Wien na Novem Zelandu

Za poslední týden napršelo tolik vody, že vůbec nechápu, kde se to všechno vzalo. Auckland je částečně pod vodou. Známým se dokonce zřítil strop. I tady na Waiheke se spousta lidí sháněla po ponorných čerpadlech. Některé silnice byly zaplaveny, včetně té, na které normálně parkuju přes noc. To je člověk najednou ještě vděčnější, že se svým domkem na kolečkách prostě vyjede na kopec a nemusí jen bezmocně koukat, jak jeho veškerý majetek pohlcuje voda. A některé silnice se i částečně sesunuly.

Za dva týdny jedu do Auclandu na předání občanství. Teď se modlím, ať nejsou už žádné kalamity a neruší se trajekty. Kdybych měla prošvihnout něco, na co čekám už přes osm let, tak se to snad radši pokusím sama přeplavat. A pak poběžím hned na úřad požádat o nový pas! A co je moje dilema? No, že se blíží můj odjezd do Austrálie a já se ještě pořád nerozhodla, co budu dělat. Mám prodat jetski i dodávku, sbalit si svých pět kufrů a odjet už napořád? Prodávat jetski v zimě bude krajně nevýhodné, ba možná i nemožné. I na dodávce v zimě prodělám kalhoty. A nebo to mám někde zaparkovat s tím, že se za pár měsíců vrátím a buď tu ještě nějaký čas pobudu, nebo to vše prodám v létě? Jen ta představa, jak se ty věci snažím prodat a jak se snažím vecpat všechen svůj majetek do pár kufrů, ve mně vyvolává brutální úzkosti. Takový jsem naposledy měla, když jsem se chtěla rozejít s Pilotem, ale když jsem si představila, jak těžké bude vyřídit záležitosti kolem baráku, který jsme měli pronajatý a se vším tím majetkem, co jsme spolu vlastnili, tak jsem byla paralizovaná hrůzou a ne a ne se do toho dokopat. Tak teď to mám podobně. Bylo by jednodušší si ty věci prozatím nechat tady a odjet oťukat terén, ale u koho třeba na půl roku zaparkuju, to netuším. Navíc ty peníze z prodeje, by se mi sakra hodily na nákup jiné dodávky v Austrálii. Brod je ještě relativně daleko, ale já už stahuju kalhoty a mám z toho depky jako sviň!

Dneska se konečně zase na ostrov navrátilo sluníčko. Takže dnešní turisté byli velmi spokojení. Nakonec práce pro Sharon je celkem fajn. Já myslela, že to bude horší, protože ona působí jako dost namyšlená podnikatelka. Ale zatím mě sere jenom tehdy, když se bez jakékoliv příčiny rejpe v mém životním stylu. Protože ona má na veganství dost vyhraněné názory a nebojí se je vám vnutit. Pořád zkoumá, co jsem si donesla k obědu, protože nechápe, co teda vlastně jím. A korunu tomu nasadila kolegyně vegetariánka, která začala pět ódy na falešné maso od Quorn a na to se Sharon úplně naježila, že to úplně nejvíc nesnáší, když se vegetariáni snaží, aby jejich jídlo chutnalo a vypadalo jako maso. Prý je to úplně zvrácené. Jo no udělat si řízek ze seitanu je zvrácenější, než podříznout hrdlo teleti. Takže v tomhle ohledu je mi líp v té druhé práci, protože tam jsme 4 vegani. Dokonce firma kupuje pro zaměstnance nejen kravské mléko, ale i ovesné a nikdo nemá blbé kecy.

Když takhle ráno jedu vyzvednout svoje hosty od trajektu, tak si říkám, že už jsem skoro jako Sonja. Když jsem čítávala její blog, tak mě ta její delegátská práce moc zaujala. A teď to skoro dělám. Dneska jsem měla tři skupinky. Jedna dorazila trajektem už v devět. Tak si dali snídani v kavárně u trajektu a já je pak před desátou vyzvedla a odvezla do městečka Oneroa, ať si jsou nakoupit nějaký suvenýry, než posbírám další dvě skupinky, co dorazily až v deset. A pak jsme všichni vyrazili na vinice. Někdy, když máte času nazbyt, tak je mezi vinicemi povozíte po různých zákoutích ostrova s krásnými výhledy. Z nějakého důvodu také všichni milují zastávku v místní "ptačí rezervaci". Je to taková kuriozita, protože i když jsme tu na malém ostrově, tak tu platí stejné vyhlášky jako v Aucklandu, pod který spadáme. A ve městě není dovoleno míti doma kohouta, protože by obtěžoval všechny sousedy. No a tak když se stane, že někdo nedopatřením rozmnoží slepice a vylíhne se kohout a ten někdo nemá to srdce z něj udělat polévku, tak jej vyhodí u sportovního hřiště. Začalo to kohoutama, ale teď už je tam, z mně neznámého důvodu, více kachen, než kohoutů. Taky se tam zdržují rackové a občas i jeden pukeko. Dobrovolníci je tam chodí každý den krmit a doplňovat vodu, takže se ptactvu na téhle nelegální ptačí skládce vlastně vede moc fajn. No a když tam zajedete s autem, tak se desítky či stovky ptáků k vám rozběhnou v naději, že jim vezete nějaké zbytky. A to z nějakého důvodu vždycky každého moc baví. Jednou jsem tam dokonce zajela s mladýma týpkama, o kterých jsem si myslela, že jim budou kohouti úplně volný, ale oni hned nadšeně vyskákali z auta s fotili se s nima. Nechápu.

Vlastě mi nikdo nedal žádný návod k tomu, co těm lidem jakožto průvodkyně mám vlastně říkat. To mě docela překvapilo. Asi si mám něco nachystat sama. S tím mi ale nechtěně pomohli v druhé práci, kde kolem Vánoc byl takový nedostatek lidí, že mě dokonce na dva dny posadili na vyhlídkový autobus místo průvodce. A protože nemám trénink, tak všechno to kecání obstarali řidiči a já jen zdravila lidi, kontrolovala jízdenky a pomáhala jim nastupovat a vystupovat. Jeden den jsem strávila s Kejt, která tu žije už třicet let a je chodící encyklopedií místních faktů a vtipných historek. Ta za celou tu cestu pusu nezavřela a protože jsem s ní absolvovala čtyři okruhy, tak jsem to slyšela hned několikrát a dost jsem si toho zapamatovala. Hned druhej den jsem to vyzkoušela na mých vlastních hostech a ti mi pak dali sto australskejch dolarů jako dýško. Tak moc dík za pomoc, Kejt! :) No ale jsem ráda, že nejezdím tím autobusem. Kdybych měla dělat každej den pět okruhů a pořád dokola měla mlít to stejné, tak se asi zblázním. Respekt těm, co to dělaj.

A když je takový den jako dneska, tak je to sice tady krásný, ale já jsem po práci dočista uvařená, i když je v dodávce klimatizace. Protože většinu času stojíme na vinicích, zatímco si hosté dávají do nosu, a to auto se prostě vytopí. Takže po práci jedu přímou čarou rovnou k pláži, kde okamžitě běžím do vody. A to je moje nejoblíbenější část dne. Jen tak si splývat na vodě, nechat se houpat vlnami a cítit se svěží a v chládku.

Zrovna jsem dopisovala tenhle článek, když mi přišla smska od kolegy, jestli nechci do Oneroi na skleničku šampáňa. Bylo mi to trochu divný, ale neřekl, že tam půjdeme jen my dva. Tak jsem si nejdřív myslela, že asi jde víc lidí z práce. Já se musím přiznat, že tenhle kolega mě hned docela zaujal. Jakože je fakt přitažlivej, i když se trochu divně oblíká. Nosí všemožné pánské šperky a kožené vestičky a rukavičky. Něco jako motorkáři, ale nevím, zda-li má vůbec motorku a hlavně on se tak obléká i do práce. Teď jsem se teprve dozvěděla, že on ty šperky a kožené věci i vyrábí, neboť jeho táta s kůží pracoval a vyráběl boty. Za hřích by teda určitě stál, ale nechala jsem si zajít chuť poté, co se na vánočním večírku objevil s manželkou a s dětma. Tak jsem mu napsala, že bych se musela nejdřív oblíknout a on odepsal, že počká na autobusové zastávce a jestli ho můžu vyzvednout. Hm, tak to trošku přidalo na divnosti. Nabrala jsem ho a on mi vysvětlil, že v jednom podniku s hostama z jeho zájezdu rozpili šampaňské a protože ho nedopili, tak si ho tam od barmana nechal uschovat, že ho přijde dopít později. Tak jsem si z něho utahovala, že mě jen využívá, aby nemusel řídit opilý. Dopili jsme to, pokecali, byla tam pěkná živá muzika, krásný výhled na moře a velmi barevný západ slunce. Hotová romantika.

On mi pak řekl, že mi ukáže, kudy jezdí domů, když je podnapilý a chce se vyvarovat policejní kontrole. Tak jsme jeli po polňačce kolem pobřeží, načež se mě zeptal, jestli nechci na chvilku zastavit a něžně mě pohladil po rameni. A vůbec to nebylo nepříjemné. Ale řekla jsem mu, ať se na to vysere. Na čež on se zeptal, jestli jsem si jistá? "Kdybys aspoň nebyl ženatej" odpověděla jsem na to já. A on že to přece nic neznamená, že on už to doma nedostává a kdesi cosi. Jak je možný, že jsem takhle stará a ještě stále takhle naivní, že se vůbec dostanu do takové situace? No, vykopla jsem ho kousek od domu, ještě se mi chudák omluvil, že snad nebyl moc nechutnej. Né, vůbec nejseš nechutnej. Kdybych byla mladší, zblajzla bych tě hned. A tu tvoji manželku vůbec nechápu. Jestli je to teda vůbec pravda. Ale nic z toho jsem mu samozřejmě neřekla. Jen jsem se usmála a řekla jsem, že je to v pohodě a popřála mu hezkej večer. No a teď se mi o tom asi bude zdát, protože část mě by si bývala přála, aby to dopadlo jinak.

Hlásím se zase po nějaké době. Mám teď hodně práce a na nic jiného nemám čas. Teď jsem makala deset dní v kuse. Včera jsem měla jeden den volno a dneska už zase makám. No a místo abych včerejšek proválela a odpočinula si, tak jsem sedla na trajekt a jela jsem do Aucklandu. Trochu nakoupit, trochu si pochutnat v mé oblíbené restauraci a pobavit se s bývalým spolubydlícím - s tím dřevorubcem, co nosil z lesa houbičky - kterého jsem již léta neviděla. Byli jsme v kině na novém Avatarovi ve 3D a bylo to úplně boží. A pak jsem se skoro poblila po cestě trajektem domů, pač poslední dny bylo fakt otřesné počasí a byly velké vlny.

Když teď tak hodně pracuju, tak nemám čas si stýskat, že tu nemám kamarády a vede se mi mnohem líp. Obě moje práce mě baví a kromě té únavy mi ani nevadí, že tam trávím tolik času. To jsem si oddechla, protože po té, co jsem nebyla schopná pracovat v hospodě víc než tři dny v tejdnu, jsem si začínala myslet, že to tak budu mít už všude a dosmrti ze mě bude nemakčenko. Teď vidím, že to bylo tou prací, jež se mi jevila naprosto zbytečná a ne tím, že bych byla líná. Přitom zbytečná nebyla, každý potřebuje jíst. A přesto bych můj život v takové práci strávit nemohla.

Občas mi píše Fantomas. On se chudák snaží a já na to reaguju spíše stroze. Pořád bydlí na lodi a je docela nedaleko. Lehce bych tam dojela i na jetski. Občas taky píše, že by mohl s tou lodí přijet na výlet sem. Ale protože na to nadšeně neskáču a neodepisuju, že bychom se mohli vidět, tak se tady naštěstí ještě neukázal. Je mi ho trochu líto. Já vím, že on by chtěl, abychom se viděli, i když to nenapíše na plnou hubu a místo toho jen tak nenápadně oťukává terén. Ale já ho nechci vidět. Vím, že by bylo těžké se s ním bavit jen jako s kamarádem a já už do toho znovu spadnout nechci. On není to co chci nebo potřebuji. A přesto pro něho mám i po těch letech slabost, kterou schovávám za nezájem.

Teď se musím soustředit hlavně na to, abych našetřila co nejvíc peněz a připravila se na můj snad již brzký odjezd do Austrálie. Tak moc se těším! A zároveň se toho i trochu bojím. Co když ten život v Austrálii nebude už takový, jaký byl předtím? Co když je ta moje australská fantazie založená spíš snech a skutečnost nebude tak růžová, jak si ji posledních 8 let maluju..?

Asi existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.

