Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.
Tak trochu nedobrovolné prázdniny
29. srpen 2021 | 03.07 |
Když mám konečně školu za sebou, tak jsem se rozjela k Dádě do Christchurch. Byli jsme párkrát lyžovat, hráli jsme po večerech osadníky z Catanu a hrozně dobře jsme si jedli. Pak jsem se na víkend vrátila do Kaikoury do práce, abych v pondělí zjistila, že musím jet zpátky do Christchurch, protože se mi už dočista podělalo startování u Venouše. Nedávno jsem jednoho večera nenastartovala, takže jsem pak několik dní vůbec nemohla nikam jezdit, než mi přišel novej startér. Jak ale byla dlouho odpojená baterka, když tam ten startér montoval, tak se zase pomátnul imobilizér. Nejdřív jen svítila ta ikonka, ale auto normálně startovalo a jezdilo a tak to vydrželo asi dva tejdny a pak už jsem zas nenastartovala. Naštěstí jsem si vygooglila, jak tam manuálně zadat kód klíče, takže to sice trochu trvá, ale naučila jsem se imobilizér obejít. Jenže mám brzo jít na technickou a takhle jí asi těžko projdu, tak jsem se rozjela za nějakým Danem do Christchurch, co má být machr na kódování imobilizéru a tak. Dan byl takovej zajíček, člověk si říká jak tenhle kluk může být profík, ale je moc roztomilej. :D Bože už se ze mě fakt stává cougar. Máme vůbec v češtině slovo pro ženu, co je na zajíčky? No, takže Dan se s tím drbal celej den, vyloučil čím vším to není a nakonec mě poslal do opravny, kam prý všichni kódovači posílají lidi, se kterými si nedokážou poradit. A tam mi na čtvrtek dali termín, tak jsem si myslela, že počkám v Christchurch no a v úterý večer nám vyhlásili karanténu. Celý svět si z nás dělá prdel, že jsme v karanténě kvůli jednomu jedinýmu případu, ale teď už je asi jedenáctý den a máme jich už skoro 500. Což vám asi stejně pořád připadá dost málo, ale tady je to hotová katastrofa. Takže jsem zase zaparkovaná u Dády před barákem, osadníci už nás pomalu přestávaj bavit a říkám si, že už jim beztak i já musím lézt na nervy. Tady je to k moři daleko a je tu jen jeden park, kam se dá chodit na procházky, no prostě nejdřív to bylo super, že nemusím do práce, ale už mi z toho začíná kapat na maják. Aspoň se snažím být užitečná, oni mají přes týden home office, tak jim vařím obědy, peču a tak. Hlavně jsem ráda, že jsem stihla dodělat tu školu před tímhle domácím vězením, protože teď tady sedět, v nejistotě kdy se zas bude dát lítat, pozorovat jak to zase vše zapomínám a počítat, kolik mě to zase bude stát peněz, abych se zase dostala do formy, no co vám budu povídat, je mi špatně, jen si to představím. A tak jsem ráda, že se mi vlasně nic až tak špatnýho neděje.