Na stará kolena v 35 letech si začínám uvědomovat, že co se vztahů týče, tak asi nejsem úplně normální. Teda vlastně já už se dávno považuju za nějakou rozbitou, ale až teď se mi konečně začínaji dostavovat odpovědi na to, proč tomu tak je.

Zaujala mě teorie citových vazeb, která vysvětluje, jak se s námi naše dětství táhne až do dospělosti a jak dále ovlivňuje naše citové vazby s ostatními, ale hlavně s partnerem a s dětmi. Autor této teorie, John Bowlby, se narodil před více než sto lety a já se o ní musím dozvědět až teď!

Podle něj máme 4 různé druhy vazeb.

- jistá – "Je snadné si být s někým blízký."

- úzkostná – "Chci mít s lidmi hluboké vztahy, ale oni nechtějí být se mnou."

- vyhýbavá – odmítavá – "Raději nechci, aby mi na druhých záleželo, nebo jim na mě." 

- vyhýbavá – bojácná – "Chci si být s někým blízký, ale co když mě zraní?"

Polovina lidí je v té jisté kategorii. Gratuluji vám, vaši rodiče odvedli dobrou práci. Já mám ale odmítavou vazbu jak vyšitou a stejně je na tom asi 25 procent populace.

Tahle vazba se vyvine u lidí, jejich rodič je odstrkoval. Nedával jim najevo žádné city, neprojevoval lásku fyzicky ani slovně. Pokud se dítě pokusí dostat nějakou pozornost, ujištění či podporu, rodič se distancuje. Rodič se možná i rozčílí, když dítě projeví svoje emoce. Dítě se tudíž naučí emoce neprojevovat a hlavně se nespoléhat na rodiče. Od útlého věku je velice samostatné a od rodiče nic nečeká a já osobně jsem se mojí násilnické matce klidila z cesty, jak jen to šlo. 

Dospělí s odmítavou vazbou budí dojem velice sebevědomých a soběstačných jedinců. Nespoléhají se na ostatní, aby je emocionálně podporovali. Mohou být i velice společenští, mít spoustu přátel a bývá s nimi sranda. Často kladou důraz na profesní rozvoj a na své úspěchy jsou hrdí. Vypadají, že mají vše pod kontrolou.  

Jejich vztahy (přátelské a jiné) nejsou příliš hluboké. A není to tím, že by neměli zájem o emocionální blízkost a intimitu, ale oni prostě nevědí jak. Ačkoliv na venek vypadají velice vyrovnaně a spokojeně, tohle je ve skutečnosti může trápit.

Je dobré vědět, že v tom nejsem sama. A pojmenovat věci, které jsem dřív pojmenovat nedokázala. Když jsem nechápala, proč s nikým nevydržím. Proč se ve vztazích cítím jako vězeň. Proč utíkám, když se ke mně někdo snaží přiblížit. To je asi dobrej začátek. Teď ještě musím zjistit, jestli se s tím dá něco dělat, nebo si mám začit pořizovat kočky.
Zdroj: http://wien.pise.cz/

Konečně mi přišly kolečkové brusle! Na stará kolena jsem se rozhodla, že se budu učit novým kouskům a jen tak mimochodem si vybruslím pěknej zadek. Zatím jsem na nich byla dvakrát, protože po mém prvním ježdění mě druhej den hrozně bolely záda a musela jsem den vynechat. Je to těžší, než to vypadá! Ale baví mě to. Jen kdyby se mi ještě podařilo najít někoho, kdo by chodil bruslit se mnou.

Ve škole se to teď kupodivu celkem rozvolnilo. Instruktorský zkoušky přesouvám na leden. Pomalu dolítávám ty potředný hodiny a připravuju se na CPL test. Zatímco v Austrálii kladou největší důraz na navigaci, neboť je to zem rozsáhlá a placatá, tady zase kladou největší důraz na ovládání letadla, neboť ztratit se tu je umění, zato dostat se do nějaké nebezpečné situace někde v horách, to máte hned. Takže sice jsem na místní poměry nadprůměrná v navigaci, ovšem o některých těch manůvrech, které tu vyžadují, jsem v životě neslyšela, natož abych je uměla. Fakt se teď mlátím do hlavy, že jsem radši před kovidem nejela do Austrálie si obnovit tamní licenci, než abych ji tady dělala znova. Teď už sice zase do Austrálie můžem, ale po návratu vás zavřou na dva týdny na hotel do karantény a ještě za to chtějí zaplatit $3000. Ale co, asi to tak mělo bejt, vypiluju manůvry a bude ze mě lepší pilot.

