Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.  

mow: To je asi pravda. Umím si představit, že ten, koho manželka dvacet či třicet let sekýrovala a rozvede se, může na ženský po zbytek života rezignovat. Proč by se s nima otravoval? A totéž může říct ženská po nějakým dlouhodobým a ne úplně podařeným vztahu. Čili když potkáte blbce či trubku, může vás to vyškolit. Nicméně já si nemyslím, že člověk, jako lidská bytost, naprogramovanej na samotu, třeba celoživotní. Proto úplně nesouhlasím s Elou. Ano, ono je snazší zůstat sám, protože se člověk nemusí přizpůsobovat a dělat kompromisy. Není to ale trochu sobecké? Na druhou stranu souhlasím, že než být ve špatným vztahu, tak radši žádný vztah. Pořád se s někým zlobit. Zas se ale člověk může připravit i o to hezký. Takže bych byl nerad, aby se to zvrtlo v obecnou paušalizaci, že vztahy jsou na hovno. Ne, nejsou, i když záleží, koho se ptáte. Ti, který měli na protějšky smůlu, vám to potvrdí, ti, kteří jsou šťastně spárování a spokojení souhlasit nebudou.

Před několika lety jsem v televizních novinách viděl reportáž, jak jistá babička s dědečkem slavili 70. výročí svatby. A babička tvrdila, že se nikdy nepohádali. Upřímně? Nevěřím tomu, že jde s někým žít 70 let, a nikdy se nepohádat. Evidentně babička lže nebo celý roky držela pusu a krok, protože v době, kdy se vdávala, byly ženy submisivní, takové ty trpitelky, které si nechávají pocity pro sebe. A nebo byl děda telepat a přesně znal tu hranici, za kterou už nemůže jít. Čili že se znali oba tak dobře a uměli se vcítit do pocitů toho druhého, že nikdy neudělali nic, čím by toho druhého naštvali, zklamali, ranili. A nebo byla babička světice, která na sobě nechá dříví štípat a která byla vychovávaná v tom, že muž se poslouchá a muži se neodporuje. A takový vztah je brnkačka a bezhádkový (zdravím oba bratry Hádky).