Tak jsem tu měla na návštěvě kámošku z Kaikoury. Bydlela u mě v dodávce a bylo to fajn, ale opravdu nechápu, jak můžou lidi v těch dodávkách bydlet v párech a to mám ještě tak 3x větší dodávku, než baťůžkáři normálně mívají. Ale na ty tři noci to bylo v pohodě. Počasí se nám tedy moc nepovedlo, ale i tak se nám podařilo zvládnout krásnou slunečnou procházku po pobřeží, odkud jsme viděly i kosatky a jízdu na jetski kolem celého ostrova, při které jsme žádné kytovce bohužel neviděly, ale viděly jsme žraloka. Evka na něj ještě volala, ať připlave blíž. Naštěstí ji dočista ignoroval, protože já zas takovej blázen nejsem. Evka mi povyprávěla, kolik je těď v Kaikouře nových lidí, kolik tam má nových kamarádů a co všechno podnikají a mně z toho bylo fakt smutno a ještě víc na mě teď doléhá, že jsem asi udělala chybu a měla jsem se tam po zimě vrátit. Navíc jsme si vyříkaly věci, které byly jedním z hlavních důvodů, že jsem z Kaikoury odešla, protože Evča si tehdy procházela nějakýma sračkama a dočista mě tenkrát odřízla a mně to popravdě dost ublížilo. Teď už aspoň vím, co a proč se dělo a mám prostor to pochopit a odpustit.

Kdybych tu neměla tu práci, už bych byla na cestě na jih. Jenže stále platí, že pinglovat už nechci, takže stejně nevím, co bych tam dělala. Mě by bavilo pracovat na těch lodích, co vozí lidi za velrybama, nebo za delfínama, ale to bych musela mít fakt kliku. U těch delfínů je to tak, že oni to většinou dají někomu, kdo pracuje u nich v kavárně. A já do kavárny fakt nechci. :/ Teď když mám ten řidičák, tak jsem se stavila u Sharon a ta mi hned naplánovala práci na víkend. Myslela jsem si, že jí možná bude vadit, že dělám u konkurence a taky to hned věděla. "Ty pracuješ u Fullers, co?" Vybalila na mě hned místo pozdravu. "Hajzlové" dodala. :D Ani nevím, jak je možné, že to ví. Kdo jí to vykecal? Je pravda, že naše mateřská společnost, která provozuje trajektovou dopravu mezi ostrovy, tu není velmi oblíbená a tu bundu, co mi dali, s nápisem Fullers, bych do města radši nenosila. Všichni se tu potýkají s nedostatkem pracovníků a tak jsou často ty trajekty zrušené a hlavně ti, co pendlují z jednoho ostrova na druhý za prací, toho mají plné zuby. Jenže na lodích je to jako v letadlech. Tam je taky určitý počet pasažérů na jednu letušku a když se nějaká nedostaví do práce, nemůžete to letadlo/loď plně naložit. Každopádně má Sharon taky asi stále nedostatek, protože moje práce u konkurence jí nebrání v tom, aby mi dala práci na víkendy. Jen o jejím knowhow nesmím mluvit v té druhé práci. Což je pochopitelné. A tak jsem ráda, že budu makat sedm dní v týdnu, nebudu mít čas si stýskat, že tu pořád nemám s kým trávit volný čas a vydělám nějaký prachy na to, abych pak na konci léta mohla jet do Kaikoury a obnovit si instruktorák. Sice jsem tomu nevděčnýmu aeroklubu nechtěla už strkat další peníze, ale po návštěvě Evky vidím, že ten čas strávený s kamarády a s delfíny mi za to bude stát.

Kromě toho, že se špatně seznamuju, mi na Waiheke taky vadí komáři. Přiznám se, že jsem to nečekala, že to bude takový problém, pač jsem to tady ještě nezažila. Každý večer mám doma několik komárů a nevím, jak se jich zbavit. Mám sto chutí auto vystříkat nějakým sprejem, ale bylo by mi líto mých pavouků, na který jsem si už celkem zvykla a kteří mi tu chytají mouchy. Bohužel ty svině komáří jsou příliš chytrý na to, aby se chytili do pavučin. Koupila jsem takovou ultrafialovou lampičku, do které se mají ti komáři chytat, ale do ní se taky chytí jen ti nejblbější z komárů. A tak se vždycky před spaním nastříkám repelentem a stejně se ráno probudím s čelem poďobaným, jako kdybych byla v pubertě.

Jo a víte, co mi odepsali kvůli té ceremonii? Že prej nechápou, proč mluvím o ceremonii v Aucklandu, když prej bydlím v Kaikouře. A to jsem jim změnu adresy nahlásila už v červnu a oni mi i potvrdili, že to přijali a změnu provedli. Doteď jsem si myslela, že tady úřady fungují mnohem lépe, než v ČR, ale opak je asi pravdou. A tak mám teď předběžný termín ceremonie někdy v únoru. Kdyby celou dobu nežili v tom, že bydlím v Kaikouře, mohla jsem to už dávno mít za sebou.

Přes svátky budu mít barák, protože Týnina rodina (to je ta holka, co se mnou byla na kurzu reiki) bude trávit asi dva tejdny na lodi a tak mě požádali, abych bydlela u nich a krmila kočku. Tak se těším, že zase budu něco péct. Ráda takhle nosím buchty kolegům do práce, i když minule jsem se zařekla, že už tam nikdy nic nedonesu, pač to nějakej parchant ukradnul i s mojí zbrusu novou krabičkou. :D Jako já se ráda rozdělím, ale zrovna tomuhle chamtivci jsem přála, aby se tou buchtou udávil. :D

Žiju v ráji, ale doteď jsem si toho nebyla schopná jak se patří užít. Už měsíc a půl čekám, jestli dostanu ten řidičák a pořád nic. A to prej, že tři až čtyři týdny. Zkoušela jsem jim volat, ale nebyli vůbec nápomocní a neprojevili ani špetku soucitu, když jsem si stěžovala, že kvůli jejich pomalosti nemám za co jíst. A to mi ještě jedna ženská říkala, že na to čekala tři měsíce. A tak si užívejte bezstarostného života na ostrově, když se vám rozpouští úspory a vy nemáte tušení, kdy a jak se tam zas něco napustí. To se pak člověku ani nechce vytahovat jetski, když ta hned sežere 50 doláčů, ani nevíte jak. Docela mě teď mrzí, že jsem prodala paddleboard. Navíc mě to samotnou až tak moc nebaví. Byla jsem na ní jednou. Byla jsem překvapená, jak blízko je to do Aucklandu a že tam hravě dojedu i na jetski. Ale žádné delfíny jsem nepotkala.

