vzácnost.

A tady to asi radši dneska skončím. Tohle bylo jenom takové zamyšlení, kterak asi moje matka k myslivosti přišla. Samozřejmě neříkám, že každá myslivkyně je schopná umlátit lišče lopatou. Ale zavděčit se chlapům chce nejspíš každá. Ještě jsem neslyšela o žádném ryze ženském mysliveckém spolku. Tam by totiž asi ženský neměly důvod chodit. 

Žeby ňákej syndrom vyhoření?

6. květen 2015 | 05.22 | rubrika: Život

Jsem úplně nemožná. Neustále vyčerpaná, znechucená, nic nejsem schopná dělat. Spát chodím v devět večer, pak se ráno probudím dlouho před tím, než mám jít do práce, ale z pelechu se vyhrabu až když už je skoro pozdě, protože pod peřinou a pod dekou je teploučko a do té zimy, co doma máme, se mi ani za boha nechce. Když přijdu domů z práce, nejsem schopná se donutit k žádné činnosti, takže více méně ani nevařím a pak umírám hlady. Aby toho nebylo málo, probudila jsem se dneska s šílenou bolestí v krku a po třech hodinách v práci jsem se omluvila a šla jsem se domů vypotit. Což se mi vůbec nedaří, protože je tady zima jako v psírně!! Přála bych si mít takovej placatej termofor, kterej by se ovíjel kolem krku jako šála a plnil se horkou vodou. Kdybych měla horkej krk, bakterie by určitě chcíply a bylo by mi hej! Taky máte v hlavě nějakej vynález, o kterým jste si vždycky mysleli, že by se vám děsně hodil, ale nikdy by vás nenapadlo, že o tom takhle přemýšlí i někdo jinej? A pak to vidíte v obchodě a říkáte si vy hajzlové, to byl můj nápad? A pak ještě čtete recenze kde lidi jásají, že něco takovýho celej život chtěli? Mně už se to stalo tolikrát, ale nahřívač krku jsem ještě nikde nepotkala. :(

V neděli jsem ale měla super den. Čekalo mě lítání v horách a bylo nádherné počasí a měla jsem na to krásné české letadlo, které narozdíl od těch kaksen v Austrálii, nebylo starší než já. Bylo pouhých pět let staré! Krásná moderní mašinka. Lítali jsme podél pobřeží národního parku Abel Tasman a byli jsme tak nízko, že jsme mohli pozorovat rejnoky, jak plavou pod námi. A pak pěkně do hor, kde človék nemá moc odhad, jak daleko je vlastně od terénu a tak jsem se mohla akorát modlit, abych křídlem neštrejchla nějakej strom.

V pondělí jsem nešla do práce, protože jsem letěla do Aucklandu. Pilot mi tam totiž domluvil pohovor u jednoho děduli, co tam provozuje jednu malou aerolinku. Oni zrovna hledali někoho na check in, prostě slečnu na přepážku, ale prej čekat na mě ty dva týdny, než budu v Aucklandu, nemohou. Že prý jedině, kdybych přijela na pohovor a líbila jsem se jim, že by mi to místo podrželi. Takže jsem si koupila letenky, vyhrabala už dávno zapomenutý šminky, nachystala nové šaty a sáčko a v pondělí jsem tam byla jako na koni. Dědula mi řekl, že jsem úplně super, že se mu líbí kolik jsem toho procestovala a že on i majitel si myslí, že takový lidi jsou strašně chytří a umí myslet outside of the box. Navíc já mám další dvě výhody a ty jsou 1. že jsem krásná (představte si Wien jak se červená) a 2. že vynikám. No myslel jako, že jsem nepřehlédnutelná. Prostě že jsem žirafa a každej si mě pamatuje. Řekl, že jsem přesně to co hledají. Že chtějí tu jejich společnost povznést na vyšší úroveň a přesně takové krásné slečny chtějí mít u přepážky. To zní tak krásně, že už taky čekáte nějaké to ale, žejo? To jeho ale bylo, že situace se od minulého týdne změnila a on si teď nemůže dovolit mě zaměstnat. Prej až budou někoho brát, tak jsem první na řadě, ale to prej bude možná na konci zimy. Což je nějakej říjen nebo listopad. :D Co se změnilo si mohu pouze domýšlet. Buďto ztratili nějaké zakázky a nebo to místo dali té připrcatělé slečně, která tam nejspíš nebyla dýl než dva dny soudě podle toho, že si ani nemohl vzpomenout na její jméno. Tak prosím vás tady ta zpráva mě stála přes 600 dolarů a kýbl nervů k tomu. To teda ale fakt mohlo dva týdny počkat.

