Minulej tejden jsem stála ráno v kuchyni a dělala jsem špačkovi snídani, když jsem si všimla, že nám před barákem zastavilo auto vedle auta naší sousedky odnaproti. Týpek z toho auta se nejdřív snažil pěstí rozbít vokýnko. Pak vytáhnul nějaký hrnky a začal to po tom autě házet. Já jsem křičela na domácího, ať jde okamžitě k oknu a hledala jsem kam napíšu poznávací značku toho magora. No a pak ten týpek vytáhnul ze svýho auta obrovskej šutr a mrsknul ho na čelní sklo toho pěknýho a drahýho auta. Sklo samozřejmě ruplo, kámen se svalil na kapotu a od tam se odrazil a spadl na zem. To už za týpkem byla dvě další auta, pač blokoval provoz, tak skočil zpátky do auta a ujel. Já jsem z toho byla tak paf, že mě ani nenapadlo vytáhnout telefon a natáčet. No, takže jsem volala policajty, už po třetí za poslední tři týdny a ti zmrdi se zase vůbec neobtěžovali k ničemu. Tady prostě můžete páchat co chcete, protože policajtům je to úplně jedno. A pak to tady nemá bejt jako na divokým západě.

Já jsem se nemohla rozhodnout, jestli si mám koupit nějakou pěknou, novější dodávku, co nebude mít moc najeto a dlouho mi vydrží, nebo spíš nějakej levnej vrak, kterej mi snad vydrží tři roky a pak ho kopnu rovnou z útesu. Stejně tady dýl jak tři roky být nechci a s drahým autem, aby se pak člověk bál, jak ho prodá a jestli na něm prodělá hodně a nebo ještě víc. No a když jsem viděla, jak maník prostě beztrestně hodí balvan na cizí auto za bílýho dne, tak jsem nakonec radši šla do toho vraku. Takže jsem si koupila Fiata Ducato z roku 2003 a budu se modlit, aby aspoň ty tři roky ještě jezdil.

Další změna je, že jsem se nechala ostříhat na krátko. Jako fakt na krátko. Částečně asi proto, aby se mi chlapi vyhýbali, protože mám momentálně panickou hrůzu z toho, že se zase do někoho zabouchnu a zase se zaseknu na Zélandu. Zbavuju se majetku, stěhuju se do dodávky, protože chci být kdykoliv připravená vypadnout. Tenhle plán mi ale trochu nevychází, protože tolik komplimentů, co teď dostávám, jsem nedostala už léta. A korunu tomu nasadil prasák Štefan, kterej přišel k nám do kanclu a prohlásil: "Tak tady seš ty sexy dračice. Já jsem vždycky měl slabost pro krátkovlásky!" Aha. Takže bych je snad asi zase měla nechat růst.

Fiata ještě nemám doma, protože když jsem ho byla projet, tak něco hrozně rachtalo v levýho kola a já jsem jim řekla, že si pro něho přijdu, až to opravěj a pro jistotu ještě i udělají novou technickou. Takže teď mi ho opravujou a já pak ještě budu muset vyměnit klínovej řemen, protože ta firma, co Fiata vlastní, to nikdy nedělala a já se bojím, že mi ten řemen rupne hned za rohem. :D Asi dostanu sprďáka od Fantomase, co jsem to koupila za šrot, ale z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu mi ten Fiat nějak přirostl k srdci a já jsem ho prostě chtěla.

Jo, kdo je Fantomas, se možná ptáte? To je přezdívka, co jsme mu daly s Dádou, protože je plešatej. Je to jeden mechanik/pilot od nás z práce a protože rozumí autům, tak jsem ho oslovila, aby mi poradil. Jo taky prej má slabost pro Evropanky. To už mi lidi říkali po jedné firemní párty, kde se ke mně docela měl. Ale s krátkýma vlasama mě ještě neviděl, tak se možná mít přestane. Fantomas se se mnou byl na nějaký auta i podívat. A já jsem si nakonec koupila to, na který se se mnou dívat nebyl. A teď mi chudák asi bude dělat ten klíňák. Mechanik se prostě hodí, no. :D Já jsem mu ale říkala, že ho s tím nechci obtěžovat a že má určitě dost svý práce se svou lodí. A on řekl nojo, každej má nějakou slabost. Hahaha nevím jakou slabost myslel, ale vlastně asi vím. Zjistili jsme, že jsme asi podobně švihlí. On taky bydlí v dodávce. To jsem se ale dozvěděla až potom, co jsem se rozhodla v jedné bydlet. No a taky má loď a tu si teď předělává. Jak jinak než na bydlení. A taky si pronajímá velkou dílnu společně s kámošema. Tam má zaparkovanou tu svojí dodávku, pořádaj tam chlastačky a tak. A mají tam spoustu nářadí.. takže už asi chápete, kde si budu předělávat mýho Fiata, žejo. Jo a chce si dát se mnou ten zbytek houbiček, co si tady suším. Pěkně si koleduju o malér, se mi tak zdá.

Na kole jsem do práce celkem rychle dojezdila, protože Aucklandští řidiči jsou prostě hovada. A to jsem si to vlastně začínala hezky užívat a chtěla jsem takhle jezdit do práce už pořád. Ranní zastávky v pekárně pro čerstvýho skořicovýho šneka mi budou chybět. Takže, jedu si takhle v pruhu pro cyklisty, když se dodávka předemnou rozbodne odbočit doleva a zajet ke svýmu baráku. Bez blikání, bez dívání, prostě to tam napral a nechal mi tak 3 metry na zastavení. Pršelo, takže silnice byla mokrá a klouzavá a mně nezbylo, než se složit na bok. No a protože se zapínám do pedálů, tak jsem si pěkně namlela. Auto za mnou zastavilo, zavolali policajty a záchranku a nadávali na toho zmrda, co mě málem zabil. Policajtům to ale děsně trvalo, beztak se ani neobtěžovali, stejně jako minulej týden, když jsem jim hlásila pokus o krádež auta. Takže sanitka naložila mě i kolo a odvezli mě domů. Druhej den jsem nešla do práce, protože bych se ani neoblíkla. Nejhůř to odneska moje ruka, která ještě dodneška je na tom docela špatně a nemůžu ji moc používat.

