A pořád hledám

31. říjen 2015 | 08.50 | rubrika: Život

Jsem jedna z mála, kdo chodí do práce vždy včas, nikdy se nehází marod a jako odměnu za to mám, že můj rozpis služeb je týden co týden horší a horší. Nově přibyly i šestihodinové přestávky a nejvíce mě rozsekal můj rozpis na pátek třináctýho. Začínám v jednu ráno a v pět jdu na pětihodinovou přestávku, abych mohla v 10:30 zase začít a skončit ve 14:15. Celou noc nebudu spát a pak se mám jít prospat do auta a pak zase pracovat, jo? Tak jsem klikla na "prohodit službu” a kupodivu se tam objevilo jméno našeho šéfa, toho kreténa, co nám ty rozpisy vytváří. Tak jsem mu to poslala. Jestli se mě na to bude ptát, tak mu řeknu, že jsem si říkala, že by mu neškodilo si takový debilní směny vyzkoušet na vlastní kůži, než je předepíše svým zaměstnancům. Už to vidím, jak se mnou vyrazí dveře.

Před asi dvěma týdny jsme začínali jako obvykle ve 3:30 ráno (musím vstávat ve dvě ráno, taky chuťovka). A protože se jako obvykle dva lidi hodili marod (každej není takovej debil, aby tam takhle brzo ráno chodil), byli jsme na celej let jenom tři včetně vedoucí. Já jsem vyfasovala postarší paní, co si objednala vozík, tak jsem ji musela dostlačit až k letadlu. Paní byla ok, přes screening prošla sama po svých a pak od dveří letadla jí k sedadlu pomohla letuška. Za pět minut posádka volala, že paní nemůže dýchat, tak tam vedoucí letěla, paní lapala po dechu, ale tvrdila, že je v pohodě. Vedoucí přesto zavolala záchranáře a ti paní posadili na křeslo a vyvezli ji nahoru, kde jsem byla já a ostatní pasažéři. No a tam to s paní nadobro seklo a oni ji položili na zem a asi patnáct minut jí tam oživovali. Já jsem skenovala letenky a kontrolovala pasy a po očku koukala, jak se záchranáři snaží vzkřísit paní, které jsem před chvílí pomáhala na palubu. Bylo mi z toho do breku a ještě k tomu se na mě sypali cestující a nadávali, že proč tu paní vyndávali z letadla, že ji měli oživovat tam. Najednou ze všech byli doktoři, co všemu rozumí. No asi tak jako když někomu řeknete, že jste vegan a každej jakoby najednou měl doktorát z výživy. Nejhůř na tom byla vedoucí, která tu paní zrovna držela když zkolabovala, takže pěkně z blízka viděla, jak se jí protočily oči v sloup a vypadly jí umělý zuby. Ta tam regulérně bulela a tak jsem musela všechny cestující nalodit sama. Čekala jsem, že z toho ještě bude ostuda, že rodina se bude ptát, jak je možné, že mi paní předali v pořádku a za půl hodiny byla mrtvá. Překvapivě se nás ale nikdo na žádný detaily zeptat nepřišel, akorát se o tom pak psalo v novinách.

Vymysleli jsme s Pilotem, že začneme lítat s kluzákama. Jemu asi chybí, že jako instruktor nemůže dělat v letadle žádné skopočiny a pro mě je to zase způsob, jak odlítat zbývající hodiny za menší peníz, než bych musela zaplatit za letadlo. Mám radost, že se zase vrátím do cockpitu, akorát se trochu bojím nepřítomnosti motoru. Ve středu teda asi začnu. Většinou mám středy volné, tak je aspoň nějak využiju. Už se ale těším, až najdu práci, co nebude o víkendech, abychom tam s Pilotem nemuseli chodit každý zvlášť!

   

žádné komentáře | přidat komentář

Už si zase hledám práci

20. říjen 2015 | 06.44 | rubrika: Život

Je to tady, v práci už budu moje pověstné tři měsíce, je na čase zvednout kotvy. :D No, dělám si trochu srandu, kvůli těm třem měsícům to nebude. Dala jsem si totiž za cíl, že konečně někde zůstanu na dýl. A ráda bych to dodržela, ale v téhle práci se to už prostě nedá. Pořád dělám skoro výhradně jen Fidži. A s tím jak nabírají víc a víc lidí, já mám míň a míň hodin. Slíbili mi 35, přitom mám 30 a od příštího týdne dělám jen 26. Na přežití by to sice bylo, ale když já potřebuju ještě i něco našetřit na lítání, takže prostě musím jít o dům dál. Najít si k tomu vedlejšák moc nejde, když mám velmi nepravidelné směny a taky v té práci trávím o moc víc času, než za co mě platí. Mezi lety máme i víc jak tří hodinové přestávky, během kterých nemá ani cenu se vzdalovat z letiště. Hlavně když musíme vstávat ve dvě ráno, tak jsme po té první směně tak unavení, že si kolikrát dáváme šlofíka v kanceláři na podlaze jako bezdomovci. Ze zákona bychom měli mít odpočívací místnost s gaučem a tak a máme hovno. Já jsem tam jednou na té podlaze tak prochladla, že už mám radši tlustou deku a polštář v autě a chodím si dávat šlofíka do auta. A spím tam jako princezna na hrášku, abych si nerozdrbala drdol. Jak ráda bych si někde odkroutila osm hodin v nějakou normální denní dobu a s jen půlhodinovou přestávkou na oběd! A kdybych k tomu taky měla volné víkendy, abychom mohli s Pilotem něco podnikat, to už by asi bylo něco jako výhra v loterii. Volný víkend? Co to je?!

A tak už zase hledám. No, minule mi to trvalo dva a půl měsíce, než jsem našla práci, tak jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat teď. Mohlo by to trvat míň, když teď mám pořádný pracovní víza a ne jen nějaký směšný working holiday, který mi vyprší za dva měsíce, no ne?

No, tak zatím jsem se hlásila na pilota UAV (unmanned aerial vehicle). Prostě drónu, či jak tomu česky říkáte. Používají se teď víc a víc na mapování krajiny, ve filmech, na sportovních utkáních a pomalu vytlačují letadla a helikoptéry, protože jsou levnější. A takovej pilot je dobře placenej, no ale šance, že mě vezmou, se blíží k nule, zvlášť když už inzerují dva měsíce. Přikládám nádherné video velryb, které natočili drónem. Mít takovej job, tak se podělám štěstím!

Pak jsem se přihlásila do cestovky, kde mě minule nechtěli kvůli vízu, tak uvidíme, co za výmluvu si najdou teď. :)

Taky jsem se přihlásila do firmy, co organizuje vnitrostátní s mezistátní přepravu domácích mazlíčků a hledají nějakýho rozvozce. Tenhle job si myslím, že by mě taky mohl bavit.

Dneska se asi přihlásím na zákaznický/technický servis ve firmě, co dělá do hasicích přístrojů. Asi je to práce spíš pro chlapa, ale co už. 17,70 na hodinu a žádné víkendy by mě v mojí situaci dostatečně motivovaly i k učení se sraček o hasicích přístrojích!

Tak mi prosím vás držte palce, já už to v té současné práci moc dlouho nevydržím!

Samé lži

16. říjen 2015 | 10.29 | rubrika: Život

Já už se tomu asi budu jenom smát. Když Sarice dorazila ta složenka za energie, tak nám tvrdila, že jí ty peníze automaticky strhli z účtu. Dokonce chtěla, abychom jí dali aspoň peníze na vlak, že prý jí na účtě nezůstalo vůbec nic. Když jsem se jí pak ptala, jestli jsme teda dostali dvacet procent slevu za včasnou platbu, když jí to rovnou strhli z účtu, tak zase tvrdila, že tam neměla dost peněz a že se nezaplatilo všechno. Teď už je to měsíc, co složenka přišla, něco už jsme Sarice zaplatili a o zbytku se dohadujeme. Taky mě pobavilo, když nám psala, jaký máme štěstí, že je to na její jméno, že takhle se to aspoň zaplatilo, ne jako kdyby to bylo na nás, protože my bychom to prej určitě nezaplatili. No jasně, já jsem určitě tak blbá, abych si nechala ujít dvacetiprocentní slevu za včasnou platbu.

Dneska jsem přišla z práce a ve schránce byla obálka pro Sariku. Od energetické společnosti. Člověk se musí hned sám sebe ptát, proč jí pořád píšou, když peníze přece už mají, žejo. No a protože máme schránku plnou slimáků, kteří se baví ožíráním obálek kolem dokola a protože jsem byla strašně zvědavá, tak jsem ten dopis z té rozeřrané obálky vytáhla. A dočetla jsem se, že Sarika nezaplatila ani dolar a vyhrožují jí tam vymáháním. :D Takže celou dobu lže jako když tiskne a já jsem nakonec moc ráda, že jsem tu elektřinu přehlásila na nás, protože takhle by nám ji brzo odpojili.

Vrtá mi to ale teďka hlavou, kam Sarika dává peníze. A co udělala s těma, co jsme jí dali na složenky? Proč pořád fňuká, že nemá na kauci? Vydělává víc než každej v tomhle baráku a za nájem platí polovičku oproti dřívějšku, tak proč není schopná cokoliv ušetřit? Přemýšlím, jestli je opravdu tak zlá a prolhaná, nebo jí nějaké špatné okolnosti nutí se hádat o každej dolar. Je možné, že by byla opravdu takhle na dně? A proč by nám místo lhaní a hádek raději neřekla pravdu?  

