Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.  

eithne: Takovýhle článek jsem psala před pěti lety - na svoje třicetiny. Měla jsem pocit, že životem jenom proplouvám a všem je to ukradený, že za sebou nezanechávám stopu, že nepomáhám; přitom pomoc je to, co po nás zůstane. Tehdy jsem začala přispívat na UNICEF a Dobrého anděla a později ještě Člověku v tísni. Vidím to úplně stejně: nejvíc ze všeho chci, aby moje peníze šly na vzdělávání. Pravda, cílím stejně na všechny děti, byť i já považuju ženy za nejzranitelnější a vzdělání za nejlepší prevenci. Jednou, až budu starší a nebudu mít takovou potřebu vydělávat hodně peněz, půjdu do nějaké neziskovky pracovat, abych svůj vnitřní pocit, že pomáhám, utišila úplně. Každopádně ti rozumím a hrozně se mi líbí, že koukáš i po praktických věcech jako letecké kargo a tak - to kdyby ti vyšlo, smekla bych klobouk, vážně. Držím palce.

---
eithne.pise.cz

wien n: Týjo, to jsem dost opozdena. 🤭 Pred peti lety jsem delala charitu hlavne byvalymu. 🤦 To je super plan. Taky jsem si rikala, ze bych na stara kolena na to mohla mit cas.

ela*: Možná, že nemusíme chodit ani tak daleko.
Za mě není v pořádku už jenom samotný fakt, že v takovém právním státě, za který se ČR tak ráda vydává, vyfasuje pachatel za znásilnění mnohdy jenom podmínku! a tím to končí. A to klidně i v případě, že obětí je dítě.
No a dokud k tomu jako veřejnost budeme i nadále lhostejní, tak se v tomto směru ani nic nezmění.
Že má Česko nějakou ratifikaci istanbulské dohody zcela u zádele, je v tomto kontextu víc než jasné..
Zdravím, ela