Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.
Tauranga
10. červenec 2022 | 10.15 |
Tak jsem se vydala na sever, nejdřív jsem strávila dva dny na mé nejoblíbenější části Nového Zélandu - na poloostrově Karikari a zase jsem tam objevila další krásná zákoutí, o kterých jsem dosud neměla tušení. Pak jsem dojela do Pukenui a strávila jsem tam všeho všudy jednu noc. Ani jeden z kempů mě nějak neoslovil, nebyl tam pořádně signál a rampa v kempu končila v bahýnku, takže bez pohonu na všechny 4 bych tam s dodávkou hned zapadla. Našla jsem sice jednu použitelnou rampu v rybářském klubu (jako stvořené pro veganku), ale byla to celkem ještě štreka na otevřené moře a takhle blízko u břehu se musí jezdit pomalu, takže to zabere dost času. V tom zálivu teda prej žijí rejnoci a pravidelně je tam chodí lovit kosatky, ale v zimě prej spíš ne. A ani z jedné farmy se mi neozvali. Všude, kam pošlu životopis, tam mě pak nechtějí. Asi proto, že tam posílám ten, co posílám všude, takže je docela zaměřený na letectví a oni si pak myslej, že budu nějakej intelektuál a úplně levá asi. Takže jsem se tam otočila na pětníku a přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit zpět na Karikari a ty 4 týdny do Vipassany jen tak zevlovat. Jenže jsem věděla, že by to pak byl pro mě stres. Hlavně po těch výdajích s Venoušem, bych pořád stresovala nad mizerným stavem mého účtu a neměla bych na Vipassaně potřebný klid. A tak se stalo, že druhej den už jsem byla v Tauranze! Když jsem jela dolů, tak jsem si říkala, že to asi bylo tak dobře, že jsem jela prvně na sever. Protože jinak bych pořád přemýšlela, jestli by to na severu nebylo lepší. A teď můžu být v klidu, že nebylo. A hned jsem začala pracovat na kiwi farmě. Jsem jim rovnou zavolala a můj životopis nikdy neviděli, takže proto. Děláme prořezávání stromků a nutíme větve, aby v jistých rozestupech rostly kolmo a tvořily takové jakési tunely. Já tomu ze srandy říkám, že znásilňujeme přírodu. Majitelé jsou moc hodní a jejich synek je navíc ještě moc sympatický. :D Mají tu zázemí pro lidi v autech, ale protože je zima, tak nikdo v autě bydlet nechce, tak jsem tu sama. Sprchy jsou tu skvělé a vždy po práci si tam aspoň dvacet minut nahřívám moje zničený záda. Ta práce sama o sobě není nic hroznýho, můžeme si u toho poslouchat co chceme, já poslouchám knížky, podcasty a nebo moderní české písničky, které jsem v životě neslyšela a ještě si u toho i zatančím. Ale záda mě z toho bolej pekelně. Asi si o polední pauze začnu dávat nějaké ibuprofeny, protože to se fakt nedá vydržet. Každý mi říká, že si tělo zvykne a bude to lepší a lepší, ale já už jsem tu dva tejdny a je to horší a horší. Modlím se, aby pršelo. Totiž ty větve uvazujeme do těch tunelů asi 170 cm vysoko, takže já se musím stále hrbit. Možná ne nadarmo mě nikde nechtějí, když uvidí můj životopis. Možná jsem fakt neschopná. A aby to bylo ještě horší, tak v mý bývalý práci na dispečingu letadel teď dělá jeden Čech a ten vždy sdílí v české skupině na FB, když hledají někoho novýho. To je pro mě vždycky řádný bodnutí do srdce. Jak ráda bych tam zase šla. Ale nebudu jim lhát, že nechci lítat. A taky vím, že starý dobrý časy už jsou pryč. Ale tak aspoň jsem se s ním domluvila, že se tam cestou na Vipassanu zastavím na návštěvu. Jsem zvědavá, jak moc se to tam změnilo. A taky jsem zvědavá, jak vydržím další dva týdny a dva dny na kiwi. :( Jo, chtěla sis to vyzkoušet, tak trp!