Wien | Wien na Novem Zelandu

Už to budou skoro čtyři roky, co jsem single a poslední dobou se zabývám myšlenkou, že to tak asi bude už napořád. Občas se mě někdo zeptá na youtube, proč jsem single, když jsem (prý) docela pěkná holka. Jako kdyby o bezvztahové situaci ženy rozhodovali muži. Dlouhodobě single je zřejmě jenom taková, o kterou muži nestojí. Jinak by jistě po nějakém skočila. Protože být ve vztahu je výhra! Je to recept na štěstí, jež se nám systematicky vštěpuje už od malička. Však v drtivé většině pohádek se ti dva na konci vezmou a žijí spolu šťastně až do smrti. Když trochu dospějete, každý chce vědět, jestlipak už máte nějakého chlapce. Otázka nikdy nezní, zda-li ho vůbec chcete, ale kdy už to bude. A kdo je pozadu, s tím musí být něco špatně. Nemáme čas se ani zamyslet, kdo jsme a co chceme, a najednou žijeme v páru. Spousta lidí ani neumí být sama a když jeden partner odejde, hned si najdou druhého. Existují studie, které zkoumají, jestli jsou single lidé méně šťatní, než ti v manželství. A víte, co se zjistilo? Nejsou! Když to manželství jde dobře, jsou lidé zhruba stejně šťastní, jako single lidé. Ale to se týká jen těch, co se nerozvedou. A vzhledem k tomu, že se polovina manželství rozvádí, tak je očividné, že v manželstvích je spousta lidí, kteří jsou méně šťastní, než ti, co žijí sami. Já si myslím, že člověk si musí v životě vybrat, jakým způsobem bude nešťastný. Protože nikdo není neustále jen šťastný. Ani by to nebylo možné. Neužili byste si to nahoře, kdybyste něvěděli, jak mizerně vám je, když jste dole. Když jste sami, občas vám může být smutno, že se nemáte ke komu přitulit. Já to mám tak jednou za měsíc, podezřele blízko k začátku menstruace. To si někdy i pobulím, ale zbytek měsíce jsem ráda, že jsem si vybrala tento způsob neštěstí. Mně osobně se stále zdá menším, než co jsem prožívala ve vztahu. Tam jsem totiž bulela mnohem častěji. Sice se máte každou noc ke komu přitulit, ale zase jste nešťastní jinak. Možná vám občas chybí staré dobré časy, přáli byste si mít víc svobody. Štve vás, že musíte v něčem dělat kompromisy a nemůžete si dělat co chcete. Když jste single, možná vám občas chybí sex. Když jste ve vztahu, možná občas máte sex, i když ho v tu chvíli vůbec nechcete. Ale chcete vyhovět partnerovi a tak jej přetrpíte a doufáte, že to nebude moc dlouho trvat. A já už jsem ve věku, kdy radši vezmu tu první možnost. Když vám chybí sex, stále se s tím dá něco dělat. Ale už nikdy si nechci připadat použitá. Když jsem teď pár týdnů pozorovala kamarádku s manželem, když jsem u nich byla zaseknutá přes lockdown, tak jsem každý den děkovala sama sobě, že nemusím žít jako oni. V páru. Každý den nastávaly situace, kdy jsem viděla, jak kamarádku počínání jejího manžela frustruje. Často už to ani raději nekomentovala, protože věděla, že to nemá cenu. Už si zvykla, že vždy, když manžel couvá do garáže, tak musí všeho nechat a jít mu ukázat, jak daleko je ode zdi, ačkoliv ona sama takovou asistenci nepotřebuje. Já jsem dost často vařila a docela mě iritovalo, že jsem často nemohla něco najít, protože to dal do špatného šuplíku, nebo do myčky, přestože mu už stokrát bylo řečeno, že třeba takový lis na česnek se musí umýt v ruce a hned, než zaschne, tudíž ho hledám všude jen ne v myčce. Když přendával svoji pizzu z plechu na talíř, vyklopil si ji přímo na stůl. :D Což o to, to se může stát každému, ale to, že se o přesun pizzy na talíř nepokusil už v kuchyni a namísto toho si ji na pečícím papíru donesl až do obýváku a tam ji vyklopil, bylo trochu podivné. Hned jsem si vzpomněla, jak můj bejvalej vyklopil plnou misku polévky s nejsilnějším barvivem na světě - kurkumou - přímo na koberec. To ovšem stále jestě nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že pak asi půl hodiny supěl jako malej kluk, že má ošklivou pizzu, protože když jsme ji z toho stolu seškrábli zpátky na talíř, tak vypadala, že už ji někdo jednou snědl. Chuťově byla zajisté stále výborná, ale manžel byl prostě nepříjemnej jak osina v zadku. Když jsme později hráli osadníky, tak mojí kámošce řekl, že neumí prohrávat a že supí jako malá holka, když prohraje. Řekl ten, co třicet minut trucoval kvůli obrácené pizze. Hahaha. Jo, asi jsou to všechno maličkosti, ale já bych na to prostě neměla nervy. Neměla bych asi moc respektu pro chlapa, co nepřidělá poličku bez toho, aby se zranil, či něco poničil a co se mě v kritických situacích pokusí zabít. Jeli jsme nahoru do kopce, když nám prasknul sněhovej řetěz, zrovna před zatáčkou a jeho automatická reakce bylo najet s autem do protisměru. Řekla jsem už, že před náma byla zatáčka a bylo to namrzlé? Kámoška na něj musela zařvat, ať proboha zastaví nalevo a ne napravo, jinak by řidiči v protisměru byli asi dost překvapení. Zkrátka tento pobyt mi vyvolal spoustu vzpomínek na moje vlastní soužití s chlapama a pocítila jsem velké množství vděčnosti za to, že takto nežiju. Tím nechci říct, že já jsem nějaka dokonalá a soužití se mnou by vůbec nebylo frustrující pro druhou osobu. Jsem si jistá, že také dělám věci, které jiným lidem lezou na nervy. Jsem tvrdohlavá a ráda dělám věci po svém. Od chlapa bych potřebovala, aby byl "skutečným chlapem". Ale aby nesmrděl! Aby dokázal použít vrtačku a zacouvat do garáže. Aby měl jasné hranice a nenechal mě je překročit. Aby vyžadoval respekt, ale zároveň byl laskavý. Aby byl inteligentní a zároveň nedělal stupidní věci. Chodila jsem s profesorem fyziky (jakože měl ten titul, ne že mě učil), a vždy když jsem ho požádala, aby dal zbytek večeře do ledničky, tak se tam pokaždé snažil nacpat celej hrnec, i když ten hrnec byl širší, než naše minilednička a nikdy se tam nevešel. Hrozně mi vadí špatná gramatika. Hlavně, když je jeho rodná řeč angličtina, protože nechápu, co se na tak jednoduché gramatice nedá pochopit. Achjo, mám dojem, že čím víc toho žena zvládne sama, tím těžší je pro chlapa na ni udělat dojem. Když jsem tu říkala, že nenávidím, kým se stávám, když jsem s Fantomasem (ke konci to platilo i o Pilotovi), tak to je přesně to, co jsem tím myslela. Dokud k chlapovi vzhlížím a obdivuju ho, jsem ta nejzábavnější, nejlaskavější, nejbáječnější žena, jakou potkal. Jenže když pak dělá stupidní věci, spíš než obdivovat se začínám podivovat, přestává mě vzrušovat a přestává se mnou být zábava. Možná jednou potkám chlapa, který mě nebude iritovat číčovinama a dokáže si udržet můj obdiv a respekt dlouhodobě a při prvním náznaku mé nespokojenosti automaticky nezaujme podřízenou pozici (bože jak to nesnáším), ale už jsem dost stará na to, abych si uvědomila, že takovej možná vůbec neexistuje. Moje kámoška, která je podobně tvrdohlavá a taktéž životem protřelá a poradí si s ledasčím, na to zřejmě přišla taky. Proto se na mě pokaždé, když manžel udělá něco komického, rezignovaně podívá a řekne: "co už, už jsem si vybrala, pozdě bycha honit." Teď jsem si vzpomněla, jak si dřív stěžoval, že kámoška nechává po umytí nádobí zbytky jídla ve dřezu. Což o to, to by mi asi taky vadilo, ale nevím, jestli si na to má právo stěžovat někdo, kdo se v noci vrátí ožralej z hospody a do toho dřezu se poblije. Hahaha! Obě jsme si vybraly svoje neštěstí. Ona je občas nešťastná s ním a já jsem občas nešťastná bez něho. Podle mého názoru jsme ale obě v životě celkově podobně šťastné a proto se možnosti toho, že bych dosmrti zůstala sama, nakonec už vůbec nebojím.

Když mám konečně školu za sebou, tak jsem se rozjela k Dádě do Christchurch. Byli jsme párkrát lyžovat, hráli jsme po večerech osadníky z Catanu a hrozně dobře jsme si jedli. Pak jsem se na víkend vrátila do Kaikoury do práce, abych v pondělí zjistila, že musím jet zpátky do Christchurch, protože se mi už dočista podělalo startování u Venouše. Nedávno jsem jednoho večera nenastartovala, takže jsem pak několik dní vůbec nemohla nikam jezdit, než mi přišel novej startér. Jak ale byla dlouho odpojená baterka, když tam ten startér montoval, tak se zase pomátnul imobilizér. Nejdřív jen svítila ta ikonka, ale auto normálně startovalo a jezdilo a tak to vydrželo asi dva tejdny a pak už jsem zas nenastartovala. Naštěstí jsem si vygooglila, jak tam manuálně zadat kód klíče, takže to sice trochu trvá, ale naučila jsem se imobilizér obejít. Jenže mám brzo jít na technickou a takhle jí asi těžko projdu, tak jsem se rozjela za nějakým Danem do Christchurch, co má být machr na kódování imobilizéru a tak. Dan byl takovej zajíček, člověk si říká jak tenhle kluk může být profík, ale je moc roztomilej. :D Bože už se ze mě fakt stává cougar. Máme vůbec v češtině slovo pro ženu, co je na zajíčky? No, takže Dan se s tím drbal celej den, vyloučil čím vším to není a nakonec mě poslal do opravny, kam prý všichni kódovači posílají lidi, se kterými si nedokážou poradit. A tam mi na čtvrtek dali termín, tak jsem si myslela, že počkám v Christchurch no a v úterý večer nám vyhlásili karanténu. Celý svět si z nás dělá prdel, že jsme v karanténě kvůli jednomu jedinýmu případu, ale teď už je asi jedenáctý den a máme jich už skoro 500. Což vám asi stejně pořád připadá dost málo, ale tady je to hotová katastrofa. Takže jsem zase zaparkovaná u Dády před barákem, osadníci už nás pomalu přestávaj bavit a říkám si, že už jim beztak i já musím lézt na nervy. Tady je to k moři daleko a je tu jen jeden park, kam se dá chodit na procházky, no prostě nejdřív to bylo super, že nemusím do práce, ale už mi z toho začíná kapat na maják. Aspoň se snažím být užitečná, oni mají přes týden home office, tak jim vařím obědy, peču a tak. Hlavně jsem ráda, že jsem stihla dodělat tu školu před tímhle domácím vězením, protože teď tady sedět, v nejistotě kdy se zas bude dát lítat, pozorovat jak to zase vše zapomínám a počítat, kolik mě to zase bude stát peněz, abych se zase dostala do formy, no co vám budu povídat, je mi špatně, jen si to představím. A tak jsem ráda, že se mi vlasně nic až tak špatnýho neděje.  

