Už bydlíme jako lidi!

25. červenec 2015 | 01.01 |
› 

Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale opravdu máme barák. Ale místo toho, abych měla o starost míň, musela jsem teď vyřizovat ještě dalších milion věcí. Dům jsme totiž dostali nezařízený, takže nábytek, pračku, lednici, topení a podobné věci jsem zase musela shánět já. A protože nemáme peníze, musela jsem to sehnat levně ve dražbách. Ale měla jsem celkem kliku. Sehnala jsem sedací soupravu, která normálně stojí $2000, za pouhých 100 dolarů. :D Málo používanou postel, s matrací z paměťové pěny za $2000, jsem vydražila za 211. Moje záda jsou mi teď tak vděčná! Další pěknou sedací soupracu za celých 41 doláčů. Pračku za 151. No a než jsme topení koupili, tak tady byla taková kosa, že jsem lehla se zánětem ledvin. :( Z toho se potom vyvinula nějaká chřipka. Několik dní jsem nejedla. A teď, když už je mi zase dobře a barák mám z krku, bych se měla pořádně obout do hledání práce, žejo? No, jenže jsem si včera s hrůzou uvědomila, že už mi zbývá jen dva a půl měsíce na vízech. Kde by mě jako na takovou krátkou dobu chtěli? A jak je možný, že už je ten rok skoro v prdeli?! Já už tady budu rok?? Takže jsem musela popohnat kiwimámu, ať mi konečně přepošle moji poslední výplatní pásku z Nelsonu a půjdu si prodloužit víza o další tři měsíce. A zároveň budu shánět papíry na residency víza. Zase se budu muset rozčilovat s českou ambasádou v Sydney, která neumí přijímat peníze jinak, než v hotovosti zaslané v obálce. Ostuda!! A taky musím na všechny možný vyšetření, ale to ještě nic není oproti úkolu sehnat společné fotky s Pilotem, protože on se chlapeček nerad fotí a tak žádný fotky nemáme. Teď jsem naštvaná, že jsem ho do toho nenutila.

Jak jsem říkala, bydlí nás tu celkem pět a ještě nám sem chodí Želva, další Pilotův kolega z práce, takže to tady žije. Občas se mi to líbí, protože je tady každej večer spousta lidí na deskovky, který jsem jinak mohla hrát jen jednou v roce na Silvestra. Včera jsem objednala hru Bang!, kterou jsme hrávali na vysoké škole a těším se, jak zavzpomínám na starý časy. Jenže dost často mě to tady taky štve. Pilot je pořád dole s kamarádama, pokud někdo donese pivo, nebo nějakou flašku, tak se do postele vrací pozdě a nalitej a já jsem víc sama než s ním, protože já s nima každej večer trávit nechci. Chtěla bych si s Pilotem lehnout na gauč a koukat na film, ale tam už sedí pět jiných lidí a tak tam ani nejdu. Zase se mi stýská po Austrálii. :(

O týden později...

No a teď se podržte, mám práci! Začínám sice až třetího srpna, ale smlouvu už mám podepsanou. Už to skoro ani nechápu, že jsem nakonec nějakou práci dostala. Po všech těch odmítnutích a to i na pozice, který člověk vidí jako něco úplně pod svoji úroveň a kam se hlásí jenom z nouze, jsem se už pomalu loučila s myšlenkou, že by mě vzali někam, kam bych fakt chtěla.

Tohle začalo tak, že jsme se šli s Pilotem projít kolem letiště a hledali jsme, kde by se mi líbilo pracovat, nebo jestli náhodou někde nemají vyvěšený na dveřích, že hledají pracovní sílu. Zastavili jsme se u odbavovací přepážky jedné aerolinky a já jsem řekla, že tady by to šlo. Načež mě Pilot dotlačil tam k té slečně odbavovačce a donutil mě se zeptat, jak tam dostat práci. Slečna mi řekla, která společnost to má na starosti a ať se podívám na internetu. Tak jsem se podívala a oni zrovna fakt inzerovali, takže jsem jim hned poslala životopis. Napsali mi, že se můžu dostavit na skupinový pohovor a ať se zaregistruju na termín, který se mi hodí. Tak jsem se hned zaregistrovala na první volné místo. Kdo už na nějakém skupinovém pohovoru byl, jistě ví, že tam je všechno hlavně o vzhledu a pvním dojmu. Takže jsem si oblékla obepnutou sukni a sako ala business woman, dala jsem si záležet na make-upu, rudou rtěnku, jak to mají v aerolinkách rádi, a když jsem vcházela do místnosti, odolala jsem nutkání sednout si někam dozadu a sedla jsem si pěkně do první řady, i když to normálně nedělám z ohledu na ostatní, který přes žirafu, jako jsem já, nemůžou nic vidět.