No, takže co jinýho můžu dělat v Aucklandu. Jedna možnost je, že bych mohla balit rajčata. Nebo jsou to mandarinky? Něco z toho prostě. Dělá to ta firma, pro kterou teď pracuju, takže svoje šance na přijetí vidím hodně vysoko. No jenže zase do balírny? A teďka fakt balit? S mýma dlouhýma bolavýma zádama? Jak dlouho bych to tam asi vydržela?

Další možnost by byla práce pro Flight Centre. Je to taková cestovka, co má pobočky všude. Tady i v Austálii, i v Anglii a kdo ví kde ještě. Tam hledají konzultanta zahraničních pobytů a hledají někoho, kdo už toho hodně procestoval. Já si teda až tak zcestovalá nepřipadám, ale oproti průměrnýmu Novozélanďanovi jsem úplnej drak.

No a poslední možností, takovou, co by se mi asi nejvíc líbila, by bylo vařit sýr. :D Jenže já fakt nevím jak na to. Všichni co můj sýr ochutnali byli nadšení a nechápou, proč už v tom dávno nejedu. Problém je, že oni dostali krásné sýrové kolečko, ale už neviděli, že jsme z něho půlku odkrojili. Tu vrchní půlku, co byla plná cucků a vypadala hnusně, jsme vždycky žrali my. :D Veganský sýr se totiž vaří. Až po dosažení určité teploty zhoustne a pak se musí rychle nalít do nějaké formy, kde ztuhne. Problém je ve slově rychle. Když to není dost rychle, hmota začne tuhnout a tvoří se cucky. Možná bych měla čas celý ten hrnec vyklopit do hranaté formy a pak po ztuhnutí nakrájet sýr na čtverečky. Já ale nechci čtverečky! Já chci kolečka!! No a bohužel nemám čas na to, abych sýr nalívala do jednotlivých kulatých formiček, protože jak už jsem řekla, ta svině okamžitě tvrdne. :( Čeká mě teda ještě hodně moc experimentování v kuchyni a kdo ví, jestli tomu vůbec někdy přijdu na kloub.  

Nesnáším překvápka

25. duben 2015 | 22.16 | rubrika: Život

Příští týden jdu asi zase lítat. Bude mě to mountain flying stát nějakejch 3500 dolarů, což je asi tak všechno, co se mi podařilo našetřit za ty tři měsíce v balírně jablek a do Aucklandu pak pojedu zase s holou prdelí. Dlouho jsem se nemohla rozmyslet, jestli do toho jít, nebo ne, ale chci být připravená, kdyby se náhodou někde naskytla nějaká práce a navíc v práci děláme poblíž letiště a pokaždý, když tam letí letadlo, tak mě úplně bolí u srdce a mám chuť se vším praštit. To si nejvíc uvědomuju, jak tu práci nenávidím a jak tam hrozně ztrácím čas.

Spolubydlící odjeli na dovolenou, tak jsem hned druhej den vyvezla špačkovu klec na terasu a teď bydlí přes den tam a na noc ji beru spát domů do malé klece. Velká klec má sice kolečka, ale je tak velká, že neprojde přes futra a já bych jí tím pádem pokaždé musela odšroubovat střechu. Špačkové se venku moc líbí, ráda se tam sluní, křičí na ostatní ptáky a žere sršně, co jí chtějí ožírat její jabko.