Na to, že jsem velkej samotář, tak je tý samoty na mě už trochu moc. Přitom toho nechci až tak moc. Jedna kamarádka na procházky, koukání na filmy, občasné společné vaření a výlety na jetski by mi stačila. Samotné se mi nechce moc chodit ven a čím dál tím víc lituju, že jsem se nevrátila do Kaikoury. Je tu jen ta holka, co jsme spolu byly na kurzu reiki. Jenže jí je asi 23, takže ta by nejradši chodila chlastat na balit chlapy, což už není nic pro mě. Její rodiče jsou moc milí a pozvali mě k nim na loď. Udělali jsme si tam oběd a pak připlavali delfíni, skočily jsme s kámoškou do člunu a pádlovaly jsme za nima. Jsou opravdu o moc větší, než delfíni v Kaikouře. Pak byli rodiče na dovolené, tak jsem mohla parkovat u nich před barákem, používat koupelnu a kuchyni a taky pračku. To bylo fajn, hráli jsme s kámoškou a jejím bratrem deskovky, vařily jsme, koukaly na filmy, jezdily na pláž. Přesně jak bych si to představovala. :D Ale jak říkám, těch patnáct let mezi námi je cítit a navíc ona se po Novém roce stěhuje do Wellingtonu. Aspoň, že mi příští týden přijede na pár dní kámoška z Kaikoury. I když si teď říkám, že měla asi přijet až později, protože počasí poslední dobou nebylo bůhvíjak skvělé a já se bojím, že tu jetski ani nevytáhnem.

Jelikož tenhle článek smolím už několik tejdnů, tak mám pár novinek. Mám práci. Objevila se nabídka na administraci na dispečinku mísních autobusů. A protože jsem to viděla tak, že se toho řidičáku nedočkám, tak jsem se přihlásila. Je to jen na poloviční úvazek a jen asi na 3 měsíce, než najdou správnou osobu na pozici manažera. Nebo to si aspoň myslejí, že někoho najdou. :D Ta práce mě docela baví. Převážně zpracovávám data, protože se jim tam nahromadily haldy papírů, které potřebují zpracovat a založit. A pak si tam taky dost vyhraju v Canvě, s laminovačkou a s nůžkama. A do týdne mi pak přišel email, že mi schválili řidičák a že bych ho do tejdne měla dostat poštou. Jenže když jsem to pak volala Sharon, tak ani nevěděla kdo jsem a pak mi to položila, že jí prej někdo volá. Tak čekám, až to dojde a půjdu se jí zeptat, jestli ještě hledá řidiče, ale moc se mi to nezdá. Ale tak takových firem je tu spousta. Nebojím se, že by mě nikdo jinej nevzal. Akorát už asi nikdo nebude nabízet 35 dolarů na hodinu. :( Koneckonců i šéf v práci mi nabízí, že můžu jezdit s autobusem. :D Ale nevím, jestli se mi chce platit 2000 dolarů za řidičák na autobus, abych s ním pak tři měsíce jezdila a pak odešla do Austrálie. :D I když nadruhou stranu si říkám, že by se mi takovej řidičák neztratil ani v Austrošce.

Už to budou 4 měsíce, co čekám na tu pitomou ceremonii, kde vám slavnostně předají občanství. Protože to už je skoro konec lhůty, tak jsem jim psala email, protože kámoška, ke které mi ten dopis má přijít tvrdí, že se jí v té její pochybné čtvrti Aucklandu dopisy ztrácejí. Bože, snad se neztratil ten můj?!

Takže tak. Kdybych tu teď neměla tu práci, tak až asi sedím na trajektu směrem zpátky do Kaikoury. Tolik mi chybí delfíni! Ale stejně nevím, co bych tam dělala. Podle všeho v aeroklubu pracují nějací noví lidé. To mě ještě víc utvrzuje v tom, že si mě tam prostě nevážili, protože dobře vědí, že kdyby mi nabídli práci, že tam budu jako na koni. Fakt mě to na manažera mrzí, pač jsem si myslela, že jsme měli dobrej vztah. Ale někdy prostě nerozumíme tomu, proč se věci dějou tak jak se dějou a já věřím, že až jedno budu na správném místě, tak pochopím, proč to v té Kaikouře nešlo. A budu za to ještě vděčná.

Jo a včera jsem narazila na tuhle písničku a ta mě tak dojala, že jsem bulela jak želva. youtu.be/WZjVRyIBIX0

Zdroj: http://manual.pise.cz/14-jak-vlozit-video-z-youtube-apd.html

Mám dojem, že jsem asi našla domov na léto. Sice jsem se chtěla na léto vrátit do Kaikoury, ale nějak mi dochází, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky a navíc si stále připadám trochu podvedená, když jsem tam po dvou letech nedostala práci v aeroklubu, zatímco Australanka to měla už po týdnu jasné. Prostě si mě tam asi nevážili tak, jak bych chtěla. Pro mě by sice bylo jednodušší obnovit si instruktorák na letadle a v místě, které znám jako své boty, ale zase bych se ochudila o možnost dělat to někde, kde potkám nový lidi a možná získám nové užitečné konexe.

Už jsem prostě taková, že musím být pořád v pohybu. Když se mě numeroložka ptala, jestli se hodně nudím, tak jsem na ni nejdřív koukala jako puk. Jak já bych se mohla nudit? Já mám pořád co dělat, pořád co objevovat. Musela jsem se nad odpovědí dlouho zamyslet. Nebo snad... "vy myslíte takový to, že jakmile se něco naučím, něco objevím, tak mě to přestane bavit a jdu dělat něco jinýho?" Jo, tak přesně o tom mluvila. Já mám totiž číslo osudu i číslo osobnosti 5. To jsou dobrodruhové, kteří milují svobodu, navštěvování nových míst, potkávání nových lidí, učení se nových věcí. Prý žijeme pestré a proměnlivé životy. A zde trčí i můj problém. Už jsem toho tolik dělala, tolik jsem se toho naučila, ale jsem tak roztěkaná, že se na nic nezaměřím na sto procent a pak se mi nedaří dosáhnout svého maximálního potenciálu. Nejdřív jsem myslela, že je numeroložka vedle jak ta jedle. A nakonec mi toho o mně samé tolik vysvětlila.