Furt jsem čekala, co příjde do třetice všeho nejhoršího. Dělala jsem si z toho prdel, že se určitě stane ještě něco třetího. No, tak dneska jsem chvilku po příchodu do práce zjistila, že nemám firemní telefon. Auto jsem prohledala asi desetkrát, koupelnu pětkrát, dokonce i domů mě Šprt donutil jet, i když já jsem si docela jistě pamatovala, že ten telefon se mnou byl v autě a že jsem ho snad i nesla do budovy. Jenže po hodině hledání jsem si už vlastně nebyla jistá ničím a tak jsem jela. Nejhorší bylo, že to někdo hned napráskal Hezounovi. Takže ten mi dal pěkný kapky, poslal mě po sto padesátý hledat do auta a řekl mi, že prostě někde to bejt musí a díval se na mě jako na debila, že si nejsem schopná vzpomenout, kam jsem ho dala. Já jsem řekla, že ho asi někdo sebral, na čež se Hezoun nasral, že v jeho firmě se teda určitě nekrade a navíc, kdo by kradl Samsung S5?! Já jsem myslela jako třeba omylem sebral, ale s arogantním debilem se nedá diskutovat. Po třech hodinách, já už úplně šedivá a v slzách (když se zrovna nikdo nedíval), mi telefon přinesla recepční, že ho celou dobu měl u sebe náš marketingovej manager, kterej ho omylem sebral z mýho stolu!!! Chtěla jsem ho zabít! A po něm hned toho šmejda Hezouna.

Je čas na změnu, nic jinýho tyhle katastrofy nemůžou znamenat. No, nebo to taky můžu mít za to, jaký mám hnusný myšlenky. Přeju si, aby Kejta Pilota odkopla, nebo aby ho vyhodili z Air NZ. Ale špatný věci se pak dějou mně. Asi je čas nechat to konečně plavat. A udělat všechny ty věci, který Pilot odmítal. Takže příští týden se jdu nechat ostříhat na krátko. Sbohem dlohé vlasy. Stejně teď nechci nikoho balit, tinder už jsem smazala, tak nevadí, jestli budu vypadat jako prdel. A zadruhé se budu stěhovat. O víkendu se jdu podívat na nějaké dodávky a z jedné z nich si udělám svůj domov na kolech. Nejde ani tak moc o ušetření za nájem, protože moc stejně neušetřím. Už jenom třeba pojistka na takovou bestii bude tučná. Ale chci prostě něco svýho. Kde nebudu muset bydlet s dalšíma lidma, nebudu muset po nikom uklízet a nebude mi tam každý tři měsíce lézt realitka se podívat, jestli žiju jako spořádanej člověk. Budu se probouzet u pláže za šumění moře. Budu muset rozprodat většinu svýho majetku, abych se tam vůbec vešla, ale těším se na minimalistickej život. Pilot se mnou nikdy takhle bydlet nechtěl. A já jsem ho ani moc nepřesvědčovala, protože ve dvou by to byla fakt ponorka. Jedna hodně špatná věc na tom ale je, že musím najít někoho, kdo by chtěl adoptovat Špačka. Mám z toho smíšené pocity. Stejně bych ji jednou musela udat. Na Zélandu rozhodně nevydržím ještě dalších 16 let. Ale je mi to moc líto. Vypiplala jsem ji z ničeho, je to skoro moje dítě. Chci aby se měla dobře. Snad se najde někdo, kdo se o ni dobře postará. :(

Před lety jsem si koupila kolo, že na něm budu jezdit do práce. Jenže výmluva se s výmluvou sešla a do práce jsem na něm jela tak třikrát. Nejvíc se mi nelíbilo, jak jsem vždycky dojela zpocená. Není nad to, začít den pěkně smrdící. Před několika měsíci mě to zase popadlo. A tak jsem si koupila kolo druhé. Tentokrát elektrické, abych do té práce nejezdila zpocená. A byla jsem na něm v práci kolikrát? Jednou! Tentokrát se mi zase nelíbilo, že je zima, že často prší, že bych musela dřív vstávat..

V pátek ráno jsem se vzbudila a měla jsem v telefonu smsku od spolubydlícího, že mám rozsvícený světla od auta. Podivila jsem se tomu, jestli je takhle po ránu už ožralej nebo co, protože moje světla sama zhasnou po vypnutí motoru. No, měl pravdu. Světla svítila. V autě byl děsnej bordel a plasty kolem volantu byly vytrhaný a kolem zapalování trčely dráty. Super, takže někdo se mi pokusil ukrást auto a ještě se mu to debilovi nepovedlo. Aspoň se tedy zmocnil mojí powerbanky za 200 dolarů. Pas, řidičák, letištní řidičák a letištní průkaz tam naštěstí nechal. Hlavně z toho pasu by mě asi jeblo, když tady ani nemáme ambasádu. Auto jsem musela nechat odtáhnout, protože zapalování bylo nefunkční. A tak přišla řada na kolo. Dojela jsem do práce a za hodinu jsem měla prázdnou pneumatiku. Prostě den blbec. Naštěstí kluci v práci jsou zruční, tak mi to opravili. A od tý doby jezdím každej den na kole. Pořád ještě nemám auto opravený. Zejtra bude porpvé pršet. Jestli i tak dojedu do práce, tak snad to auto prodám. Nač ho v tom případě teda vůbec potřebuju? Autem mi to trvá 15 minut, na kole 30. I se zastávkou v pekárně a na napití. Takže mě to stojí dohromady jen o půl hodiny víc času, ale zato získám rovnou hodinu sportu. Sice si asi myslíte, že elektrický kolo není sport, ale i na něm se musí šlapat. Navíc si můžete nastavit různé stupně "pomoci", takže můžete klidně jet i sami. Zajimavý je, že jsem ještě nepotkala jinýho cyklistu. Jsem široko daleko jediný pako!

Udělala jsem tu druhou zkoušku, co potřebuju k lítání. Teď už mě čeká jenom letecký zákon a do toho já se ne a ne pustit. Šprt měl minulej tejden dovolenou, takže jsem musela dělat za oba, tedy dvanáctky, takže jsem učení odložila, ale teď už bych to odkládat neměla a stejně se ne a ne dokopat. Jo dostala jsem moc pochval, jak jsem to tam pěkně bez Šprta zvládla a konečně jsem si chvilku připadala, že vím která bije, když každej chodil se vším za mnou a ne za Šprtem. Patnáctýho mi vyprší zkušebka, tak uvidíme, jestli ještě budu mít práci i potom. :D

 Jenže je to moje vina? Svět je plnej lákadel, člověk má tolik možností, jak se mám rozhodnout jenom pro jednu, když mě jich láká milion? Myslela jsem, že to mám jasně nastavené. Že tu budu dva roky pracovat a pak mě dají do kokpitu a budu konečně lítat. Jenže co když ne? Nechce se mi slpoléhat na Hezouna. Ve středu jsem byla na večeři s Rakušákem. Poznali jsme se na Tinderu a hned jsme si vyjasnili, že mezi náma z výškových důvodů nic nebude. Navíc on pracuje hned ve vedlejší firmě a tak se často potkáváme i venku před hangárem. A práci s vztahy je prostě lepší nemíchat. Ale jsme kamarádi. On si nedávno taky udělal ifr rating, takže po něm pořád somruju nějaký učivo a otázky. A tak jsem ho pozvala na tu večeři, abych se mu aspoň trochu odvděčila. No a tam jsme se právě bavili, jak je to tu s tou leteckou prací na hovno a že by nám v Evropě snad bylo líp. Tam bychom dostali práci mnohem snadněji. Nojo, jenže evropské licence jsou jiné od těch, co máme my. Takže jsme vymysleli, že pojedem na Maltu a tam uděláme těch 14 zkoušek, co po nás budou chtít, nějaký ty rozdílový zkoušky a pak si najdem práci třeba v Německu. Tyjo, na Maltu! Už když jsem žila v Rakousku, tak jsem plánovala, jak pojedu na Maltu se učit anglicky. V říjnu tady konečně dostanu pernamentní víza a tak bych mohla vyrazit a zkusit štěstí jinde. A přinejhorším se vrátit na Zéland, kdyby to jinde nevyšlo. Nejsem si jistá, že tady budu chtít čekat ještě další tři roky na kiwácký občanství. Ale právě to občanství jsou moje dveře do Austrálie. Na občanství na Zélandu se od získání trvalého pobytu čeká 5 let. Já už mám dva roky odseděný a když odjedu, zase se mi to resetuje na pět let. Mám odjet a riskovat, že si moji vysněnou Austrálii zase o spoustu let oddálím? Mám zůstat a riskovat, že nedostanu pilotní práci a až se konečně dostanu do Austrálie, tak už budu moc stará na to, abych ji našla tam? Budu šťastnější v kokpitu v Evropě, nebo jako pouhý dispečer, ale za to v Austrálii? A neupínám se na tu Austrálii nějak moc? Je to opravdu ta nejlepší země? A nakonec... kdybych lítala v Evropě, přece bych s tou praxí pak neměla problém se dostat ani do Austrálie. Jistě by mi ta víza pak dali. Mám tuhle hru hrát bezpečně a jako správný přizdisráč zůstat tady, nebo mám zariskovat a zažít nějaké nové dobrodružství v Evropě?

Tak to byly moje myšlenkové pochody za poslední dva dny..      

Asi už jsem si zvykla na to být zase sama. Hrozně mě drásalo, že jsem se najednou neměla večer ke komu přitulit, když jsem na to byla tolik let zvyklá. Chtěla jsem náhradu. Potřebovala jsem lidské doteky. A teď už je najednou nechci. Už mě to nedrásá. Teď si asi teprve opravdu začínám užívat svobody. Nač se mám zase na někoho vázat, když tady stejně neplánuju zůstat. Aby mi to zase komplikoval? Tinder jsem pověsila na hřebík a nebudu nikam s žádným chlapem chodit, ani kdyby to byl sám Sídžej.

Toho času, co teď mám, se dá využít i jinak. Víc se teď soustředím na práci a je to vidět. Šprt je na mě najednou hrozně hodnej. Jsem z toho paf. Dokonce mě dneska moc chválil, že mi to fakt jde. A když je spokojenej Šprt, tak nebude remcat ani Hezoun. Taky mám za sebou první zkoušku, co potřebuju na ifr rozšíření licence (lítání podle přístrojů). O víkendu jsem měla teda menší hysterák, kdy jsem dokonce i bulela, protože jsem za poslední týden věnovala nejmíň dvě hodiny denně čtení učebnice a když jsem to dočetla, zjistila jsem, že to můžu číst znova, protože si nic nepamatuju. Dokonce jsem se zařekla, že jestli u té zkoušky rupnu, vzdám celou mou leteckou kariéru! Protože to bude důkaz toho, že jsem na to už moc stará a blbá! Jenže v úterý u zkoušky jsem dopadla docela dobře, dokonce jsem měla stejně bodů jako měl kdysi Šprt a to je co říct. :D Takže se zatím žádný vzdávání nekoná a už mám koupenej termín další zkoušky.