Pilot v neděli dokončil ten projekt, na kterej měl čas až do středy, takže s ním byli náramně spokojení a já musím uznat, že je fakt šikovnej, protože mu šéf akorát házel klacky pod nohy. Nejdřív na to měl tři letadla, pak to jedno přestalo lítat a občas nelítalo ani druhý, takže nakonci už měl jenom jedno letadlo na šest studentů. A šéf mu na to řekl, že mu žádný jiný nepošle, protože by ho to stálo peníze. :)

Takže v úterý se měl vrátit do Aucklandu a počítali jsme s tím, že by snad mohl někdy o víkendu přijet. Místo toho mi ale ten podrazák v poledne poslal fotku špačka na terase, jak si hraje s jeho rukou. No do pr.ele! Nesnáším takováhle překvápka! U mně v pokoji to vypadalo jako po výbuchu, protože jsem s tím prostě nepočítala, že by přijel a v kuchyni bylo nádobí, no akorát jsem se musela stydět. Taky bych mu bývala upekla někakou buchtu a uvařila sýry, ale takhle doma nebylo nic a já jsem narychlo po práci musela aspoň uplácat štrůdl.

Když jsme ještě byli v Austrálii a Pilot pracoval a já chodila do školy, tak vždycky když přišel domů, tak už ho na stole očekávala teplá večeře a když jsme se najedli, tak jsme si zahráli počítačovou hru nebo se podívali na film. Prostě nemusel nic dělat. Bohužel se ukázalo, že naopak to takhle nefunguje. Já příjdu po deseti hodinách z práce a musím umýt spoustu nádobí, protože Pilot na to za celej den nesáhnul. Pak musím uvařit večeři a když skončím, tak jsem tak vyřízená, že odcházím spát v půlce filmu. Když přijdu domů a podotknu, že za celej den mohl aspoň to nádobí umýt, tak mi řekne, že jsem mu to měla říct. Jako co jsem mu měla říct? Hele tamhle je nábobí? On nemá oči? Nebo snad, že až přijdu z práce, že budu vařit večeři a budu potřebovat čistý nábodí? To jako kromě očí nemá ani mozek?

Dneska je neděle a je to jedinej den, kdy nemusím do práce. Chtěla jsem jet někam na výlet, ale samozřejmě chčije, takže nevím, co budeme dělat. Pilot zejtra odlítá do Aucklandu a tak bychom měli asi něco podniknout. Příště se uvidíme asi tak za nějaký tři týdny. Kdo ví. Prostě nevím, kdy se mi podaří skončit v práci a navíc ještě budu muset dokončit to lítání, protože Pilot mi teprve až teď poradil, ať si to radši udělám v Nelsonu. Protože v Aucklandu nejsou hory a stálo by mě to tím pádem ještě víc peněz, protože ten čas, než člověk do těch hor doletí, se jaksi nepočítá do těch povinných deseti hodin.   

Tři týdny a dopis matce

18. duben 2015 | 23.34 | rubrika: Život

Čekají mě další tři týdny v práci. Nebo možná čtyři nebo pět. To záleží, jestli Pilotův šéf splní slib a dá Pilotovi po donkončení toho jeho úkolu týden volna. To by totiž příští týden přijel asi na devět dní a já bych to pak v práci třeba překlepala i dýl, než do toho desátýho. Desátýho tam totiž budu přesně tři měsíce, což potřebuju,

Špaček je pankáč a já potetovanec

12. duben 2015 | 09.12 | rubrika: Život

Špačková se nám krásně vybarvila. Skoro všechno peří už vymělnila, jen hlavu má ještě pořád hnědou, protože tu špačci vyměňují až nakonec. Ale nová peříčka už raší i tam. Roste jí číro a vypadá hrozně srandovně. :) Fotku číra bohužel nemám, to je lepší fotit pytel blech..