žádné komentáře | přidat komentář

Za dobrotu na žebrotu

14. říjen 2015 | 00.01 | rubrika: Život

Když jsem přišla do Aucklandu, tak jsem bydlela asi 8 týdnů u Sariky, než jsme našli dům. Dávala jsem jí nějaké peníze, vařila jí večeře, uklízela, prostě snažila jsem se být jí nějak užitečná, když už byla tak hodná a vzala mě k sobě. Tehdy jsme spolu docela dobře vycházely. No a pak jí pěstouni, u kterých měla na dočasce jejího psa řekli, že jestli si ho hned nevezme, tak se ho zbaví. Takže začala s náma hledat dům. Já jsem měla z toho psa trochu obavy. Nedovedla jsem si představit lenošnou princezničku Sariku, jak chodí každý den se psem na dlouhé procházky. Pilot mě ale přesvědčoval, naiva jeden, že Sarika má psa fakt moc ráda a že se o něj bude vzorně starat. Nakonec dům, kde by nám dovolili psa jsme našli jenom jeden a byl nad náš rozpočet. A Sarice teklo do bot a tak souhlasila, že my a ostatní budeme platit nájem a ona bude kromě nájmu platit také složenky za internet, elektřinu, plyn. A my jí na to dáme 40 dolarů týdně. Chtěla si elektřinu a plyn přihlásit na sebe, že prý tam má bonusy a tak. Já jsem s tím sice nesouhasila, ale Pilot stál při ní, takže se to přihlásilo na ni.

Sarika neměla peníze na kauci a tak jsme souhlasili, že nám jí dá později, až dostane zpět kauci z jejího bytu. Museli jsme si na to půjčit od tchýně. Platili jsme 3000 a její část měla být 750. A taky neměla na první nájem a tak jsme ho zaplatili, i když to už jsem skřípala zubama, ale byla jsem vděčná, že jsem u ní mohla bydlet, tak jsme se o tom nedohadovali.

Záhy jsme zjistili, že čokl je naprosto neposlušnej a že když ho člověk začne k něčemu nutit, začne vyhrožovat pokousáním, načež Sarika ustoupí, protože se bojí a čokl vždy dosáhne svého. Je to kříženec huskyho a labradora, takže je docela velkej. Sarika, jak jsem předpokládala, na procházky nechodí. Čokl žije 24/7 zavřenej v její garsonce a protože je tam na podlaze koberec, celá garsonka smrdí jako chcanky. Dveře jsou doškrábané a naše miniaturní zahrada je plná hoven, neboť si tam ten čokl běží hnedka ulevit, když ho Sarika pustí dvakrát denně na dvě minuty ven. Vodítko nemá, takže s ním nemůžeme chodit ven ani my. Je nám toho čokla líto. Strašně se tam musí nudit, proto taky štěká na všechno, co se mihne pod oknama. A protože tam má soused terasu a zahradu, tak nám onen soused chodí věčně nadávat.

No a pak přišly složenky! Bylo toho asi 1500 dolarů. Podle dohody bychom měli dát Sarice našich 40 dolarů, což by bylo 320 za těch 8 týdnů a ona by měla zaplatit zbytek. Sami od sebe jsme přišli s tím, že to po ní nemůžeme chtít a tak jsme jí navrhli, že zaplatí 50 týdně, tedy 400 a my zaplatíme 1100. Fakt mi to přišlo jako hodně férová nabídka, vzhledem k tomu, že v takovým předraženým baráku bydlíme jenom kvůli ní a že dohoda byla úplně jiná. Sarika ale začala tropit děsnej cirkus, že nic platit nebude, že nemá peníze. Pořád platí o dost míň, než platila v tom jejím bytě. Tak jsem jí řekla, že taky nemáme peníze, že jsme museli zaplatit celou kauci a imigrační a její odpověď byla, že "promiň, ale každej má svoje výdaje a budeš se s tím muset poprat jako každej z nás”. Řekla ta, co nezaplatila kauci a nechce platit složenky, protože prý nemá peníze. Tak jsem jí řekla, že mě teda taky nezajímá, jestli nemá peníze, protože výdaje má přece každej z nás. Souhlasila teda, že zaplatí 200 za složenky, trvale jí prý snížíme nájem o 25 dolarů týdně a kauci prý platit nebude, pokud ji nezaplatí každý, kdo tady bydlí, protože to není fér, aby platila jen ona. Ono je totiž nejvíc fér, když úplně celou kauci včetně jejího podílu zaplatíme my, žejo! Když jí teklo do bot, tak souhlasila bez mrknutí oka, že kauci zaplatí, protože má psa, ale najednou to není spravedlivé. Jako kdyby ostatní taky srali po zahradě, škrábali dveře a okna a jejich pokoje páchly jako chcípliny. Mně je to úplně jasný, že kauci nechce zaplatit, protože už si hledá jinej podnájem a že odtud hodlá ze dne na den vypálit a nechat všechny ty škody a nezaplacenej nájem na nás.

Ještěže ty složenky byly na její jméno, protože to bychom z ní fakt nic nevytáhli. Ale zas nadruhou stranu kvůli tomu, že nezaplatila včas, museli jsme zaplatit 200 penále. Samozřejmě to musíme zaplatit my s Pilotem, přestože Sarice trvalo měsíc nám ty složeny vůbec přeposlat. Ještě se píča urazila, že jsme je vůbec chtěli vidět. No a tak má teď u nás 466 dolarů plus, 700 už jsme jí dali, takže podle mě dluží ještě skoro tři stovky na kauci, kdežto podle ní jí dlužíme 666 a máme to hned přeposlat a kauci platit nebude. No, je mi jasný, že ta pinda v pátek nezaplatí nájem a že jí budu psát e-mail, aby se okamžitě vystěhovala i s tím jejím smradlavcem.