Jo a strašně jsem se pohádala s Pilotem. Já bych se s ním nejraději vůbec nebavila, ale bohužel máme spolu ptáka, kterýho já nechci mít na krku pořád. Hlavně, když jsem lítala za chlapama, tak se mi to jaksi nehodilo. Takže mu ji vždycky dám, pak je mi smutno, tak mu ji zase seberu... A taky mi pořád dluží prachy. Hlavně, že si teď koupil nový BMW. Prachy nemá, ale s autem se bude předvádět. Kdybych to nevěděla líp, tak bych si myslela, že ho má malýho. Jo a podle všeho to teď fakt táhne s Kejtou. To měla řečí, že by ho už nikdy zpátky nevzala. Lidi asi měli pravdu, když říkali, že matka s děckama si nemůže vybírat.. No, ale to už není můj problém. Můj problém je, že Pilot se špatně stará o Špačka. On ji strašně chce. Tvrdí, že mu na ní hrozně záleží a že si ji chce nechat. Prej mu s ním bude líp, říkal. Já si stejně myslím, že ji chce hlavně proto, abych se s ním musela bavit. Kolikrát jsem ho přistihla, že jí ráno nedal čistou vodu, stejně vždycky lže a tvrdí, že jí dává vodu každej den. Taky jí prej dobře krmí, ale já když tam přijdu, tak má vždycky jenom vločky a sušený červy. Taky jí prej dává ven. Ptáci totiž potřebují přímé sluneční světlo. A prej si s ní každej den hraje. No, od Krise vím, že Pilotova klec neopustila obývák, kde navíc pěkně páchne, protože Pilot je línej to čistit, takže na sluníčko fakt nechodí. A Pilot je věčně v prdeli, takže si s ní určitě nehraje. No, takže o víkendu mi Kris volal, ať přijedu, jestli ještě chci vidět Špačka, než umře. Myslela jsem, že přehání, ale tvrdil mi, že se ani neudrží na bidýlku a že jí vypíná mozek. Že prostě leží jako chcíplá a není schopná nic. Tak jsem tam přijela. Jasně, že neměla vodu a měla jen vločky. Popadla jsem ji a pak jsem doma viděla, o čem to Kris mluvil, když měla další záchvat. Normálně jsem u toho brečela, protože jsem si taky myslela, že umírá. Ona se z toho pokaždý otrkala a pak byla chvilku celkem normální, než to s ní seklo znova. Posílala jsem fotky Pilotovi a řekla jsem mu, že Špaček asi nepřežije noc. Posílal mi brečící smajlíky. Uvařila jsem jí vajíčko, aby do sebe dostala co potřebovala. Vitamín D, protein, kdoví co? Ten den měla asi tak 15 záchvatů. Další den jsem ji viděla mít tak dva. Vylezlo sluníčko, tak jsem ji šoupla na terasu. Od třetího dne žádnej záchvat už neměla. Zase začala zpívat. Pilotovi trvalo asi pět dní, než se zeptal, jak se má. Odepsala jsem mu, že jsem mu snad jasně řekla, že nepřežije noc a jestli se teprve až teď ptá, tak je vidět, jak mu na ní záleželo. Takže ten z toho byl v číči, bulel a psal ať nepíšu kraviny, že moc dobře vím, jak toho ptáka miloval. Jo, tak, že ji zanedbal k smrti, jasný. Strašně jsem se dohádali, já jsem mu řekla, že ptáka jsem zachránila, ale on už ji do péče určitě nikdy nedostane, což jeho vytáčelo, protože on se o ni přece staral vzorně. Ten stav, v jakým byla, rozhodně nebyl zapříčiněn jím. :D Já mu prostě nedokážu vysvětlit, že když u mě je zdravá, tak to asi jeho vina byla. Vůbec jsme se tím pádem nedohodli a jsme rozhádaní dodnes. Já nevím, on tomu snad opravdu věří, že dělá ty věci, který říká, že dělá.

Včera mi Youtube doporučil písničku, která mi bleskově zlomila srdce. Jsem si místo učení pěkně pobulela, hmmm už jsem dlouho nebrečela a dorazila jsem tu flašku vodky, co jsem si tak před měsícem koupila. "I don't like being sober. That's when it hits me it's over.” Písničku si poslechněte jen na vlastní nebezpečí. :D

To učení mi nějak nejde. Musím udělat tři zkoušky, než začnu zase lítat a nějak se k tomu špatně dokopávám. Tak jsem si už zaplatila termín té první, aby mě to donutilo, takže teď zas z toho budu mít deprese, že to nestíhám. Budu muset přestat honit chlapy a začít se sebou něco dělat.

Předevčírem jsem tu měla Pavla, toho kiwáka z minulýho článku. Měl cestu kolem a taky bydlí moc daleko na to, aby se mi chtělo jezdit k němu, a tak jsem poprvé někoho pozvala ke mně domů. Ale jenom na cuddle a movie! Jsem mu hned vysvětlila, že v tomhle domě s papírovýma stěnama se žádné nemravnosti konat nebudou. Omg who was I kidding? Jasně, že se nakonec dočkal. Mám z toho rozporuplné pocity. Předehra mě úplně vykolejila, já si normálně příliš neužívám orálního sexu, ale tenhle měl naprosto odlišnou techniku od kohokoliv předtím a já jsem tomu dost rychle přišla na chuť. Jako tohle bych mohla mít každej den. Ten zbytek už pak nestál za moc. Já teď nevím, jestli ho ještě někdy pozvu, protože bych chtěla jen tu první půlku. :)) Začínám si myslet, že kiwáci nebudou pro mě dobré partie, protože od rozchodu s Pilotem jsem narazila jenom na jednoho chlapa s uspokojivou velikostí a to byl Čech. Ale i tak jsem se marně radovala, protože ten se udělal už při předehře a já měla po ptákách. Doslova. :D

Tak jsem to minule dobře odhadla, že jak uhodí pondělí a Sídžej se zbaví dětí, tak si vzpomene, že žiju. Jo, porušil naši dohodu o 24 hodinách, ale protože jsem ji sama porušila minulej tejden, když mi skončily krámy, tak jsem nemohla nic moc říkat. Jako nechtělo se mi nikam a vlastně jsem ho nejdřív odmítla. Měla jsem před odchodem z práce rozhovor s Hezounem a dost mi zkazil náladu na cokoliv. Vyčetl mi pár věcí. Jednou z nich byl můj akcent a že mi lidi nerozumí. Už mě to začíná srát, jak se Hezoun a Šprt navážej do mýho přízvuku. V minulý firmě jsem s tím problém neměla a tady mě za to budou pořád buzerovat. Moc dobře věděli, že přízvuk mám, když mi tu práci nabízeli. No a další věc byla, že jsou věci, který ještě nemám zmáknutý (jako bych tady o tom minule nemluvila, že si je Šprt nechává pro sebe) a lidi pak místo mně volají rovnou Šprtovi a on tím pádem nikdy nemá volno. Vůbec to náhodou nemůže být tím, že jsou prostě zvyklí mu volat. :D No prostě se mu zdá, že jsem nějak moc pozadu. No super.

No takže jsem měla náladu pod psa a k Sídžejovi se mi nechtělo, ale pak jsem s ním mluvila po telefonu a trochu se mi ulevilo. Nalákal mě na víno a na pořádný obejmutí a obojí jsem vlastně potřebovala. A on asi taky, protože když jsme pak spolu leželi v posteli, tak se mi tam chudák nějak sesypal a normálně i tak trochu brečel. Jestli ten se z toho jeho rozvodu někdy vyhrabe, tak už asi všichni.

V úterý mi dal Šprt volno. Ještěže tak, protože po tom kartáči od Hezouna jsem měla po chuti tam chodit. Ráno jsem si volala a Třešněm. Už strašně dlouho jsme spolu nemluvili, ale potřebovala jsem nějakou morální podporu, abych s tou prací rovnou nesekla. Mluvili jsme spolu skoro hodinu a mimochodem mi řekl, že s tou jeho holkou se pořád vídá a už ji i představil dětem. Pak jsem šla na oběd s novým týpkem z tinderu. Vzala jsem ho do kaféčka, kde jsem byla dvakrát s Třešněm. Třešeň ten podnik předtím neznal, ale asi si ho díky mně oblíbil, soudě podle toho, že jsme tam na sebe narazili. Já tam s jiným chlapem, on s jinou ženskou, no super!

Týpek z tinderu je takovej typickej kiwák. Z rodiny farmářů (to je něco pro vegana) a hrozně žere rugby. Když to není kriket, tak je to rugby. Teď je tak na půl roku na nemocenský, protože si při zápase přetrhnul achilovku. Já když jsem si vzpomněla, že mám jít do práce, tak jsem si říkala, že bych tomu rugby možná taky mohla přijít na chuť. Trochu se takhle pěkně zmrzačit a půl roku tam nemuset.. No, je vyšší než já, taky má super ramena jako Sídžej, ale bohužel až takovej fešák jako Sídžej to není. Ale aspoň nemá a nechce děti. Stejně se mi nechtělo domů, protože tam na mě čekalo učení. Tak jsme šli ještě na bowling a pak do kina na Han Solo. Tam mě držel za ruku a já jsem se ho držela jako klíště, protože mi byla pěkná kosa a on byl pěkně horkej. Pak jsme se před kinem dlouze objali. Já jsem to věděla, že on by nejradši ještě nějakou líbačku, ale radši jsem se rychle vyvlíkla a s odstupem se rozloučila. Na nějakou tu srandu bych ho třeba využít mohla, ale přišel mi jako fakt hodnej týpek a nerada bych mu ublížila. On sice tvrdí, že si ublížit nenechá a že po mně nic nebude chtít, ale pak hned dodal, že jedině, že bych se rozhodla, že bych chtěla něco víc já. Tak já nevím, jestli si to představuje jako Hurvínek válku, nebo má nějakej zázračnej vypínač. City on/off. Já bych takovej vypínač asi chtěla.

Koukám, jak se tu už přes měsíc rozepisuju o chlapech a o houbách a přitom já na to vlastně ani nemám čas, tak trochu nechápu, jak to vlastně stíhám. Já totiž pracuju od pondělka do pátku a k tomu ještě každej druhej víkend. Začínám v deset ráno, končím o půl sedmý, to je osm a půl hodiny denně. A o víkendech buď pracuju z domu, nebo občas taky musím jít do kanceláře, když máme nějaký zvláštní lety. Jako dneska třeba na Tongu a zejtra na Chathamské ostrovy. Ono je to teda docela zajímavý, takže to člověka třeba až tak neobtěžuje do tý práce chodit. Ve čtvrtek jsme transportovali vězně, tak jsem si schálně přivstala, abych se na toho vrahouna mohla podívat. Takový malý a krpatý, člověk by řekl, že nechat se zabít od takového trpaslíka, je vlastně docela ostuda. Zvlášť když jste hlavou věhlasného gangu.

Placená jsem za 40 hodin týdně, ale trávím tam o dost víc. Šprt mi občas dá volno v úterý nebo v pátek, abych tam fakt nebyla furt, ale to taky není každej tejden. Dneska (v sobotu) jsem to po pěti hodinách zabalila a šla jsem domů. No a Hezoun (syn majitele) mě viděl odcházet a říká: "Ty už jdeš v jednu domů, jo? No ty máš ale těžkej život." :D Je pravda, že Hezoun je fakt debil, ale ten se aspoň chová jako hulvát ke každýmu, takže si to neberu příliš osobně. Doma jsem si chtěla dát šlofíka, ale telefon se u mě netrhnul a musela jsem zorganizovat zakázku na zítra, kvůli které se zase budu muset osobně dostavit do práce. No, a mezitím se snažím studovat na zkoušky z létání IFR. Šprt mi důrazně doporučil, ať tu knížku v práci radši ani nevytahuju, že jak mě s ní načapá Hezoun, tak budu mít průser, že za čtení knížek mě prej neplatí. Vzhledem k tomu, jak často pracuju zadarmo, mně to přišlo jako docela dobrej vtip. No, takže v práci mám problém se dvěma osobami.

Jednou je Hezoun a druhou je Šprt. Šprtovi ta jeho nová manažerská pozice asi nějak stoupla do hlavy a já marně přemýšlím, proč mě na tu pozici vůbec doporučil, když mě očividně nemusí. V minulé práci jsme spolu vycházeli fajn, ale tady se ke mně chová úplně jinak, než k ostatním. A mě to teda dost sere. S každým tam všechno řeší a mně skoro nic neřekne. Hlavně jeho práci mi příliš nevysvětluje. Já mám dojem, že je to proto, aby mohl zůstat nepostradatelným. A možná taky abych já vypadala jako neschopná. Šprt totiž nemá rád konkurenci. Proto třeba nesnáší Všeználka, protože Všeználek je možná ještě chytřejší než Šprt, ale na rozdíl od Šprta má Všeználek taky nalítáno přes 2000 hodin. Když k nám Všeználek přišel, tak ho dokonce lidi často omylem oslovili Šprtovým jménem. To jen pro představu, jak moc si byli v jistých ohledech podobní. No a když se Všeználek přihlásil na práci pilota do firmy, kde teď se Šprtem pracujem, tak přesto, že má více než dostatečnou praxi, Šprt to u majitele zarazil. Prostě mu řekl, že Všeználek tam bude pracovat jen přes jeho mrtvolu. A Šprta v práci všichni strašně žerou, snad jen kromě Hezouna, kterej žere jen sám sebe, takže Všeználkovi se nikdy nikdo neozval. A nejhorší je, že Šprt může udělat úplně to stejný se mnou. A já se nemůžu zbavit pocitu, že to nakonec i udělá.

Já a Šprt máme nalítáno skoro stejně. Zaslechla jsem, jak mu Hezoun říká, že bude potřebovat 30 hodin odlítaných v noci. A tak, když Hezoun odešel, tak jsem prohodila, že to bych si asi ty moje chybějící hodiny měla odlítat v noci, když se to tam tak vyžaduje. No, a ten debil se na mě podíval úplně vyjeveně a jestli si prej myslím, že bych tam mohla dostat pilotní job?? Na to jsem se podívala vyjeveně já na něj, že proč jako si asi myslel, že jsem vzala míň placenou práci a jsem tam od nevidím do nevidím, asi proto, že mi nic neslíbili?? A von na to, že kdo mi co slíbil a vypadal u toho docela podrážděně, že jak si to asi mohli dovolit něco takovýho slíbit zrovna mně. :D No paráda, takže já tam ze sebe budu rok a půl dělat debila za pár šupů a von si pak Šprt dupne, tak jako si dupnul s Všeználkem a já se zase do toho kokpitu nedostanu. Někdy mám sto chutí jít zpátky do bývalé firmy. Fakt nevím, jestli tohle byla dobrá volba.

Tyjo to je docela haluz, spolubydlící se mi přiznal, že prej se mu líbím a chtěl by se mnou něco mít. To je ten, co zpívá v kapele. Jak jsme se na něj byli jednou podívat se Sídžejem. Je to takovej zakrslej Indonézan a strašně dlouho s nikým nebyl. Jeho partnerka mu před lety umřela na rakovinu a on prostě doteď na to ani nemyslel, že by zase mohl něco s někým mít. Měl sice rande s jednou Dádinou kamarádkou, ale jak se mu začalo zdát, že by ho snad mohla chtít, tak z toho rychle vycouval. Takže když se mě zeptal, jestli bych s ním nešla na večeři, tak jsem si rozhodně nemyslela, že to má bejt rande. Prostě jsem si myslela, že chce jen nějakou kamarádskou společnost. Jak jsem naivní a blbá. Očekávat od chlapa soudnost, či snad stejný náhled na věc ohledně neslučitelnosti našich výškových poměrů, se mi již mnohokrát neosvědčilo. A stejně mě to vždycky znova překvapí. Jak mu může nevadit, že jsem o dvě hlavě vyšší? To asi nikdy nepochopím. Nakonec je to ale úplně typická situace. Sídžej chce exmanželku, já chci Sídžeje, mě chce spolubydlící a spolubydlícího chce Dádina kamarádka..

Ale abych teda dovyprávěla příběh o Sídžejovi. Naposled jsem psala, jak jsem se chytila do pasti a proti mojí vůli se zamilovala. Pár dní jsem si to nechala rozležet v hlavě a pak, když se konečně ozval, jsem mu napsala, že mi to takhle nevyhovuje a že končím. Že chci někoho vídat pravidelně a taky chci vědět kdy, abych mohla dělat i jiný věci a ne jen sedět doma na zadku a čekat, kdy chlap pískne. On že prej tomu nerozumí a jestli se do něho náhodou nezamilovávám. Tak jsem mu řekla, ať to neřeší, že to není jeho problém. Tu noc mě to dost sebralo. Přemejšlela jsem, kolikrát ještě můžu přežít zlomeninu srdce během takové krátké doby. Ale další dny se to začalo dost zlepšovat a za pár dní už jsem byla v pohodě. Přecijenom jsme spolu byli jenom párkrát. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala odmítnout chlapa, kvůli kterýmu bych se dřív ponižovala a nechala se sebou zacházet jako s kusem hadru, jen abych mohla být s ním. Třeba už jsem opravdu dospělá?

Asi nějakých deset dní po tom jsem šla na večeři s Všeználkem. Dlouho jsme se neviděli, takže se mě zeptal na Sídžeje. Řekla jsem mu, že to skončilo, že já už se mu neozvu a on mně určitě taky ne. Pač jsem ho chudáka nejspíš vyděsila a určitě je teď přesvědčenej, že bych s ním chtěla vztah. Jak jsem to dořekla, tak mi pípla smska. Hádejte od koho. To bylo dost vtipný, ale hlavně mi to vyrazilo dech. Já jsem to fakt nečekala. Chtěl mě zase vidět. A já jsem si trvala na svým, že mi to takhle prostě nevyhovuje.

