Jak se mi bydlí ve Whangarei

21. duben 2022 | 06.46 | rubrika: Jen tak
Tak teda zatím nic moc! Byla jsem se podívat na tom letišti na severu, ale nic z toho nebylo, protože ten děda, co to tam řídí, tomu zdá se příliš nerozumí. On potřebuje instruktora kategorie B a ne mě, ale pro Béčka tam zas nemá dost práce. Asi budou muset zavřít aeroklub. Takže jsem nastoupila do práce v baru a vůbec se mi tam nelíbí. Krásná lokalita hned u řeky v samém centru. Je to maličké a tak máme venku tři prdele těžkých stolů a židlí a ty já vždycky po šichtě musím natahat všechny dovnitř. Vždycky se u toho celá zpotím a říkám si, že i v tom supermarketu mi bylo líp. Je tam děsně narváno, takže na nějaký pauzy můžeš zapomenout, maximálně tak deset minut, když opadne blázinec. Aspoň si můžeš dát jedno jídlo zdarma, jako kompenzaci za neexistující přestávky, ale asi mě nebude dlouho bavit pořád jíst to samé. A hlavně teda nemáme čas si mezi sebou povídat a dělat si srandu. To mi chybí, v Kaikouře jsem chodila do práce hlavně pokecat s holkama haha. Jo a o víkendech je tam DJ a děsně hlasitá muzika, až mě z toho bolí hlava. Takže po třech dnech tam jsem toho už měla plný zuby, ale říkala jsem si, že to byl velikonoční víkend, že to třeba v jiný dny nebude až tak hrozný. Tato naděje byla ovšem zadupána hned v úterý, kdy jsem zjistila, že máme otevřeno kratší dobu, takže tam budu od otevíračky do zavíračky, takže nejen, že budu tahat ty stoly zpátky dovnitř, ale já je ještě k tomu tahám i před šichtou ven! Není nic lepšího, než začínat pracovní den tím, že jsem zpocená až na prdeli. A včera mi šéfka řekla: "Jdu na cigáro, máš to tu na povel" hahaha v můj pátý pracovní den jsem tam už byla služebně nejstarší a to asi o něčem vypovídá. Takže tudy cesta nevede, budu hledat dál. Z Aucklandu se zatím neozývají, protože manažer má kovid. Taky inzerují zase v mý bývalý práci na pozici letového dispečera, to byla snad jediná práce, která mě kdy bavila. Ale kdybych se přihlásila, tak bych jim musela tvrdit, že lítání mě nezajímá a že tam chci zůstat už na věky. No a já jim prostě nechci lhát. Chci zůstat flexibilní, kdyby se nějaká práce vyskytla. Za pár měsíců se otevřou hranice, navalí se tu hromada studentů a aerolinky začnou zase lítat, takže si myslím, že s prací se roztrhne pytel. Teď jen to vydržet a nezbláznit se někde v baru. Teďka hlídám jedněm lidem barák, kočku, psa, slepice a koně. Myslela jsem si, jak si to užiju, pěkně u bazénu, na procházkách se psem a tak, ale už tejden v kuse chčije. Zase se mi potvrzuje, že já jsem spíš na kočky. Pes mi už po tejdnu leze na nervy. Pořád ho mám za zadkem. Když se zavřu v koupelně, tak kňučí za dveřma. Jakej je sakra rozdíl mezi psem a děckem? Neustále do mě rejpe frňákem, ať ho hladím a kocour, kterýho bych naopak hladit chtěla, je věčně někde venku. Takže píšu si - psy příště nebrat. Na jednu stranu se těším, až se vrátěj a já se zbavím psa, ale nadruhou stranu zas budu vypuštěná do divočiny, kde se budu muset pořád ohlížet. Tady jsou strašný kvanta nepřizpůsobivých občanů, hrozně se tu krade a jedou tu drogy. Prodávám počítač a někdo mi napsal, jestli bych si za něj vzala trávu! Tuhle jsem nocovala nedaleko kruhového objezdu, kde nějaký pako o půl druhý ráno driftovalo s autem. To bylo kraválu! A pak se ozvala rána, jak to napálil do obrubníku haha. O dva dny dřív se to samý stalo o pár ulic dál. Následovalo ještě víc kraválu a spousta kouře od pneumatik. Z ostatních dodávek začali vylejzat lidi a jedna holka volala policajty. Beztak byl ten týpek přinejmenším ožralý, protože se chtěl odtam za každou cenu dostat, než dojedou policajti. Nakonec se mu podařilo utrhnou přední kolo i s nápravou a za příšerného rachotu odjet po třech. Tak já nevím, jestli jsem s tím stěhováním neudělala chybu. Jo a koupila jsem si koloběžku hahaha! A ta s tou mě baví jezdit po městě a šmírovat po obchůdkách. Kde si ovšem momentálně nemohu nic dovolit.
komentáře (5) | přidat komentář

Mám andělské reiki!

10. duben 2022 | 12.48 | rubrika: Jen tak
Minule jsem psala, že jsem asi chytla kovid, ale nakonec mě to přes noc přešlo a nic z toho nebylo. Každopádně jsme měli víc než tejden v práci zavřeno, což se mi vůbec nelíbilo, ale pak nám vláda vyplatila jakousi podporu, takže jsem vlastně měla placenou dovolenou. To jsem měla vědět předem, líp bych si to volno užila. V Kaikouře jsem se se všema rozloučila. Posbírala jsem všemožný dárečky. Poukázka na diesel od helikoptér se obzvláště hodila. Ale byla tam i řada úžasných přáníček, až jsem se divila, kolik mám kamarádů a že je chci všechny opustit. Pak mi tři dny trvalo ujet těch 1000 km. A hned jak jsem vytáhla paty z Kaikoury, tak se začaly dít věci. Kámoš z bývalý práce koupil podíl v jedné letecké škole v Aucklandu a snaží se mi tam domluvit místo. Je to sice Auckland, ale kdybych mohla lítat, tak to přežiju. Pak jsem se šla projít kolem letiště ve Whangarei a potkala jsem tam kluka, co se mnou dělal instuktorskej kurz. A ten mi zas domluvil pohovor úplně až skoro na samém severu Nového Zélandu. Takže bych fakt mohla být přes zimu v teple. No a taky už mám domluvenou zkušební šichtu v jednom baru tady ve Whangarei, abych mezitím nechcípla hlady. I když mohla bych zkusit nabízet terapie andělského reiki. Nejdřív sice asi hodně za levno, pač jsem teprve dnes získala certifikát a nemám žádnou praxi a zatím ani ne moc sebedůvěry, ale já nepotřebuju mnoho. Ten kurz byl naprosto bombastickej. Bylo nás tam nakonec jen 5 holek a myslím, že to bylo pro nás takhle lepší. Když jsem poprvé dávala energii spolužačce, tak jsem u toho skoro bulela, protože jsem cítila hrozně moc energie a tepla. Dřív, když jsem se o něco takového pokoušela, tak jsem si nikdy nebyla jistá, jestli fakt něco posílám, nebo si to jen namlouvám. Ale teď o tom nebylo pochyb, protože to bylo tak silné, že jsem si to namlouvat nemohla. Takže jsem z toho byla celá dojatá, protože jsem se do poslední chvíle bála, že to nedokážu. Lektorka ale říkala, že to se jí ještě nestalo, aby to někdo nedokázal. Postupně jsme se střídaly, takže jsme vždy pracovaly s jinou osobou. Pak jsem bulela i u toho posledního léčení, protože to jsme nějak měly pracovat s minulými životy a já kromě té energie nemám moc žádný jiný vjemy, takže mě tato metoda vůbec neoslovila a připadala jsem si nemožná. Jaký pak bylo moje překvapení, když ta holka řekla, že to byla nejsilnější výměna za celý ten kurz a v podstatě si během toho na vše odpověděla sama. Je pravda, že se mi tam pod rukama na chvíli i rozbrečela. Takže jsme vlastně brečely obě. A to je na tom andělským reiki to krásné. Že vy prostě nemusíte vědět žádné odpovědi, ani kam a kdy posílat tu energii, ani nějaký symboly, to za vás prostě řeší ta bytost, která skrze vás tu energii posílá. Nakonec i ta lektorka říkala, že když jsem jí dávala energii, že to bylo fakt silný a že na to mám talent. Takže se mi několikrát během toho kurzu promítalo, že si mám víc věřit a že nejsem zdaleka tak nemožná, jak si myslím. A to už samo o sobě bylo velmi léčivé a už jen proto to stálo za to tam jít. Teď jsem moc zvědavá, jak mi to půjde s lidma mimo kurz a bez lektorky. Jen škoda, že všichni kamarádi zůstali v Kaikouře a já teď nemám koho donutit, aby byl mým pokusným králíkem. 
komentáře (2) | přidat komentář

Asi mám kovid

27. březen 2022 | 04.14 | rubrika: Jen tak
Tak a je to tady. Dva roky máme zavřené hranice, mrvíme si ekonomiku kvůli kovidu a měli jsme tady toho všeho všudy nic. Ale teď se konečně ucho utrhlo a už to s náma jede z kopce. Ale většina lidí tady je naočkovaná, což je asi o co šlo. Že jsme to nepustili, dokud nebylo proočkováno. Tak a teď se teprve ukáže, jestli to píchání si nějakejch sraček do těla bylo k něčemu. U nás v práci jsou všichni naočkovaní, protože je to v gastronomii povinné a jinak bychom byli bez práce. No a včera byl můj poslední pracovní den, neboť půlka kuchyně má kovid. Já jsem s nima normálně ještě ve středu pracovala. K tomu se musí izolovat i naše manažerka, protože žije s týpkem z kuchyně. Myslím, že už jsme správně měli být i včera zavření, ale měla k nám přijít velká skupina lidí a šéf si asi nechtěl nechat ujít zisky. A tak překecal Káťu, aby došla a hospodu otevřela. Nikdo jinej totiž nemá manažerskej certifikát. Takže jsem tam byla já s Káťou, nějakej novej týpek na výpomoc z podniku odnaproti a v kuchyni zbyla jen hlavní kuchařka a dvě pomocnice. Kuchařka bydlí ve stejném baráku jako pomocnej kuchař s kovidem, takže proto si myslím, že tam vůbec neměla bejt. A nevím, jestli to bylo způsobený všema těma řečma o kovidu, ale po skončení šichty už bylo trochu blbě mně i Kátě. Hospoda je tedy na týden zavřená, protože není kdo by makal a to se mi fakt jako hodí přijít o peníze takhle chvilku před odjezdem. Dneska ráno už je mi celkem dobře, přesto to není stoprocentní. Ještě by mi chybělo, aby mě nepustili na trajekt! Jinak jsem zjistila, že mám ve Whangarei už i jednoho ctitele. Ale asi bych se raději zastřelila, než s ním šla na rande. Seznámili jsme se před mnoha lety v Aucklandu na veganském plesu, který on organizoval se svojí tehdejší holkou a já jsem jim tam dělala fotografku. Já si ho teda v podstatě nepamatuju, ale na něj jsem musela udělat velkej dojem, protože když se pak po letech rozešli, tak hádejte, na koho si vzpomněl. A začal mi vypisovat, ale tak správně slizce. Byl samá lichotka a když jsem mu napsala, že o lichotky nestojím, tak mi jich posílal ještě víc, protože nabyl dojmu, že mu snad nevěřím a že mi musí zvednout sebevědomí. Jako kdyby si myslel, že snad na to nejsem zvyklá, nebo že to o sobě nevím. Jenže já to vím a každýho takovýho slizouna podezřívám z toho, že si myslí, že u mě díky laciným lichotkám stoupne v ceně a to se sakra mýlí. Pak ty jeho debilní vtípky, třeba jako že si na studium vydělal jako striptér (to by musel asi trochu jinak vypadat), nebo že má pět dětí (načež mi okamžitě srostla vagína). A to je jedno kolikrát už jsem mu napsala, že působí jako zoufalec a že takhle žádnou ženu nesbalí. On si prostě pořád jede to svoje a ne a ne se urazit a dát pokoj. A čím vytrvalejší v tom je, tím míň respektu pro něj mám. Tuhle jsem mu doporučila skvělou knížku. Občas ji nejakýmu takovýmu zoufalcovi pošlu, protože je v té knížce přesně popsáno, jak bych chtěla, aby se ke mně muž choval. A on mi na to odepsal, že ho nezajímá, co nějakej náhodnej chlápek píše (velice úspěšnej náhodnej chlápek voe) a že každá žena je jiná (ale žádná nemá ráda zoufalce...?). No nic, takže tady k setkání nedojde.  Ale jo, v jednom má pravdu. Na některé ženy to přecijenom platí! Na youtube je takový zajímavý kanál, kde píšou ženy, které se staly obětí romance scamu. Prostě jim píše nějaký dobře vypadající mladý muž a ony se do něj hrozně zamilují, protože je to porvé, co jim někdo napsal, že jsou krásné. Samy jsou totiž obyčejně o dost starší a bohužel už ne moc přitažlivé. A přesto věří, že tento mladý muž chce být právě s nimi! On je zpravidla vojákem v zahraničí, nebo pracuje na ropném vrtu a po pár měsících, když už je v tom žena až po uši, začnou mít jednu smůlu za druhou a začnou z ženy tahat peníze. Ony si klidně vezmou hypotéku na barák, jen aby se vše vyřešilo a koloušek konečně dorazil a vzal si ji za ženu. A samozřejmě, že za těmi písmenky se skrývá celý scamerský tým z Lagosu v Nigerii a né nějaký fešný mladý pán s fetišem na starší paní. Celý je to prostě tak absurdní a směšný, že člověk nechápe, jak se to vůbec může dít. Ale když se nad tím pak jeden zamyslí, tak je vlastně hodně smutné, že někdo touží po lásce tolik, že je schopen se chytat takového chabého stébla. Proč nemůžou být lidi prostě šťastný jen tak, sami se sebou?  
komentáře (1) | přidat komentář

Vesmír to tak chce

11. březen 2022 | 06.13 | rubrika: Jen tak
Tak jsem se rozhoupala a potvrdila jsem ten kurz ve Whangarei. Ten samý den mi pak odepsala paní z Nelsonu, že bude mít kurz za deset dní. :D Domlouvám se s ní už od října. Prvního ledna mi napsala, že se mi za týden ozve. A z týdnu byly dva měsíce a to hned poté, co potvrdím kurz na severním ostrově! Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že to tak Vesmír rozhodnul. Vesmír ví, že já držím slovo a necouvnu z kurzu, který jsem už potvrdila. A zároveň nebudu v práci požadovat příští víkend volno, když už mám dávno rozpis služeb. A to jsem tam do toho Nelsonu tak moc chtěla. Ale něco mi říká, že se to prostě nemělo stát. Já kdybych na tom severáku neměla ten kurz, tak se z Kaikoury nevykopu. Dneska jsem zaplatila lístek na trajekt. Pak jsem šla na procházku a obulela jsem to. Z vyhlídky na peninsule jsem pozorovala skákající delfíny a mlátila jsem se do hlavy, že chci z tohodle místa odejít. Je mi z toho tak smutno. Jenže když si představím, že jsem tu zase přes zimu, delfíni odtáhnou do teplejších vod a já tu budu dělat debilní práci za barem a každej den topit, všude bude mokro a solární panel nebude moc nabíjet, tak cítím, že je to ještě horší alternativa, než skutečně odjet. Teď ještě sesmolím výpověď pro helikoptéry a bude vše bude zařízené. Jo přestavte si, že mi odešlo střešní okno. A to doslova. Očividně na tom autě bylo už nejmíň deset let. Ten plast celej zchřadnul a postupně se odlámaly všechny panty. Až se nakonec ucho utrhlo... a okno odletělo za jízdy. Cestou ještě stihlo poškodit můj solární panel, ale pořád to nabíjí, takže to zatím neřeším. To se mi teď před odjezdem fakt hodí, vyhodit skoro 500 za nový okno a práci, když střádám každej dolar, abych mohla Evče vyplatit jetski. Nadruhou stranu si teď moc libuju, protože to nový okno je průhledný a já mám teď doma tolik světla! Třeba mi konečně i přežije nějaká pokojová rostlina. Měla jsem to vyměnit už dávno. A aby výdajům nebyl konec, tak se mi odlomil kousek zubu, tudíž teď moje stará plomba netěsní a já občas cítím, jak se v tom zubu pomalu rozlejzá zánět. A víte co mi řekl zubař? Že má čekací lhůtu šest týdnů! To já už ovšem budu ve Whangarei, žejo. Tak jsem se ptala, co když se to fakt zanítí a budu v bolestech, to mě ani pak nevezme? A on mi řekl, ať si zajedu jinam. Oni už dneska doktoři neskládají Hypokratovu přísahu, nebo co?! Fakt nechci riskovat, že se mi nakonec zanítí zubní kanálky a já zaplatím 2000 dolarů za zub. S takovou tu jetski nikdy nevyplatím.
komentáře (2) | přidat komentář

Nepište mi na narozeniny, sakra!

3. březen 2022 | 07.47 | rubrika: Jen tak
Ozvala se paní z Aucklandu, že sehnala prostory a tak ten kurz nakonec bude, akorát nebude v Aucklandu, ale blízko Whangarei. Což je docela vtipné, protože kromě Taurangy, jsem též uvažovala o přesunutí se na zimu právě do Whangarei. Při předešlých návštěvách se mi tam moc líbilo a bude tam tepleji, než v Tauranze. Jenom nevím, jestli tam také mají delfíny. Ti to rozhodnou, protože kolem delfínů se u mě všechno točí. Tak to tam aspoň občíhnu a projedu s Bobinou (tak říkám mojí jetski). A už jsem zase celá vystresovaná, protože odtud budu odjíždět asi tak s tisícovkou dolarů v kapse a bojím se, co když nenajdu hned práci. Ještěže cvičím na to ukulele, hahaha! Teď se chci zamyslet nad tím, proč tak nesnáším svoje narozeniny. Každý rok totiž lidi žádám, aby mi na narozeniny nepsali a každý rok to všichni směle ignorují a píšou mi znova. A já jsem každý rok víc a víc naštvaná. Mám pocit, že mě nikdo nechápe a nebo dokonce vysloveně nerespektuje a ignoruje moje přání. Není to tak, že bych si k narozeninám nic nedopřála. I když já si vlastně dopřávám celej rok a když to náhodou vyjde kolem narozenin, tak si řeknu, že to mám právě k nim. Letos jsem si nadělila piercing nosu. Hahaha! Jo, trochu pozdě na mě přišla puberta, ale už jsem o tom dlouho přemýšlela a teď, když máme na hubě pořád roušky, tak se ani nemusím bát, že bych kvůli tomu mohla mít problémy v práci. A tak jsem do toho praštila. Mám tam jen takovou decentní tečku s kamínkem, nic extravagantního. No ale zpátky k těm přáním. Lidi, mě to tak štve! A nejvíc mě vždycky vytočí Hubert! To je ten více než dvoumetrovej Rakušan, co jsme spolu chodili před mým odjezdem do Austrálie. Ten nejen, že ignoruje moje přání, aby mi nepsal na narozeniny. On navíc ještě ignuruje moje přání, aby se mě neptal, jestli už mám děti!! Vždy se ho ptám, kolikrát mu mám ještě říkat, že děti nechci. Prej rok je dlouhá doba a věci se mohly změnit!? Takže nejenom, že mě nerespektuje, ale navíc ještě naznačuje, že jsem asi tupá a nevím, co chci (nebo spíš nechci). No a když zjistí, že jsem stále single, tak mi píše, jak mě stále ještě miluje, že jsem žena jeho života a že si nikdy neodpustí, že mě nechal odejít. A já vím, že nemyslí mě, ale nějakou jeho těmi deseti lety velmi vybroušenou romantickou představu toho, jaká bych mohla být a vím, že týden se mnou by mu bohatě stačil, aby pochopil, jak moc se mýlí. Včera jsem si teda zadala do Googlu, jakáže to odporná osoba nechce slyšet o svých narozeninách. Může za to Drobek, kterej mi přál už dva dny předem, protože prej už dlouho měl starosti, aby to nepropásnul. Děláš si prdel, Drobku? Jak dlouho už se známe? Dvacet let?? Tak jsem si vygooglila, že nejsem sama a že je to dost častý problém introvertů, kteří neradi na sebe strhávají pozornost. Já jsem si tak oddechla, že nejsem jediná. Popravdě ale nejvíc mi vadí, že mi v jeden den napíše třeba dvacet lidí. Kdyby mi každej z nich napsal v průběhu roku, tak si s nima ráda popovídám, ale dvaceti lidem muset odepisovat, jak se mám a cože je u mě nového v jeden den?? Už to když si představím, tak jsem vytočená už dva dny předem. Navíc, co je na tom sakra ke gratulaci? Složila jsem maturitu, nebo vyhrála medajli na olympiádě? K čemu si sakra gratulujeme na narozeniny? K tomu, že jsme se toho dalšího roku dožili? Wow no to je fakt výkon v zemi, kde nepanuje hladomor, ani nás neloví divoká zvěř. Nebo snad slavíme, že jsme o další rok blíž ke smrti? Ale jo, tohle bych možná i slavila, já mám ke smrti velmi kladný vztah a těm, co už tam odešli, docela závidím, že už jsou doma. Ale co vím, tak nikdo z mých známých by se mnou smrt uctívat nechtěl. Takže letos asi budu na pár lidí dost nepříjemná, nebo možná raději vůbec neodepíšu, protože už mě to nebaví se každej rok snažit bejt slušná a slušně žádat, aby si moje datum vymazali z kalendáře.
žádné komentáře | přidat komentář

Výlet do Takaky

1. březen 2022 | 12.17 | rubrika: Jen tak
Včera, když jsem šla spát, tak jsem si kolem krku motala šálu, neboť je tu už trochu kosa a navíc jsem se malinko podchladila na jetski. A jak si tak oblíkám tu šálu, tak jsem si pomyslela nojo březen, za kamna vlezem! A pak jsem se tomu smála, že i když máme roční období naopak, že o tom březnu to platí jak tady, tak i na druhé straně zeměkoule. A v dubnu tam určitě ještě budem. Akorát, že my tam budem ještě i v říjnu. Ale zpátky k mému již týden smolenému článku. Tak jsem šla se sevřeným zadkem říct šéfce, že uvažuju, že koncem března odejdu. A ona se mi vysmála, protože ona odchází už začátkem března a tudíž už to nebude její problém. Takhle jednoduché to bylo a já se toho tak bála. Jenže kdoví, jak to teď bude. Ten kurz andělského reiki v Aucklandu se asi nebude konat. Ženská z Nelsonu se mi neozývá. Ale našla jsem ještě jeden kurz v Hanmer Springs, což je kousek od Kaikoury. Že prej na začátku dubna, ale když jsem té ženské napsala, tak mi odepsala, že to bude spíš až začátek května. Tak dlouho tady ještě mám bejt? Květen už bude pěkně studenej. Dneska se nedá už na nic spolehnout a nic naplánovat! Teď jsem měla jet na festival do Takaky. Na ten stejný, kde jsem byla minulej rok a kde jsem prožila nejlepší dny mýho života. Celej rok se na to těším jak děcko na Vánoce a je to zrušené. Teď se tu teprve rozjíždí kovid. Vždy jsme měli tak maximálně 200 lidí za den, no včera to bylo 3000, dneska 6000, takže zítra čekám 12000! (Poznámka pozdní zveřejňovatelky: opravdu tomu tak bylo!) Teď se ukáže, jestli to očkování vůbec k něčemu bylo. Nevím, jestli teď mám dávat výpověď, protože kdybychom šli do dalšího lockdownu, tak ani podporu nedostanu a chcípnu hlady. Ten zrušenej festival v Takace mě mrzel nejen kvůli tomu festivalu, ale já jsem si navíc plánovala, jak se uvidím s kámoškou z Motueky, navštívím známé v Takace, podívám se, jak tam jeden Čech-dobrodruh bydlí v jurtě, navštívím Golden Bay Air a nechám jim tam životopis, kdyby třeba příští rok měli práci a podívám se, proč se Takace říká hipísácké městečko. Nakonec jsem se rozhodla, že si tam zajedu tak i tak, takže jsem tam byla minulej tejden. Kámoška z Motueky si zlomila nohu, když zkoušela chodit po laně a zjistila jsem, že bydlí u známého, u kterého jsem byla na návštěvě už před dvěma lety. Svět je tak malej. V Takace mi dva dny dělala společnost moc milá německá kámoška a dvě noci jsem parkovala u kámoše s jurtou. Na letišti byli moc milí a nechali si tam můj životopis. A Takaka je skutečně město plné hipíků a asi by se mi tam docela i líbilo. Kdyby tam ovšem bylo moře jako tady a ne, že je půl dne odliv a místo moře vidíte jen bahno. A kdyby tam byli delfíni. Stěhovat se tam by nebyl zas takovej stres. Je to na stejným ostrově, takže tam není bariéra v podobě trajektu. Na to, aby člověk jezdil pořád sem a tam, je ten trajekt příliš drahý, takže když už ty tři stovky vypaplu, tak abych tam taky chvilku vydržela a nechtěla hned zase zpátky na jižák. Jak v Takace, tak i v Motuece, už bych měla kamarády a nějaké zázemí. Ale o moc tepleji než v Kaikouře tam bohužel nebude. Plus ti delfíni a to moře, prostě pořád asi vyhrává severní ostrov. Jestli mi to teda kovid nakonec vůbec dovolí.    
žádné komentáře | přidat komentář

Moje 3 nejoblíbenější romantické filmy

26. leden 2022 | 11.05 | rubrika: Jen tak
Sice jsem došla k závěru, že se absolutně nehodím pro vztah, ale to neznamená, že nemůžu mít romantickou duši a zamilovat se. Dneska přicházím s mými nejoblíbenějšími romantickými filmy, do kterých jsem se skutečně zamilovala a ráda bych se vás zeptala, které romantické filmy dokážou vykozlit motýlky v břiše vám. :) (Abych se na ně taky mohla podívat, pokud mi unikly). 1. Gejša (2005) Asi není potřeba představovat, příběh lásky jedné Geišy k muži, která mnoho let čekala na nemožné, až se nakonec (spoiler) dočkala. Kdysi jsem v Austálii na bleším trhu našla knížku a od té doby je tento příběh jedním z mých nejoblíbenějších, protože knížka je ještě úchvatnější, než ten film. Nejen, že se tam více do detailu seznámíme s tehdejší japonskou kulturou, ale také se dozvíme, co bylo poté, co film skončil. A co si budeme povídat, Ken Watanabe je sice Japonec, ale přesto je docela pohledný. 2. Jana Eyerová (1996) O Janě Eyerové jsme se učili už ve škole, přesto jsem ji nikdy nečetla (hodlám to velice brzy napravit). Mně osobně se nejvíc líbí film z roku 1996, ale shledávám, že jsem jedna z mála. Jana prostě neměla být hezká (tak nám to řekla učitelka na gymplu), takže mi verze s hezkou Janou prostě nesedí. Navíc jsem zjistila, jakou sílu v tom, jak někoho vnímáme, má hlas. Když jsem viděla film v originále, tak mi najednou Jana nepřišla až tak ošklivá, protože má fakt krásný hlas, který ji dělá o moc krásnější. Nechápu to, ale je to tak. Nemám ráda verze, kde pan Rochester po návratu Jany dělá drahoty, ve stylu že jí asi nikdo jinej nechtěl, když se vrátila k němu. Vadí mi to a mám mnohem raději toho pokorného pana Rochestera, který je prostě vděčný, že ji má zpátky. 3. Pýcha a předsudek (2005) Podle knížky Jane Austen (četla jsem). Zde se porvé nejedná o úplně nemajetnou dívku, která sbalí vysoko postaveného chlapa, přesto jde zase o nežádoucí svazek, neboť její otec není zdaleka tak bohatý, jako pan Darcy. Moc s mi líbí film z roku 2005, kde si při prvním shlédnutí myslíte, že pan Darcy je velmi namyšlený sobec, ale při druhém vidíte, že je to spíš jen nesmělý introvert. A protože jsem také introvert, tak mě to velmi oslovuje. Musím ale říct, že takhle ho Jane Austen vůbec nenapsala. On skutečně měl být nadutý až k prasknutí a tudíž by se ten film ani snad neměl honosit názvem Pýcha a předsudek. Proto ho tolik Autenových příznivců nemůže ani vidět a raději shlédnou šestidílný seriál z roku 1995 s Colinem Firthem (který také hrál Marka Darcyho v deníku Bridget Jonesové - to asi není náhoda, že je to zase pan Darcy). A já se na ten seriál také ráda podívám, ale pro takový ten "quick fix", pro motýly v břiše, sáhnu po romantičtější verzi s velmi přitažlivým Matthewem Macfaydenem, do kterého jsem stejně momentálně úplně zamilovaná a tedy absolutně stranná! Či jak se řekne opak nestrannosti? :D  Takže jak vidíte, tak se vždy jedná o příběh ženy, která o lásce takového muže nemůže ani snít, několik měsíců či let se dusí ve vlastní šťávě a nakonec se dočká. Nejblíž jsem se k tomuto scénáři asi dostala s Pilotem a zřejmě ne náhodou to byl můj nejdelší vztah. Zárověň jsou to všechno filmy historické, tedy z doby, kdy láska ještě nebyla tak přelétavá jako dnes. Možná proto jsem nekonec zůstala na ocet, protože moderní randění a vztahy mi nepřijdou vůbec romantické a pan Darcy prostě už asi neexistuje! Tak a teď mi prosím napište svoje nejoblíbenější filmy vy!  
komentáře (13) | přidat komentář

Stres ze stěhování

25. leden 2022 | 23.35 | rubrika: Jen tak
Jsou tu asi dva dny zpátky, co jsem se rozhodla, že další zimu v Kaikouře už nestrávím. Od té doby je mi fyzicky špatně a zvažuju, jestli si to fakt mám udělat. Opět a zase opustit vybudované zázemí a kamarády a rozjet se do neznáma. Je jedno, kolikrát už jsem se v životě stěhovala, tohle je prostě něco, co je proti naší lidské přirozenosti. Je prokázané, že homo sapiens nemá rád drastické změny. Ale těch důvodů k nevolnosti je ještě víc. Dost se nám to tady na tom Zélandu sype. Když před dvěma lety zavřeli hranice, tak prodloužili víza těm, co už tu byli, aby tu měl kdo pracovat. Jenže i přesto, že už ta víza za tu dobu prodložili mnohokrát, pracovníků stále ubývá, jak se lidé vracejí zpátky do svých domovin a novým není umožněn přístup. Poslední kapkou bylo zavedení v podstatě povinného očkování, kvůli čemuž nastala velká vlna odjezdů. Pro nás to znamená, že tu prostě není, kdo by makal. Občas, když míjím prázdné regály v obchoďáku, tak si říkám, že už je to tady skoro jako u nás za komunistů. Všechny podniky v Kaikouře brečí, že nemají pracovníky. A v téhle situaci já mám říct šéfce, že odcházím. Myslím si, že to bude její poslední hřebíček do rakve. Je mi fakt hrozně, ale když mám dělat blbou práci za barem, tak bych ji mohla dělat aspoň někde, kde v zimě tolik nemrzne. K tomu teda nemám nic našetřeno, takže nemůžu být bez práce víc než pár týdnů. Ale pokud je situace všude taková, jako v Kaikouře, tak si myslím, že práci bych mohla mít hned druhý den po příjezdu kamkoliv. Pak je tu ještě problém s jetski, neboť ji nevlastním sama. Na vyplacení druhé poloviny nemám a prodej takhle na konci léta se mi jeví jako naprosto nemožný. A kámoška ji nechce, takže ji asi budu muset nějak splácet. Zatím mě nejvíc asi táhne Tauranga. Což je vlastně docela divné, protože by se dalo jet ještě mnohem víc na sever do ještě většího tepla, ale v Tauranze taky mají delfíny a občasné kosatky a velryby a já bych tam stále mohla za nimi jezdit na jetski nebo na paddleboardu. Zároveň je to dost velké město, aby se tam dalo nerušeně žít v dodávce a konečně bych zase byla někde, kde jsou i veganské restaurace. Jo a je tam i letiště, kde bych třeba taky mohla sehnat nějakou práci. Kdyby moje finanční situace nebyla tak vypjatá a kdybych se necítila příšerně provinile, že nechávám šéfku ve štychu, asi bych z toho neměla takovej stres, jakej z toho mám. Možná je na čase oprášit ukulele. Jen tak, kdyby mi náhodou nezbyla jiná možnost, než hrát a zpívat někde na ulici a žebrat do klobouku.
komentáře (6) | přidat komentář

Čím budu až vyrostu?

14. leden 2022 | 21.38 | rubrika: Jen tak
Nedávno jsem se dívala na film s Ivanou Chýlkovou a od té doby vzpomínám si na tu její větu: "Já nechápu, že už mi bude 40 a já pořád nevím, čím chci být až vyrostu." Kolik pravdy se skrývá v takové krátké větě! Já totiž také nevím. Ideálně bych měla pokračovat v létání a kdyby mi někdo nabídnul práci, tak ji hned beru. Protože to bych sakra měla, když jsem do toho investovala tolik úsilí a peněz! Ale vlastně jsem ráda, že si od toho můžu odpočinout. Fakt toho minulej rok bylo už moc, toho šprtání a stresu. Jsem ráda, že je to za mnou. Nadruhou stranu pinglovat v hospodě za minimální mzdu také není to pravé ořechové. Zvlášť teď, když nám odešel uklízeč a my teď úplně každý den musíme všechno uklízet, včetně hajzlíků! To není nic pro Wienku. Wienka ještě stále chce na kurz andělského reiki. Jenže v říjnu to nevyšlo, protože to paní kvůli matkám s dětma rozdělila na dva víkendy a to jsem šéfce nechtěla udělat. Už tak ten jeden víkend by ji bolel. Už jsem se tu zmiňovala, jak moc mi děti pijou krev? :D My jim v hospodě dáváme omalovánky, aby se zabavily a neotravovaly rodiče a neběhaly po celé restauraci. Ale ony jsou tam v tom i nálepky, nějaký vyloupávací kolečka, takže když pak rodinka odejde, tak já pak musím uklízet stovky koleček po zemi, rozdrobené voskovky a nálepky nalepené po stole a po podlaze. Když to ti rodiče po nich nechtějí uklízet, tak já bych jim prostě nic nedávala, ať si hezky užijí, jak jim jejich ratolesti skáčou po hlavách. No ale to jsem odbočila. Takže já teď pořád otravuji tu ženskou co dělá ty kurzy, ona že něco vymyslí, že má ještě jednu vážnou zájemkyni v Christchurch a jinou v Timaru a že bychom se možná mohly sejít napůl cesty, takže možná i u mě tady v Kaikouře?? No, jenže furt se nic nerýsuje, tak přemýšlím, že nakonec poletím na konci března do Aucklandu, kde se taky jeden kurz bude konat. Ale být bez dodávky se mi úplně nechce. Jedině, že bych se zeptala Fantomase, jestli by mi nepůjčil na pár dní tu svoji.    Pořád mám takové nutkání dělat něco, co by bylo užitečné ostatním lidem. Onehdá mě napadlo, že bych ráda pomáhala umírajícím lidem. Protože téma smrti a co se děje po ní mě moc zajímá a mám toho hodně načteno. Jenže vůbec nevím, kde začít. To bych se musela stát regulérní sestrou a vystudovat na to bakaláře? Nebo se přihlásit jako pečovatelka do nějakého hospicu. Jenže v Kaikouře žádný nemáme, takže bych se musela odstěhovat jinam. Tam se ale bojím, že moje romantická představa o tom, jak pomáhám lidem připravit se na to, co je čeká a jak jim třeba předčítám z mých oblíbených knížek, nebo poslouchám jejich životní příběh, by byla rozcupovaná tím, jak by mě někdo neustále honil, ať jdu něco uklízet, povlíkat postele, přebalovat staříky nebo tak. Haha! Semínko je ovšem zasazené, tak jsem zvědavá, jestli z něj něco vyklíčí. 
žádné komentáře | přidat komentář

