Mise Waiheke

27. září 2022 | 05.42 | rubrika: Jen tak

Tak jsem se dočkala a skončilo utrpení na sadu. Byla jsem teď už podruhé na Vipassaně. Nic jsem o tom tady nepsala, protože jsem o tom natočila půlhodinové video a přijde mi zbytečné to znovu psát. Tak jen řeknu, že to bylo nakonec docela fajn. Bylo to náročné, málo jsem spala, ale ty okamžiky, kdy jsem skutečně meditovala, stály za to, protože to bylo velmi příjemné. Začala jsem tam poodhalovat jak je možné, že zkušeným jogínům přijde meditace lepší než sex. :D Pak jsem se vrátila na 4 týdny na kiwi a pak jsem zase jela na Vipassanu, tentokrát jako dobrovolník. Docela jsem se těšila, jak si budu vařit v kuchyni a jak si zkusím jaký to je vařit pro 80 lidí. Ale nakonec to nevyšlo, protože ženská manažerka onemocněla a jelikož jsem tam byla jediná, kdo tam byl na celej ten kurz, tak tu práci dali mně! Mně, která jsem tam ještě nikdy nepracovala a nevěděla jsem, co a jak přesně chodí! Aby toho nebylo málo, tak mě ani nezaučili, protože se to rozhodlo na poslední chvíli a tak jsem si to o volných chvílích musela sama načítat z manuálu. Ale já jsem v takových věcech dost organizovaná, takže jsem to skvěle zvládla a všichni mě strašně moc chválili. Měla jsem tam na starosti 35 děvčat. Až časem mi došlo, že tahle pocta byla vlastně takovej danarskej dar, ale nebylo komu ho předat a tak jsem to prostě dotáhla až do konce. Když děláte v kuchyni, tak musíte jen 3x denně a jednu hodinu do haly na meditaci. Já v té hale musela sedět minimálně 8 hodin a vůbec jsem si u toho nezameditovala, protože jsem musela dávat pozor na holky a v hlavě se mi honily všechny ty povinnosti, co jsem za ten den měla. Makala jsem asi 14 nebo 15 hodin denně a neměla jsem čas ani na šlofíka, takže jsem byla docela unavená a poslední 4 dny už dokonce i regulérně nachcípaná. Ostatní dobrovolníci měli toho volného času víc. Zato se mi ale líbilo, že jsem si tam udělala spoustu kamarádek. Mezi ostatníma dobrovolníkama, ale i mezi meditujícími děvčaty. Po prvním kurzu jsem se neseznámila vůbec s nikým. Když jsme se desátý den mohly bavit, pro mě to stále byli cizí lidi a tak jsem si zalezla do pokoje a s nikým jsem se nebavila. Ale teď jako manažerka jsem je za těch deset dní měla možnost docela poznat a ten desátý den jsme si užily dost srandy a vyměnily spoustu kontaktů.

Mimo jiné tam dobrovolničila jedna Němka, která bydlí na ostrově Waiheke. Na můj vkus teda mluvila někdy až moc ezo, ale to její nadšení pro ten ostrov se přeneslo i na mě. Vlastně už i na kurzu reiki jsem se seznámila s jednou holčinou z Waiheke. Vesmír mě tam prostě táhne. Prej je tam spousta hipíků, spousta jídla zdarma, můžete se živit třeba prodáváním vlastnoručně vyráběných věcí na trhu. Mně se tu hromadí korálkové výrobky, tak proč ne?

Koralky

Byla jsem šťastná, že mám konečně zase nějaký plán. Pojedu na Waiheke. Pak přišla studená sprcha. Od září mají na ostrově novou vyhlášku, že prej s obytnou dodávkou můžeš zůstat jen 3 dny. Pak musíš z ostrova pryč, protože tam není kde vylejt odpadní nádrže. Nechápu, proč zrovna tři dny. Já vydržím bez vylejvání i 10. Byla jsem zklamaná. Ale pak jsem si řekla, že se nenechám odradit. Napsala jsem někam na jednu práci a chtějí, abych se zítra dostavila na pohovor. Dokonce prej platěj 35 na hodinu. Jako wow, tolik jsem snad neměla ani na dispatchi. Tak jsem spěšně koupila jízdenku na trajekt pro mě, dodávku i pro jetski a jedu tam, ať se děje co se děje. Tak mě napadá, že občas zaplatit pokutu bude levnější, než každý tři dny platit trajekt. :D Snad se rychle seznámím s místníma a seženu parkování u někoho na zahradě. Asi si budu muset znovu zaktivovat tinder.   

komentáře (2) | přidat komentář

Svět není v pořádku

9. září 2022 | 09.47 | rubrika: Jen tak

Už jsem nějakou dobu nespokojená s tím, že v životě nikomu moc nepomáhám. Posílám sice pravidelně peníze na ochranu oceánů, nepodporuju zvířecí průmysl, ale moje duše by chtěla dělat víc. Něco pro lidi. Namlouvám si, že co nejmíň škodit planetě a nepřivádět sem další děti je velká pomoc, ale já pořád nejsem spokojená.

Vysvětlila mi to numerologie. Moje číslo duše je 9. Číslo duše vyjadřuje, po čem vaše srdce nebo duše touží. A to moje touží pomáhat lidem, zvířatům i životnímu prostředí. Před pár dny jsem byla v Coromandelu, kde jsem se zastavila v sekáči. Tady mají sekáče nejenom hadry, ale všechno, na co si vzpomenete. Věci do kuchyně, knížky, sportovní potřeby.. A mně tam hned do ruky padla knížka, o níž jsem hned nadšeně psala Ostrovance, pač jsem si myslela, že to budou úžasné příběhy nejchudších z chudých žen, které se svou vlastní pílí a umem vyšvihly z chudoby. Jmenuje se to Half the Sky - How to Change the World. V mojí mysli to měla být velice optimistická knížka, která mi měla navrátit dojem, že svět je ještě jakž takž v pořádku. A za svoji domýšlivost jsem od té knížky dostala pěkně na prdel. Ano, obdivuhodné příbehy ženských Fénixů, vstávajících z popela, tam byly, ale popis těch sraček, ze kterých vstaly a ve kterých jsou miliony dalších dívek či žen stále lapené.. no prostě místo optimistické knížky na zahřátí srdce, jsem si domů donesla krutý náraz s realitou.

Varování: následující odstavec čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Začínáme obchodem s bílým masem, i když no bílým... takle děvčata jsou z Asie, z Afriky a jsou to ještě děti. Kapitola o tom, jak běžné je znásilňování. Zabíjení ze cti. Úmrtnost při většinou neasistovaných porodech. Kapitola o píštělích mě obzvláště rozsekala. Píštěl, nebo-li fistula je, když se propojí orgány, v tomto případě tedy střevo/močák a pipka, což se většinou stává při těch neasistovaných porodech, při kterých se dítě na několik dní zasekne v porodním kanále, než konečně je ta žena vysvobozena smrtí nebo lékařem. A nebo vznikají při brutálních znásilněních. Takovým ženám pak nekontrolovatelně vytéká moč a výkaly vagínou a strašně zapáchají, takže jsou odvrhnuty manželem a musejí žít v nějaké psí boudě na okraji vesnice a čekají na sežrání hyenami. Přitom ta operace stojí asi 50 dolarů, ale většinou jsou příliš daleko od nemocnice a 50 dolarů je tam pěkný balík peněz.

Další kapitola o ženách v muslimských zemích, o ženských obřízkách (tomu už se ale dneska asi říká jinak), o HIV, a pak povídání o tom, že nejlépe funguje emancipace žen. Když se ženám dá vzdělání, práce, možnost přinést domů peníze, tak se jim vede lépe, manželé je více respektují, méně je mlátí a klesá porodnost, protože dívky chodí do školy, místo aby se třeba už v jedenácti vdávaly. A později mají prostředky na antikoncepci. A nakonec z toho profituje i celá země, protože není divu, že jsou chudí, když polovina populace nepřispívá do rozpočtu. Taky je tam jasně vysvětleno, že když dáte peníze do ruky ženě, tak se to projeví na zdraví a vzdělání jejích dětí. Když je dáte muži, tak je utratí za chlast a prostitutky a děti z toho nic nevidí.

Nakonci máte přehledně vypsaná všechna zařízení a charity, o kterých jste se v knížce dočetli. Já jsem měla takovou chuť jet někam pomáhat, že jsem si hledala, kde můžu třeba lítat se zásobama a brát ty chudáky do nemocnic, ale zatím jsem našla akorát jednu náboženskou organizaci, kde bohužel nestačí zalhat, že věříte v jejich boha, ale musíte být fakt věrohodným členem církve. Achjo, to člověk nemůže jen tak pomáhat, když nechce být členem nějaké sekty? Na začátek na pomáhání z domu, se mi zalíbila organizace womenforwomen.org, kde se zavážete, že měsíčně po dobu jednoho roku pošlete 35 dolarů a oni vás spárují s nějakou ženou v Afgánistánu, Rwandě, v Congu a jiných válkou zasažených oblastech a té pak ty peníze ten rok chodí a ona za to třeba rozjede nějaké drobné podnikání, nebo pošle děti do školy. Taky se mi líbí kiva.org, kde můžete dávat lidem v chudých zemích drobné půjčky třeba na to, aby nakoupili osivo a když se jim pak investice vrátí, tak vám tu půjčku vrátí. Tyhle mikropůjčky jsou prý neuvěřitelně účinné. I když je tam asi tříprocentní šance, že se investice nevrátí, takže bych nepůjčovala peníze, které bych nemohla považovat za dar. 

No, takže teď mám pocit, že svět vůbec není v pořádku. Že jsem jen měla hodně velkou kliku, že jsem se narodila do vyspělé země a dostalo se mi vzdělání. A že za odměnu bych měla pomáhat jiným dívkám a ženám, aby si nemusely procházet těmi hrůzami. Tím nechci říct, že chlapcům je hej, ale přecijemon, ženy to v těchto zemích prostě mají horší.

  

komentáře (3) | přidat komentář

Tenhle život mě nebaví!

25. srpen 2022 | 10.48 | rubrika: Jen tak
Dneska mám hodně slušnou depku. Pořád jsem na kiwi. Akorát jsme teď místo zlatýho kiwi začali dělat zelený. Už u toho zlatýho jsem nebyla bůhvíjak rychlá, ale to zelený se prostě nedá. To je tak strašně neupravený, roste tam strašně moc větví, mně to příšerně trvá to zkrotit. Vedoucí mi řekla, že bych měla pracovat nejmíň dvakrát rychleji, abych vydělala aspoň to, co mi platěj. Tak jsem šla se slzami na krajíčku za šéfem a řekla jsem mu, že to zelený kiwi prostě nedám a že si asi budu muset vzít volno, dokud se nebude dělat protrhávání pupenů. To bude v říjnu. To bude mega jednoduchej job, kde pojedu jako fretka. Prý to prořezávání je nejtěžší práce, jakou musej za celej rok udělat. To jsem si vybrala správnej čas na to, jít pracovat na sad. A šéf mi řekl, že mi teda dá jinou práci. Vyfasovala jsem hrábě a vidle a můj úkol je nahrabat ty odstříhaný větvě doprostředka, aby až tam pojedou s takovým tím strojem, co to sbírá a seká to na jemno, tak aby to mohl všechno nabrat. Dobrý na tom je, že jsem tam sama, nikdo mě nebuzeruje, že jsem moc pomalá. Ale hrozný na tom je, že mě z toho bolí záda ještě 100x tolik. Tenhle sad jsme prořezávali před měsícem, spousta větví je už zarostlá v trávě, nebo zapadlá v bahně. Plus jsem dostala za úkol vytahovat takový kolíky ze země, jenže některý tam byly tak zaražený, že jsem je prostě nevytáhla. A že jsem se fakt hodně snažila, nenechat se pokořit od blbýho kolíku, tak jsem si tak namohla záda, že jsem druhej den nemohla ani vstát z postele. Takže teď chodím hrabat se zádama, který bolí jako přeražený, tečou mi u toho slzy jako hrachy, protože to fakt bolí a to, že se pod tím kiwi ani nenarovnám, to dělá ještě horší. Včera jsem se omluvila a do práce jsem ani nešla. Kromě zad mě totiž chytly i šílené menstruační křeče, takže jsem to fakt nedala. Dneska naštěstí začalo v poledne pršet, tak jsem mohla skončit v půlce dne. A zejtra bude doufám pršet taky. Já vůbec nechápu, co se stalo s mým životem. Jak jsem z dispeče mohla spadnout na hrabání větví. Co se teďka učím za lekci? Lekce pokory? Lekce o vlastní neschopnosti? Připadám si naprosto k ničemu. Přece ještě nejsem tak stará, abych nevydržela osm hodin hrabat? Achjo. Řekla jsem si, že možná v listopadu bych mohla odjet zpět do Kaikoury. To už bude po zimě a ještě jedno léto s delfínama bych si nechala líbit. Jenže pak mi schválili občanství. Požádala jsem si před více než třinácti měsíci. Už jsem byla fakt vytočená. Zvlášť, když kámoš si požádal letos v březnu a do čtyř měsíců to měl schválený. Ale jako nebudu se rouhat. Halelujah. Konečně se snad věci zase začnou posouvat. Já už jsem tři roky nikde nebyla, protože byl kovid, měli jsme zavřený hranice a mezitím mi propadl pas. Jenže abych dostala novozélandskej pas, tak nejdřív musím dostat ten certifikát, který potvrzuje, že jsem občanem. Během kovidu ho posílali poštou, ale teď už né. Já zas musím čekat, až mi dají vědět, kdy a kde bude ta jejich slavná ceremonie, kde svato svatě odpřísáhnu, že budu vzorným občanem. A to mi prej dají vědět za 1 až 4 měsíce. Ceremonie bude v Aucklandu, protože jsem jim dala adresu kamarádky, takže mám po stěhování se zpátky do Kaikoury, protože se bojím, že když budu měnit adresu, že to celý bude trvat ještě dýl. Jedině snad, že bych na tu ceremonii kdyžtak přiletěla z Christchurch, ale to by byla docela mise a bála bych se, že se třeba porouchá letadlo, nebo zruší let a já tu ceremonii prošvihnu.  Tento způsob zimy zdá se mi opravdu nešťastný. Měla jsem zůstat v Kaikouře. Nakonec ta práce v tamní hospodě nebyla tak špatná. Můj život mi teď připadá úplně hroznej. Nic mě na něm netěší. Náhodou jsem se ocitla u kartářky a ta mi vyložila takový karty, že jsem na to koukala s otevřenou pusou. Doteď jsem tam měla věž, což je asi nejhorší karta tarotu a znamená to samý katastrofy a zmar. Jojo. Dobrý na tý kartě ale bylo, že byla v pozici, kde už její vláda končí. No a v příštích třech měsících jsem měla smrt. Což je úplně skvělá karta, znamená to smrt starého a zrod něčeho nového. :) Celej ten výklad byl vlastně nesmírně pozitivní a spoustu věcí úplně přesně odhadla, docela jsem čuměla. Taky jsem minulej tejden na trhu usedla u numeroložky a ta taky měla nějaký karty a prý bylo moc zajímavý, že ani jedna z nich nebyla negativní a že prej těch negativních v tom balíčku je! No, takže moje budoucnost by měla být růžová, ale od tam, kde stojím teď, to ještě nějak nejsem schopná vidět. Jo a už je to rok, co jsem udělala instruktorský zkoušky. To znamená, že mě čeká další letová zkouška, pač se to musí každý rok obnovit. Budu si muset nejdřív na pár hodin pronajmout letadlo, abych si to vše zase oživila, ale kde na to vzít a nekrást? Na kiwi jsem nic nenašetřila, protože v zimě hodně prší a v dešti se nemaká (a moje záda na to říkaj: "díky bohu!"). Dodávka potřebovala nové brzdové destičky a pneumatiky a v září mě zas čeká technická, zaplacení registrace a pojištění na další rok, takže to taky bude zase tisícovka v haj.lu, ale to pouze tehdy, pokud na té technické nenajdou žádné další závady. Dneska i to, že je člověk jen na živu, je nějaký moc drahý. 
komentáře (1) | přidat komentář

Tauranga

10. červenec 2022 | 10.15 | rubrika: Jen tak
Tak jsem se vydala na sever, nejdřív jsem strávila dva dny na mé nejoblíbenější části Nového Zélandu - na poloostrově Karikari a zase jsem tam objevila další krásná zákoutí, o kterých jsem dosud neměla tušení. Pak jsem dojela do Pukenui a strávila jsem tam všeho všudy jednu noc. Ani jeden z kempů mě nějak neoslovil, nebyl tam pořádně signál a rampa v kempu končila v bahýnku, takže bez pohonu na všechny 4 bych tam s dodávkou hned zapadla. Našla jsem sice jednu použitelnou rampu v rybářském klubu (jako stvořené pro veganku), ale byla to celkem ještě štreka na otevřené moře a takhle blízko u břehu se musí jezdit pomalu, takže to zabere dost času. V tom zálivu teda prej žijí rejnoci a pravidelně je tam chodí lovit kosatky, ale v zimě prej spíš ne. A ani z jedné farmy se mi neozvali. Všude, kam pošlu životopis, tam mě pak nechtějí. Asi proto, že tam posílám ten, co posílám všude, takže je docela zaměřený na letectví a oni si pak myslej, že budu nějakej intelektuál a úplně levá asi. Takže jsem se tam otočila na pětníku a přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit zpět na Karikari a ty 4 týdny do Vipassany jen tak zevlovat. Jenže jsem věděla, že by to pak byl pro mě stres. Hlavně po těch výdajích s Venoušem, bych pořád stresovala nad mizerným stavem mého účtu a neměla bych na Vipassaně potřebný klid. A tak se stalo, že druhej den už jsem byla v Tauranze! Když jsem jela dolů, tak jsem si říkala, že to asi bylo tak dobře, že jsem jela prvně na sever. Protože jinak bych pořád přemýšlela, jestli by to na severu nebylo lepší. A teď můžu být v klidu, že nebylo. A hned jsem začala pracovat na kiwi farmě. Jsem jim rovnou zavolala a můj životopis nikdy neviděli, takže proto. Děláme prořezávání stromků a nutíme větve, aby v jistých rozestupech rostly kolmo a tvořily takové jakési tunely. Já tomu ze srandy říkám, že znásilňujeme přírodu. Majitelé jsou moc hodní a jejich synek je navíc ještě moc sympatický. :D Mají tu zázemí pro lidi v autech, ale protože je zima, tak nikdo v autě bydlet nechce, tak jsem tu sama. Sprchy jsou tu skvělé a vždy po práci si tam aspoň dvacet minut nahřívám moje zničený záda. Ta práce sama o sobě není nic hroznýho, můžeme si u toho poslouchat co chceme, já poslouchám knížky, podcasty a nebo moderní české písničky, které jsem v životě neslyšela a ještě si u toho i zatančím. Ale záda mě z toho bolej pekelně. Asi si o polední pauze začnu dávat nějaké ibuprofeny, protože to se fakt nedá vydržet. Každý mi říká, že si tělo zvykne a bude to lepší a lepší, ale já už jsem tu dva tejdny a je to horší a horší. Modlím se, aby pršelo. Totiž ty větve uvazujeme do těch tunelů asi 170 cm vysoko, takže já se musím stále hrbit. Možná ne nadarmo mě nikde nechtějí, když uvidí můj životopis. Možná jsem fakt neschopná. A aby to bylo ještě horší, tak v mý bývalý práci na dispečingu letadel teď dělá jeden Čech a ten vždy sdílí v české skupině na FB, když hledají někoho novýho. To je pro mě vždycky řádný bodnutí do srdce. Jak ráda bych tam zase šla. Ale nebudu jim lhát, že nechci lítat. A taky vím, že starý dobrý časy už jsou pryč. Ale tak aspoň jsem se s ním domluvila, že se tam cestou na Vipassanu zastavím na návštěvu. Jsem zvědavá, jak moc se to tam změnilo. A taky jsem zvědavá, jak vydržím další dva týdny a dva dny na kiwi. :( Jo, chtěla sis to vyzkoušet, tak trp!  
žádné komentáře | přidat komentář

Jsem u týpka s autobusem

25. červen 2022 | 02.10 | rubrika: Jen tak
V pondělí mě nikdo nikde nechtěl hned na ty brzdy vzít, jenže já už jsem fakt nechtěla bejt ve Whangarei ani minutu, tak jsem si koupila nové destičky, že třeba v Kerikeri budou mít víc volno, nebo přinejhorším dojedu až k tomu veganovi s tím autobusem a uděláme to spolu. Tady mají takovej systém, do kterýho když zadáte svoji poznávací značku, tak vám to vyflusne, jaké máte na autě díly, takže ani nemusíte vědět, co přesně chcete. V obchodě vám to najdou. V Kerikeri mě v servisu nejdřív nechali čekat až do odpoledne, aby mi pak řekli, že se jim moje dodávka nevejde na zdvihák. Tak jsem jela za roh k nějakýmu Robertovi z Chille, ke kterému jsem měla jet hned. Moc sympatickej chlapík, ale už bylo půl třetí, tak mi řekl, ať přijedu druhej den ráno. Ráno zdvihnul dodávku, prvně nemohl povolit matky u kol, protože je léta nikdo nesundal a to už jsem byla ráda, že jsem v servisu a nedělám to sama. Pak vyndal destičky, z nichž 3 byly ještě ok, jen jedna byla sedřená až na kost a dělala při brždění všechen ten kravál. Takže Venouš je tam zdviženej, nemá kola a my zjistíme, že nemám správné destičky! A to jsem teprve byla ráda, že to neděláme s veganem sami někde ještě ve větší prdeli! Ani v Kerikeri jsem nevěřila, že budou mít destičky na celkem vzácnou evropskou dodávku, natož někde u Kaitaiy. Ale k mému štěstí tam byly. Roberto mi půjčil auto s prázdnou nádrží, takže jsem tam musela nalít ještě ten šíleně drahej benzín a zajela jsem si pro destičky. Ty jsme vyměnili a mohla jsem skoro jet. Až na to, že když Roberto sundal levý kolo, o kterým jsem věděla, že už je docela špatný, tak jsem viděla, že je to ještě horší, než špatný. Takže jsem pak jela ještě do pneuservisu, kde samozřejmě museli moje pneumatiky objednat a udělali mi je až druhej den dopoledne. Teď jsem o tisíc dolarů lehčí, což mi zkrátí moji dobu bezstarostného cestování o celej měsíc! Doprdele, to jsem to v té práci nemohla ještě chvilku vydržet? Ale jako nemohla. Minule jsem tu psala, jak už jim tam nezbyl nikdo, kdo by makal, když jsme všechny odešly. A ejhle, oni teď budou nově otevírat i ve čtvrtek už ve 12! A v sobotu bude salsa night! Já vůbec nechápu, kdo to jako bude dělat? A jsem ráda, že to nebudu já, protože bych musela makat za tři. Takže jsem se pak obloukem kolem pobřeží vydala směrem na sever a po cestě jsem okoukla několik ramp, že až bude hezky, tak bych tam třeba zajela s jetski. Ani jedna rampa ale nemá hadici ani kohoutek, takže já nechápu, kde si tady na severu má člověk po výletu na moře pak umýt vozejk a loď?? Takhle prostě nikam nemůžu, protože nechci, aby mi to všechno hned shnilo. To se jako s tím vozejkem táhnu úplně zbytečně? No a nakonec jsem dojela tady k tomu týpkovi. On mi psal, že je tady ještě nějakej Mára, kterej je kuchař a že mě rádi uvidí. Že vytáhnou teleskop a napustí spáčko. A abych se prej nebála jet takhle někam do divočiny, bez signálu a bez toho, abych ho pořádně znala, tak mi ještě sám od sebe poslal fotku jeho řidičáku. Asi abych ji mohla předat kamarádce pro případ, že mě týpek s Márou rozčtvrtí a nikdo už mě nikdy nenajde. Trochu mi to přijde zvláštní. Protože když jsem sem dojela, tak jsem zjistila, že Mára není Mára, ale Mara a není to chlápek, ale holka. Jeho holka!! Jakože proč mi to neřekl rovnou? Proč mě nechá si myslet, že jedu za nějakýma dvouma týpkama? Vždyť by to bylo mnohem míň podezřelý, kdyby prostě řekl, že tu bydlí s přítelkyní. Což je nakonec dost úleva, protože bych fakt nerada, kdyby na mě býval něco zkoušel. Pořád musím přemýšlet, jestli se s tím nechlubil, protože možná něco původně zkoušet chtěl? No, nakonec je to fajn. Oni jsou oba vegani, tak si spolu vaříme, hrajeme hry, já jsem dneska Maře dělala reiki a byli jsme na procházce kolem tohodle rozsáhlýho pozemku, přičemž jsme asi šestkrát brodili strašně studenou řeku. Jsem ráda, že jsem se tu mohla zastavit, hlavně když pořád jenom prší, ale zejtra už asi zase pojedu dál. Ucházím se o práci na avokádových a borůvkových sadech někde u Pukenui, což by mělo začít v srpnu, tak bych to tam chtěla jet prozkoumat. Hlavně, jestli je tam vůbec signál na telefon, protože jestli ne, tak se otáčím a jedu rovnou do Taurangy! Trochu mě od Pukenui odrazuje, že tam asi budu muset bydlet v kempu, tudíž budu vyhazovat peníze oknem. To bych v Tauranze nemusela. Ale zase jestli teda někdy konečně přestane chcát, tak by tady mělo být víc teplo. Zatím je tu hrozná kosa a každou noc topím. A když vidím, kolik je teď v Kaikouře keporkaků, tak se trochu mlátím do hlavy, že jsem teď mohla bejt tam a lítat za nima na jetski. Ale vím, že ve dvanácti stupních bych na jetski nesedla, proto se do té hlavy mlátím jen trochu a ne moc.
komentáře (5) | přidat komentář

Zase jedna úžasná knížka!

24. červen 2022 | 09.06 | rubrika: Jen tak
To jsem se takhle zase jednou dívala na německý kanál Thanatos TV, protože mě ty rozhovory tam moc baví a ještě víc mě baví poslouchat němčinu. Moc mě těší, že ačkoliv za těch deset let tady už mi mluvení a psaní v němčině nejde, tak ještě stále bez problému rozumím, když něco poslouchám a nebo čtu. A nerada bych o to přišla. A tak se stalo, že jsem shlédla rozhovor s Maksimem Klasanovičem a hned jsem si musela koupit i jeho knihu a jsem hrozně vděčná, že jsem si ji mohla přečíst, i když není k sehnání ani v češtině, ani v angličtině. Teď chápu, co se myslí tím, když se říká, že tolikrát jsi člověkem, kolik řečí umíš. I když říkal mi kdysi jeden Arménec, že u nich se to říká jinak - kolik řečí umíš, v tolika zemích jsi seděl. Takže Maksim, nebo-li Miki, jak si sám říká, umí perfektně Thajsky. Knížka se jmenuje "Byl jsem v pekle a našel jsem nebe uvnitř sebe" a velice barvitě tam popisuje jeho mnohaletý pobyt v Thajském vězení. Četla jsem to se zatajeným dechem a rovnou říkám, že já bych tam nepřežila ani den! Bylo mi jasný, že Thajský vězení nebude žádný peříčko, ale tohle je fakt moc. Tam je v jedné místnosti naňahňáno třeba sto lidí a není si tam ani kde sednout. Strašně to tam páchne, protože v té stejné místnosti jsou i nechutné hajzly a spí se na betonové zemi, bez deky, bez polštáře a protože tam není místo, tak od prvního dne spíte přitulení k cizím lidem, mnozí z nich jsou vrazi nebo psychopati, ale to jen když máte štěstí a nemusíte spát ve stoje. Nováčci navíc musí spát přímo u těch hajzlů, kde to nejvíc páchne. Na to, že byste během noci změnili polohu můžete zapomenout a pokud v noci vstanete a jdete na záchod, tak máte zaručeno, že se vaše místo zacelí a zbytek noci budete stát. Pak tam v noci každých patnáct minut bije zvon. Po čtvrthodinách jednou a v celou hodinu tolikrát, kolik je hodin. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem jednou spala v Hastings na náměstí a tam zvon bil každou hodinu a já už tehdy po jedné noci z toho byla úplně vyřízená, takže toho mě obzvláště dostalo. A taky se tam později začalo přes noc i svítit. K jídlu byla nějaká divná břečka s rýží a jatečním odpadem - kuří hlavy, kuří nožky, prasečí kopýtka. Kolikrát to bylo i zkažené. A ti, co neběželi dostatečně rychle, nedostali nic. K umytí mělo asi 1000 lidí jen tři kýble s vodou, a zase když jste tam nepřiběhli mezi prvními, tak jste se pak myli v lektvaru z mýdla, špíny a potu ostatních. Když vás něco bolelo tak smůla, zuby se nechávaly vyhnít a dobře se v těch naňahňaných podmínkách šířily kdejaký nemoci, na který spousta lidí zahynula. A Tu mrtvolu tam někdy dozorci nechali i několik dní. No a pak ta hromada násilí od různých gangů mezi sebou, nebo od dozorců, z nichž někteří byli psychopati, jež zde bez potrestání mohli ukojit svoje sadistické choutky. Někteří byli jen nýmandové, po kterých venku ani pes neštěknul a tak si aspoň zvyšovali ego ponižováním vězňů. Když jste něco provedli, mohli vás umlátit k smrti, nebo vás na 3 měsíce zavřít na samotku do tmy do cely o velikosti malé skříně. Takže to jsem popsala trochu toho pekla, ale kde je to nebe? To tam takhle seděl jeden Nepálec a ten hodně meditoval. Miki se třeba probudil ve 4 ráno a Nepálec tam seděl se zkříženýma nohama a Miki si ještě říkal jakej je to chudák, že asi nemůže spát. Pak se skamarádili a začali meditovat spolu. Miki s tím pak začal experimentovat a kombinoval to s různými dechovými cvičeními, s jógou a tak a normálně se vymeditoval do toho parádního stavu vědomí, o kterým jsem tu nedávno psala. Myslím, že jednou si vymeditoval i slušnou dávku DMT, podle toho jak popisoval, jak se cítil. Za ty roky tam si vytvořil jakousi sekvenci cviků a meditace, které mu velmi pomáhali odpojit se od té mizérie, ve které se nacházel a najít to zmiňované nebe. Když pak Miki vylezl z vězení, tak mu na pracáku nemohli najít práci. Kamkoliv šel na pohovor, tak z toho vycouvali hned jak se dozvěděli, že seděl. Paní na pracáku se ho ptala, co ještě teda umí a on na to, že umí super meditovat a cvičit jógu. Tak mu paní nakonec našla místo, kde měl jednak pomáhat a druhak si při tom udělat certifikát na učitele jógy. Když tam dorazil, tak zjistil, že je to nějaký ašram a úplně se zhrozil, protože přece teď z jednoho vězení vylezl a teď aby zase žil v ašramu. Nakonec tam vydržel a dneska se živí jako učitel jógy a učí lidi ten svůj program, kterej si vytvořil už v base. Myslím, že opět není náhoda, že se mi ta knížka dostala do rukou a i to že zrovna teď. Až budu na té Vipassaně, kterou většina lidí ani nedá až do konce, a bude mi tam nejhůř, budu vzpomínat na tuhle knížku a budu vděčná, že je mi vlastně hej. Tolik lidí popisuje Vipassanu jako to nejtěžší, co v životě podstoupili, ale když teď vím, čím si procházejí vězni v Thajsku, tak mi ty stížnosti přijdou trochu až nemístné. Nic hroznýho se tam nikomu neděje. Je tam dobré jídlo, měkká postel, sprchy asi taky, žádné násilí ani ponižování, takže je to vlastně luxus a stěžovat si na to, jak je težké sedět deset dní na zadku s plnou penzí... no snad mě toto prozření už první den neopustí. :D    
komentáře (3) | přidat komentář

Pápá Whangarei

19. červen 2022 | 10.05 | rubrika: Jen tak
Musím se přiznat, že jsem se na té minulé akci docela podchladila. I když jsem měla na sobě stejný huňatý župan, jako měla máma medvědice, tak mi prostě na té terase byla kosa. Achjo, jednou bych se chtěla správně odvázat a nemuset si dělat starosti s tím, že je mé tělesné schránce nepohodlně. Jsem si pak na konci zalezla do dodávky a udělala jsem si uvnitř saunu. Ale stejně se mi bacil nakonec nevyhnul. Bylo mi blbě asi 3 dny a to hlavně v pátek a v sobutu, když jsem šla do práce. Chtěla jsem se z toho sice vyvlíknout, ale když jsem chtěla volat Oliverovi, tak mi bylo řečeno, že je nemocný. Jasně, manažer když je nemocný, tak zůstane doma a všechno pak visí na podřadných zaměstnancích. Tak jsem si udělala test na kovid a šla jsem do práce, i když mi bylo pod psa. Až tam jsem pochopila, jak moc mě vlastně potřebujou. Oliverova sestra má dovolenou, Ela má kovid a Jen to ráno dala výpověď. To je stejně prdel, jak si ti Kiwáci vůbec nic nedělají z výpovědní lhůty. U nich je prostě normální odejít hned jak se jim zachce. A to je zde běžné mít výpovědní lhůtu jen dva týdny. Ani to oni nevydrží. Ohleduplnost k ostatním se tu příliš nenosí. Nejdelší výpovědní lhůtu jsem tu měla 4 týdny, když jsem dělala dispatch letadel, protože tam to trvá asi půl roku, než někoho vytrénují. Tento víkend byl můj poslední v práci, ale protože příští týden má pořád jenom chcát a navíc jsem tupá a stále jsem si nevyřídila výměnu brzdových destiček a nevím, jestli se mi podaří sehnat někde, kde by mi to zejtra udělali na počkání, tak jsem uvažovala, že bych snad v práci nabídla, že tam ještě tejden zůstanu. Ve stejnej den jsme totiž skončily já, Bárbína a Ruth, takže příští tejden jim tam zbyde jen Ela, protože Bria jede ještě k tomu na dovolenou. Bárbína a Ruth tam vydržely jen měsíc, tak se hned cejtím líp, že jsem tam vydržela dva. No jenže o tom víkendu jsem se přesvědčila, že to tam nenávidím příliš na to, abych tam kdy ještě znova vkročila. Mám dost těch jejich deseti až dvanácti hodinových směn s jednou minipauzou na jídlo. Mám dost toho, že jsem to vždycky já, kdo musí uklízet hajzly. A Oliverovu sestru už fakt nikdy vidět nemusím. Paní "Já nevím jak vy, ale já jsem sem přišla, abych udělala pohostinský servis lepším!" Hmmm, možná pro zákazníky, ale nás zaměstnance se mi zdá, že dost vykořisťuje. Včera jsem se zašívala na záchodě s tou kuchařkou, co se jí asi líbím, pač jsem to v můj poslení den fakt už měla v číči. A ta tam měla nervový zhroucení z toho, že je tam každej den od desíti dopoledne až do půlnoci, samozřejmě taky bez přestávek, i když je nemocná a že už je prostě strašně unavená. Já jsem jí objala a říkala jsem jí, ať se na to vysere a jde se mnou trhat avokádo, když v tom z jednoho záchodu vylezla paní, o které jsem neměly tucha, že tam byla. Jestlipak ta ještě někdy příjde na koktejl hahaha. Na Facebooku jsem narazila na jednoho vegana, co bydlí někde na severu, spravuje takovej komunitní pozemek, co tam provozujou nějací další vegani, jež jsou momentálně na Havaji. No a on dneska projíždí Whangarei se svým autobusem, tak parkuje vedle mě. Šli jsme se projít a slovo dalo slovo, on má na severu docela dost nářadí a vyzná se v autech, tak možná, jestli mi zejtra ty destičky nikde neudělaj, tak bych si mohla koupit díly a udělat si je sama (s jeho pomocí) na castě po severu. Tak že bych snad opravdu zejtra vypadla??? Prosím prosím smutně koukám!
komentáře (2) | přidat komentář

Jak jsem našla rodinu

6. červen 2022 | 05.41 | rubrika: Jen tak
Odhodlala jsem se a dala jsem výpověď, hurá. Sice jsem to obulela, ale teď jsem za to strašně ráda. Ještě mám odpracovat 2 týdny a pak budu zase volná jako pták. Ale s tím rozdílem, že mám splacenou jetski a pár peněz na účtě. Teď mi ještě vrátili přeplatek za daně z minulého roku, takže sice nejsem bohatá, ale pár týdnů bez práce vydržím. Chtěla bych jet ještě víc na sever a okouknout nějaký avokádový farmy, nebo vinice. Prostě zakusit ten hippie život, který jsem tady ještě nezažila. Akorát mě mrzí, že jsem konečně našla nějaký zázemí, parkování pro Bobinu a teď to zas všechno hodím za hlavu. Parkování u druhého týpka nakonec klaplo. Je to kovář, má doma svoji vlastní dílnu kde vyrábí ty svoje věci a má tam štěňátka a koníky, takže jsem se zdržela dýl, než jsem plánovala. On mi i nabízel, ať u něj i zakempím, uvařím si nebo co potřebuju, ale radši jsem jela pryč, protože jsem se bála, že budu zas vysílat nějaký špatný signály a o parkování zase přijdu. Ještě aby si myslel, že jsem takhle přátelská byla i k Majkovi a že jsem si ty jeho oplzlosti zasloužila! Dokonce jsem si znova četla naši konverzaci, abych se ujistila, že jsem toho Majka nijak neprovokovala, ale nic jsem nenašla. Je to prostě prase a tak jsem moc ráda za Kováře. Takže jsem včera po strašně dlouhé době jela vyvětrat Bobinku. Moře bylo rozbouřené jako prase, voda mi cákala do ksichtu, takže jsem se spokojila s prozkoumáváním přístavu a přilehlých pláží. U jedné pláže je rampa a tam jsem chtěla očíhnout, jestli tam náhodou není kohoutek na vodu, protože v přístavu nic nebylo a já jsem nevěděla, jak tu Bobinu pak opláchnu. No a tam z pláže na mě volá nějaká asi čtyřiadvaceriletá holka, že prej: "teto, teto, svezeš mě??" Tak jsem jí dala svojí vestu a vysvětlila jí, jak se to startuje a poslala ji na vodu. Ta z toho měla ohromnej zážitek a prej jsem jí splnila sen a velmi zlepšila den. Slovo dalo slovo a ona mi nabídla, ať Bobinu umyju u její mámy. Já jsem věděla, že Kovář asi bude mít na zahradě kouhoutek, ale nechtěla jsem zneužívat jeho dobroty ještě víc a taky jsem chtěla trochu líp poznat moji novou neteř. První, co mě zaujalo, když jsem zajela k jejich baráku, byly květináče plný halucinogeního kaktusu. To už mi bylo jasný, že tohle budou super lidi. Pak přišla máma medvědice a hned mě objala. Já ji říkám máma medvědice, protože měla na sobě takovej huňatej župan a jak je docela baculatá, tak prostě vypadala jako medvědí máma. Pak jsem přišla na úžasnou terasu, jež se tyčí nad malým jezerem obklopeným pralesem. Nikdy jsem snad neviděla nikoho bydlet a kouzelnějším místě. Povídaly jsme si až do tmy. Oni jsou v procesu balení, protože se do čtyř týdnů mají vystěhovat, ale nemají kam jinam jít. Vlastně by to prý nebylo porvé, kdyby skončili jako bezdomovci. A přitom jsou to tak pozitivní a laskaví lidé, kteří mě hned přijali za vlastní. Pak jsem popojela 500 metrů ke Kovářovi zaparkovat Bobinu s tím, že se pak vrátím. Kovář mi nabídnul nějaký pitíčko, tak jsme chvilku seděli a kecali. Já jsem se ho ptala, co ten den dělal a on řekl, že byl na procházce s Holly. A já že Holly, to je Tvůj pes? Hahaha on že ne, že to je jeho nová holka a že proto mi říkal, že u něj jsem v bezpečí. Yay, super! Řekla jsem mu, že se mi s ním dobře kecá, ale že jsem slíbila, že se vrátím k neteři a k mámě medvědici. A protože on je moc dobře zná (jak jinak), tak se hned přidal a jel taky. Tam už byla i jedna další kamarádka, jež slavila svoje pětadvacáté narozeniny. No a zachvilku máma medvědice vytáhla papírky a strčila nám po jednom do pusy. To bylo celkem neočekávané, ale mě už ten den asi nemohlo nic překvapit. To byla jízda jako sviňa. Neteř s kámoškou dělaly strašně moc volovin a já jsem se už dlouho tak moc nenasmála. Mají dva rotvajlery, kteří celou noc štěkali. Hlavně se mohli pominout, když Kovář s neteří spinovali oheň. Nevím ani, jak se to jmenuje česky. Prostě máte oheň na tyči nebo na provázku a točíte s tím. Kovář s tím vypadal moc sexy, jak mu to hezky šlo. Skoro by se mi i zapálila lejtka, kdyby v té chvíli nebyl mojí duší už identifikován jako můj bratr. Ale už se vůbec nedivím, že se musejí stěhovat, pokud takový bordel v noci dělají často. Já jen čekala, kdy dorazí policajti, ale nikdo nedorazil. Nebo kdy chytne ta dřevěná terasa.. Máma medvědice sice papírek neměla, protože někdo musel zůstat střízlivej, kdyby se probudil neteře syn, ale vůbec na ní nebylo poznat, že není na stejné vlně jako my. Prý léta praxe, říkala. Všechno se hýbalo, soška draka v obýváku tančila a já jsem se cítila jako bych našla svojí rodinu. Neteř byla tak krásná a roztomilá, že jsem se většinu večera koukala převážně jen na ni. No a máma byla prostě i moje máma a moc se mi líbilo, jak tu svou dceru s láskou pozoruje a aktivně se zapojuje do téhle naší zkušenosti, kterou by jiní rodiče třeba absolutně nechápali a hlavně nepodporovali. Já si myslím, že to takhle má být. Děti mají mít děti (těm co je nad 18 prosím vás), dokud jsou mladé a tělo je pružné a smrskne se do původní podoby, ale stará se převážně starší generace, která už je vyklidněná a má s dětma mnohem víc trpělivosti. Třeba moji prarodiče na mě nikdy nevztáhli ruku, i když svoje děti mlátili hlava nehlava. Kolik traumat bychom mohli dětem ušetřit, kdyby se nestarali nevyzrálí lidi. Moc jsem si užívala ten pocit jednoty a netěšila jsem se, až se druhej den probudím a budeme zase všichni oddělení ve svých vlastních tělech. Jestli chápete, jak to myslím. Pak jsem vytáhla moji mandalu, kterou jsem asi před dvěma lety nakreslila a od tý doby jsem si přála ji vidět na halucingenech. Kousek té mandaly můžete vidět v záhlaví tohodle blogu. A ta mandala prostě tančila taky. Celá se vlnila a barvy dýchaly, ztmavovaly se a zesvětlovaly, blikaly.. To bylo něco tak nádhernýho a já jsem byla na sebe tak pyšná, že jsem vytvořila takovej magic, že jsem to všem ukazovala a pak jsme to nějakou dobu sledovali jako film. Já jsem byla svůj největší fanda v tu chvíli. Fakt jsem byla přesvědčená, že musím být génius, pokud jsem něco takového vytvořila. Jo a dokonce se k nám v noci připojila v divoká vačice, která se z ničeho nic objevila na terase a nechala se krmit chlebem. A to by pro dnešek asi bylo vše.
komentáře (8) | přidat komentář

Jak se ucho utrhlo

3. červen 2022 | 16.01 | rubrika: Jen tak
Dneska jsem po práci poprvé bulela a myslím, že zejtra řeknu šéfce, že končím. Chtěla jsem to vydržet ty tři měsíce, na který mám smlouvu, protože co teď mám shánět před Vipassanou? Ale nejde to. Máme vždycky svoje sekce. Každá servírka má svoje stoly, o které se stará. Dneska přišly dvě veganky a sedly si do mojí sekce. Vegany já obsluhuju ráda, protože to menu mám, co se týče veganských jídel, v malíku. Jedna chtěla namíchat salát, kterej nemáme přímo v menu, tak jsem se šla zeptat do kuchyně, jestli by jí ho udělali. Než jsem se vrátila, už u nich stála Bárbína. Kolegyně, která prostě vypadá jako panenka Barbie. A asi je podobně i blbá. Tak jsem tam došla a laškovně a s úsměvem jsem prohodila: "Ty mi tady kradeš stůl?" :D No a ta pinda odešla a šla si stěžovat šéfce a ta si mě pak vzala stranou a vynadala mi. Nad tím jsem ještě mávla rukou. Jedním uchem tam a druhým ven. No jenže pak byl fakt velkej frmol, ani jsem nestíhala obhospodařovat svoji sekci, když za mnou přišla Bárbína, že jde na cigáro a ať se zatím starám i o její stoly. Tak to mě fakt nasralo, protože to si ještě nikdo nikdy nedovolil. Zvlášť, když je tak narváno, že nevíme, kde nám hlava stojí. Jakože my všichni máme za celou směnu jednu krátkou pauzu na jídlo, ale Bárbína bude mít speciální výhody a bude si chodit na cigaretky? Na ty její stoly jsem ani nešáhla, protože jsem pořád měla co dělat. Pak jsem prováděla nějaký platby na baru, když za mnou na ten bar přišla ženská a objednala si u mě nějaký drinky. Tak jsem to tam zadala, načež mě pak zjebal Oliver, že prej taky nemám ráda, když mi někdo leze do sekce. Teď jsem si Olivera vzala stranou já a řekla jsem mu, že zaprvé, ta ženská přilezla za mnou a za druhé, to jsi slyšel kde, že nemám ráda, když mi někdo leze do sekce? Oliver řekl, že to slyšel od svojí sestry. Koukám, že z toho musela bejt fakt na větvi, když jí to stálo za to to roztrubovat dál. Jakože fakt tady si člověk nemůže ani srandu udělat. Nebo prostě ten můj suchej humor moc lidí nechápe. Tak jsem mu vysvětlila, že jsem prostě ten stůl už měla rozdělanej a něco jsem tam řešila, ale to neznamená, že mě jinak zajímá, jestli mi někdo leze do sekce. A že dělaj, jak kdybych na Bárbínu byla sprostá, což jsem teda nebyla. Dneska to prostě bylo tak toxický, že už mi to za to nestojí, si tam chodit cuchat nervy. Myslela jsem, že třeba při odchodu si to ještě nějak vyříkáme a že možná rovnou dám tu výpověď, ale pak se nám tam hosti porvali. Jeden dostal takovou ránu, že se sklátil k zemi a chvíli byl v bezvědomí, takže na mě už pak nikdo neměl čas ani náladu a mě už stejně padla, tak jsem odešla. A cestou k autu jsem si pěkně pobulela, protože nevím, co teď zas na ten měsíc a půl budu shánět a jak vyžiju.
komentáře (2) | přidat komentář

Jak jsem našla domov pro jetski

1. červen 2022 | 08.52 | rubrika: Jen tak
...a hned jej zase ztratila. Už dva měsíce jsem nebyla na jetski a víc a víc mi to chybí. Inu rozhodla jsem se, že se pro ni pokusím najít parkování v okolí Tutukaky a vyvěsila jsem na Facebooku inzerát. Ozvali se mi 3 lidi. Jedna dáma, která si představovala, že bych jí mohla platit 50 dolarů týdně za to, že tam bude moje Bobinka stát pod širým nebem. Někdy se mi zdá, že tady snad všichni na něčem jedou. Nejdřív se mi ale ozval Mike, takže jsem se druhej den jela podívat k němu. On už si teda ten večer, než jsme se vůbec setkali, nějak poderžele moc chtěl povídat. Ale nebylo to nic nevhodného a já tu nemám žádný kamarády, tak jsem to tak brala, že se prostě seznámím s někým místním. Podle profilu na Facebooku to vypadalo, že snad má nějakou rodinu. Ale bylo mi divný, že si může psát do dvou do rána. Druhej den jsem se tam stavila a tak ze srandy mě napadalo, že jsem asi měla dát nějaké jeho informace mojí kamarádce, kdybych se náhodou už nevrátila. Mike má nějakej business s bagrama a na ty má takovou sadu přístřešků a garáží. No a pod jedním přístřeškem by bylo místo pro Bobinku. To se mi moc líbilo, že by na ni nepršelo a nestála by jen tak na trávě. A peněz taky moc nechtěl, ať mu prej dávám, co můžu. Že on už je v důchodu a pár dolarů ho nevytrhne. To ne, že by byl tak starej, ale spíš tak prachatej, že už nemusí makat. Byl asi o dvě hlavy menší než já a měl na sobě takový ty typický kiwácký kraťasy, co chlapům končí hned pod zadkem a našinci to přijde trochu nevhodné.   Víte co, mně to bylo jedno, jestli to bylo nějaké divné. Tak jsem se těšila, že konečně vytáhnu Bobinku ven, že jsem to potlačila. Těm dvěma dalším nabídkám jsem napsala, že už jsem něco našla. A slavnostně jsem napsala i K., že si pozítří přijedu pro jetski a nakoupila jsem jí nějaký dárečky jako poděkování, protože ona po mně za parkování nechce peníze. No, jenže Mike si chtěl povídat i tu další noc po našem setkání. A to už jsem nevydržela a zeptala jsem se ho, jak je možné, že si může takhle po nocích psát, copak nemá manželku? On se nejdřív kroutil, že proč zrovna tuhle otázku, ale pak připustil, že jeho žena je na dovolené! Aha, kočka není doma... Možná, kdyby mi bylo dvacet, tak bych byla polichocena jeho zájmem, ale to už mi dávno není, takže jsem mu na rovinu řekla, že hledám parkování pro jetski a ne úlet. Načež mi napsal, že jsem hot, že cítil okamžitou přitažlivost a že už se po dvanácti letech s manželkou asi trochu nudí. No fuj! Normálně bych ho už dávno zablokovala, ale co ta jetski? Tak jsem zkoušela, jestli s ním bude rozumná řeč, jestli mu dokážu vysvětlit, že já nemám o nic takového zájem. A chtěla jsem zjistit, jestli to mělo být součástí naší dohody nebo co. No ale on to prostě vůbec nebral, že nemám zájem ani o něho, ani o žádnýho jinýho chlapa. A pořád chtěl vědět, jestli se mi taky třeba trochu nelíbí. Fujky fuj. Nechala jsem si to přes noc projít hlavou. Mike mi dnes posílal fotku jeho snídaně, jakoby se nechumelilo. Já jsem napsala jinému týpkovi, jestli u něj ještě stále můžu zaparkovat. Já ten inzerát mezitím smazala, takže žádné jiné nabídky nepřišly. A on že jasně, ať dorazím a samozřejmě se zeptal, co se stalo s tou nabídkou, co jsem měla. Tak jsem mu narovinu napsala, že si to pán spletl s Tinderem a že já za parkování nabízím pouze peníze, nikoliv sex! A on z toho měl záchvat smíchu a pak říká počkat, nebyl to Mike?! Zřejmě si všimnul, kdo na můj inzerát reagoval jako první, i když jsem to smazala. Mělo mě napadnout, že Tutukaka je strašná vesnice a každej tam zná každýho. Tudíž jsem v okamžiku byla postavena před volbu zničit, nebo aspoň pošramotit někomu manželství, nebo zatloukat, zatloukat a zatloukat. Jako jo, kdyby na mě něco zkusil, šahal na mě nebo tak, tak bych ho asi s chutí napráskala, ale takhle když se v podstatě nic nestalo, snad kromě mého obráceného žaludku, tak jsem to nechtěla až tak hrotit. Tak jsem odpověděla, že to byl někdo jinej, kdo se mi ozval rovnou do zpráv. A on že tak to jo, jsem chtěl říct, že Mike je ženatej haha. Tak jsem odepsala, že to byl tamten týpek taky. :D Takže jsme se oba zasmáli a prej si u něj nemusím ohledně tohoto dělat starosti. Zejtra se tam mám stavit, tak jsem zvědavá.
komentáře (6) | přidat komentář