Měsíc v práci a už ty masožravce nemůžu vystát!

10. září 2015 | 02.10 |
› 

To to letí, už jsem víc jak měsíc v práci. Tak ještě pět a dostanu přidáno. Místo 15 dolarů na hodinu budu dostávat 17. Ale to by mi nejdřív museli dát víza, že ano. Poplatek za další víza si už strhli, tak počítám, že se to snad do dvou týdnů dozvím, jestli tady teda můžu zůstat nebo ne.

Práce na letišti mě docela baví. I když nelíbí se mi, že teď dělám jenom samý Fidži. Někdy končím v jednu ráno, jindy zase musím ve dvě ráno vstávat, můj denní režim je tudíž úplně pomatený, ale už jsem to vzdala nutit se k spánku třeba v šest večer a tak někdy prostě spím jen dvě hodiny a zjišťuju, že potřeba osmihodinového spánku byla jenom moje utkvělá představa. Práce rychle utíká a člověk nemá čas být znuděný nebo ospalý. Ani si nepamatuju, v které práci jsem kdy neměla čas hypnotizovat hodinky a stěžovat si, že ten čas vůbec neutíká. Tady se ani nenaděju a je oběd a za další chvilku je konec směny a to se mi líbí.

Kromě Romana se tam skoro s nikým moc nevybavuju. Kolegyně jsou všechny obtloustlé, některé dokonce až obézní a celej den jedou na čokoládičkách, želatině a KFC či McDonalds. Víte jak se říká taková ta hádanka, že jak poznáte vegana? Nebojte se, on vám to řekne sám. Trapnější vtip fakt neznám. No tak já tady o svým stravování vůbec nemluvím a ani za nic nikomu nehodlám říct, že jsem vegan. Neboť je mi jasné, že bych se odsoudila k zesměšňování a rádoby soucitu až do konce mých dní v téhle firmě. Jenže tomu, aby člověk nevypadal odlišně, se prostě nedá vyhnout. Třeba když všichni jdou do mekáče a vy ne. Když šéfové donesou krabici koblihů nebo čokolád a vy prostě nemůžete slušně odmítnout bez toho, aby se někdo nedomáhal vysvětlení, proč to jako nechcete. Nebo když si donesete svoje jídlo a lidi to hned začnou komentovat, že to vypadá nějak moc zdravě a vyptávaj se, co vás k tomu vede, jestli taky někdy jdete do fast foodu a že konečně chápou, proč jste "tak hubená”. No, já když vidím, jak se futrujou želatinou a koblihama, tak taky úplně chápu, proč jsou tak tlustý. A říkám jim to?? NE! Jak má člověk slušně neslušným lidem říct, aby se přestali starat o jeho jídlo? A to furt musím poslouchat nářky masožravců, jak jsou vegani sprostí, že kritizujou jejich jídlo, tomu se asi říká nevidět si na špičku vlastního nosu. Včera to byl vůbec vrchol. Donesla jsem si svoje absolutně nejoblíbenější jídlo, zeleninu a tempeh v arašídové omáčce. Veřte tomu nebo ne, mohla bych to jíst každý den, jak je to dobrý! No, jenže jsem si to ani vychutnat nemohla, neboť kolem mě skákala jedna pí*a a hystricky ječela že: "Panebože! Já tomu vůbec nemůžu uvěřit, že tohle fakt jíš!” Ani jsem nemusela fejkovat nějakej vyjevenej výraz, protože z toho mi fakt spadla brada, vždyť jsem zrovna byla v kulinářským nebi! Když jsem se jí zeptala, že to jako proč, tak konečně zmlkla a šla si koupit kuře do KFC. Měla jsem sto chutí kolem ní pak taky tak skákat a ječet že nechápu, jak to může jíst.

Jak teda mám říct lidem, aby mě neotravovali? "Promiň, ale nechci se bavit o tom, co jím?” To si rovnou můžu dát na čelo nálepku "největší exot na světě”. Lidská neomalenost je prostě nebetyčná. Nehledě na to, že se nechci bavit ani o tom, co jedí oni! To za mnou furt musí někdo chodit a doporučovat mi, co maj zrovna dobrýho v Subwayi?? Víte jak poznáte masožravce?? Nebojte se, on vám to řekne sám!!     

Zpět na hlavní stranu blogu