A samozřejmě mi nezapomněla omlátit o hlavu, že mi kdysi pomohla a že na to mi prej byla dobrá a teď když mám práci a víza a dům, že jsem najednou na koni a už s ní nechci kamarádit. Achjo, jak dlouho mám ještě za tu její laskavost platit, vždyť to už by mě vyšlo levněji, kdybych bývala šla bydlet na hotel.  

Tchýně

8. říjen 2015 | 07.30 | rubrika: Život

Moje skoro-tchýně je na mě hrozně hodná. Má mě ráda, kupuje mi dárky, s čím může nám pomůže a vůbec jí nevadí, že jejího synka "pořádně nenakrmím” – jak by si jistě stěžovala kdejaká česká tchýně, ale naopak obdivuje, jak mi chlapec pěkně papá zeleninku, když ona prý do něj nikdy žádnou nemohla dostat. No prostě mám fakt štěstí a nemůžu si na tchýni stěžovat, žejo. No a přesto píšu tenhle článek, kde, jak jinak, hodlám nadávat jako špaček.

Kiwimáma má jednu saĺaboust a tou jsou věci. Nakupování věcí, hromadění věcí, proto to u ní doma vypadá jako na skládce. Pozor, to opravdu nepřeháním! No, záhy jsem pochopila, že říct kiwimámě, že něco sháníme/potřebujeme/chceme je nežádoucí. Poprvé to bylo, když jsme měli mít grilovačku a ona se nás ptala, jestli má něco koupit, když už jede nakupovat. My jsme už nakoupeno měli, ale řekla jsem jí, že kdyby měli párky od Lindy McCartney, tak ať koupí ty, ale jestli je nebudou mít, tak nic! No a párky skutečně neměli, ale kiwimáma dotáhla tašku plnou různých druhů sojových párků, který už jsme samozřejmě dávno vyzkoušeli a shodli jsme se, že by je ani pes nežral. Maminka je tak strašně hodná, prohledá celý obchoďák, aby se vám zavděčila, a vám se chce při pohledu na její úlovek brečet, protože teď si každej bude na grilovačce mlaskat, zatímco vy budete ze slušnosti žrát hnusný párky.

Tuhle se zase Pilot mezi řečí zmínil, že nám plesniví barák a tak že budeme kupovat odvlhčovač vzduchu. Za týden měla kiwimáma pro nás odvlhčovač koupenej. Akorát, že my už jeden taky měli.

Pak jsem byla nemocná, protože nás v práci nutěj nosit uniformu s krátkým rukávem a nám je děsná kosa a odpadáváme jeden po druhým. Kiwimáma nelenila a běžela nakoupit. Za pár dní mi přišel balíček s tílkama. Achjo. Pod uniformou nosím trička s krátkým rukávem. Protože mám jenom jednu a nechci ji denně prát. Takhle když se trochu zapotím, odnese to tričko, které vyměním. Já vím, dala si takovou práci s výběrěm, musím být vděčná, ale když mně jsou tílka fakt na hovno. :(

A dorazila mě kauza šaty na svatbu. V lednu jsme pozvaní na svatbu a tak už tak pokukuju po šatech. Byly jsme s kiwimámou nakupovat, protože u nás byla na návštěvě, tak jsme i do krámu s hadrama vlezly. Vyzkoušela jsem si asi 10 šatů, no nic se mi nepozdávalo. To by mělo kiwimámu asi dostatečně varovat, že kupovat něco, co jsem si nevyzkoušela, nemá smysl! Ale jak se zdá, tak to dává smysl jenom mně. Kiwimáma mě ujistila, že se bude za mě dívat po krámech ve Wellingtonu. Že já kráva jsem vůbec o nějakých šatech mluvila. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že fakt nemá cenu mi něco na dálku kupovat. Za dva dny volala Pilotovi, že mi posílá nějaké její šaty z dob, kdy ještě byla velikost deset. Marně Pilot namítal, že jsem dvakrát delší než ona a že mám velikost osm. Několikatery šaty jsou prostě na cestě. Za pár dní jsem dostala telefonát já a kiwimáma byla nadšená, že našla perfektní šaty, jen jestli mi prý nevadí, že je to hedvábí, když jsem ten vegan. Ujistila jsem ji, že hedvábí vadí a ať proboha nic nekupuje beze mě. Zachvíli mi přišla smska, že ty šaty koupila, že si je nemusím brát, jestli nechci, ale že je tam prostě nemohla nechat! Musím se přiznat, že jsem byla tak neslušná, že jsem se ani na "děkuji” už nezmohla. Ona prostě jen tak koupí šaty, do kterých se sama nenacpe a tvrdí mi, že se neurazí, když si je nevezmu. No ale, co by jinak s nima dělala?

Mně to tak připadá, že kiwimámina posedlost věcmi a nakupováním se projevuje jako její velmi pozorné a důmyslné čekání na jakoukoliv příležitost jít něco koupit. Přísahám, že už nikdy nebudu mluvit o ničem, co potřebuju nebo sháním, ba ani o tom, že jsem nemocná a nebo že vůbec dýchám! :(   

Na každou svini se vaří voda!

30. září 2015 | 08.21 | rubrika: Život

Není ale občas moc horká?

Před mnoha lety, když jsem ještě žila v Rakousku, jsem si také psala blog. Proto mám dodnes přezdívku Wien. Ten blog byl o moc vtipnější než dneska a taky měl mnohem víc čtenářů. Byl hlavně o mých vztahových peripetiích a že tenkrát bylo o čem psát! Taky jsem tam psávala o Thomasovi, mému kolegovi z práce, který byl zárověň i mým milencem. Když mě pak kvůli němu vyhodili ze zaměstnání, překřtila jsem ho na Zmrda. A musím říct, že mě ten vyhazov ještě hodně dlouho pronásledoval, že jsem se s tím nedokázala vyrovnat a že jsem hodně litovala, že jsem se tenkrát nechala vyhodit jen tak bez boje. Bez toho, abych Thomasovi srazila tu jeho svatozář před šéfem. Bez toho, abych Thomasově manželce, o které jsem velmi dlouho vůbec nevěděla, nepopovídala o tom, co je Thomas zač a nepřeposlala jí smsky, co mi psával. Milionkrát jsem si představovala, že jsem zpátky v té kanceláři, kde se mě šéf ptá, zda-li jsem skutečně řekla Thomasovi, aby šel do prdele. V těch představách jsem mu řekla, jak se věci skutečně měly. Že jsem neposlala do prdele jeho nejlepšího mechanika, nýbrž mého žárlivého exmilence, který neunesl rozchod. Vážně bych bývala ráda viděla ten jeho šokovanej obličej, jenže já jsem tenkrát neřekla nic. Ne, že by mě nějak moc mrzela ta ztráta práce. Stejně jsem chtěla odejít a tak se mi aspoň hodilo, že když vyhodili oni mě, museli mi zaplatit odstupný. Ale to, že jsem byla vyhozená jako prašivej pes, zatímco Thomasovi se vůbec nic nestalo, jsem prostě nikdy nestrávila.

Před pár dny mě to zase popadlo. Ten vztek, lítost, ta touha vrátit se v čase a udělat to úplně jinak. A tak mě napadlo, že kdybych se dala do řeči aspoň s mým mladým šéfem a řekla bych mu, jak to bylo, že by se mi aspoň jednou pro vždy mohlo ulevit a já už na to nemusela myslet. A tak jsem ho našla na Facebooku a začali jsme se bavit. No a když došlo na Thomase, všechno se najednou obrátilo vzhůru nohama. Vůbec bych nevěřila, že mi ten rozhovor se šéfem tak moc změní pohled na věc a že ještě budu ráda, že jsem tenkrát nic z toho, čeho jsem do dnes tolik litovala, neprovedla. Jeho jedna jediná otázka mě naprosto uzemnila. "Ty nevíš, že Thomas spáchal sebevraždu?” Co to kua má znamenat? Chápete to? Já se tady užírám pomstychtivostí k člověku, kterej je už pět let mrtvej! Nevím vůbec, co mám cítit, přecijen až takhle jsem mu zavařit nechtěla, aby se zabil. No, ještěže jsem mu nezavařila, dyť by ta jeho sebevražda taky mohla bejt moje vina! Je pravda, že rozhovor se šéfem splnil svůj účel. Teď už se kvůli Thomasovi užírat zlostí nebudu. Teď už může odpočívat v pokoji. :(

unnamed (1)

Achjo

16. září 2015 | 10.04 | rubrika: Život

Dostala jsem pracovní víza na další dva roky, takže mám o jednu starost míň. Teď si zase musím udělat novozélandskej řidičák. To bude taky sranda, neboť si k jízdám musíte přivézt vlastní auto, ale nesmíte ho řídit, protože by vás nechali rovnou propadnout za řízení bez řidičáku. Vůbec teda nevím, jak tam to auto dostanu. Asi jim řeknu, že jsem ho tam dotlačila.

Práce na letišti už mě přestává bavit. Já to podělaný Fidži nechci dělat! Furt musím buzerovat lidi, že maj moc báglů, že jsou moc velký a připadám si jako kretén, že jim musím zakazovat brát si do letadla zavazadla, u kterých jen malinko přečuhujou kolečka, když mně samotný to přijde jako úplná debilovina. Ta čůza manažerka pasažéry vyloženě buzeruje, rozkazuje jim, je na ně hnusná a pak jí není blbý přijít za mnou a upozornit mě, že prej si na mě stěžoval nějakej pár, že prej jsem k nim byla neslušná, když jsem jim nedovolila vzít si na palubu letadla velké krosny. Zajímalo by mě, kolik lidí si denně stěžuje na ni. A hlavně mě vytáčí, že se snažíte být k lidem vstřícní a oni si pak stejně choděj stěžovat. A to ne, že by ti dva s těma krosnama museli platit něco navíc za to, že ty krosny letěly v zavazadlovém prostoru.     

Jindy zase dostanu vynadáno, že jsem na zákazníky příliš měkká a že nemůžu chlapovi dovolit vzít si na palubu batůžek, když už jedno příruční zavazadlo má. A mně je to blbý, když ženský si můžou brát kabelky (a některý jsou fakt velký), zatímco chlap si může vzít jedině notebook, ale hlavně žádnej batůžek.

