Furt jsem se ještě nerozhodla

Týpkovi z hydroplánů jsem po dlouhém vnitřním boji nakonec napsala, ale asi ten můj vnitřní boj byl fakt příliš dlouhej, protože už tejden čekám na odpověď. Za tu dobu jsem vymyslela, že vlastně bych si za svoje úspory, který jsem si spořila na novozélandský letecký zkoušky, mohla možná raději udělat rok volna. Prostě dát výpověď a strávit rok cestováním, kreslením, focením, natáčením na Youtube, děláním muziky a hledáním samy sebe. Hledáním toho, co vlastně skutečně chci dělat. Protože to lítání to snad nakonec ani nebude. Toho se spíš držím, protože jsem do toho vrazila hříšný peníze a je mi blbý to nedotáhnout k cíli. Fantomas dělá paragliding a ještě mě na to nevzal, ale máme to v plánu. A to je prej stejně úplně nejlepší lítání na světě. Lítání, při kterým se člověk cítí nejvíc volný. A taky si konečně koupím ten drón, po kterým už léta toužím a kdo ví, třeba by mě mohl živit on. Jako ten drón.

Fantomas se mi za celých těch zbývajících 8 dní, co byl pryč, vůbec neozval. Věděla jsem, že kdybych se mu ozvala já, že by se se mnou normálně bavil a že by možná byl i rád. Jenže já umím být taky tvrdohlavá. Navíc mě dost štvalo, jak se zachoval. Že při prvním náznaku problému se po něm slehne zem. Takže k dalšímu kontaktu došlo až v neděli v práci, když se vrátil a já jsem ho musela jet vyzvednout. Bohužel tam byl i Šprt, takže jsme se akorát tak slušně pozdravili a jinak nic. Ten večer se mi taky neozval no a v pondělí jsme měli oba volno a já jsem si řekla, že teda ustoupím, protože bych si ráda ještě trochu užila, než přijede ta svině tetka z Červený Lhoty. Taky jsem se popravdě v dodávce docela nudila, protože pršelo. A tak jsem mu napsala, proč že se to jako nebavíme a on odepsal, že mi prostě nebude radit v něčem, v čem by nemohl bejt nestrannej. No, to je jako hezký a pochopitelný, ale přece to není důvod k tomu, aby se se mnou vůbec nebavil. A on že na nebavení ale musej bejt dva. Tak jsme se pak večer sešli a všechno bylo jako dřív. Akorát s tím rozdílem, že já už teď vím, že jakmile bude mít jenom trochu pocit, že se na něj nějak tlačí, tak se na mě klidně vysere.

Kámoška Birgit mě strašně lituje. Vlastně není sama, lituje mě skoro každej druhej člověk, že musím bydlet v autě. Lidi to prostě nechápou, že v tom autě bydlet nemusím, ale že tam prostě bydlet chci. Nabízejí mi přespání na gauči, ti movitější v pokoji pro hosty, jiní mi zase nabízejí použití jejich pračky. Jo je to hezký, že se starají, ale já nic z toho přece nepotřebuju. V dodávce mám super pohodlnou postel s drahou matrací. A pračku se sušičkou zatím používám zadarmo v práci. Sprchovat se chodím posilovny, která má pobočku na každém rohu a dokonce i v práci máme sprchu.

Birgit to ale onehdá povýšila na úplně jinej level. Zničeho nic mi zavolala, aby mi oznámila, že školník od nich ze školy jede s rodinou na pět týdnů do Francie a že mi u něj domluvila bydlení zdarma. Akorát se musím postarat o psa. Ten jeho barák sice nikdy neviděla, ale prej to bude určitě o moc lepší, než to co mám teď. (!!!) A prej už musí bežet a pošle mi email a mám tomu školníkovi odepsat. Já jsem se vůbec nedostala ke slovu a mohla jsem tak akorát mlátit hlavou do zdi. Jako já lidem ráda pomůžu, dost věřím na "pay it forward" a jestli školník potřebuje někoho, kdo by mu pohlídal barák a postaral se o psa, tak já to snad i udělám. Není to zas tak daleko od letiště, ale popravdě se mi to teda zadarmo moc dělat nechce. A nejhorší na tom je, že školníka určitě ani nenapadne, že by mi snad za to mohl něco nabídnout, protože Birgit mu určitě navykládala, že by to vlastně byl dobrej skutek pro mě, protože by mě to na pět týdnů zachránilo od toho bídného života, který teď vedu.

Aspoň že Fantomas mě plně chápe. Ten vlastně vyrostl v obytným autě, protože jeho rodiče byli stejně praštění jako my dva. Akorát nechápu, jak si ti rodiče dokázali nasekat takových potomků, když sdíleli obytňák s dětma. Fantomas si prej vzpomíná, jak se jednou ten obytňák houpal a jeho mladší bratr se probudil a začal šílet, že je zemětřesení. Taky chápe, že si nejsem tak úplně jistá, jestli chci lítat. On, ač je sám pilot, tak z toho není zrovna dvakrát nadšenej a raději dělá něco rukama. Dokonce, když se ho někdo zeptá co dělá, tak on radši řekne, že je stavitel. To se mi na něm líbí, že si na tom nehoní ego jako třeba můj bejvalej. A měli jsme včera docela dobrou konverzaci, když jsem mu říkala, že přemýšlím o roce volna. Zjistila jsem, že dróny ho taky dost zajímají a že by se taky rád naučil pracovat s videem. Konečně něco, v čem bych zase mohla pomoct já jemu. Taky tak nahlas přemýšlel, kolik že volna by si asi mohl vzít on, abychom mohli trochu cestovat. Je zajímavý, jak se v některých věcech nehorázně míjíme a nechápeme a v jiných jsme zase jak spřízněné duše. A taky je zajímavý, jak se mnou občas počítá do budoucna.