Asi mám kovid

27. březen 2022 | 04.14 | rubrika: Jen tak
Tak a je to tady. Dva roky máme zavřené hranice, mrvíme si ekonomiku kvůli kovidu a měli jsme tady toho všeho všudy nic. Ale teď se konečně ucho utrhlo a už to s náma jede z kopce. Ale většina lidí tady je naočkovaná, což je asi o co šlo. Že jsme to nepustili, dokud nebylo proočkováno. Tak a teď se teprve ukáže, jestli to píchání si nějakejch sraček do těla bylo k něčemu. U nás v práci jsou všichni naočkovaní, protože je to v gastronomii povinné a jinak bychom byli bez práce. No a včera byl můj poslední pracovní den, neboť půlka kuchyně má kovid. Já jsem s nima normálně ještě ve středu pracovala. K tomu se musí izolovat i naše manažerka, protože žije s týpkem z kuchyně. Myslím, že už jsme správně měli být i včera zavření, ale měla k nám přijít velká skupina lidí a šéf si asi nechtěl nechat ujít zisky. A tak překecal Káťu, aby došla a hospodu otevřela. Nikdo jinej totiž nemá manažerskej certifikát. Takže jsem tam byla já s Káťou, nějakej novej týpek na výpomoc z podniku odnaproti a v kuchyni zbyla jen hlavní kuchařka a dvě pomocnice. Kuchařka bydlí ve stejném baráku jako pomocnej kuchař s kovidem, takže proto si myslím, že tam vůbec neměla bejt. A nevím, jestli to bylo způsobený všema těma řečma o kovidu, ale po skončení šichty už bylo trochu blbě mně i Kátě. Hospoda je tedy na týden zavřená, protože není kdo by makal a to se mi fakt jako hodí přijít o peníze takhle chvilku před odjezdem. Dneska ráno už je mi celkem dobře, přesto to není stoprocentní. Ještě by mi chybělo, aby mě nepustili na trajekt! Jinak jsem zjistila, že mám ve Whangarei už i jednoho ctitele. Ale asi bych se raději zastřelila, než s ním šla na rande. Seznámili jsme se před mnoha lety v Aucklandu na veganském plesu, který on organizoval se svojí tehdejší holkou a já jsem jim tam dělala fotografku. Já si ho teda v podstatě nepamatuju, ale na něj jsem musela udělat velkej dojem, protože když se pak po letech rozešli, tak hádejte, na koho si vzpomněl. A začal mi vypisovat, ale tak správně slizce. Byl samá lichotka a když jsem mu napsala, že o lichotky nestojím, tak mi jich posílal ještě víc, protože nabyl dojmu, že mu snad nevěřím a že mi musí zvednout sebevědomí. Jako kdyby si myslel, že snad na to nejsem zvyklá, nebo že to o sobě nevím. Jenže já to vím a každýho takovýho slizouna podezřívám z toho, že si myslí, že u mě díky laciným lichotkám stoupne v ceně a to se sakra mýlí. Pak ty jeho debilní vtípky, třeba jako že si na studium vydělal jako striptér (to by musel asi trochu jinak vypadat), nebo že má pět dětí (načež mi okamžitě srostla vagína). A to je jedno kolikrát už jsem mu napsala, že působí jako zoufalec a že takhle žádnou ženu nesbalí. On si prostě pořád jede to svoje a ne a ne se urazit a dát pokoj. A čím vytrvalejší v tom je, tím míň respektu pro něj mám. Tuhle jsem mu doporučila skvělou knížku. Občas ji nejakýmu takovýmu zoufalcovi pošlu, protože je v té knížce přesně popsáno, jak bych chtěla, aby se ke mně muž choval. A on mi na to odepsal, že ho nezajímá, co nějakej náhodnej chlápek píše (velice úspěšnej náhodnej chlápek voe) a že každá žena je jiná (ale žádná nemá ráda zoufalce...?). No nic, takže tady k setkání nedojde.  Ale jo, v jednom má pravdu. Na některé ženy to přecijenom platí! Na youtube je takový zajímavý kanál, kde píšou ženy, které se staly obětí romance scamu. Prostě jim píše nějaký dobře vypadající mladý muž a ony se do něj hrozně zamilují, protože je to porvé, co jim někdo napsal, že jsou krásné. Samy jsou totiž obyčejně o dost starší a bohužel už ne moc přitažlivé. A přesto věří, že tento mladý muž chce být právě s nimi! On je zpravidla vojákem v zahraničí, nebo pracuje na ropném vrtu a po pár měsících, když už je v tom žena až po uši, začnou mít jednu smůlu za druhou a začnou z ženy tahat peníze. Ony si klidně vezmou hypotéku na barák, jen aby se vše vyřešilo a koloušek konečně dorazil a vzal si ji za ženu. A samozřejmě, že za těmi písmenky se skrývá celý scamerský tým z Lagosu v Nigerii a né nějaký fešný mladý pán s fetišem na starší paní. Celý je to prostě tak absurdní a směšný, že člověk nechápe, jak se to vůbec může dít. Ale když se nad tím pak jeden zamyslí, tak je vlastně hodně smutné, že někdo touží po lásce tolik, že je schopen se chytat takového chabého stébla. Proč nemůžou být lidi prostě šťastný jen tak, sami se sebou?  
komentáře (1) | přidat komentář