Tak a co teď? Nedávno jsem zase prokrastinovala a Tindru, abych se náhodou nemusela učit a všimla jsem si tam jednoho týpka, kterej mi dal superlike. Jakože jeho fotka nic moc, ale měl tam, že se zajímá o kytovce a bydlí v téhle díře. Tak jsem mu taky dala like, protože najít tam někoho, kdo tudy jen neprojíždí, jsou takový malý Vánoce. Začali jsme si psát a já jsem si hodně rychle všimla, že mě hodně zajímá. Bydlí v karavanu (on karavan, já dodávku), řídí ty lodě, co tady berou turisty za velrybama (on lodě, já letadla)... přišlo mi, že podobnost nebude čistě náhodná a chtěla jsem si s ním psát víc, ale on má ten jeho karavan někde na kopečku v africe a nemá tam signál. A mě to tak frustrovalo, že jsem to fakt nechápala. Jak mi může u někoho, koho jsem ještě ani nepotkala vadit, že mi dlouho nepíše? Pak jsme se sešli na pivo, no nejdřív jsem se tomu vyhývala, protože mě ten můj náhlý zájem vystrašil, ale o pár dní později jsem přecijen šla. Doufala jsem, že se mi při osobním setkání nebude líbit a budu mít pokoj. Když jsem tam přišla, seděl na baru, no krasavec to úplně není, ale když jsem viděla ty jeho ramena, tak mi bylo jasný, že pokoj mít asi nebudu. Pak jsme si dali pivo, povídali jsme si, pak jsme si šli ven zapálit špeka. Hodně rychle jsme našli společnou řeč a mluvili jsme o věcech, které jen tak někomu neříkáte, tedy hlavně mám na mysli různé spirituální zážitky, za které by vás většina populace chtěla poslat do blázince. Řekl, že taky měl déemtéčko a mně se rozzářily oči a hned jsem se ho ptala, jestli to stále dokáže sehnat a on že asi jo a hned jsme si plácli, že po mých zkouškách jedem na trip. Pár dní jsme se neviděli a mně se na něm líbí, že má svůj život, svoje koníčky a nevtírá se pořád jako jiní. Proto mám radši kočky než psy. Protože jsem jako ony. Když mě necháte k vám přijít, tak budu nejpřítulnější kočička na světě. Když mě ale budete honit, tak vás poškrábu. Tak jsem mu napsala, jestli nechce jít se psem na procházku, že bych uvítala pauzu mezi učením a sešli jsme se na pláži. Po procházce jsme si ještě dali čaj, on teda čaj a špeka, ale já se s trávou musím hlídat. A povídali jsme si asi pět hodin, tolik ke krátké pauze od učení a ani když odjížděl, tak jsme se nemohli odtrhnout a pořád jsme něco probírali. No ale teď teda přijde ta bomba, on se zmínil, že má malý dítě. Teď nevím, jestli mám být nasraná nebo co. Mně to hrozně vadí, že lidi takovou důležitou věc nenapíšou hned do profilu, abychom nemuseli mrhat čas nějakým poznáváním se. Přijde mi to takový manipulativní, jakože ve vás chtějí probudit zájem a až pak vám to řeknou, když už pro vás není až tak jednoduchý z toho vycouvat. Já prostě chlapa s dítětem nechci. Jednak je tu na hodně dlouho uvrtanej, protože težko se odstěhuješ do zahraničí, když tady máš děcko. Druhak těžko budeš mít bezstarostnej lifestyle, když musíš jako osel dřít na alimenty. A za třetí, samozřejmě na dítěti mu bude vždy záležet víc než na tobě. A když to děcko konečně vyroste, tak přitáhne vnoučata a koloběh se může opakovat. Jo třeba řeknete, že jsem sobecká, to je v pohodě, neurazí mě to. Každopádně nemůžu říct, že lituju toho, že jsme se poznali. Ty naše rozhovory mě baví a vidina toho, že budu mít parťáka na tripování se mi taky moc líbí. Jen je mi ouzko z toho, když vidím, jak se na mě kouká. Protože je mi jasný, že jakmile se o něco pokusí, tak budeme muset mít tenhle rozhovor. A budu vůbec dost silná na to, abych odolala? Jasně, mohli bychom být kamarádi s výhodama, ale to nakonec stejně většinou končí pláčem. Je to jako skočit z balkónu. Užíváte si ten let a snažíte se nemyslet na to, jak to asi bude bolet, až si dole namelete hubu. A až si ji namelete, tak přemýšlíte, jestli ten let vůbec stál za všechnu tu bolest. Možná by bylo lepší vůbec neskákat.