11133642_992603540751808_28696

No a já jsem se po dvou letech přemýšlení, ani nevím jak, ocitla v tetovacím studiu. Málem jsem odtam utekla. Strávila jsem tam asi hodinu rozhodováním se, jestli jako jo, nebo co. Chvíli se mi i skoro chtělo brečet, že asi dělám hroznou volovinu, ale přece nemůžu teďka zdrhnout, když už jsem se objednala?! Tatér byl ale docela hodnej, prý jestli si nejsem jistá, že klidně mám odejít a přijít jindy.

V názoru na tetování jsem za svůj život pomalu přešla od naprostého znechucení přes nevadí mi to až do dneška, kdy se mi občas nějaký i líbí. Hlavně když není hnusný a barevný. Holky, co mají tetování, mi přijdou hrozně drsný. A já bych taky chtěla být drsná. Jenže drsná nejsem. To bylo asi moje dnešní největší dilema u tatéra. Že budu vypadat drsně, budu mít tetování, ale když pak do mě někdo bude rýpat, tak zjistí, že jsem vlastně úplná měkota. Já chci být drsná a ne směšná!

Takže po té hodině civění do zrcadla a přemýšlení, se tatér dost divil, když jsem mu řekla, že jdem teda na to. Bolelo to jako sviňa, ale myslela jsem na všechna ta zvířata, kterým se vypalují čísla rozžhaveným železem a tak jsem jen zahanbeně zatla zuby, nehty a šoupala nohama.

A tak to teda mám, nepřipadám si o moc drsnější, ale říkám si, že do toho třeba ještě dorostu. To víte, někdo dostane ve třiceti rozum a někdo tetování.

11130298_992603294085166_22169

101 přání

6. duben 2015 | 04.47 | rubrika: Život

Tohle asi trochu vypadá jako ta akce 101/1001, jak jsem to tady viděla u jiných, ale je to trochu něco jiného. Je to jedno cvičení z knížky Aladinův faktor, kterou jsem nedávno přečetla. Sepsat sto jedna cílů nebo přání, aby člověk vůbec věděl, cože to vlastně chce. Ono totiž spousta lidí by se chtěla mít líp, mít víc peněz a tak dále, ale vlastně nemají vůbec představu, co by se mělo změnit. Čekají, že za nimi někdo přijde a změní jim život? A co třeba si to vymyslet sám a zařídit se podle toho? Navíc když to napíšu takhle na blog, tak k tomu budu fakt nucená, protože bych pak jinak vypadala, že jen blbě kecám a skutek utek. :) Pěkně si tady těch 101 bodů napíšu i do deníčku a budu tam přidávat datumy, do kterých to chci splnit. Třeba ten Pilotův sen – let se Spitfire – bych strašně ráda zvládla už tyto Vánoce. Taková chvilka ve Spitfire ale stojí přes tři tisíce. Dolarů. :D Tím pádem mi do Vánoc musí pěkně šlapat sýrárna, abych na to vůbec měla.

Jo, dneska jsem Pilota chtěla potěšit.

-          Miláčku, dneska jsem nám ušetřila dva tisíce dolarů!

-          Jo a jak to?

-          Víš jak jsem chtěla ten přístroj do kuchyně, co stojí tři tisíce dolarů? Tak jsem si vybrala něco úplně jinýho a to stojí jen tisícovku!

-          Aha, takže správně mělo být "Miláčku, dneska jsem utratila tisíc dolarů?"

