Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.  

ann taylor: Já jako asexuál a něco velice se blížícího aromatnikovi (zkrátka někdo, kdo absolutně nevyhledává a nepotřebuje vztahy) do toho sice nemám co mluvit, ale myslím, že je to zkrátka o zvyku. Kdo si zvykne žít sám, nemuset se dělit, nemuset dělat kompromisy, tak už se mu moc nechce to měnit a velmi těžko nese změnu - a kdo nikdy nežil sám, tak to nezvládá a urychleně hledá vždycky někoho jiného (jako třeba moje babička, po smrti dědy si rychle našla jiného přítele, ke kterému se rychle odstěhovala, a když to s ním skončilo, zase měla velmi rychle toho současného a zase rychle žili spolu. V jejím případě se nedivím ale tolik, protože ona je generál a oni se musí podřizovat ). Ovšem nejhorší jsou případy, kdy někdo musí neustále o někoho pečovat a ten druhý funguje prakticky jako mimino (což v tom článku taky jsou jisté náznaky). Když jim to plně vyhovuje, proč asi ne, ale já nějak nemůžu úplně respektovat lidi, co se o sebe nepostarají sami a řeší, že pizza, kterou sami vyklopili, hnusně vypadá