Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Wien na Novem Zelandu - Život

Dobré bydlo se nám nějak rozpadá

27. květen 2017 | 05.21 | rubrika: Život

Nejdřív odešel Dejv. Chlupaté sekretářce trvalo asi tři měsíce, než nám našel náhradu. Náhradou je mladej klučina, co už má nalítáno přes dva tisíce hodin a můžete vzít jed na to, že tu práci vzal, jen než se rozkouká po návratu z Austrálie a že jakmile mu někdo nabídne lítací práci, slehne se po něm zem.

Teď dal výpověď Hlína. Po deseti letech odchází k Air New Zealand, kde bude pracovat jako navigátor. Sice mu nezaplatěj tolik jako u nás, ale zase bude mít letenky zdarma, kterých hodlá bohatě využít a cestovat. Jen by mě zajímalo, kdy to cestování bude provozovat, když tam bude muset makat od pondělí do pátku, jako normální lidi?

Šprt dostal nabídku dělat dispečera v jiné firmě. A protože ta firma lítá i s malýma letadlama, měl by tam reálnou šanci se dostat i do kokpitu. Vedení se ho snaží přesvědčit, aby nikam nechodil, ale to by snad musel bejt úplně blbej, pokud někdy chce lítat a to on chce. Jestli to nevezme, tak se tam snad půdu představit já. :D Na tu jejich 206 mám dokonce i papíry.

Grumpy jde na operaci s prostatou a nikdo neví, jestli a jak rychle se z toho dostane.

Broukalka se nedávno vdala a netají se tím, že asi bude brzo těhotná.

Takže kdo nám zbývá? Jasně, Idiot a já. Idiot sice také nemluví o ničem jiným, než o odchodu, ale to se nebojím, že by mu někdo v téhle firmě dal dobrou referenci. Popravdě i Hlínu ten hajzl Zubák na poprvé potopil a tak práci dispečera nedostal a musel se přihládit na navigátora a zeptat se na reference někoho jinýho.

Kdo nám bude dělat rozpis služeb, až Hlína za pár týdnů skončí? No nejspíš Chlupatec! To znamená, že se v tom začne vrtat. Usnese se, že se nám služby zbytečně moc překrývají, že přece není potřeba, aby nová služba začínala hodinu předtím, než ta stará skončí. Že noční směna by mohla být víc než 7 hodin (a už určitě se za ní nebude platit jako za 10). Že místo čtyři dny v týdnu po deseti hodinách, bychom měli chodit pět dní v týdnu po osmi. Jestli teď opravdu přijdem o tolik lidí, tak to ani jinak nepůjde, než že budem dělat osmihodinovky. No a přesně v tomhle okamžiku budu hledat novou práci i já. Pět dní v týdnu nebudu makat ani omylem!

Další mojí velkou starostí je, že mám na srpen schválenou dovolenou, všechno na Niue už máme zaplacené a oni mi teď řeknou, že za mě nemá kdo makat a že mi tu dovolenou rušej, ne? :D Mně je to jedno, ať si tam za mě na ten tejden klidně sedne Zubák a nebo Chlupatec, aspoň by konečně viděli na vlastní oči, s čím se tam musíme každej den potýkat a třeba by konečně uznali, že potřebujeme víc pilotů (a míň těch sprostých).

A takhle se moje super práce v prdel obrací.

V inzerátu na nové dispečery zpřísnili požadavky. Teď už nestačí privátní pilotní licence, teď už musíte mít komerční. Marně jim říkáte, že komerční pilot tuhle práci nikdy nebude brát vážně, že to pro něj bude jen záplata, dokud se někde jinde nedostane do letadla. Ani to, že přesně tohle ten novej rozhlašoval už první den v práci, tuhle bandu mezků k rozumu nepřivedlo. A k tomu se teď hodí tento obrázek, který mi hned připomenul Grumpyho, ale vlastně je o nás všech.  

burn

Překlad (volný): Když už několik týdnů upozorňujete vedení na problém a pak to vzdáte...

U nás jsou to teda spíš měsíce. :D

žádné komentáře | přidat komentář

Pálí mě dobré bydlo

10. květen 2017 | 08.56 | rubrika: Život

 Člověk je svině nevděčná, teda chvilku je vděčná, ale pak si začne všímat, kde je tráva zase o něco zelenější a začne si zase stěžovat. Vidím to i na těch našich pilotech, jak jsou nejdřív nadšení, že mají práci a pak postupně jsou línější a línější a čím dál tím víc oprsklí. A přitom venku je tolik jiných pilotů, co by za jejich práci dali život. Aspoň na chvilku. No a já jsem taky nevděčná. Sice mám teď dvoujnásobnou výplatu než Pilot a měla bych být sakra spokojená, jenže si také všímám. Že dispečeři pozemní dopravy mají ještě o 20 tisíc dolarů ročně víc. Proboha a za co? Copak oni musejí vyrábět letové plány, dávat si velkýho majzla na počasí a aby jim nedošla nafta, než dojedou do cíle? Musejí snad mít kouzelnické schopnosti v rozpisování služeb, protože mají více práce než řidičů? Oni přece nemůžou mít nedostatek řidičů, nebo jo? Přece když jim nějakej odpadne, získat nového musí být otázka dnů a ne měsíců. Od kdy je silniční doprava větší věda než ta letecká? Normálně nás okrádají! :D

A k tomu si připočtěte ty zhýčkaný piloty. Včera mě tak vytočili, že se mi dneska ani nechce do práce. Se nás kapitán zeptal, jestli prej dneska v Christchurch funguje ILS. Si přečti Notams, debile! Teda jsem to řekla slušně, žejo. No a on začal být nepříjemnej, jestli my to jako nečteme. Tak jasně, že čteme. Zjišťujeme, jestli náhodou není nějaká přistávací dráha zavřená či zkrácená. Ale jakým způsobem budou oni přistávat, mě fakt nezajímá. Každej pilot si má sám přečíst počasí a notams, je to náplň jejich práce. My tam nejsme od toho, abychom jim dávali výcuc. No nicméně oni prndat nepřestali. Že na co tam teda jsme? Že by si ten plán mohli rovnou tisknout sami. Týjo, to je nápad, já bych to chtěla vidět! Taky si klidně sami udělejte papíry k nákladu, abyste měli letadlo v rovnováze, sami si udělejte rozpisy služeb a sami sdělujte zákazníkům, kolik se dneska toho nákladu tam vejde, a po letu zadejte všechno do počítače a znovu pošlete zákazníkovi. Každej pěkně přijde tři hodiny před odletem a bude dělat papíry, jo? :D Jo a nezapomeňte, že za to dělání papírů dostanete mnohem nižší mzdu, než za to lítání.

Pak se nás ještě ptali za letu na rádiu, jaký je aktuální počasí v Christchurch, protože to tam bylo dost špatný a nevěděli jsme, jestli vůbec přistanou. Takže ten první chtěl přečíst METAR a pak volal druhej, ať mu přečteme ATIS. Když jsme přečetli ATIS, znovu promluvil pán, co chtěl METAR, že jemu jsme nedali čísla RVR a že příště, až se nás zase zeptá na počasí (METAR), tak ať mu laskavě sdělíme i RVR a ne že se na to zase vyserem. Chápete, on chce METAR a pak se rozčiluje, že jsme mu nepřečetli ATIS. :D Ještě kvůli tomu po letu i volal a nadával kolegovi. Kolega mu řekl, že stačilo říct, že chce ATIS, na to on, že to neví, že to je v ATIS, on má na to aplikaci a ta mu řekne všechno. No, tak proč volá nás, když má tu aplikaci?? :D

Je mi úplně jasný, že si budou stěžovat. No, já mám toho jejich chování plný zuby. Takovýmu náklaďáku by bylo jedno, jestli prší a je mlha. A ještě bych dostala o dvacet tisíc víc!

Asi si dodělám ty instruktorský zkoušky. Sice spadnu na stejnej plat jako Pilot, což se mi zdá jako dost velkej krok zpátky, ale zase nadruhou stranu by mě to třeba mohlo bavit. Vždycky jsem chtěla být učitelkou, ale peďák už teď asi nevychodím.

žádné komentáře | přidat komentář

O lásce

7. květen 2017 | 05.13 | rubrika: Život

Posledních pár týdnů se cítím líp. Nechce se mi utíkat od Pilota a nechci, aby se odstěhoval. Sice nejsem tak zamilovaná jako během hladovky, ale spokojenější jsem. Mohlo by to být tím, že pořád držím částečnou hladovku? Vidět souvislost mezi jídlem a zamilovaností je docela uhozený, co?

Někteří jste mi tu radili, že bych to měla nechat plavat. I já bych kdysi řekla kamarádce v mojí situaci, že když neví, jestli s ním chce být, tak ať odejde. Kdyby chtěla, tak by to přece věděla a ani by ji nenapadlo váhat, žejo. Jenže teď už si docela dlouho myslím, že věci se mají trochu jinak. Není žádný pan pravý. Žádný chlap, ze kterého si budete sedat na zadek do konce života. Chlápek, se kterým strávíte zbytek života, není jeden chlap z milionu. Může to být klidně každej desátej. Vtip je v tom, že na vztahu se prostě musí pracovat. A já nevím jak. Jediný, co vím, že kdykoliv se mi uklidnily hormony a přišel čas na práci, tak jsem se s pánem raději rozloučila. A to samý jsem mohla udělat i s Pilotem. A koloběh by se zase opakoval s jiným. Tak dlouho, dokud bych buď nebyla příliš stará, než aby mě někdo ještě chtěl, nebo dokud bych konečně nepochopila, že to bez práce fakt nepůjde. A proč si to teda raději nepřipustit už teď? Co takhle už nikomu neubližovat a trochu se srovnat?

Nevím jak, ale zkusím to. Musím na to přijít, protože Pilot si to zaslouží. Já si to taky už konečně zasloužím!

Přikládám video, bohužel pouze v angličtině, od jednoho moc chytrého pána, který mi přijde strašně trefný. On říká, že v podstatě i kdyby na vás zbyl třeba jen nějakej malomocnej a už to nešlo změnit, že i tak byste měli být schopní vybudovat vztah, ve kterém budete oba spokojení. Když to jde s malomocným, tak to by bylo, aby to nešlo i s Pilotem. Hned jsme si od něho objednala i dvě knížky. :)  

PS: Když jsem článek dopsala, tohle na mě vyskočilo na FB. :D

tired

Střídavý půst

5. květen 2017 | 05.23 | rubrika: Život

Koukám, že už je to měsíc, co skončil můj ne zrovna dobře prožitý čtyřdenní půst na vodě a co jsem najela na režim střídavého půstu. Chtěla jsem praktikovat 16/8, že jako budu jíst od 12 do 20 a pak budu 16 hodin bez jídla, no ve skutečnosti se k jídlu většinou dohrabu až mezi jednou a druhou a poslední jídlo si dám v sedm večer. Takže samovolně dělám spíš 17/7, nebo dokonce 18/6.

Překvapilo mě, že to není tak, že během žracího okýnka sežeru tolik jídla, kolik bych normálně snědla za celý den. Nemůžu. Moje jídlokrabička do práce se zmenšila skoro na polovinu a i tak, když si nedám pozor a naplním si ji až po okraj, tak si pak v práci nadávám, protože to do sebe nemůžu natlačit. Přitom se mi ale domů nechcou nosit zbytky a tak to teda tlačím, ale nerada. Jako kdyby se mi pernamentně scvrknul žaludek.

Byla jsem zvyklá vařit jídla jako pro pětičlennou rodinu a teď abych se učila vařit míň.

Absolutně odpadly "snacks”. Už měsíc tahám v tašce do práce čokoládu, kterou jsem si koupila na mlsání a ne a ne se do ní pustit. Nezajímá mě. Ani další číčoviny jako brambůrky, sušenky, oříšky, popkorn a já nevím co ještě. Jím asi na třikrát, něco si dám než jdu do práce (smoothie nebo müsli s tofu tvarohem) a odpoledne v práci pak sním nejdřív jednu půlku jídlokrabičky a večer druhou.      

Nemám hlad a nehoní mě mlsná.

Nenabrala jsem všechnu váhu, kterou jsem ztratila při půstu. Říká se, že všechno zase naberete do posledního deka, ale já mám pořád o dvě kila míň a řekla bych, že jsem teď na svojí ideální váze.

Nemůžu si to vynachválit. Cítím se super a myslím, že už to takhle budu dělat pořád. I když samozřejmě není ničí povinností vždycky to úplně dodržovat. Kdybych náhodou šla někam, kde se bude žrát mimo moje žrací okýnko, tak si buď okýnko ten den posunu a nebo prostě udělám výjimku, no problem! 

Odpuštění

2. květen 2017 | 02.44 | rubrika: Život

Na odpuštění se klade velký důraz. Jediná cesta ke štěstí. A mně už to poradil už snad každej. Že prej odpusť kvůli sobě. Nedávno jsem nemohla spát a tak jsem přemýšlela, jestli lidé vůbec vědí, co to to odpuštění je, když to tak vřele doporučují.

Wikipedie říká: "Kriminální i morální vinu může poškozený odpustit pachateli, pokud ji pachatel uzná. Proto se jako podmínka odpuštění obvykle uvádí přiznání, případně i lítost a odhodlání již neškodit. U vážnějších provinění se obvykle očekává i snaha odčinit napravitelné důsledky provinění..."

Představte si vraha, nebo třeba pedofila, kterej nesplňuje základní podmínku. Svých činů nelituje a jakmile bude mít příležitost, udělá to znovu. Jen tak, pro potěšení. A pak k vám přijde někdo a řekne odpusť mu. Ne kvůli němu, kvůli sobě! A co by to potom vypovídalo o osobě, která něco takového dokáže "odpustit"? A nemělo by se to pak nazývat spíš schvalování? Nebo ignorance? Není ignorování takových činů vlastně něco jako podílení se na nich? Nejsou nejhorší lidé nakonec ti, co jen tak nečinně přihlížejí, nebo schválně strkají hlavu do písku, aby nic neviděli?

Vy říkáte "odpusť", já slyším "buď svině a ignoruj to".

Nebudeš šťastná, dokud neodpustíš = Nebudeš šťastná, dokud nebudeš svině. Jenže ani pak nebudeš šťastná, protože budeš vědět, že jsi svině.  

Napsal mi strejda, aby mi sdělil, že byla na operaci. Chtěla jsem odepsat, že mě to nezajímá. Že jediné, co bych chtěla, aby mi někdo oznámil, je až bude mrtvá. Abych se dál nemusela zbytečně užírat vztekem. Jako tenkrát s Thomasem, o kterém jsem se až po pěti letech dozvěděla, že se zastřelil. Chápete, už pět let jsem mohla mít klid! Neodepsala jsem. Nechtěla jsem být za zrůdu.

Pilot si myslí, že až moje matka umře, budu si vyčítat, že jsem se s ní nebavila. Že jsem prostě taková. Útlocitná a blbá. Já si myslím, že budu konečně mít klid. Protože budu vědět, že už nikdy nikomu nemůže ublížit. Konečně toho nechá. Sice toho nebude litovat, ale jistě bude "odhodlaná” dále neškodit. Alespoň jedna z podmínek pro odpuštění bude splněna.    

Jak jsem nejedla

11. duben 2017 | 12.26 | rubrika: Život

Po dvou dnech na vodě: Musím se přiznat, že jedinej důvod, proč jsem se ještě nenajedla je, že jsem to napsala sem na blog a styděla bych se. Dneska ráno pro práci mi bylo fajn, říkala jsem si, že je to super, že pocit hladu člověk nemá pořád, spíš jsou to jen takové epizodky, ale když je člověk přečká, tak je mu zas docela dobře. Pak jsem šla spát, jenže mě po probuzení začala pobolívat hlava, zkusila jsem ještě víc spát, hlava mě pořád bolela a navíc mi bylo dost slabo. Pilota taky bolí hlava, ten zatím také nejí. I jen si dojít do sprchy byl docela výkon, jako by mě nohy nechtěly nést. Pilot se mě bál i pustit do práce, že neví, jestli bych měla řídit. Říká ten, co musí řídit letadla a odmítá se najíst, dokud se nenajím já. Nejhorší  na tom všem jsou ale ty chutě. Celej den vidím před očima pufovaný chlebíček namazaný burákovým máslem a s kolečky banánu na vrch. Nebo dva. Nebo tři! Skoro bych za takovej chlebíček vraždila. Dlouho jsem si lámala hlavu, jestli bych si mohla vzít aspoň banán nebo pomeranč. A nebo obojí! A hlavně jsem přemýšlela, proč to kua vlastně dělám, když do kuchyně je to pár kroků a rázem bych byla osvobozena z téhle mizérie.  Ani nevím, jak jsem to nakonec vydržela. Je pravda, že teď v práci jsem na tom líp, pač mám jiný věci na práci, než myslet na jídlo. Když přes den nic nedělám, jenom pospávám a válím se, tak je jasný, že budu myslet na jídlo, žejo. Cestou do práce jsem si zašla koupit dva banány a kokosovou vodu. Nevím, jak náročná bude noc, možná budu muset fungovat na plný obrátky a budu skutečně muset šáhnout po nějaké energetické vzpruze. Banány jsem jako krabičku poslední záchrany nechala v autě, aby mě v kanceláři moc nelákaly. Kokosovou vodu mám neotevřenou na stole. A volá na mě, že je to voda, tu přeci můžu. Nebo ne?  

Po třech dnech: Dneska je mi o dost líp. Nebolí mě hlava. Kokosová voda je pořád nedotčená, stejně jako ty banány. Dneska jsem si zvládla i trochu zacvičit s hamakou a o chlebíčku už se mi ani moc nezdá. Ráno jsem si říkala, že bych to ten tejden mohla vydržet, ale teď už se mi to moc nezdá. Připadá mi, že už teď to musí být nejméně týden, co jsem jedla na posled. Cítím neustálé napětí. Řekla bych, že je to hlad, ale ne tak, jak ho znám. Netýká se to žaludku, je to jakýsi tlak v hrudníku, který mě vyčerpává. Moc se těším, až se najím, že tohle příšerný napětí opadne. Oddychnu si pak asi tak, jako když přijdete uhonění domů z práce a praštíte sebou na gauč. Navíc jsem už zhubla víc než tři kila, nemůžu na sobě už najít žádnej tuk a bojím se, že mi teď tělo sežere svaly. Takže se spíš rozhoduju, že tejden to nebude. Taky jdu v neděli do práce, to by měl bejt šestej den a to bych tam byla asi úplně mimo.

Po čtyřech dnech: Hurá, nemusím do práce. Dneska jsem spala 10 hodin v kuse, válela jsem se, že bych něco dělala to nešlo, maximálně jsem zvládla hrát s Pilotem hry na počítači. To děsný napětí je pořád tu a nedá se to vydržet. Sprchu jsem si dala v podřepu opřená o zeď.

Na začátku pátého dne jsem rozdělala kokosovou vodu. Zajela jsem si do obchodu, kde jsem takřka lezoucí po čtyřech nakoupila nějakou zeleninu a doma jsem si uvařila polívku. Musela jsem si dát do kuchyně židličku, aby to se mnou při vaření nešvihlo. Na ní jsem seděla a vyčerpaně funěla. Polívku jsem si zatím dala bez soli, aby z toho tělo nemělo smrt. Moc jsem jí nesnědla, žaludek se mi nějak scvrknul (a taky byla hnusná - nesolená :D). Od šestého dne jsem se vracela k normální stravě. Ještěže tak, v práci to byl mazec a jsem přesvědčená, že bych to nezvládla.

