Začíná se to rýsovat

Zbývají mi dva měsíce na Zélandu a jsem z toho úplně na nervy, jak ten přesun zvládnu a jestli vše prodám a jestli vyjdu s penězma na nákup dalšího domečku na kolečkách.

Potkala jsem v aeroklubu kámoše Marka, kterej taky dřív lítal. A protože jsme se rok neviděli, tak jsme se zakecali a já mu povyprávěla, jak se chystám do Ningaloo a on za prvé věděl, kde to je, což se mi často nestává ani u Australanů, natož teda u Nizozemce. A za druhé zná jeden pár tady z Kaikoury, který tam asi sedm let jezdí přes zimu pracovat na těch lodích, na kterých se jezdí plavat se žralokama velrybíma a s keporkakama! Přesně tohle už mě i napadlo, být přes léto v Kaikouře a přes zimu v Ningaloo, tak má člověk celoroční léto a zábavy kopec. Zase jednou se ukazuje, jak je svět malej a jak Vesmír pracuje. Hned jsem si týpka našla na facebooku a hned mě napadlo, že jeho fotky už jsem někde viděla. Že by na Tinderu? Mark ale tvrdil, že má ženskou, takže prej to na Tinderu být nemohlo.

Takže hned jsem tomu týpkovi psala, jestli by nezašel na kafe pokecat o Ningaloo a on že jo. Letos tam teda poprvé po sedmi letech nejel. Já jsem se nechtěla moc vyptávat na jeho osobní záležitosti, ale s tou jeho ženou to vypadá, že už asi není, takže proto letos nejel, protože tam prostě jezdili spolu. Nakonec jsem ho teda možná viděla právě na tom Tinderu.

No, takže jsme si pokecali, on mi řekl v které z těch sedmi společností pracovává on a že prej dokonce oni mají i malé letadlo, kterým lítají vyhlížet ty žraloky, protože oni z té lodi prej nejsou vidět, pokud nejsou úplně blízko. To vlastně dává smysl. Velryba se prozradí tím, že pravidelně vypouští do vzduchu obláčky, ale ten žralok je prostě inkognito do poslední chvíle. Taky mi poradil, že je tam možnost zamluvení jednoho týdne, při kterém tam můžete zadarmo dobrovolničit. Což je jedinečná příležitost si zkusit, jaký to je dělat na těch lodích, rozkoukat se po Ningaloo, potkat lidi a možná z toho může vzniknout něco víc.

Doma jsem hned vlítla na internet a zapátrala po tom dobrovolničení a podařilo se mi ukořistit jeden týden v srpnu. V žádný jiný měsíc tam žádné místo nebylo. Vesmír tam ten srpen nechal vyloženě pro mě, protože já budu v červenci v Sydney hlídat kámošce barák a kočku, shánět auto a pak si nechám tak 10 dní na přejezd těch pěti tisíc kilometrů. Báječně to vychází. A navíc v srpnu tam právě jsou i keporkaci, kteří tam na svět přivádějí mláďata. Já nemůžu ani popsat, jak strašně se těším. Tady v Kaikouře je taková kosa, že já kdybych nemusela dělat tu letovou zkoušku a navíc ještě neslíbila kolegovi z bývalé práce, že mu pohlídám barák a kočky, až koncem června pojednou na Fiji, tak už jsem asi v Austrálii.

Jo a sranda je, že za ten týden práce zadarmo jsem ještě musela zaplatit 250 dolarů. :D Ale zase za to dostanete tričko a na lodi vás nakrmí. A byla jsem moc mile překvapená, když jsem se v dobrovolnické příručce dočetla, že krmí i vegany. Já už jsem se bála, že si budu muset nosit svoje jídlo.

A jinak tady v Kaikouře na úřadě mám nového "fanouška", něco jako byla ta Líza, co mě tady harašila a snažila se mi zatrhnout moje bydlení v autě, tak teď mě obtěžuje pán s podobným záměrem a už mi též dal pokutu na 200 dolarů, kterou samozřejmě nebudu platit, protože mám tu vyhlášku přečtenou zase líp než on. Takže zase musím hrát tuhle blbou hru na kočku a na myš a fakt už se začínám těšit, až vypadnu někam jinam.