Mise Waiheke

Tak jsem se dočkala a skončilo utrpení na sadu. Byla jsem teď už podruhé na Vipassaně. Nic jsem o tom tady nepsala, protože jsem o tom natočila půlhodinové video a přijde mi zbytečné to znovu psát. Tak jen řeknu, že to bylo nakonec docela fajn. Bylo to náročné, málo jsem spala, ale ty okamžiky, kdy jsem skutečně meditovala, stály za to, protože to bylo velmi příjemné. Začala jsem tam poodhalovat jak je možné, že zkušeným jogínům přijde meditace lepší než sex. :D Pak jsem se vrátila na 4 týdny na kiwi a pak jsem zase jela na Vipassanu, tentokrát jako dobrovolník. Docela jsem se těšila, jak si budu vařit v kuchyni a jak si zkusím jaký to je vařit pro 80 lidí. Ale nakonec to nevyšlo, protože ženská manažerka onemocněla a jelikož jsem tam byla jediná, kdo tam byl na celej ten kurz, tak tu práci dali mně! Mně, která jsem tam ještě nikdy nepracovala a nevěděla jsem, co a jak přesně chodí! Aby toho nebylo málo, tak mě ani nezaučili, protože se to rozhodlo na poslední chvíli a tak jsem si to o volných chvílích musela sama načítat z manuálu. Ale já jsem v takových věcech dost organizovaná, takže jsem to skvěle zvládla a všichni mě strašně moc chválili. Měla jsem tam na starosti 35 děvčat. Až časem mi došlo, že tahle pocta byla vlastně takovej danarskej dar, ale nebylo komu ho předat a tak jsem to prostě dotáhla až do konce. Když děláte v kuchyni, tak musíte jen 3x denně a jednu hodinu do haly na meditaci. Já v té hale musela sedět minimálně 8 hodin a vůbec jsem si u toho nezameditovala, protože jsem musela dávat pozor na holky a v hlavě se mi honily všechny ty povinnosti, co jsem za ten den měla. Makala jsem asi 14 nebo 15 hodin denně a neměla jsem čas ani na šlofíka, takže jsem byla docela unavená a poslední 4 dny už dokonce i regulérně nachcípaná. Ostatní dobrovolníci měli toho volného času víc. Zato se mi ale líbilo, že jsem si tam udělala spoustu kamarádek. Mezi ostatníma dobrovolníkama, ale i mezi meditujícími děvčaty. Po prvním kurzu jsem se neseznámila vůbec s nikým. Když jsme se desátý den mohly bavit, pro mě to stále byli cizí lidi a tak jsem si zalezla do pokoje a s nikým jsem se nebavila. Ale teď jako manažerka jsem je za těch deset dní měla možnost docela poznat a ten desátý den jsme si užily dost srandy a vyměnily spoustu kontaktů.

Mimo jiné tam dobrovolničila jedna Němka, která bydlí na ostrově Waiheke. Na můj vkus teda mluvila někdy až moc ezo, ale to její nadšení pro ten ostrov se přeneslo i na mě. Vlastně už i na kurzu reiki jsem se seznámila s jednou holčinou z Waiheke. Vesmír mě tam prostě táhne. Prej je tam spousta hipíků, spousta jídla zdarma, můžete se živit třeba prodáváním vlastnoručně vyráběných věcí na trhu. Mně se tu hromadí korálkové výrobky, tak proč ne?

Byla jsem šťastná, že mám konečně zase nějaký plán. Pojedu na Waiheke. Pak přišla studená sprcha. Od září mají na ostrově novou vyhlášku, že prej s obytnou dodávkou můžeš zůstat jen 3 dny. Pak musíš z ostrova pryč, protože tam není kde vylejt odpadní nádrže. Nechápu, proč zrovna tři dny. Já vydržím bez vylejvání i 10. Byla jsem zklamaná. Ale pak jsem si řekla, že se nenechám odradit. Napsala jsem někam na jednu práci a chtějí, abych se zítra dostavila na pohovor. Dokonce prej platěj 35 na hodinu. Jako wow, tolik jsem snad neměla ani na dispatchi. Tak jsem spěšně koupila jízdenku na trajekt pro mě, dodávku i pro jetski a jedu tam, ať se děje co se děje. Tak mě napadá, že občas zaplatit pokutu bude levnější, než každý tři dny platit trajekt. :D Snad se rychle seznámím s místníma a seženu parkování u někoho na zahradě. Asi si budu muset znovu zaktivovat tinder.