Šílená noc, která se vlastně nestala

Tenhle článek je samozřejmě úplně vymyšlenej a rozhodně nechci nikoho nabádat, aby něco takovýho zkoušel.

Už jsem říkala, že Kris je teď dřevorubec a nosí domů spousty lysohlávek. No, a protože minule mi ten trip zkazil můj šéf a já jsem musela sežrat pizzu, abych se snesla zpátky na zem a musela jsem jít spát, tak jsem si to vlastně pořádně neužila a vůbec jsem nevyužila ten potenciál, co ta noc mohla mít. Takže jsme to s Dádou naplánovaly znova. Šly jsme včera na oběd ještě i s Blonckou, kde jsme se zmínily, co chystáme na večer a Bloncka hned, že se přidá, ani jsme ji nemusely přemlouvat. Původně se měl stavit i Sídžej, ale ten nakonec šel s nějakýma kámošema do hospody koukat na rugby. Asi se bál. No, takže jsme se u Dády sešly my tři a Dádin týpek a ještě jeden kámoš. Kluci si houbičky nedali a dělali nám dozor. Za což jsem byla nakonec hodně ráda.

Zkusím popsat co se dělo, ale hrozně špatně se to popisuje slovama. Já jsem těch houbiček měla jednoznačně nejvíc, protože jsem koza nenažraná. Koukali jsme se na film, kterej jsem absolutně nevnímala. Ten film jsme promítali projektorem na stěnu a já jsem viděla barevná světýlka vycházet z toho projektoru. I ten film samotnej byl takovej barevnější. A na stěně okolo se tvořily různé geometrické obrazce. Holky už byly v takové vysmáté náladě, Bloncka pořád říkala, že to nechce a ať to zastavíme, ale nadruhou stranu se tomu furt smála, takže jsme nevěděli, jestli si to teda užívá, nebo co. Dáda furt že chce jít ven a nakonec donutili i mě se zvednout. Na verandě jsem popadla nějaký boty, ani mi vůbec nepřišlo, že jsou moje, ale byly tam kde jsem si pamatovala, že jsem je nechala a byly mi. Byly to moje boty, ale já jsem je vůbec nepoznávala. Šla jsem si do auta pro bundu. Moje auto vůbec nevypadalo jako moje auto, ale ty klíče, co ani nevypadaly jako moje klíče, to otevřely a uvnitř byla moje bunda, tak to asi bylo moje auto. Oblíkla jsem si bundu. Je převážně fialová a černá, ale má na sobě taky různobarevné čtverečky. A barvy jsou na houbách velice fascinující. I třeba blbej semafor je najednou absolutní bomba. Takže Dáda, když viděla moji bundu, tak z ní byla úplně nepříčetná a prohlašovala, že to je nejlepší bunda, co kdy v životě viděla.

Takže jsme šli na procházku, já jsem byla dost zamlklá, zatímco ty dvě se furt něčemu smály. Jenže mě se prostě pomalu zmocňovala panika. Normálně jsem v duchu úplně šílela, že jsem udělala strašnou blbost, že umřu, že život už nikdy nebude jako dřív. Měla jsem strašnej strach. Chtěla jsem akorát někam zalézt do díry a ne někam chodit.

Bála jsem se, co teď se mnou bude, když nemůžu řídit a jsem někde úplně v prdeli daleko od domu. Nakonec jsem se otočila, že si zalezu do auta a zkusím si asi trochu pospat, nebo já nevím. Dádin týpek se pak uvolil, že mě vezme zpátky k nim domů a nechá mě si lehnout na gauč.

Sama na gauči, brutální úzkosti pokračovaly. Bála jsem se o Dádu, ale hlavně o Bloncku, protože Dáda aspoň věděla, do čeho jde. Bála jsem se, že jsem jim zk...la život, protože přece jsem ty houby přinesla já. Taky jsem se bála, že až si pro Bloncu přijede přítel, že nás zabije až uvidí, v jakým je stavu. Taky jsem panikařila kvůli Sídžejovi, měla jsem děsnej pocit, že jsem něco fakt brutálně zvorala. Pak už jsem měla problém si uvědomit, kdo to ten Sídžej vlastně je a proč jsem z něho tak vystresovaná. Je to můj přítel? Žijeme spolu? Nebo žiju vůbec s někým? To už jsem byla někde v úplně jiné dimenzi, snad ani ne v mým těle, ale ten strach se mě pořád snažil tahat zpátky do reality. Nutil mě uvědomovat si, jestli chodím někam do práce. Jestli tam náhodou nemám bejt a nebudu vyhozená za to, že se nedostavím. Vždycky mě na chvíli uklidnilo, když jsem si uvědomila, že je sobota a že mám v neděli volno. Že Sídžej není můj přítel a nic jsem neposrala. Že Bloncka je v bezpečí, že na ni dohlížej ti dva týpci. A stejně se ten strach vracel a já jsem se musela nutit se vracet z té jiné reality a uvědomovat si ty věci znova a znova.