No, takže jsem šla na pohovor. Je to pro jednu firmu, které vozí bohatou klientelu po vinicích. Byli tam moc milí, ale prej nemůžu začít, dokud nebudu mít nějaké osvědčení k řidičáku, abych mohla vozit pasažéry. K tomu je potřeba i lékařská prohlídka. To mi mohla říct, když jsem ještě byla na pevnině, protože tady na ostrově mě žádnej doktor nevezme. Takže já musím v pondělí zase na loď a jít to vyřídit. Pak to prej může trvat ještě další měsíc, než dostanu ten novej řidičák. No, tak nevím, jestli mám jít na ten měsíc někam pinglovat, nebo si udělat pěkný prázdniny na nádherném ostrově. Ono teda už pár dní jenom prší a ještě dlouho pršet má, takže tento způsob prázdnin zdá se mi poněkud nešťastný.

Po pohovoru jsem šla ještě na letiště. U toho týpka, co tady lítá s malýma letadlama, jsem měla pohovor už před mnoha lety. Tenkrát se jednalo o práci na recepci právě tady na ostrově. Ale já tehdy měla v hlavě strašnej guláš. Třískaly se mnou hormony zamilování a já jsem nevěděla, jestli onoho pána skutečně chci nechat v Auckladu a odjet na ostrov. A než jsem se rozhoupala, nabídka byla pryč. Já od tý doby tomuhle týpkovi občas posílám můj aktualizovaný životopis a myslím, že mu musím už dost lézt na nervy tím, jak se neustále vtírám. Kdyby se to dávalo za vytrvalost.. vždyť já mám to jeho letadlo na mé manifestační tabuli už přes šest let. Když jsem tam došla, byl tam jen jeden mladej pilot, jehož to byl vlastně poslední den a za něhož hledají náhradu. A ten mi hned nabídl, že má jedno místo volné na příštím letu a ať se klidně přidám. Takhle mě zadarmo povozili i tenkrát při mém pohovoru. Já, vycvičená z Kaikoury, jsem mu vystopovala delfíny, takže byl nakonec moc rád, že mě vzal. Protože to je pro turisty vždy taková milá třešnička na dortu. Nakonec jsme ještě dlouho po tom letu spolu klábosili, o velrybách, o delfínech, o tom kde a kdy potkal kosatky a já si to nechala všechno ukázat na mapě, abych věděla, kam pak budu jezdit s jetski. Tak jsem mu tam nechala životopis a šéf se dokonce prý se mnou chce vidět a to i přes to, že si na mě prý pamatuje. Ale tento týden tam má prověrku od vlády, takže třeba ten příští.

Zatím mě nikdo nekontroloval. Našla jsem si takovou postranní uličku kousek od pláže, kde na mě nikdo nevidí a tak tam snad nikomu nejsem trnem v oku, když tam na noc zaparkuju. Ale už se moc těším, až někde najdu parkování pro jetski. S ní se tu na těch úzkých uličkách blbě jezdí a ještě blběji otáčí. A jak jsem to vyřešila se sprchou? Zatím teda dost na pankáče. Tady na hřišti mají převlíkárny a v těch pánských jsou dokonce i sprchy. Akorát jsou to sprchy hromadné. A už jsem říkala, že jsou na pánech? :D Ještěže mám v dodávce svůj vlastní sprchovej závěs, ten se teď hodně hodí. Cítím se docela blbě, když se tam vkrádám, protože je to zadarmo. Kdybych si to zaplatila, tak se aspoň necítím jako zloděj. Ale místní se tam prej taky choděj sprchovat a nikdo nemá problém. No a kdybych pak dostala tu práci, tak tam je taky sprcha.

Včera jsem strávila den s řidičem na jedné z těch vinných túr. Vyzvedli jsme 4 Amíky od trajektu a vezli jsme je na celkem 4 vinice. Mezitím, když oni degustovali, nebo obědvali, tak my jsme si jeli taky dát jídlo, nebo se podívat na pláž. V ten čas máte prostě placené volno. Hele to je dobrý, to já si tam budu vyrábět korálkový číčovinky, budu to mít placený a až je pak prodám, zaplatěj se ještě jednou. Ten řidič byl takový floutek, i když už byl docela starý na to, aby byl stále ještě floutkem. Ale mně se to líbilo, byla s ním sranda a ten den jsem si docela užila. Měla jsem zároveň průvodce po ostrově, který mi řekl, nebo přímo i ukázal, kde co a jak dostanu/uvidím a kde všude koho zná. Když jsme pak vysadili Amíky u hotelu, Floutek čekal, že dostaneme nějaké dýško. Ale Amíci se ani neobtěžovali. Pomalu mizeli v dáli a Floutek nadával, jak jsou ti lidi dneska neskuteční. Najednou vidíme, že se jeden Amík vrací. Tak přece jsou to slušní lidé! On si uvědomil, že zapomněl na dýško a teď se kvůli tomu vrací! Amík prolezl celý zadek auta, že prej si zapomněl vodu. Tam byla v přihrádkách flaška vody pro každého pasažéra. A tak si Amík posbíral všechny. Floutek z toho vůbec nemohl, že nám Amík nejenomže nedal žádné spropitné, ale ještě navíc nás okradl o všechnu vodu!

Já doufám, že než se mi konečně podaří vyřídit ten řidičák, tak mi neřeknou, že už si našli jiný řidiče. Tahle práce by pro mě byla úplně super. Člověk se nepředře, peníze jsou božský a kdybych k tomu mohla občas i lítat, možná bych na tomhle pohádkovým místě zůstala i na dýl, než jen na léto. Teď se hrozně divím, že jsem sem nepřijela už dávno. Momentálně si myslím, že tohle bude možná nejlepší místo pro život na celým Novým Zélandu!

