Článek Je mi špatně

Vložit nový komentář

Přihlášení
jméno:heslo:ze serveru:
vaše jméno:
vaše www: http://*
opište kód:

Pozn.: označená pole nejsou povinná. Odkaz na www bude zobrazen pod Vašim komentářem, pokud se jedná o odkaz na blog.

Komentáře k článku: Je mi špatně

19. 02. 2017 - 06:20

iva: Co takhle odpustit? Hlavne proto, aby ses TY mohla pohnout dál.
Psycholog je určitě dobrej nápad, ale musí ti sednout. Protože když ti nebude sympatickej, jen se ve své bolesti zacyklíš víc.
Předpokládám, že ses při mé první větě pěkně naježila, ale zkus to. Víš, tu bolest si v sobě neseš ty, ne ona. A člověk, kterej ti tak strašně ublížil (a týrání děcka rodičem je svinstvo nejvyššího kalibru) si nezaslouží, aby sis ho dál držela v hlavě.
Asi to vypadá, že plácám nesmysly, ale svou logiku to má. Taky ze mně mluví zkušenost. Vlastní.
Ono totiž, když v hlavě zazdíš myšlenky, tak v té hlavě pořád zůstávají. Nejsou vidět na povrchu, ale jsou tam. To je jako bys ve spíži našla mrtvého mývala, tak bys tu spíž zamkla. Problém mýval vyřešen. Ale pořád musíš myslet na to, že nesmíš odemknout spíž. Protože je tam ten mýval. Jenže pak ti přijede na návštěvu někdo, kdo netuší, že máš ve spíži mrtvého mývala. Protože kdo by u vegana a ochránce zvířat čekal mrtvého mývala ve spíži, že?! No a ten někdo ten špajz otevře... Cejtíš ten smrad?
Možná se ti jen snažím říct, že někdy je na čase přestat bejt ta silná a nechat si pomoct.

20. 02. 2017 - 13:17

wien n: Jo odpusteni, to bude hned prvni rada kazdyho psychologa, na kteryho se podivam. A kdyz ji odpustim, musim se s ni zase bavit? Budeme jako kamaradky? Ja to nedokazu, ne ani tak kvuli sobe, jako kvuli tem vsem zviratum, ktere zabiji a tyra. Takove veci dokaze udelat jen zruda. A omlouvat ji tim, ze za to nemuze, ze to ten krypl jeji otec, kterej ji taky vecne mlatil? Jenze tim spis asi mela vedet jaky to je.

24. 02. 2017 - 07:29

iva: Kamarádky rozhodně nebudete. Jde spíš o to, že i nenávist je druh vztahu. No a když nebude ta nenávist, mohla by nastoupit lhostejnost. A ta už tě tak nebude ničit. Jde přrce o tebe!!!

24. 02. 2017 - 11:01

wien n: Rikam si, jestli jsem porad s ni nejak nechtene spojena, jako na dusevni urovni, protoze v dobe, kdy jsem psala tenhle clanek a byla psychicky vyrizena, matka zrovna byla na nejake dlouhe operaci srdce, coz jsem samozrejme nevedela. Po vystrizliveni jsem nasla zpravu od strejdy, kterej mi taky normalne nepise. No a lhostejny mi to docela je, tak nevim proc bych mela mit takovy stavy.

24. 02. 2017 - 22:13

iva: To skoro zní, jakoby tě matička odmítla pustit ze zřetele. Víš, asi jako když si malý děti ve školce nechtěj hrát s hračkou, ale zároveň jí nechtějí ani za nic půjčit na hraní někomu jinýmu...

21. 02. 2017 - 15:29

vivien: Spíš než odpustit bych myslela přijmout to. Jako realitu, která se stala, nelze ji odestát a je součástí Tvého života. Je to za Tebou. Nejde tvářit se, že se to nestalo, ale lze za tím udělat čáru. Nakonec - nikde není psáno, že se se svou matkou musíš kdykoliv ještě potkat, mluvit s ní, natož s ní být kamarádka. Pokud nejsi s to pro obranu těch, kteří jsou v její moci, cokoliv udělat (důvody mohou být různé - jsi daleko, nemůžeš proto, že je to Tvoje matka...), je třeba to prostě přijmout. Stejně jako přijímáš (byť Tě to jistě někdy zvedne k zlobě), že existuje halal a košer porážka, která je pro zvířata utrpením. A navíc se to děje s posvěcením zákona. Buď něco udělej, abys napravila ten zlý stav, nebo to přijmi jako součást světa. Ale neužírej se tím. To je projev bezradnosti a bez efektu tím ničíš svůj vlastní život. Jestli Ti pomůže psycholog, nevím. Také jsem u něj párkrát byla v rozvodové době, a neřekl mi víc, než co jsem věděla sama. Totiž že se musíš rozhodnout. A taky se musíš rozhodnout, jestli Pilot je ten silný chlap, se kterým chceš být, jestli s ním Tvůj život dostane pevný základ, perspektivu a se kterým najdeš to svoje štěstí. Všechno se vším souvisí, jak dobře víš.

24. 02. 2017 - 10:51

wien n: Viv, to neni otazka rozhodnuti se. Tezko se to vysvetluje, tesim se, az mi prijde ta knizka, treba mi to pomuze pojmenovat lip. Vetsinou se matkou neuziram, presto mam uzkosti a deprese, zdanlive bezduvodne, jako kdybych mela vtluceno do hlavy, ze nemam pravo byt stastna. Halal neprijimam, stejnetak jako neprijimam zadnou porazku, v obchodaku obchazim sekci s masem obloukem, odvracim oci a dokonce i zadrzuju dech. Nejvic me stve, kolik lidi, kteri normalne jedi maso, nadava na halal, aniz by vedeli, ze to zvire, co jedi, nejspis taky melo dost hnusnou smrt.

04. 03. 2017 - 21:28

untitled: Fascinuje mě, jak lidé, kteří nemají sebemenší tušení rozhazují na všechny strany rady. Moje nejoblíbenější je ta s odpuštěním. Odpusť, ne kvůli tomu, kdo ti ublížil, ale kvůli sobě. Nejčastěji opakovaná kravina, jakou jsem kdy slyšela. Neexistuje nic, co by dokázalo ospravedlnit to, co ti matka dělala, byť ji k tomu dovedl její otec. To jediné a nejlepší co můžeš udělat, je přethnout ten řetězec a neopakovat stejné chyby. Odpuštění, jakkoliv zní to slovíčko hezky a povzneseně, není řešením, naopak zbaví člověka motivace.

Poznamenaná budeš pořád. Pokusit se toho stigmatu zbavit je podle mě ztracený čas. Já se zapřísáhla, že nedovolím, aby mě matčina zloba provázela v životě. Pořád mám nehezké myšlenky a vždycky je mít budu, ale co jsem se zbavila jejího vlivu, pozoruji na sobě změny k lepšímu. Pravda je, že do života soběstačného dospěláka jsem vstoupila teprve nedávno, takže ze sebe nehodlám dělat mudrce, ale nad těmihle věcmi často přemýšlím.

Ještě bych ráda řekla, že prostý fakt, že mi bylo ubližováno, mě neospravedlňuje k tomu, abych ubližovala ostatním. Pochopit tohle mi trvalo roky a kdykoliv mě přepadně vztek, představím si sama sebe v roli toho, vůči němu můj vztek směřuje. Obvykle to pomůže. Z tohoto důvodu taky ve skrytu duše soucítím, s psychopaty a masovými vrahy, protože v nich vidím to malé vystrašené dítě, kterým pravděpodobně někdy byli. Za tohle mě má většina lidí za blázna, ale jelikož máme podobnou minulost, troufám si hádat, že můj úhel pohledu pochopíš. Ovšem, jak už jsem napsala předtím, ač je to sebetragičtější, to, že na nás někdo napáchal zlo, nám nedává právo chovat se stejně, což je něco, co tvoje matka zřejmě nepochopila.

Drž se!

---
chiarium.blogspot.cz

04. 03. 2017 - 21:47

wien n: Je dik, to jsem rada, ze mi nekdo rozumi. I kdyz takove zkuenosti Tobe ani nikomu jinymu nepreju! Nojo ale to i psychologove radi odpustit, ti by tomu meli rozumet. Osobne si taky myslim, ze to nic neresi. V kritickem obdobi Ti rodice nedaji, co pro zdravy vyvoj potrebujes a odpusteni to nevyresi. Treba kdyby na Tebe nemluvili a nenaucila ses tim padem mluvit, tak i kdyz jim to odpustis, mluvit Te to nenauci, zejo. A tak to bude i s tema jimyma vecma. To se logicky musi resit nejak z venku a Tvuj vztah k rodicum je nepodstatny si myslim.

13. 03. 2017 - 15:08

radus: Uf!

Ono to v komentářích velmi diskutované odpuštění je fakt stavěné na dobrém základu a dle mých hodin psychologie je to jediná cesta pro člověka evropské kultury. Chápu to ježení Wien i dalších, taky jsem se prve naježila. Nicméně když se to udělá dobře, ideálně fakt pod vedením někoho, kdo tomu rozumí a umí vést (terapeut), je to fakt osvobozující.

Já sama jsem měla taky tenhle fakt blbý úkol. Začala jsem postupně: dopis, v němž jsem napsala úplně všechno, co mi kdy od mého otce ublížilo - adresovaný jemu, avšak spálený a poslaný po řece. Zní to děsivě magicky, ale ony ty rituály kdysi asi měli něco do sebe. Ta úleva byla božská. Když si to rozebereme, tak člověk pojmenuje všechno, co mu skutečně ublížilo, získá maličko odstup, nadhled a tím zničením si pak vizualizuje to, že už to není, oheň to spálil, voda odnesla. Po roce jsem byla schopná odeslat skutečný dopis, po dalším roce jsme se viděli. Nikdy nezapomenu, ale lépe se dýchá, lépe se žije.

---
radus.pise.cz