Už to bude skoro dva roky, co jsem byla v Austrálii. Když tam nejedu aspoň jednou za rok, tak jsem z toho na prášky. Posraný Kovid! Navíc už se začíná zase nehezky ochlazovat. Nevím, kolikrát a zda-li vůbec si ještě letos vyjedu za delfínama. Koupila jsem si elektrický motor na můj paddleboard a delfíni to zbožňujou. Když na tom vyjedu, hned se ke mně připojí a jdou se mnou na procházku. Občas je odvedu k lodi, co tady bere turisty plavat s delfínama, aby jich tam měli víc. :D Koupila jsem si teplé botky k neoprenu a doufám, že se bych mohla na vodu i na podzim a na jaře. Kámoška už se odstěhovala. V její poslední den tady jsme ji vzala s sebou na paddleboard, poprvé s motorem a uprostřed stáda delfínů jsem ji přesvědčila, aby si s nima šla zaplavat. To prostě nejde odjet z Kaikoury a neplavat s delfínama! Nejdřív se jí vůbec nechtělo, ale když už tam s nima byla, tak se tam tak smála a tetelila se štěstím, že jsem se i já na paddleboardu tomu smála tak, až jsem brečela. Kupodivu ještě stále mám práci. Ani jsem to už moc nečekala. A to mám rozpis směn až do konce května. Ale stejně se bojím, že mě vyhoděj, protože tu nejsem do toho všeho tak zapojená, jako moje kolegyně. Ta pořád má nějaký projekty, pořád někde něco zařizuje a já ne. Možná je to trochu tím, že tu jsem jen o víkendech, kdy naše šéfstvo má volno a nikdo po mně nic nechce. Možná mi žádný projekty dávat nechcou, protože už si všimnli, že s mojí angličtinou to není úplně slavný. Možná se prostě jen dost nesnažím a nejsem proaktivní. Kdo ví, každopádně brzo přijede panstvo z ředitelství a budeme mluvit o našem přínosu pro firmu a o budoucnosti zde. Ani nevím, jestli se mám tvářit, že si neuvědomuju žádné nedostatky, nebo neférovku říct, že jsem, asi svojí vinou, trochu vyčleněná z týmu a lidi mi občas nerozumí po telefonu. S tou angličtinou je to vůbec k pláči. Už jsem tu takovou dobu a pořád mám přízvuk. Platím si teď soukromého učitele a dvakrát týdně na sebe přes kameru děláme heeeeee, ha!, o ouuu a podnobně. Byla by to asi docela komická podívaná. Konečně jsem dostala moji obchodní licenci. V Austrálii mi na ni stačilo nalítat 160 hodin. A tady na Zélandu ještě dalších 160 na vrch. Fakt jsem na sebe naštvaná, že jsem si tu licenci nepřevedla hned, jak jsme dorazili na Zéland. Měla jsem se vykašlat na podporování Pilota a měla jsem myslet taky trochu na sebe. Jo poučení pro příště. A stejně, i když tu licenci mám z krku a mohu se plně věnovat učení na instruktorský zkoušky, tak se učím málo, protože se té zkoušky moc bojím a nejspíš ani nevěřím, že na to vůbec mám. Někomu přednášet látku a u toho jen tak mimochodem perfektně řídit letadlo, je asi nad moje síly. Spolužáci říkají, že mají úplně stejný problémy a že se to s cvikem zlepší. Já jsem tam ovšem jediná, kdo to navíc ještě musí dělat v cizím jazyce. A tak se pořád potácím mezi beznadějí a odhodláním to dodělat. Manažer nám slíbil, že by nám každému rád dal práci na jeden den v týdnu. Možná to vypadá, že je to dost málo, zvlášt pokud dodám, že každý z nás by si musel ze své kapsy zaplatit další různé kurzy a hodiny na velký letadlo, ale v dnešní době kovidové je to vlastně ojedinělá nabídka, když se všude propouští. Chápu, že není v jeho moci platit čtyřem lidem záchranářský kurzy a hodiny, když by to mohl zaplatit jen jednou, kdyby prostě vzal jen jednoho z nás na plnej úvazek. Ale takhle daleko ještě ani nechci přemýšlet, protože to vše závisí na tom, jestli udělám ty zkoušky. Už jsem se na to chtěla tolikrát vykašlat, i na tu obchodní licenci, ale vždycky když se připravuju do školy, tak si všimnu, že je 11:11. Asi je to fakt dětinský, ale já si myslím, že mi Vesmír tím říká, že to je ta správná cesta a že mám vydržet. Jasně, 11:11 je každý den, ale stejně je to zvláštní, že zrovna v tento čas mám nutkání podívat se na telefon. Jo, kvůli takovýhle maličkosti jsem s tím ještě nesekla. A tak doufám, že to bude jako s tou obchodní licencí, kde to pořád nešlo a nešlo a pak se najednou něco zlomilo a pak to šlo až podezřele moc jednoduše a nakonec jsem to dala.

Sedím v práci a je tu mrtvo! Podělanej kovid, díky němu ani nevím, jestli budu mít v březnu stále ještě práci. Ani už mě netěší, že se tu můžu učit, protože jsem tak znuděná a cejtím se tak blbě, že beru peníze za nic, že ani to učení mě nezajímá. Nedávno jsem tu dokonce z nudy myla okna! Už se mě jeden z našich pilotů dokonce ptal, co budu dělat v zimě. No super, takže já abych se tady z té vesnice snad na zimu pakovala někam za prací. Moje česká kámoška odtud odchází do Nelsonu, což je asi 4 hodiny jízdy, takže ještě abych si hledala nové kamarádky. Naštěstí v aeroklubu jsou teď dvě nové kočky, které si také dělají instruktorskej kurz. Jedna je Australanka a druhá Jihoafričanka. Hlavně ta Australanka je taková moje krevní skupina. Už byla se mnou i na paddleboardu plavat s delfínama a narozdíl od mý český kámošky nekňučí už 200 metrů od břehu, že už jsme moc daleko a že se bojí žraloků. A den před tím jsme spolu letěly do Hokitiky. Šly jsme tam na procházku, našly jsme tam nějakou stezku a Australanka řekla, že to vypadá dobře, a že to určitě vede někam, kde je hezky. A tak jsme tou stezkou došly na hřbitov a hrozně jsme se tomu smály. Ale na druhým konci hřbitova byl báječný výhled na moře.

Jenže holky se budou muset příští 3 měsíce hodně učit, takže si jich asi moc neužiju. No a učit bych se měla i já, ale já pořád ještě nemám tu obchodní licenci v ruce. Ale už si strhli poplatek za vyřízení, tak snad do týdne budu vědět, jestli mi ji teda daj.

Fakt, že jsou teď v aeroklubu samé slečny, zázračně prospívá manažerovi. Jak ten se najednou tetelí blahem! Už jsem asi stokrát od něho slyšela větu: "To je tak super, když je tu tolik žen." Dokonce pozval reportéry a nechal o nás napsat článek do novin. Je očividné, že Australanka je i jeho favoritka. Takže jestli někdo od něj dostane práci, tak to bude dřív ona, než já. Ještě tady nebyla ani týden a už ji zval, ať jde s jeho rodinou plavat k řece. Mě nikdy takhle nikam nepozval! Pak nás dokonce všechny vzal na svoji loď! Už jsem tu rok a půl a nikdy předtím mě na loď nepozval. Ale teď, když je tu Australanka, tak se překonává. Byli jsme plavat s delfínama a jen tak mimochodem jsme viděli i tři velryby. Mám naprosto fantastické záběry, ale nesmím je nikde sdílet, protože jsme byli až moc blízko, což se nesmí. Nevím, co je horší. Video nemít, nebo ho mít a muset si ho nechat jen pro sebe? :D A když jsme tuhle jely s Australankou na ten paddleboard, tak jí zrovna zase volal, že má půjčenou jetski a jestli si chce přijít zajezdit. Mně samozřejmě nevolal. Docela by mě zajímalo, jak dlouho bude trvat, než vezme Australanku na výlet jeho letadlem. Mně se té pocty dostalo až po roce a čtvrt tady, ale vsadím se, že Australanka poletí nejpozději zítra. Nebudu lhát, docela mě mrzí, že je pořád zvaná někam za zábavou a já ne. Já bych tak šla na jetski, až bych brečela! Hlavně nechci, aby tahle rivalita ohrozila naše přátelství. Jí já samozřejmě nemám nic za zlý. Přesto to, že je tady, asi znamená, že já tady nakonec práci jako instruktorka nedostanu. Takže nějak nevím, co dál.