Vesmír to tak chce

11. březen 2022 | 06.13 | rubrika: Jen tak
Tak jsem se rozhoupala a potvrdila jsem ten kurz ve Whangarei. Ten samý den mi pak odepsala paní z Nelsonu, že bude mít kurz za deset dní. :D Domlouvám se s ní už od října. Prvního ledna mi napsala, že se mi za týden ozve. A z týdnu byly dva měsíce a to hned poté, co potvrdím kurz na severním ostrově! Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že to tak Vesmír rozhodnul. Vesmír ví, že já držím slovo a necouvnu z kurzu, který jsem už potvrdila. A zároveň nebudu v práci požadovat příští víkend volno, když už mám dávno rozpis služeb. A to jsem tam do toho Nelsonu tak moc chtěla. Ale něco mi říká, že se to prostě nemělo stát. Já kdybych na tom severáku neměla ten kurz, tak se z Kaikoury nevykopu. Dneska jsem zaplatila lístek na trajekt. Pak jsem šla na procházku a obulela jsem to. Z vyhlídky na peninsule jsem pozorovala skákající delfíny a mlátila jsem se do hlavy, že chci z tohodle místa odejít. Je mi z toho tak smutno. Jenže když si představím, že jsem tu zase přes zimu, delfíni odtáhnou do teplejších vod a já tu budu dělat debilní práci za barem a každej den topit, všude bude mokro a solární panel nebude moc nabíjet, tak cítím, že je to ještě horší alternativa, než skutečně odjet. Teď ještě sesmolím výpověď pro helikoptéry a bude vše bude zařízené. Jo přestavte si, že mi odešlo střešní okno. A to doslova. Očividně na tom autě bylo už nejmíň deset let. Ten plast celej zchřadnul a postupně se odlámaly všechny panty. Až se nakonec ucho utrhlo... a okno odletělo za jízdy. Cestou ještě stihlo poškodit můj solární panel, ale pořád to nabíjí, takže to zatím neřeším. To se mi teď před odjezdem fakt hodí, vyhodit skoro 500 za nový okno a práci, když střádám každej dolar, abych mohla Evče vyplatit jetski. Nadruhou stranu si teď moc libuju, protože to nový okno je průhledný a já mám teď doma tolik světla! Třeba mi konečně i přežije nějaká pokojová rostlina. Měla jsem to vyměnit už dávno. A aby výdajům nebyl konec, tak se mi odlomil kousek zubu, tudíž teď moje stará plomba netěsní a já občas cítím, jak se v tom zubu pomalu rozlejzá zánět. A víte co mi řekl zubař? Že má čekací lhůtu šest týdnů! To já už ovšem budu ve Whangarei, žejo. Tak jsem se ptala, co když se to fakt zanítí a budu v bolestech, to mě ani pak nevezme? A on mi řekl, ať si zajedu jinam. Oni už dneska doktoři neskládají Hypokratovu přísahu, nebo co?! Fakt nechci riskovat, že se mi nakonec zanítí zubní kanálky a já zaplatím 2000 dolarů za zub. S takovou tu jetski nikdy nevyplatím.
komentáře (2) | přidat komentář

Nepište mi na narozeniny, sakra!

3. březen 2022 | 07.47 | rubrika: Jen tak
Ozvala se paní z Aucklandu, že sehnala prostory a tak ten kurz nakonec bude, akorát nebude v Aucklandu, ale blízko Whangarei. Což je docela vtipné, protože kromě Taurangy, jsem též uvažovala o přesunutí se na zimu právě do Whangarei. Při předešlých návštěvách se mi tam moc líbilo a bude tam tepleji, než v Tauranze. Jenom nevím, jestli tam také mají delfíny. Ti to rozhodnou, protože kolem delfínů se u mě všechno točí. Tak to tam aspoň občíhnu a projedu s Bobinou (tak říkám mojí jetski). A už jsem zase celá vystresovaná, protože odtud budu odjíždět asi tak s tisícovkou dolarů v kapse a bojím se, co když nenajdu hned práci. Ještěže cvičím na to ukulele, hahaha! Teď se chci zamyslet nad tím, proč tak nesnáším svoje narozeniny. Každý rok totiž lidi žádám, aby mi na narozeniny nepsali a každý rok to všichni směle ignorují a píšou mi znova. A já jsem každý rok víc a víc naštvaná. Mám pocit, že mě nikdo nechápe a nebo dokonce vysloveně nerespektuje a ignoruje moje přání. Není to tak, že bych si k narozeninám nic nedopřála. I když já si vlastně dopřávám celej rok a když to náhodou vyjde kolem narozenin, tak si řeknu, že to mám právě k nim. Letos jsem si nadělila piercing nosu. Hahaha! Jo, trochu pozdě na mě přišla puberta, ale už jsem o tom dlouho přemýšlela a teď, když máme na hubě pořád roušky, tak se ani nemusím bát, že bych kvůli tomu mohla mít problémy v práci. A tak jsem do toho praštila. Mám tam jen takovou decentní tečku s kamínkem, nic extravagantního. No ale zpátky k těm přáním. Lidi, mě to tak štve! A nejvíc mě vždycky vytočí Hubert! To je ten více než dvoumetrovej Rakušan, co jsme spolu chodili před mým odjezdem do Austrálie. Ten nejen, že ignoruje moje přání, aby mi nepsal na narozeniny. On navíc ještě ignuruje moje přání, aby se mě neptal, jestli už mám děti!! Vždy se ho ptám, kolikrát mu mám ještě říkat, že děti nechci. Prej rok je dlouhá doba a věci se mohly změnit!? Takže nejenom, že mě nerespektuje, ale navíc ještě naznačuje, že jsem asi tupá a nevím, co chci (nebo spíš nechci). No a když zjistí, že jsem stále single, tak mi píše, jak mě stále ještě miluje, že jsem žena jeho života a že si nikdy neodpustí, že mě nechal odejít. A já vím, že nemyslí mě, ale nějakou jeho těmi deseti lety velmi vybroušenou romantickou představu toho, jaká bych mohla být a vím, že týden se mnou by mu bohatě stačil, aby pochopil, jak moc se mýlí. Včera jsem si teda zadala do Googlu, jakáže to odporná osoba nechce slyšet o svých narozeninách. Může za to Drobek, kterej mi přál už dva dny předem, protože prej už dlouho měl starosti, aby to nepropásnul. Děláš si prdel, Drobku? Jak dlouho už se známe? Dvacet let?? Tak jsem si vygooglila, že nejsem sama a že je to dost častý problém introvertů, kteří neradi na sebe strhávají pozornost. Já jsem si tak oddechla, že nejsem jediná. Popravdě ale nejvíc mi vadí, že mi v jeden den napíše třeba dvacet lidí. Kdyby mi každej z nich napsal v průběhu roku, tak si s nima ráda popovídám, ale dvaceti lidem muset odepisovat, jak se mám a cože je u mě nového v jeden den?? Už to když si představím, tak jsem vytočená už dva dny předem. Navíc, co je na tom sakra ke gratulaci? Složila jsem maturitu, nebo vyhrála medajli na olympiádě? K čemu si sakra gratulujeme na narozeniny? K tomu, že jsme se toho dalšího roku dožili? Wow no to je fakt výkon v zemi, kde nepanuje hladomor, ani nás neloví divoká zvěř. Nebo snad slavíme, že jsme o další rok blíž ke smrti? Ale jo, tohle bych možná i slavila, já mám ke smrti velmi kladný vztah a těm, co už tam odešli, docela závidím, že už jsou doma. Ale co vím, tak nikdo z mých známých by se mnou smrt uctívat nechtěl. Takže letos asi budu na pár lidí dost nepříjemná, nebo možná raději vůbec neodepíšu, protože už mě to nebaví se každej rok snažit bejt slušná a slušně žádat, aby si moje datum vymazali z kalendáře.
žádné komentáře | přidat komentář

Výlet do Takaky

1. březen 2022 | 12.17 | rubrika: Jen tak
Včera, když jsem šla spát, tak jsem si kolem krku motala šálu, neboť je tu už trochu kosa a navíc jsem se malinko podchladila na jetski. A jak si tak oblíkám tu šálu, tak jsem si pomyslela nojo březen, za kamna vlezem! A pak jsem se tomu smála, že i když máme roční období naopak, že o tom březnu to platí jak tady, tak i na druhé straně zeměkoule. A v dubnu tam určitě ještě budem. Akorát, že my tam budem ještě i v říjnu. Ale zpátky k mému již týden smolenému článku. Tak jsem šla se sevřeným zadkem říct šéfce, že uvažuju, že koncem března odejdu. A ona se mi vysmála, protože ona odchází už začátkem března a tudíž už to nebude její problém. Takhle jednoduché to bylo a já se toho tak bála. Jenže kdoví, jak to teď bude. Ten kurz andělského reiki v Aucklandu se asi nebude konat. Ženská z Nelsonu se mi neozývá. Ale našla jsem ještě jeden kurz v Hanmer Springs, což je kousek od Kaikoury. Že prej na začátku dubna, ale když jsem té ženské napsala, tak mi odepsala, že to bude spíš až začátek května. Tak dlouho tady ještě mám bejt? Květen už bude pěkně studenej. Dneska se nedá už na nic spolehnout a nic naplánovat! Teď jsem měla jet na festival do Takaky. Na ten stejný, kde jsem byla minulej rok a kde jsem prožila nejlepší dny mýho života. Celej rok se na to těším jak děcko na Vánoce a je to zrušené. Teď se tu teprve rozjíždí kovid. Vždy jsme měli tak maximálně 200 lidí za den, no včera to bylo 3000, dneska 6000, takže zítra čekám 12000! (Poznámka pozdní zveřejňovatelky: opravdu tomu tak bylo!) Teď se ukáže, jestli to očkování vůbec k něčemu bylo. Nevím, jestli teď mám dávat výpověď, protože kdybychom šli do dalšího lockdownu, tak ani podporu nedostanu a chcípnu hlady. Ten zrušenej festival v Takace mě mrzel nejen kvůli tomu festivalu, ale já jsem si navíc plánovala, jak se uvidím s kámoškou z Motueky, navštívím známé v Takace, podívám se, jak tam jeden Čech-dobrodruh bydlí v jurtě, navštívím Golden Bay Air a nechám jim tam životopis, kdyby třeba příští rok měli práci a podívám se, proč se Takace říká hipísácké městečko. Nakonec jsem se rozhodla, že si tam zajedu tak i tak, takže jsem tam byla minulej tejden. Kámoška z Motueky si zlomila nohu, když zkoušela chodit po laně a zjistila jsem, že bydlí u známého, u kterého jsem byla na návštěvě už před dvěma lety. Svět je tak malej. V Takace mi dva dny dělala společnost moc milá německá kámoška a dvě noci jsem parkovala u kámoše s jurtou. Na letišti byli moc milí a nechali si tam můj životopis. A Takaka je skutečně město plné hipíků a asi by se mi tam docela i líbilo. Kdyby tam ovšem bylo moře jako tady a ne, že je půl dne odliv a místo moře vidíte jen bahno. A kdyby tam byli delfíni. Stěhovat se tam by nebyl zas takovej stres. Je to na stejným ostrově, takže tam není bariéra v podobě trajektu. Na to, aby člověk jezdil pořád sem a tam, je ten trajekt příliš drahý, takže když už ty tři stovky vypaplu, tak abych tam taky chvilku vydržela a nechtěla hned zase zpátky na jižák. Jak v Takace, tak i v Motuece, už bych měla kamarády a nějaké zázemí. Ale o moc tepleji než v Kaikouře tam bohužel nebude. Plus ti delfíni a to moře, prostě pořád asi vyhrává severní ostrov. Jestli mi to teda kovid nakonec vůbec dovolí.    
žádné komentáře | přidat komentář

