Je mi špatně

18. únor 2017 | 16.41 |
› 

Jakože fakt hodně špatně. Je neděle pět ráno a já tady ještě pořád sedím a trpím. Bolí mě hlava a nechci žít. Tenhle týden jsem měla noční a super jsem to zvládala, jenže i když jsem poslední noční měla ve čtvrtek, tak jsem to doteď nezvládla přehodit zpátky ani o kousek. Normálně mi to takový potíže nedělá. Včera ráno jsem měla jít na fly jógu a akorát jsem zamáčkla budík, pač mi dvě hodiny spánku fakt nestačily. Pak jsem se celej den povalovala, z toho mě chytla bolest hlavy a deprese a tak jsem zapila přášek na bolest vodkou a spala jsem až do jedenácti večer. Brečela jsem, chtěla jsem umřít a hořce jsem se smála tomu, jak jsou prý lidi, kteří nechcou děti, sobečtí. Já zcela "sobecky” bych nikomu nepřála cítit tolik bolesti. Našla jsem si knížku, kterou si asi koupím. Uzdravte své vnitřní dítě -- Jak se osvobodit ze zajetí své minulosti. Ono se to jednoduše řekne, že všechny ty špatný věci už jsou dávno za mnou, jenže jsou opravdu? Já mám dojem, že za sebou táhnu hodně těžkej kámen a že nikdy nebudu šťastná. A odnáší to i Pilot, kterej by se mnou rád něco dělal a já ho posílám pryč. Říká, že se v tomhle vztahu cítí osamělý. Že bych se konečně odhodlala a zkusila nějakýho psychologa? V práci máme plakát, je tam kontakt a prej že zaměstnanci to mají zdarma, že firma to platí. Asi bych byla první, kdo to tam kdy využil, přece nikdo nechce, aby zaměstnavatel viděl, že chodí k psychoušovi. Kolik by mi asi tak zaplatili těch sezení?

Už to budou dva roky, co se s ní nebavím a musím přiznat, že to, co jsem si od toho slibovala, se jaksi neděje. Doufala jsem, že zapomenu. Na ni a na mý podělaný dětství. Jenže mě to pronásleduje pořád. Už je to tak dávno a přesto mám pořád výčitky. Proč jsem nezdrhla? Jo vlastně, já jsem měla strach. Že by mě policajti chytili. Tomu, že jsem týraná by se vysmáli a přivedli by mě zpátky domů. Tam by ale na mě nečekala ustaraná máma, co by se samou úlevou zapomněla zlobit a vzala by mě do náruče. Čekala by tam zrůda, která by mi zpřelámala všechny kosti. Když mi bylo osmnáct, zdrhnout jsem sice mohla, jenže jsem prostě nevěděla, jak si mám dodělat maturitu, když nebudu mít střechu nad hlavou a peníze na jídlo. Brigády u nás na vesnici bylo nemožné sehnat a naše učitelka ZSV na mě hleděla dost vyjeveně, když jsem se jí ptala, jestli bych měla nárok třeba na sociálku, nebo tak. Prej že mě mají živit rodiče a tím to pro ni haslo. Byla jsem mladé tele a byl to pro mě neřešitelný problém.

To nebavení se mi přineslo akorát to, že už nejsem taková rozpolcená. Mám ji mít ráda, nemám ji mít ráda. Mám se s ní bavit, nemám se s ní bavit. Teď už vím, že jí jakožto člověkem pohrdám a že ji ráda nemusím mít a nemám. Nenávidím ji. Jenže ta úleva, kterou jsem očekávala, nepřišla. A tak se dál opíjím k spánku, abych necítila tu bolest a dál odstrkuju lidi, kterým na mně záleží. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Je mi špatně iva 19. 02. 2017 - 06:20
RE(2x): Je mi špatně wien n 20. 02. 2017 - 13:17
RE(3x): Je mi špatně iva 24. 02. 2017 - 07:29
RE(4x): Je mi špatně wien n 24. 02. 2017 - 11:01
RE(5x): Je mi špatně iva 24. 02. 2017 - 22:13
RE: Je mi špatně vivien 21. 02. 2017 - 15:29
RE(2x): Je mi špatně wien n 24. 02. 2017 - 10:51
RE: Je mi špatně untitled 04. 03. 2017 - 21:28
RE(2x): Je mi špatně wien n 04. 03. 2017 - 21:47
RE: Je mi špatně radus 13. 03. 2017 - 15:08