Přemýšlela jsem, jestli ten život, kterej si myslím, že mám, je vůbec pravda. Jestli je to realita. Jestli bych mohla prostě zůstat v té jiné dimenzi. Docházelo mi, že moje tělo ale nemůže zůstat ležet u Dády na gauči už na pořád a že tam tím pádem zůstat nemůžu. Musela bych mít nepřetržitej přísun hub a život kde by nevadilo, že nechodím do práce a nemám prachy. To možná tak někde v pralese by šlo. Vzala jsem do ruky telefon. Dobrých dvacet minut jsem pouze čučela na displej, protože to byla fakt děsná šou. Bylo to 3D, ikonky se vznášely, mezi nima se honila kolečka a vlnovky a pulsovala tam barevná světýlka. Pak jsem napsala Krisovi. Ten byl doma a taky na houbách, takže jsme byli na stejné vlně. Zeptala jsem se ho, jestli umřeme. Řekl že ne, to mě trochu uklidnilo. A to si mám jako užívat tohle? :D Napsala jsem mu, ať mi připomene, ať už tohleto nikdy nedělám. Bavili jsme se jak on v tohle stavu řídil domů. Byla jsem na něho nasraná a úpřímně jsem nechápala, jak to dokázal. Taky jsem chtěla jet domů, ale moje auto už ani nevypadalo jako auto, natož abych to ještě řídila! Dáda mi poslala hodně vysmátou hlasovou zprávu. Takže jsem se uklidnila, že jsou v pohodě a nemaj paniku jako já. Byly pryč pár hodin, no mně to spíš přišlo jako pár dní. Vzkázala jsem jim, ať už jdou domů a jdou si povídat. Pomalu mě přešly úzkosti a já jsem si to začala užívat. Tohle se mi nejhůř popisuje nebo i uvědomuje, co se dělo. Ale ty zážitky mě hrozně bavily. Takový prostě domácí kino před mýma očima. Pak přišly holky, s nima i Bloncky přítel, toho jsem se bála, tak jsem se radši schovala pod deku, ale nevypadal nasranej, ona Bloncka byla docela roztomilá, tak proč by se zlobil, žejo.

Všechno se hejbalo, zdi a futra, hřebíky ve futrech sjížděly nahoru a dolů. Lidské obličeje měly kolem sebe zvláštní auru.

Holky vytáhly pastelky a omalovánky a začaly si hrát. Všechny tři jsme byly zase dětmi. Nakreslit kolečko byl docela výkon. No, já nedokážu nakreslit kolečko a Kris řídil auto tyvole. Síla. Holky nakreslily domeček a ovečku, umění hodné tříletého dítěte a ne třicetiletých bab. :D Ty dvě byly na můj vkus moc hyperaktivní, furt něco chtěly dělat, mně úplně stačilo je pozorovat a strašně se smát jejich dětskému chování. Dáda pak vytáhla relaxující čaj, kterej prej koupila minule, když byla na houbách v supermarketu, což prý mimochodem byl úplně nejlepší výlet a ten čaj prej musela mít, ani nevěděla proč. Tak teď nám to začalo dávat perfektní smysl, že ho přece koupila, abychom si ho mohly dát na tomhle tripu. Bloncka musela jít domů. Ještě nám od tam několikrát volala i s přenosem obrazu a strašně jsme se nasmály. Dádin týpek šel spát. Předtím nás ale poučil, ať si nehrajeme se zápalkami a nečmáráme po zdech. Taky všude narafičil prázné kýble. Jako kdyby se na houbách mělo zvracet. :D Dáda začala vybarvovat stránku z omalovánek, co už vybarvovala na minulé houbové jízdě.

Minule vybarvila všechnu tu vodu okolo lodičky, samé krásné veselé barvičky, no a včera jsme vybarvily tu lodičku samotnou. Tmavou, hnusnou, depresivní hnědou. Dáda říkala, že to úplně reprezentuje, jak je to v životě. To barevný okolo, to jsou ty naše sny, ty fantazie, to co si přeješ. Ta loď uprostřed, to je realita. To co skutečně máš. Hnědý hovno. Na houbách jsme v tom barevném světě a až ty houby přejdou, budem v zase zpátky v hnědé prdeli. Možná to zní trochu depresivně, ale nám to přišlo strašně vtipný. Pak jsme šly taky spát. Mně to trvalo až někdy do čtyřech do rána, než jsem o tom všem přestala přemýšlet a usnula jsem. V sedm ráno už jsem byla zase vzhůru a odjela jsem domů, kde jsem si dala sprchu a kafe a přemýšlela jsem o tom, co se všechno za tu noc stalo a taky jsem si na youtube našla nějaká videa o tom, co se vlastně dělo v mým mozku. Teď už vím, že jsem se o tom měla vzdělat přetím, že bych si třeba ušetřila několik hodin šílenýho strachu. A i když jsem po lidech chtěla, ať mi připomenou, ať už to nikdy nedělám, příště už na to třeba budu líp připravená.

Myslím si, že můj život už nebude úplně jako dřív. Můj náhled na svět se změnil. Houbičky jsou prej výborný lék na deprese a tak. Já to tak vidím, že teď budu nějakou dobu ještě pěkně vysmátá. No a pak to třeba zopakujem.