Moje 3 nejoblíbenější romantické filmy

26. leden 2022 | 11.05 | rubrika: Jen tak
Sice jsem došla k závěru, že se absolutně nehodím pro vztah, ale to neznamená, že nemůžu mít romantickou duši a zamilovat se. Dneska přicházím s mými nejoblíbenějšími romantickými filmy, do kterých jsem se skutečně zamilovala a ráda bych se vás zeptala, které romantické filmy dokážou vykozlit motýlky v břiše vám. :) (Abych se na ně taky mohla podívat, pokud mi unikly). 1. Gejša (2005) Asi není potřeba představovat, příběh lásky jedné Geišy k muži, která mnoho let čekala na nemožné, až se nakonec (spoiler) dočkala. Kdysi jsem v Austálii na bleším trhu našla knížku a od té doby je tento příběh jedním z mých nejoblíbenějších, protože knížka je ještě úchvatnější, než ten film. Nejen, že se tam více do detailu seznámíme s tehdejší japonskou kulturou, ale také se dozvíme, co bylo poté, co film skončil. A co si budeme povídat, Ken Watanabe je sice Japonec, ale přesto je docela pohledný. 2. Jana Eyerová (1996) O Janě Eyerové jsme se učili už ve škole, přesto jsem ji nikdy nečetla (hodlám to velice brzy napravit). Mně osobně se nejvíc líbí film z roku 1996, ale shledávám, že jsem jedna z mála. Jana prostě neměla být hezká (tak nám to řekla učitelka na gymplu), takže mi verze s hezkou Janou prostě nesedí. Navíc jsem zjistila, jakou sílu v tom, jak někoho vnímáme, má hlas. Když jsem viděla film v originále, tak mi najednou Jana nepřišla až tak ošklivá, protože má fakt krásný hlas, který ji dělá o moc krásnější. Nechápu to, ale je to tak. Nemám ráda verze, kde pan Rochester po návratu Jany dělá drahoty, ve stylu že jí asi nikdo jinej nechtěl, když se vrátila k němu. Vadí mi to a mám mnohem raději toho pokorného pana Rochestera, který je prostě vděčný, že ji má zpátky. 3. Pýcha a předsudek (2005) Podle knížky Jane Austen (četla jsem). Zde se porvé nejedná o úplně nemajetnou dívku, která sbalí vysoko postaveného chlapa, přesto jde zase o nežádoucí svazek, neboť její otec není zdaleka tak bohatý, jako pan Darcy. Moc s mi líbí film z roku 2005, kde si při prvním shlédnutí myslíte, že pan Darcy je velmi namyšlený sobec, ale při druhém vidíte, že je to spíš jen nesmělý introvert. A protože jsem také introvert, tak mě to velmi oslovuje. Musím ale říct, že takhle ho Jane Austen vůbec nenapsala. On skutečně měl být nadutý až k prasknutí a tudíž by se ten film ani snad neměl honosit názvem Pýcha a předsudek. Proto ho tolik Autenových příznivců nemůže ani vidět a raději shlédnou šestidílný seriál z roku 1995 s Colinem Firthem (který také hrál Marka Darcyho v deníku Bridget Jonesové - to asi není náhoda, že je to zase pan Darcy). A já se na ten seriál také ráda podívám, ale pro takový ten "quick fix", pro motýly v břiše, sáhnu po romantičtější verzi s velmi přitažlivým Matthewem Macfaydenem, do kterého jsem stejně momentálně úplně zamilovaná a tedy absolutně stranná! Či jak se řekne opak nestrannosti? :D  Takže jak vidíte, tak se vždy jedná o příběh ženy, která o lásce takového muže nemůže ani snít, několik měsíců či let se dusí ve vlastní šťávě a nakonec se dočká. Nejblíž jsem se k tomuto scénáři asi dostala s Pilotem a zřejmě ne náhodou to byl můj nejdelší vztah. Zárověň jsou to všechno filmy historické, tedy z doby, kdy láska ještě nebyla tak přelétavá jako dnes. Možná proto jsem nekonec zůstala na ocet, protože moderní randění a vztahy mi nepřijdou vůbec romantické a pan Darcy prostě už asi neexistuje! Tak a teď mi prosím napište svoje nejoblíbenější filmy vy!  
komentáře (13) | přidat komentář

Stres ze stěhování

25. leden 2022 | 23.35 | rubrika: Jen tak
Jsou tu asi dva dny zpátky, co jsem se rozhodla, že další zimu v Kaikouře už nestrávím. Od té doby je mi fyzicky špatně a zvažuju, jestli si to fakt mám udělat. Opět a zase opustit vybudované zázemí a kamarády a rozjet se do neznáma. Je jedno, kolikrát už jsem se v životě stěhovala, tohle je prostě něco, co je proti naší lidské přirozenosti. Je prokázané, že homo sapiens nemá rád drastické změny. Ale těch důvodů k nevolnosti je ještě víc. Dost se nám to tady na tom Zélandu sype. Když před dvěma lety zavřeli hranice, tak prodloužili víza těm, co už tu byli, aby tu měl kdo pracovat. Jenže i přesto, že už ta víza za tu dobu prodložili mnohokrát, pracovníků stále ubývá, jak se lidé vracejí zpátky do svých domovin a novým není umožněn přístup. Poslední kapkou bylo zavedení v podstatě povinného očkování, kvůli čemuž nastala velká vlna odjezdů. Pro nás to znamená, že tu prostě není, kdo by makal. Občas, když míjím prázdné regály v obchoďáku, tak si říkám, že už je to tady skoro jako u nás za komunistů. Všechny podniky v Kaikouře brečí, že nemají pracovníky. A v téhle situaci já mám říct šéfce, že odcházím. Myslím si, že to bude její poslední hřebíček do rakve. Je mi fakt hrozně, ale když mám dělat blbou práci za barem, tak bych ji mohla dělat aspoň někde, kde v zimě tolik nemrzne. K tomu teda nemám nic našetřeno, takže nemůžu být bez práce víc než pár týdnů. Ale pokud je situace všude taková, jako v Kaikouře, tak si myslím, že práci bych mohla mít hned druhý den po příjezdu kamkoliv. Pak je tu ještě problém s jetski, neboť ji nevlastním sama. Na vyplacení druhé poloviny nemám a prodej takhle na konci léta se mi jeví jako naprosto nemožný. A kámoška ji nechce, takže ji asi budu muset nějak splácet. Zatím mě nejvíc asi táhne Tauranga. Což je vlastně docela divné, protože by se dalo jet ještě mnohem víc na sever do ještě většího tepla, ale v Tauranze taky mají delfíny a občasné kosatky a velryby a já bych tam stále mohla za nimi jezdit na jetski nebo na paddleboardu. Zároveň je to dost velké město, aby se tam dalo nerušeně žít v dodávce a konečně bych zase byla někde, kde jsou i veganské restaurace. Jo a je tam i letiště, kde bych třeba taky mohla sehnat nějakou práci. Kdyby moje finanční situace nebyla tak vypjatá a kdybych se necítila příšerně provinile, že nechávám šéfku ve štychu, asi bych z toho neměla takovej stres, jakej z toho mám. Možná je na čase oprášit ukulele. Jen tak, kdyby mi náhodou nezbyla jiná možnost, než hrát a zpívat někde na ulici a žebrat do klobouku.
komentáře (6) | přidat komentář

Čím budu až vyrostu?