Pod minulým článkem se ptal Mečoun, jestli mě to baví, jestli si jen nechci něco dokázat. Mečoune, Ty asi ani nevíš, jak moc jsi uhodil hřebík na hlavičku. Proto radši odepíšu tady, než pod komentářem, pač je to na dlouhý povídání. Už roky o tom přemýšlím a je to důvod toho, proč mi tak dlouho trvalo se zase dokopat do pokračování. Lidi mi psali jaká jsem kráva, že jsem odhodila kariéru snů. Že si nevážím něčeho, po čem spousta jiných může jenom toužit. Nechápejte mě špatně, lítání je úžasný! Když se z výšky dívám na krásné pobřeží, pozoruju velryby, jsem hodně dojatá. V tu chvíli si říkám, že všechny ty slzy a trápení fakt stály za to. Baví mě dokonce i jen tak kroužit kolem letiště a trénovat přistávání, protože každé přistání je výzva a mám dobrý pocit, když přistanu hezky. Přesto jsem si vždycky všímala, že mezi mnou a mými spolužáky je rozdíl. Většinou to byli kluci už odmalička posedlí letadly. Cokoliv letí po obloze, když na to ukážete, hned vám řeknou, co to je. A ne jenom Airbus nebo Boeing. Oni vám úplně přesně řeknou, že je to třeba plácnu Boeing 777. To jde naprosto mimo mě. Já si užívám lítání samotné. Na té mašině mi příliš nezáleží. Jediný, v čem mám preferenci je, že když si můžu vybrat mezi Piperem (křídla nízko) nebo Cessnou (křídla vysoko), tak si vyberu ten Piper, protože je hezčí.

Takže jo, lítání je fantastický, ale je to třeba jenom 20% toho, co děláte. Zbytek je učení mučení, stohy papírování a plánování, starání se o letadla, umývání, uklízení, zametání.. a nejsem prostě dostatečnej nerd na to, aby mě bavilo všechno, co je s lítáním nějak spojený. Takže jsem se léta zabývala otázkou, proč jsem se do toho vůbec pouštěla a jestli se mi chce do toho cpát ještě víc peněz. Teprve až velice nedávno jsem si uvědomila, jak tohle všechno souvisí s mým dětstvím a co mě teda vlastně motivovalo. Už jsem tu asi nespočetněkrát zmiňovala, že jsem byla nechtěné dítě a bylo mi to odmalička velice surově doslova vtloukáno do hlavy. Že jsem k ničemu, že jsem kráva a p*ča a jak moc matka lituje, že má za dceru zrovna mě. K tomu si připočtěte dlouholetou a celkem brutální šikanu ve škole a je jasné, že ještě dlouho v dospělosti jsem se potýkala s následky. Nízké sebevědomí a pocit, že mě nikdo nebude mít rád jenom proto, že jsem jaká jsem. Že musím nejdřív něco dokázat. Chtěla jsem nějaký status, který by lidi přimněl ke mně přistupovat s respektem. Být lékařkou, právničkou, pilotkou... prostě něčím, co říká: "tahle holka nemůže být úplně blbá a zaslouží si, abychom ji brali jako nám rovnou." Nejsmutnější na tom je, že já jsem ani nechtěla být něčím, abych se mohla vytahovat nad ostatní. Pro mě ostatní vždy byli o tolik výš než já, že jsem se prostě jenom chtěla vytáhnout blíž na jejich úroveň. Jenže pak jsem se začala postupně z mých komplexů dostávat. Cestovala jsem, žila jsem v několika zemích, musela jsem překonat problémy, které mě posílily a ukázaly mi, že jsem schopný a spolehlivý člověk a pokud mě někdo nemá rád takovou jaká jsem, tak může jít víte kam. Jak jsem si začala víc věřit a zapracovala na léčení mého vnitřního dítěte, tak jsem přestala mít touhu někomu něco dokazovat. A naopak to, že by se se mnou najednou chtěl kamarádit někdo, kdo by si o mě dřív ani kolo neopřel, mi začalo spíš vadit. Tudíž jsem ztratila velkou část mojí motivace a pak jsem léta hledala jinou, nějakou zdravou.

