Nemám do čeho píchnot

Nebo spíš nemá kdo píchnout do mě? Nějak jsem už za tou fází, kdy jsem prostě jen potřebovala, ehm jak bych to jen řekla slušně, provádět jistou činnost, abych si vyhnala Pilota z hlavy. Teď mi namísto blízkosti fyzické zoufale chybí blízkost emocionální. Jasně, mohl by bejt i sex, ale už ne s někým, na kom mi nezáleží. A bohužel mi momentálně záleží jen na jednom chlapovi a s tím je to prostě složitý, takže zkrátka nemám do čeho píchnout.

Celej víkend jsem byla nervózní jako pes, jak jsem čekala, jak to dopadne a jestli se s ní Třešeň dá dohromady. V pondělí jsem si myslela, že se to rozsekne, ale napsal mi akorát "Hey." Prostě jenom hej. Nervózní hej? Jako kdyby si nebyl jistej, jestli se s ním vůbec ještě chci bavit, nebo jak mi má říct, že už se neuvidíme? Moc z něho nevylezlo. A tak jsem se ho v úterý zeptala narovinu, jestli teda budou teď spolu. Řekl, že to nevylučuje, ale že prostě je to složitý. Ona bydlí hodně daleko, oba maj děti a tak. Ve čtvrtek jsme se sešli na hodně rychlý kafe. Byla to jen a pouze moje iniciativa. Dal mi při příchodu i při odchodu pusu na rty a dlouze mě objal. Když jsme se bavili, občas se mě dotýkal. Ale musel zas hned běžet vyzvednout děti ze školy. Normálně jim oboum do telefonu řekl, že je na kafi s Wien. Toho syna jsem dokonce i kdysi potkala v práci. Akorát já si to nepamatuju. A hlavně mi řekl, že si už moc nemyslí, že by to s tou Bulharkou šlo. To mě samozřejmě zcela sobecky svým způsobem potěšilo, i když samozřejmě kdyby byl šťastnej, tak by to bylo důležitější, než moje nutkání se s ním muckat.