14. leden 2022 | 21.38 | rubrika: Jen tak
Nedávno jsem se dívala na film s Ivanou Chýlkovou a od té doby vzpomínám si na tu její větu: "Já nechápu, že už mi bude 40 a já pořád nevím, čím chci být až vyrostu." Kolik pravdy se skrývá v takové krátké větě! Já totiž také nevím. Ideálně bych měla pokračovat v létání a kdyby mi někdo nabídnul práci, tak ji hned beru. Protože to bych sakra měla, když jsem do toho investovala tolik úsilí a peněz! Ale vlastně jsem ráda, že si od toho můžu odpočinout. Fakt toho minulej rok bylo už moc, toho šprtání a stresu. Jsem ráda, že je to za mnou. Nadruhou stranu pinglovat v hospodě za minimální mzdu také není to pravé ořechové. Zvlášť teď, když nám odešel uklízeč a my teď úplně každý den musíme všechno uklízet, včetně hajzlíků! To není nic pro Wienku. Wienka ještě stále chce na kurz andělského reiki. Jenže v říjnu to nevyšlo, protože to paní kvůli matkám s dětma rozdělila na dva víkendy a to jsem šéfce nechtěla udělat. Už tak ten jeden víkend by ji bolel. Už jsem se tu zmiňovala, jak moc mi děti pijou krev? :D My jim v hospodě dáváme omalovánky, aby se zabavily a neotravovaly rodiče a neběhaly po celé restauraci. Ale ony jsou tam v tom i nálepky, nějaký vyloupávací kolečka, takže když pak rodinka odejde, tak já pak musím uklízet stovky koleček po zemi, rozdrobené voskovky a nálepky nalepené po stole a po podlaze. Když to ti rodiče po nich nechtějí uklízet, tak já bych jim prostě nic nedávala, ať si hezky užijí, jak jim jejich ratolesti skáčou po hlavách. No ale to jsem odbočila. Takže já teď pořád otravuji tu ženskou co dělá ty kurzy, ona že něco vymyslí, že má ještě jednu vážnou zájemkyni v Christchurch a jinou v Timaru a že bychom se možná mohly sejít napůl cesty, takže možná i u mě tady v Kaikouře?? No, jenže furt se nic nerýsuje, tak přemýšlím, že nakonec poletím na konci března do Aucklandu, kde se taky jeden kurz bude konat. Ale být bez dodávky se mi úplně nechce. Jedině, že bych se zeptala Fantomase, jestli by mi nepůjčil na pár dní tu svoji.    Pořád mám takové nutkání dělat něco, co by bylo užitečné ostatním lidem. Onehdá mě napadlo, že bych ráda pomáhala umírajícím lidem. Protože téma smrti a co se děje po ní mě moc zajímá a mám toho hodně načteno. Jenže vůbec nevím, kde začít. To bych se musela stát regulérní sestrou a vystudovat na to bakaláře? Nebo se přihlásit jako pečovatelka do nějakého hospicu. Jenže v Kaikouře žádný nemáme, takže bych se musela odstěhovat jinam. Tam se ale bojím, že moje romantická představa o tom, jak pomáhám lidem připravit se na to, co je čeká a jak jim třeba předčítám z mých oblíbených knížek, nebo poslouchám jejich životní příběh, by byla rozcupovaná tím, jak by mě někdo neustále honil, ať jdu něco uklízet, povlíkat postele, přebalovat staříky nebo tak. Haha! Semínko je ovšem zasazené, tak jsem zvědavá, jestli z něj něco vyklíčí. 
žádné komentáře | přidat komentář

Ubulená

19. prosinec 2021 | 22.37 | rubrika: Jen tak
Poslední dobou pořád jenom bulím. Už jsem si i googlila, jestli je normální, s přibývajícím věkem být víc víc emocionální. Začínám se podobat své babičce, která se vždy rozbrečela, když byla v televizi nějaká svatba. Nevím, jestli jí to přišlo tak krásný a nebo naopak tak smutný, protože ona sama to s naším dědkem moc nevyhrála. My jsme se jí za to vždycky smáli a teď v tom jedu taky. Teda spíš se jí smála moje matka a snažila se, abychom se všichni přidali. Ta se totiž absolutně necítila pohodlně, když někdo projevoval svoje emoce. Vždy je ze mě vymlátila, jenže to u babičky nešlo, tak se jí aspoň debilně posmívala. Jestli jste viděli Shitt's Creek, jak tam David tancuje na usmířenou Patrikovi, tak u toho jsem bulela v poslední době asi úplně nejvíc. To byla jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděla. Ten seriál mi poradila Fantomasova ségra. A já jsem se úplně zamilovala do Dana Levyho, který tam hraje Davida. Sice je gay, ale je tak strašně roztomilý, že kdyby mě chtěl, tak se pro něj snad nechám předělat na chlapa. A ten Patrik je vlastně taky moc hezký, má nádherný úsměv a já si říkám, proč radši nežiju v Kanadě, jestli tam mají takhle sympatický chlapy. Taky tam hraje Catherine O'Hara, která hrála Kevinovu mámu v Sám doma a vůbec jsem ji nepoznala. Konečně jsem si zplatila Gaiu, což je takovej Netflix pro spirituálně založené lidi. U toho se taky pořád dojímám, jakoby moje duše byla šťastná, že konečně odkrývám smysl tohodle všeho. Měla jsem teď nedávno zase pár podivných epizod. Jako tradičně mě zase něco probudilo strkáním do mých nohou a já už se toho nebojím. Naopak si užívám tu příjemnou masáž, ať už mi ji dává kdokoliv. Kolikrát jestě poprosím o poškrábání zad. Ale tuhle mě to najednou zkusilo zvednout do vzduchu a já jsem se zase málem podělala strachy, takže jsem se zapřela a odpudila jsem to. Pak jsem o tom přemýšlela, že třeba mi to ukazuje, že můžu v tomto stavu vystoupit z těla. Vlastně už se mi to dvakrát předtím povedlo a místo užívání si masáže bych já blbka asi měla spíš trénovat astrální cestování. Takže při další příležitosti jsem si prostě sedla na posteli. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si fakt fyzicky sedla, nebo si sedlo jen moje astrální tělo. Pak jsem hrozně bojovala s tím, že jsem se nemohla dostat z nohou. Drala jsem se z nich jako z mokrýho neoprenu a byla to fakt fuška. Ten boj s nohama mi zabral tak dlouho a byla to taková dřiva, že se pak už na nic jiného ani nedostalo. Při dalším takovém probuzení jsem si zase sedla. A pak jsem si úplně jednoduše i stoupla. Zajímavé, že minule to byl takovej problém a teď nic. Jenže jsem zase nic neviděla. A já potřebuju vidět. To je to co mi chybí, abych si potvrdila, že moje zážitky jsou opravdu počátkem astrálního cestování. Potřebuju prostě vidět to moje tělo, jak tam leží a spí, zatímco já jsem venku. A já blbec jsem si řekla, že otevřu oči. A tak jsem je otevřela. A byla jsem zpátky ve svém těle a koukala jsem do zdi. To snad ne, to jsem si fakt myslela, že abych viděla, tak musím otevřít oči? Jako kdyby astrální tělo nějaké mělo. Ale prostě to byla úplně automatická reakce. Celý život jsem zvyklá, že abych viděla, tak musím otevřít oči a teď to najednou tak nefunguje. Takže úkol na příště je najít způsob jak vidět, ale za žádnou cenu neotvírat oči! Od posledka jsem byla jen dvakrát na jetski, protože moře bylo minulej tejden dost divoké, pak práce a tak. Jednou jsem byla sama a bylo to super, protože se mi to samotné mnohem líp vyvažovalo a tak jsem si to docela i užila. Přestala jsem se podělávat kdykoliv se ta jetski trochu nahne. A pak jsem vzala i kámoše, se kterým se mi taky jelo dost dobře. Tak nevím, jestli jsem se to už naučila, nebo prostě kámoška nevyvažuje. To se dozvím, až zas pojedeme spolu. S kámošem jsme potkali fakt velký stádo delfínů a tak si s nima šel zaplavat a pak jsme spolu s delfínama závodili. V helikoptérách už to zase stojí za starou belu, ani už nemáme rozpis služeb, jen nám občas zavolají, když někoho potřebují v kanclu, což je tak jedou za 10 dní. Tak jsem ráda, že k tomu mám tu hospodu. I když teď když hosti musejí ukazovat očkovací průkaz, tak chodí o dost míň lidí. Kiwáci jsou rebelové! Spousta z nich veří každé konspirační teorii a tvrděj, že to co tu teď máme, je fašismus či komunismus. Někomu, kdo zažil skutečný komunismus, se chce jen mlátit hlavou do zdi, když něco takového slyší. Odešla nám jedna moc milá Francouzska, která teď bude generální manažerkou v novém podniku šéfova bratra. Moc ráda jsem s ní pracovala a bez ní se mi tam ani nechce zůstávat. Naše šéfová jí v podstatě vyštípala, protože na ní byla v poslední době vyloženě zasedlá. Všechno, co Francouzska udělala, bylo špatně. Dokonce ji prý i chtěla udat za sexuální harasment, protože mi prý sáhla na zadek, když kolem mě procházela (jen já si toho nevšimla). A taky jí prej chtěla obvinit, že krade peníze. Jednou dokonce za něco, co Francouzska podle jejího názoru udělala špatně, seřvala i mě. Tohle udělá ještě jednou a já jdu za Francouzskou do toho novýho podniku. Jinak je ale ke mně většinou hrozně milá a chce být kamarádka. Francouzska mi dala její uniformy, protože už nechtěla šéfovou potkat a šéfová se tvářila, že vůbec nechápe, proč by se nemohla zastavit s těma věcma sama a jestli prej je nějaká naštvaná a proč.  Evča je taková hodně vánočně založevá, tak to vypadá, že i letos budeme mít české Vánoce v Kaikouře. Už se pečou perníčky a chystá stromeček, ale stejně Vánoce v létě u mě nikdy nebudou Vánoce.
komentáře (2) | přidat komentář