Podusil se ještě tři dny a pak mi napsal, že bychom si možná měli promluvit. My jsme s Dádou další den byly domluvený, že půjdem do bazénu kousek od jeho baráku, tak jsem mu řekla, ať se tam za náma staví, jestli chce. A on tam fakt přišel. Stejně byl asi nejvíc zvědavej na Dádu, protože o ní často mluvím a Sídžej si představoval, že mít dvě vysoký Češky v posteli by byl jeho splněnej sen. Kterej jsem mu já ovšem nehodlala splnit. Šli jsme pak spolu ještě sami na zmrzlinu a tam jsme se dohodli, že teda pokud mě bude chtít vidět, tak mi dá vědět nejmíň 24 hodin dopředu. Bývala bych šla rovnou k němu ten den, ale měla jsem krámy, tak jsem jela domů. Viděli jsme se od té doby jednou. Jenže ne nadarmo se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Vypadá to, že jsem si ho z hlavy vyhnala docela důkladně. Jako nebylo to úplně špatný, ale nějaký velký city už tam zkrátka nebyly.

No a pak jsem ho měla vidět v sobotu na té akci s houbama. Tak jsem mu napsala kde jsme a on mi odepsal, že je v hospodě a kouká na rugby. A že tam za ním můžu přijít, jestli chci. Trochu jsem chtěla, ale domluvenýho bylo něco jinýho a já si zase od něj na poslední chvíli nenechám měnit plány, takže jsem zůstala u Dády a jemu jsem napsala, ať se klidně staví, až to rugby skončí a nebo ať si dělá co chce. No a od tý doby jsme si nepsali. Já jsem se pak v neděli viděla s jedním pěkným Čechem, co je tady na pracovní cestě a vůbec mi to nebylo vůči Sídžejovi blbý. Takže se považuju za vyléčenou. Čekám, že se zase příští týden ozve, až nebude mít děti a nebude mít do čeho píchnout. Pokud se mu teda někdo neozve na jeho novej profil na tinderu, na který jsem onehdá náhodou narazila. Naštěstí je mi ale celkem jedno, jestli se ozve nebo ne.

Tenhle článek je samozřejmě úplně vymyšlenej a rozhodně nechci nikoho nabádat, aby něco takovýho zkoušel.

Už jsem říkala, že Kris je teď dřevorubec a nosí domů spousty lysohlávek. No, a protože minule mi ten trip zkazil můj šéf a já jsem musela sežrat pizzu, abych se snesla zpátky na zem a musela jsem jít spát, tak jsem si to vlastně pořádně neužila a vůbec jsem nevyužila ten potenciál, co ta noc mohla mít. Takže jsme to s Dádou naplánovaly znova. Šly jsme včera na oběd ještě i s Blonckou, kde jsme se zmínily, co chystáme na večer a Bloncka hned, že se přidá, ani jsme ji nemusely přemlouvat. Původně se měl stavit i Sídžej, ale ten nakonec šel s nějakýma kámošema do hospody koukat na rugby. Asi se bál. No, takže jsme se u Dády sešly my tři a Dádin týpek a ještě jeden kámoš. Kluci si houbičky nedali a dělali nám dozor. Za což jsem byla nakonec hodně ráda.

Zkusím popsat co se dělo, ale hrozně špatně se to popisuje slovama. Já jsem těch houbiček měla jednoznačně nejvíc, protože jsem koza nenažraná. Koukali jsme se na film, kterej jsem absolutně nevnímala. Ten film jsme promítali projektorem na stěnu a já jsem viděla barevná světýlka vycházet z toho projektoru. I ten film samotnej byl takovej barevnější. A na stěně okolo se tvořily různé geometrické obrazce. Holky už byly v takové vysmáté náladě, Bloncka pořád říkala, že to nechce a ať to zastavíme, ale nadruhou stranu se tomu furt smála, takže jsme nevěděli, jestli si to teda užívá, nebo co. Dáda furt že chce jít ven a nakonec donutili i mě se zvednout. Na verandě jsem popadla nějaký boty, ani mi vůbec nepřišlo, že jsou moje, ale byly tam kde jsem si pamatovala, že jsem je nechala a byly mi. Byly to moje boty, ale já jsem je vůbec nepoznávala. Šla jsem si do auta pro bundu. Moje auto vůbec nevypadalo jako moje auto, ale ty klíče, co ani nevypadaly jako moje klíče, to otevřely a uvnitř byla moje bunda, tak to asi bylo moje auto. Oblíkla jsem si bundu. Je převážně fialová a černá, ale má na sobě taky různobarevné čtverečky. A barvy jsou na houbách velice fascinující. I třeba blbej semafor je najednou absolutní bomba. Takže Dáda, když viděla moji bundu, tak z ní byla úplně nepříčetná a prohlašovala, že to je nejlepší bunda, co kdy v životě viděla.

Takže jsme šli na procházku, já jsem byla dost zamlklá, zatímco ty dvě se furt něčemu smály. Jenže mě se prostě pomalu zmocňovala panika. Normálně jsem v duchu úplně šílela, že jsem udělala strašnou blbost, že umřu, že život už nikdy nebude jako dřív. Měla jsem strašnej strach. Chtěla jsem akorát někam zalézt do díry a ne někam chodit. Bála jsem se, co teď se mnou bude, když nemůžu řídit a jsem někde úplně v prdeli daleko od domu. Nakonec jsem se otočila, že si zalezu do auta a zkusím si asi trochu pospat, nebo já nevím. Dádin týpek se pak uvolil, že mě vezme zpátky k nim domů a nechá mě si lehnout na gauč.

