Máme záplavy. A já mám dilema

Za poslední týden napršelo tolik vody, že vůbec nechápu, kde se to všechno vzalo. Auckland je částečně pod vodou. Známým se dokonce zřítil strop. I tady na Waiheke se spousta lidí sháněla po ponorných čerpadlech. Některé silnice byly zaplaveny, včetně té, na které normálně parkuju přes noc. To je člověk najednou ještě vděčnější, že se svým domkem na kolečkách prostě vyjede na kopec a nemusí jen bezmocně koukat, jak jeho veškerý majetek pohlcuje voda. A některé silnice se i částečně sesunuly. 

Za dva týdny jedu do Auclandu na předání občanství. Teď se modlím, ať nejsou už žádné kalamity a neruší se trajekty. Kdybych měla prošvihnout něco, na co čekám už přes osm let, tak se to snad radši pokusím sama přeplavat. A pak poběžím hned na úřad požádat o nový pas! A co je moje dilema? No, že se blíží můj odjezd do Austrálie a já se ještě pořád nerozhodla, co budu dělat. Mám prodat jetski i dodávku, sbalit si svých pět kufrů a odjet už napořád? Prodávat jetski v zimě bude krajně nevýhodné, ba možná i nemožné. I na dodávce v zimě prodělám kalhoty. A nebo to mám někde zaparkovat s tím, že se za pár měsíců vrátím a buď tu ještě nějaký čas pobudu, nebo to vše prodám v létě? Jen ta představa, jak se ty věci snažím prodat a jak se snažím vecpat všechen svůj majetek do pár kufrů, ve mně vyvolává brutální úzkosti. Takový jsem naposledy měla, když jsem se chtěla rozejít s Pilotem, ale když jsem si představila, jak těžké bude vyřídit záležitosti kolem baráku, který jsme měli pronajatý a se vším tím majetkem, co jsme spolu vlastnili, tak jsem byla paralizovaná hrůzou a ne a ne se do toho dokopat. Tak teď to mám podobně. Bylo by jednodušší si ty věci prozatím nechat tady a odjet oťukat terén, ale u koho třeba na půl roku zaparkuju, to netuším. Navíc ty peníze z prodeje, by se mi sakra hodily na nákup jiné dodávky v Austrálii. Brod je ještě relativně daleko, ale já už stahuju kalhoty a mám z toho depky jako sviň!