A pořád hledám

31. říjen 2015 | 08.50 |
› 

Jsem jedna z mála, kdo chodí do práce vždy včas, nikdy se nehází marod a jako odměnu za to mám, že můj rozpis služeb je týden co týden horší a horší. Nově přibyly i šestihodinové přestávky a nejvíce mě rozsekal můj rozpis na pátek třináctýho. Začínám v jednu ráno a v pět jdu na pětihodinovou přestávku, abych mohla v 10:30 zase začít a skončit ve 14:15. Celou noc nebudu spát a pak se mám jít prospat do auta a pak zase pracovat, jo? Tak jsem klikla na "prohodit službu” a kupodivu se tam objevilo jméno našeho šéfa, toho kreténa, co nám ty rozpisy vytváří. Tak jsem mu to poslala. Jestli se mě na to bude ptát, tak mu řeknu, že jsem si říkala, že by mu neškodilo si takový debilní směny vyzkoušet na vlastní kůži, než je předepíše svým zaměstnancům. Už to vidím, jak se mnou vyrazí dveře.

Před asi dvěma týdny jsme začínali jako obvykle ve 3:30 ráno (musím vstávat ve dvě ráno, taky chuťovka). A protože se jako obvykle dva lidi hodili marod (každej není takovej debil, aby tam takhle brzo ráno chodil), byli jsme na celej let jenom tři včetně vedoucí. Já jsem vyfasovala postarší paní, co si objednala vozík, tak jsem ji musela dostlačit až k letadlu. Paní byla ok, přes screening prošla sama po svých a pak od dveří letadla jí k sedadlu pomohla letuška. Za pět minut posádka volala, že paní nemůže dýchat, tak tam vedoucí letěla, paní lapala po dechu, ale tvrdila, že je v pohodě. Vedoucí přesto zavolala záchranáře a ti paní posadili na křeslo a vyvezli ji nahoru, kde jsem byla já a ostatní pasažéři. No a tam to s paní nadobro seklo a oni ji položili na zem a asi patnáct minut jí tam oživovali. Já jsem skenovala letenky a kontrolovala pasy a po očku koukala, jak se záchranáři snaží vzkřísit paní, které jsem před chvílí pomáhala na palubu. Bylo mi z toho do breku a ještě k tomu se na mě sypali cestující a nadávali, že proč tu paní vyndávali z letadla, že ji měli oživovat tam. Najednou ze všech byli doktoři, co všemu rozumí. No asi tak jako když někomu řeknete, že jste vegan a každej jakoby najednou měl doktorát z výživy. Nejhůř na tom byla vedoucí, která tu paní zrovna držela když zkolabovala, takže pěkně z blízka viděla, jak se jí protočily oči v sloup a vypadly jí umělý zuby. Ta tam regulérně bulela a tak jsem musela všechny cestující nalodit sama. Čekala jsem, že z toho ještě bude ostuda, že rodina se bude ptát, jak je možné, že mi paní předali v pořádku a za půl hodiny byla mrtvá. Překvapivě se nás ale nikdo na žádný detaily zeptat nepřišel, akorát se o tom pak psalo v novinách.

Vymysleli jsme s Pilotem, že začneme lítat s kluzákama. Jemu asi chybí, že jako instruktor nemůže dělat v letadle žádné skopočiny a pro mě je to zase způsob, jak odlítat zbývající hodiny za menší peníz, než bych musela zaplatit za letadlo. Mám radost, že se zase vrátím do cockpitu, akorát se trochu bojím nepřítomnosti motoru. Ve středu teda asi začnu. Většinou mám středy volné, tak je aspoň nějak využiju. Už se ale těším, až najdu práci, co nebude o víkendech, abychom tam s Pilotem nemuseli chodit každý zvlášť!

   

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře