Moje 3 nejoblíbenější romantické filmy

26. leden 2022 | 11.05 | rubrika: Jen tak
Sice jsem došla k závěru, že se absolutně nehodím pro vztah, ale to neznamená, že nemůžu mít romantickou duši a zamilovat se. Dneska přicházím s mými nejoblíbenějšími romantickými filmy, do kterých jsem se skutečně zamilovala a ráda bych se vás zeptala, které romantické filmy dokážou vykozlit motýlky v břiše vám. :) (Abych se na ně taky mohla podívat, pokud mi unikly). 1. Gejša (2005) Asi není potřeba představovat, příběh lásky jedné Geišy k muži, která mnoho let čekala na nemožné, až se nakonec (spoiler) dočkala. Kdysi jsem v Austálii na bleším trhu našla knížku a od té doby je tento příběh jedním z mých nejoblíbenějších, protože knížka je ještě úchvatnější, než ten film. Nejen, že se tam více do detailu seznámíme s tehdejší japonskou kulturou, ale také se dozvíme, co bylo poté, co film skončil. A co si budeme povídat, Ken Watanabe je sice Japonec, ale přesto je docela pohledný. 2. Jana Eyerová (1996) O Janě Eyerové jsme se učili už ve škole, přesto jsem ji nikdy nečetla (hodlám to velice brzy napravit). Mně osobně se nejvíc líbí film z roku 1996, ale shledávám, že jsem jedna z mála. Jana prostě neměla být hezká (tak nám to řekla učitelka na gymplu), takže mi verze s hezkou Janou prostě nesedí. Navíc jsem zjistila, jakou sílu v tom, jak někoho vnímáme, má hlas. Když jsem viděla film v originále, tak mi najednou Jana nepřišla až tak ošklivá, protože má fakt krásný hlas, který ji dělá o moc krásnější. Nechápu to, ale je to tak. Nemám ráda verze, kde pan Rochester po návratu Jany dělá drahoty, ve stylu že jí asi nikdo jinej nechtěl, když se vrátila k němu. Vadí mi to a mám mnohem raději toho pokorného pana Rochestera, který je prostě vděčný, že ji má zpátky. 3. Pýcha a předsudek (2005) Podle knížky Jane Austen (četla jsem). Zde se porvé nejedná o úplně nemajetnou dívku, která sbalí vysoko postaveného chlapa, přesto jde zase o nežádoucí svazek, neboť její otec není zdaleka tak bohatý, jako pan Darcy. Moc s mi líbí film z roku 2005, kde si při prvním shlédnutí myslíte, že pan Darcy je velmi namyšlený sobec, ale při druhém vidíte, že je to spíš jen nesmělý introvert. A protože jsem také introvert, tak mě to velmi oslovuje. Musím ale říct, že takhle ho Jane Austen vůbec nenapsala. On skutečně měl být nadutý až k prasknutí a tudíž by se ten film ani snad neměl honosit názvem Pýcha a předsudek. Proto ho tolik Autenových příznivců nemůže ani vidět a raději shlédnou šestidílný seriál z roku 1995 s Colinem Firthem (který také hrál Marka Darcyho v deníku Bridget Jonesové - to asi není náhoda, že je to zase pan Darcy). A já se na ten seriál také ráda podívám, ale pro takový ten "quick fix", pro motýly v břiše, sáhnu po romantičtější verzi s velmi přitažlivým Matthewem Macfaydenem, do kterého jsem stejně momentálně úplně zamilovaná a tedy absolutně stranná! Či jak se řekne opak nestrannosti? :D  Takže jak vidíte, tak se vždy jedná o příběh ženy, která o lásce takového muže nemůže ani snít, několik měsíců či let se dusí ve vlastní šťávě a nakonec se dočká. Nejblíž jsem se k tomuto scénáři asi dostala s Pilotem a zřejmě ne náhodou to byl můj nejdelší vztah. Zárověň jsou to všechno filmy historické, tedy z doby, kdy láska ještě nebyla tak přelétavá jako dnes. Možná proto jsem nekonec zůstala na ocet, protože moderní randění a vztahy mi nepřijdou vůbec romantické a pan Darcy prostě už asi neexistuje! Tak a teď mi prosím napište svoje nejoblíbenější filmy vy!  
komentáře (13) | přidat komentář

