Výběr kariéry

Konečně mi přišly kolečkové brusle! Na stará kolena jsem se rozhodla, že se budu učit novým kouskům a jen tak mimochodem si vybruslím pěknej zadek. Zatím jsem na nich byla dvakrát, protože po mém prvním ježdění mě druhej den hrozně bolely záda a musela jsem den vynechat. Je to těžší, než to vypadá! Ale baví mě to. Jen kdyby se mi ještě podařilo najít někoho, kdo by chodil bruslit se mnou.

Ve škole se to teď kupodivu celkem rozvolnilo. Instruktorský zkoušky přesouvám na leden. Pomalu dolítávám ty potředný hodiny a připravuju se na CPL test. Zatímco v Austrálii kladou největší důraz na navigaci, neboť je to zem rozsáhlá a placatá, tady zase kladou největší důraz na ovládání letadla, neboť ztratit se tu je umění, zato dostat se do nějaké nebezpečné situace někde v horách, to máte hned. Takže sice jsem na místní poměry nadprůměrná v navigaci, ovšem o některých těch manůvrech, které tu vyžadují, jsem v životě neslyšela, natož abych je uměla. Fakt se teď mlátím do hlavy, že jsem radši před kovidem nejela do Austrálie si obnovit tamní licenci, než abych ji tady dělala znova. Teď už sice zase do Austrálie můžem, ale po návratu vás zavřou na dva týdny na hotel do karantény a ještě za to chtějí zaplatit $3000. Ale co, asi to tak mělo bejt, vypiluju manůvry a bude ze mě lepší pilot.

Pod minulým článkem se ptal Mečoun, jestli mě to baví, jestli si jen nechci něco dokázat. Mečoune, Ty asi ani nevíš, jak moc jsi uhodil hřebík na hlavičku. Proto radši odepíšu tady, než pod komentářem, pač je to na dlouhý povídání. Už roky o tom přemýšlím a je to důvod toho, proč mi tak dlouho trvalo se zase dokopat do pokračování. Lidi mi psali jaká jsem kráva, že jsem odhodila kariéru snů. Že si nevážím něčeho, po čem spousta jiných může jenom toužit. Nechápejte mě špatně, lítání je úžasný! Když se z výšky dívám na krásné pobřeží, pozoruju velryby, jsem hodně dojatá. V tu chvíli si říkám, že všechny ty slzy a trápení fakt stály za to. Baví mě dokonce i jen tak kroužit kolem letiště a trénovat přistávání, protože každé přistání je výzva a mám dobrý pocit, když přistanu hezky. Přesto jsem si vždycky všímala, že mezi mnou a mými spolužáky je rozdíl. Většinou to byli kluci už odmalička posedlí letadly. Cokoliv letí po obloze, když na to ukážete, hned vám řeknou, co to je. A ne jenom Airbus nebo Boeing. Oni vám úplně přesně řeknou, že je to třeba plácnu Boeing 777. To jde naprosto mimo mě. Já si užívám lítání samotné. Na té mašině mi příliš nezáleží. Jediný, v čem mám preferenci je, že když si můžu vybrat mezi Piperem (křídla nízko) nebo Cessnou (křídla vysoko), tak si vyberu ten Piper, protože je hezčí.

Takže jo, lítání je fantastický, ale je to třeba jenom 20% toho, co děláte. Zbytek je učení mučení, stohy papírování a plánování, starání se o letadla, umývání, uklízení, zametání.. a nejsem prostě dostatečnej nerd na to, aby mě bavilo všechno, co je s lítáním nějak spojený. Takže jsem se léta zabývala otázkou, proč jsem se do toho vůbec pouštěla a jestli se mi chce do toho cpát ještě víc peněz.

