Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.
Výlet do Takaky
1. březen 2022 | 12.17 |
Včera, když jsem šla spát, tak jsem si kolem krku motala šálu, neboť je tu už trochu kosa a navíc jsem se malinko podchladila na jetski. A jak si tak oblíkám tu šálu, tak jsem si pomyslela nojo březen, za kamna vlezem! A pak jsem se tomu smála, že i když máme roční období naopak, že o tom březnu to platí jak tady, tak i na druhé straně zeměkoule. A v dubnu tam určitě ještě budem. Akorát, že my tam budem ještě i v říjnu. Ale zpátky k mému již týden smolenému článku.
Tak jsem šla se sevřeným zadkem říct šéfce, že uvažuju, že koncem března odejdu. A ona se mi vysmála, protože ona odchází už začátkem března a tudíž už to nebude její problém. Takhle jednoduché to bylo a já se toho tak bála. Jenže kdoví, jak to teď bude. Ten kurz andělského reiki v Aucklandu se asi nebude konat. Ženská z Nelsonu se mi neozývá. Ale našla jsem ještě jeden kurz v Hanmer Springs, což je kousek od Kaikoury. Že prej na začátku dubna, ale když jsem té ženské napsala, tak mi odepsala, že to bude spíš až začátek května. Tak dlouho tady ještě mám bejt? Květen už bude pěkně studenej. Dneska se nedá už na nic spolehnout a nic naplánovat! Teď jsem měla jet na festival do Takaky. Na ten stejný, kde jsem byla minulej rok a kde jsem prožila nejlepší dny mýho života. Celej rok se na to těším jak děcko na Vánoce a je to zrušené. Teď se tu teprve rozjíždí kovid. Vždy jsme měli tak maximálně 200 lidí za den, no včera to bylo 3000, dneska 6000, takže zítra čekám 12000! (Poznámka pozdní zveřejňovatelky: opravdu tomu tak bylo!) Teď se ukáže, jestli to očkování vůbec k něčemu bylo. Nevím, jestli teď mám dávat výpověď, protože kdybychom šli do dalšího lockdownu, tak ani podporu nedostanu a chcípnu hlady.
Ten zrušenej festival v Takace mě mrzel nejen kvůli tomu festivalu, ale já jsem si navíc plánovala, jak se uvidím s kámoškou z Motueky, navštívím známé v Takace, podívám se, jak tam jeden Čech-dobrodruh bydlí v jurtě, navštívím Golden Bay Air a nechám jim tam životopis, kdyby třeba příští rok měli práci a podívám se, proč se Takace říká hipísácké městečko. Nakonec jsem se rozhodla, že si tam zajedu tak i tak, takže jsem tam byla minulej tejden. Kámoška z Motueky si zlomila nohu, když zkoušela chodit po laně a zjistila jsem, že bydlí u známého, u kterého jsem byla na návštěvě už před dvěma lety. Svět je tak malej. V Takace mi dva dny dělala společnost moc milá německá kámoška a dvě noci jsem parkovala u kámoše s jurtou. Na letišti byli moc milí a nechali si tam můj životopis. A Takaka je skutečně město plné hipíků a asi by se mi tam docela i líbilo. Kdyby tam ovšem bylo moře jako tady a ne, že je půl dne odliv a místo moře vidíte jen bahno. A kdyby tam byli delfíni. Stěhovat se tam by nebyl zas takovej stres. Je to na stejným ostrově, takže tam není bariéra v podobě trajektu. Na to, aby člověk jezdil pořád sem a tam, je ten trajekt příliš drahý, takže když už ty tři stovky vypaplu, tak abych tam taky chvilku vydržela a nechtěla hned zase zpátky na jižák. Jak v Takace, tak i v Motuece, už bych měla kamarády a nějaké zázemí. Ale o moc tepleji než v Kaikouře tam bohužel nebude. Plus ti delfíni a to moře, prostě pořád asi vyhrává severní ostrov. Jestli mi to teda kovid nakonec vůbec dovolí.