Půst jsem si tedy moc neužila. Musela jsem dost tlačit na pilu a byla jsem bez energie. Možná, kdybych měla trochu víc tuku na spálení, tak jsem mohla vydržet dýl, ale možná je to jenom výmluva. Nadruhou stranu vliv půstu na mou psychiku se mi líbil. Cítila jsem se klidná, žádné deprese, nebo pocit nanicovatosti (to asi, že jsem se měla dost na co těšit - na jídlo!). Zase jsem se těšila domů z práce, že se uvidím s Pilotem a zase jsem se k němu moc ráda tulila. Pořád jsem ho hladila a řekla bych, že jsem se cítila zase zamilovaně. Jaká škoda, že tento pocit neměl moc delšího trvání, než samotný půst. :( 

Takže, až se budu chtít zase zamilovat, dostanu rakovinu, nebo ztloustnu, tak si to zopáknu. Do té doby, ať žije dobré jídlo! Jo ale jen teda na osm hodin denně. 

   

Nejím

4. duben 2017 | 11.50 | rubrika: Život

Půsty mě lákají už dlouho. A stejnětak dlouho vím, že je nedokážu držet. Vždycky jsem první den ráno plná odhodlání, protože to ještě nemám moc hlad a nic se mi nezdá nemožné. Během dne mi postupně klesá morálka a k večeru už zase stojím v kuchyni a vařím si jídlo. Jen jednou se mi podařilo pět dní nejíst. Je to víc jak pět let zpátky, to jsem byla tak v číči po rozchodu, že jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Ale kdybych se měla sama o to nějak snažit, pohořela bych.

Teď se ale cítím hrozně nakopnutá. Možná i díky setkání s Jardou Duškem. On sice o půstech teď nemluvil, ale já vím, že je dělá a že i čtyřicet dnů zvládne a fakt před ním smekám. Hrozně se mi líbí ten klid a mír, ta spokojenost a osvícenost, co vyzařuje. Chci být také taková šťastná, bezstarostná bytost.

Dneska jsem se prostě rozhodla, že budu tejden jenom o vodě. Reakce jsou vesměs nechápavé. Spolubydlící Kuš mi udiveně sdělil, že nevěděl, že jsem nábožensky založená. Já, zarytej ateista. Pilot mi řekl, že hubnout přece nepotřebuju. No, když jsem mu vysvětlila, že pro hubnutí to fakt dělat nechci (ale taková tři kila bych postrádat mohla :D), tak hned odhodlaně řekl, že teda taky nebude jíst. Večer už ale přišel, jestli by se to jako počítalo, kdyby si udělal aspoň miso polívku. Pak si dal pivo, že prej je to tekutina a nepočítá se.

Mám za sebou 26 hodin. Už se těším na třetí den. Pokud to teda vydržím. Protože třetí den prej člověk přestane mít hlad. I když já zrovna vypila skoro litr vody, takže hlad nemám. A když se cítím slabá (psychicky), tak jdu na Youtube a podívám se na nějaké přednášky o půstování. To mě motivuje vydržet.

To, jak jíme třikrát denně a k tomu ještě svačiny mezi tím, je prej hodně špatně. Tělo než spálí všechnu tu glukózu, kterou si uschová jako glykogen v játrech, tak přijde další dávka glukózy a tělo v podstatě nikdy nemá čas spalovat tuky. Dokud je v krvi inzulín, tak tělo na tuky nemůže a proto máme za pár hodin zase hlad. Protože když tělo nemůže spalovat tuky, tak si řekne o další glukózu. To nutně neznamená sladké. Chleba, rýže, těstoviny, špagety, brambory, všechno tohle a mnohem víc. Proto mají lidé pořád hlad, i když by třeba měli dost tuku na spálení. Normálně se všechna glukóza spálí asi za dvanáct hodin a pak až se můžou začít trávit tuky. Pokud člověk cvičí, sportuje, spaluje tuky dřív.   

Mnohem zdravější je tedy mít delší přestávky. Až skončím s tímhle půstem, chtěla bych si den rozdělit na minimálně 16 hodin bez jídla a pak budu mít osm hodin, během kterých se třeba dvakrát, nebo třikrát najím. Někteří lidé jedí jenom jednou denně, ale to mi osobně nepřipadá správné, neboť nevím, jak bych v jednom jídle mohla sníst všechno, co potřebuju. Navíc už dávno se snažím neplácat pátý přes devátý, ale naopak usiluju o to, aby moje jídlo bylo jednoduché na trávení. Takový ten typický český model – polévka, hlavní chod a moučník, je prostě naprostej humus. A přitom moje babička by mi řekla, že to takhle musí být, že jsem hospodyňka na hovno a ještě by politovala chudáka chlapa, co se mnou musí žít. :D

Nicméně jak už jsem řekla, hubnout já zrovna moc nepotřebuju, takže bych chtěla zmínit ještě to, co mě na tom zajímá nejvíc. Je to posílení organismu a předcházení civilizačním chorobám, zpomalení stárnutí, více energie, lepší fungování mozku, zbystření smyslů.. Taky si od toho slibuju lepší naladění na takovou tu spirituální rovinu, víc spokojenosti a porozumění světu a lidem kolem mě. Což hodlám podpořit vhodnou literaturou, na kterou mám najednou nějak víc času, když nemusím vařit, nakupovat a přemýšlet, co budeme jíst. A nakonec se mi ještě líbí, že ušetříme. Normálně za týden prožereme 300 dolarů. A to vlastně pořád jenom vaříme a mimo domov si vyjdeme akrát tak na nedělní oběd. Vaříme převážně ze základních surovin, tak já fakt nevím, kam ty prachy sypem a jak to dělají jiní lidi, co prožerou třeba jen stovku. Takže když třeba jednou za dva měsíce nebudeme tejden jíst, ušetříme na dovolenou!

Teď když jsem se tu tak pochvástala a zasnila, tak doufám, že mi bude dostatečně trapné couvnout. Fakt bych se ráda dozvěděla, jestli skutečně přestanu mít třetí den hlad. :D 

Kriket

24. březen 2017 | 23.26 | rubrika: Život

Pilot přijde do ložnice, kde já se zotavuju po noční, kde jsem tentokrát byla sama a byl to záhul


-          - Hele, kdybys dneska chtěla jít na kolo /ježiši jó, on se mnou chce jít na kolo!! Už skoro vstávám..!/, tak dneska hrajeme kriket blízko, tak byses na nás mohla přijet podívat.

-          - /Aha!/ Jdi někam s tím svým posraným kriketem! :(


O deset minut později příjde zas

-          - Mám dobrou zprávu!

-          - Zrušili kriket?!

-          - Ne, ale s kriketem to vlastně souvisí. Našel jsem ten kriket (*cvrčka), co nám dělal kravál v garáži.


O dalších deset minut později (slyším kapky deště dopadat na střechu), nasupenej Pilot vrazí do ložnice

-          - Tak ke kterýmu bohu jsi se modlila?!!! /hahahaháááááá v dešti se kriket nehraje/

-          - Miláčku, kdybych se uměla modlit o počasí, tak jsem se celou noc dívala na výměnu manželek a neřešila místo toho, že mi letadlo místo na Vánočním ostrově přistálo na Jakartě a že ho odtam nemůžu dostat. :D :D :D 

Šílená já

24. březen 2017 | 02.51 | rubrika: Život

Začetla jsem se do té knížky o uzdravování svého vnitřního dítěte. Prý těch dětí máme celou řadu. Různě staré verze sebe sama. Zatím jsem jen na straně 26, neboť se to nedá číst v práci a nemám na to jinak moc času. Postěžovala jsem si Pilotovi, že nevím, jestli mi ta knížka nějak pomůže. A to jsem ještě ani nedošla k žádnýmu cvičení, zatím jsou to všechno je takový úvodní kecy. Řekla jsem mu, že fakt nevím, jestli se takhle dokážu bavit se svýma vnitřníma dětma. Jestli je dokážu takhle živě vidět a řešit jejich problémy? Mně to spíš přijde, že ta paní je cvok a má docela hustý halucinace. :D

