Tak jsem byla na festivalu. Jo já vím, vy nemůžete ani s kamarádama na pivo a my si tu chodíme po fesťákách, není to fér! Trochu jsem z toho měla obavy, protože já nemám ráda, když je někde moc lidí pohromadě. Nakonec to ale bylo úplně super!
Přes den byla řada workshopů, jeden z nich byl jen pro ženy a tam jsem zažila úplný slunce seno erotika, když jsme vylezly někam na louku a do deseti minut se půlka žen svlékla do naha. :D Pak už mě večer ani nepřekvapilo, že DJka hraje nahoře bez.
Kámoška mi dala dva papírky. Tak nějak jsem předpokládala, že se něco takového tam bude dít. Já jsem nikdy halucinogeny na párty neměla. Doposud jsem je vždy užívala jen za účelem prozkoumávání svého vnitřního světa a i když jsme si třeba dávali houbičky s kamarády, tak jsem se stejně odklidila někam do kouta a tam jsem si meditovala. A vždycky byla tma!
Takže pro mě to byla v mnoha ohledech premiéra. Ty papírky jsem si dala už v pět odpoledne a pak jsem tam ležela v trávě a pozorovala oblohu. Nejen, že se mraky pohybovaly a tvořily různé výjevy, ale ještě tam byla druhá vrstva, kde se jakoby na popředí oblohy tvořily různé mandaly s indickými motivy.
Musím říct, že ten nájezd mi nikdy není příjemnej. Vždycky lituju, že jsem si to dávala a slibuju si, že už to neudělám. Mám pocit, že mi natíká krk a že pokud nateče ještě o trochu víc, tak se udusím. Kašlu a snažím se ten cucek z krku vykuckat. A je mi docela i na blití, takže ležet v trávě a pozorovat divadlo na obloze je na začátku asi tak vše, čeho jsem schopná.
Pak jsme se přesunuli k muzice, kde na nás čekala kámoška. Ta cesta tam byla jako ve snu. Nebyla jsem ve svým těle. Moje perspektiva byla jako bych si seděla na rameni. Měla jsem pocit, že každej, kdo nás potkal, to na nás musel vidět. To jsem ještě nevěděla, že každej na tom byl stejně jako my.
Tam jsem se zase svalila do trávy a střídavě jsem pozorovala oblohu, nebo jsem si sedla a pozorovala jsem, jak lidi tancujou. Asi jsem měla ostatní varovat, že jsem spíš pozorovací typ, protože si někteří dělali starosti, že mám asi blbej trip, když s nima neblbnu. Jenže já si to pozorování fakt užívám! Na koho se dívám, do toho se dokážu úplně vžít! Takže ty blbosti dělám skrze ně. Kámoška ke mně přišla a tak se ke mně přibližovala, až se nám přimáčkly nosy. Nejdřív měla dvě oči, ale když jsme se přímáčkly, tak najednou měla jedno obrovský oko přes celej obličej! To jsme musely opakovat několikrát. Druhá kámoška vytáhla barvičky na tělo a já jsem litovala, že jsem si na sebe brala moje oblíbený hadry.
Záhy jsem pochopila, že nikdy nemám předpokládat, že jiní lidé jsou více střízliví, než já a věděj, co dělají. Najednou jsme všichni byli zase dětmi a řekla bych, že ani zápalky nepatřily nikomu z nás do rukou. Většina lidí měla na sobě nějaký kostým. A já jsem konečně pochopila proč. To ne že pro sebe, ale pro všechny ostatní! Protože zvířátka, barvičky a světýlka jsou najednou naprosto úžasný! Příště, až pojedu na festival, budu mít kostým taky! Nejvíc to tam měl vychytaný jeden pán, co si na kotouči vozil velkou nafukovací labuť. On sám měl barevnej plášť a za střízliva jsem si říkala, že je fakt divnej, ale když jsem pak viděla večer, jak se ten plášť vlnil a co ty barvičky předváděly, tak mi to přišlo naprosto geniální a kdykoliv kolem mě prošel, tak jsem mu v duchu musela smeknout klobouk.
Pak jsem strávila věčnost ve frontě na záchod. Docela dost jsem pila vodu a ta musela někdy ven. Byla tam řada takových kadibudek a tam věčně stáli lidé. Pak jsem pochopila, že většina těch kadiboud není ani obsazená, ale bylo to prostě na nás moc vyhodnotit, do které teda můžem vlézt. :D Přála jsem si, aby mi nějakej dospělák řekl, na kterej teda můžu a očividně jsem ten problém neměla jen já. Několikrát jsem to vzdala s tím, že se vrátím za 10 minut a zkusím to znovu. Nejvíc mě rozsekalo, když se od jedné kadiboudy rozrazily dveře a tam vítězoslavně stál pak kohoutek, kterej si ještě podupával do rytmu muziky. :D
Bylo celkem těžké rozlišit dospěláky od dětí. Tím myslím ty, co neměli papír a nás, co ho měli. Jeden týpek si donesl žebřík, aby mohl vylézt k promítačce a něco na ní spravit. Dost lidem zřejmě nedošlo, že to není jeden z nás. Viděli žebřík a hned si s ním chtěli hrát taky. Týpek měl co dělat, aby těm žebříkochtivým uniknul a rychle i s žebříkem pelášil pryč. Ovšem někteří pelášili za ním. Úplně nevím, jak se jich nakonec zbavil.
Mně byla zima jako svině. Sice je tu léto, ale ten fesťák byl na kopci a noci tam byly velmi studené. A tak jsem se chtě nechtě musela vzdát své pozorovatelské činnosti a musela jsem se jít hýbat. A tak jsem šla tancovat, ta muzika se mnou stejně dost šila. A jak jsem se tou hudbou nechala unášet, tak mi zachvilku bylo vedro jako kráva. Nastala fáze euforie. Takhle šťastná jsem v životě snad nebyla. Pak jsem si všimla, že tam máme i nějaký věci na hraní. Věci na žonglování, velký plátna na malování fluorescentníma barvama, které vytvářely obrazy, které se krásně pohybovaly. Vlastně tam bylo všechno připravený tak, aby si to člověk na drogách maximálně užil. Jaktože je něco takovýho vůbec legální? Já jsem si vyhrála s kruhama. Na každé ruce jsem si točila po jednom. Dokud jsem se s nima nepraštila do nosu.
A když jsem byla úplně v nějlepším, tak zastavili muziku a organizátor nám říkal, že byla zase vyhlášená karanténa, že se nesmí scházet víc než sto lidí.... ve mně byla malinká dušička, bála jsem se, že nám řekne, abychom se rozešli do svých domovů - aut a stanů. To by přece nemohl udělat?! Nemůže poslat několik set zfetovaných lidí pryč?! Jakože spát v tomhle stavu určitě nebudem! V davu se ozvala vlna nevole, týpek si opět zjednal klid. Řekl, že vyčká dalších instrukcí od vlády a do té doby..... můžeme prosím...... PAŘIT DÁL?? :D V tom okamžiku byli úplně všichni strašně happy a muzika zas hrála a o karanténě nepadlo už ani slovo.
Já jsem tam pak lítala od jednoho jeviště k druhému, obdivovala jsem kostýmy, ty co žonglovali s ohněm, jak to bylo všechno úžasně nasvícený a když už jsem toho měla celkem dost, tak jsem našla kámošky v Zen stanu, kde hrála trošku míň divoká muzika a tam jsme se všechny tři přitulily, což bylo super, protože mi najednou chyběl lidský dotek, i když raději bych se bývala dotýkala nějakého muže. Jeden tam sice byl, ale bohužel byl na kluky.. Já vždycky, když jsem šťastná, ať už je to na lodi s delfínama, nebo tady na fesťáku, tak si strašně přeju, abych to mohla sdílet s Fantomasem. Jenže Fantomas by nikdy na takovej fesťák nešel. A tak jsem si musela jednou pro vždy připomenout, že na Fantomase opravdu potřebuju zapomenout.
I přes to, že jsme se tam tulili tři až čtyři, mně byla zase děsná kosa. Takže jsem šla radši do auta, tam jsem si zatopila, uvařila jsem si horkej čaj a když jsem si lehla do postele, tak jsem přemejšlela, s čím bych si ještě mohla hrát.. no a jakou asi hračku jsem mohla najít vedle postele..
Já už se hrozně těším na příští rok! :D
Sedím v práci a je tu mrtvo! Podělanej kovid, díky němu ani nevím, jestli budu mít v březnu stále ještě práci. Ani už mě netěší, že se tu můžu učit, protože jsem tak znuděná a cejtím se tak blbě, že beru peníze za nic, že ani to učení mě nezajímá. Nedávno jsem tu dokonce z nudy myla okna! Už se mě jeden z našich pilotů dokonce ptal, co budu dělat v zimě. No super, takže já abych se tady z té vesnice snad na zimu pakovala někam za prací. Moje česká kámoška odtud odchází do Nelsonu, což je asi 4 hodiny jízdy, takže ještě abych si hledala nové kamarádky. Naštěstí v aeroklubu jsou teď dvě nové kočky, které si také dělají instruktorskej kurz. Jedna je Australanka a druhá Jihoafričanka. Hlavně ta Australanka je taková moje krevní skupina. Už byla se mnou i na paddleboardu plavat s delfínama a narozdíl od mý český kámošky nekňučí už 200 metrů od břehu, že už jsme moc daleko a že se bojí žraloků. A den před tím jsme spolu letěly do Hokitiky. Šly jsme tam na procházku, našly jsme tam nějakou stezku a Australanka řekla, že to vypadá dobře, a že to určitě vede někam, kde je hezky. A tak jsme tou stezkou došly na hřbitov a hrozně jsme se tomu smály. Ale na druhým konci hřbitova byl báječný výhled na moře.
Jenže holky se budou muset příští 3 měsíce hodně učit, takže si jich asi moc neužiju. No a učit bych se měla i já, ale já pořád ještě nemám tu obchodní licenci v ruce. Ale už si strhli poplatek za vyřízení, tak snad do týdne budu vědět, jestli mi ji teda daj.
Fakt, že jsou teď v aeroklubu samé slečny, zázračně prospívá manažerovi. Jak ten se najednou tetelí blahem! Už jsem asi stokrát od něho slyšela větu: "To je tak super, když je tu tolik žen." Dokonce pozval reportéry a nechal o nás napsat článek do novin. Je očividné, že Australanka je i jeho favoritka. Takže jestli někdo od něj dostane práci, tak to bude dřív ona, než já. Ještě tady nebyla ani týden a už ji zval, ať jde s jeho rodinou plavat k řece. Mě nikdy takhle nikam nepozval! Pak nás dokonce všechny vzal na svoji loď! Už jsem tu rok a půl a nikdy předtím mě na loď nepozval. Ale teď, když je tu Australanka, tak se překonává. Byli jsme plavat s delfínama a jen tak mimochodem jsme viděli i tři velryby. Mám naprosto fantastické záběry, ale nesmím je nikde sdílet, protože jsme byli až moc blízko, což se nesmí. Nevím, co je horší. Video nemít, nebo ho mít a muset si ho nechat jen pro sebe? :D A když jsme tuhle jely s Australankou na ten paddleboard, tak jí zrovna zase volal, že má půjčenou jetski a jestli si chce přijít zajezdit. Mně samozřejmě nevolal. Docela by mě zajímalo, jak dlouho bude trvat, než vezme Australanku na výlet jeho letadlem. Mně se té pocty dostalo až po roce a čtvrt tady, ale vsadím se, že Australanka poletí nejpozději zítra. Nebudu lhát, docela mě mrzí, že je pořád zvaná někam za zábavou a já ne. Já bych tak šla na jetski, až bych brečela! Hlavně nechci, aby tahle rivalita ohrozila naše přátelství. Jí já samozřejmě nemám nic za zlý. Přesto to, že je tady, asi znamená, že já tady nakonec práci jako instruktorka nedostanu. Takže nějak nevím, co dál.
Tyjo tak jsem teď měla pět dní volna a ani jsem se nemusela učit! To je takovej nezvyk, že jsem ani nevěděla, co mám celý ty dny dělat?! Hodně foukalo, takže na moře, po té, co jsem se tam bez prdele před dvěma měsíci skoro utopila, jsem si jít netroufla a navíc, tohle je tak debilní léto, že ještě stále občas musím topit, jaká je tady kosa.
Nalítala jsem všechny ty zbývající hodiny. Dobře si pamatuju, jak jsem se manažera aeroklubu ptala, jestli to úřadu pro civilní letectví nebude vadit, že jsem nejdřív lítala sama a pak až s instruktorem. Ten to ovšem jako správný Kiwák měl úplně v číči, takže jsem si řekla, že to bude v pohodě. Konečně nastal den D. Po asi třech odkladech, dvou protože jsem byla příliš nemožná a jednom kvůli počasí, jsem konečně měla letovou zkoušku. A tu jsem udělala. To bylo radosti, všichni mě objímali, gratulovali, všem už to vykecali no a zkoušející pak kouká na moje hodiny, kterých už mám asi 320 (na obchodní licenci jich potřebujete 200) a zeptal se, jestli jsem jako vážně nejdřív lítala sama a že to se nemůže, a tu licenci mi tím pádem nemůže dát. Tyvole já jsem se tam málem sesypala, já už fakt na to nemám utratit dalších 4000 dolarů a udělat dvě letové zkoušky znova, já jsem fakt přemejšlela, že to se radši zase vydám ve vlnách na paddleboard a už se nevrátim!
Asi 3 dny jsem nevylezla z dodávky a vytáhlo mě až to, že jsem musela do práce. Čekala jsem, jestli se teda tomu zkoušejícímu podaří zatahat za nějaký nitky a oni udělají nějakou výjimku, když teda už mám licenci v Austrálii a k tomu mrtě hodin. Teď to vypadá, že mi to snad nakonec daj. Halelujah!! Jsem tak ráda, že se ještě nemusím zabít.
Takže proto jsem měla volno, protože na co bych se učila, když ani nevím, jestli tu obchodní licenci dostanu nebo ne.
Další nepříjemnost je, že tady zase přes léto mají úřednice, které kontrolují kempery. Tedy i mě. Šla jsem tuhle z práce. Na tom parkovišti, kde parkujeme, je i pár míst právě pro kempovací dodávky, ale tam já nepřespávám, já radši parkuju mimo vesnici. Nicméně, ještě jsem ani nevlezla do auta a bába už jestli prej se mnou může mluvit. Řekla bych, že už tohle byla trochu šikana, nebo harassment chcete-li, protože na cestě z/do zaměstnání mě zastavovat nemůžou, když nedělám nic nelegálního. Řekla mi, že na mě mají spoustu stížností, že o mě vědí, že se "schovávám" kolem vesnice a že si mám najít něco stálého. Jedním uchem tam, druhým ven, viď. Četla jsem zákony a dávám si bacha, abych je neporušila.
Pak jsem manažerovi aeroklubu hlídala tejden barák, ale do práce jsem chodila, žejo. Takže mi bába, zatím co jsem byla v práci, nechala za stěračem varování, že jsem tam prej nelegálně kempovala. Harassment číslo 2. Kluci v práci řekli, ať klidně parkuju vedle naší garáže na helikoptéry, že to nikomu vadit nebude a tak jsem tam strávila zbytek ledna. No a tento tejden, jsem si řekla, že když už jsem na mé oblíbené pláži nebyla skoro měsíc, přespím tam. Ráda usínám za zvuku vln. Druhej den ráno přijely báby. :D Já mám černý skla, takže mě neviděly, ale já je jo. Jak ty se chichotaly! Ty musely být tak šťastné, že mě konečně někde zastihly. Vytáhly papír, kterej už musely mít předvyplněnej, protože za těch deset sekund nemohly stihnout vyplnit celou moji adresu. :D A nechaly mi za stěračem pokutu na 200 dolarů s odůvodněním, že prej jsem tam byla víc než 4 dny za poslení 4 týdny. Jenomže já si to píšu kde spím, protože chci dodržovat vyhlášku, podle níž mám dovoleno přespat 3 noci. Takže vím jistě, že si ty báby ty 4 dny prostě vymyslely. Harassment číslo 3!
Takže to teď nechám chvilku vyhnít a tak za 3 tejdny jim napíšu, že pokutu neakceptuju a požádám o soudní přezkoumání. A to jsem se ještě do žádných soudů nechtěla pouštět, protože se bojím, že někomu, kdo chodí po soudech, nedají občanství. Ale čeho je moc, toho je příliš a šikanovat se nenechám.
Na stará kolena v 35 letech si začínám uvědomovat, že co se vztahů týče, tak asi nejsem úplně normální. Teda vlastně já už se dávno považuju za nějakou rozbitou, ale až teď se mi konečně začínaji dostavovat odpovědi na to, proč tomu tak je.
Zaujala mě teorie citových vazeb, která vysvětluje, jak se s námi naše dětství táhne až do dospělosti a jak dále ovlivňuje naše citové vazby s ostatními, ale hlavně s partnerem a s dětmi. Autor této teorie, John Bowlby, se narodil před více než sto lety a já se o ní musím dozvědět až teď!
Podle něj máme 4 různé druhy vazeb.
- jistá – "Je snadné si být s někým blízký."
- úzkostná – "Chci mít s lidmi hluboké vztahy, ale oni nechtějí být se mnou."
- vyhýbavá – odmítavá – "Raději nechci, aby mi na druhých záleželo, nebo jim na mě."
- vyhýbavá – bojácná – "Chci si být s někým blízký, ale co když mě zraní?"
Polovina lidí je v té jisté kategorii. Gratuluji vám, vaši rodiče odvedli dobrou práci. Já mám ale odmítavou vazbu jak vyšitou a stejně je na tom asi 25 procent populace.
Tahle vazba se vyvine u lidí, jejich rodič je odstrkoval. Nedával jim najevo žádné city, neprojevoval lásku fyzicky ani slovně. Pokud se dítě pokusí dostat nějakou pozornost, ujištění či podporu, rodič se distancuje. Rodič se možná i rozčílí, když dítě projeví svoje emoce. Dítě se tudíž naučí emoce neprojevovat a hlavně se nespoléhat na rodiče. Od útlého věku je velice samostatné a od rodiče nic nečeká a já osobně jsem se mojí násilnické matce klidila z cesty, jak jen to šlo.
Dospělí s odmítavou vazbou budí dojem velice sebevědomých a soběstačných jedinců. Nespoléhají se na ostatní, aby je emocionálně podporovali. Mohou být i velice společenští, mít spoustu přátel a bývá s nimi sranda. Často kladou důraz na profesní rozvoj a na své úspěchy jsou hrdí. Vypadají, že mají vše pod kontrolou.
Jejich vztahy (přátelské a jiné) nejsou příliš hluboké. A není to tím, že by neměli zájem o emocionální blízkost a intimitu, ale oni prostě nevědí jak. Ačkoliv na venek vypadají velice vyrovnaně a spokojeně, tohle je ve skutečnosti může trápit.
Je dobré vědět, že v tom nejsem sama. A pojmenovat věci, které jsem dřív pojmenovat nedokázala. Když jsem nechápala, proč s nikým nevydržím. Proč se ve vztazích cítím jako vězeň. Proč utíkám, když se ke mně někdo snaží přiblížit. To je asi dobrej začátek. Teď ještě musím zjistit, jestli se s tím dá něco dělat, nebo si mám začit pořizovat kočky.
Zdroj: http://wien.pise.cz/
Konečně mi přišly kolečkové brusle! Na stará kolena jsem se rozhodla, že se budu učit novým kouskům a jen tak mimochodem si vybruslím pěknej zadek. Zatím jsem na nich byla dvakrát, protože po mém prvním ježdění mě druhej den hrozně bolely záda a musela jsem den vynechat. Je to těžší, než to vypadá! Ale baví mě to. Jen kdyby se mi ještě podařilo najít někoho, kdo by chodil bruslit se mnou.
Ve škole se to teď kupodivu celkem rozvolnilo. Instruktorský zkoušky přesouvám na leden. Pomalu dolítávám ty potředný hodiny a připravuju se na CPL test. Zatímco v Austrálii kladou největší důraz na navigaci, neboť je to zem rozsáhlá a placatá, tady zase kladou největší důraz na ovládání letadla, neboť ztratit se tu je umění, zato dostat se do nějaké nebezpečné situace někde v horách, to máte hned. Takže sice jsem na místní poměry nadprůměrná v navigaci, ovšem o některých těch manůvrech, které tu vyžadují, jsem v životě neslyšela, natož abych je uměla. Fakt se teď mlátím do hlavy, že jsem radši před kovidem nejela do Austrálie si obnovit tamní licenci, než abych ji tady dělala znova. Teď už sice zase do Austrálie můžem, ale po návratu vás zavřou na dva týdny na hotel do karantény a ještě za to chtějí zaplatit $3000. Ale co, asi to tak mělo bejt, vypiluju manůvry a bude ze mě lepší pilot.
Pod minulým článkem se ptal Mečoun, jestli mě to baví, jestli si jen nechci něco dokázat. Mečoune, Ty asi ani nevíš, jak moc jsi uhodil hřebík na hlavičku. Proto radši odepíšu tady, než pod komentářem, pač je to na dlouhý povídání. Už roky o tom přemýšlím a je to důvod toho, proč mi tak dlouho trvalo se zase dokopat do pokračování. Lidi mi psali jaká jsem kráva, že jsem odhodila kariéru snů. Že si nevážím něčeho, po čem spousta jiných může jenom toužit. Nechápejte mě špatně, lítání je úžasný! Když se z výšky dívám na krásné pobřeží, pozoruju velryby, jsem hodně dojatá. V tu chvíli si říkám, že všechny ty slzy a trápení fakt stály za to. Baví mě dokonce i jen tak kroužit kolem letiště a trénovat přistávání, protože každé přistání je výzva a mám dobrý pocit, když přistanu hezky. Přesto jsem si vždycky všímala, že mezi mnou a mými spolužáky je rozdíl. Většinou to byli kluci už odmalička posedlí letadly. Cokoliv letí po obloze, když na to ukážete, hned vám řeknou, co to je. A ne jenom Airbus nebo Boeing. Oni vám úplně přesně řeknou, že je to třeba plácnu Boeing 777. To jde naprosto mimo mě. Já si užívám lítání samotné. Na té mašině mi příliš nezáleží. Jediný, v čem mám preferenci je, že když si můžu vybrat mezi Piperem (křídla nízko) nebo Cessnou (křídla vysoko), tak si vyberu ten Piper, protože je hezčí.
Takže jo, lítání je fantastický, ale je to třeba jenom 20% toho, co děláte. Zbytek je učení mučení, stohy papírování a plánování, starání se o letadla, umývání, uklízení, zametání.. a nejsem prostě dostatečnej nerd na to, aby mě bavilo všechno, co je s lítáním nějak spojený. Takže jsem se léta zabývala otázkou, proč jsem se do toho vůbec pouštěla a jestli se mi chce do toho cpát ještě víc peněz. Teprve až velice nedávno jsem si uvědomila, jak tohle všechno souvisí s mým dětstvím a co mě teda vlastně motivovalo. Už jsem tu asi nespočetněkrát zmiňovala, že jsem byla nechtěné dítě a bylo mi to odmalička velice surově doslova vtloukáno do hlavy. Že jsem k ničemu, že jsem kráva a p*ča a jak moc matka lituje, že má za dceru zrovna mě. K tomu si připočtěte dlouholetou a celkem brutální šikanu ve škole a je jasné, že ještě dlouho v dospělosti jsem se potýkala s následky. Nízké sebevědomí a pocit, že mě nikdo nebude mít rád jenom proto, že jsem jaká jsem. Že musím nejdřív něco dokázat. Chtěla jsem nějaký status, který by lidi přimněl ke mně přistupovat s respektem. Být lékařkou, právničkou, pilotkou... prostě něčím, co říká: "tahle holka nemůže být úplně blbá a zaslouží si, abychom ji brali jako nám rovnou." Nejsmutnější na tom je, že já jsem ani nechtěla být něčím, abych se mohla vytahovat nad ostatní. Pro mě ostatní vždy byli o tolik výš než já, že jsem se prostě jenom chtěla vytáhnout blíž na jejich úroveň. Jenže pak jsem se začala postupně z mých komplexů dostávat. Cestovala jsem, žila jsem v několika zemích, musela jsem překonat problémy, které mě posílily a ukázaly mi, že jsem schopný a spolehlivý člověk a pokud mě někdo nemá rád takovou jaká jsem, tak může jít víte kam. Jak jsem si začala víc věřit a zapracovala na léčení mého vnitřního dítěte, tak jsem přestala mít touhu někomu něco dokazovat. A naopak to, že by se se mnou najednou chtěl kamarádit někdo, kdo by si o mě dřív ani kolo neopřel, mi začalo spíš vadit. Tudíž jsem ztratila velkou část mojí motivace a pak jsem léta hledala jinou, nějakou zdravou.
Takže jo, lítání mě baví. Ty věci okolo mě nebaví. Ale už aspoň u toho učení nebulím jako dřív. Vybojovat si licenci v Austrálii bylo pro mě hodně tvrdé, protože jsem bojovala s tím, že lítání je sice skvělý, ale není to moje vášeň se vším všudy. Dlouho jsem váhala, jestli je letectví kariéra pro mě, když mě nečinní neustále jenom šťastnou. Teď je to jednodušší, protože spoustu práce už jsem odvedla. Ale hlavně jsem se naučila oceňovat i ty chvíle, kdy se mi absolutně nechce a jsem nešťastná. My lidé si myslíme, že život by měl být snadný. Že pokud nás něco trápí, měli bychom se tomu vyhnout. Ty pravé věci k nám prý přijdou s lehkostí. Opak je ale pravdou. "Pokud vás vaše cíle neděsí, nemáte dost velké cíle." Jedině, když člověk zažije trápení, může pak zažít i opravdovou radost. A tohle mě teď motivuje. To štěstí, které cítím, když uspěju u zkoušky. To dojetí, když se proháním vzduchem a podemnou se předhánějí kosatky. Když vedle mě sedí pasažér, který je úplně v úžasu. Mohla jsem se toho vzdát. Mohla jsem si vybrat život, kde bych nikdy nebyla nadprůměrně nešťastná. Nebyla bych ovšem nikdy ani nadprůměrně šťastná. Nikdo není neustále jen šťastný. Protože kdyby tomu tak bylo, kdyby tam nebyl žádný kontrast, člověk by pro samé štěstí už ani nevěděl, co to to štěstí vlastně je. Jsem přesvědčená, že opravdu šťastný člověk je ten, který srdečně vítá i ten čas, kdy šťastný není, protože ví, že jedině tak, je schopný to štěstí skutečně prožít, když přijde. Došla jsem k tomu, že pokud vám tohle vaše kariéra dává, tak není potřeba neustále přemýšlet, jestli je to ta správná volba. Protože na tom, co to je, nakonec až tak moc nezáleží.