Nejlepší lék na deprese

21. červen 2016 | 12.07 |
› 

Šéfka si mě předvolala do kanclu jakože na pohovor. Pohovor by ale monolog, kde mě teda sice pochválila, že jsem super zákaznickej servis a že si nemá na co stěžovat, ale jinak mi dala asi deset důvodů, proč se nehodím na seniora. Nejsem asi dost sprostá na lidi, nebo správně falešná, protože takoví ti naši senioři jsou. Taky se jí nelíbil můj motivační dopis. Prej jsem tam napsala jen co by to přineslo mně, kdybych tu práci dostala. Vůbec jsem tam prej ale nenapsala, co by to přineslo jí. Všechno jsem jí akorát odkejvala, stejně už dávno nemám zájem tam zůstat. Chci vidět ten její ksicht, až jí dám tu výpověď. Zaručeně mi začne vyčítat, že po tom, co mi dali tolik tréninku, chci odejít. A na to já jí řeknu, že teď když jsem si poslechla, co by přineslo jí, kdybych tam zůstala hnít, ať mi laskavě řekne, co by to přineslo mně. :D

Na veganských trzích jsem se seznámila s jednou holkou, co tam prodávala dorty. Ta teď otevřela restauraci v Tauranze a jde jí to tak dobře, že se chystá rozšířit. Prodává tam taky moje sýry, nejdřív jsem nechápala, jak je může prodávat za nákupní cenu, než mi prozradila, že je překrajuje napůl! Když napsala na Facebook, že hledá další pomocníky do kuchyně, tak jsem zavtipkovala, že se snad přestěhuju do Taurangy. Slovo dalo slovo a ono to nakonec vůbec není vtipný. Spíš je to geniální. V sobotu se tam jedu podívat a probereme plány. Když budu vařit sýr u ní, nemusím mít žádnou podělanou licenci. Představuju si to asi tak, že bych tam byla od úterka do pátku, pracovala u ní přes den a odpoledne vařila sýr a o profit bychom se nějak šábly. Víkendy a pondělky bych byla v Aucklandu s Pilotem. Jemu se to sice moc nelíbí, ale víkend máme teď spolu volnej jen jednou za měsíc, protože jsem jinak v práci, takže podle mě bychom si dost polepšili. 

Nakonec ještě něco o tom zázračném léku na deprese. Už nějakej čas si říkám, že bych se měla začít hýbat, sice jsem hubená a o váhu se fakt strachovat nemusím, ale už je mi víc jak třicet a pořád jen hřešit na to, že jím vcelku zdravě, asi nepůjde. Jídlo je půl zdraví, ale pohyb je ta druhá půlka, hlavně když už člověk není nejmladší. Na chůzi nebo běhání já moc nejsem, protože se tak nedostanu moc daleko od baráku, takže jsem si nakonec koupila kolo. Povzbuzená holkou, co se na youtube jmenuje Vegan Ava (češka), která udělala video o tom, jak jako naprostý začátečník ujede 300 km týdně (a každý týden to stoupá), jsem si říkala, že bych mohla jezdit na kole do práce. Do práce to mám 21 km, takže plán to byl celkem smělý. Měla jsem kolo hodně dávno. Bylo mi 15 a když jsem měla jet 8 km do školy, tak jsem vždy málem chcípla. Kolo to bylo "horské”, těžké jako kráva a na mě příliš malé. Moje kolena mě nepředstavitelně bolela i na těch blbých osmi kilometrech a co teprve moje zadnice! A tak jsem tehdy na cyklistiku zanevřela. Teď jsem si ale řekla, že když si koupím silniční kolo, který bude lehký, nebude mít pneumatiky jako traktor, bude velký jako já a budu mít na něj boty s nášlapným zámkem, tak to přece bude muset fungovat. A tak jsem vybrala kasičku s tržbou ze sýrů a nakoupila jsem si. Představte si, ještě jsem ani jednou nespadla, i když mám nohy zapnutý do pedálů. Můj první výlet byl asi 12 km a to už mi bylo jasný, že je ta Ava nějaká divná. Úplně mě to vyšťavilo, tak jak může nějaká netrénovaná holka hnedka jezdit 40 km denně, to nechápu. Jsem ale odhodlaná se vytrénovat, takže dneska jsem jela poprvé na kole do práce. Ráno jsem sice raději jela půlku vlakem :D (a stejně jsem do práce dorazila absolutně uřícená a musela jsem sundat dvě kompletně propocená trika), ale večer jsem to fakt dala! Jsem na sebe tak pyšná. A příště to dám bez vlaku. A deprese? No, tak na ty jsem moc unavená! 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Nejlepší lék na deprese hroznetajne 23. 06. 2016 - 19:26