Pak přišel tamní manager a asi hodinu nám vykládal o tom, jaká je to skvělá firma a co všechno dělají pro zaměstnance. Mně bylo docela jasný, že je to jenom póza a že se s největší pravděpodobností chovaj k zaměstnancům jako k onucím (alespoň v Austrálii jsou tím pověstní, možná mě Zéland poprvé mile překvapí), ale stejně jsem tu práci chtěla, protože je to lepší než nic a je to na letišti (i když na jiným, než kde pracuje Pilot) a možná by mě to i mohlo bavit. Popravdě jsem doma dva měsíce a jsem už tak zpruzená, že bych se upsala i ďáblu.

Když se manžer na něco ptal a položil tu otázku přímo mně, tak jsem tušila, že první pohovor mám v kapse, protože očividně jsem ho nějak zaujala. :) Po přednášce jsme měli pětiminutové minipohovory, na které tam měl tři místnosti a dva další kolegy, takže jsme po třech měli chodit každý do jedné místnosti. A začínalo se pěkně od první řady! To jsem ale byla ráda, že jsem si sedla dopředu a nemusela jsem tam hodinu čekat na minipohovor! Manažer stál ve dveřích a bylo na něm vidět, jak se úplně třese, abych na něj vyšla já a ne jedna z těch druhých dvou holek. A pěkně mu to vyšlo, takže jsme si spolu sedli do kanceláře a měli takový velmi uchvátaný rozhovor, ze kterého jsem odcházela s pocitem, že všechno špatně pochopil a já neměla čas mu vysvětlit, jak se skutečně věci mají, ale zároveň jsem byla hned pozvána do druhého kola, takže to asi nevadilo.

Druhé kolo, jak jsem si přečetla na internetu, se mělo odehrávat ve stylu spousty lidí na jednoho. Čekala jsem, že mě tam budou vyslíchat aspoň tři. Taky jsem si připravovala odpovědi na otázky jako co je vaše nejsilnější stránka? Co je vaše největší slabina? Už jste někdy jednala s rozzuřeným zákazníkem? Jakým přínosem byste pro nás byla? Potkala jsem manažera ještě s jedním kolegou na schodech a tak mě uvedli do kolegovy kanceláře a manžer řekl, že musí něco zařídit a ať si se mnou ten kolega popovídá sám. Týjo, cože, jenom jeden na jednoho? Skoro to vypadalo, jako kdyby manažer už měl jasno a jen chtěl vědět, co si o tom myslí tady ten. Tady ten, docela pěknej Australan :), mi položil pár otázek, jako třeba jestli už jsem někdy jednala s rozčileným zákazníkem. :D Všeho všudy to trvalo pět minut a když se mě pak zeptal, jestli mám nějaké otázky, tak jsem jen vyjeveně řekla, že já ne, že jsem minule u přednášky dávala pozor, ale že jsem překvapená, že další otázky nemá on?! (Buďto mě fakt chtěl a dalších otázek nebylo třeba, nebo mě fakt nechtěl a dalších otázek nebylo třeba!) A on mi na to řekl, že jsem mu řekla všechno, co chtěl vědět a že se mi do tří dnů ozve.

Ze tří dnů byl tejden a furt se nikdo neozýval. Tak jsem mu nakonec napsala mail, že co teda se děje a on mi pak večer volal a omlouval se, že mi nedal vědět, že tu práci mám a začínám třetího. Pilot u toho zrovna byl, protože zrovna přišel z práce a normálně si to prase do toho hoodně hlasitě prdlo!! Tývole ten borec na tom telefonu to musel slyšet. Já nevěděla, jestli mám vyprsknout smíchy, nebo ho zabít! Nakonec jsem chlápkovi z aerolinky jen vřele poděkovala za dobré zprávy a domluvili jsme se na druhej den, že přijdu vyřídit papíry.

A teď mám papíry vyřízený, jen ještě musím jít na drogový testy a udělat nějaký test z nebezpečnýho zboží, či jak to mám přeložit a pak už snad skončí ta naše mizérie a tření nouze s bídou. No schválně si představte Wien, která je zvyklá jíst jenom BIO, jak vrací BIO čočku do regálu a bere nějakou konvenční, protože si tu BIO už nemůže dovolit! Takhle hluboko jsem na Zélandu klesla. :( I když teď jsem zrovna viděla video o tom, jak hladovějící jedí "sušenky" z hlíny a tak si říkám, že se pořád mám královsky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Už bydlíme jako lidi! orchidejka 25. 07. 2015 - 09:20
RE: Už bydlíme jako lidi! wien n 26. 07. 2015 - 01:33
RE(2x): Už bydlíme jako lidi! orchidejka 26. 07. 2015 - 08:47