Tři týdny a dopis matce

18. duben 2015 | 23.34 |
› 

Čekají mě další tři týdny v práci. Nebo možná čtyři nebo pět. To záleží, jestli Pilotův šéf splní slib a dá Pilotovi po donkončení toho jeho úkolu týden volna. To by totiž příští týden přijel asi na devět dní a já bych to pak v práci třeba překlepala i dýl, než do toho desátýho. Desátýho tam totiž budu přesně tři měsíce, což potřebuju, abych si mohla prodloužit víza o další tři měsíce. Pokud se mám vdávat, tak bych radši až v létě, takže prodloužení mých současných víz by se hodilo. Akorát se trochu bojím, že když dám výpoveď fakt toho desátýho, že naseru šéfku, že je opouštím předčasně a nedostanu od ní žádný dobrý reference, což by nebylo dobrý, pokud bych se někdy zase někde chtěla ucházet o práci. Bez dobrých referencí je to na Zélandu těžký. No ale protože už oba s Pilotem víme, že jeho šéf je kretén a že svůj slib možná nesplní, tak se zase odmítám těšit a v tom případě bych fakt asi odešla už toho desátýho. Takže žeby už jen tři pondělky?? Pondělky já úplně nenávidím, protože musíme utírat prach, vysávat a vytírat celou vrátnici. Uklizečka bych fakt asi být nemohla.

Včera jsem se probudila už ve tři ráno a nemohla jsem spát, tak jsem si sedla k počítači a rozhodla jsem se, že odešlu ten dopis matce, co jste mi poradili a co už tady nějaký čas smolím. Psala jsem ho v práci a úplně jsem se tam klepala nervama, když to ze mě šlo pomalu všechno ven. A pak jsem ho ještě několikrát upravovala a nakonec jsem jí stejně poslala jen ten první odstavec, protože jsem uznala, že na to abych řekla "už mi nikdy nepiš", jí nemusím popisovat celý moje zku.vený dětství a jeho následky. Koneckonců byla u toho a tak by měla vědět svoje. A tak jsem to fakt odeslala a teď se zase klepu. Bojím se, co bude následovat. Jestli mi odepíše něco citově-vyděračskýho, nebo osočovacího, nebo se na mě sesypou jiní lidi, že co jsem to za dceru, že ubližuju vlastní mámě. Já bych snad i byla ochotná přijmout, že je jí to opradu líto a že je blbý ji trestat za něco, co už nemůže změnit ani kdyby chtěla. Jenže pak si říkám, že ona mě teď respektuje stejně jenom proto, že jsem už dospělá a ona nademnou už nemá vůbec žádnou moc. Že kdybych jí byla ještě pořád vydaná na milost a nemilost, pořád by si na mně léčila svoje mindráky. Tak jako to dodnes dělá na liškách a jiných zvířatech. Za sebe bych jí snad odpustila, ale za ty bezbranný tvory ne.

Tuhle mi vykládala, jak byla střílet srnu. Střelila ji tak "šikovně", že srně vypadly vnitřnosti, ale utíkat mohla a samozřejmě se utýct snažila. Matka za ní teda poslala psa, aby ji našel. Akorát, že tenhle pes nikdy nehlásil, když našel zvíře. Takže matce docela trvalo, než je oba našla.

Pes se tam válel ve vnitřnostech a snažil se roztrhat stále ještě živou srnu. A tohle mi ona vykládá jako rádoby kuriozní historku z lovu. A mně se z toho chce brečet a řvát. Jak tohle můžeš dělat? Co seš to za zrůdu? To seš na to tak pyšná, že se s tím ještě musíš chlubit? Vždycky když mě hlodají pochyby, že si tohle přece nezaslouží a lítost, že bude na starý kolena úplně sama živořit bez peněz, tak si vzpomenu na tu srnu. Na ty lišky a kočky, který nechává roztrhat psama. Na ty psy, co žijou svůj život v kotci.  

Bylo mi asi patnáct, když jsme šly z procházky z lesa. Měly jsme s sebou staforda a moje matka uviděla na poli kočku. Matka psovi kočku ukázala a se slovy "vem si kočičku" ho na tu kočku poštvala. Přede mnou?? Prej kočka je škodná. Žere malé zajíčky a koroptvičky. (A myslivci to asi mají radši, když malí zajíčci a koroptvičky vyrostou, aby je mohli žrát oni. Navíc ta kočka žere spíš hraboše.) Chvíli to pozorovala. Kocour se chytil psovi na hlavě tak, že pes nemohl otevřít tlamu. Pak matce došlo, že ta kočka je čistě bílá. Jako náš kocour, co se nám dva roky zpátky ztratil. "Tyvole není to náš Cézar?!" vykřikla matka a vypálila za nimi a řvala na psa, aby kocoura pustil. Nikdy bych nemyslela, že kočka má šanci přežít útok staforda, ale Cézar měl fakt kliku, že čokl nemohl otevřít čuňu a tak z toho vyváznul jen s několika pohmožděninami. Vylízal se z toho a byl hrozně vděčnej, že ho matka zachránila. Kdyby chudák věděl, že právě ona ho chtěla zabít takovýmhle strašným způsobem. Přímo předemnou.

Čím víc na to myslím, tím víc jsem přesvědčená, že se zrůdama nechci mít nic společnýho, i kdyby to byla moje vlastní matka. Hodně doufám, že mi prostě už nenapíše. Nikdy.

Na odlehčení přidávám fotku špačka pankáče. :)

11138173_995501977128631_90834

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Tři týdny a dopis matce orchidejka 19. 04. 2015 - 08:58