:D

101 přání a cílů

1.      Mít super vztah s Pilotem

2.      Usadit se na Zélandu

3.      Mít pěkný, teplý dům

4.      Blízko pláže

5.      S výhledem na moře

6.      S plovoucí podlahou! Žádné zasr.né koberce, jako je to na NZ zvykem!

7.      Velkou vanou v koupelně

8.      Velkou kuchyní

9.      Velkou zahradou

10.  Přírodní koupací jezírko na zahradě

11.  Solární panely na střeše

12.  Mít velkou venkovní voliéru pro špačka, nebo mu najít takový domov

13.  Zkusit couch surfing – nabízet volný pokoj turistům na pár dní

14.  Pěstovat vlastní zeleninu

15.  Víc dbát na pořádek

16.  Naučit se dělat vektorovou grafiku

17.  Nakreslit logo a obal na sýr

18.  Získat certifikát 168 z bezpečnosti potravin

19.  Pořídit velký průmyslový ponorný mixér, šlehač

20.  Koupit vakuovou baličku

21.  Nechat vyrobit krabičky – sehnat kde

22.  Najít konečně tu správnou formu na sýr (nebo nechat vyrobit na zakázku)

23.  Experimentovat a najít způsob, jak sýr udělat hladký

24.  Otevřít sýrárnu – vyřídit všechny ty papíry kolem

25.  Naučit se základy účetnictví na Zélandu

26.  Koupit profesionální foťák a nafotit sýry (a taky přírodu a Zéland z letadla. :D)

27.  Vytvořit webovou stránku

28.  Nachystat zásilkovou službu

29.  Najít levnou průmyslovou kuchyni

30.  Zbavit se strachu z oslovování cizích lidí

31.  Věřit si!

32.  Zbavit se negativních myšlenek

33.  Rozdat vzorky zdarma do prodejen a restaurací

34.  Udělat akci pro vegany – jako třeba prvních sto sýrů zdarma

35.  Zajistit místo na farmářském trhu

36.  Pořádat ochutnávky

37.  Úspěšně prodávat spousty sýru

38.  Udělat video a pomocí crowd foundingu získat peníze na další rozvoj podnikání

39.  Koupit chladící auto

40.  Potisknout ho reklamou na sýrárnu

41.  Zaměstnat řidiče

42.  Najít obchodní zástupce

43.  Zaměstnat další lidi v sýrárně

44.  Sponzorovat (jako firma) nějakou záchrannou stanici týraných zvířat

45.  Vymyslet spoustu dalších variant a druhů sýru

46.  Přidat i jiné produkty (máslo, majonézu..)

47.  Zaměstnat Andrejku a dostat ji na NZ

48.  Založit další pobočky (např. v Austrálii a v ČR)

49.  Vyhrát cenu za nejlepší veganský sýr

50.  Dostat výrobky do obchodních řetězců

51.  Koupit si znovu Mondeo

52.  Koupit Pilotovi let ve Spitfire

53.  Zbavit se přízvuku v angličtině, aby mi rozumněli i méně inteligentní lidé

54.  Podporovat Pilota, aby dostal práci s Air New Zealand

55.  Dodělat lítání v horách a získat novozélandskou pilotní licenci

56.  Rozšířit licenci o vícemotorová letadla a lítání na instrumentech

57.  Zkusit akrobacii

58.  Najít si občasné zaměstnání jako pilot

59.  Koupit malé letadlo

60.  Lítat v něm s Pilotem na výlety

61.  Dopsat knihu

62.  Vydat knihu

63.  Zaregistrovat se v knihovně

64.  Víc číst

65.  Jet na dovolenou s Pilotem (Tonga, Indonézie, Turecko, Evropa, New York..)

66.  Navštívit Great Barrier Reef a proletět se nad ním

67.  Potápět se s velrybami

68.  Vzít se

69.  Získat trvalý pobyt

70.  Naučit se vařit ještě víc výborných veganských jídel

71.  Udělat z Pilota vegana

72.  Najít si přátele na NZ

73.  Vysadit hormony

74.  Naučit se Karezzu nebo Tantru

75.  Získat pro to i Pilota

76.  Zkusit se nabarvit hennou

77.  Chodit na masáže

78.  Být zdravá

79.  Zdravě jíst

80.  Chodit pravidelně na krevní testy