Jaro skončilo!

21. listopad 2021 | 23.33 | rubrika: Jen tak
Jsem překvapená, protože minulej rok to trvalo mnohem dýl, ale letos už po třech dnech mě to stýskání si po Fantomasovi přešlo. Pravděpodobně to bude i tím, že se zase projevil jako pitomec a já jsem si připomněla, proč by nám to nikdy nemohlo fungovat. Začaly jsme s Evčou hledat nějakou lodičku a nebo jetski, že si koupíme napůl. A shledaly jsme, že rada nějakého chlapa, co se v tom vyzná, by byla vítána. Tak koho jiného jsem se já měla zeptat, než Fantomase, kterej na lodi i bydlí. Jenže ten mi začal posílat odkazy na to, co by se líbilo jemu. Takže to byla samá obří plachetnice, na které by ještě navíc bylo hodně práce. Po té třetí jsem mu napsala, že to není to co hledáme. Po páté jsem ho požádala, ať už mi nic neposílá, že to není to co chceme. Po sedmé jsem mu napsala, jestli si ze mě dělá srandu. A po desáté jsem ho už regulérně poslala do prdele. Jak si sakra může myslet, že dvě holky jako jsme my dvě, by měly čas, náladu a hlavně schopnosti a nářadí na to, uvést do provozu nějaký vrak. Jediné rozumné vysvětlení je, že se možná chtěl vetřít, že by mi nám s tím jako pomáhal on. Každopádně ani Evky amant nebyl o nic víc užitečný, přestože sám jetski kdysi vlastnil. Takže jsem si pracně našla obchodníka, který prodává nové i ojeté a ten nám jednu ojetou, ale velice zachovalou prodal a ještě nám na ni dal rok záruku. A až teprve pak se Evčin amant zmínil, že toho týpka zná, že je to jeho velkej kámoš a máme ho pozdravovat. Já to nechápu! On asi nikdo do poslední chvíle nevěřil, že to myslíme vážně nebo co. Jenže my jsme to vážně myslely a tak ji máme a já teď nemám čas si stýskat, protože jsem fakt šťastná, že se mi splnil sen a že budu mít super léto na jetski. Zároveň ale taky začínám chápat, proč si ostatní asi mysleli, že si děláme srandu. Řídit jetski na otevřeném moři totiž žádná sranda není a člověk musí být asi trochu naivní a nebo cvok, aby si to koupil! Už jsme to obě zvládly jednou převrátit. Jede to jak auto na ledě a já se potím až na prdeli, jak se bojím, že to zase převrátím. Vlastně by to nebyla až taková katastrofa, ale já mám asi nějakou fóbii z té ledové vody a fakt se za žádnou cenu nechci koupat! Taky jsme se už 2x vydaly na moře za delfínama a mám dojem, že jsme to vzaly za nesprávný konec a že nejdřív bychom se měly šmrdolit v přístavu a učit se jak se to správně vyvažuje a hlavně otáčí! Otáčení je fakt nejhorší, protože si vzadu uděláte vlny a když se neotočíte dostatečně rychle, tak do vás ta vlna narazí z boku a už se koupete ani nevíte jak. Nakonec ale i přes to všechno nás to moc baví a doufáme, že až se s tím trochu víc naučíme, tak se budeme obě míň bát. No a možná se na tom rychlém odchodu jara podepsala i Fantomasova ségra, kterou jsem potkala u nás v hospodě a ta mě pozvala k nim na večeři. Byl tam i její manžel a přijel i jejich dvacetiletý syn s přítelkyní. No a syn s přítelkou odjeli do obchodu a ségra s manželem si šli na balkón zapálit trávu. Hahaha tohle je prosím sestra týpka, co nadával, že jedu do Peru se stát součástí nějakého kultu, když jsem jela na Ayahuascu. No, takže jsme se pěkně zhulili, já samozřejmě nejvíc, protože na to nejsem zvyklá, takže jsem tam pak jen tak seděla a moc se nezapojovala do konverzace, protože jsem měla strach, že zapomenu konec věty, ještě než ho řeknu. :D Synek přijel, pořádně si prohlédnul svého tatínka a naznal, že večeře asi nebude dřív než za 4 hodiny. Asi je na to u nich už zvyklej. :D Byla s nima fakt sranda a i ten ségry manžel byl fakt vtipnej a milej. My jsme se jinak nikdy spolu moc nebavili, oba jsme takoví uzavření do sebe a ségra to vždycky táhla svojí bezprostřednou a srdečnou povahou. Teď mě tak napadá, že občas až na trávě poznáš přítele. No a tak možná i proto se černé mraky přehnaly, protože jak je známo, halucinogeny jsou skvělá antidepresiva. :) A ta večeře, ta fakt byla až za 4 hodiny! 
komentáře (5) | přidat komentář

Jaro je tady

5. listopad 2021 | 22.31 | rubrika: Jen tak
A na mě zase jdou hormony. Jsem po těch letech tady asi už zcela aklimatizovaná, když na mě jaro chodí v říjnu a v prosinci. A já si celej rok říkám, že s Fantomasem se letos na Vánoce už nezapletu, jenže pak přijde jaro a já si tím najednou nejsem tak jistá, neboť mi chybí více než jindy. Minulej rok to bylo úplně stejné! To mi teď ještě ta nová Češka tady (asi je na čase jí vymyslet nějakou přezdívku - tak třeba Evča) pouštěla písničku od Desmonda - Chýbanie. U toho jsem bulela jak želva celej jeden večer. Cítím, jak mi teď chcete vmést do ksichtu ten můj článek o tom, jak jsem radši sama, ale to stále platí. Ovšem netvrdila jsem tam, že člověku není občas na nic. Evča si tady velmi rychle našla nápadníka a to asi jen umocňuje pocit, že občas si takhle s někým vyjít by bylo fajn. Ale bydlet už nikdy s nikým nechci. Každopádně Evču jsem poprosila, aby mě v tom prosinci za Fantomasem nepouštěla, kdyby náhodou přijel zase za rodinou. :D Fakt se tomu chci letos za každou cenu vyhnout, ale bojím se, že vyměknu jako loni a předloni. Já už si z toho dělám srandu, že jsem jako ti vorvani tady. Celej rok na něho čekám, abychom se pak pár dní pářili a on pak zas odplaval do prdele.   Po měsíci a půl v hospodě se mě zeptali, jestli bych neměla zájem o plnej úvazek. A že bych si mohla udělat certifikát manažera a dostávat víc peněz. Jenže já nechci. Jediný, co by mě na tom lákalo je, že manažer počítá peníze, zatímco my vysáváme a vytíráme. A já bych mnohem raději počítala peníze. Ale místo v pět bych začínala někdy o půl třetí a pět dní v tejdnu. Já už teď vím, že nemám dostatečnou motivaci na to, abych to vydržela. Jedině snad, že bych si chtěla konečně vydělat na loď, abych na svém prkně nemusela v těch vlnách riskovat život vždycky, když jdu plavat s delfínama. Haha. Jenže být odpovědná za to, aby se tam náhodou někdo neožral a určovat komu ještě naliju a komu už ne, to by asi nedopadlo nejlíp, protože já bych nenalívala polovině lidí, kterým ještě běžně nalejváme. Tady totiž můžete dostat pokutu, pokud máte v hospodě opilého člověka a mně se zdá každej hned opilej.
komentáře (2) | přidat komentář