Teprve až velice nedávno jsem si uvědomila, jak tohle všechno souvisí s mým dětstvím a co mě teda vlastně motivovalo. Už jsem tu asi nespočetněkrát zmiňovala, že jsem byla nechtěné dítě a bylo mi to odmalička velice surově doslova vtloukáno do hlavy. Že jsem k ničemu, že jsem kráva a p*ča a jak moc matka lituje, že má za dceru zrovna mě. K tomu si připočtěte dlouholetou a celkem brutální šikanu ve škole a je jasné, že ještě dlouho v dospělosti jsem se potýkala s následky. Nízké sebevědomí a pocit, že mě nikdo nebude mít rád jenom proto, že jsem jaká jsem. Že musím nejdřív něco dokázat. Chtěla jsem nějaký status, který by lidi přimněl ke mně přistupovat s respektem. Být lékařkou, právničkou, pilotkou... prostě něčím, co říká: "tahle holka nemůže být úplně blbá a zaslouží si, abychom ji brali jako nám rovnou." Nejsmutnější na tom je, že já jsem ani nechtěla být něčím, abych se mohla vytahovat nad ostatní. Pro mě ostatní vždy byli o tolik výš než já, že jsem se prostě jenom chtěla vytáhnout blíž na jejich úroveň. Jenže pak jsem se začala postupně z mých komplexů dostávat. Cestovala jsem, žila jsem v několika zemích, musela jsem překonat problémy, které mě posílily a ukázaly mi, že jsem schopný a spolehlivý člověk a pokud mě někdo nemá rád takovou jaká jsem, tak může jít víte kam. Jak jsem si začala víc věřit a zapracovala na léčení mého vnitřního dítěte, tak jsem přestala mít touhu někomu něco dokazovat. A naopak to, že by se se mnou najednou chtěl kamarádit někdo, kdo by si o mě dřív ani kolo neopřel, mi začalo spíš vadit. Tudíž jsem ztratila velkou část mojí motivace a pak jsem léta hledala jinou, nějakou zdravou.

Takže jo, lítání mě baví. Ty věci okolo mě nebaví. Ale už aspoň u toho učení nebulím jako dřív. Vybojovat si licenci v Austrálii bylo pro mě hodně tvrdé, protože jsem bojovala s tím, že lítání je sice skvělý, ale není to moje vášeň se vším všudy. Dlouho jsem váhala, jestli je letectví kariéra pro mě, když mě nečinní neustále jenom šťastnou. Teď je to jednodušší, protože spoustu práce už jsem odvedla. Ale hlavně jsem se naučila oceňovat i ty chvíle, kdy se mi absolutně nechce a jsem nešťastná. My lidé si myslíme, že život by měl být snadný. Že pokud nás něco trápí, měli bychom se tomu vyhnout. Ty pravé věci k nám prý přijdou s lehkostí. Opak je ale pravdou. "Pokud vás vaše cíle neděsí, nemáte dost velké cíle." Jedině, když člověk zažije trápení, může pak zažít i opravdovou radost. A tohle mě teď motivuje. To štěstí, které cítím, když uspěju u zkoušky. To dojetí, když se proháním vzduchem a podemnou se předhánějí kosatky. Když vedle mě sedí pasažér, který je úplně v úžasu. Mohla jsem se toho vzdát. Mohla jsem si vybrat život, kde bych nikdy nebyla nadprůměrně nešťastná. Nebyla bych ovšem nikdy ani nadprůměrně šťastná. Nikdo není neustále jen šťastný. Protože kdyby tomu tak bylo, kdyby tam nebyl žádný kontrast, člověk by pro samé štěstí už ani nevěděl, co to to štěstí vlastně je. Jsem přesvědčená, že opravdu šťastný člověk je ten, který srdečně vítá i ten čas, kdy šťastný není, protože ví, že jedině tak, je schopný to štěstí skutečně prožít, když přijde. Došla jsem k tomu, že pokud vám tohle vaše kariéra dává, tak není potřeba neustále přemýšlet, jestli je to ta správná volba. Protože na tom, co to je, nakonec až tak moc nezáleží.