Jenže kdo dneska není cvok, žejo. Já mám taky svoje stavy. Stavy, kdy cítím hroznou vnitřní bolest, nevím odkud to přišlo, nevím co s tím dělat. Dneska jsem si taky jedním prošla. Zrovna do toho přišel Pilot na skok z práce. Jenže já v tomhle stavu potřebuju být sama, takže jeho příchod to ještě zhoršil. Mám v tu chvíli dost práce sama se sebou. A on ani po víc než třech letech nepochopil, že mě fakt má nechat. On se hned vyděsí, že něco provedl, že je mezi náma konec, chce o tom mluvit, odmítá odejít. A já pak začnu bejt vzteklá, ať jde proboha někam, všechno se netýká jen jeho a já potřebuju být sama. A on nejde. A tak já koukám do blba a už dál na otázky nereaguju, prostě se schovám někde v koutě mé mysli, když už se nemůžu schovat fyzicky. On mi začne vyčítat, že ho ignoruju a že je to ode mě hnusný. To je jedno kolikrát se o tom bavíme, kolikrát už se to stalo, on mě prostě nemůže nechat o samotě, když ho o to žádám, i když ví, že se mi třeba za hodinku zase uleví a všechno bude zase normální. Já ignoruju tebe? Ty ignoruješ mě! Řekla jsem ti, že potřebuju být sama a ty tu přesto furt sedíš a nutíš mě mluvit! Dneska vypadnul, až když jsem si šla pro klíče od auta, že teda vypadnu já. Samozřejmě mě to mrzí, že se takhle k němu chovám, jenže to jak nechápe/ignoruje moje potřeby, mě zahání do kouta a já jsem pak jak vystrašený zvíře, co udělá cokoliv, aby uniklo.

Když konečně vypadl, tak jsem se rozbrečela a v zoufalství jsem vzala tu knížku a začala jsem zase číst. Zrovna tam psala o tom, že když cítím bolest, tak si mám představit, kdy jako dítě jsem takovou bolest cítila. Představila jsem si, jak jsem jako asi osmiletá běhala strachem bez sebe kolem stolku v obýváku před matkou, která mě honila s velkým řemenem, aby mě mohla seřezat. Dál jsem si přečetla, že si mám představit někoho, kdo zasáhne. Buďto nějaký můj vzor z té doby, nebo klidně sebe jako dospělou. No, takže jsem tam přišla já, matce jsem pěstí vrazila takovou, že druhou chytla o zeď a pak jsem jí vyrvala ten řemen a seřezala jsem ji s ní hlava nehlava, přesně jak to dělávala ona mně. Řeknu vám, že jsem byla absolutně v šoku, kolik zlosti ve mně je a jak mě to uspokojovalo jí takhle pěkně mlátit. Pak jsem vzala tu vystrašenou holčičku do náruče a začala jsem jí utěšovat, že teď už bude všechno dobrý, že už nikomu nedovolím, aby jí ubližoval.

A bylo to. Bolest byla pryč. Tak málo stačilo. Pilot se pak vrátil a omluvil se. Říkám mu a proč ty se omlouváš? To já se přece chovám hnusně, já to vím. A on na to že ne, že jsem měla pravdu, to on měl odejít, když jsem ho o to žádala. Pak jsem ho objala a zase jsem se rozbrečela, ale teďka spíš úlevou, že jsem možná našla způsob, jak mé vnitřní děti zbavit té bolesti.

Možná je ta paní blázen, ale dneska mi dala naději.  

Jak se Toníček polepšil

14. březen 2017 | 06.30 | rubrika: Život

A nebo spíš asi nepolepšil. :D

Dneska ráno jsem mu nesla mojí složku s tím, že už mám všechno podepsaný. A on na to že tak jo, já to dneska proberu se Zubákem (náš manažer - kdybyste viděli jeho zuby, pochopili byste) a ty pak budeš v balíku a budeš mě konečně moct pozvat na ten oběd!

A takový jsem si dělala naděje. :(