Žeby ňákej syndrom vyhoření?

6. květen 2015 | 05.22 |
› 

Jsem úplně nemožná. Neustále vyčerpaná, znechucená, nic nejsem schopná dělat. Spát chodím v devět večer, pak se ráno probudím dlouho před tím, než mám jít do práce, ale z pelechu se vyhrabu až když už je skoro pozdě, protože pod peřinou a pod dekou je teploučko a do té zimy, co doma máme, se mi ani za boha nechce. Když přijdu domů z práce, nejsem schopná se donutit k žádné činnosti, takže více méně ani nevařím a pak umírám hlady. Aby toho nebylo málo, probudila jsem se dneska s šílenou bolestí v krku a po třech hodinách v práci jsem se omluvila a šla jsem se domů vypotit. Což se mi vůbec nedaří, protože je tady zima jako v psírně!! Přála bych si mít takovej placatej termofor, kterej by se ovíjel kolem krku jako šála a plnil se horkou vodou. Kdybych měla horkej krk, bakterie by určitě chcíply a bylo by mi hej! Taky máte v hlavě nějakej vynález, o kterým jste si vždycky mysleli, že by se vám děsně hodil, ale nikdy by vás nenapadlo, že o tom takhle přemýšlí i někdo jinej? A pak to vidíte v obchodě a říkáte si vy hajzlové, to byl můj nápad? A pak ještě čtete recenze kde lidi jásají, že něco takovýho celej život chtěli? Mně už se to stalo tolikrát, ale nahřívač krku jsem ještě nikde nepotkala. :(

V neděli jsem ale měla super den. Čekalo mě lítání v horách a bylo nádherné počasí a měla jsem na to krásné české letadlo, které narozdíl od těch kaksen v Austrálii, nebylo starší než já. Bylo pouhých pět let staré! Krásná moderní mašinka. Lítali jsme podél pobřeží národního parku Abel Tasman a byli jsme tak nízko, že jsme mohli pozorovat rejnoky, jak plavou pod námi. A pak pěkně do hor, kde človék nemá moc odhad, jak daleko je vlastně od terénu a tak jsem se mohla akorát modlit, abych křídlem neštrejchla nějakej strom.

V pondělí jsem nešla do práce, protože jsem letěla do Aucklandu. Pilot mi tam totiž domluvil pohovor u jednoho děduli, co tam provozuje jednu malou aerolinku. Oni zrovna hledali někoho na check in, prostě slečnu na přepážku, ale prej čekat na mě ty dva týdny, než budu v Aucklandu, nemohou. Že prý jedině, kdybych přijela na pohovor a líbila jsem se jim, že by mi to místo podrželi. Takže jsem si koupila letenky, vyhrabala už dávno zapomenutý šminky, nachystala nové šaty a sáčko a v pondělí jsem tam byla jako na koni. Dědula mi řekl, že jsem úplně super, že se mu líbí kolik jsem toho procestovala a že on i majitel si myslí, že takový lidi jsou strašně chytří a umí myslet outside of the box. Navíc já mám další dvě výhody a ty jsou 1. že jsem krásná (představte si Wien jak se červená) a 2. že vynikám. No myslel jako, že jsem nepřehlédnutelná.

Prostě že jsem žirafa a každej si mě pamatuje. Řekl, že jsem přesně to co hledají. Že chtějí tu jejich společnost povznést na vyšší úroveň a přesně takové krásné slečny chtějí mít u přepážky. To zní tak krásně, že už taky čekáte nějaké to ale, žejo? To jeho ale bylo, že situace se od minulého týdne změnila a on si teď nemůže dovolit mě zaměstnat. Prej až budou někoho brát, tak jsem první na řadě, ale to prej bude možná na konci zimy. Což je nějakej říjen nebo listopad. :D Co se změnilo si mohu pouze domýšlet. Buďto ztratili nějaké zakázky a nebo to místo dali té připrcatělé slečně, která tam nejspíš nebyla dýl než dva dny soudě podle toho, že si ani nemohl vzpomenout na její jméno. Tak prosím vás tady ta zpráva mě stála přes 600 dolarů a kýbl nervů k tomu. To teda ale fakt mohlo dva týdny počkat.

No, takže co jinýho můžu dělat v Aucklandu. Jedna možnost je, že bych mohla balit rajčata. Nebo jsou to mandarinky? Něco z toho prostě. Dělá to ta firma, pro kterou teď pracuju, takže svoje šance na přijetí vidím hodně vysoko. No jenže zase do balírny? A teďka fakt balit? S mýma dlouhýma bolavýma zádama? Jak dlouho bych to tam asi vydržela?

Další možnost by byla práce pro Flight Centre. Je to taková cestovka, co má pobočky všude. Tady i v Austálii, i v Anglii a kdo ví kde ještě. Tam hledají konzultanta zahraničních pobytů a hledají někoho, kdo už toho hodně procestoval. Já si teda až tak zcestovalá nepřipadám, ale oproti průměrnýmu Novozélanďanovi jsem úplnej drak.

No a poslední možností, takovou, co by se mi asi nejvíc líbila, by bylo vařit sýr. :D Jenže já fakt nevím jak na to. Všichni co můj sýr ochutnali byli nadšení a nechápou, proč už v tom dávno nejedu. Problém je, že oni dostali krásné sýrové kolečko, ale už neviděli, že jsme z něho půlku odkrojili. Tu vrchní půlku, co byla plná cucků a vypadala hnusně, jsme vždycky žrali my. :D Veganský sýr se totiž vaří. Až po dosažení určité teploty zhoustne a pak se musí rychle nalít do nějaké formy, kde ztuhne. Problém je ve slově rychle. Když to není dost rychle, hmota začne tuhnout a tvoří se cucky. Možná bych měla čas celý ten hrnec vyklopit do hranaté formy a pak po ztuhnutí nakrájet sýr na čtverečky. Já ale nechci čtverečky! Já chci kolečka!! No a bohužel nemám čas na to, abych sýr nalívala do jednotlivých kulatých formiček, protože jak už jsem řekla, ta svině okamžitě tvrdne. :( Čeká mě teda ještě hodně moc experimentování v kuchyni a kdo ví, jestli tomu vůbec někdy přijdu na kloub.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Žeby ňákej syndrom vyhoření? hroznetajne 07. 05. 2015 - 11:12
RE: Žeby ňákej syndrom vyhoření? lorandel 07. 05. 2015 - 11:19
RE: Žeby ňákej syndrom vyhoření? wien 08. 05. 2015 - 07:23
RE: Žeby ňákej syndrom vyhoření? cayenne 08. 05. 2015 - 22:51