Tak jsem se dočkala a skončilo utrpení na sadu. Byla jsem teď už podruhé na Vipassaně. Nic jsem o tom tady nepsala, protože jsem o tom natočila půlhodinové video a přijde mi zbytečné to znovu psát. Tak jen řeknu, že to bylo nakonec docela fajn. Bylo to náročné, málo jsem spala, ale ty okamžiky, kdy jsem skutečně meditovala, stály za to, protože to bylo velmi příjemné. Začala jsem tam poodhalovat jak je možné, že zkušeným jogínům přijde meditace lepší než sex. :D Pak jsem se vrátila na 4 týdny na kiwi a pak jsem zase jela na Vipassanu, tentokrát jako dobrovolník. Docela jsem se těšila, jak si budu vařit v kuchyni a jak si zkusím jaký to je vařit pro 80 lidí. Ale nakonec to nevyšlo, protože ženská manažerka onemocněla a jelikož jsem tam byla jediná, kdo tam byl na celej ten kurz, tak tu práci dali mně! Mně, která jsem tam ještě nikdy nepracovala a nevěděla jsem, co a jak přesně chodí! Aby toho nebylo málo, tak mě ani nezaučili, protože se to rozhodlo na poslední chvíli a tak jsem si to o volných chvílích musela sama načítat z manuálu. Ale já jsem v takových věcech dost organizovaná, takže jsem to skvěle zvládla a všichni mě strašně moc chválili. Měla jsem tam na starosti 35 děvčat. Až časem mi došlo, že tahle pocta byla vlastně takovej danarskej dar, ale nebylo komu ho předat a tak jsem to prostě dotáhla až do konce. Když děláte v kuchyni, tak musíte jen 3x denně a jednu hodinu do haly na meditaci. Já v té hale musela sedět minimálně 8 hodin a vůbec jsem si u toho nezameditovala, protože jsem musela dávat pozor na holky a v hlavě se mi honily všechny ty povinnosti, co jsem za ten den měla. Makala jsem asi 14 nebo 15 hodin denně a neměla jsem čas ani na šlofíka, takže jsem byla docela unavená a poslední 4 dny už dokonce i regulérně nachcípaná. Ostatní dobrovolníci měli toho volného času víc. Zato se mi ale líbilo, že jsem si tam udělala spoustu kamarádek. Mezi ostatníma dobrovolníkama, ale i mezi meditujícími děvčaty. Po prvním kurzu jsem se neseznámila vůbec s nikým. Když jsme se desátý den mohly bavit, pro mě to stále byli cizí lidi a tak jsem si zalezla do pokoje a s nikým jsem se nebavila. Ale teď jako manažerka jsem je za těch deset dní měla možnost docela poznat a ten desátý den jsme si užily dost srandy a vyměnily spoustu kontaktů.

Mimo jiné tam dobrovolničila jedna Němka, která bydlí na ostrově Waiheke. Na můj vkus teda mluvila někdy až moc ezo, ale to její nadšení pro ten ostrov se přeneslo i na mě. Vlastně už i na kurzu reiki jsem se seznámila s jednou holčinou z Waiheke. Vesmír mě tam prostě táhne. Prej je tam spousta hipíků, spousta jídla zdarma, můžete se živit třeba prodáváním vlastnoručně vyráběných věcí na trhu. Mně se tu hromadí korálkové výrobky, tak proč ne?

Byla jsem šťastná, že mám konečně zase nějaký plán. Pojedu na Waiheke. Pak přišla studená sprcha. Od září mají na ostrově novou vyhlášku, že prej s obytnou dodávkou můžeš zůstat jen 3 dny. Pak musíš z ostrova pryč, protože tam není kde vylejt odpadní nádrže. Nechápu, proč zrovna tři dny. Já vydržím bez vylejvání i 10. Byla jsem zklamaná. Ale pak jsem si řekla, že se nenechám odradit. Napsala jsem někam na jednu práci a chtějí, abych se zítra dostavila na pohovor. Dokonce prej platěj 35 na hodinu. Jako wow, tolik jsem snad neměla ani na dispatchi. Tak jsem spěšně koupila jízdenku na trajekt pro mě, dodávku i pro jetski a jedu tam, ať se děje co se děje. Tak mě napadá, že občas zaplatit pokutu bude levnější, než každý tři dny platit trajekt. :D Snad se rychle seznámím s místníma a seženu parkování u někoho na zahradě. Asi si budu muset znovu zaktivovat tinder.

Už jsem nějakou dobu nespokojená s tím, že v životě nikomu moc nepomáhám. Posílám sice pravidelně peníze na ochranu oceánů, nepodporuju zvířecí průmysl, ale moje duše by chtěla dělat víc. Něco pro lidi. Namlouvám si, že co nejmíň škodit planetě a nepřivádět sem další děti je velká pomoc, ale já pořád nejsem spokojená.

Vysvětlila mi to numerologie. Moje číslo duše je 9. Číslo duše vyjadřuje, po čem vaše srdce nebo duše touží. A to moje touží pomáhat lidem, zvířatům i životnímu prostředí. Před pár dny jsem byla v Coromandelu, kde jsem se zastavila v sekáči. Tady mají sekáče nejenom hadry, ale všechno, na co si vzpomenete. Věci do kuchyně, knížky, sportovní potřeby.. A mně tam hned do ruky padla knížka, o níž jsem hned nadšeně psala Ostrovance, pač jsem si myslela, že to budou úžasné příběhy nejchudších z chudých žen, které se svou vlastní pílí a umem vyšvihly z chudoby. Jmenuje se to Half the Sky - How to Change the World. V mojí mysli to měla být velice optimistická knížka, která mi měla navrátit dojem, že svět je ještě jakž takž v pořádku. A za svoji domýšlivost jsem od té knížky dostala pěkně na prdel. Ano, obdivuhodné příbehy ženských Fénixů, vstávajících z popela, tam byly, ale popis těch sraček, ze kterých vstaly a ve kterých jsou miliony dalších dívek či žen stále lapené.. no prostě místo optimistické knížky na zahřátí srdce, jsem si domů donesla krutý náraz s realitou.

Varování: následující odstavec čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Začínáme obchodem s bílým masem, i když no bílým... takle děvčata jsou z Asie, z Afriky a jsou to ještě děti. Kapitola o tom, jak běžné je znásilňování. Zabíjení ze cti. Úmrtnost při většinou neasistovaných porodech. Kapitola o píštělích mě obzvláště rozsekala. Píštěl, nebo-li fistula je, když se propojí orgány, v tomto případě tedy střevo/močák a pipka, což se většinou stává při těch neasistovaných porodech, při kterých se dítě na několik dní zasekne v porodním kanále, než konečně je ta žena vysvobozena smrtí nebo lékařem. A nebo vznikají při brutálních znásilněních. Takovým ženám pak nekontrolovatelně vytéká moč a výkaly vagínou a strašně zapáchají, takže jsou odvrhnuty manželem a musejí žít v nějaké psí boudě na okraji vesnice a čekají na sežrání hyenami. Přitom ta operace stojí asi 50 dolarů, ale většinou jsou příliš daleko od nemocnice a 50 dolarů je tam pěkný balík peněz.

Další kapitola o ženách v muslimských zemích, o ženských obřízkách (tomu už se ale dneska asi říká jinak), o HIV, a pak povídání o tom, že nejlépe funguje emancipace žen. Když se ženám dá vzdělání, práce, možnost přinést domů peníze, tak se jim vede lépe, manželé je více respektují, méně je mlátí a klesá porodnost, protože dívky chodí do školy, místo aby se třeba už v jedenácti vdávaly. A později mají prostředky na antikoncepci. A nakonec z toho profituje i celá země, protože není divu, že jsou chudí, když polovina populace nepřispívá do rozpočtu. Taky je tam jasně vysvětleno, že když dáte peníze do ruky ženě, tak se to projeví na zdraví a vzdělání jejích dětí. Když je dáte muži, tak je utratí za chlast a prostitutky a děti z toho nic nevidí.

Nakonci máte přehledně vypsaná všechna zařízení a charity, o kterých jste se v knížce dočetli. Já jsem měla takovou chuť jet někam pomáhat, že jsem si hledala, kde můžu třeba lítat se zásobama a brát ty chudáky do nemocnic, ale zatím jsem našla akorát jednu náboženskou organizaci, kde bohužel nestačí zalhat, že věříte v jejich boha, ale musíte být fakt věrohodným členem církve. Achjo, to člověk nemůže jen tak pomáhat, když nechce být členem nějaké sekty? Na začátek na pomáhání z domu, se mi zalíbila organizace womenforwomen.org, kde se zavážete, že měsíčně po dobu jednoho roku pošlete 35 dolarů a oni vás spárují s nějakou ženou v Afgánistánu, Rwandě, v Congu a jiných válkou zasažených oblastech a té pak ty peníze ten rok chodí a ona za to třeba rozjede nějaké drobné podnikání, nebo pošle děti do školy. Taky se mi líbí kiva.org, kde můžete dávat lidem v chudých zemích drobné půjčky třeba na to, aby nakoupili osivo a když se jim pak investice vrátí, tak vám tu půjčku vrátí. Tyhle mikropůjčky jsou prý neuvěřitelně účinné. I když je tam asi tříprocentní šance, že se investice nevrátí, takže bych nepůjčovala peníze, které bych nemohla považovat za dar.

No, takže teď mám pocit, že svět vůbec není v pořádku. Že jsem jen měla hodně velkou kliku, že jsem se narodila do vyspělé země a dostalo se mi vzdělání. A že za odměnu bych měla pomáhat jiným dívkám a ženám, aby si nemusely procházet těmi hrůzami. Tím nechci říct, že chlapcům je hej, ale přecijemon, ženy to v těchto zemích prostě mají horší.

Dneska mám hodně slušnou depku. Pořád jsem na kiwi. Akorát jsme teď místo zlatýho kiwi začali dělat zelený. Už u toho zlatýho jsem nebyla bůhvíjak rychlá, ale to zelený se prostě nedá. To je tak strašně neupravený, roste tam strašně moc větví, mně to příšerně trvá to zkrotit. Vedoucí mi řekla, že bych měla pracovat nejmíň dvakrát rychleji, abych vydělala aspoň to, co mi platěj. Tak jsem šla se slzami na krajíčku za šéfem a řekla jsem mu, že to zelený kiwi prostě nedám a že si asi budu muset vzít volno, dokud se nebude dělat protrhávání pupenů. To bude v říjnu. To bude mega jednoduchej job, kde pojedu jako fretka. Prý to prořezávání je nejtěžší práce, jakou musej za celej rok udělat. To jsem si vybrala správnej čas na to, jít pracovat na sad. A šéf mi řekl, že mi teda dá jinou práci. Vyfasovala jsem hrábě a vidle a můj úkol je nahrabat ty odstříhaný větvě doprostředka, aby až tam pojedou s takovým tím strojem, co to sbírá a seká to na jemno, tak aby to mohl všechno nabrat. Dobrý na tom je, že jsem tam sama, nikdo mě nebuzeruje, že jsem moc pomalá. Ale hrozný na tom je, že mě z toho bolí záda ještě 100x tolik. Tenhle sad jsme prořezávali před měsícem, spousta větví je už zarostlá v trávě, nebo zapadlá v bahně. Plus jsem dostala za úkol vytahovat takový kolíky ze země, jenže některý tam byly tak zaražený, že jsem je prostě nevytáhla. A že jsem se fakt hodně snažila, nenechat se pokořit od blbýho kolíku, tak jsem si tak namohla záda, že jsem druhej den nemohla ani vstát z postele. Takže teď chodím hrabat se zádama, který bolí jako přeražený, tečou mi u toho slzy jako hrachy, protože to fakt bolí a to, že se pod tím kiwi ani nenarovnám, to dělá ještě horší. Včera jsem se omluvila a do práce jsem ani nešla. Kromě zad mě totiž chytly i šílené menstruační křeče, takže jsem to fakt nedala. Dneska naštěstí začalo v poledne pršet, tak jsem mohla skončit v půlce dne. A zejtra bude doufám pršet taky. Já vůbec nechápu, co se stalo s mým životem. Jak jsem z dispeče mohla spadnout na hrabání větví. Co se teďka učím za lekci? Lekce pokory? Lekce o vlastní neschopnosti? Připadám si naprosto k ničemu. Přece ještě nejsem tak stará, abych nevydržela osm hodin hrabat? Achjo. Řekla jsem si, že možná v listopadu bych mohla odjet zpět do Kaikoury. To už bude po zimě a ještě jedno léto s delfínama bych si nechala líbit. Jenže pak mi schválili občanství. Požádala jsem si před více než třinácti měsíci. Už jsem byla fakt vytočená. Zvlášť, když kámoš si požádal letos v březnu a do čtyř měsíců to měl schválený. Ale jako nebudu se rouhat. Halelujah. Konečně se snad věci zase začnou posouvat. Já už jsem tři roky nikde nebyla, protože byl kovid, měli jsme zavřený hranice a mezitím mi propadl pas. Jenže abych dostala novozélandskej pas, tak nejdřív musím dostat ten certifikát, který potvrzuje, že jsem občanem. Během kovidu ho posílali poštou, ale teď už né. Já zas musím čekat, až mi dají vědět, kdy a kde bude ta jejich slavná ceremonie, kde svato svatě odpřísáhnu, že budu vzorným občanem. A to mi prej dají vědět za 1 až 4 měsíce. Ceremonie bude v Aucklandu, protože jsem jim dala adresu kamarádky, takže mám po stěhování se zpátky do Kaikoury, protože se bojím, že když budu měnit adresu, že to celý bude trvat ještě dýl. Jedině snad, že bych na tu ceremonii kdyžtak přiletěla z Christchurch, ale to by byla docela mise a bála bych se, že se třeba porouchá letadlo, nebo zruší let a já tu ceremonii prošvihnu. Tento způsob zimy zdá se mi opravdu nešťastný. Měla jsem zůstat v Kaikouře. Nakonec ta práce v tamní hospodě nebyla tak špatná. Můj život mi teď připadá úplně hroznej. Nic mě na něm netěší. Náhodou jsem se ocitla u kartářky a ta mi vyložila takový karty, že jsem na to koukala s otevřenou pusou. Doteď jsem tam měla věž, což je asi nejhorší karta tarotu a znamená to samý katastrofy a zmar. Jojo. Dobrý na tý kartě ale bylo, že byla v pozici, kde už její vláda končí. No a v příštích třech měsících jsem měla smrt. Což je úplně skvělá karta, znamená to smrt starého a zrod něčeho nového. :) Celej ten výklad byl vlastně nesmírně pozitivní a spoustu věcí úplně přesně odhadla, docela jsem čuměla. Taky jsem minulej tejden na trhu usedla u numeroložky a ta taky měla nějaký karty a prý bylo moc zajímavý, že ani jedna z nich nebyla negativní a že prej těch negativních v tom balíčku je! No, takže moje budoucnost by měla být růžová, ale od tam, kde stojím teď, to ještě nějak nejsem schopná vidět. Jo a už je to rok, co jsem udělala instruktorský zkoušky. To znamená, že mě čeká další letová zkouška, pač se to musí každý rok obnovit. Budu si muset nejdřív na pár hodin pronajmout letadlo, abych si to vše zase oživila, ale kde na to vzít a nekrást? Na kiwi jsem nic nenašetřila, protože v zimě hodně prší a v dešti se nemaká (a moje záda na to říkaj: "díky bohu!"). Dodávka potřebovala nové brzdové destičky a pneumatiky a v září mě zas čeká technická, zaplacení registrace a pojištění na další rok, takže to taky bude zase tisícovka v haj.lu, ale to pouze tehdy, pokud na té technické nenajdou žádné další závady. Dneska i to, že je člověk jen na živu, je nějaký moc drahý.