Ubulená

19. prosinec 2021 | 22.37 | rubrika: Jen tak
Poslední dobou pořád jenom bulím. Už jsem si i googlila, jestli je normální, s přibývajícím věkem být víc víc emocionální. Začínám se podobat své babičce, která se vždy rozbrečela, když byla v televizi nějaká svatba. Nevím, jestli jí to přišlo tak krásný a nebo naopak tak smutný, protože ona sama to s naším dědkem moc nevyhrála. My jsme se jí za to vždycky smáli a teď v tom jedu taky. Teda spíš se jí smála moje matka a snažila se, abychom se všichni přidali. Ta se totiž absolutně necítila pohodlně, když někdo projevoval svoje emoce. Vždy je ze mě vymlátila, jenže to u babičky nešlo, tak se jí aspoň debilně posmívala. Jestli jste viděli Shitt's Creek, jak tam David tancuje na usmířenou Patrikovi, tak u toho jsem bulela v poslední době asi úplně nejvíc. To byla jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděla. Ten seriál mi poradila Fantomasova ségra. A já jsem se úplně zamilovala do Dana Levyho, který tam hraje Davida. Sice je gay, ale je tak strašně roztomilý, že kdyby mě chtěl, tak se pro něj snad nechám předělat na chlapa. A ten Patrik je vlastně taky moc hezký, má nádherný úsměv a já si říkám, proč radši nežiju v Kanadě, jestli tam mají takhle sympatický chlapy. Taky tam hraje Catherine O'Hara, která hrála Kevinovu mámu v Sám doma a vůbec jsem ji nepoznala. Konečně jsem si zplatila Gaiu, což je takovej Netflix pro spirituálně založené lidi. U toho se taky pořád dojímám, jakoby moje duše byla šťastná, že konečně odkrývám smysl tohodle všeho. Měla jsem teď nedávno zase pár podivných epizod. Jako tradičně mě zase něco probudilo strkáním do mých nohou a já už se toho nebojím. Naopak si užívám tu příjemnou masáž, ať už mi ji dává kdokoliv. Kolikrát jestě poprosím o poškrábání zad. Ale tuhle mě to najednou zkusilo zvednout do vzduchu a já jsem se zase málem podělala strachy, takže jsem se zapřela a odpudila jsem to. Pak jsem o tom přemýšlela, že třeba mi to ukazuje, že můžu v tomto stavu vystoupit z těla. Vlastně už se mi to dvakrát předtím povedlo a místo užívání si masáže bych já blbka asi měla spíš trénovat astrální cestování. Takže při další příležitosti jsem si prostě sedla na posteli. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si fakt fyzicky sedla, nebo si sedlo jen moje astrální tělo. Pak jsem hrozně bojovala s tím, že jsem se nemohla dostat z nohou. Drala jsem se z nich jako z mokrýho neoprenu a byla to fakt fuška. Ten boj s nohama mi zabral tak dlouho a byla to taková dřiva, že se pak už na nic jiného ani nedostalo. Při dalším takovém probuzení jsem si zase sedla. A pak jsem si úplně jednoduše i stoupla. Zajímavé, že minule to byl takovej problém a teď nic. Jenže jsem zase nic neviděla. A já potřebuju vidět. To je to co mi chybí, abych si potvrdila, že moje zážitky jsou opravdu počátkem astrálního cestování. Potřebuju prostě vidět to moje tělo, jak tam leží a spí, zatímco já jsem venku. A já blbec jsem si řekla, že otevřu oči. A tak jsem je otevřela. A byla jsem zpátky ve svém těle a koukala jsem do zdi. To snad ne, to jsem si fakt myslela, že abych viděla, tak musím otevřít oči? Jako kdyby astrální tělo nějaké mělo. Ale prostě to byla úplně automatická reakce. Celý život jsem zvyklá, že abych viděla, tak musím otevřít oči a teď to najednou tak nefunguje. Takže úkol na příště je najít způsob jak vidět, ale za žádnou cenu neotvírat oči! Od posledka jsem byla jen dvakrát na jetski, protože moře bylo minulej tejden dost divoké, pak práce a tak. Jednou jsem byla sama a bylo to super, protože se mi to samotné mnohem líp vyvažovalo a tak jsem si to docela i užila. Přestala jsem se podělávat kdykoliv se ta jetski trochu nahne. A pak jsem vzala i kámoše, se kterým se mi taky jelo dost dobře. Tak nevím, jestli jsem se to už naučila, nebo prostě kámoška nevyvažuje. To se dozvím, až zas pojedeme spolu. S kámošem jsme potkali fakt velký stádo delfínů a tak si s nima šel zaplavat a pak jsme spolu s delfínama závodili. V helikoptérách už to zase stojí za starou belu, ani už nemáme rozpis služeb, jen nám občas zavolají, když někoho potřebují v kanclu, což je tak jedou za 10 dní. Tak jsem ráda, že k tomu mám tu hospodu. I když teď když hosti musejí ukazovat očkovací průkaz, tak chodí o dost míň lidí. Kiwáci jsou rebelové! Spousta z nich veří každé konspirační teorii a tvrděj, že to co tu teď máme, je fašismus či komunismus. Někomu, kdo zažil skutečný komunismus, se chce jen mlátit hlavou do zdi, když něco takového slyší. Odešla nám jedna moc milá Francouzska, která teď bude generální manažerkou v novém podniku šéfova bratra. Moc ráda jsem s ní pracovala a bez ní se mi tam ani nechce zůstávat. Naše šéfová jí v podstatě vyštípala, protože na ní byla v poslední době vyloženě zasedlá. Všechno, co Francouzska udělala, bylo špatně. Dokonce ji prý i chtěla udat za sexuální harasment, protože mi prý sáhla na zadek, když kolem mě procházela (jen já si toho nevšimla). A taky jí prej chtěla obvinit, že krade peníze. Jednou dokonce za něco, co Francouzska podle jejího názoru udělala špatně, seřvala i mě. Tohle udělá ještě jednou a já jdu za Francouzskou do toho novýho podniku. Jinak je ale ke mně většinou hrozně milá a chce být kamarádka. Francouzska mi dala její uniformy, protože už nechtěla šéfovou potkat a šéfová se tvářila, že vůbec nechápe, proč by se nemohla zastavit s těma věcma sama a jestli prej je nějaká naštvaná a proč.  Evča je taková hodně vánočně založevá, tak to vypadá, že i letos budeme mít české Vánoce v Kaikouře. Už se pečou perníčky a chystá stromeček, ale stejně Vánoce v létě u mě nikdy nebudou Vánoce.
komentáře (2) | přidat komentář