Takže jo, lítání mě baví. Ty věci okolo mě nebaví. Ale už aspoň u toho učení nebulím jako dřív. Vybojovat si licenci v Austrálii bylo pro mě hodně tvrdé, protože jsem bojovala s tím, že lítání je sice skvělý, ale není to moje vášeň se vším všudy. Dlouho jsem váhala, jestli je letectví kariéra pro mě, když mě nečinní neustále jenom šťastnou. Teď je to jednodušší, protože spoustu práce už jsem odvedla. Ale hlavně jsem se naučila oceňovat i ty chvíle, kdy se mi absolutně nechce a jsem nešťastná. My lidé si myslíme, že život by měl být snadný. Že pokud nás něco trápí, měli bychom se tomu vyhnout. Ty pravé věci k nám prý přijdou s lehkostí. Opak je ale pravdou. "Pokud vás vaše cíle neděsí, nemáte dost velké cíle." Jedině, když člověk zažije trápení, může pak zažít i opravdovou radost. A tohle mě teď motivuje. To štěstí, které cítím, když uspěju u zkoušky. To dojetí, když se proháním vzduchem a podemnou se předhánějí kosatky. Když vedle mě sedí pasažér, který je úplně v úžasu. Mohla jsem se toho vzdát. Mohla jsem si vybrat život, kde bych nikdy nebyla nadprůměrně nešťastná. Nebyla bych ovšem nikdy ani nadprůměrně šťastná. Nikdo není neustále jen šťastný. Protože kdyby tomu tak bylo, kdyby tam nebyl žádný kontrast, člověk by pro samé štěstí už ani nevěděl, co to to štěstí vlastně je. Jsem přesvědčená, že opravdu šťastný člověk je ten, který srdečně vítá i ten čas, kdy šťastný není, protože ví, že jedině tak, je schopný to štěstí skutečně prožít, když přijde. Došla jsem k tomu, že pokud vám tohle vaše kariéra dává, tak není potřeba neustále přemýšlet, jestli je to ta správná volba. Protože na tom, co to je, nakonec až tak moc nezáleží.

Ani nevím, co napsat. Takhle dlouho se tu neukázat jsem určitě neplánovala. Ale už dlouho mi pise.cz fungovalo jenom v práci. A protože už od ledna nepracuju, tak jsem se prostě nedokázala přihlásit. Pořád bydlím v dodávce a internet mám jen přes mobil. Teď jsem v Austrálii, tak to jde. Pak jedu na měsíc do Peru a pak zase zpátky na Zéland.

S Fantomasem už se dva měsíce nestýkám. Já s ním do budoucna nepočítám. Až se vrátím, konečně vyrazím na jižní ostrov. Dost jsme se pohádali kvůli další kravině. Sice blbost, ale byla to ta pověstná poslední kapka. Já jsem odjela a měsíc jsem se mu neozvala. A on mně taky ne. Ale to se dalo čekat. Sex s ním byl sice skvělej, ale už chci od chlapa buď víc a nebo nic. A od Fantomase víc nechci. I když ten odchod bolel, přesto jsem byla svým způsobem ráda, že je to takovej studenej čumák a nekomplikuje situaci tím, že by mě chtěl přemlouvat, ať zůstanu. Dřív bych se snažila sama sebe změnit, obětovat se, abych s ním mohla zůstat, ale teď už ne. Teď si připadám hrozně silná a jsem ráda, že konečně dávám na první místo sebe.

Pořád jsem se nerozhodla, co budu dělat do budoucna. Po půl roce prázdnin jsem si myslela, že už to budu mít nějak nalajnovaný. Minulej tejden jsem si už byla jistá, že se budu ucházet o místo v kurzu na řídící leteckého provozu, ale když jsem v den uzávěrky sedla k počítači, abych napsala motivační dopis, nakonec jsem napsala dopis někomu úplně jinému. Tomu aeroklubu, kde se lítá za velrybami. Ale ještě jsem ho neposlala. To asi nechám až po návratu z Peru, protože si nejsem jistá, co se v mojí mysli zrodí tam. Jestli mě něco neosvítí pod vlivem šamanské medicíny v Amazonském pralese, tak už asi na svoje poslání nikdy nepřijdu.

To, že nemůžu sem psát, si částečně kompenzuju na youtube. Docela mě to baví, i když i zde stále čekám, až mě něco osvítí, aby ten můj kanál byl zajímavější. Co jsem nečekala bylo, kolik tam budu mít krásných komentářů od lidí. Fakt mě to až dojímá. Čekala jsem, že mě budou lidi spíš hejtit, protože internet je přece plnej zlejch lidí, co si léčí komplexy na jiných. Navíc jsem se považovala za snadný terč trolů, ať už kvůli tomu jak vypadám, nebo jak žiju, ale drtivá většina komentářů je fakt pozitivních a povzbuzujících a já tomu ani nemůžu uvěřit.

Nevím, kdy a jestli se sem zase dostanu, tak bych jen těm z vás, co zde po těch letech už považuju za přátele chtěla říct, že jsem se na vás nevybodla schválně a taky mě mrzí, že nevím, co se u vás děje. Ještě mám pár dní v Austrálii, tak jdu dohnat, co jsem zameškala a jdu si tady číst.

Fantomas mi momentálně hodně chybí. Je na jižním ostrově na svátky u maminky a já sedím v práci. Zajímavé je, že mu bylo líto, že nemůžu jet taky. To jako, že by mě představil mamince? Když to všude tutláme? Ale nemyslete si, taky si dokážeme lézt na nervy a to pořádně. Někdy mi přijde, že mu to vůbec nemyslí. Taháme se spolu už nějaký čtyři měsíce a on mi ještě stále nabízí neveganský jídlo. Tuhle zmrzlinu, támhle nutelu. A já na něj v úžasu čumím a čekám, jestli mu to dojde a on zase čumí na mě a nechápe, proč tak čumím.