Jedna zákaznice s miminem se na mě nasrala, že má sedadlo u okna. Prostě pinda, co si myslí, že když porodila, svět se bude točit kolem ní. Já jsem jí jiný sedadlo ani dát nemohla, už tam měla tohle a ostatní sedadla byla plná, protože oni většinou prodají víc letenek, než mají sedadel a pak doufají, že nějaký lidi nepřijdou. Dneska jsme zavřeli před nosem čtyřem zákazníkům, že přišli pozdě. Což sice byla pravda, ale taky se to té čůze tuze hodilo do krámu, protože letadlo už stejně bylo plné a kdyby měla někoho požádat, aby neletěl, musela by mu zaplatit tučné odškodné. No a tak tady ta pinda s tím miminem začala s tím, že mi dá radu jakožto profesionálka v zákaznickém servisu a totiž tu, že když vidím někoho s miminem, mám se nejdřív zeptat, kde chce sedět. Ona se totiž nána nemohla zeptat sama. No tak jo, já se zeptat můžu žejo, sedadlo změnit nemůžu, ale zeptat se můžu. Tak jsem jí poděkovala a vrátila jí doklady a požádala jsem ji, ať jde o kousek dál k service desku, že jí tam třeba budou moct sedadlo prohodit s někým jiným. Načež ona začala prskat, jestli se jí jako ani nehodlám omluvit za nepříjemnosti, které jsem jí způsobila a že teď ještě kvůli mně musí jít k jiné přepážce (kde mimichodem nebyla vůbec žádná fronta). Tak jsem jí řekla, že jsem jí to s tím sedadlem nezpůsobila já a ona nasraně odkráčela, ani k tomu service desku nešla. A nejvíc mě mrzelo, že mi ukradla moji oblíbenou propisku. :(  

Dneska mě zase zastavil jeden týpek, že jestli dělám pro Fidži a ať mu laskavě vysvětlím, proč musel tlačit kolečkové křeslo svojí matky, že to jsme snad měli dělat my. On přece má kufry a jak k tomu ještě má tlačit vozík? To si opravdu stěžoval té pravé, já už totiž mám čtyři ruce a vozíky a kufry tahám furt. A tady ten mě ne a ne pustit a ať mu prej dám číslo na nadřízeného, že si chce stěžovat, no a když jsem se ho nakonec zbavila, tak jsem se dozvěděla, že oni ten vozík vůbec neměli zamluvenej, takže měl bejt rád, že vůbec nějakej dostal.  

Fakt mě to nebaví, na Havaji žádné takové problémy nemáme, tam si každej může vzít co chce, zákazníci nejsou vůbec nepříjemní a všechno je v pohodě, jenže já už žádné Havajské směny nemám a tak musím každej den dělat tuhle fidžijkou opičárnu a snášet nasraný zákazníky. :(

žádné komentáře | přidat komentář

Měsíc v práci a už ty masožravce nemůžu vystát!

10. září 2015 | 02.10 | rubrika: Život

To to letí, už jsem víc jak měsíc v práci. Tak ještě pět a dostanu přidáno. Místo 15 dolarů na hodinu budu dostávat 17. Ale to by mi nejdřív museli dát víza, že ano. Poplatek za další víza si už strhli, tak počítám, že se to snad do dvou týdnů dozvím, jestli tady teda můžu zůstat nebo ne.

Práce na letišti mě docela baví. I když nelíbí se mi, že teď dělám jenom samý Fidži. Někdy končím v jednu ráno, jindy zase musím ve dvě ráno vstávat, můj denní režim je tudíž úplně pomatený, ale už jsem to vzdala nutit se k spánku třeba v šest večer a tak někdy prostě spím jen dvě hodiny a zjišťuju, že potřeba osmihodinového spánku byla jenom moje utkvělá představa. Práce rychle utíká a člověk nemá čas být znuděný nebo ospalý. Ani si nepamatuju, v které práci jsem kdy neměla čas hypnotizovat hodinky a stěžovat si, že ten čas vůbec neutíká. Tady se ani nenaděju a je oběd a za další chvilku je konec směny a to se mi líbí.