Sama na gauči, brutální úzkosti pokračovaly. Bála jsem se o Dádu, ale hlavně o Bloncku, protože Dáda aspoň věděla, do čeho jde. Bála jsem se, že jsem jim zk...la život, protože přece jsem ty houby přinesla já. Taky jsem se bála, že až si pro Bloncu přijede přítel, že nás zabije až uvidí, v jakým je stavu. Taky jsem panikařila kvůli Sídžejovi, měla jsem děsnej pocit, že jsem něco fakt brutálně zvorala. Pak už jsem měla problém si uvědomit, kdo to ten Sídžej vlastně je a proč jsem z něho tak vystresovaná. Je to můj přítel? Žijeme spolu? Nebo žiju vůbec s někým? To už jsem byla někde v úplně jiné dimenzi, snad ani ne v mým těle, ale ten strach se mě pořád snažil tahat zpátky do reality. Nutil mě uvědomovat si, jestli chodím někam do práce. Jestli tam náhodou nemám bejt a nebudu vyhozená za to, že se nedostavím. Vždycky mě na chvíli uklidnilo, když jsem si uvědomila, že je sobota a že mám v neděli volno. Že Sídžej není můj přítel a nic jsem neposrala. Že Bloncka je v bezpečí, že na ni dohlížej ti dva týpci. A stejně se ten strach vracel a já jsem se musela nutit se vracet z té jiné reality a uvědomovat si ty věci znova a znova.

Přemýšlela jsem, jestli ten život, kterej si myslím, že mám, je vůbec pravda. Jestli je to realita. Jestli bych mohla prostě zůstat v té jiné dimenzi. Docházelo mi, že moje tělo ale nemůže zůstat ležet u Dády na gauči už na pořád a že tam tím pádem zůstat nemůžu. Musela bych mít nepřetržitej přísun hub a život kde by nevadilo, že nechodím do práce a nemám prachy. To možná tak někde v pralese by šlo. Vzala jsem do ruky telefon. Dobrých dvacet minut jsem pouze čučela na displej, protože to byla fakt děsná šou. Bylo to 3D, ikonky se vznášely, mezi nima se honila kolečka a vlnovky a pulsovala tam barevná světýlka. Pak jsem napsala Krisovi. Ten byl doma a taky na houbách, takže jsme byli na stejné vlně. Zeptala jsem se ho, jestli umřeme. Řekl že ne, to mě trochu uklidnilo. A to si mám jako užívat tohle? :D Napsala jsem mu, ať mi připomene, ať už tohleto nikdy nedělám. Bavili jsme se jak on v tohle stavu řídil domů. Byla jsem na něho nasraná a úpřímně jsem nechápala, jak to dokázal. Taky jsem chtěla jet domů, ale moje auto už ani nevypadalo jako auto, natož abych to ještě řídila! Dáda mi poslala hodně vysmátou hlasovou zprávu. Takže jsem se uklidnila, že jsou v pohodě a nemaj paniku jako já. Byly pryč pár hodin, no mně to spíš přišlo jako pár dní. Vzkázala jsem jim, ať už jdou domů a jdou si povídat. Pomalu mě přešly úzkosti a já jsem si to začala užívat. Tohle se mi nejhůř popisuje nebo i uvědomuje, co se dělo. Ale ty zážitky mě hrozně bavily. Takový prostě domácí kino před mýma očima. Pak přišly holky, s nima i Bloncky přítel, toho jsem se bála, tak jsem se radši schovala pod deku, ale nevypadal nasranej, ona Bloncka byla docela roztomilá, tak proč by se zlobil, žejo.

Všechno se hejbalo, zdi a futra, hřebíky ve futrech sjížděly nahoru a dolů. Lidské obličeje měly kolem sebe zvláštní auru.

Holky vytáhly pastelky a omalovánky a začaly si hrát. Všechny tři jsme byly zase dětmi. Nakreslit kolečko byl docela výkon. No, já nedokážu nakreslit kolečko a Kris řídil auto tyvole. Síla. Holky nakreslily domeček a ovečku, umění hodné tříletého dítěte a ne třicetiletých bab. :D Ty dvě byly na můj vkus moc hyperaktivní, furt něco chtěly dělat, mně úplně stačilo je pozorovat a strašně se smát jejich dětskému chování. Dáda pak vytáhla relaxující čaj, kterej prej koupila minule, když byla na houbách v supermarketu, což prý mimochodem byl úplně nejlepší výlet a ten čaj prej musela mít, ani nevěděla proč. Tak teď nám to začalo dávat perfektní smysl, že ho přece koupila, abychom si ho mohly dát na tomhle tripu. Bloncka musela jít domů. Ještě nám od tam několikrát volala i s přenosem obrazu a strašně jsme se nasmály. Dádin týpek šel spát. Předtím nás ale poučil, ať si nehrajeme se zápalkami a nečmáráme po zdech. Taky všude narafičil prázné kýble. Jako kdyby se na houbách mělo zvracet. :D Dáda začala vybarvovat stránku z omalovánek, co už vybarvovala na minulé houbové jízdě.

Minule vybarvila všechnu tu vodu okolo lodičky, samé krásné veselé barvičky, no a včera jsme vybarvily tu lodičku samotnou. Tmavou, hnusnou, depresivní hnědou. Dáda říkala, že to úplně reprezentuje, jak je to v životě. To barevný okolo, to jsou ty naše sny, ty fantazie, to co si přeješ. Ta loď uprostřed, to je realita. To co skutečně máš. Hnědý hovno. Na houbách jsme v tom barevném světě a až ty houby přejdou, budem v zase zpátky v hnědé prdeli. Možná to zní trochu depresivně, ale nám to přišlo strašně vtipný. Pak jsme šly taky spát. Mně to trvalo až někdy do čtyřech do rána, než jsem o tom všem přestala přemýšlet a usnula jsem. V sedm ráno už jsem byla zase vzhůru a odjela jsem domů, kde jsem si dala sprchu a kafe a přemýšlela jsem o tom, co se všechno za tu noc stalo a taky jsem si na youtube našla nějaká videa o tom, co se vlastně dělo v mým mozku. Teď už vím, že jsem se o tom měla vzdělat přetím, že bych si třeba ušetřila několik hodin šílenýho strachu. A i když jsem po lidech chtěla, ať mi připomenou, ať už to nikdy nedělám, příště už na to třeba budu líp připravená.

Myslím si, že můj život už nebude úplně jako dřív. Můj náhled na svět se změnil. Houbičky jsou prej výborný lék na deprese a tak. Já to tak vidím, že teď budu nějakou dobu ještě pěkně vysmátá. No a pak to třeba zopakujem.