Jeli jsme na výlet do Rotorui, já s Venoušem a Fantomas s autem, co po něm chtěla maminka, aby jí v Aucklandu koupil a tak to cestou na jih vzal přes tu Rotoruu a strávili jsme tam dva dny. Poštěkali jsme se velmi záhy. Fantomas vytáhnul žrádlo pro jeho psa. Ale ne suchý granule, nýbrž mokrý žrádlo, který se tady prodává v takový velký štangli, jako třeba u nás šunka. Chápete, my nemáme lednici, je vedro jako kráva a on mu koupí mokrý žrádlo, aby nám to smrdělo a hnilo. Jsem mu řekla, že to ve Venoušovi nechci a že to ten pes bude žrát venku. To už začínal bejt nasranej a dorazila jsem ho, když se zeptal, jestli mám nůž a já jsem mu řekla, že na tohle teda ne. :D Obrátil oči v sloup, řekl "for fuck sake!" a pak se nadechnul, vydechnul a řekl, že to je v pořádku, ať si nedělám starosti a nasraně odešel i se štanglí pryč. Jako já vím, že on si myslí, abych se neposrala, protože tomu absolutně nerozumí. Že je mi z té štangle na blití jen se na ni podívám a že si nechci krájet jídlo nožem, kterým krájel ten humus, ale tak to prostě je. Takže jsme byli nějakou chvíli oba nafučení a já jsem měla sto chutí se otočit a odjet zpátky do Aucklandu. Musela jsem si připomínat, že tomu prostě nerozumí a nedělá to schválně a že je na mě jinak moc hodnej. Nainstaloval mi tu elektřinu a pumpu na vodu. Bez něj bych byla v číči. Nevím, kdy mi naposledy nějakej chlap tolik pomáhal. Tak jsem ho obejmula, řekla jsem mu ať přestane bručet, že krámy tady mám já a né on a pak jsme se udobřili a ty dva dny pak byly moc fajn a tu hnusnou štangli už jsem nikdy neviděla. 

Sdílela jsem na instagramu nějaký fotky krajiny a vačice a tak a bavili jsme se o tom, že ten jeho spolubydlící, před kterým to nejvíc tajíme, mě sleduje na insta a Fantomas řekl, ať teda radši nesdílím jednu takovou fotku z drónu, která se mi dost líbila, ale když se to hodně nazoomovalo, tak tam byl vidět Venouš a před ním zaparkovaný malý bílý auto, co Fantomas vezl mamince. A Fantomas řekl, že spolubydlící by si toho určitě všimnul a bylo by mu jasný, že Fantomas tam byl taky, takže jsem tu fotku nesdílela. No a teď se dostáváme k tomu, jak to Fantomasovi občas vůbec nemyslí. Spolubydlící se ho zeptal, kde prej je tak dlouho a jestli náhodou se se mnou nepotkal v Rotoruře. A Fantomas z toho byl tak vyveden z míry, že vůbec nevěděl, co na to říct a tak řekl, že jo!?! A pak se mě zeptal, jak spolubydlící ví, že jsem v Rotoruře a jestli prej ho mám na Facebooku?? Jako chápete to? My se o tom den předem bavíme, že mě sleduje na insta, Fantomas mi kvůli tomu zakáže zveřejnit fotku s bílým autem a druhej den si nic z toho nepamatuje a ještě mi přišlo, že mě skoro chtěl obvinit, že jsem ho nevarovala?? No a takových momentů už bylo pár, kdy jsem prostě nechápala, jestli už má alzheimera, nebo mě prostě jen absolutně neposlouchá. 

Fantomas odvezl auto na půl cesty, pak celej víkend pracoval a když se v pondělí ráno vrátil, tak hned odlítal zase na jih vyzvednout to auto a pokračoval na trajekt a k mamince. No a pes musel jet s ním, protože by to bez něj tak dlouho nevydržel. Psa jsem přes víkend hlídala já, takže jsme se v pondělí ráno sešli kousek od letiště a já jsem toho psa chtěla hodit k terminálu, ale Fantomas řekl, že ho radši vezme k sobě do auta a zeptá se někoho u nás v práci, ať ho tam i se psem odvezou. Na to jsem řekla "nojo, aby nás náhodou někdo neviděl!!" Asi pochopil, že jsem byla docela otrávená a řekl, že tak to není, že jemu je to vlastně docela jedno a že teda jak chci já. :O :D Nechala jsem ho odjet a udělat to jak chtěl nejdřív on, ale překvapilo mě, že jemu by snad už ani nevadilo, kdyby lidi u nás věděli, že spolu randíme. Tak třeba se za mě přecijen nestydí? :D