81.  Chodit pravidelně na jógu nebo zumbu

82.  Chodit tancovat s Pilotem

83.  Najít recept na doma vyrobený deodorat, který funguje

84.  Zase hrát na klavír

85.  Zlepšit zrak

86.  Pořídit si děti

87.  Mít láskyplný přístup k výchově dětí

88.  Naučit je chápat a zastávat stejné morální hodnoty

89.  Zaměstnat Au-pair

90.  Sehnat vegan-friendly školku a školu pro děti (a nebo je založit)

91.  Získat občanství

92.  Získat práci jako pilot v aerolince na částečný úvazek

93.  Sepsat petici proti kontaktnímu norování na Slovensku

94.  Finančně podporovat boj proti kožešinovým farmám apod.

95.  Koupit aspoň dva koně, kteří by jinak museli na jatka

96.  Mít trpělivost na diskuse s masožravci

97.  Pořídit si prase místo psa

98.  Vyřešit matku. I kdyby to mělo znamenat, ji úplně odříznout

99.  Zajistit takové pasivní příjmy, abych se nemusela starat, z čeho budu žít v důchodu

100.                      Podniknout cestu kolem světa, až nebudu muset pracovat

101.                      Zachovat si zdraví a vitalitu i ve stáří

Karezza - 3 týdny

1. duben 2015 | 09.57 | rubrika: Život

Protože teď nemám partnera, tak Karezza se u mě smrskla akorát na abstinenci a pozorování, jaká bude moje psychika a sebedůvěra, když si nebudu pohrávat s dopaminem. Asi čtyři dny jsem měla fakt na mále. Hnedka jak jsem byla chvilku sama, měla jsem smilné myšlenky a ruce se chtěly kamsi přesouvat, ale naštěstí se mnou žádná závislot nemůže mávat. Ať to bylo maso nebo kokain, vždycky když jsem se jednou rozhodla, že už se něčeho nedotknu, tak přes to nejel vlak. Teď mám období klidu. Žádné smilné myšlenky ani neposedné ruce. Je to pro mě neprozkoumané území, protože to se za posledních dvacet pět let nestalo, abych já si tohle zakazovala. Maximálně jsem občas musela počkat pár hodin, dokud nebudu sama.

Výsledky jsou zatím velice slibné. Jakoby se ta energie, kterou jsem doteď plýtvala na orgasmy, přetavila na mnohem užitečnější energii. Mám spoustu elánu a chuti do podnikání, ničeho se nebojím a nemůžu se dočkat, až začnu. Vyřešila jsem otázku návrhu a zpracování firemního loga a obalů na sýry. Prvně jsem se poptala po nějakém grafikovi. Pár se mi jich ozvalo a tak jsem vzala hned toho prvního. Ten si ale asi představoval, že mi pošle pár jednoduchých návrhů a já po nějakým skočím a on bude mít hnedka za málo muziky penízky v kapse. Jenže já měla úplně jinou představu. Jsem v tomhle hodně náročná a tak jsem to nakonec všechno sama nakreslila v GIMPu, aby udělal přesně to, co si představuju a jediný, co musel udělat, bylo převést to na vektory. Pak jsem si říkala, jestli bych tomu klukovi neměla zaplatit za promarněný čas a spokojit se s mojí bitmapovou grafikou. Stejně jsem to tomu klukovi poslala a on mi odepsal, že bohužel musí zakázku odřeknout. To se mi nakonec i ulevilo. :D Taky mě napadlo, že místo do grafika bych ty peníze mohla radši investovat do Corelu a naučit se vektorovou grafiku sama. A nakonec jsem zjistila, že můžu ušetřit 500 dolarů, když si místo Corelu stáhnu Inkscape, který je zadarmo. :D A kupodivu po těch galejích s GIMPem (kde je skoro nemožné nakreslit i blbej kruh), jsem se s tím Inkscape fakt docela rychle sžila a během dvou dnů jsem měla grafiku zpracovanou ve vektorech. (Co jsem nevěděla, to mi poradil Youtube!)