Tak jsem se vydala na sever, nejdřív jsem strávila dva dny na mé nejoblíbenější části Nového Zélandu - na poloostrově Karikari a zase jsem tam objevila další krásná zákoutí, o kterých jsem dosud neměla tušení. Pak jsem dojela do Pukenui a strávila jsem tam všeho všudy jednu noc. Ani jeden z kempů mě nějak neoslovil, nebyl tam pořádně signál a rampa v kempu končila v bahýnku, takže bez pohonu na všechny 4 bych tam s dodávkou hned zapadla. Našla jsem sice jednu použitelnou rampu v rybářském klubu (jako stvořené pro veganku), ale byla to celkem ještě štreka na otevřené moře a takhle blízko u břehu se musí jezdit pomalu, takže to zabere dost času. V tom zálivu teda prej žijí rejnoci a pravidelně je tam chodí lovit kosatky, ale v zimě prej spíš ne. A ani z jedné farmy se mi neozvali. Všude, kam pošlu životopis, tam mě pak nechtějí. Asi proto, že tam posílám ten, co posílám všude, takže je docela zaměřený na letectví a oni si pak myslej, že budu nějakej intelektuál a úplně levá asi. Takže jsem se tam otočila na pětníku a přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit zpět na Karikari a ty 4 týdny do Vipassany jen tak zevlovat. Jenže jsem věděla, že by to pak byl pro mě stres. Hlavně po těch výdajích s Venoušem, bych pořád stresovala nad mizerným stavem mého účtu a neměla bych na Vipassaně potřebný klid. A tak se stalo, že druhej den už jsem byla v Tauranze! Když jsem jela dolů, tak jsem si říkala, že to asi bylo tak dobře, že jsem jela prvně na sever. Protože jinak bych pořád přemýšlela, jestli by to na severu nebylo lepší. A teď můžu být v klidu, že nebylo. A hned jsem začala pracovat na kiwi farmě. Jsem jim rovnou zavolala a můj životopis nikdy neviděli, takže proto. Děláme prořezávání stromků a nutíme větve, aby v jistých rozestupech rostly kolmo a tvořily takové jakési tunely. Já tomu ze srandy říkám, že znásilňujeme přírodu. Majitelé jsou moc hodní a jejich synek je navíc ještě moc sympatický. :D Mají tu zázemí pro lidi v autech, ale protože je zima, tak nikdo v autě bydlet nechce, tak jsem tu sama. Sprchy jsou tu skvělé a vždy po práci si tam aspoň dvacet minut nahřívám moje zničený záda. Ta práce sama o sobě není nic hroznýho, můžeme si u toho poslouchat co chceme, já poslouchám knížky, podcasty a nebo moderní české písničky, které jsem v životě neslyšela a ještě si u toho i zatančím. Ale záda mě z toho bolej pekelně. Asi si o polední pauze začnu dávat nějaké ibuprofeny, protože to se fakt nedá vydržet. Každý mi říká, že si tělo zvykne a bude to lepší a lepší, ale já už jsem tu dva tejdny a je to horší a horší. Modlím se, aby pršelo. Totiž ty větve uvazujeme do těch tunelů asi 170 cm vysoko, takže já se musím stále hrbit. Možná ne nadarmo mě nikde nechtějí, když uvidí můj životopis. Možná jsem fakt neschopná. A aby to bylo ještě horší, tak v mý bývalý práci na dispečingu letadel teď dělá jeden Čech a ten vždy sdílí v české skupině na FB, když hledají někoho novýho. To je pro mě vždycky řádný bodnutí do srdce. Jak ráda bych tam zase šla. Ale nebudu jim lhát, že nechci lítat. A taky vím, že starý dobrý časy už jsou pryč. Ale tak aspoň jsem se s ním domluvila, že se tam cestou na Vipassanu zastavím na návštěvu. Jsem zvědavá, jak moc se to tam změnilo. A taky jsem zvědavá, jak vydržím další dva týdny a dva dny na kiwi. :( Jo, chtěla sis to vyzkoušet, tak trp!

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Wien | Wien na Novem Zelandu