Kromě Romana se tam skoro s nikým moc nevybavuju. Kolegyně jsou všechny obtloustlé, některé dokonce až obézní a celej den jedou na čokoládičkách, želatině a KFC či McDonalds. Víte jak se říká taková ta hádanka, že jak poznáte vegana? Nebojte se, on vám to řekne sám. Trapnější vtip fakt neznám. No tak já tady o svým stravování vůbec nemluvím a ani za nic nikomu nehodlám říct, že jsem vegan. Neboť je mi jasné, že bych se odsoudila k zesměšňování a rádoby soucitu až do konce mých dní v téhle firmě. Jenže tomu, aby člověk nevypadal odlišně, se prostě nedá vyhnout. Třeba když všichni jdou do mekáče a vy ne. Když šéfové donesou krabici koblihů nebo čokolád a vy prostě nemůžete slušně odmítnout bez toho, aby se někdo nedomáhal vysvětlení, proč to jako nechcete. Nebo když si donesete svoje jídlo a lidi to hned začnou komentovat, že to vypadá nějak moc zdravě a vyptávaj se, co vás k tomu vede, jestli taky někdy jdete do fast foodu a že konečně chápou, proč jste "tak hubená”. No, já když vidím, jak se futrujou želatinou a koblihama, tak taky úplně chápu, proč jsou tak tlustý. A říkám jim to?? NE! Jak má člověk slušně neslušným lidem říct, aby se přestali starat o jeho jídlo? A to furt musím poslouchat nářky masožravců, jak jsou vegani sprostí, že kritizujou jejich jídlo, tomu se asi říká nevidět si na špičku vlastního nosu. Včera to byl vůbec vrchol. Donesla jsem si svoje absolutně nejoblíbenější jídlo, zeleninu a tempeh v arašídové omáčce. Veřte tomu nebo ne, mohla bych to jíst každý den, jak je to dobrý! No, jenže jsem si to ani vychutnat nemohla, neboť kolem mě skákala jedna pí*a a hystricky ječela že: "Panebože! Já tomu vůbec nemůžu uvěřit, že tohle fakt jíš!” Ani jsem nemusela fejkovat nějakej vyjevenej výraz, protože z toho mi fakt spadla brada, vždyť jsem zrovna byla v kulinářským nebi! Když jsem se jí zeptala, že to jako proč, tak konečně zmlkla a šla si koupit kuře do KFC. Měla jsem sto chutí kolem ní pak taky tak skákat a ječet že nechápu, jak to může jíst.

Jak teda mám říct lidem, aby mě neotravovali? "Promiň, ale nechci se bavit o tom, co jím?” To si rovnou můžu dát na čelo nálepku "největší exot na světě”. Lidská neomalenost je prostě nebetyčná. Nehledě na to, že se nechci bavit ani o tom, co jedí oni! To za mnou furt musí někdo chodit a doporučovat mi, co maj zrovna dobrýho v Subwayi?? Víte jak poznáte masožravce?? Nebojte se, on vám to řekne sám!!     

Jak mi neprodloužili víza!

26. srpen 2015 | 12.23 | rubrika: Život

Možná jste někdo byl zvědavý, jak nám jde odbavování. Tak vězte, že první let jsme zpackali jak jsme mohli, lidi byli nasraní, odletěli s víc než půlhodinovým zpožděním a devíti z nich nedošly na Havaj kufry. Čekali jsme, že Havajci budou zuřit, ale naštěstí se na nás moc nezlobili a nikoho nevyhodili. A my jsme se jim za to odměnili dramatickým zlepšením u příštího letu.

Tento týden máme školení na odbavování Fidžijců. Je to pro mě trošku zklamání. Já Fidži miluju. Fidžijci jsou pověstní svou přátelskotí, ale tady v té aerolince to nějak není znát. Kontrolovat nás tam bude baba, která už na první pohled budí dojem pěkné čarodějnice. Naše instrukce by se daly shrnout jednou větou. Vyždímejte ze zákazníků co nejvíc peněz! Totiž když jedou lidi na Havaj, tak každý může mít DVA kufry a každý z nich může mít 32 kilo. Každý také může mít DVĚ příruční zavazadla, 11,3 kg každé z nich. Na ty příruční se ani nikdo nedívá, jestli nejsou třeba moc velký. Za to Fidžijci dovolí každému maximálně 23 kg v kufru a 7 kg v příručním zavazadle. Kdo má víc, musí zaplatit. To příruční zavazadlo se musí vejít do klece speciálních rozměrů a musíme tam dávat i zavazadla, která se tam na první pohled jasně vejdou, protože co kdybychom se třeba mýlili a zákazníkovi něco nenaúčtovali. Máme na to dokonce i kvóty, kolik musíme z každého letu vytřískat za nadváhu. Takže zatímco u Havajců jsme všichni jedna Ohana (rodina) a pasažéři jsou naši hosté, u Fidžijců jsou pasažéři jenom otravní zákazníci a my jim budeme dělat policajty. Navíc jeden z nás (doufám, že to nebudu já!!) bude muset procházet frontu na odbavení s iPadem a ukazovat lidem obrázky byznys třídy a bude je muset předvědčovat, aby si připlatili za byznys. Ještě jsme ani nezačali odbavovat a já už se stydím pro ně pracovat!! Jediný dobrý je ten jejich odbavovací počítačovej program. Ten mají fakt jednoduchej s intuitivním ovládáním, ne jako ta havajská sračka, co je absolutně nepochopitelná, uživatelsky nepřátelská a navíc když se sekne, tak je člověk úplně nahranej (a ještě k tomu za blbce).

