Jedna katastrofa za druhou

Na kole jsem do práce celkem rychle dojezdila, protože Aucklandští řidiči jsou prostě hovada. A to jsem si to vlastně začínala hezky užívat a chtěla jsem takhle jezdit do práce už pořád. Ranní zastávky v pekárně pro čerstvýho skořicovýho šneka mi budou chybět. Takže, jedu si takhle v pruhu pro cyklisty, když se dodávka předemnou rozbodne odbočit doleva a zajet ke svýmu baráku. Bez blikání, bez dívání, prostě to tam napral a nechal mi tak 3 metry na zastavení. Pršelo, takže silnice byla mokrá a klouzavá a mně nezbylo, než se složit na bok. No a protože se zapínám do pedálů, tak jsem si pěkně namlela. Auto za mnou zastavilo, zavolali policajty a záchranku a nadávali na toho zmrda, co mě málem zabil. Policajtům to ale děsně trvalo, beztak se ani neobtěžovali, stejně jako minulej týden, když jsem jim hlásila pokus o krádež auta. Takže sanitka naložila mě i kolo a odvezli mě domů. Druhej den jsem nešla do práce, protože bych se ani neoblíkla. Nejhůř to odneska moje ruka, která ještě dodneška je na tom docela špatně a nemůžu ji moc používat.

Furt jsem čekala, co příjde do třetice všeho nejhoršího. Dělala jsem si z toho prdel, že se určitě stane ještě něco třetího. No, tak dneska jsem chvilku po příchodu do práce zjistila, že nemám firemní telefon. Auto jsem prohledala asi desetkrát, koupelnu pětkrát, dokonce i domů mě Šprt donutil jet, i když já jsem si docela jistě pamatovala, že ten telefon se mnou byl v autě a že jsem ho snad i nesla do budovy. Jenže po hodině hledání jsem si už vlastně nebyla jistá ničím a tak jsem jela. Nejhorší bylo, že to někdo hned napráskal Hezounovi. Takže ten mi dal pěkný kapky, poslal mě po sto padesátý hledat do auta a řekl mi, že prostě někde to bejt musí a díval se na mě jako na debila, že si nejsem schopná vzpomenout, kam jsem ho dala. Já jsem řekla, že ho asi někdo sebral, na čež se Hezoun nasral, že v jeho firmě se teda určitě nekrade a navíc, kdo by kradl Samsung S5?! Já jsem myslela jako třeba omylem sebral, ale s arogantním debilem se nedá diskutovat. Po třech hodinách, já už úplně šedivá a v slzách (když se zrovna nikdo nedíval), mi telefon přinesla recepční, že ho celou dobu měl u sebe náš marketingovej manager, kterej ho omylem sebral z mýho stolu!!! Chtěla jsem ho zabít! A po něm hned toho šmejda Hezouna.

Je čas na změnu, nic jinýho tyhle katastrofy nemůžou znamenat. No, nebo to taky můžu mít za to, jaký mám hnusný myšlenky. Přeju si, aby Kejta Pilota odkopla, nebo aby ho vyhodili z Air NZ. Ale špatný věci se pak dějou mně. Asi je čas nechat to konečně plavat. A udělat všechny ty věci, který Pilot odmítal. Takže příští týden se jdu nechat ostříhat na krátko. Sbohem dlohé vlasy. Stejně teď nechci nikoho balit, tinder už jsem smazala, tak nevadí, jestli budu vypadat jako prdel. A zadruhé se budu stěhovat. O víkendu se jdu podívat na nějaké dodávky a z jedné z nich si udělám svůj domov na kolech. Nejde ani tak moc o ušetření za nájem, protože moc stejně neušetřím. Už jenom třeba pojistka na takovou bestii bude tučná. Ale chci prostě něco svýho. Kde nebudu muset bydlet s dalšíma lidma, nebudu muset po nikom uklízet a nebude mi tam každý tři měsíce lézt realitka se podívat, jestli žiju jako spořádanej člověk. Budu se probouzet u pláže za šumění moře. Budu muset rozprodat většinu svýho majetku, abych se tam vůbec vešla, ale těším se na minimalistickej život. Pilot se mnou nikdy takhle bydlet nechtěl. A já jsem ho ani moc nepřesvědčovala, protože ve dvou by to byla fakt ponorka. Jedna hodně špatná věc na tom ale je, že musím najít někoho, kdo by chtěl adoptovat Špačka. Mám z toho smíšené pocity. Stejně bych ji jednou musela udat. Na Zélandu rozhodně nevydržím ještě dalších 16 let. Ale je mi to moc líto. Vypiplala jsem ji z ničeho, je to skoro moje dítě. Chci aby se měla dobře. Snad se najde někdo, kdo se o ni dobře postará. :(