Stres ze stěhování

25. leden 2022 | 23.35 | rubrika: Jen tak
Jsou tu asi dva dny zpátky, co jsem se rozhodla, že další zimu v Kaikouře už nestrávím. Od té doby je mi fyzicky špatně a zvažuju, jestli si to fakt mám udělat. Opět a zase opustit vybudované zázemí a kamarády a rozjet se do neznáma. Je jedno, kolikrát už jsem se v životě stěhovala, tohle je prostě něco, co je proti naší lidské přirozenosti. Je prokázané, že homo sapiens nemá rád drastické změny. Ale těch důvodů k nevolnosti je ještě víc. Dost se nám to tady na tom Zélandu sype. Když před dvěma lety zavřeli hranice, tak prodloužili víza těm, co už tu byli, aby tu měl kdo pracovat. Jenže i přesto, že už ta víza za tu dobu prodložili mnohokrát, pracovníků stále ubývá, jak se lidé vracejí zpátky do svých domovin a novým není umožněn přístup. Poslední kapkou bylo zavedení v podstatě povinného očkování, kvůli čemuž nastala velká vlna odjezdů. Pro nás to znamená, že tu prostě není, kdo by makal. Občas, když míjím prázdné regály v obchoďáku, tak si říkám, že už je to tady skoro jako u nás za komunistů. Všechny podniky v Kaikouře brečí, že nemají pracovníky. A v téhle situaci já mám říct šéfce, že odcházím. Myslím si, že to bude její poslední hřebíček do rakve. Je mi fakt hrozně, ale když mám dělat blbou práci za barem, tak bych ji mohla dělat aspoň někde, kde v zimě tolik nemrzne. K tomu teda nemám nic našetřeno, takže nemůžu být bez práce víc než pár týdnů. Ale pokud je situace všude taková, jako v Kaikouře, tak si myslím, že práci bych mohla mít hned druhý den po příjezdu kamkoliv. Pak je tu ještě problém s jetski, neboť ji nevlastním sama. Na vyplacení druhé poloviny nemám a prodej takhle na konci léta se mi jeví jako naprosto nemožný. A kámoška ji nechce, takže ji asi budu muset nějak splácet. Zatím mě nejvíc asi táhne Tauranga. Což je vlastně docela divné, protože by se dalo jet ještě mnohem víc na sever do ještě většího tepla, ale v Tauranze taky mají delfíny a občasné kosatky a velryby a já bych tam stále mohla za nimi jezdit na jetski nebo na paddleboardu. Zároveň je to dost velké město, aby se tam dalo nerušeně žít v dodávce a konečně bych zase byla někde, kde jsou i veganské restaurace. Jo a je tam i letiště, kde bych třeba taky mohla sehnat nějakou práci. Kdyby moje finanční situace nebyla tak vypjatá a kdybych se necítila příšerně provinile, že nechávám šéfku ve štychu, asi bych z toho neměla takovej stres, jakej z toho mám. Možná je na čase oprášit ukulele. Jen tak, kdyby mi náhodou nezbyla jiná možnost, než hrát a zpívat někde na ulici a žebrat do klobouku.
komentáře (6) | přidat komentář

Čím budu až vyrostu?

14. leden 2022 | 21.38 | rubrika: Jen tak
Nedávno jsem se dívala na film s Ivanou Chýlkovou a od té doby vzpomínám si na tu její větu: "Já nechápu, že už mi bude 40 a já pořád nevím, čím chci být až vyrostu." Kolik pravdy se skrývá v takové krátké větě! Já totiž také nevím. Ideálně bych měla pokračovat v létání a kdyby mi někdo nabídnul práci, tak ji hned beru. Protože to bych sakra měla, když jsem do toho investovala tolik úsilí a peněz! Ale vlastně jsem ráda, že si od toho můžu odpočinout. Fakt toho minulej rok bylo už moc, toho šprtání a stresu. Jsem ráda, že je to za mnou. Nadruhou stranu pinglovat v hospodě za minimální mzdu také není to pravé ořechové. Zvlášť teď, když nám odešel uklízeč a my teď úplně každý den musíme všechno uklízet, včetně hajzlíků! To není nic pro Wienku. Wienka ještě stále chce na kurz andělského reiki. Jenže v říjnu to nevyšlo, protože to paní kvůli matkám s dětma rozdělila na dva víkendy a to jsem šéfce nechtěla udělat. Už tak ten jeden víkend by ji bolel. Už jsem se tu zmiňovala, jak moc mi děti pijou krev? :D My jim v hospodě dáváme omalovánky, aby se zabavily a neotravovaly rodiče a neběhaly po celé restauraci. Ale ony jsou tam v tom i nálepky, nějaký vyloupávací kolečka, takže když pak rodinka odejde, tak já pak musím uklízet stovky koleček po zemi, rozdrobené voskovky a nálepky nalepené po stole a po podlaze. Když to ti rodiče po nich nechtějí uklízet, tak já bych jim prostě nic nedávala, ať si hezky užijí, jak jim jejich ratolesti skáčou po hlavách. No ale to jsem odbočila. Takže já teď pořád otravuji tu ženskou co dělá ty kurzy, ona že něco vymyslí, že má ještě jednu vážnou zájemkyni v Christchurch a jinou v Timaru a že bychom se možná mohly sejít napůl cesty, takže možná i u mě tady v Kaikouře?? No, jenže furt se nic nerýsuje, tak přemýšlím, že nakonec poletím na konci března do Aucklandu, kde se taky jeden kurz bude konat. Ale být bez dodávky se mi úplně nechce. Jedině, že bych se zeptala Fantomase, jestli by mi nepůjčil na pár dní tu svoji.    Pořád mám takové nutkání dělat něco, co by bylo užitečné ostatním lidem. Onehdá mě napadlo, že bych ráda pomáhala umírajícím lidem. Protože téma smrti a co se děje po ní mě moc zajímá a mám toho hodně načteno. Jenže vůbec nevím, kde začít. To bych se musela stát regulérní sestrou a vystudovat na to bakaláře? Nebo se přihlásit jako pečovatelka do nějakého hospicu. Jenže v Kaikouře žádný nemáme, takže bych se musela odstěhovat jinam. Tam se ale bojím, že moje romantická představa o tom, jak pomáhám lidem připravit se na to, co je čeká a jak jim třeba předčítám z mých oblíbených knížek, nebo poslouchám jejich životní příběh, by byla rozcupovaná tím, jak by mě někdo neustále honil, ať jdu něco uklízet, povlíkat postele, přebalovat staříky nebo tak. Haha! Semínko je ovšem zasazené, tak jsem zvědavá, jestli z něj něco vyklíčí. 
žádné komentáře | přidat komentář

Ubulená

19. prosinec 2021 | 22.37 | rubrika: Jen tak
Poslední dobou pořád jenom bulím. Už jsem si i googlila, jestli je normální, s přibývajícím věkem být víc víc emocionální. Začínám se podobat své babičce, která se vždy rozbrečela, když byla v televizi nějaká svatba. Nevím, jestli jí to přišlo tak krásný a nebo naopak tak smutný, protože ona sama to s naším dědkem moc nevyhrála. My jsme se jí za to vždycky smáli a teď v tom jedu taky. Teda spíš se jí smála moje matka a snažila se, abychom se všichni přidali. Ta se totiž absolutně necítila pohodlně, když někdo projevoval svoje emoce. Vždy je ze mě vymlátila, jenže to u babičky nešlo, tak se jí aspoň debilně posmívala. Jestli jste viděli Shitt's Creek, jak tam David tancuje na usmířenou Patrikovi, tak u toho jsem bulela v poslední době asi úplně nejvíc. To byla jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděla. Ten seriál mi poradila Fantomasova ségra. A já jsem se úplně zamilovala do Dana Levyho, který tam hraje Davida. Sice je gay, ale je tak strašně roztomilý, že kdyby mě chtěl, tak se pro něj snad nechám předělat na chlapa. A ten Patrik je vlastně taky moc hezký, má nádherný úsměv a já si říkám, proč radši nežiju v Kanadě, jestli tam mají takhle sympatický chlapy. Taky tam hraje Catherine O'Hara, která hrála Kevinovu mámu v Sám doma a vůbec jsem ji nepoznala. Konečně jsem si zplatila Gaiu, což je takovej Netflix pro spirituálně založené lidi. U toho se taky pořád dojímám, jakoby moje duše byla šťastná, že konečně odkrývám smysl tohodle všeho. Měla jsem teď nedávno zase pár podivných epizod. Jako tradičně mě zase něco probudilo strkáním do mých nohou a já už se toho nebojím. Naopak si užívám tu příjemnou masáž, ať už mi ji dává kdokoliv. Kolikrát jestě poprosím o poškrábání zad. Ale tuhle mě to najednou zkusilo zvednout do vzduchu a já jsem se zase málem podělala strachy, takže jsem se zapřela a odpudila jsem to. Pak jsem o tom přemýšlela, že třeba mi to ukazuje, že můžu v tomto stavu vystoupit z těla. Vlastně už se mi to dvakrát předtím povedlo a místo užívání si masáže bych já blbka asi měla spíš trénovat astrální cestování. Takže při další příležitosti jsem si prostě sedla na posteli. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si fakt fyzicky sedla, nebo si sedlo jen moje astrální tělo. Pak jsem hrozně bojovala s tím, že jsem se nemohla dostat z nohou. Drala jsem se z nich jako z mokrýho neoprenu a byla to fakt fuška. Ten boj s nohama mi zabral tak dlouho a byla to taková dřiva, že se pak už na nic jiného ani nedostalo. Při dalším takovém probuzení jsem si zase sedla. A pak jsem si úplně jednoduše i stoupla. Zajímavé, že minule to byl takovej problém a teď nic. Jenže jsem zase nic neviděla. A já potřebuju vidět. To je to co mi chybí, abych si potvrdila, že moje zážitky jsou opravdu počátkem astrálního cestování. Potřebuju prostě vidět to moje tělo, jak tam leží a spí, zatímco já jsem venku. A já blbec jsem si řekla, že otevřu oči. A tak jsem je otevřela. A byla jsem zpátky ve svém těle a koukala jsem do zdi. To snad ne, to jsem si fakt myslela, že abych viděla, tak musím otevřít oči? Jako kdyby astrální tělo nějaké mělo. Ale prostě to byla úplně automatická reakce. Celý život jsem zvyklá, že abych viděla, tak musím otevřít oči a teď to najednou tak nefunguje. Takže úkol na příště je najít způsob jak vidět, ale za žádnou cenu neotvírat oči! Od posledka jsem byla jen dvakrát na jetski, protože moře bylo minulej tejden dost divoké, pak práce a tak. Jednou jsem byla sama a bylo to super, protože se mi to samotné mnohem líp vyvažovalo a tak jsem si to docela i užila. Přestala jsem se podělávat kdykoliv se ta jetski trochu nahne. A pak jsem vzala i kámoše, se kterým se mi taky jelo dost dobře. Tak nevím, jestli jsem se to už naučila, nebo prostě kámoška nevyvažuje. To se dozvím, až zas pojedeme spolu. S kámošem jsme potkali fakt velký stádo delfínů a tak si s nima šel zaplavat a pak jsme spolu s delfínama závodili. V helikoptérách už to zase stojí za starou belu, ani už nemáme rozpis služeb, jen nám občas zavolají, když někoho potřebují v kanclu, což je tak jedou za 10 dní. Tak jsem ráda, že k tomu mám tu hospodu. I když teď když hosti musejí ukazovat očkovací průkaz, tak chodí o dost míň lidí. Kiwáci jsou rebelové! Spousta z nich veří každé konspirační teorii a tvrděj, že to co tu teď máme, je fašismus či komunismus. Někomu, kdo zažil skutečný komunismus, se chce jen mlátit hlavou do zdi, když něco takového slyší. Odešla nám jedna moc milá Francouzska, která teď bude generální manažerkou v novém podniku šéfova bratra. Moc ráda jsem s ní pracovala a bez ní se mi tam ani nechce zůstávat. Naše šéfová jí v podstatě vyštípala, protože na ní byla v poslední době vyloženě zasedlá. Všechno, co Francouzska udělala, bylo špatně. Dokonce ji prý i chtěla udat za sexuální harasment, protože mi prý sáhla na zadek, když kolem mě procházela (jen já si toho nevšimla). A taky jí prej chtěla obvinit, že krade peníze. Jednou dokonce za něco, co Francouzska podle jejího názoru udělala špatně, seřvala i mě. Tohle udělá ještě jednou a já jdu za Francouzskou do toho novýho podniku. Jinak je ale ke mně většinou hrozně milá a chce být kamarádka. Francouzska mi dala její uniformy, protože už nechtěla šéfovou potkat a šéfová se tvářila, že vůbec nechápe, proč by se nemohla zastavit s těma věcma sama a jestli prej je nějaká naštvaná a proč.  Evča je taková hodně vánočně založevá, tak to vypadá, že i letos budeme mít české Vánoce v Kaikouře. Už se pečou perníčky a chystá stromeček, ale stejně Vánoce v létě u mě nikdy nebudou Vánoce.
komentáře (2) | přidat komentář

Jaro skončilo!

21. listopad 2021 | 23.33 | rubrika: Jen tak
Jsem překvapená, protože minulej rok to trvalo mnohem dýl, ale letos už po třech dnech mě to stýskání si po Fantomasovi přešlo. Pravděpodobně to bude i tím, že se zase projevil jako pitomec a já jsem si připomněla, proč by nám to nikdy nemohlo fungovat. Začaly jsme s Evčou hledat nějakou lodičku a nebo jetski, že si koupíme napůl. A shledaly jsme, že rada nějakého chlapa, co se v tom vyzná, by byla vítána. Tak koho jiného jsem se já měla zeptat, než Fantomase, kterej na lodi i bydlí. Jenže ten mi začal posílat odkazy na to, co by se líbilo jemu. Takže to byla samá obří plachetnice, na které by ještě navíc bylo hodně práce. Po té třetí jsem mu napsala, že to není to co hledáme. Po páté jsem ho požádala, ať už mi nic neposílá, že to není to co chceme. Po sedmé jsem mu napsala, jestli si ze mě dělá srandu. A po desáté jsem ho už regulérně poslala do prdele. Jak si sakra může myslet, že dvě holky jako jsme my dvě, by měly čas, náladu a hlavně schopnosti a nářadí na to, uvést do provozu nějaký vrak. Jediné rozumné vysvětlení je, že se možná chtěl vetřít, že by mi nám s tím jako pomáhal on. Každopádně ani Evky amant nebyl o nic víc užitečný, přestože sám jetski kdysi vlastnil. Takže jsem si pracně našla obchodníka, který prodává nové i ojeté a ten nám jednu ojetou, ale velice zachovalou prodal a ještě nám na ni dal rok záruku. A až teprve pak se Evčin amant zmínil, že toho týpka zná, že je to jeho velkej kámoš a máme ho pozdravovat. Já to nechápu! On asi nikdo do poslední chvíle nevěřil, že to myslíme vážně nebo co. Jenže my jsme to vážně myslely a tak ji máme a já teď nemám čas si stýskat, protože jsem fakt šťastná, že se mi splnil sen a že budu mít super léto na jetski. Zároveň ale taky začínám chápat, proč si ostatní asi mysleli, že si děláme srandu. Řídit jetski na otevřeném moři totiž žádná sranda není a člověk musí být asi trochu naivní a nebo cvok, aby si to koupil! Už jsme to obě zvládly jednou převrátit. Jede to jak auto na ledě a já se potím až na prdeli, jak se bojím, že to zase převrátím. Vlastně by to nebyla až taková katastrofa, ale já mám asi nějakou fóbii z té ledové vody a fakt se za žádnou cenu nechci koupat! Taky jsme se už 2x vydaly na moře za delfínama a mám dojem, že jsme to vzaly za nesprávný konec a že nejdřív bychom se měly šmrdolit v přístavu a učit se jak se to správně vyvažuje a hlavně otáčí! Otáčení je fakt nejhorší, protože si vzadu uděláte vlny a když se neotočíte dostatečně rychle, tak do vás ta vlna narazí z boku a už se koupete ani nevíte jak. Nakonec ale i přes to všechno nás to moc baví a doufáme, že až se s tím trochu víc naučíme, tak se budeme obě míň bát. No a možná se na tom rychlém odchodu jara podepsala i Fantomasova ségra, kterou jsem potkala u nás v hospodě a ta mě pozvala k nim na večeři. Byl tam i její manžel a přijel i jejich dvacetiletý syn s přítelkyní. No a syn s přítelkou odjeli do obchodu a ségra s manželem si šli na balkón zapálit trávu. Hahaha tohle je prosím sestra týpka, co nadával, že jedu do Peru se stát součástí nějakého kultu, když jsem jela na Ayahuascu. No, takže jsme se pěkně zhulili, já samozřejmě nejvíc, protože na to nejsem zvyklá, takže jsem tam pak jen tak seděla a moc se nezapojovala do konverzace, protože jsem měla strach, že zapomenu konec věty, ještě než ho řeknu. :D Synek přijel, pořádně si prohlédnul svého tatínka a naznal, že večeře asi nebude dřív než za 4 hodiny. Asi je na to u nich už zvyklej. :D Byla s nima fakt sranda a i ten ségry manžel byl fakt vtipnej a milej. My jsme se jinak nikdy spolu moc nebavili, oba jsme takoví uzavření do sebe a ségra to vždycky táhla svojí bezprostřednou a srdečnou povahou. Teď mě tak napadá, že občas až na trávě poznáš přítele. No a tak možná i proto se černé mraky přehnaly, protože jak je známo, halucinogeny jsou skvělá antidepresiva. :) A ta večeře, ta fakt byla až za 4 hodiny! 
komentáře (5) | přidat komentář

Jaro je tady

5. listopad 2021 | 22.31 | rubrika: Jen tak
A na mě zase jdou hormony. Jsem po těch letech tady asi už zcela aklimatizovaná, když na mě jaro chodí v říjnu a v prosinci. A já si celej rok říkám, že s Fantomasem se letos na Vánoce už nezapletu, jenže pak přijde jaro a já si tím najednou nejsem tak jistá, neboť mi chybí více než jindy. Minulej rok to bylo úplně stejné! To mi teď ještě ta nová Češka tady (asi je na čase jí vymyslet nějakou přezdívku - tak třeba Evča) pouštěla písničku od Desmonda - Chýbanie. U toho jsem bulela jak želva celej jeden večer. Cítím, jak mi teď chcete vmést do ksichtu ten můj článek o tom, jak jsem radši sama, ale to stále platí. Ovšem netvrdila jsem tam, že člověku není občas na nic. Evča si tady velmi rychle našla nápadníka a to asi jen umocňuje pocit, že občas si takhle s někým vyjít by bylo fajn. Ale bydlet už nikdy s nikým nechci. Každopádně Evču jsem poprosila, aby mě v tom prosinci za Fantomasem nepouštěla, kdyby náhodou přijel zase za rodinou. :D Fakt se tomu chci letos za každou cenu vyhnout, ale bojím se, že vyměknu jako loni a předloni. Já už si z toho dělám srandu, že jsem jako ti vorvani tady. Celej rok na něho čekám, abychom se pak pár dní pářili a on pak zas odplaval do prdele.   Po měsíci a půl v hospodě se mě zeptali, jestli bych neměla zájem o plnej úvazek. A že bych si mohla udělat certifikát manažera a dostávat víc peněz. Jenže já nechci. Jediný, co by mě na tom lákalo je, že manažer počítá peníze, zatímco my vysáváme a vytíráme. A já bych mnohem raději počítala peníze. Ale místo v pět bych začínala někdy o půl třetí a pět dní v tejdnu. Já už teď vím, že nemám dostatečnou motivaci na to, abych to vydržela. Jedině snad, že bych si chtěla konečně vydělat na loď, abych na svém prkně nemusela v těch vlnách riskovat život vždycky, když jdu plavat s delfínama. Haha. Jenže být odpovědná za to, aby se tam náhodou někdo neožral a určovat komu ještě naliju a komu už ne, to by asi nedopadlo nejlíp, protože já bych nenalívala polovině lidí, kterým ještě běžně nalejváme. Tady totiž můžete dostat pokutu, pokud máte v hospodě opilého člověka a mně se zdá každej hned opilej.
komentáře (2) | přidat komentář

Juhuuu

25. říjen 2021 | 11.39 | rubrika: Jen tak
Jsem poslední dobou taková spokojená. Už asi měsíc dělám v hospodě a jsou tam se mnou spokojený moc. Dělám dva až čtyři večery v tejdnu a moc si libuju, že je to až od pěti. Ani ta práce samotná mi moc nevadí, obsluhovat lidi, nosit jim jídlo a točit pivo, to je jednoduché. Až na to uklízení před zavíračkou, to nesnáším. Hlavně vysávání (má to takovou krátkou trubici a bolej mě z toho záda) a vytírání (to nenávidím odjakživa). Ale jinak mi moc vyhovuje, že ráno spím jak dlouho chci. Když je hezky, jedu plavat s delfínama, na procházku, uvařím si jídlo, přečtu knížku a teprve v pět jdu do práce a jsem tam tak do desíti, někdy dýl. To když chodím do helikoptér, tak z toho dne nikdy nic nemám a mám pocit, že vůbec nežiju. Tak teď přemýšlím, že snad dám v těch helikoptérách výpověď a vezmu si místo toho víc směn v hospodě. Stejně se tam vůbec necítím jako ryba ve vodě a divím se, že mě po lockdownu nakonec zase vrátili na rozpis. Zase mi tam cpou samé víkendy, i když už nestuduju a nežádám o ně. Kolegyně totiž o víkendech učí lidi jezdit na koních, nebo má závody, tudíž je taky nechce. Takže víkendy jsou pro mě masakr, protože ráno vstávám do kanclu a odpoledne přebíhám do hospody, tam jsem do noci a další den to samé znova. Nevím, jestli nejsem trochu na hlavu, když bych ráda pustila líp placenou a nenáročnou práci v kanclu, abych mohla chodit za míň peněz pinglovat. Trochu se bojím, že v hospodě přes zimu bude míň práce a nevydělám si ani na jídlo. Ale kdyžtak je tam těch hospod víc a teď budu mít už i praxi, což bude plus. Jinak je tu v městečku nová Češka a je moc fajn. Dost často spolu něco podnikáme a teď se s náma chce docela vídat i ještě jeden českej kámoš, kterýho jsem dřív moc často nevídala, ale teď jak je tu ta nová, tak se najednou scházíme nějak víc, hahaha čímpak to asi bude. Zejtra jedeme všichni tři na výlet do lázní, hurá, už se moc těším na masáž. No a ta nová říkala, že prej jí chybí její pejsek a že by chtěla s nějakým chodit na procházky, tak jsem ji u kolegyně z hospody domluvila nádhernou krátkostrstou hnědou border kolii a té teď děláme hodné tety a chodíme s ní ven, když je panička v práci. A konečně jsem se rozhoupala přihlásit se na nějaký kurz práce s energií, jak jsem to vesmíru slibovala, že tam půjdu hned jak dodělám instruktorák. Trochu to teda trvalo, ale nakonec jsem se z limitované nabídky Nového Zélandu rozhodla pro andělské reiki, což snad ani vlastně není reiki. Ta paní, u které to chci dělat, se taky zabývá plejádskou světelnou terapií, k níž na svých stránkách doporučila nějaké knížky a tak to teď čtu a zní to dost jako scifi, ale mám u toho čtení zajímavé emocionální prožitky. Opět cítím spoustu energie v nohách a myslím, že se ubírám správným směrem, jakkoliv si moje racionální já může myslet, že jsou tyhle věci šílený. 
žádné komentáře | přidat komentář

Single navždy

25. září 2021 | 02.57 | rubrika: Jen tak
Už to budou skoro čtyři roky, co jsem single a poslední dobou se zabývám myšlenkou, že to tak asi bude už napořád. Občas se mě někdo zeptá na youtube, proč jsem single, když jsem (prý) docela pěkná holka. Jako kdyby o bezvztahové situaci ženy rozhodovali muži. Dlouhodobě single je zřejmě jenom taková, o kterou muži nestojí. Jinak by jistě po nějakém skočila. Protože být ve vztahu je výhra! Je to recept na štěstí, jež se nám systematicky vštěpuje už od malička. Však v drtivé většině pohádek se ti dva na konci vezmou a žijí spolu šťastně až do smrti. Když trochu dospějete, každý chce vědět, jestlipak už máte nějakého chlapce. Otázka nikdy nezní, zda-li ho vůbec chcete, ale kdy už to bude. A kdo je pozadu, s tím musí být něco špatně. Nemáme čas se ani zamyslet, kdo jsme a co chceme, a najednou žijeme v páru. Spousta lidí ani neumí být sama a když jeden partner odejde, hned si najdou druhého. Existují studie, které zkoumají, jestli jsou single lidé méně šťatní, než ti v manželství. A víte, co se zjistilo? Nejsou! Když to manželství jde dobře, jsou lidé zhruba stejně šťastní, jako single lidé. Ale to se týká jen těch, co se nerozvedou. A vzhledem k tomu, že se polovina manželství rozvádí, tak je očividné, že v manželstvích je spousta lidí, kteří jsou méně šťastní, než ti, co žijí sami. Já si myslím, že člověk si musí v životě vybrat, jakým způsobem bude nešťastný. Protože nikdo není neustále jen šťastný. Ani by to nebylo možné. Neužili byste si to nahoře, kdybyste něvěděli, jak mizerně vám je, když jste dole. Když jste sami, občas vám může být smutno, že se nemáte ke komu přitulit. Já to mám tak jednou za měsíc, podezřele blízko k začátku menstruace. To si někdy i pobulím, ale zbytek měsíce jsem ráda, že jsem si vybrala tento způsob neštěstí. Mně osobně se stále zdá menším, než co jsem prožívala ve vztahu. Tam jsem totiž bulela mnohem častěji. Sice se máte každou noc ke komu přitulit, ale zase jste nešťastní jinak. Možná vám občas chybí staré dobré časy, přáli byste si mít víc svobody. Štve vás, že musíte v něčem dělat kompromisy a nemůžete si dělat co chcete. Když jste single, možná vám občas chybí sex. Když jste ve vztahu, možná občas máte sex, i když ho v tu chvíli vůbec nechcete. Ale chcete vyhovět partnerovi a tak jej přetrpíte a doufáte, že to nebude moc dlouho trvat. A já už jsem ve věku, kdy radši vezmu tu první možnost. Když vám chybí sex, stále se s tím dá něco dělat. Ale už nikdy si nechci připadat použitá. Když jsem teď pár týdnů pozorovala kamarádku s manželem, když jsem u nich byla zaseknutá přes lockdown, tak jsem každý den děkovala sama sobě, že nemusím žít jako oni. V páru. Každý den nastávaly situace, kdy jsem viděla, jak kamarádku počínání jejího manžela frustruje. Často už to ani raději nekomentovala, protože věděla, že to nemá cenu. Už si zvykla, že vždy, když manžel couvá do garáže, tak musí všeho nechat a jít mu ukázat, jak daleko je ode zdi, ačkoliv ona sama takovou asistenci nepotřebuje. Já jsem dost často vařila a docela mě iritovalo, že jsem často nemohla něco najít, protože to dal do špatného šuplíku, nebo do myčky, přestože mu už stokrát bylo řečeno, že třeba takový lis na česnek se musí umýt v ruce a hned, než zaschne, tudíž ho hledám všude jen ne v myčce. Když přendával svoji pizzu z plechu na talíř, vyklopil si ji přímo na stůl. :D Což o to, to se může stát každému, ale to, že se o přesun pizzy na talíř nepokusil už v kuchyni a namísto toho si ji na pečícím papíru donesl až do obýváku a tam ji vyklopil, bylo trochu podivné. Hned jsem si vzpomněla, jak můj bejvalej vyklopil plnou misku polévky s nejsilnějším barvivem na světě - kurkumou - přímo na koberec. To ovšem stále jestě nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že pak asi půl hodiny supěl jako malej kluk, že má ošklivou pizzu, protože když jsme ji z toho stolu seškrábli zpátky na talíř, tak vypadala, že už ji někdo jednou snědl. Chuťově byla zajisté stále výborná, ale manžel byl prostě nepříjemnej jak osina v zadku. Když jsme později hráli osadníky, tak mojí kámošce řekl, že neumí prohrávat a že supí jako malá holka, když prohraje. Řekl ten, co třicet minut trucoval kvůli obrácené pizze. Hahaha. Jo, asi jsou to všechno maličkosti, ale já bych na to prostě neměla nervy. Neměla bych asi moc respektu pro chlapa, co nepřidělá poličku bez toho, aby se zranil, či něco poničil a co se mě v kritických situacích pokusí zabít. Jeli jsme nahoru do kopce, když nám prasknul sněhovej řetěz, zrovna před zatáčkou a jeho automatická reakce bylo najet s autem do protisměru. Řekla jsem už, že před náma byla zatáčka a bylo to namrzlé? Kámoška na něj musela zařvat, ať proboha zastaví nalevo a ne napravo, jinak by řidiči v protisměru byli asi dost překvapení. Zkrátka tento pobyt mi vyvolal spoustu vzpomínek na moje vlastní soužití s chlapama a pocítila jsem velké množství vděčnosti za to, že takto nežiju. Tím nechci říct, že já jsem nějaka dokonalá a soužití se mnou by vůbec nebylo frustrující pro druhou osobu. Jsem si jistá, že také dělám věci, které jiným lidem lezou na nervy. Jsem tvrdohlavá a ráda dělám věci po svém. Od chlapa bych potřebovala, aby byl "skutečným chlapem". Ale aby nesmrděl! Aby dokázal použít vrtačku a zacouvat do garáže. Aby měl jasné hranice a nenechal mě je překročit. Aby vyžadoval respekt, ale zároveň byl laskavý. Aby byl inteligentní a zároveň nedělal stupidní věci. Chodila jsem s profesorem fyziky (jakože měl ten titul, ne že mě učil), a vždy když jsem ho požádala, aby dal zbytek večeře do ledničky, tak se tam pokaždé snažil nacpat celej hrnec, i když ten hrnec byl širší, než naše minilednička a nikdy se tam nevešel. Hrozně mi vadí špatná gramatika. Hlavně, když je jeho rodná řeč angličtina, protože nechápu, co se na tak jednoduché gramatice nedá pochopit. Achjo, mám dojem, že čím víc toho žena zvládne sama, tím těžší je pro chlapa na ni udělat dojem. Když jsem tu říkala, že nenávidím, kým se stávám, když jsem s Fantomasem (ke konci to platilo i o Pilotovi), tak to je přesně to, co jsem tím myslela. Dokud k chlapovi vzhlížím a obdivuju ho, jsem ta nejzábavnější, nejlaskavější, nejbáječnější žena, jakou potkal. Jenže když pak dělá stupidní věci, spíš než obdivovat se začínám podivovat, přestává mě vzrušovat a přestává se mnou být zábava. Možná jednou potkám chlapa, který mě nebude iritovat číčovinama a dokáže si udržet můj obdiv a respekt dlouhodobě a při prvním náznaku mé nespokojenosti automaticky nezaujme podřízenou pozici (bože jak to nesnáším), ale už jsem dost stará na to, abych si uvědomila, že takovej možná vůbec neexistuje. Moje kámoška, která je podobně tvrdohlavá a taktéž životem protřelá a poradí si s ledasčím, na to zřejmě přišla taky. Proto se na mě pokaždé, když manžel udělá něco komického, rezignovaně podívá a řekne: "co už, už jsem si vybrala, pozdě bycha honit." Teď jsem si vzpomněla, jak si dřív stěžoval, že kámoška nechává po umytí nádobí zbytky jídla ve dřezu. Což o to, to by mi asi taky vadilo, ale nevím, jestli si na to má právo stěžovat někdo, kdo se v noci vrátí ožralej z hospody a do toho dřezu se poblije. Hahaha! Obě jsme si vybraly svoje neštěstí. Ona je občas nešťastná s ním a já jsem občas nešťastná bez něho. Podle mého názoru jsme ale obě v životě celkově podobně šťastné a proto se možnosti toho, že bych dosmrti zůstala sama, nakonec už vůbec nebojím.
komentáře (15) | přidat komentář

Konečně bez práce?

16. září 2021 | 04.31 | rubrika: Jen tak
Já vím, že to tu říkám už od března, že mě zachvilku kvůli kovidu vyhoděj, ale tentokrát to tak fakt je. V práci jsem nebyla už několik týdnů a prej v dohledné době žádná nebude. Nedostala jsem sice vyloženě výpověď, ale taky nemám žádné směny, takže finančně to vyjde na stejno. A teď se mi to teda vůbec nehodí, když jsem se dočista vydala z peněz, abych dokončila školu. Na účtě mám posledních pár šušní a tak se poohlížím po něčem jiném. V aeroklubu mi řekli, že teď taky padaj na hubu, že možná v prosinci by něco málo mohlo bejt a že mezitím, ať tam chodím jen tak. Jako občas s něčím pomoct, umýt letadlo, zamést hangár, uklidit kuchyni, nebo pomáhat studentům s přípravou. Hmmm Australanka nemusela chodit dobrovolničit a dostala práci hned, proč já nemůžu nikdy nic dostat jen tak? Pořád můžu zpátky do obchoďáku za kasu, ale když si vzpomenu, jak mě z toho bolela záda, tak se tomu snažím vyhnout. Kámoš mě dostrkal, ať se zeptám u nich v hospodě na baru. Já se gastronomii vyhýbám, pač mám strach, aby tam po mně nechtěli šahat na maso, ale za barem by to asi šlo. Navíc by to bylo po večerech, takže bych měla čas i přes den nedobrovolně dobrovolničit v aeroklubu, případně chodit ještě k helikoptérám, kdyby se to tam zase nějak rozjelo. Taky si říkám, že by mi vůbec neuškodilo jít na chvíli někam na sady. Jsem tady skoro jediná Češka, která to nikdy nedělala a příjde mi, že bych konečně mohla mít takovou tu ultimátní hipísáckou svobodu se vším všudy. Někde měsíc či dva makat a pak tři měsíce cestovat a dělat si co chceš. Tam nemusíš nikomu nalhávat, že se tam vidíš i za pět let. Nemusíš celá provinilá chodit za šéfem, že už toho máš po třech měsících dost a chceš skončit. Navíc práce rukama se do životopisu určitě hodí. Zvláště, když v téhle době už si nemůžeme být jistí vůbec ničím. Ale nejdřív počkám, až se mi ozve paní z práce za barem. Nejsem ještě úplně přesvědčená, že mám odjet z Kaikoury. Tomu, že bych dělala za barem, se musím tak trochu usmívat. Kdysi dávno předávno jedna moje kámoška chodila s barmanem. A já jsem se tehdy ofrňovala, že bych asi s takovým chlapem být nechtěla. Že by mi vadilo, že nemá ctižádost a nechce to nikam dotáhnout. Hahahaha teď bych svému mladšímu já naliskala. Teď úplně vidím, jak jsem se do těch ostatních zrcadlila já sama. Že bych si nedokázala vážit chlapa, co v životě nechtěl "nic dokázat"? V první řadě jsem si nevážila sebe a byla jsem to já sama, kdo musel něco dokázat, abych si ho mohla vážit. A teď? Teď už si sebe vážím, ale prokoukla jsem to. Že o tom "něco dokázat" to vůbec není a že nakonec i ten barman může mít skvělý život. Nevím, proč jsem musela utratit všechny svoje peníze za studium, abych nakonec pochopila, že vlastně bych asi nejraději dělala na vinicích a žila jako správný hipík.
komentáře (2) | přidat komentář

Tak trochu nedobrovolné prázdniny

29. srpen 2021 | 03.07 | rubrika: Jen tak
Když mám konečně školu za sebou, tak jsem se rozjela k Dádě do Christchurch. Byli jsme párkrát lyžovat, hráli jsme po večerech osadníky z Catanu a hrozně dobře jsme si jedli. Pak jsem se na víkend vrátila do Kaikoury do práce, abych v pondělí zjistila, že musím jet zpátky do Christchurch, protože se mi už dočista podělalo startování u Venouše. Nedávno jsem jednoho večera nenastartovala, takže jsem pak několik dní vůbec nemohla nikam jezdit, než mi přišel novej startér. Jak ale byla dlouho odpojená baterka, když tam ten startér montoval, tak se zase pomátnul imobilizér. Nejdřív jen svítila ta ikonka, ale auto normálně startovalo a jezdilo a tak to vydrželo asi dva tejdny a pak už jsem zas nenastartovala. Naštěstí jsem si vygooglila, jak tam manuálně zadat kód klíče, takže to sice trochu trvá, ale naučila jsem se imobilizér obejít. Jenže mám brzo jít na technickou a takhle jí asi těžko projdu, tak jsem se rozjela za nějakým Danem do Christchurch, co má být machr na kódování imobilizéru a tak. Dan byl takovej zajíček, člověk si říká jak tenhle kluk může být profík, ale je moc roztomilej. :D Bože už se ze mě fakt stává cougar. Máme vůbec v češtině slovo pro ženu, co je na zajíčky? No, takže Dan se s tím drbal celej den, vyloučil čím vším to není a nakonec mě poslal do opravny, kam prý všichni kódovači posílají lidi, se kterými si nedokážou poradit. A tam mi na čtvrtek dali termín, tak jsem si myslela, že počkám v Christchurch no a v úterý večer nám vyhlásili karanténu. Celý svět si z nás dělá prdel, že jsme v karanténě kvůli jednomu jedinýmu případu, ale teď už je asi jedenáctý den a máme jich už skoro 500. Což vám asi stejně pořád připadá dost málo, ale tady je to hotová katastrofa. Takže jsem zase zaparkovaná u Dády před barákem, osadníci už nás pomalu přestávaj bavit a říkám si, že už jim beztak i já musím lézt na nervy. Tady je to k moři daleko a je tu jen jeden park, kam se dá chodit na procházky, no prostě nejdřív to bylo super, že nemusím do práce, ale už mi z toho začíná kapat na maják. Aspoň se snažím být užitečná, oni mají přes týden home office, tak jim vařím obědy, peču a tak. Hlavně jsem ráda, že jsem stihla dodělat tu školu před tímhle domácím vězením, protože teď tady sedět, v nejistotě kdy se zas bude dát lítat, pozorovat jak to zase vše zapomínám a počítat, kolik mě to zase bude stát peněz, abych se zase dostala do formy, no co vám budu povídat, je mi špatně, jen si to představím. A tak jsem ráda, že se mi vlasně nic až tak špatnýho neděje.  
žádné komentáře | přidat komentář