No a teď k tomu vízu. Jak jsem v Nelsonu pracovala v balírně jablek, tak jsem myslela, že jsem splnila podmínku na prodloužení víz o tři měsíce. Imigrační na to ale mělo jinej názor, prej když jsem ty jablka osobně netrhala, tak smolík. A ještě mi velkoryse nabídli, že mě tu žádost nechají dobrovolně stáhnout, aby mi pak nestrašila zamítnustá žádost v záznamech. Prý to dělají jen výjimečně, ale prej se jim zdá, že si to zasloužím. A oni si zase samozřejme zaslouží ponechat si ty peníze, co jsem za to prodloužení víz zaplatila. Já furt trvám na tom, že tu podmínku jsem splnila, ale hádejte se s imigračním, když po něm časem budete chtít trvalý pobyt. :(

Já prostě nemůžu mít nikdy klid. Nejřív mě stresuje, že nemám práci. Pak bydlení, pak zase práce a zase bydlení a když mám konečně bydlení i práci, tak to zas musí bejt vízum! Takže teď narychlo musím schrastit všechny papíry a požádat o pracovní vízum. Mám na to málo času a vůbec nevím, jak to stihnu. Hlavně když to nestihnu, nebudu smět pracovat a to by mě v práci asi zabili. Achjo.   

První týden v práci

13. srpen 2015 | 01.56 | rubrika: Život

První den byl takovej docela vtipnej, protože se nás tam sešlo hned pět pilotů. Sesedli jsme si k sobě a byli jsme hned jedna ruka. Jeden z nich na tom byl podobně jako Pilot. Taky už měl docela dost hodin a taky se zrovna vrátil z Austrálie, kde dělal instruktora. A teď nastoupil sem, aby mohl nakládat kufry a uklízet letadla. Pilot měl asi fakt kliku, když dostal práci jako pilot. Ptala jsem se ho, jestli ho to instruktorování bavilo, protože sama jsem pořád na vážkách, jestli by to bylo pro mě. Protočil oči a zhnuseně odfrknul, že to úplně nenáviděl. No, asi to fakt musel nenávidět, když teď bude radši tahat těžký kufry. Hned druhej den jsem ale o moje nový kamarády přišla, protože ti se šli učit jak nakládat kufry a já jsem skončila ve třídě pro zákaznický servis. Myslela jsem si, že začneme na vnitrozemských letech pro JetStar a pak časem nás povýší na mezinárodní lety a pak třeba i na Fiji Airways, který se jim nedávno podařilo získat. Místo toho jsem se dozvěděla, že také nově získali Hawaiien Airlines a že budeme trénovat pro ně. Aloha! No jasně, proč nezačít tím nejtěžším. Takže jsem týden chodila do školy, což moc nehrálo do noty mému odporu k učení se a tak jsem se několikrát přistihla, jak přemýšlím, jestli by mi nebylo líp v nějaký nekvalifikovaný práci, u které bych nemusela vůbec myslet. Koho by vůbec napadlo, že takovej check-in agent toho musí tolik vědět?!

Ve třídě máme jednoho kluka a jinak jsme samý holky. Jaký nemilý obrat oproti mým studiím v Austrálii. Musíme být namalované, nosit drdol, frančipán ve vlasech a ten kluk, Roman, musí nosit korále. Jako by už i tak nepůsobil docela přihřátě. Já si umím dát vlasy do culíku a tím to končí. Teď se musím srát s nějakým drdolem, takže než jdu do práce, tak mi hodinu trvá, než vytvořím drdol, půl hodiny se maluju a pak tam třeba i hodinu jedu, protože dálnice jsou věčně ucpaný. To máte dvě a půl hodiny zabitý a to třeba jedete jen na jednu čtyřhodinovou směnu. :D A nejvíc to zabíjí Roman, kterej si stěžuje, že se musí před prací holit. To je ale fakt chudák!

Máme firemní parkoviště, ale je tak daleko od letiště, že nás musej svážet autobusy. Takže ač jezdím autem, stejně každej den mrznu na autobusové zastávce! Moje kolegyně a kolega, jsou převážně z Filipín a nebo z Fiji. No zrovna na Filipínky je asi každá ženská, které někdy chlap utekl s jednou takovou vyčůranou, co se nechala zbouchnout během pánovi dovolené na Filipínách, docela alergická. Na můj vkus těch pánů znám nějak moc. Jediný štěstí je, že si nepamatuju kdo je odkud, takže předsudky musejí jít stranou.   

Už než jsem nastoupila, tak mě docela trápilo, jak to bude s uniformou. Teda konkrétně s botama. Jednak až zjistěj, že mám nohu jako slon a žádný boty na mě nemají a druhak až se budu vymrčovat, že nebudu nosit kůži. Velmi se mi ulevilo, když nám řekli, že boty si máme koupit sami. Boj to ale byl i tak takřka marný. Obchodů s nadměrnýma velikostma tu sice pár je, všechny ale mají všechno z kůže. To by z ní člověk vyletěl, fakt že jo. Nakonec jsem našla obchod s brazilskýma botama pro letušky a tam mají boty až do velikosti 43. O číslo menší, než mám já. Takže teď trpím v o číslo menších botách, ale vítězoslavně se usmívám, že nemusím nosit mrtvoly. No a pak přišel šéf a dal mi kožený opasek. Prý ten a žádný jiný. Kurva to se fakt člověk v téhle společnosti nevyhne nošení mršin?

No a dneska večer budeme poprvé v historii odbavovat hawaiskou aerolinku na ostro. Bude to přesně ta podělaná čtyřhodinová směna, která mě bude stát dvě a půl hodiny příprav. Trochu se bojím, ale zároveň se na to docela těším. Snad to dobře dopadne a nebudu vyhozená za nějakou botu!