Taky mám každou chvíli různé nápady a ty si píšu na papíry, takže si poprvé v životě asi pořídím diář, protože mám haldu papírů a nevím kam s nima. Louskám jednu knihu za druhou. Přečetla jsem ten Amorův otrávený šíp, Aladinův faktor a teď čtu Think and grow rich (Myšlením k bohatství). Ty knihy mě velmi inspirují a jsou jedním z důvodů, proč mám samé popsané papíry.  

Jediný, co bych si přála, aby mi mozek přestal na chvíli šrotovat a já se zase jednou vyspala. V neděli jsem měla po dlouhé době volno a těšila jsem se, jak budu dlouho spát a nakonec jsem už v 6 ráno zase datlovala do počítače. Stačí pootevřít jedno oko, mozek začne přemejšlet a mám po spaní. Jinak jsem ale s průběhem mého experimentu velmi spokojená a hodlám v něm pokračovat.    

Menstruační kalíšek

22. březen 2015 | 07.43 | rubrika: Život

Sedím si takhle v práci, s menstruačním kalíškem víte kde, když nám najednou jedna z kolegyň začne ukazovat časopis (zakázali nám totiž v práci telefony, tak místo něj čumí do časáků a luští křížovky), kde je obrázek růžového kalíšku s popiskem. Ty dvě kozy se na tom začaly ujebávat, že to ještě v životě neviděly a jak to asi funguje a tak. Smích jsem jim zarazila, když jsem jim řekla, že já ho mám a je super. :D

Kalíšek je taková docela záhada. Každý o něm ví (až na přihlouplé Novozélanďanky) a přitom ho nikdo nepoužívá. Nebo já jsem aspoň nikdy nikoho takovýho nepotkala. Asi proto mi to tak trvalo si ho pořídit. Už několik let jsem kupovala pouze organické, bavlněné tampóny, protože jsem si přečetla, co za kvanta chemikálií si člověk dává do těla, když používá ty klasické chemicky vybělené. Jsou sice o dost dražší, ale stálo mi to za to. Kámen úrazu přišel s přestěhováním na Zéland. Najednou jsem měla problém, kde organické tampóny koupit. A když mi došla australská zásobička, rozhodla jsem se, že zkusím ten kalíšek. Teď se mlátím do hlavy, že jsem na to nepřišla už dřív! Za cenu pár krabiček organických tampónů mám kalíšek, který vydrží pět až deset let. To budou úspory! A těch odpadků, co nenadělám!

Nejvíc mě vždycky od kalíšku odrazovalo, jak bych ho jako myla na veřejných záchodech. Naštěstí u nás v práci máme umyvadlo na záchodě. Ale nikdy jsem ho nepotřebovala. Kalíšek je super v tom, že může být uvnitř třeba i dvanáct hodin. Takže když si ráno a večer dám sprchu, kde kalíšek umyju, nemusím se celej den o nic starat. A narozdíl od tampónu se nemusím cítit nechutně, že si nechávám hnít krev v těle, neboť ta je v kalíšku a zpátky do těla vůbec nejde. Proto s používáním kalíšku také není spojován syndrom toxického šoku.

Jsem ráda, že mi nikdo dopředu neřekl, že ten kalíšek sedí hrozně nízko. Asi mám nízko děložní čípek. V podstatě skoro kouká ven. Určitě bych si ho pak nekoupila, protože bych byla přesvědčená, že mi to bude vadit. Tampóny jsem vždy zasunovala co nejdál a pak jsem je otočila napříč, protože se mi jinak posunovaly dolů a bylo mi to hodně nepříjemný. Zajímavý je, že ten kalíšek mi ale vůbec nepříjemnej není. Když pominu prvních deset minut. :)

No, prostě jsem opravdu spokojená a pokud jste o něm taky už někdy přemýšlely, tak se nebojte a zkuste ho. Nebo už ho taky máte?