Wien v Aucklandu

24. květen 2015 | 01.45 |
› 

Přežila jsem večeři s Kiwimámou. Trochu jsem se bála, že budeme spolu trapně mlčet, ale naštěstí pomlouvání Pilota nám dalo dost materiálu po dobu celé večeře. Od tchýně jsem zase sklidila obdiv a vděk, že mám s Pilotem tolik trpělivosti, takže je to dobrý, pořád je na mojí straně.

U Glena bylo dobře, dali jsme si večer víno a koukali na Hru o trůny a potom jsme si zahráli hru i s Pilotem. V poledne jsme šli na oběd a pak jsem ho ještě vzala na nákupy, protože on s tou jeho epilepsií nesmí řídit a už jsem tam nervózně přešlapovala, protože jsem zase skončila v obchodě s počítačovýma hrama (kam mě jinak neustále tahá Pilot) a přitom už jsem dávno chtěla vyrazit. Glen sice říkal, ať klidně zůstanu, dokud Pilot nenajde bydlení, ale to mi bylo jasný, že už bych tam asi zůstala navždy.

V Aucklandu jsem nejdřív u Pilota vyložila věci, co mu posílala jeho máma a pak jsme vyrazili k jejich sekretářce, která mi prozatím nabídla pokoj. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená, zůstávat sama u nějaké cizí ženské, které beztak bude aspoň padesát. Líná huba, holý neštěstí! Sarika je náhodou v mým věku a vždycky si super pokecáme, takže to vůbec není hrozný, jak jsem si myslela, akorát mi vadí, že Pilot bydlí jinde a zase platíme dva nájmy. I když Sarika po mně nic nechce, ale je mi to blbý, budu jí ty peníze stejně muset dát.

Bydlení jsme zatím nenašli, protože nejdřív Pilot nechtěl ani slyšet o tom, když jsem říkala, ať pronajmeme dům a najdeme si spolubydlící. A tak jsme hledali jen nějakej pokoj. Jenže teď zas dva kluci od něj z práce řekli, že by bydleli s náma, takže teď zase chce barák a o pokoji nechce ani slyšet. Byla jsem teda na jedné prohlídce baráku, kterej ale byl v maorské čtvrti (klidně si dosaďte naši tmavou menšinu, oni se ti Maoři až tak neliší). Takže už když jsem se procházela tou ulicí, tak na mě všichni divně civěli. "Sousedi” byli vyskládaní před barákem a pouštěli si hlasitou muziku a kousek dál bylo dětský hřiště, na kterým děsně vřískali jejich haranti. No, takže nic.

Práci taky furt nemám, ucházím se o různý pozice v administrativě, ale vůbec se nechytám, neboť mám jen working holiday víza. Už se pomalu smiřuju s tím, že půjdu někam do továrny balit sušenky. Pilot sice v práci povýšil (je teď šéfem instruktorů), takže mu k té jeho almužně trochu přidají, ale furt to nebude tolik, abych nemusela do práce a mohla třeba chodit někam do školy. Jak jsem teď v tom hledání nemovitostí, tak jsem i přemýšlela, že bych se stala realitní makléřkou, ale tam se taky musí 3 měsíce do školy. Achjo.   

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře