Blog o tom, kterak Wien do světa vyšla. Po třech letech strávených v Rakousku a dvou a půl v Austrálii, žiji nyní už 8 let na Novém Zélandu.
O celibátu
26. květen 2022 | 14.49 | rubrika: Jen tak
Chceš se pozvednout a být více než jen fyzickým tělem? Tak proč byses honil za tělem někoho jiného? Jay Lakhani
Poslední dobou se zabývám myšlenkou, že spíše než celibát víceméně z donucení, bych se mohla dát na celibát záměrný. Vlastně se mi celkem zalíbilo, kolik si ušetřím času a starostí, když se nehoním za chtíčem. Připadám si, že je to teď moje nová super power, že se povznáším nad zvířecí pudy. Sadhguru říká, že sex je skvělý prostředek k tomu, jak nás udržet v otroctví navždy. Nejsem si úplně jistá, jak to myslí. Asi tak, že kdybychom ten čas, který věnujeme honěním se za sexem, využili smysluplněji, tak by každý z nás mohl dávno být úplně někde jinde.
Celibát se většinou spojuje s církví a s věřícími lidmi, kteří si nechávají sex až po svatbě. Nikdo tedy nemůže být víc překvapený než já sama, že se najednou toto slovo vyskytuje i v mém slovníku. A co víc, dokonce i v mé ložnici. Celibát totiž dodržují i velmi spirituální (nenábožensky založení) lidé.
Jedním z důvodů je, že pokud chcete mít potěšení, potřebujete něco nebo někoho, s kým to potěšení budete mít. Čím hlouběji se noříme do zmíněného potěšení, tím víc se vážeme k danému člověku. Kdybychom o něj přišli, budeme zničení. Naše potěšení je na něm tedy závislé. A přitom člověk ve své podstatě nechce být u ničeho uvázaný. Toužíme po svobodě a chceme být prostí všech okovů.
Tak to je jedna stránka věci, ale stěžejní je ta, že existují mnohem větší radosti, než sex. Různými spirituálními technikami se dá docílit aktivace epifýzy (šišinky). Epifýza, kromě jiného, je schopná produkovat DMT, jemuž se říká i molekula duše. DMT je zodpovědné za zásadní prožitky při hluboké meditaci, jež mohou být v podstatě totožné s prožitky stavu blízkého smrti. A ano, DMT je též obsašeno v nápoji z Ayahuasky a Chacruny, takže existují zkratky. Ovšem zatím nevím, nakolik jsou tyto zkratky autentické. Zde opět Sadhguru říká, že jakmile epifýza začne uvolňovat látky, prožíváte zcela nový level vnitřní rozkoše, jež způsobí, že vnější rozkoš najednou vypadá, jako záležitost hodná mateřské školky. Nevím, jestli je úplně vhodné naznačovat, že sexuální potěšení je pro děcka, ale já sama masturbuju už od mateřské školky, takže bych řekla, že je to pro děti (aspoň některé) celkem přirozené. A nebo ho prostě nemusíme úplně chytat za slovo a můžeme připustit, že chápeme, jak to asi myslel. Jogíni prostě nejsou proti rozkoši. Jen je nezajímá pro ně už zanedbatelně malá rozkoš - sex. Helemese. My si myslíme, jak ti tibetští mniši celý dny jen sedí a nudí se k smrti a oni přitom prožívají extázi, o které se nám může jenom zdát.
Zdá se, že vždy před nějakým krokem do spirituálna, mě něco nějakým způsobem připravuje. Před Ayahuaskou se u mě vše točilo kolem astrálního cestování a zbavování se strachu ze smrti a teď před Vipassanou je to zase celibát. Samozřejmě během Vipassany je sex i masturbace zakázaná. Snažím se o tom moc nezjišťovat, protože nechci mít nějaká očekávání, ale překvapilo mě, že meditační hodiny se akumulují. A Vipassana je skvělá příležitost, jak si nabouchat hned 100 hodin. Někde na internetu jsem narazila na benefity meditace po 100 hodinách, po 1000, 5000 a 10000. No, když už jste na těch 10000, to už ani vlastně nejste člověk, ale polobůh. Každopádně už během těch prvních 100 hodin, během té Vipassany, mohou někteří lidé zažít jízdu na DMT. Popisovala to Marta v knížce z minulého článku, ale velice vtipně to popsal i týpek v následujícím videu. Bohužel je to anglicky, takže to nebude pro každého, ale co je na tom nejvtipnější je, že je očividné, že se o to vůbec nesnažil. Vyjadřuje se ve stylu "ráno ve 4:30 zazní gong, kterej mi připomene, jakou jsem udělal chybu, že jsem sem lezl. Fuck, co za člověka vstane takhle brzo ráno, aby 2 hodiny meditoval? Já ne! Řekli, že tentokrát můžeme meditovat na pokoji, takže místo toho spím dál." Hahaha já jsem to video viděla už 10 krát a pořád se u toho směju. Ale jak říkám, neočekávám to. Nechci být zklamaná.
https://youtu.be/jSwcPdBLRSQ
Kdo s koho
25. květen 2022 | 02.07 | rubrika: Jen tak
V práci to začíná být taková hra. Hra na to, jak moc si můžu dovolit dupnout, než mě vyhoděj. Jak je mi to teď už úplně jedno, tak prostě nejsem ukázkový zaměstnanec, co si nechá všechno líbit. Teď chodím do práce jen v úterý, v pátek a v sobotu. Úterý je na jednu stranu fajn. Je to takový klidnější a jsem tam jen já a Oliver. Olivera já stále ještě celkem můžu a jsem ráda, že tam není jeho sestra, kterou nemusím. Ale stejně mám depku celý ráno, protože je to taky jedinej den, kdy jdu na otevíračku a musím tahat všechno ven. Chodím na půl třetí a ve čtyři otevíráme, takže máme hodinu a půl na vytahání stolů a plynových topeníček (težkých sviní, u kterých vůbec nechápu, že nám na ně nedají nějaký rudl). Musím vytáhnout všechy slunečníky a pak zamést a vytřít celou restauraci, popřípadě pozametat bordel venku a nachystat si karafy s vodou. Nesnáším otevíračky! Normálně, když dorazím, tak už je tam Oliver a pomůže mi vytahat věci ven. No, včera tam nebyl. Já jsem byla tak nasraná! Muselo mu hučet v uších z toho, jak moc jsem ho proklínala. On dorazil až v půl čtvrtý a moje přivítání bylo: "Oli, I hate you!" Nesnáším tě, Olivere. No, on to měl takhle předepsaný v rozpisu, protože majitelé prý vydali rozkaz, že budeme šetřit na výplatách. A Oliverova ségra to tak teda napsala, že tento týden je prý poslechnem, abychom jim ukázali, jaká je to blbost. Aha. Což takhle, kdybychom oba přišli o půl hodiny později, ale byli bychom na to dva. Ale chápu, že Oliver asi bere víc, takže víc ušetřej, když to tam oddřu sama. Já jsem vytírala ještě o půl patý, tedy půl hodiny po otevíračce, ale maj co chtěli. Jsem Oliverovi řekla, že jestli to na tom rozpisu takhle uvidím i příští tejden, tak majitelé ušetřej celou moji výplatu, protože já prostě sama otevírat nebudu. Jakože fakt nezájem, jako by to nebylo už takhle hrozný dost. Fakt jsem zvědavá, kdo komu dá tu výpověď dřív. Po práci jsme s Olim ještě popíjeli, zasloužená odměna haha a on prej na mě jak se mi ta práce líbí. Já nemám ani sílu lhát, takže asi olitoval, že se mě vůbec ptal. Na konci července mám stejně už zamluvenou tu Vipassanu, takže tam nebudu tak jako tak. V dotazníku bylo, jestli prej nějak pracujeme s energií, tak jsem se hrdě přiznala, že dělám andělské reiki, protože jsem si myslela, že za to třeba budou nějaké plusové body. Kdybych věděla, co vím teď, tak jsem držela hubu! Podle nich se totiž reiki a Vipassana vylučují a člověk si musí vybrat jen jedno z toho! Ale tohle pravidlo mají až od roku 1998, kdy si nějaká holka během pobytu udělala večer na pokoji reiki a jeblo jí z toho! Takže jsem musela svato svatě odpřísáhnout, že během pobytu reiki nepoužiju a prej mi ten pobyt dovolej jen jeden! No, vzhledem k tomu, že jsem si jistá, že ten pobyt bude to nejhorší, co v životě podstoupím, tak nevím, jestli mě má mrzet, že můžu jen na jeden. Ale píšu si, že čím míň člověk na sebe prozradí, tím líp!
Co jsem si to zase navařila
23. květen 2022 | 08.44 | rubrika: Jen tak
Zabte mě. Absolutně mě to v práci nebaví. Vysává to ze mě tolik energie, že ani volné dny si moc neužiju. Taky mi dost chybí vidět moře. Kde se vzala, tu se vzala, dojela sem jedna kámoška. Začala makat na stromkách a já jsem si řekla, že bych tam ráda šla s ní. Teoreticky se mi to dost líbí. Všichni bydlí na farmě v autech, je tam zázemí v podobě kuchyně, sprch a společenské místnosti s krbem. Po práci můžete hrát hry, na hudební nástroje, někdo si čte, někdo si povídá. Prostě je to tam takové společenské a donutilo by mě to vylézt z té mojí ulity a nasekat si nějaký kamarády. Já tam byla na jeden den (a dvě noci haha), že si to zkusím a pak možná dám výpověď v baru. Jenže to vám byla taková dřina. Když jsem chodívala sázet stromky s myslivcema, tak jsme na to měli takové šikovné rýče a nebyla to až taková fuška. Ale tady jsem se nadřela jako kráva a ještě dva dny mě bolel celej člověk. Přesto jsem si až do odpoledne myslela, že to za tu hospodu vyměním. Jenže odpoledne začalo chcát. Já nemám žádný nepromokavý hadry ani gumáky, takže jsem byla promočená až na kost a byla mi zima. A tak se rozplynul můj sen, že si užiju pár měsíců s kámoškou na farmě. Jen ta představa, že si ráno zas obouvám ty promáčený pohorky, no absolutně ne! Velmi hluboce smekám kobouk před všema, co tam statečně sázejí dál. Aspoň jsme si s kámoškou za ten den pořádně pokecaly. Možná bych měla zkusit jet sbírat kiwi nebo avokádo. Tam taky všichni bydlí na farmě. Nemůže to být tak hrozné jako stromky a nesbírá se to za deště.
V baru teď po nás chtějí, abychom lidem prodávali co nejvíc koktejlů. Jako vnucovat někomu pití, když už má stejně dost, mi nepřipadá úplně fajn. Oliver mi řekl, že pomalu chodím. To mě nakrknul a je po lásce. Nemůžu za to, že mám dlouhý nohy a zatím co on udělá dva kroky, já udělám jeden a jemu se pak zdá, že chodím pomalu. Musím cupitat jako gejša a pak jsou spokojení. Včera mi šéfka napsala, že do středy mám vyplnit nějakej kvíz. To jsme někde ve škole, že mi bude dávat domácí úkoly? Jsem jí odepsala, že to vyplním v pracovní době a ne když mám volno. Myslím, že jestli brzo nedám výpověď, vyhoděj mě sami. Už aby to bylo. Oliver byl docela nasraný, když jsem mu řekla, že není fér, aby chodil 5x za směnu na cigaretu, když já mám za celou dobu jen jednu krátkou pauzu na jídlo. Stejně nechápu, jak někdo dobrovolně může mít takový podnik. Já se mu nadruhou stranu vůbec nedivím, že musí pořád kouřit, aby to tam s nervama vydržel. Ale upletl si to na sebe sám. Mohl dělat něco jiného.
Teď jsem na víkend v městečku Tutukaka. Tady se mi moc líbí. Je tu velký přístav, všude kolem oceán a krásný pláže. Ale ty jejich dvě hospody tady zejí prázdnotou, takže si nedělám naděje, že by tu byla nějaká práce. Mrzí mě, že jsem si sem nevzala jetski. Jenže ta je teď zaparkovaná u jedněch lidí na zahradě a je tam tak blbě zastrčená, že ji já sama nevytáhnu. Takže musím nejdřív najít jiný místo pro jetski, než ji někam budu moct brát. Už mi to chybí. Ale stejně si myslím, že tady na delfíny nenarazím. Čím dál tím víc si myslím, že Whangarei byl omyl a měla bych se vrátit k původnímu plánu Tauranga.
Neuvěřitelná cesta jedné Polky
16. květen 2022 | 10.40 | rubrika: Jen tak
Jak už jsem psala minule, ta osmdesátiletá babča mi ukázala knížku, kterou zrovna dočetla. A teď jsem ji dočetla i já a jako wow wow wow. Jmenuje se to Miracles from the Abyss: A hero's journey of healing and awakening through yoga, plant medicine and the teachings of the soul. Bohužel to asi nebylo přeloženo do češtiny. Napsala to Marta Wanderlust, polská holčina, která se narodila ve stejném roce jako já a prošla si mnoha věcmi stejně jako já. Dětství za komunismu, psychické a fyzické týrání od rodičů, útěk před vším do cizí země, promiskuita, drogy.. akorát, že ona se dostala ještě na mnohem větší dno než já, protože se celkem rychle stala závislou na kokainu. Když už to dál nešlo, tak dostala takový skvělý nápad, že přestane brát a začně úplně nový život někde daleko a tak se odstěhovala do Brazílie. Hahaha, už vám to taky asi možná pálí, že když chceš utéct před závislostí na kokainu, tak nemáš lézt někam, kde se to přímo pěstuje a stojí to pár centů. Takže tam se teprve dostala na dno a když došly úspory a nikdo jí už nepůjčil, tak se musela vrátit do Evropy. Tam ještě nějakou chvíli ryla nosem v zemi, než se našla v józe. Přestala brát drogy, odstěhovala se do Indie, kde se učila józe a nějakou dobu ji tam pak i vyučovala. Během těch let v Indii objevila i Vipassanu, žila nějakou dobu v Ashramu a učila se od svého gurua, kterého si tam našla. Jóga jí otevřela dveře do celého světa a tak pak chvíli pracovala i v Německu a pak se odstěhovala zpět do Jižní Ameriky, kde několik let pracovala s tamní medicínou a kde nakonec potkala i svého muže. Vůbec jsem tu knížku nemohla položit. Nejdřív jsem četla v podstatě o sobě a pak jsem četla o tom, jakej měl můj život být. Přesně takovouhle poutí jsem si chtěla projít já. Jenže já jsem neohebná a jako učitelka jógy bych si ani neškrtla. Přesně tam popisuje všemožné procesy a jak nakonec dokázala odpustit svým rodičům. Docela mě potěšilo, když psala, že je musela na nějakou dobu odříznout, aby si to v sobě vyřešila. Nejsem sama! Nejsem svině! Její rodiče se ale narozdíl od mojí matky dožili toho, že to Marta všechno pochopila a usmířila se s nimi. Mrzí mě, že už se nemám koho zeptat na věci, které by bylo dobré vědět. Na předky, na jejich dětství, na všechny ty vzorce, které se přenášely z generace na generaci a které já teď mám v sobě zpracovat a zabránit jejich dalšímu šíření. Už je mi jasné, že mnoho z té bolesti, kterou v sobě nosím, není moje. Ale čím a jak byla způsobena, už mi nikdo živý neřekne. Dost na mě zapůsobilo i to, jak Marta potkala jejího manžela. To je přesně to, na co čekám já. Už dávno vím, že pokud to nebude nějaké takové osudové setkání, tak se o žádné partnerství nebudu ani pokoušet. Pokud budete tu knížku číst, tak si to možná přečtěte tam a ne tady, ale s vámi ostatními se musím o to kouzlo podělit. Tak tedy Marta dorazila do nějakého ozdravného centra v Peru, kde se měla učit a pracovat. No a tam byl on. Ona tou dobou už pár let žila v celibátu a nic takového nehledala, ale prostě hned jako ho uviděla, tak cítila, jak ji to k němu táhne. Znali se pět dní, když se pořádala ceremonie s Ayahuaskou pro zaměstnance. A i když se znali tak krátce, tak jí musel dost zaujmout, protože se ptala Ayahuasky, jestli je to jenom ona a nebo i on je jí zaujmutý. Ayahuaska jí řekla, že je to její "soul mate", že jsou si předurčeni a že do ní je zamilovaný už od tý doby, co ji spatřil přicházet po mostě. Lidi, co takhle dokážou komunikovat s Ayahuaskou, mě štvou. Se mnou si teda takhle nepovídala. Dokonce jí prý ukázala i jejich budoucí děti. Marta se ptala, jak má vědět, že to tak fakt je a ona si to nevymýšlí? Ayahuaska jí řekla, ať se nebojí, že právě teď vede stejnou konverzaci i s ním a že se to nemá snažit pochopit, protože to pochopit nemůže. Pak jí Ayahuaska řekla: "sedni si, on teď za tebou příjde a řekne ti to sám". Marta si sedla a on se skutečně zachvilku zvednul a šel k ní. To, co jí řekl, mě úplně odrovnalo. Teda asi ne zdaleka tolik, jako to muselo odrovnat ji. Nejdřív se jí zeptal, jestli s ní může něco probrat a pak jí řekl, že je to asi pitomý, ale musí jí říct, že je do ní zamilovaný už od té doby, co ji poprvé spatřil přicházet po mostě!! Tak to si děláš prdel! Na světě se dějou tak zvláštní věci. No, za tři měsíce už byli svoji, ale ani oni neměli vztah jako z pohádky. Oba měli špatné vzorce z dětství, na kterých to málem i ztroskotalo a i to je v knížce obsáhle popsáno, čím vším si spolu museli projít, než se naučili nesabotovat svoje štěstí.
Takhle knížka byla jedna velká jízda. Jeden neuvěřitelný příběh za druhým a přesto nemám důvod si myslet, že by si Marta cokoliv vymyslela. Vždyť tam na sebe prozradila tolik intimních a nelichotivých věcí. To zajisté vyžadovalo spoustu síly a odvahy. A zároveň je to i důkazem toho, jakou dlouhou cestu urazila. Protože jenom člověk, který na sobě udělal obrovský kus práce, je schopen vidět a popsat věci způsobem, jakým jej popsala Marta v téhle knize.
Reiki, jóga, vipassana a tak
12. květen 2022 | 23.39 | rubrika: Jen tak
Nabídla jsem na Facebooku ve veganské skupině, že pár lidem udělám andělské reiki zdarma. Je to možná trochu kontraproduktivní. Já chci nasbírat zkušenosti a sebedůvěru, ale byly jsme varovány, že když příjemce nic neplatí, že to nemusí úplně dobře fungovat. Člověk to musí opravdu chtít a zpravidla, když do toho investuje peníze, tak to úměrně vyjadřuje jeho odhodlání skutečně od vás něco přijmout. Jenže mně je fakt blbý si říkat o peníze, když sama ještě bojuju s vlasním skepticismem. A tak našlapuju velmi opatrně. Zatím jsem navštívila dvě ženy, které se mi ozvaly. Byla jsem zvědavá, jak to zvládnu mimo dohled mojí učitelky. Ale šlo to jako vždycky. Spousta energie a tepla v mých rukách. Akorát ta první u toho usínala (píšu si, že je lepší to nedělat někde, kde je člověk zvyklý spát). Ta druhá, asi osmdesátiletá babča, měla trošku lepší zpětnou vazbu. Celkově to ale nebylo pro mě úplně povzbuzující, ale já věřím, že i tak se jim nějakého léčení dostalo. Koneckonců, ani já nejsem zrovna ukázkový příjemce. Mně víc baví tu energii předávat. Řekla jsem si, že skutečně uvěřím léčivým účinkům, když si vyléčím migrény. Na ty trpěla babička i matka a trpím na ně i já. Poslední dobou jsem musela brát prášky na hlavu každý týden. Občas mě někdo chce buzerovat, že kvůli takový blbosti, jako bolest hlavy, beru jedovatý prášky. Ale já mluvím o migrénách, kdy zvracíte, svíjíte se v bolestech a modlíte se, ať radši umřete. Kurz skončil v neděli a hned v pondělí nastoupila migréna. A já jsem si řekla, že to vyléčím reiki, když jsem teď ten léčitel. Hahaha. Skončila jsem s hlavou v záchodě a bylo mi strašně. Nakonec jsem to zahnala práškama, který jsem musela brát opakovaně, pač několikrát skončily v hajzlu. Když se další den opět dostavila bolest hlavy, poslušně jsem radši slupla prášek. Jako celý život. A už vím, co se myslí tím, že se po reiki nežádoucí stavy občas zhorší, než se zlepší. Protože klepu na dřevo, klep klep klep, ale teď už měsíc nic! A to je pro mě moc velkej úspěch!
Začala jsem chodit na jógu. Teď každý den, protože tady ve studiu mají balíček na zkoušku, kde za 40 dolarů můžete chodit neomezeně po dobu dvou týdnů. Jinak každá ta hodnina stojí 20 dolarů. Takže z toho chci vyždímat co nejvíc! Inspirovala mě k tomu knížka, kterou mi doporučila ta osmdesátiletá babča. Příště vám o ní chci napsat. Až ji dočtu. Možná vás to překvapí, ale já jógu nenávidím. Moje tělo vůbec není ohebné, jóga mě bolí a ještě jsem vždycky nejhorší účastník z celé skupiny. Připadám si tam vždyzky jako postižená, když se kouknu kolem sebe a vidím, že všichni v pohodě dělají cviky, který já nezvládám. Nechci si dobrovolně chodit někam pošramotit moje již pošramocené sebevědomí. A přitom asi právě proto bych tam měla chodit. Abych to rozcvičila. Abych se zbavila tady toho pocitu méněcennosti. A kdo ví, možná se v mých krátkých s ztuhlých svalech skrývají nezpracované emoce a traumata, kterých se ráda zbavím. Nedávno mě napadlo, že možná proto mě vesmír drží v práci, která se mi nelíbí. Protože tam se dost nachodím. A teď s těma stolama si i zaposiluju. Vždyť já bych se jinak sotva hýbala. A tak si říkám, že když se začnu hýbat sama, třeba mi osud přihraje nějakej lepší job.
Další věc, kterou mi ta knížka docela objasnila je, proč ještě nemám pilotní práci. Mám dojem, že někde hluboko uvnitř ji asi nechci. Bojím se toho být uvázaná někde na jednom místě. Mě víc a víc zajímá rozvoj mého ducha. Chtěla bych strávit nějaký čas na Bali, v Indii, v Africe, v jižní Americe.. Jak bych to asi mohla skloubit se seriózní kariérou? Já se pořád vymlouvám na kovid, že kvůli němu není práce. Ale kdybych měla spočítat, kam všude jsem poslala svůj životopis, tak by mi na to stačily prsty jedné ruky. Jenže dokud nebudu mít novozélanský pas, tak se odtud nehnu. Ten český už mi neplatí. Takže přemýšlím, co bych mohla udělat tady s tím co mám. A opět ke mně dorazila myšlenka na Vipassanu. Když jsem o ní slyšela poprvé, tak mi to přišlo jako způsob sebetýrání. A přesto se teď tou myšlenkou víc a víc zabývám. Přemýšlela jsem o tom včera a dnes ráno jsem se probudila a moje první myšlenka byla Vipassana! Okamžitě to zruš! Jo Ty ses ještě nepřihlásila, tak to je dobře, protože já tam nechci ani za nic! Ale část mě tam chce. Ne nadarmo se říká, že štěstí je na druhé straně strachu. Co je deset dní, když má člověk celý život před sebou. Deset nejtěžších dní v životě..
Pokud nevíte, co je Vipassana, tak vám to zkusím krátce popsat. Vipassana je druh meditace a dělá se nejmíň deset dní. Center Vipassany je po světě mraky a já teď mám jedno necelý dvě hodiny ode mě. Ten pobyt je zdarma, dají vám tam najíst, ubytujou vás atd. I když úplně zdarma to asi nebude, protože po pobytu máte možnost jim dát příspěvěk, když to uznáte za vhodné. A slušný člověk, který nemá nouzi, to za vhodné asi uzná. Každopádně během těch deseti dní vy každý den deset hodin meditujete. Každý den vstáváte ve 4 ráno a deset hodin sedíte na zemi a pozorujete svůj dech. Z toho se zblázním už po dvaceti minutách. Zvlášť, když si představím, jak moc mě z toho budou bolet záda a nakonec i celej člověk. Po příjezdu odevzdáte svůj mobil. Celou dobu mlčíte. Nesmíte se s nikým bavit ani navázat oční kontakt. Nemůžete si číst ani nic psát. Deset dní jste absolutně odříznutí a jste jen sami se sebou. Spousta lidí to nevydrží. Ale ti, co to vydrželi popisují, jak jim Vipassana změnila život a jsou za to strašně rádi, že to nevzdali. Čím víc se o tom dozvídám, tím víc mě to láká. Asi se nemám ráda. Haha.
Já se nechci zamilovat!
1. květen 2022 | 13.50 | rubrika: Jen tak
Práce pořád stojí za prd a lituju, že jsem souhlasila se čtyřmi dny v týdnu. To jsem totiž nevěděla, že tam budu devět hodin denně. Moje motivace pracovat v shitózních jobech končí po dvaceti hodinách, pač to už mám vyděláno dost abych vyžila.
Aspoň manažer je fajn. Je to brácha manažerky. Mají ten podnik spolu. Manažer asi nemá rád děti. Vykládá nám docela brutální vtipy. Například: Co je tak skvělého na tom, když máš sex s dvacetiosmiletýma? ..... že jich je dvacet! OMG! Teda teď mě napadá, že možná naopak ty děti rád má... Hahaha, ale ne, věřím, že není pedofil. Každopádně je to sympaťák, ale v životě by mě nenapadlo pomyslet na nějaké namravnosti. Už jsem si začínala myslet, že mě už se tyhle věci ani netýkají. Že už se snad ze mě stává asexuálka. Jenže pak se mi zdál sen. On, já, nějaký to líbání... a víme, co se stalo posledně, když se mi někdo takhle vkradl do snu! Byla jsem z toho ráno dost vykolejená. A ještě horší to bylo v práci, kde jsem ho hned po příchodu spatřila a málem se mi podlomila kolena. A ještě k tomu se jmenuje Oliver. Jako z Románu pro ženy. Já nakonec nebudu odcházet kvůli stolům. Už mi asi narostly svalíky a už mi to nepřijde tak hrozné jako na začátku. Nýbrž odejdu kvůli Oliverovi. Olivere, ty hajzle! Celej večer jsem po něm tajně pokukovala a hrozně mě svrběly ruce, které se mu chtěly ovíjet kolem ramen a hladit ho po hrudníku. Vymyká se to kontrole! A i kdybych se nakrásně ještě nepoučila, že práce a milostný život se nemíchají, tak se mi zdá, že stejně už chodí s jednou servírkou. Ta ho totiž občas tak vezme kolem ramen (závist!) a oslovuje ho darling. Ale mohou být jen velice dobří přátelé, čert aby se v tom vyznal.
No, takže já chci Olivera a kdo chce mě? Mě chce kuchařka! Tuhle jsem koukala do jídelního lístku a nahlas si pomyslela: "tak copak si dám dneska?" nebo kdybych to měla přeložit doslovně: "co dneska dostanu?" a kuchařka mi na to se sladkým úsměvěm odpověděla, že vagínu. Hahaha. Nebo tuhle, když šla na záchod, tak se mě zeptala, jestli se chci dívat. Jsem z toho rozpačitá. Vůbec nevím, co si mám počít s ženskou pozorností.
Takže jsem kvůli manažerovi oprášila Tinder. Abych jako odvrátila pozornost jinam. Jenže na Tinderu je to tady ještě větší hrůza než v Kaikouře. Samí potetovaní nabušení fitko-závisláci, co rádi rybaří, driftujou káry a očividně mají v hlavě nasráno. A mají děti. S těma bych si nedovedla představit ani zábavu na jednu noc. Jeden tam měl, že rád vaří veganská jídla. Tak jsem mu pro tu bídu dala like. A sotva jsem mu odpověděla na otázku jak se mám, už odepisovala jeho holka, že promiň babe, ale prasklo to na něj. Lol. A to jsem si myslela, že ve větším městě už holka nemusí nutně být jeptiškou.
žádné komentáře | přidat komentář
Jak se mi bydlí ve Whangarei
21. duben 2022 | 06.46 | rubrika: Jen tak
Tak teda zatím nic moc! Byla jsem se podívat na tom letišti na severu, ale nic z toho nebylo, protože ten děda, co to tam řídí, tomu zdá se příliš nerozumí. On potřebuje instruktora kategorie B a ne mě, ale pro Béčka tam zas nemá dost práce. Asi budou muset zavřít aeroklub. Takže jsem nastoupila do práce v baru a vůbec se mi tam nelíbí. Krásná lokalita hned u řeky v samém centru. Je to maličké a tak máme venku tři prdele těžkých stolů a židlí a ty já vždycky po šichtě musím natahat všechny dovnitř. Vždycky se u toho celá zpotím a říkám si, že i v tom supermarketu mi bylo líp. Je tam děsně narváno, takže na nějaký pauzy můžeš zapomenout, maximálně tak deset minut, když opadne blázinec. Aspoň si můžeš dát jedno jídlo zdarma, jako kompenzaci za neexistující přestávky, ale asi mě nebude dlouho bavit pořád jíst to samé. A hlavně teda nemáme čas si mezi sebou povídat a dělat si srandu. To mi chybí, v Kaikouře jsem chodila do práce hlavně pokecat s holkama haha. Jo a o víkendech je tam DJ a děsně hlasitá muzika, až mě z toho bolí hlava. Takže po třech dnech tam jsem toho už měla plný zuby, ale říkala jsem si, že to byl velikonoční víkend, že to třeba v jiný dny nebude až tak hrozný. Tato naděje byla ovšem zadupána hned v úterý, kdy jsem zjistila, že máme otevřeno kratší dobu, takže tam budu od otevíračky do zavíračky, takže nejen, že budu tahat ty stoly zpátky dovnitř, ale já je ještě k tomu tahám i před šichtou ven! Není nic lepšího, než začínat pracovní den tím, že jsem zpocená až na prdeli. A včera mi šéfka řekla: "Jdu na cigáro, máš to tu na povel" hahaha v můj pátý pracovní den jsem tam už byla služebně nejstarší a to asi o něčem vypovídá. Takže tudy cesta nevede, budu hledat dál. Z Aucklandu se zatím neozývají, protože manažer má kovid. Taky inzerují zase v mý bývalý práci na pozici letového dispečera, to byla snad jediná práce, která mě kdy bavila. Ale kdybych se přihlásila, tak bych jim musela tvrdit, že lítání mě nezajímá a že tam chci zůstat už na věky. No a já jim prostě nechci lhát. Chci zůstat flexibilní, kdyby se nějaká práce vyskytla. Za pár měsíců se otevřou hranice, navalí se tu hromada studentů a aerolinky začnou zase lítat, takže si myslím, že s prací se roztrhne pytel. Teď jen to vydržet a nezbláznit se někde v baru.
Teďka hlídám jedněm lidem barák, kočku, psa, slepice a koně. Myslela jsem si, jak si to užiju, pěkně u bazénu, na procházkách se psem a tak, ale už tejden v kuse chčije. Zase se mi potvrzuje, že já jsem spíš na kočky. Pes mi už po tejdnu leze na nervy. Pořád ho mám za zadkem. Když se zavřu v koupelně, tak kňučí za dveřma. Jakej je sakra rozdíl mezi psem a děckem? Neustále do mě rejpe frňákem, ať ho hladím a kocour, kterýho bych naopak hladit chtěla, je věčně někde venku. Takže píšu si - psy příště nebrat. Na jednu stranu se těším, až se vrátěj a já se zbavím psa, ale nadruhou stranu zas budu vypuštěná do divočiny, kde se budu muset pořád ohlížet. Tady jsou strašný kvanta nepřizpůsobivých občanů, hrozně se tu krade a jedou tu drogy. Prodávám počítač a někdo mi napsal, jestli bych si za něj vzala trávu! Tuhle jsem nocovala nedaleko kruhového objezdu, kde nějaký pako o půl druhý ráno driftovalo s autem. To bylo kraválu! A pak se ozvala rána, jak to napálil do obrubníku haha. O dva dny dřív se to samý stalo o pár ulic dál. Následovalo ještě víc kraválu a spousta kouře od pneumatik. Z ostatních dodávek začali vylejzat lidi a jedna holka volala policajty. Beztak byl ten týpek přinejmenším ožralý, protože se chtěl odtam za každou cenu dostat, než dojedou policajti. Nakonec se mu podařilo utrhnou přední kolo i s nápravou a za příšerného rachotu odjet po třech. Tak já nevím, jestli jsem s tím stěhováním neudělala chybu.
Jo a koupila jsem si koloběžku hahaha! A ta s tou mě baví jezdit po městě a šmírovat po obchůdkách. Kde si ovšem momentálně nemohu nic dovolit.
Mám andělské reiki!
10. duben 2022 | 12.48 | rubrika: Jen tak
Minule jsem psala, že jsem asi chytla kovid, ale nakonec mě to přes noc přešlo a nic z toho nebylo. Každopádně jsme měli víc než tejden v práci zavřeno, což se mi vůbec nelíbilo, ale pak nám vláda vyplatila jakousi podporu, takže jsem vlastně měla placenou dovolenou. To jsem měla vědět předem, líp bych si to volno užila.
V Kaikouře jsem se se všema rozloučila. Posbírala jsem všemožný dárečky. Poukázka na diesel od helikoptér se obzvláště hodila. Ale byla tam i řada úžasných přáníček, až jsem se divila, kolik mám kamarádů a že je chci všechny opustit.
Pak mi tři dny trvalo ujet těch 1000 km. A hned jak jsem vytáhla paty z Kaikoury, tak se začaly dít věci. Kámoš z bývalý práce koupil podíl v jedné letecké škole v Aucklandu a snaží se mi tam domluvit místo. Je to sice Auckland, ale kdybych mohla lítat, tak to přežiju. Pak jsem se šla projít kolem letiště ve Whangarei a potkala jsem tam kluka, co se mnou dělal instuktorskej kurz. A ten mi zas domluvil pohovor úplně až skoro na samém severu Nového Zélandu. Takže bych fakt mohla být přes zimu v teple. No a taky už mám domluvenou zkušební šichtu v jednom baru tady ve Whangarei, abych mezitím nechcípla hlady. I když mohla bych zkusit nabízet terapie andělského reiki. Nejdřív sice asi hodně za levno, pač jsem teprve dnes získala certifikát a nemám žádnou praxi a zatím ani ne moc sebedůvěry, ale já nepotřebuju mnoho. Ten kurz byl naprosto bombastickej. Bylo nás tam nakonec jen 5 holek a myslím, že to bylo pro nás takhle lepší. Když jsem poprvé dávala energii spolužačce, tak jsem u toho skoro bulela, protože jsem cítila hrozně moc energie a tepla. Dřív, když jsem se o něco takového pokoušela, tak jsem si nikdy nebyla jistá, jestli fakt něco posílám, nebo si to jen namlouvám. Ale teď o tom nebylo pochyb, protože to bylo tak silné, že jsem si to namlouvat nemohla. Takže jsem z toho byla celá dojatá, protože jsem se do poslední chvíle bála, že to nedokážu. Lektorka ale říkala, že to se jí ještě nestalo, aby to někdo nedokázal. Postupně jsme se střídaly, takže jsme vždy pracovaly s jinou osobou. Pak jsem bulela i u toho posledního léčení, protože to jsme nějak měly pracovat s minulými životy a já kromě té energie nemám moc žádný jiný vjemy, takže mě tato metoda vůbec neoslovila a připadala jsem si nemožná. Jaký pak bylo moje překvapení, když ta holka řekla, že to byla nejsilnější výměna za celý ten kurz a v podstatě si během toho na vše odpověděla sama. Je pravda, že se mi tam pod rukama na chvíli i rozbrečela. Takže jsme vlastně brečely obě. A to je na tom andělským reiki to krásné. Že vy prostě nemusíte vědět žádné odpovědi, ani kam a kdy posílat tu energii, ani nějaký symboly, to za vás prostě řeší ta bytost, která skrze vás tu energii posílá. Nakonec i ta lektorka říkala, že když jsem jí dávala energii, že to bylo fakt silný a že na to mám talent. Takže se mi několikrát během toho kurzu promítalo, že si mám víc věřit a že nejsem zdaleka tak nemožná, jak si myslím. A to už samo o sobě bylo velmi léčivé a už jen proto to stálo za to tam jít. Teď jsem moc zvědavá, jak mi to půjde s lidma mimo kurz a bez lektorky. Jen škoda, že všichni kamarádi zůstali v Kaikouře a já teď nemám koho donutit, aby byl mým pokusným králíkem.
Asi mám kovid
27. březen 2022 | 04.14 | rubrika: Jen tak
Tak a je to tady. Dva roky máme zavřené hranice, mrvíme si ekonomiku kvůli kovidu a měli jsme tady toho všeho všudy nic. Ale teď se konečně ucho utrhlo a už to s náma jede z kopce. Ale většina lidí tady je naočkovaná, což je asi o co šlo. Že jsme to nepustili, dokud nebylo proočkováno. Tak a teď se teprve ukáže, jestli to píchání si nějakejch sraček do těla bylo k něčemu. U nás v práci jsou všichni naočkovaní, protože je to v gastronomii povinné a jinak bychom byli bez práce. No a včera byl můj poslední pracovní den, neboť půlka kuchyně má kovid. Já jsem s nima normálně ještě ve středu pracovala. K tomu se musí izolovat i naše manažerka, protože žije s týpkem z kuchyně. Myslím, že už jsme správně měli být i včera zavření, ale měla k nám přijít velká skupina lidí a šéf si asi nechtěl nechat ujít zisky. A tak překecal Káťu, aby došla a hospodu otevřela. Nikdo jinej totiž nemá manažerskej certifikát. Takže jsem tam byla já s Káťou, nějakej novej týpek na výpomoc z podniku odnaproti a v kuchyni zbyla jen hlavní kuchařka a dvě pomocnice. Kuchařka bydlí ve stejném baráku jako pomocnej kuchař s kovidem, takže proto si myslím, že tam vůbec neměla bejt. A nevím, jestli to bylo způsobený všema těma řečma o kovidu, ale po skončení šichty už bylo trochu blbě mně i Kátě. Hospoda je tedy na týden zavřená, protože není kdo by makal a to se mi fakt jako hodí přijít o peníze takhle chvilku před odjezdem. Dneska ráno už je mi celkem dobře, přesto to není stoprocentní. Ještě by mi chybělo, aby mě nepustili na trajekt!
Jinak jsem zjistila, že mám ve Whangarei už i jednoho ctitele. Ale asi bych se raději zastřelila, než s ním šla na rande. Seznámili jsme se před mnoha lety v Aucklandu na veganském plesu, který on organizoval se svojí tehdejší holkou a já jsem jim tam dělala fotografku. Já si ho teda v podstatě nepamatuju, ale na něj jsem musela udělat velkej dojem, protože když se pak po letech rozešli, tak hádejte, na koho si vzpomněl. A začal mi vypisovat, ale tak správně slizce. Byl samá lichotka a když jsem mu napsala, že o lichotky nestojím, tak mi jich posílal ještě víc, protože nabyl dojmu, že mu snad nevěřím a že mi musí zvednout sebevědomí. Jako kdyby si myslel, že snad na to nejsem zvyklá, nebo že to o sobě nevím. Jenže já to vím a každýho takovýho slizouna podezřívám z toho, že si myslí, že u mě díky laciným lichotkám stoupne v ceně a to se sakra mýlí. Pak ty jeho debilní vtípky, třeba jako že si na studium vydělal jako striptér (to by musel asi trochu jinak vypadat), nebo že má pět dětí (načež mi okamžitě srostla vagína). A to je jedno kolikrát už jsem mu napsala, že působí jako zoufalec a že takhle žádnou ženu nesbalí. On si prostě pořád jede to svoje a ne a ne se urazit a dát pokoj. A čím vytrvalejší v tom je, tím míň respektu pro něj mám. Tuhle jsem mu doporučila skvělou knížku. Občas ji nejakýmu takovýmu zoufalcovi pošlu, protože je v té knížce přesně popsáno, jak bych chtěla, aby se ke mně muž choval. A on mi na to odepsal, že ho nezajímá, co nějakej náhodnej chlápek píše (velice úspěšnej náhodnej chlápek voe) a že každá žena je jiná (ale žádná nemá ráda zoufalce...?). No nic, takže tady k setkání nedojde.
Ale jo, v jednom má pravdu. Na některé ženy to přecijenom platí! Na youtube je takový zajímavý kanál, kde píšou ženy, které se staly obětí romance scamu. Prostě jim píše nějaký dobře vypadající mladý muž a ony se do něj hrozně zamilují, protože je to porvé, co jim někdo napsal, že jsou krásné. Samy jsou totiž obyčejně o dost starší a bohužel už ne moc přitažlivé. A přesto věří, že tento mladý muž chce být právě s nimi! On je zpravidla vojákem v zahraničí, nebo pracuje na ropném vrtu a po pár měsících, když už je v tom žena až po uši, začnou mít jednu smůlu za druhou a začnou z ženy tahat peníze. Ony si klidně vezmou hypotéku na barák, jen aby se vše vyřešilo a koloušek konečně dorazil a vzal si ji za ženu. A samozřejmě, že za těmi písmenky se skrývá celý scamerský tým z Lagosu v Nigerii a né nějaký fešný mladý pán s fetišem na starší paní. Celý je to prostě tak absurdní a směšný, že člověk nechápe, jak se to vůbec může dít. Ale když se nad tím pak jeden zamyslí, tak je vlastně hodně smutné, že někdo touží po lásce tolik, že je schopen se chytat takového chabého stébla. Proč nemůžou být lidi prostě šťastný jen tak, sami se sebou?
Vesmír to tak chce
11. březen 2022 | 06.13 | rubrika: Jen tak
Tak jsem se rozhoupala a potvrdila jsem ten kurz ve Whangarei. Ten samý den mi pak odepsala paní z Nelsonu, že bude mít kurz za deset dní. :D Domlouvám se s ní už od října. Prvního ledna mi napsala, že se mi za týden ozve. A z týdnu byly dva měsíce a to hned poté, co potvrdím kurz na severním ostrově! Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že to tak Vesmír rozhodnul. Vesmír ví, že já držím slovo a necouvnu z kurzu, který jsem už potvrdila. A zároveň nebudu v práci požadovat příští víkend volno, když už mám dávno rozpis služeb. A to jsem tam do toho Nelsonu tak moc chtěla. Ale něco mi říká, že se to prostě nemělo stát. Já kdybych na tom severáku neměla ten kurz, tak se z Kaikoury nevykopu. Dneska jsem zaplatila lístek na trajekt. Pak jsem šla na procházku a obulela jsem to. Z vyhlídky na peninsule jsem pozorovala skákající delfíny a mlátila jsem se do hlavy, že chci z tohodle místa odejít. Je mi z toho tak smutno. Jenže když si představím, že jsem tu zase přes zimu, delfíni odtáhnou do teplejších vod a já tu budu dělat debilní práci za barem a každej den topit, všude bude mokro a solární panel nebude moc nabíjet, tak cítím, že je to ještě horší alternativa, než skutečně odjet. Teď ještě sesmolím výpověď pro helikoptéry a bude vše bude zařízené.
Jo přestavte si, že mi odešlo střešní okno. A to doslova. Očividně na tom autě bylo už nejmíň deset let. Ten plast celej zchřadnul a postupně se odlámaly všechny panty. Až se nakonec ucho utrhlo... a okno odletělo za jízdy. Cestou ještě stihlo poškodit můj solární panel, ale pořád to nabíjí, takže to zatím neřeším. To se mi teď před odjezdem fakt hodí, vyhodit skoro 500 za nový okno a práci, když střádám každej dolar, abych mohla Evče vyplatit jetski. Nadruhou stranu si teď moc libuju, protože to nový okno je průhledný a já mám teď doma tolik světla! Třeba mi konečně i přežije nějaká pokojová rostlina. Měla jsem to vyměnit už dávno. A aby výdajům nebyl konec, tak se mi odlomil kousek zubu, tudíž teď moje stará plomba netěsní a já občas cítím, jak se v tom zubu pomalu rozlejzá zánět. A víte co mi řekl zubař? Že má čekací lhůtu šest týdnů! To já už ovšem budu ve Whangarei, žejo. Tak jsem se ptala, co když se to fakt zanítí a budu v bolestech, to mě ani pak nevezme? A on mi řekl, ať si zajedu jinam. Oni už dneska doktoři neskládají Hypokratovu přísahu, nebo co?! Fakt nechci riskovat, že se mi nakonec zanítí zubní kanálky a já zaplatím 2000 dolarů za zub. S takovou tu jetski nikdy nevyplatím.